Vladimír Žirinovskij(1)

Poslední výpad na jih

Přeložil Jiří Šoler

1. Moje opomíjení v osobním životě bylo dobrou školou. Pokoušel jsem se něm najít určité uspokojení …

2. Jsem pro co nejširší rozvoj — hlavně aby nebyla nenávist, nebyla vláda nějakého jednoho národa, nebyla diskriminace

3. Poslední výpad na jih, přístup Ruska k břehům Indického oceánu a Středozemního moře — to jsou skutečné úkoly záchrany ruského národa

4. Nelze vládnout máváním čokolády před tváří podaných nebo pouze máváním biče.

5. Není žádoucí spojit všechny lidi s jednou stranou, s jednou myšlenkou, s jednou koncepcí. To umrtvuje. Ale množství myšlenek obohacuje národ jako kytice květin

6. Proto méně hrdinství… Pokud se všichni obětujeme, tak kdo bude žít v naší zemi?

7. To bude nové Rusko, bez „strašidel“, bez fanatismu. Rusko, kde pravoslaví, křesťanské náboženství mají dominující úlohu

8. Občané Ruska(2), hrdý lide, 21. století bude přesto naše!

Toto je analytické pojednání promíšené s životopisnou látkou, jádro mých filosofických, geopolitických názorů na současnou skutečnost. Je to šťáva mého mozku, ta hranice, které jsem dosáhl ve svých 46 letech.

Proto začnu od samého počátku. Jsem — Vladimír Žirinovskij. Mám ruské jméno — Vladimír, ale můj otec se jmenoval Volf, tak to bylo zapsáno v otcově matrice, v jeho osobních dokladech. Ale máma mu prostě říkala Voloďo, a tak by bylo jednodušší, kdybych se jmenoval Vladimír Vladimírovič, ale díky byrokracii nebo úředničině — nevím, tak nebo onak, jsem Vladimír Volfovič. Jsem hrdý na libovolné jméno, protože je to jméno mého otce, i když není pro ruské ucho příliš obvyklé.

Narodil jsem se 25 dubna 1946 v Alma-Atě. Byl čtvrtek, byl večer, jedenáct hodin. Pršelo. Byl to prvý podzim po válce. Žili jsme v dvoupodlažním domě v Duganské ulici, ve městě, které se kdysi jmenovalo Věrnyj a bylo založeno v roce 1854 ruskými kozáky. To město založili ruští lidé. Proto mohu právem tvrdit, že jsem se narodil v Rusku mezi Rusy. To později bude stalinskými příkazy vytvořena nejdříve Kazašská autonomní SSR, potom Kazašská SSR a v době SNS nakonec nezávislý stát Kazachstán. Jako by Rusové zúrodňovali půdu, na které mají vznikat čísi státy, ale sami Rusové svůj stát nepotřebovali. Rusové by snad neměli mít svůj stát tam, kde se narodili, kde žijí, kde umřeli jejich předci, kde zakládali města — právem, ne jako dobyvatelé, vždyť neexistoval žádný stát tam, kam přišli ruští kozáci. Měli stanici na břehu řeky Alma-Atinky. Malá stanice, kozáci. V blízkosti ani jeden aul (3). Bohužel ruská slova kozák a Kazach — název místního původního obyvatelstva — jsou si zvukově velmi podobná.

Narodil jsem se v dvoupodlažním domě kde žili pouze Rusové, i v celém městě byli zejména Rusové, dokonce dosud je tam 80% ruského obyvatelstva. Proto jsem se vždy pokládal za Rusa jako syn ruské matky, Aleksandry Pavlovny Žirinovské, rozené Makarovové, která měla matku, mou babičku, Fionu Nikiforovnu Makarovovou rozenou Sergučevovou. Měla bratra Michaila Nikiforoviče. A ještě jednoho bratra. Jeden z nich pracoval v Moskvě v Monětném paláci. A sama babička pracovala v Moskvě, v botanické zahradě, v třicátých letech. Osud rozházel mé příbuzné po celé zemi. Kde jen oni nežili? I v Moskvě i v Leningradě i v Penze i v Syzrani i v Sasově i v Kemerově i v Bratsku i v Archangelsku i v Uljanovsku i v Pjatigorsku i v Gomelu i na dalekém východě, i v krasnodarském kraji v Armaviru i na Sachalině i ve Frunze i v Dušambe — po celé zemi. I na Ukrajině i na Kavkaze i v Majkopu, protože moje matka měla dva bratry a dvě sestry, v rodině bylo pět dětí. A ti všichni měli děti, všichni se oženili nebo vdaly. Kdybychom shromáždili celou rodinu — bude to nejspíš okolo sta lidí. A, samozřejmě, byli tam lidé různých národností. Měli jsme v rodině uklízečku i kandidáta věd. Prostý voják a plukovník. Ty, kteří ukončili vysokou školu i ty, kteří ji neukončili. Typická střední ruská rodina. Mnohonárodnostní. Muži některých sestřenic nebyli Rusové. Muž tety byl Mordvin, Viktor Izmailov. Sestřenice Rena měla muže Osetince nebo Adygejce. Takže jsme se trochu promíchali. Ale v podstatě jsme přesto Rusové. Můj děd Pavel Ivanovič Makarov umřel na tyfus v roce 1919, byl vojákem staré carské ruské armády. Já, jeho vnuk, nemohu dnes říci, pro koho byl, pro rudé nebo bílé. Soudě podle poslední fotografie byl vojákem carské armády. Ale vždyť se ještě do října 1917 mohl zorientovat. Na čí straně byl po říjnu 1917 nevím. Dnes nemůžeme obviňovat jeden druhého z ničeho. Jak můžeme hodnotit události začátku století, když dnes jako současníci a účastníci událostí nové historie nemůžeme vždy správně zhodnotit tu či jinou událost.

Narodil jsem se přímo v bytě, v témž pokoji, kde jsem prožil potom ještě 18 let do toho dne, kdy 3. července 1964 jsem navždy opustil své rodné město Alma-Atu a odjel žít do Moskvy. „Rychlá pomoc“ nestačila včas přijet k matce, zaběhli za sousedkou, babičkou důchodkyní, porodní bábou. Pršelo, ona nežila tak docela blízko a též nestačila přijít. Našimi sousedy byli příbuzní. Strýc, muž mé tety, pomohl matce a kuchyňským nožem odřízl pupeční šňůru. A dobře uřízl, ne hůř než v porodnicích. Ale nakonec přijela „rychlá pomoc“ a nás s mámou odvezli do porodnice už dva. Může být, že tento okamžik narození se nějak odrazil v mém budoucím osudu? Je možné, že jsem ho sám nějak vyprovokoval? Nemohl jsem čekat. Byl jsem šestým dítětem ve zdravém těle mé matky, kde celý mechanismus rození dětí byl vyzkoušen mými předchůdci, třemi sestrami a dvěma bratry.

Nehledě na polohladový život matky mne měla jako silného chlapce a vyšel jsem sám na tento svět. Normální váha, normální vzrůst, později se u mne objevily kudrnaté světlé vlasy a modrá barva očí. Tři roky mne matka bude vychovávat, a potom, v důsledku materiálních podmínek, vynuceně půjde pracovat. Otec, Volf Andrejevič Žirinovskij, byl prostým právníkem-konzultantem na ředitelství Turkestánsko-sibiřské dráhy a zemřel brzy, v důsledku automobilové nehody. Matka zůstala bez prostředků k existenci. Měli jsme krávu, ale museli jsme ji pro nedostatek krmiva prodat. Nakonec matka šla pracovat do jídelny. Tam to bylo vydatnější a spolehlivější. Pokoušela se mi odtud něco nosit. Od té doby jsem prakticky pod zabezpečením státu. Všechna moje potrava šla přes jídelnu. Byla to ovšem špatná strava a samozřejmě kazila mé trávení, způsobovala gastritidu, cholesticidu atd. Ale co jsem mohl dělat, malinký chlapec? Pořád jsem byl hladový. Po škole jsem šel k mámě do práce a čekal, kdy se jí podaří přinést mi něco k obědu. Dělala to potají, protože to nebylo dovoleno. Jim dávali služební obědy, ale toto už bylo navíc. A ona se ponižovala a prosila kuchaře o talířek polévky, o nějaké karbanátky, a já jsem to všechno snědl a šel jsem domů. Ale někdy se ani to nedařilo. Máma nebyla v práci nebo byly nějaké problémy. A já jsem měl hlad. Proto všechny vzpomínky z dětství jsou spojeny s tím, že jsem byl věčně nenajedený. I strava byla jednotvárná, nízké kvality. To samé pokud se týče oblečení. Nikdy jsem neměl dobré kvalitní oblečení. Téměř nikdy — nové, vždy staré, kýmsi obnošené. V bazaru mi kupovali oblečení — od těch, kteří z něj vyrostli nebo od mrtvých. V každém případě, oblečení bylo staré, obnošené, po někom cizím.

Vzpomínám si, jak mi máma jednou ušila z kousku látky košili, takovou kostkovanou, světlou — tenkrát to bylo moderní, s rozhalenkou, s malým výstřihem. Jel jsem s chlapci do parku, vykoupat se v místním jezírku, ale když jsem se vrátil ke svému oblečení, košili jsem nenašel, ukradli ji. Později mi ukradli aktovku. Se sociálními jevy jsem se setkával od nejrannějšího dětství, od chvíle narození. Zdržení příjezdu „rychlé pomoci“, potom hladové dětství, zima. Zimy byly relativně syrové, do minus dvaceti stupňů, ale já jsem neměl teplé boty, válenky, dobré oblečení. Pamatuji, že jsem chodil v oteplovačkách. V jakémsi obnošeném starém kabátě, který mi dal bratranec.

Neradostné dětství. Celých osmnáct let. Možná v 17 letech se objevily jakési lepší záblesky — prvá očekávání, prvé polibky… Ale pokud se týče domova, není na co vzpomínat: neměl jsem ani svůj koutek. Ani postel jsem neměl svojí. Spal jsem na truhle, potom na divanu, na který si všichni sedali, nebyl můj. V noci, když na něj nikdo nesedal, jsem spal. Ale nemohl jsem klidně usnout, protože to byla místnost v komunálním bytě. A v této místnosti bylo někdy až pět lidí. I když tam byli tři, svítilo světlo, hrálo rádio, lidé chodili. A já jsem byl malinký, nejmenší, jsem chtěl jít spát dříve, v devět, deset hodin, ale vždycky jsem usínal při elektrickém světle, v hluku. Proto mi už od dětství bylo nějak nepohodlně a nepříjemně. Chybělo mi to nejzákladnější rodinné pohodlí, lidské teplo.

Máma nikdy neměla čas, pracovala. Já jsem spal když odcházela do práce a už jsem usínal když se vracela. Někdy jsem ji neviděl dlouho. Dokonce ani v neděli, ten jediný volný den — sobotu udělali volnou až když jsem opustil rodný dům — v neděli bývala též něčím zaměstnána, vždy byla zaměstnána. Vždyť bylo potřeba prát, tím spíš, že byt byl komunální. Do kuchyně nás nepouštěli. Na chodbě na truhle stál náš petrolejový vařič, na kterém máma vařila oběd. Na to se ztrácelo mnoho času, protože vařič byl jeden a bylo zapotřebí opéct brambory i uvařit čaj. Strava byla nejjednodušší. Šči, jindy boršč. Kaše nebo pečené brambory, jindy kousek ryby. Masa, uzenin, všeho bylo málo. Sladkosti — pouze o svátcích, a to obyčejné oplatky, nejlevnější čokoládové bonbóny za 1 rubl 50 kop. typu „Domino“ nebo tak nějak se jmenovaly. Bylo to těžké — žít v komunálním bytě. Ale vždyť celý byt byl náš. V roce 1940 ho dostal prvý muž mé matky. Byl plukovník. Jemu, ženě a pěti dětem dali třípokojový byt pro sedm lidí. Ale začala válka a začali ubytovávat uprchlíky. Nejdříve zabrali jednu místnost, potom druhou. Na konci války máma zůstala v jedné místnosti. Mámin muž zemřel v roce 1944 na tuberkulózu a v roce 1945 se máma vdala za mého otce. Ale v roce 1946 už nežil ani ten. Tak jsme zůstali v tom komunálním bytě s právem pouze na jednu místnost. V sousední žila sestra mámy. Můj otec ji prosil, aby se k nám odstěhovala: lépe ať tam žijí příbuzní než rodina cizích uprchlíků. A mámina sestra žila se svou rodinou v druhé místnosti, ale ve třetí žila uprchlice se svým synem. Marie Nikolajevna. Mámina sestra zabrala celou kuchyni v našem třípokojovém bytě, a máma a sousedka vařily na chodbě.

Neměl jsem si vůbec kde hrát — ani v pokoji, ani na chodbě. Na záchodě byla pořád fronta, byl tam vždy zápach, protože na toaletě to vždy ošklivě páchne bez použití nějakých dezodoračních prostředků, a to tím spíše když tam lidé chodí jeden za druhým. Když jde ráno na záchod deset — jedenáct lidí a nejsou tam osvěžující prostředky. A někteří tam kouřili, což bylo též nepříjemné. Marie Nikolajevna kouřila na chodbě a vypouštěla kouř ze svého pokoje. Od dětství jsem byl v těchto jedovatých klubkách tabákového kouře. Cigarety byly ty nejprostší, bez filtru, „Prima“ a jim podobné. Všem jsem překážel, byl jsem nejmenší. To je to mazáctví(4) komunálního bytu — zahrávat si s nejmenším. Utlačovat ho, říci něco hrubého. Kdo ho ochrání? Ani bratr, ani otec. A navíc ještě — otčím. V roce 1950 už matka nemohla žít sama, bylo jí teprve 38 let, byla mladá, potřebovala muže. A přivedla si třiadvacetiletého studenta ze spojařské techniky. Byl to hloupý chlapec. Ale bylo mu příjemně. Postel, strava, úklid, péče o svršky. Co mohl dát student techniky? Jeho stipendium ani jemu nestačilo, proto on nejen nepomáhal, ale byl ještě dalšími hladovými ústy v naší chudé rodině. A matka musela stravovat v jídelně i jeho i sebe i mne. To se vždy nedařilo. Když bylo nutno vybírat mezi námi, vybírala jeho, protože byl jejím druhem. Nepřihlásili se, na radnici nebyli i když to mohli udělat, ale jaksi nebylo zvláštní potřeby. Otčím prožil s námi 12 let. Přinesl nám mnoho žalosti. Někdy přicházel domů opilý a vždy kouřil v místnosti. Teď už i v pokoji byl tabákový kouř. V místnosti, na chodbě, na záchodě… Maličký chlapec vdechoval toto svinstvo a trpěl. Špatná strava, téměř žádné vzdělání. A nemožnost přiblížit se ke kultuře. Neměl jsem nejen dětský koutek, hračky. Neměl jsem ani jednu dětskou knížku, neodebírali jsme žádné noviny, neměli jsme telefon, neměli jsme nic. Žil jsem jako v jeskyni. Ale táhlo mne to ke kultuře. Objevoval jsem knihy pro dospělé. Moje máma ráda četla „Americkou tragédii“ Dreisera, „Královnu Marii“. Málo jsem tomu rozuměl, chtělo se mi číst dětské knihy, ale neměl jsem je. Chtěl jsem si hrát dětské hry, ale nebyly. Jako by mne sám život nutil strádat od samotného dne, momentu, okamžiku narození. Společnost mi nemohla nic dát.

Máma mne poslala do celodenních jeslí. Od dvou — tří let jsem už prakticky nebyl doma. Šest dní v týdnu jsem byl v domě, kde bylo ještě 26 postýlek a dvacet dětí. Ještě nyní si pamatuji ty dětské jesle, u lázní, na Dělostřelecké ulici, roh Uzbecké. Jednou jsem se velmi polekal. Už jsme spali ve svém domě, když nějaký opilec přišel k našim skleněným dveřím, bylo to v přízemí, pokoušel se nahlédnout, klepal. Velmi jsem se polekal: moje postel byla přímo vedle dveří. Ještě se pamatuji, jak nás napájeli rybím tukem. Museli jsme jít k sestře, stoupnout si do řady, a ona nám jednou lžičkou z jedné lahve nalévala do úst rybí tuk. Mnohým jaksi nechutnal, pokládalo se dokonce za jakýsi trest pít ho. Ale tenkrát se to pokládalo za užitečné pro děti a nás napájeli rybím tukem. Pamatuji se, jak nás budili večer v jedenáct hodin. Uložili nás v devět a budili v jedenáct, abychom se vyčůrali do vědra. Někteří z nás totiž nevydrželi do rána a počůrávali se do postýlky. A ošetřovatelky aby nemusili měnit prádlo a sušit prostěradla používaly takovou metodu: budily celou skupinu, postavily doprostřed místnosti dvě vědra, rozsvěcovali světlo. Chlapci chodili čůrat do jednoho vědra, dívky do druhého. A je možné, že tenkrát poprvé, ve třech — čtyřech letech, se ve mně pohnulo cosi sexuálního, uviděl jsem úplně nahé dívky. Spali jsme všichni nazí, a když jsme šli močit při rozsvíceném světle, bylo přirozeně vidět tvary těla. Ještě jsem ničemu nerozuměl, ale už jsem poznal, že my jsme chlapci a ony dívky, mají jiné tělesné tvary, jiné orgány. Neexistovala ovšem fyzická přitažlivost v čisté formě, ale už jsem vnímal: toto je dívka.

Potom mne převedli do školky, o něco dál od domova, přímo na Dělostřelecké ulici. To už nebyly týdenní, ale normální denní jesle, tam jsem pobyl do šesti let. Do sedmi let mi chyběl právě jeden měsíc. V březnu 1953 poprosili matku, aby si mne vzala pryč, jelikož jsem byl nezvládnutelné dítě, které se dopouštělo všelikých nezbedností a neposlouchalo vychovatele. Pamatuji se, jak jsem jednou ve školce předstíral nemoc. Nechtělo se mi tam moc být a slyšel jsem, že jestli budu trochu kašlat, řeknou, že je to černý kašel a chlapce pošlou domů. Tak jsem jednou začal velmi dlouho kašlat, představovat, že mám kašel. Už se nepamatuji zda se mi ta lest povedla, ale projevil jsem tenkrát takový důvtip.

Ještě se pamatuji, jak nás volali na pomoc při vykládání potravin, které se vozily do jídelny naší školky. To zřejmě dělali chlapci starší skupiny, kterým bylo pět, šest, sedm let. A tam jsme použili též jednu fintu. Pamatuji se, jak jsme vykládali melouny a náhodou jeden meloun prasknul. Někdo z dospělých, hospodář nebo kuchař, řekl, že meloun je nutno sníst, protože ho nelze skladovat, bude téct, a tehdy jsme užili fintu a zařídili, aby prasklo ještě několik melounů. Tak jsme měli možnost je též sníst. Takové finty, takové úmysly se rodily v dětských hlavách v nejnižším věku.

Pamatuji si naše hry. Nutili nás všechny najednou vozit jakýsi veliký přístroj. Šli jsme jeden za druhým a táhli za sebou na provázku ten přístroj… Mně se jaksi nelíbily kolektivní hry. Rád jsem chodil stranou a hrál si samostatně. Pamatuji si vůni těchto jeslí, jakousi specifickou vůni — dětské prádlo, dětskou stravu, dětských těl. A dospělí byli všichni nad námi. Pamatuji, jak mne potrestali. Běžel jsem po chodbě a za rohem po téže chodbě běžel jiný chlapec. Na rohu jsme se srazili, protože jsme jeden druhého neviděli a jemu jaksi začala téct krev. Zeptali se ho (pamatuji se, že se jmenoval Míša Isakov): „Co se stalo, Míšo?“ Ukázal na mne prstem. A hned udělali závěr, že jsem ho zbil. Nikdo nevidět, že jsme se prostě srazili hlavami. Právě ta nespravedlnost v raném dětství se mne hluboce dotkla. Téměř mne označili za chuligána. A já se v průběhu svého života budu často setkávat s nespravedlností. Budou mne zadržovat, obviňovat, usvědčovat z něčeho, i když budu nevinný. Prošlo už přece čtyřicet let, ale já si ten případ z dětství pamatuji jako dnes, tak hluboko zapadl do mé duše.

Pamatuji si na 6. března 1953. Běžel jsem po chodbě školky a vidím, jak stojí tety u reproduktoru — tenkrát bývaly takové veliké, černé reproduktory, úplně první. Stojí a pláčou. Zřejmě přišla informace, že v Moskvě zemřel jakýsi Stalin. A mě, děcku, které se ovšem vůbec nevyznalo v politice, nebylo přesto pochopitelné, proč tak daleko od Moskvy v chodbě školky stojí dospělí lidé, tety, sestra, vychovatelé — a pláčou. Běžel jsem dál. Možná, že to byl prvý záblesk politického poznání, můj prvý protest proti kultu osobnosti. Neboť už tenkrát jsem se domníval, že lidé by neměli plakat, když kdesi daleko umírá jakýsi cizí člověk. Ještě jsem nevěděl, že je pokládán za vůdce národa a byl hlavou našeho státu. Ale samotný tento fakt mne už dráždil a působil nepochopení: proč všichni musí plakat, když kdosi kdesi umírá?

Toto všechno byla moje školka a mně se tam často nechtělo jít. Dokonce jsem se bránil silou, starší sestra Věra mne div nenamlátila, vždyť bylo jejím úkolem: dovést mne do školky. Jindy žádali sousedovic chlapce dovést mne tam lstí. Hlavní bylo zbavit se mne, abych zašel za vrata, abych byl do pěti — šesti hodin z očí. Jindy jsem utíkal ze školky, nakonec mne odtud vyloučili. Mrzelo mne když jsem viděl, jak propouštějí ze školky děti starší skupiny. Jim všem už je sedm let a za měsíc za dva půjdou do školy, v létě, někdy v červenci, před prázdninami, kdy si děti berou rodiče, na chaty nebo prostě s sebou na dovolenou — skupinu starších dětí, které se již do školky nevrátí a v září půjdou do školy, obyčejně nechávali nastoupit, dávali jim dárky — školní aktovky, nějaké školní potřeby, pera, penály, pravítka, tužky. Byly rády, že se loučí se školkou, že jim blahopřejí. Ale já jsem o tento svátek přišel. A potom mne ještě nejednou připravují o takové dětské svátky. Byl jsem odkázán sám na sebe. Těch několik měsíců před nástupem školy proběhlo úplně nepozorovatelně, byl jsem napůl hladový. Trochu jsem si pomáhal tím, že jsem našel „černou stravu“. Kolem domu stálo mnoho soukromých domů se zahradami a já jsem byl jedním z těch nezbedných chlapců, kteří spolu s přáteli lezli po těchto zahradách, trhali jablka, hrušky, švestky, třešně. Doplňková strava mne jakž takž zachránila. Navíc — vydatné letní slunce, téměř žádné oblečení — pouze trenýrky, jindy ještě tričko, vždy téměř bos. To otužovalo organismus. Rostl jsem poměrně zdráv. I když jsem vždy cítil nedostatek stravy, byl jsem vždy hubený. Žádnou radost nepřinášel ani oděv, který jsem nosil.

A potom uhodil sedmý rok. Nepamatuji se, že by někdy slavili moje narozeniny v ranějším dětství. Poprvé, okolo 12 let, mi teta dala 25 rublů, těch starých, ještě předreformních peněz, a já si za ně mohl koupit plnicí pero. Tak jsem si sám dal svůj prvý dárek. Potom, při některých narozeninách, mi sestra dala šachy. Ale prakticky mi nic nedávali. Poprvé jsem narozeniny oslavil v 16 letech, potom v 17 a v 18. Tak skončilo moje dětství a já jsem se rozloučil s mateřským krbem.

První třída. Pamatuji se, jak jsem šel ze školy. Jdu sám, bez mámy, máma byla v práci. Nesu v ruce aktovku. Pocítil jsem se poprvé jinak. Při prvé hodině nám moje první učitelka, Maria Petrovna Semisalovová, řekla: „Děti, teď už nejste prostě chlapci, teď jste žáci, teď jste školáci“. A já to poznal. Od druhé třídy je u nás koedukované vyučování, ale v roce 1953 byla škola ještě pouze mužská. A tak jsem šel po prvním vyučování, asi ve dvanáct hodin, domů a nikdo mne nečekal. Položil jsem svou novou aktovku, svlékl svůj oblek. To byl můj první oblek, takový běloučký kabátek s knoflíky, podobný tomu, jaký mívali námořníci nebo železničáři, kalhoty. To máma někde sehnala trochu materiálu a ušila mi na sousedčině šicím stroji tento oblek. Koupit hotový přišlo draho, ale materiál bylo možno koupit se slevou, a možná i zdarma. Ale neměl jsem z tohoto prvého školního dne žádnou radost. Nikdo mne nedoprovodil do školy, nikdo ne mne nepočkal. Od okamžiku narození jsem všude šel jeden, sám, přímo i přes překážky. A vždycky jsem měl pocit jakési rozmrzelosti, hořkosti, neuspokojení, protože jsem nikdy nepociťoval radost, žádnou radost. Nikdo mne nepozdravil, nikdo neobjal, nikdo nepřivinul, nikdo neřekl: „Vláďo, jdeš do školy“ nebo „Vláďo, už je ti sedm let“. Moje matka nikdy neměla kdy, protože mne musela živit. Odcházela do práce v osm ráno, vracela se okolo šesti—sedmi hodin, unavená, vařila večeři, prala, zašívala, umývala. Pamatuji se na mou matku věčně u dřezu nebo s žehličkou — žehlí nebo jde nakoupit. Celý život něco dělala, nikdy neodpočívala. Nebyla na žádné rekreaci, v žádném sanatoriu. A během dovolené nevěděla co dělat, moje ubohá maminka, očekávala začátek práce. Celý svůj život, celých 73 let se trápila. A dva měsíce před smrtí mi řekla: „Voloďo, nemám na co vzpomínat, ani na jeden radostný den“. A když v květnu 1985 zemřela, ohlédl jsem se zpět po jejím životě a začalo mi být tak smutno, že opravdu nic radostného neviděla. Celý život samé ponížení a strádání.

To byl zřejmě osud našeho lidu. Moje matka i můj otec se narodili v Ruském impériu, otec — 1907, matka 1912. A celé toto století trpěli. Zpočátku car a Ruské impérium, potom revoluce a občanská válka, potom Velká vlastenecká válka, a to věčné stěhování, věčně nějaké formality, průkazy, přihlášky, lze — nelze. Přemísťovali se přes celou zemi, z Evropy do Asie, zemřeli předčasně. Kolik měst, kolik bytů vyměnili… Posadili jsme všechen náš lid na kola. Všechen ruský lid je na stěhovacím voze a natřásá se po cestách, po výmolech. Celé dvacáté století. I do kosmu jsme vstoupili, i Němce jsme porazili. Ale rozbili jsme celé rodiny, všechny pilíře, ztratili všechny archivy, příbuzenské svazky. Kolik lidí se stěhovalo nebo se ztratilo. A jak dobře bylo na začátku století. Ruské impérium. I otec i matka byli stejnými poddanými Ruského impéria. Potom udělali hranice, a to už nebude Ukrajina a Polsko, ani ne Penzenská gubernie, ale Mordovská republika, ne město Věrnyj, ale Kazašská autonomie, a potom Svazová republika, a, nakonec, nezávislý Kazachstán. Za co, za co takové neštěstí pro rodinu?.

A tak si první třídu pamatuji podle toho, že jsem šel sám, s aktovkou, v bílém obleku, nahoru po Dzerdžinského ulici, tam, kde jsem žil, do Duranského ulice. Později ji přejmenovali na ulici Masanči. Euroasijské město Alma-Ata. Tam nebylo téměř nic asijského, ale zeměpis požadoval pokládat ho za asijské. 4 tisíce kilometrů od Moskvy na jihovýchod. Čína a Indie k nám byly blíže než Moskva. Jedenáct let jsem se učil v jedné škole. Střední škola s výrobním zaměřením. Dělali z nás automechaniky II třídy. Od 8. třídy jsme chodili do autoopravny číslo 20 města Alma-Ata na praxi, dvakrát týdně. Odcházeli jsme na téměř celý pracovní den, od 8 ráno do 16.

Prvé čtyři třídy obecné školy nás vedla Marija Petrovna Semisalovová. Je zřejmé, že ještě ze školky jsem zůstal neposlušným dítětem, vždycky jsem měl konflikty s učiteli a snížené známky z chování. Potom jsem přešel do páté třídy, kde už byly různí učitelé a různé předměty. Někde v 5-6 třídě jsem zaostal v aritmetice a algebře. S problémy jsem potom chápal všechny exaktní vědy. Vznikaly různé nezdary, nepamatoval jsem si ty vzorečky, bylo obtížné řešit příklady, úkoly, rýsovat geometrické výkresy, řešit úlohy s trigonometrie. Fyzika a geometrie mi též nešly nejlépe.

V sedmé třídě jsem se nějak projevil a zvolili mne předsedou rady oddílu. Třídní učitelkou byla Věra Jevgenějevna Čobotovová, učitelka matematiky. V 8. třídě už jsme měli jiného třídního učitele. Měnili se u nás často, naše třída neměla štěstí. V 9. třídě se stala třídní učitelkou Blinderová Jelena Michajlovna. Později jsem zjistil, že její opravdové jméno bylo Esterna Mojsejevna. Zřejmě pod vlivem antisemitismu rusifikovala své jméno a jméno po otci. Byla to silná, energická žena, tři roky vedla naší třídu a udělala mnoho užitečného. Zpočátku si mne povšimla a zapříčinila moji volbu předsedou komsomolu 9. třídy. Ale za několik měsíců se zklamali, když pochopili, že jsem nezvládnutelný, že nejsem manipulovatelný předseda. A potom opět použila svou autoritu v opačném směru a doporučila příští komsomolské

Možná že od této chvíle začala moje opozice? Tehdy v 16 letech jsem se stal opozičníkem. Nelíbil se mi autoritativní styl třídní učitelky, která si necenila žáka vyšší třídy jako osobnosti, ale chtěla ho řídit jako volantem svůj vůz. A v té opozici se vykrystalizovaly některé částice moji budoucí opoziční duše. Nesouhlasil jsem, že třídní učitelka se zabývá připisováním. Aby dovedla třídu k lepším výsledkům, udělala lepšími ukazatele o výuce, sama si brala třídní knihu, otvírala na některé straně, vedle něčí čtyřky psala dvojku(8), a tak jsme měli méně zaostávajících žáků. Ale já jsem chápal, že je to faleš. A ona věděla, že nesouhlasím s takovým přístupem. Naše cesty se rozešly. Ani v budoucnosti jsem se nestal jedním s těch, kteří tvoří základ nomenklatury, činovníkem přitakávajícím svým nadřízeným, tím, kdo v důsledcích rozvrátil celou naší zemi. Nestal jsem se „demorosem“(5) ani jsem se nestal komunistou. Postavil jsem se do opozice proti jedněm i druhým.

Samozřejmě třídní učitelka se mi nenápadně mstila. Např. když věděla, že se budu hlásit na jazykovou školu a chystám se jet do Moskvy, nedala mi jedničku z angličtiny. I když jinému chlapci, který znal jazyk hůře než já, jedničku dala. Za to k ní byl velmi milý. Už ve školních letech jsem se setkával s tím, že některým žákům dávají známky ne za znalosti, ale za to, že jejich rodiče mají dobrý vztah k učitelům a nosí jim dárky do školy. Moje chudá máma nenosila dárky, dokonce téměř nechodila do školy. Neměla kdy. Ale ve škole a ve třídě bylo mnoho dětí za zabezpečených rodin, kde matky nepracovaly a měly možnost často chodit do školy, často hovořit s učitelkami, a to ovšem ovlivňovalo vztahy k jejich dětem. Moje máma nechodila často do školy, dárky nenosila, proto ke mně měli chladný nebo záporný vztah.

Takového jako já často vybírali za objekt kritiky. V něčem jsem sám dával záminku, protože jsem byl možná nepříliš hovorný, narušoval jsem disciplínu, napovídal při vyučování.

Byl jsem takovým neposedným chlapcem, kudrnatým, se silným hlasem — prostě si mne pamatovali. A pokud některý z učitelů začal kritizovat, všichni ostatní ho doplňovali. Často mi snižovali známku z chování ve čtvrtletích. Ale nějaká zvláštní vzrušení jsem ve škole neprožil. I když v osmé třídě, jak si pamatuji, byla rvačka. Jeden chlapec, jmenoval se Oleg Kaliničenko, mne napadl, já jsem se bránil, všichni to zhodnotili jako rvačku a nás oba vyloučili ze školy, na tři dni, mám dojem. Potom nás rozdělili do různých tříd, jeho do 8 B, mne do 8 A. ale za dva měsíce oba vrátili do původní 8 V. Takže jsem měl incidenty už ve škole.

Ředitelem školy byl Selický, vedoucím učitelem Funder Boris (nepamatuji si jeho jméno po otci). V Alma-Atě bylo mnoho Židů, i ve třídě, i ve městě, židovská komunita byla v ty roky silná. Zřejmě se ukazovaly výsledky stěhování, migrace. Židé ze západu přecházeli daleko na východ, v rámci toho se objevili i v Alma-Atě. Zvláště mnoho jich bylo mezi inteligencí, zejména mezi učiteli. Zvláště ve vedení školy. Byli tam i Němci. Vůbec to bylo mnohonárodní město — i Ujguři i Kazaši i Uzbeci i Kirgizové i Němci i Židé i Řekové, mnoho různých národů. Byli tam i Korejci. V naší třídě se učil Korejec — Voloďa Kim, v paralelní Saša Pak. I Kazaši tam byli, ale velmi málo. Pamatuji si jednu — Chalimovovou, a to zejména proto, že její otec byl ministrem automobilové dopravy Kazachstánu. Jak se potom ukázalo, jeho vzdělání bylo omezeno čtyřmi třídami, ale byl Kazach, proto se stal ministrem v této republice. A tento národní útlak jsem pociťoval z nejrannějšího dětství. Ptal jsem se mámy: proč žijeme v tak špatných životních podmínkách? Proč nemůžeme dostat samostatný byt? A máma odpovídala: „Nejsme Kazaši. Pro nás je těžké získat tady byt. Nejdříve dávají Kazachům“. Máma pracovala v jídelně vysoké školy a často jí vyprávěli o zkouškách, jak je jim líto ruských dětí. Odpovídá Rus, dávají čtyřku(8), ale pokud odpovídá přesně stejně Kazach, dávají dvojku. Důvod — jsou potřebné národní kádry. A ruští chlapci s hořkostí zůstávali za stěnami vysokých škol. Ale bez dostatečných znalostí se Kazaši učili, protože byli Kazaši. Copak to není národnostní diskriminace, copak to není národnostní útlak? Copak to všechno nepůsobilo na mojí duši, na moje vědomí? Byl jsem více sociálně neuspokojen, protože jsem prožil „mazáctví“(4) v komunálním bytě, kde jsem byl nejmenším. A proto, že jaksi nevycházely moje vztahy ve školce, ve škole. Neměl jsem dobré přátele, milovanou dívku. V 18 letech jsem už byl neuspokojen v sociální oblasti.

Ukončil jsem jedenáct tříd 25. školy města Alma-Aty, kde jsem se učil od 1 do 11 „V“. Naposled jsme se vyfotografovali s celou třídou. Téměř všichni zůstali v Alma-Atě, do jiných měst odjeli 2-3 lidé, včetně mne. V naší třídě i v sousední byly dívky, které se mi něčím líbily, byla i setkání, byly i polibky, telefony, schůzky. Existovaly chlapecké city, velmi čisté, ale potom všechno přebolelo.

Přemýšlel jsem o cestě do Moskvy, kdy bude nutná adaptace, opět budu mít existenční problémy, opět lůžka v ubytovnách, všechna ta komunálnost, kdy čtyři lidé žijí v místnosti. Opět společné záchody, jídelny, znovu veřejné stravování, ale i těžké učení, v jazykové škole, kde je mnoho nových disciplín, vysoké požadavky — to všechno tlačilo na tělo i duši dvacetiletého mladíka. V době, kdy bylo vhodné se zamilovat do bezvědomí, mít schůzky s děvčaty, seděl jsem za učením. A potom, v 20-24 — už to nebylo ono, cosi shořelo, nějak jsem promeškal tento nejranější příliv milostné lyriky, nebylo nikoho kdo by mne správně naladil, a to nakonec čímsi ochudilo mojí duši, a nakonec jsem si opravdově nezamiloval nikoho. A později, během celého svého života jsem nepotkal tu, kterou jsem potřeboval, milovanou ženu.

Možná že v tom sehrála roli i láska k matce. Vždyť jsem rostl bez otce, navíc s otčímem který ke mně neměl dobrý vztah. Všechno čeho byla schopna moje dětská duše bylo zaměřeno na matku, velmi jsem ji miloval. A nemohl jsem si představit, že umře nebo někam zmizí. Zřejmě všechen potenciál lásky zabrala synova láska k matce, včetně potenciálu lásky chlapce k dívce. Vždyť duše je jedna, energie lásky je jedna a zaměření bylo zcela — k matce. Miloval jsem ji. Velmi miloval. To byla dvojitá, trojitá láska. Dvojitá — za otce, trojitá — protože jsem viděl její utrpení. Velmi jsem s ní cítil, když jsem viděl její slzy, ptal se: „Maminko, proč pláčeš?“. A potom jsem i pochopil, že její život byl nešťastný. Těžko jí bylo s prvým mužem, protože se vdala jako šestnáctiletá dívka, která ještě nevěděla nic o životě. Aby se mohla vdát, přidali ji potřebné dva roky. A ihned porodila, a potom ještě pětkrát. A celé mládí proběhlo jenom pro to, aby dva roky nespala s každým dítětem, vychovávala je. Devět let téměř nespala! Vztahy k příbuzným nevyšly. Její bratři a sestry si ji jaksi nezamilovali. Sestry jí možná záviděly, že se úspěšně vdala, za vojáka, z čehož tenkrát byly určité výhody. Cosi ve vztazích bylo podlomeno, ale protože její prvý muž byl komunista, a ortodoxní komunista, a jeho práce byla zvláštní, vojenská služba, nechtěl, aby se moje matka často setkávala se členy své rodiny, s matkou, mojí babičkou, protože babička byla zbavena volebního práva. V létech NEPu, kdy už zemřel dědeček, moje babička, Fiona Nikiforovna Makarovová s pěti dětmi na starosti se zabývala byznysem. Výzva k tomu existovala. Ve svém malinkém dvoupodlažním domě otevřela v přízemí malinkou jídelnu, kam se chodili najíst místní prokurátor, poslanec, soudce. Ale potom NEP ukončili. A babičku poslali do vyhnanství na Solovky. Máma a její starší sestra v se v té době už vdaly, ale mladší sestra Anna a bratří Petr a Vasilij neměli štěstí a stali se bezprizorními. A chodili se občas najíst k mé matce, ale její muž, Andrej Vasiljevič, to neměl rád. Nechtěl, aby se matka setkávala s těmi, kteří byli pokládáni za nepřátele lidu a byli cizími elementy. Tato sociální nenávist přešla i na nenávist mezi příbuznými.

Matka vzpomínala, jak ve 30.letech požadovali od všech žen vojáků, aby odevzdaly svoje zlato. Ve prospěch Rudé armády, na upevnění obrany. Vše, co máma měla — nějaké lehké ozdoby, prstýnek, náušnice — to vše dala, protože její muž byl plukovník Rudé armády. To vše se bralo podle váhy a ona dostala půl kila nějakých bonbónů, polštářky, něco podobného, za své zlaté věci, které jí zůstaly po babičce, prababičce.

A tak jsem byl od mládí omezován ve všem, i sociální nenávist i nenávist mezi příbuznými. Vyrostl jsem v takových podmínkách, kde nebylo žádné teplo, ze strany nikoho — ani ze strany příbuzných, ani ze strany přátel a učitelů. Byl jsem vždy jaksi zbytečným, častěji se o mně zmiňovali v negativním smyslu. Neměl jsem úspěchy, nebyl jsem příliš silným chlapcem. Neměl jsem žádné sportovní úspěchy, i když jsem se začal zabývat sambem, cyklistikou, šermem, střelbou — všechno jsem vyzkoušel. Ale nebyl nikdo kdo by způsobil, abych se opravdu zabýval nějakým druhem sportu. Chtěl jsem se zabývat gymnastikou, ale nic z toho nebylo. Určité úspěchy jsem měl ve střelbě. Vleže jsem z malorážky nastřílel 96 bodů. Ukazuje se, že to byla třetí mužská výkonnostní třída. V oblasti umění a vědy jsem též neměl zvláštní nadání. Chtěl jsem hrát na piano, ale piano jsme doma neměli. Chodil jsem do pionýrského domu do dechového orchestru. Nástroj, na který jsem hrál, se myslím jmenoval tenor. Ale protože jsem neměl zvláštní nadání, tak jsem toho za několik měsíců zanechal. Potom strunný orchestr ve škole. Domra, národní nástroj. Také jsem si trochu zabrnkal a též jsem toho zanechal. Sám jsem se pokoušel hrát na kytaru, koupil si příručku a začal jsem se sám učit, ale nevyšlo to. Pěstoval jsem holuby, králíky, slepice. Měli jsme též doma dvě kozy. Dvě hodiny jsem dělal pastýře. Bylo to asi moje první zaměstnání v životě. Neměli jsme ani chatu, ani příbuzné na vesnici, jako školák jsem běhal o prázdninách okolo domu. Sousedka měla krávu. A hospodářka si všimla, že nic nedělám, a rozhodla se mne využít jako pasáka, za půl litru mléka. Jednoho krásného dne jsem souhlasil a pásl jsem její krávu několik hodin, potom jsem ji zahnal do chléva, do stodoly. Nalili mi půl litru mléka, přinesl jsem ho domů a myslel jsem si, že máma bude ráda, že jsem si vydělal půl litru mléka. Ale máma se naopak naštvala, bylo jí nepříjemné, že její syn je pastevec. Jaksi čím níže jsou lidé svou sociální úrovní, tím více se jim chce, aby se jejich děti dostaly nahoru. A máma mi to zakázala.

Pamatuji se, jak jsem se pokoušel obchodovat. Jednou nám někdo přinesl hrách a já se rozhodl ho prodat. Uličku jsme měli tichou, přímo směrem k trhu. Sedl jsem si, rozložil svůj hrách, ale stejně ho ode mne nikdo nekoupil. Na střeše dvoupodlažního domu (dalo se tam vylézt na střechu) ležela dlouhá deska, na které bylo možno se opalovat, a my, chlapci z jednoho dvora, jsme často snili, jak zbohatnout. Vypěstovat sto slepic, prodat je, koupit berana, vypěstovat dvacet beranů, koupit krávu, rozmnožit krávy, koupit slona…

Tak jsme snili… Pozorovali jsem život včel, ryb, začínali kouřit, běhali za říčku, učili se plavat, já sám jsem se naučil plavat. Říčka se jmenovala Vesnovka. V sousedních dvorech byli zlobiví chlapci, takoví rváči. Ale vedle mne takoví téměř nebyli. Relativně klidně prošlo mé poválečné dětství — téměř bez výtržností, polohladové, polorozedrané. Většina dětí které mne obklopovaly stejně jako já byla špatně oblečena a citelně bohatší mezi nimi nebyli. Pamatuji se, jak mne překvapila kuličková tužka spolužačky. Tehdy se tužky právě objevily a já jsem takovou neměl. Potom jsme přišli slavit narozeniny k jedné dívce a oni měli v domě teplou vodu. Také jsem se podivil — v našem domě teplá voda nebyla. Neměli jsme ani vanu, pouze záchod. Koupat jsem se chodil do lázní. A jak nepříjemné bylo sedět ve frontě v lázních, asi dvě hodiny, ale lázně byly resortní, patřily dráze, a železničáři chodili bez fronty. Pamatuji se na ty dřevěné skříně, kde jsme se svlékali, všichni byli v jednotných saténových trenýrkách po kolena. Všechno bylo jednotné, i barva mužských trenýrek. Maximálně čtyři barvy: černé, hnědé, modré, tmavozelené. I kterákoliv jiná barva, a tím spíše kdyby byly kytičkované nebo proužkované nebo ve formě plavek — to by si mysleli, že jste blázen. Taková byla doba. Kolik času bylo ztraceno čekáním na lázeň, a nebyla tam ani vana ani sprcha. Sedával chlapec Voloďa každý týden několik hodin týdně ve frontě na veřejnou lázeň, kde nebylo možno často najít ani umyvadlo, stavěl se ke kohoutům s teplou vodou, kde tekla špína s mýdlovou vodou, napůl… Toto vše bylo moje dětství.

A hory Ala-Tau nemající ruský název. Říkali jsme jim prostě: hory. Chodili jsme do hor, trhal jsem tak divoké ryngle, hrušky. Dělali jsme tam hráze, koupali jsme se. Rozbíjeli jsme lampy, skla, trochu jsme tropili výtržnosti a dokonce trochu kradli. Pamatuji se, jak se otevřely první obchody se samoobsluhou a my jsme tam chodili krást bonbóny. Bylo možno vejít, vždyť prodavači byli pouze u vchodu, tam, kde ukazují nákup; vložit bonbón do podpaží nebo do kapsy. Byla to prostě klukovina, a dobře, že jsme si na to nezvykli. Vždyť jsme si mohli zvyknout a celý život by probíhal jinak. Začali bychom se toulat po osadách, po vězeních. Jak málo stačí chlapci aby špatně vykročil.

Několikrát mne přivedli na policii. Jednou jsme se vraceli z koupání, snad jsme přešli jízdní dráhu jinde, než se má. Najednou jsme slyšeli pískot policisty, dupot nohou, jako by běžel na naší stranu. Lekli jsme a „zdrhli“. Začal nás dohánět, tak jsme se rozběhli na všechny strany, ale jemu se zachtělo běžet zrovna za mnou. Dohnal mne, vzpouzel jsem se, křičel, řval. Nikdo se samozřejmě do toho nepletl, nepomohl, a on mne odvedl a odevzdal do nejbližšího dětského útulku. Potom vysvětlil, že se mu zdálo, jako bychom nějaké ženě vyrvali tašku. Někdo si mu postěžoval, že právě tito chlapci tady prováděli výtržnosti. A on běžel za námi. Lekli jsme se ho, protože jsme si mysleli že jsme špatně přešli jízdní dráhu. Tak jsem poprvé přišel do dětského útulku na policii. Dlouho jsem se vzpouzel, neříkal, kde žiji, kdo jsou moji rodiče. Nakonec jsem se přece telefonicky dovolal k sousedům rodičů, máma přišla s otčímem, propustili mne.

Podruhé mne sebrali, protože jsem šel tam, kam se chodit nesmí. Nedaleko od našeho domu byl nový stadion a jeho průjezdní část ještě nebyla rozdělena pro auta a pěší. Všude ležel štěrk. Na stadión se vždy chodilo po celé šířce cesty — i po vozovce i po chodníku. A já, chlapec, jsem tam také šel jednou kdy nebyl fotbal a policista — Kazach se rozhodl, že je to přestupek. Chytil mne, posadil do jakéhosi samohybu a dovezl do dětského útulku. Zřejmě měl plán. Přivést narušitele pořádku. Postavili se za mne, pustili mne.

Nakonec potřetí mne dovedli už na okrsek policie. Vracel jsem se s mámou a otčímem z kina. Vystoupili jsme na zastávce trolejbusu a tam byly děti z našeho dvora a čemusi se smály, povídaly si. Zůstal jsem s nimi, ale rodiče odešli domů. Stáli jsme vedle polámané lavičky. Přijíždí policejní gazík, vystupuje policajt a přichází k nám, protože ho zřejmě zaujala skupina chlapců, kteří o něčem hlasitě hovořili a mávali rukama. A starší paní nedaleko odtud zakřičela: „Chuligáni, rozbíjíte lavičku“. Policista bez dlouhého přemýšlení vzal dva nejbližší chlapce, jedním z nich jsem byl já: posadili nás do gazíku a odvezl na policejní okrsek. Sdělil službě: tropili výtržnosti. Tak mne v dětství třikrát přivedli na policii. V 18 letech jsem už poznal mnoho. Přesto jsem se nestal zlodějem ani výtržníkem, nikoho jsem nepodváděl, nemlátil, nic špatného jsem nedělal, ale čehosi nedobrého jsem se též dotknul. Takový byl život. Pamatuji se, jak jsme házeli kouřové balíčky do trolejbusu — ovšem to bylo špatné, někomu se mohlo něco stát. Klukoviny. Toužili jsme po nějakém dobrodružství. Kupovali jsme v lékárnách dudlíky, nafukovali jsme je, propichovali dírku, plnili je vodou a  — stříkali jsme po autech, po chodcích. Hledali jsme dobrodružství, potřebovali jsme ho, protože nás neposílali do družiny, zájmových kroužků, středisek technické tvořivosti, nestačilo nám vyučování. A my, ponecháni sami sobě, jsme hledali zábavu, ale sláva Bohu to byly pouze klukoviny, nezbednosti. Nepřešel jsem přes hranici, za kterou začínají přestupky. Bylo to zřejmě vloženo do mých genů po otci. Vysoká kultura. A byly případy, kdy jsem mohl s chlapci přepadnout někoho, zbít ho, ale nedělal jsem to. Ukrást, udělat něco špatného — toho jsem byl dalek.

Začaly mne zajímat sociální problémy, a já jsem si kupoval knihy: základy politických znalostí, základy ekonomiky, filosofie. V té době vycházely takové populární knihy o společenských vědách. Četl jsem je, chtěl jsem je číst. Začal jsem přemýšlet o budoucím povolání. První přání — chtěl jsem se stát vojákem, důstojníkem. Dva moji bratři byli v armádě, možná, že to na mne mělo vliv. Vojenské oddíly chodily kolem našeho domu — kavalérie, vojenská technika, prostě vojáci. Dělalo to na mne silný dojem. Vznikalo tenkrát mnoho filmů o válce. A válečná tematika mne tlačila k tomu, abych se stal důstojníkem, absolvoval vojenské učiliště. Potom mne to táhlo k právnické odbornosti, chtěl jsem být vyšetřovatelem. Zřejmě filmy o zločincích, vrazích, zlodějích, vyšetřovatelích mne vzrušovaly. Ale nakonec třetí směr — stát se diplomatem. Jeden z rodičů, muž sestřenice říkal: „Voloďo, jeď do Moskvy, nastup do MGIMO, staň se diplomatem. To je život“. Opravdu, zahraniční politika mne zajímala. Dlouho jsem se díval do zeměpisného atlasu, přitahovaly mne cizí země, věděl jsem, že existují kontinenty, měl jsem rád hodiny zeměpisu. Táhlo mne to k politice. Filosofie, ekonomika, vnější politika, sociální problémy, národnostní otázka — to všechno jsem už v sobě nějak cítil, prakticky. Nakonec jsem si vše přebral, rozhodl se jet do Moskvy, a jestli nenastoupím do MGIMO, nastoupím do jeho východní varianty — ústav východních jazyků MGU. Nestal jsem se důstojníkem, na vojenské správě mi řekli, že neexistuje takové vojenské učiliště, do kterého chci nastoupit. Jaksi mne to táhlo k vnitřnímu vojsku. Přišel jsem na vojenskou správu a řekl, že chci nastoupit do učiliště, ve kterém připravují důstojníky vnitřních vojsk. Je možné, že tenkrát skutečně nebyla taková učiliště, nebo jich bylo velmi málo. V každém případě mi řekli: ne, o takovém nevíme. A hotovo. Takový nezodpovědný vztah pracovníka vojenské správy — nu, jednou takové učiliště není, přetrhlo se moje spojení s armádou a já šel po linii zahraniční politiky.

Ukončil jsem školu bez trojek, na vysvědčení byly většinou dvojky, ale i dvě tři jedničky, potvrzení o získání kvalifikace automechanika 2. třídy. Rozloučil jsem se s dívkou, k níž už moje city stačily ochladnout. Říkali jí Světa. Bylo mi 18 let a jí též.

Moskevští chlapci vedou v těch letech už plný pohlavní život. Ale já, chlapec z provinciálního města, zažil pouze prvé polibky. Prvé pokusy vstoupit do pohlavního života byly neúspěšné. v 17-18 letech jsem byl velmi ostýchavý, stydlivý. A pamatuji, pod Soči, v jakémsi sanatoriu, kam jsme s třídou přijeli odpočívat k Černému moři — jsem si lehl s dívkou, byla v plavkách, mezi námi byly takové normální přátelské vztahy. A já jí prosil, aby si sundala kalhotky. Ale která dívka si sama poprvé sundá kalhotky? Nevěděl jsem, že bych to musel udělat sám, pomoci jí, já jsem se též styděl. A tak jsme leželi, dokud nám někdo nezačal překážet. A tak ta stydlivost, ostýchavost, mi nedala možnost začít pohlavní život tehdy, kdy jsem chtěl. Potom, později, jsem možná byl velmi drzý při chování k dívkám, ale poprvé jsem byl čistý. Byl jsem velmi ostýchavý. Možná i stydlivý. Zdá se mi, že jsem to zdědil po otci.

A potom nastoupila sociální dospělost. Třetího června 1964 jsem přiletěl do Moskvy, na letiště Vnukovo, letadlem IL-18, s malým kufříkem nejnutnějších věcí — košile, prádlo na výměnu, dokonce jsem myslím neměl náhradní boty. A v druhé ruce — košíček s jahodami a rajčaty. U nás začaly dozrávat velmi brzy a byly poměrně levné. Máma řekla, vezmi si je, možná je dáš někomu v přijímací komisi a oni k tobě budou mít lepší vztah. Nerozuměla, že by to byl asi první úplatek v mém životě, kdybych skutečně přinesl přijímací komisi košíček s jahodami. Ale byl jsem ještě mladý a neměl jsem v hlavě takové myšlenky. Prostě jsem pro pohodlí zanechal košíček v úschovně zavazadel. Kam bych ho tahal když jsem ještě nevěděl kam půjdu. Přijel jsem do samého středu Moskvy, na Rudé náměstí. U Leninova muzea se najednou zastavil autobus z letiště a na informacích jsem zjistil adresu Institutu východních jazyků. Ukázalo se, že je naproti, právě na té straně Manéže, u hotelu Nacional. Přišel jsem tam, ukázal doklady, a je tu první rána osudu. Nemám jeden z hlavních dokumentů: doporučení okresního výboru komsomolu. Nevěděl jsem o tom. Před tím jsem psal bratrovi, který byl v Moskvě a byl vojákem, aby upřesnil podmínky přijetí na MGIMO. Řekli mu, že MGIMO nemá kolej. Byl to podvod. MGIMO kolej mělo. Ale takovým způsobem se omezuje přístup na tuto školu pro chlapce z jiných měst. Takže do MGIMO jsem nešel přinejmenším proto, že mi nemohli nabídnout kolej. Ale neprošel bych ani u zkoušky, protože bylo nutno získat 15 bodů, a já bych ze zeměpisu, se slohu a z angličtiny v žádném případě nedostal jedničku (rusky pětku). Když jsem se v deváté třídě přestal učit zeměpis, neopakoval jsem ho. Napsat sloh za jedna je téměř nemožné. A složit pro žáka obyčejné školy provinciálního města zkoušku s angličtiny, když chlapci ze speciálních moskevských škol, dokonce po tom, kdy žili s rodiči v zahraničí, nemohli vždy složit zkoušku za jedna — bylo ovšem pro mne nereálné. Proto jsem šel na IVJA. Ale i sem je nutné doporučení. Odjel jsem bydlet k bratrovi do okolí Moskvy a rychle napsal dopis mámě. Nějak se jí podařila u místního výboru komsomolu získat toto doporučení, poslala mi ho a já podal přihlášku do ústavu.

Dali mi doporučení do koleje, dostal jsem postel a začal se připravovat ke zkouškám. Pochopil jsem, že moje znalosti angličtiny nestačí. A bylo nutno skládat pět zkoušek. Ruskou ústní i písemnou, dějepis, anglickou ústní i písemnou. Přišel jsem do ústavu a přímo jsem se obrátil na nějakou ženu, nemůže-li mi pomoci najít přednášejícího angličtiny. Zřejmě jsem na ni udělal dobrý dojem, v každém případě mi dala telefon přednášející. Žila někde na Říčním přístavu, zajel jsem tam, začal se tím zabývat. Po první hodině řekla, že musím zaplatit 10 rublů. Velmi jsem se podivil, zdálo se mi to být velkou sumou. Znovu jsem napsal mámě, byla v té době na dovolené, ale šla pracovat, aby mi poslala peníze na kondice. Dohromady jsem zaplatil, myslím, 100 rublů. Byly to pro mne ohromné peníze. Ale zkoušku jsem udělal. Sloh na trojku, ústní ruština a literatura na dvojku, dějepis — jednička, anglický písemný — tři, anglický ústní — tři. Ukázalo se, že to stačí. Tehdy o humanitární vysoké školy nebyl zájem. Všichni se snažili o MIFI, Fyztech, do Baumanského. A mezi humanitárními IVJA nebylo příliš populární. Konkurs byl malý, tři lidé na místo. A všichni, kteří složili poslední zkoušku, byli prakticky zapsáni.

Dostal jsem studentský index a prvou důtku od děkana. Zeptal se mne, proč nejsem oholený. Ale já se ještě nezačal holit, měl jsem pouze chmýří. Varovali mne, že stipendium nedostanu vzhledem ke trojkám při vstupních zkouškách. To byla ještě jedna rána. Tak jsem stále dostával rány každý měsíc. To se táhne do dneška. Díky bohu neodmítli mi kolej. A dali přece stipendium, 35 rublů. No a máma mi slíbila posílat 30 rublů. A za těch 65 rublů jsem pět let studoval. Ovšem, znovu jsem se špatně stravoval a oblékal. Co se dá koupit za 65 rublů? Bylo nutno platit za kolej, kupovat knihy. Pera, sešity, zmrzlina, kino — to všechno vyžaduje peníze. A každodenní strava. Nemohl jsem za všechno utrácet více než dva ruble, protože jsem měl pouze 65, z nich 3 ruble za kolej, na dopravu, proto maximálně dva rubly denně. Ale vždyť jsem byl mlád. A pokud jsme museli jít řekněme do kavárny, něco objednat, měl jsem ovšem vždy těžkosti. A tím více, pokud jsem měl schůzku s dívkou, lístky do kina nebo lístky na koncert, tanec. Takový život byla žebrota. Nikdy jsem na nic neměl peníze. Ale za to jsem se zuřivě pustil do učení.

Byla to humanitární škola, neměli jsme už neoblíbené předměty — matematiku, fyziku, chemii, rýsování, biologii. Měli jsme pouze humanitární. Ale i mezi nimi byly neoblíbené. Řekněme úvod do odborné filologie a vůbec filologické disciplíny se mi nelíbily. Historie se mi líbila, ale fakulta se jmenovala — historicko-filologická. Skončil jsem na filologickém oddělení. Protože jsem napsal do přihlášky: turecký jazyk — literatura? Octnul jsem se na filologickém oddělení. To byla také chyba. A díky bohu, že jsem se dostal na turecké oddělení, vždyť jsem mohl skončit i na mongolském, na vietnamském nebo některém africkém jazyce: bambara nebo malinke.

Tak jsem se stal studentem s bídným stipendiem, s postelí v koleji, bez přátel, sám, v neznámém městě. Ztratil jsem mnoho energie na adaptaci, nalezení prvních přátel, jakýchsi prvých kontaktů. Ale hlavní síly šly na učení, začal jsem se dobře učit a už hned v druhém ročníku jsem dostal zvýšené stipendium. To už bylo 47 rublů 50 kopejek. Několik měsíců po sobě jsem dostával zvýšené stipendium. Zvolili mne zástupcem skupiny, potom v 4-6 ročníku — předsedou komsomolu. Od roku 1967 jsem začal projevovat politickou aktivitu. 15. dubna 1967 jsem odeslal dopis na ÚV KSSS a ve výzvě vedení země jsem navrhl provedení reforem v oblasti zemědělství, vzdělání, průmyslu. Cítil jsem, že jdeme chybným směrem, chybně se rozvíjíme, okolní život to napovídal. A přednášky s politické ekonomie, filosofie, historie KSSS, hovory s vrstevníky a s přednášejícími. To je počátek mého uvědomělého, aktivního politického života. — 15 dubna 1967. V prosinci 1967 jsem udělal ještě jeden krok. Ostře vystupuji na semináři „Demokracie u nich (tj. na západě) a u nás (tj. v SSSR)“. A to ze nelíbilo kdekomu. Tak jsem dostal důtku Institutu východních jazyků, speciálně od rektora A. A. Kovaleva a prorektora M. F. Jurjeva. Už v lednu 1968 přišel prvý politický úder. Nepotvrzují mi hodnocení na služební cestu jako překladatel se sportovní delegací do Turecka — jako politicky nespolehlivému. To bylo nepříjemné. Tehdy se již objevili disidenti, procesy. Daniel, Siňavský, Solženicyn… Někoho zakazovali, někoho posílali do vyhnanství. Ale já jsem byl toho dalek, sám o sobě jsem něco vypovídal a už toho bylo dost, aby mne pokládali za nespolehlivého. To mne samozřejmě mrzelo. Tím spíše, že se blížila zahraniční praxe, celý pátý rok jsme měli praxi. Přidělili mne do rozhlasové komise, tam jsem pracoval 8 měsíců jako stážista. V turecké redakci v zahraničním vysílání. Potom jsem přešel na stáž na GKES, Státní výbor pro zahraničně ekonomické vztahy. Velmi se mi chtělo jet do Turecka, přece jsem studoval tuto zemi a jazyk. Ale vztahy byly slabé, ze studentů nejezdil nikdo. Zjistil jsem, že je možno jet do Turecka prostřednictvím GKES a vynaložil maximum úsilí, aby mi přece potvrdili posudek. V dubnu 1969 jsem poprvé jel do kapitalistické země. A do té doby jsem poprvé byl v zahraničí v roce 1966 — v Maďarsku, v rámci studentského stavebního oddílu MGU. Jak si dodnes pamatuji, přejeli jsme pohraniční stanici Čop — a byly tady, maďarská země, maďarská dívka na vozíku veze nějaké sladkosti, nápoje. Poprvé jsem uviděl, že jsem za hranicí, toto je to zahraničí. Budapešť se mi velmi zalíbila, zamiloval jsem se tam do maďarské dívky, jmenovala se Anike. Byly schůzky, polibky, potom jsme si několik měsíců psali. Nic víc. Ale — jeden a půl měsíce v Budapešti! Měsíc jsme pracovali na stavbě, potom zájezd po Maďarsku. Odpočinuli jsme si na jezeru Balaton.

Byl jsem ve studentském táboře pod Anapou, na Černém moři, v rekreačním středisku Krasnovidovo u Moskvy, díky MGU — opět jsme tančili, nějaké známosti s dívkami. Ale opravdu jsem během těchto studentských let neměl žádnou dívku. A tak se mi chtělo se do někoho zamilovat, ale nevycházelo to, nemohl jsem. Zřejmě jsem sám vinen. Měl jsem příliš starostí se sociálními problémy, příliš mnoho sil a energie jsem ztrácel na učení. To byla cena za štěstí v osobním životě.

A tak jsem prakticky sám sebe poslal na zahraniční stáž do Turecka na 8 měsíců. Byla tam drobná příhoda, pokoušeli se mne obvinit s vedení komunistické propagandy, protože jsem daroval sovětské odznaky místním tureckým dětem. Opět smůla. Stále nějaké rány osudu, stále. Každý měsíc, každý rok. Najednou zemřel muž mé matky, další rána. Musel jsem zajet do Alma-Aty pomoci mámě doprovodit ho na poslední cestu. Obecně řečeno, radosti bylo málo. A když řekla matka, že prožila život bez jediného radostného dne, nemá na co vzpomínat, začal jsem přemýšlet o sobě: prožil jsem už velkou část svého života a též ani jeden radostný den. Pamatuji se jak jsem šel do školy — bez radosti, nikdo tu radost se mnou nesdílel. Ukončil jsem školu a opět málo radosti, protože jsem měl odjet do cizího města, nestačily peníze, nevěděl jsem jestli udělám zkoušky nebo ne. Ukončil jsem vysokou školu s vyznamenáním a opět jsem se neměl s kým podělit o svou radost. S vyznamenáním jsem ukončil Moskevskou universitu a v aule na Leninských horách jsem dostal červený diplom. Ale nikdo nebyl se mnou, nikdo se se mnou neradoval, spolu se mnou. Odnesl jsem si ten červený diplom do své koleje, do pokoje, ale dokonce jsem neměl s kým vypít lahvičku šampaňského. Byl jsem zcela sám.

Když jsem ukončil školu, měl jsem starost — koupit si auto. Za bony vydělané v Turecku jsem si koupil „Záporožec“, ale ten stál pod oknem, bez garáže. Umístěnka byla do armády. A kam — do Tbilisi! Opět cizí město, cizí republika. Sotva jsem se vrátil z Turecka, kde byly všechny ty nepříjemnosti, a teď — Gruzie. Nu, proč zrovna já mimo Rusko, proč zrovna já do armády, proč ne jiní. Jedu ve svém „Záporožci“ toho cholerového léta 1970 do Tbilisi přes Anapu. Odpočívám naposled ve studentském táboře, kde jsem se jednou během jednoho z pobytů setkal se svým budoucím spolupracovníkem, matematikem, Vladimírem Aleksinem. Nestal se mým velkým přítelem, ale po dvacet let jsme udržovali vztahy, dokonce déle — asi dvacet pět let. Ale opět nemám štěstí. Jsme známí, ale ne přátelé. Měl jsem jiného přítele, též jsme se seznámili prostřednictvím university. Aleksandr, fyzik. Občas si voláme, jezdíme spolu do rekreačních středisek. Ale přátelé nejsme…

Mladá léta… Neměl jsem štěstí v životě, protože blízkého přítele jsem, jak se mi zdá, neměl. V domě kde jsem se narodil bylo pět šest lidí, místních chlapců, ale všichni byli jiní a žádné teplé přátelství s některým s nich nevzniklo. Zřejmě takový už byl můj osud, že jsem opravdově neprožil nic ani v lásce ani v přátelství. Ani s rodiči nebyly vztahy nejteplejší. Zřejmě je to osud. nějak to všechno dohromady proběhlo v mém životě. Možná umělec nebo skladatel potřebuje v životě nějaké neštěstí aby mohl tvořit, aby přišla inspirace. Stejně tak u mne — abych lépe a hlouběji pochopil politické procesy ve společnosti, zanedbal jsem leccos ve všech ostatních oblastech. Neodpovídající strava, neodpovídající oblečení, možná neodpovídající přátelé, neodpovídající zábava, žádné úspěchy v raném období studia, ve sportu, v jiných druzích tvořivosti. Opravdu, může to být objektivní proces. Bylo nutné, aby se všechna moje energie se soustředila na jednu věc. Kdybych měl dívku — možná že bych polovinu své energie nebo její větší část spotřeboval na ní, kdybych měl blízkého přítele — pro něj bych vynaložil svůj čas. Kdybych měl velmi dobré vztahy k příbuzným — opět bych ztrácel velmi mnoho času na vztahy k nim. Ale došlo k tomu, že jsem se chtě nechtě stále zabýval sociálními otázkami. Stále jsem měl sociální starosti, přemýšlel jsem o společnosti a jejích problémech, o sociálních problémech, o vztazích mezi lidmi. Stálý pocit neuspokojení mne stimuloval.

Není možné se jen tak zabývat politikou. To přece není oblíbený školní předmět, řekněme fyzika, kde platí konkrétní zákony spojené s teorií, s předmětem. Politika je jako umění zvláštní oblast činnosti, není pro každého dostupná. Je možné, aby každý přišel na mítink, postál, poslouchal, každý může přinést nějaké poznámky, vyhlásit hesla, ale hluboké zaujetí politikou přece potřebuje znalosti, zejména humanitárního typu. Jsou to znalosti historie, ekonomiky, filosofie, práva. A nějaký potenciál, aby se tím chtěl zabývat. Podobně jako umělec, ten kdo se chce zabývat politikou musí formulovat své ideje, najít možnosti je vyjadřovat, najít podporu. Pokud nebude uznání, politik nevznikne. Stejně jako u umělce, který nemůže najít vyznavače svého talentu. Ale umělec bývá uznán po smrti. Politik to má složitější. Politický pracovník musí dostat uznání během života. Jinak se prostě nedostane do plejády politiků, prostě na něj zapomínají, nikde se neuvádí. „V seznamech se neuvádí“. Umělec může po sobě zanechat obrazy, spisovatel — nepublikované práce, ale pro politika je velmi složité se objevit v historických análech. Je velmi aktuální. Je v současnosti.

Moje zanedbání v osobním životě bylo dobrou školou, pokoušel jsem se najít v něm určité uspokojení a s vyznamenáním jsem zakončil Institut zemí Asie a Afriky. Potom přišla armáda. Z nějakých důvodů nikdo nechce jít do armády, ale já jsem cítil, že to potřebuji. Táhlo mne to k politice a já rozuměl, že služba v armádě mi pomůže, dokonce pokud se týče životopisu, protože vždyť se kdykoliv někdo může zeptat: proč jste nesloužil v armádě? Proč jste se vyhnul této nejdůležitější instituci našeho společenského života? Tím spíše, že jsem sloužil jako důstojník v politickém vedení štábu zakavkazského vojenského okruhu. Tehdy v Gruzii ještě vládnul Mžavanadze, to byl předposlední gruzínský „car“, první tajemník ÚV komunistické strany Gruzie. Úplatkářství a protekce za něho kvetly těmi nejzářivějšími barvami. Zachytil jsem to období, ale když jsem už odjel, v 72. roce pověřili Ševarnadzeho, který se pokoušel andropovskými metodami nastolit do Gruzie pořádek během celého období do 85. roku dokud ho >Gorbačov nepřevedl do Moskvy.

Dva roky vojny byly pro mne velmi užitečné. Za prvé jsem poznal samotnou armádu, poznal jsem politickou práci. Poznal jsem některé aspekty spojené s vojenskou propagandou, s rozvědkou, hlouběji jsem studoval národnostní otázku. Dobře jsem znal národnostní problémy i dříve, ale zakavkazská oblast se přece lišila od Střední Asie. A také jsem tu uviděl situaci, která nakonec přivedla k prvkům přestavby. Ve skutečnosti tam totiž nebyla sovětská vláda a nebyli opravdoví komunisté — všechno to byla shnilotina, komunistická pěna prakticky rozložila i ruské komunisty. Ale hlavní bída byla odtud, z jihu. Všechna bída Ruska je z jihu. Proto, dokud nerozsekneme náš jižní uzel, nedostaneme se z vleklé krize, která se bude periodicky přiostřovat.

Najal jsem si byt — 26 m2. Žít v hotelu by bylo obtížné a drahé. Získat místnost bylo těžké, ale chodil jsem za členy vojenské rady, k náčelníkovi týlového řízení… Platil jsem jenom 3 ruble. Opět velké chodby, společné kuchyně, záchody. Ale jedna místnost byla moje. Našel jsem si souseda, Vasju Malika, chlapce z Ukrajiny, který absolvoval v Sumachu učiliště zvláštního spojení, kde připravují odborníky pro 8. oddělení štábů. A téměř dva roky jsme tam spolu žili. Ale několik posledních měsíců jsem žil sám.

Poznal jsem Gruzii, pobýval jsem v Arménii, v Cchinvali. Studoval jsem život, služby, kulturu. Z neznámých příčin jsem neměl přání učit se gruzínský jazyk. Za dva roky, když jsem se stýkal s Gruzíny, mohl bych se učit jazyk, ale znal jsem pouze jednu — dvě rozvité fráze a víc jsem ničemu nerozuměl. A nechtělo se mi, moje duše netoužila studovat tento jazyk. Zřejmě jsem se unavil studovat cizí jazyky a cítil jsem se všude diskriminován — ať už v Alma-Atě, kde byl hlavním kazašský jazyk. Ať už v Turecku — turečtina. Ale přece Turecko je opravdu jiná země. Teď Gruzie — gruzínština, vedle Azerbajdžán — azerbajdžánština…

Býval jsem často na služebních cestách. V armádě jsem přednášel. Psal jsem letáky. Studoval jsem Turecko, Irán, blízký východ, arabský svět. To všechno bylo užitečné pro všeobecný rozvoj. Hlouběji jsem poznal vnitřní a zahraničněpolitické procesy v zemi. Byl jsem už odborníkem, praktickým orientalistou. Jednou v Turecku, jindy na Kavkaze, v dětství jsem žil ve střední Asii — to vše mi pomáhalo hlouběji poznat problémy spojené s musulmanským náboženstvím. Gruzínské náboženství, arménské náboženství, Kurdové. Mohl jsem je bezprostředně vidět v Zakavkazí i v Turecku. Takže to všechno bylo užitečné. I když byly i smutné chvíle. Žena nechtěla jezdit se mnou, psala disertaci. Moskvu nechtěla opouštět. Setkávali jsme se většinou o svátcích — jednou ona ke mně, jednou já k ní. Takový kočovný způsob života téměř jeden a půl roku radost ovšem nepřinesl. Přesto jsem nakonec nastřádal určité množství peněz a vrátil jsem se domů a měl jsem první podíl na družstevní byt. Udělal jsem to samostatně. Později jsem si vydělal na soupravu nábytku. A rodiče ženy už pomohli koupit soupravu do ložnice, společně jsme koupili kuchyňský, a tak jsme pomalu vybavili svůj třípokojový byt.

Jednou jsem téměř celý rok žil u tety. Bylo to též nepříjemné. Naše vztahy byly dobré, nic špatného se mi nedělo. Ale bylo tu i cosi nepříjemného, nesoulad. A nakonec 9. května 1973 jsem, ve veřejné službě, se ženou a synem, ve svém bytě. Ale opět — daleko, neútulný byt, na okraji Moskvy. Teplý stan(6). Blízko nebylo metro, ani kina, ani telefon. Pouze novostavba, a téměř u vnějšího okruhu. A v přízemí, a chladno, a, obecně řečeno, bázlivo. Opět bylo nutno měnit byt. V témž domě se mi to nepodařilo. Pracně jsem se stal předsedou družstva, pracoval rok — rok a půl, našel určitou variantu výměny v druhém domě, kde se z pěti bytů přestěhovali nájemníci. Tak jsem se ocitnul v jiném domě, v sedmém poschodí. Opět jsem ztratil síly, ale hlavně, jaké vyčerpání jsem pociťoval v 27, 28, 29 letech — a nová práce, počátek normálního společného života, dítě — školka, nemoci — a družstevní byt — nutno draho platit, je nutno přejíždět do jiného patra, k tomu nutná veřejná práce. A v zaměstnání bylo nutno nést určitou společenskou zátěž, a učit se navíc francouzsky, zlepšovat angličtinu a studovat němčinu. A ještě jsem pokračoval ve studiu na večerním oddělení právnické fakulty MGU. Všechno to byla strašná zátěž, jak jsem to vydržel nevím. Nejlepší léta jsem ztratil na maličkostech, od nichž bych mohl být osvobozen. Ale opět, jako by mne tlačilo k témuž — více znalostí, lepší poznání sociálních problémů — družstevní výstavba bytů, rodinné záležitosti, vztahy k příbuzným ženy, práce, kde jsem byl, problémy pracovních kolektivů, odborové výbory, stranické výbory, vedoucí, stranické schůze, sjezdy KSSS, diskuse nové ústavy v roce 1977 — toho všeho jsem se zúčastnil, všechno to bylo jako krupobití, jako déšť, jako uragán, všechno mne to pouze otužovalo. Nedělalo ze mne disidenta, nepřítele, ale působilo na formování osobnosti, politické osobnosti. Viděl jsem nedostatky, viděl jsem omyly, viděl jsem chyby. Ale současně jsem se nezlobil na obyčejné komunisty, kteří byli vedle mne, oni též pracovali, oni nebyli nepřáteli naší země. Ale kdysi byli nuceni vstoupit do strany, jinak by nedostali doporučení na studium ani nějakou funkci. Chápal jsem to, měl jsem podobné problémy, protože bez stranické legitimace, bez vstupu do KSSS jsem byl omezen ve služebním postupu, při přechodu do jiných institucí, při studiu — například aspirantura nebo studium v kterékoliv akademii. To vše bylo pro mne uzavřeno. Pokud jsi bezpartijní, vnímáš svět jako svět apartheidu. Od dětství jsem pociťoval národnostní útlak, protože jsem žil v neruských regionech. Teď žiji v Moskvě. Jako by Rusku, v hlavním městě, ale tady je útlak politický. Jsem nestraník. Tím spíš, v práci blízké k politické, jsem to zvláště silně pociťoval, buď za prvé při studiu nebo za druhé jsem byl tak nebo jinak jsem byl spojen se státním aparátem, s prací v centrálních úřadech, kde vazba se stranou byla nutným jevem, povinným, jako bych byl předurčen pro druhotnou roli, nikdo mne nepotřeboval. Kádrováci moji záležitost odsunovali stranou, jakmile viděli kolonku politická příslušnost — bezpartijní. Jako bych byl jiné kasty. Na stranických schůzích komunistů, kde jsem byl občas přítomen, říkali: a teď je tajná část schůze, Vladimíre Volfoviči, musíte odejít. A já jsem odcházel. Bylo to velmi nepříjemné.

Všechny tyto momenty jako by tloukly do jednoho místa. Neradostné dětství, absence dobrých přátel, špatné životní podmínky, špatná strava, špatný odpočinek, nestranictví, život v různých oblastech — to všechno se stalo základem, na němž začala zrát politická osobnost. Kdybych se narodil v zabezpečené rodině, v ruském městě, uprostřed ruských lidí, nikam bych se nestěhoval, moji přátelé z dětství by byli vedle mne, milovaná dívka — potom by u mne možná nic politického nebylo.

Gorbačov prožil sladký život. Proč stranu rozložil a nemohl udělat něcoc dobrého? Byl slabý, protože všechno měl. Syn předsedy kolchozu, tj. syn statkáře. Žil už tehdy jako mazlíček. Potom nastoupil na moskevskou universitu a tam se začal zabývat komsomolskou prací. Ihned dostal vše a radoval se ze života. Do něho nebyl vložen potenciál politického vůdce. Byla to obyčejná kariéra úředníka. Proto se nemohl stát státním činitelem a stal se jeho rozkladatelem, dobrodruhem, voluntaristou. To samé Chruščev. Ten pracoval na šachtě. Potom ukončil „rudou“ akademii. Absolutně žádné humanitární vzdělání. Andropov — ten byl též nevzdělaným člověkem. V životopise má hloupou řádku: má vyšší vzdělání(7). A co je za tím? Dálková stranická škola. No, co je to za vzdělání? Brežněv. Metalurgický, navíc večerní, institut, jakási technika, opět polovičatost. Takže žádní z těch kteří řídili Rusko neměli klasické vzdělání. Dokonce Uljanov. Jeho vyhnali odevšad, nakonec udělal zkoušky jako externista. To není studium. To jsou studenti, které nikdo nepotřebuje. Dostal známky, a on odjel ze země a prakticky v ní nežil. V tom je všechna bída. Nikolaj, který se prostě unavil. To byl už poslední z dynastie Romanovců. Tři sta let řídit stát! Samozřejmě se unavili a nemohli dále. A ti, kteří přišli střídat, byli lidé k tomu zcela nehotoví, aniž k tomu měli klasické základy. Přicházeli, jako prozatímní vládci, vytvářeli své špinavé záležitosti, potom umírali. Teror, libovůle, přestavba, chruščevské „jaro“, oteplení, stagnace, andropovský režim… Dočasně, dočasně, dočasně… Spojovala je pouze ta strana, ta politická organizace. Ale i ona se zhroutila, protože zahnívala, protože neměla konkurenty a pevnou základnu ve společnosti vzhledem ke kádrovému přístupu. Lidé nenáviděli komunisty, protože všichni vedoucí byli komunisté. Kterýkoliv pracující-komunista pracoval stejně jako bezpartijní. Kolchozník-komunista pracoval stejně jako bezpartijní kolchozník. Přednášející nestraník přednášel stejně jako přednášející-komunista. Ale nenávist vyplývala z toho, že všichni vedoucí v zemi, od mistra na stavbě po ministra byli pouze členy KSSS. Proto tyto nedostatky byly spojovány zejména se stranou. I úplatky i krachy v ekonomice, neplněné sliby, krachy zahraniční politiky, různé srážky, konflikty — vše se spojovalo s ní, s touto stranou. Ať se člověk obracel se svým problémem kamkoliv,všude narážel na komunistu. Komunisté jako by  stáli všude. Proto lehký antikomunismus už před přestavbou zrál ve vědomí lidí. A v době přestavby, kdy ti nahoře začali předpovídat antikomunismus, se to již stalo krvácením, nemocí, ideologií, zachvátilo vědomí mnoha lidí. Je nyní těžké pro nové komunisty dosáhnout úspěchu, velmi těžké. Antikomunismus se pevně usadil do vědomí miliónů potenciálních voličů. To mi pomohlo zformovat základ. Nestal jsem se zuřivým antikomunistou. Proto jsem nebyl mezi disidenty. Mne neposílali do vězení, nezavírali do blázince, nenutili k odjezdu. Neměl jsem tolik talentu, abych psal nějaké práce, dělal něco, co mohli zakázat, nevystavovat, nedávat na program. Proto jsem nepociťoval pronásledování vládou. Lehký tlak byl v rámci kariéry. Nemohl jsem pracovat tam, kde jsem chtěl, nemohl jsem dosáhnout těch funkcí, které jsem chtěl. A to vše záporné, cihla po cihle, vytvářelo základ, a po vytvoření určitých vnějších podmínek se to spojilo s mým nastřádaným kladným potenciálem pro politickou činnost.

Už ve zralém věku, ve 30 letech jsem se chtěl zabývat politikou opravdu, být určitě v nějaké politické straně, snil jsem, že tato strana bude mít své poslance v parlamentě, až se stane mnohostranickým, snil jsem o vedení parlamentní opozice, frakce své strany v parlamentě. Možná perspektivně získat post ministra. Přemýšlel jsem i dříve o vysokých funkcích, ale nebyla to u mne nějaká taková utkvělá myšlenka nebo sen vojáka stát se generálem. Prostě jsem ty lidi viděl, jejich okolí, jejich neschopnost řídit zemi. Chápal jsem, že takoví omezení, občas prostě hloupí lidé dosahují těchto výšek díky pouze jedinému systému, který jim to dovoluje. V případě mnohostranického systému jsem byl přesvědčen, že talentovaní lidé mají více možností pro svou politickou kariéru. Proto jsem si nekladl za cíl stát se nutně presidentem. Měl jsem počáteční cíl — vytvořit nebo vstoupit do nové politické strany, být v parlamentě a působit v rámci parlamentní frakce té politické strany, díky které jsem se octnul v parlamentě, abych tam hájil myšlenky své strany, pracovat na růstu její autority a dosáhnout, aby se strana stala vládnoucí.

Já osobně jsem nikdy nebyl fanatický pro to, abych nutně dosáhl nějakého vysokého postavení. Ale fanatismus, řekněme, byl v tom, aby se uskutečnil cíl, myšlenka, jejíž přívržencem jsem se stal. Navíc to vyplývá z požadavku, aby se nám všem začalo dobře žít v naší zemi. Proto když se mi nepodařilo pracovat tam, kde jsem chtěl, tak mne to možná neponižovalo, ale uráželo, a já jsem nesnil se někomu pomstít, když nedali možnost stát se diplomatem, nedali možnost pracovat v MID a jiných prestižních institucích. Byl jsem připraven najít se v jiné oblasti a využít své možnosti.

Ale už v raném dětství mne cosi osvítilo. Byla to absolutní myšlenka, která je jako rozum řídící svět. Něco bylo už v tom maličkém chlapci, který šel od svého domu po tiché uličce na stranu Nikolského kostela, Nikolského náměstí — už tehdy se mi, zcela bosému chlapci, míhaly v hlavě myšlenky o čemto velikém. Tehdy jsem to nedokázal konkretizovat. Ale už tehdy jsem intuitivně předvídal, že mi zřejmě bude souzeno zabývat se vysokou politikou. A to se uskutečnilo. To nebyla náhoda. Někdy někteří moji protivníci říkají: a kde on se tady vzal, my jsme ho neznali, seděli jsme ve vězeních, byli jsme v KSSS, v exilu, ale kde byl on? Ani ve vězeních, ani v KSSS, ani v blázincích, ani v exilu nebyl, nepatřil k plejádě těch, koho vylučovali, vyháněli, netiskli. To vzbuzovalo podezření, zlobu, dokonce nedůvěru. A ovšem závist. Vzdělaný člověk, se dvěma universitními diplomy, hovoří evropskými jazyky — kde se tady vzal, tento zbytek toho rozkvétajícího Ruska minulého století. Ostatní se cítili vředy, proletáři, neuznávanou inteligencí… Přirozeně, poznal jsem zvláštní bídu na politickém nebi Ruska posledních několika let. Ale to organicky vyplývalo z mého minulého života.

Moje další práce. Po armádě jsem začal pracovat ve Výboru obrany míru, v sektoru mezinárodních vztahů. Náhodou bylo volné místo na referenta se znalostí francouzštiny, která nebyla v Moskvě příliš populární, a tak jsem se objevil já, právě když jsem skončil službu v armádě, v politických orgánech. Přijali mne do práce. Tehdy jsem byl ještě komsomolcem. Domnívám se, že jsem měl štěstí, troška štěstí se objevila i v mém životě. Vždyť mohli mít volné místo referenta pro Afriku.

Mnoho jsem pracoval s delegacemi západních zemí — Francie, Belgie, Švýcarsko, Itálie, mnoho jiných zemí. Podílel jsem se na organizaci kongresu obránců míru v Moskvě v říjnu 1973, Světového festivalu mládeže a studentstva, který se konal v Berlíně téhož roku, myslím, že v létě. Pohroužil jsem se do vážného politického života, kde byly nejširší kontakty. Ještě když jsem studoval na Institutu zemí Asie a Afriky jsem jako překladatel měl příležitost pracovat s různými delegacemi prostřednictvím Svazu spisovatelů a jiných organizací. Byl jsem velmi často v kontaktu s cizinci, mnoho cizinců se učilo u nás na Universitě na Leninských horách. Chtěl jsem tenkrát v Domě studentů žít v jedné místnosti s Francouzem, ale rok mi to vyšlo s Mongolem. Ve studentském oddělení mi jednou navrhli ubytovat se v jednom bloku s Italem, ale já jsem se z jakýchsi důvodů domníval, že italštinu nebudu potřebovat, a odmítl jsem. Zřejmě chyba, kterou jsem udělal, znalost italštiny by se mi dnes možná hodila. V každém případě jsem chtěl využít i bydlení spolu se studentem-cizincem k tomu, abych se zdokonalil v jazycích. Takovým způsobem, zahraniční prvky byly stále přítomny v mém životě, od dětství mne obklopovali představitelé různých národů. Proto je mi tak blízký pojem: jiná kultura, jiná civilizace, jiná psychologie. Nemohu být nějakým šovinistou uzavřeným v národním rámci. Jsem pro nejširší rozvoj — hlavně, aby nebyla nenávist, nebylo panství jednoho určitého národa, nebylo diskriminace. Toto poznání se rozvíjelo postupně. Studoval jsem jižní Kavkaz, střední Asii, potom celé Rusko, Moskvu, pracoval jsem v zahraničí, měl jsem kontakty se zahraničními delegacemi, ze západní Evropy a Ameriky, zúčastnil jsem se přípravy mezinárodních kongresů — a nakonec se začal uskutečňoval můj planetární světový názor: my všichni jsme občané jedné planety.

Měl jsem často kontakty s takovou organizací jako Federalisté světa, která už v té době, před 30-50 lety, začala vytvářet ideu společného evropského domu. A doktor Max Habbit, švýcarský právník, který byl kandidátem na post presidenta Švýcarské konfederace — byl mým dobrým známým, mnoho jsme se stýkali. Zval mne k sobě, ale v té době bylo velmi těžké jet k nepříbuznému člověku do kapitalistické země. Proto se naše kontakty omezovaly zejména na jeho příjezdy sem. Několikrát přijížděl do Moskvy, dával mi svou literaturu.

Práce v armádě byla též spojena se zahraničními záležitostmi, studoval jsem blízký východ, paralelně západ a jiné regiony. Následující práce mi tak nebo jinak umožňovala stýkat se s cizinci. Dokonce v nakladatelství „Mir“, kde jsem pracoval poslední roky před tím, než jsem odešel do velké politiky — i tam byli cizinci, uzavíral jsem smlouvy s informačními firmami. To vše působilo, že jsem během práce velmi mnoho studoval zahraniční zkušenosti. Proto všechna moje pracovní činnost mi pomohla vypracovat nakonec určitý světový názor, vnitřní koncepci. Řekněme význam ekonomiky. Nakladatelství „Mir“ je obrovské nakladatelství. Je tu zastoupena výroba i kultura i ideologie i právo — všechny směry. Ekonomiku neznám z učebnic, ale v praxi — závody, zemědělské podniky, práce v různých institucích, služební cesty.

Měl jsem štěstí, procestoval jsem celou zemi, z Izmajlu na Čukotku. Létal jsem na dovolenou. Celou naší zemi znám už dávno. A není pro mne objevem který národ žije v kterém regionu, jakého je vyznání, jeho způsob života, problémy atd. To všechno dobře znám, všechno jsem to viděl. Často jsem hovořil s lidmi ve vlacích, potkával je v letadlech. Vše co se nastřádalo v 45 letech je možno nazvat životní zkušeností, určitou životní moudrostí, to není žádné vychloubání. Vždyť někteří 25-letí chlapci se už pokládají za politiky když si přečetli teoretické knížky. Ale chlapec který ukončil lékařskou fakultu není ještě chirurg. Je zapotřebí čas než získá zkušenost. A zejména je to zapotřebí pro politického pracovníka. Mohou být nadaní chirurgové již v 30 letech. A fyzici, doktoři věd v 28 letech. Ale pro politika je velmi těžké v mladém věku projevit se ve všem, protože je přece nutno znát život. Zde nelze přeskočit tuto hranici, nelze v 28‑29 letech všechno procestovat, všechno poznat, získat všestranné vzdělání. To je všechno složité, jsou zapotřebí roky a roky. Zralost přichází někdy okolo 40 let. Nastupuje čas moudrosti, člověk je už schopen přijímat rozhodnutí a odpovídat za ně. Vždyť jedna věc je politolog, který se zabývá politikou jako vědou, jako předmětem. A jiná věc je praktický politik schopný přijímat rozhodnutí.

Před dvěma lety jsem byl účastníkem Kulatého stolu v nakladatelství „Nauka“. Na konci zasedání se vedoucí zeptal představitelů ostatních stran (bylo jich tam několik): jste připraveni přímo teď sestavit vládu? A oni znejistěli. Řekli: ne, musíme se poradit, musíme to promyslet. Ale když se obrátili na mne, odpověděl jsem: ano, jsme připraveni. A právě v tom je rozdíl. Je možno se nazvat politickou stranou, ale nezúčastnit se voleb, nebýt schopen nebo připraven postavit svého kandidáta na poslance místního zastupitelstva nebo zastupitelstva vyšší úrovně, a tím spíše kandidáta na presidenta.

Přišly volby presidenta Ruska. Ale vždyť ani jedna strana nepostavila svého kandidáta. A dnes máme v zemi čtyřicet tři stran. A okolo stovky různých hnutí a organizací. Ale vždyť na post presidenta nebylo čtyřicet kandidátů. A kandidátem politické strany jsem byl pouze já. Mnozí se mohou pokládat za politiky. ale budou to diletanti. Jako ve sportu. Kopanou hrají chlapci na každém dvorečku, zejména na vesnici. Ale nemohou se nazývat fotbalisty, sportovci vysokých kvalit. A letci též mívají různou úroveň. Jsou zemědělští letci a letci — kosmonauti. Jedni vycházejí do kosmického prostoru, druzí létají ve výšce 300 m a vyhazují jedovaté chemikálie. Práce obojích je nutná, ale úroveň je různá. Zrovna tak v medicíně. Existuje zdravotní sestra, která podává nástroje, ale za operačním stolem stojí on — vedoucí chirurg. On zachraňuje nemocného. I když i zdravotní sestra která mu podává nástroje je nutná. Je nutná i ta, která sterilizuje nástroje, i ti, kteří připravují nemocného k operaci. Ale úroveň znalostí je různá. A v politice někdy vznikají situace, kdy je nutno zachraňovat země a na této úrovni přijímat rozhodnutí.

Foros, srpen 1993, Gorbačov. Vždyť mohl jednat jinak. Vše záviselo na něm jediném. A úplně jinak by se vyvíjely události. Proto státní činitel, politik, který přemýšlí o možnosti zaujmout nejvyšší státní posty — to je výjimečná, zvláštní sféra pracovní činnosti. Tady prostě není možno být průměrným pracovníkem. Je možno být obyčejným inženýrem, lékařem, trenérem. Ale politika, která je svázaná s životem milionů lidí — to je nejzodpovědnější práce, zodpovědnější nelze vymyslet. Dokonce ministr obrany je méně zodpovědný. on má pouze — ozbrojené síly. Ale tady je celá země. A jindy celá planeta. Protože velká země, termojaderná, jako je Rusko nebo Amerika nebo Čína — to je přijímání rozhodnutí v planetárním měřítku. Tady nelze být lehkovážným. Dnes se mnoho mladých lidí snaží zakládat strany. Ale to jsou jednodenní strany, strany podle módy. „I já mám stranu, i já jsem vedoucí strany, i my vydáváme své noviny, i my máme sjezd, i my požadujeme odstoupení kohosi, potrestání kohosi …“ To je hra na politiku, a ta končí. To je pěna, která opadne. V kterékoliv zemi světa zůstane 5-6 stran, které vytvářejí politický obzor. A 40-50-100 stran ovšem dlouho existovat nebude. A teď je nutný čas, vždyť lidé se chtějí odreagovat, zvláště u nás, kde dlouho byl režim jedné strany. Přirozeně, po takovém dlouhém období jedné strany bude systém mnoha stran. Ale nakonec vše přejde k systému 3-4-5 stran. To stačí k vyjádření hlavních politických názorů obyvatelstva a skupin voličů.

Myslím si, že věnovat se politice je užitečná práce, i ušlechtilá, i nebezpečná. Jako věnovat se jakýmkoliv jiným zaměstnáním. Ale je tu nezbytně nutné vzdělání. Nutně. Když čtu životopis vedoucích jiných politických stran Ruska, často mohu najít: elektrikář páté třídy, šachista, spisovatel, biolog… Mne to vždycky udivuje. Jak je možno se s tak úzkými znalostmi zabývat politikou? Zde je nutný nejširší rozhled. Je nutno mít znalosti z filosofie, historie, filologie, literatury, sociologie, práva, politologie — v nejširším spektru. Být tak trochu novinářem, spisovatelem, vůdcem, řečníkem, znát cizí jazyky, vyznat se v ekonomických problémech, v ekologii, vzdělávání pracovníků, činnosti soudů, státní bezpečnosti. Armáda, mládež, sport, umění — velmi, velmi mnoho problémů je nutno studovat. Spisovateli je dovoleno dotýkat se libovolného tématu, které špatně zná. Politický vůdce musí mít znalosti ze všech oblastí. To se nestává — včera zámečník, dnes vůdce strany. A najednou se vyzná, říká: budeme mít ruskou republiku, a tak podobně. Nic nebudete mít. I tato strana brzy nebude. Ale každý má právo — vyhlásit svoji stranu a domnívat se, že je schopen dokonce vést vládu. Nedá se nic dělat. Mám k nim velkou úctu. I Viktor Ivanovič Korčagin, i Barkašov, i spisovatel Limonov i řada dalších činitelů, kteří se též snaží vést jakési politické skupiny. Ale bylo by lepší, kdyby se každý zabýval svými věcmi. Rusko příliš často řídili techničtí specialisté. Téměř všichni ukončovali technické vysoké školy. Některý zemědělskou, některý obchodní, ale téměř nebyli ve vedení země osobnosti s humanitním vzděláním, a tím spíše, s dvojitým. A nikdy nebyli ve vedení lidé, kteří by dobře ovládali evropské jazyky a znali zahraničí před tím, než přišli k moci. A navíc, kteří by dobře znali svou zemi. A neobjevovali ji v šedesáti letech.

Politika. Vyžaduje mnoho volného času, ale ovšem otec mnoha dětí se jí nemůže plně věnovat, když svoje síly — fyzické i duševní — věnuje rodině. Já jsem nikdy neměl pocit, že velmi-velmi miluji svou ženu, to byly pouze normální osobní vztahy, aniž by byla láska zanedbána. Proto jsem si mohl uchovat své síly pro zaujetí politikou. To samé — vztahy k synovi. Kdesi v nejranější etapě jsem měl k němu něžné city, ale nyní, když je mu přes dvacet, se všechno stalo prakticky velmi prostředním, velmi klidným. Proto mám mnoho času, který je pohlcován zejména politickou činností.

Musím číst ohromné množství nejrůznějších novin, programů rozličných politických stran, letáků, proklamací, náboženskou, filosofickou literaturu, ekonomickou, historickou, paměti, o zeměpise, o nejrozličnějších oblastech znalostí. Sociologie, ozbrojené síly, zahraniční země, zahraniční strany. Už před 20 lety jsem napsal monografii „politické strany Turecka“. Takže systemizací politických stran se zabývám mnoho let. Už dlouho přemýšlím o mechanismu státní moci: z čeho se skládá? Jaké jsou složky mechanismu státní vlády? Jak se řídí společnost, stát? K tomu nelze dojít, byl-li jste včera fyzik v laboratoři nebo jste včera byl biolog, ale dnes začínáte přemýšlet o státu, o tom, jak řídit. To je nutno desetiletí, je nutný určitý státnický intelekt, určitá část mozku musí být nasazena pro tento směr. A trénink musí trvat desetiletí, desetiletí. Přemýšlet o tom, analyzovat, porovnávat. Teď umřel Stalin, reakce obyvatel na smrt Stalina. Teď přišel Chruščev, teď odstranili Chruščeva. Teď je generálním tajemníkem Brežněv, teď odstranili >Podgorného. Teď umřel Kulakov. Teď se objevil Andropov. Černěnko. Gorbačov. Jelcin. Všechny tyto etapy jsme přežívali, přežvykovali, analyzovali. A přicházelo chápání příčin hlubokých procesů politického života, státních zvratů.

Ohromné množství politických prožitků na základě praktického života. To se nedá přečíst v učebnicích. Nelze např. studovat historii Francie, přijet tam a začít se zabývat politikou. To novinář může přijít k jakési vůdčí osobnosti a udělat s ní interview. Ale praktickou politickou činností je možno se zabývat pouze ve vlastní zemi, za podmínek shromáždění ohromného množství znalostí. Proto politika pro mne nebyla čímsi neznámým, tajným. Vždycky jsem se tím chtěl zabývat. A skličoval mne libovolný příliš úzký směr. Specialista orientalista se zabývá pouze východem. Právník — je i mnoho oblastí práva. Pouze trestní právo nebo pouze občanské právo — to je nudné. Veškeré právo — to je též velmi úzké. Ekonomika. Pouze daně, provozní prostředky, peníze, nemovitosti — vše je spojeno s jakýmsi jedním profilem. Přání vše ovládnout — to přivádí k tomu, že se objevuje určitý filosofický vztah k životu, začínáš chápat, co je teorie poznání života. Studoval jsem na orientalistické škole, ale ve třetím nebo ve druhém ročníku napsal ročníkovou práci na katedře filosofie. Bohužel to bylo zakázáno, bylo nutno psát práce pouze na té katedře, ke které tě přiřadili. Ale mne to táhlo k filosofii, k širokému poznání života a zákonů dialektiky, k pojmu hmoty, duše atd. Je možné, že bych se učil na fakultě politologie, ale tehdy nebyla. Na Sorboně byly, v Londýně, ale u nás by bylo nutno spojovat historickou fakultu, filosofickou, ekonomickou, právnickou,  třeba náš Institut zemí Asie a Afriky a sociologický. Tehdy by možná z šesti fakult vznikla politologická fakulta. A tak jsem se musel věnovat množství nepotřebných předmětů. Ideální varianta by byla, kdybych prostě ukončil politologickou fakultu Moskevské státní university. A od 23 let bych se začal zabývat praktickou politikou. Ale nebyly podmínky, nebyla možnost ihned získat takové vzdělání, ale nebylo by možno se ihned zabývat politikou vzhledem k specifikám režimu v naší zemi do roku 1985.

A navíc. Nechtěl jsem se prostě zabývat politikou. Začala se u mne vytvářet vlastní geopolitická koncepce. Nechci jí dávat svoje jméno, řekněme, formule Žirinovského, ale poslední „výpad“ na jih, přístup Ruska ke břehům Indického oceánu a Středozemního moře — to je skutečný úkol záchrany ruského národa. Vždyť zatímco jiné strany vedou řeči o tom, že je potřeba oddělit Kazachstán, Kirgizii, střední Asii — nerozumí, že zaháníme Rusko do tundry, kde mohou být pouze nerostné suroviny, ale kde nic nemůže žít a rozvíjet se. Rozvoj civilizace vždy začínal na jihu. Na Sever se lidé pohnuli, protože jich bylo příliš mnoho, shromažďovali se na jihu a pohyb se rozvíjel v různých směrech, lidé ještě nerozlišovali, že odcházejí do lepších míst. Odcházeli při hledání potravy. Dnes sami sebe bez jakékoliv nezbytnosti můžeme zahnat v neživotaschopné oblasti a zahubit národ s konečnou platností.

Proto vznikla myšlenka posledního „výpadu“ — posledního, protože to zřejmě bude poslední rozdělování světa a je ho nutno uskutečnit ve stavu šokové terapie, náhle, rychle, účinně. To přímo řeší všechny problémy, proto se stáváme klidnými. Získáme čtyřúhelníkový tvar. Až se budeme opírat o Ledový oceán na severu, o Tichý oceán z východu, o Atlantik prostřednictvím Černého a Středozemního moře, a nakonec na jihu se ohromným sloupem opřeme o břehy Indického oceánu — potom získáme i klidné sousedy. Přátelská Indie. Navždy ustane nenávist. Tichá a klidná rusko-indická hranice. Bude nutné udělat takovou i rusko-čínskou hranici, ale s Japonci máme mořskou hranici. Je tam pouze moře, a to nenávistným být nesmí. Zabezpečili jsme se jednou a pro vždy z hlediska hranic, když jsme ustavili situaci, při které není možno rozčlenění, oddělení jakýchkoliv částí, protože opustíme princip národního dělení, ale princip dělení bude pouze územní uvnitř země — gubernie, oblasti, provincie, újezdy — jak je libo. Bez národnostní ozdoby. Smíšení národů v důsledku ekonomiky, panství ruského jazyka, ruského rublu, vedoucí místo ruské armády jako nejbojeschopnější, jak to historicky vzniklo. Zabezpečit stabilitu v celém našem regiónu pro Rusko a vcelku pro světové společenství. A je to historicky přirozené, vždyť to není nějaká pohádka ani fantazie. Je to realita. Stojíme na jihu, který je křehký, dýchající ohněm, plný vzpoury. Protože zezadu opět tlačí jiné kmeny. Na Tádžiky — Afgánci, na Turkmény — Iránci, na Severní Ázerbajdžán — Jižní Ázerbajdžán. Arménii tlačí Ázerbajdžán z jedné strany. Gruzii tlačí Osetie a Abcházie. To vše je nestabilní. To všechno je ve stavu otevřené války, nenávisti. A protože tyto národy často bojovaly, je tam už krevní msta, nemohou se již uklidnit, budou bojovat stále.

Ale lidstvo nemůže dopustit, aby na jihu Ruska byla stále válka. Na Kavkaze, ve střední Asii, na blízkém východě. Svět je již unaven z toho, že do vzduchu vyletují letadla, vznášejí se rakety, cosi vybuchuje. Je nutno uklidnit svět v tomto místě planety. Existoval mohutný konflikt v jihovýchodní Asii, Vietnam, Laos, Kambodža… Jak Američané, tak my jsme tam byli. A já jsem říkal: nakonec skončí, ta válka. Ale válka na blízkém východě neskončí a nakonec se může stát příčinou třetí světové války. Proto poslední výpad Ruska na jih navíc vyloučí třetí světovou válku. To není pouze řešení vnitřního problému Ruska a uklidnění lidu tohoto regionu od Kábulu do Istanbulu. Je to i řešení globálního úkolu, planetárního významu. A v Americe bude klid, protože skončí války v tomto regionu, nebude tu rudá ani musulmanská ani turecká ani islámská hrozba. Budou vyřešeny úkoly geopolitického významu.

Poslední „výpad“ na jih. Jak sním, aby ruští vojáci omyli svoje holinky teplou vodou Indického oceánu a navždy přešli na letní formu oblečení. Lehká obuv, lehké kalhoty, košile s krátkými rukávy, bez kravaty, s otevřeným límcem, lehké pilotky. A současný malinký ruský automat vyráběný v Iževském závodě. Tyto automaty jsou mnohem lepší než UZI. Aby kterákoliv četa ruské armády mohla nastolit pořádek v libovolném prostoru. A ještě lépe aby to nebylo zapotřebí. Je nutno navždy uklidnit tento region. Aby tam na březích Indického oceánu a Středozemního moře byly rekreační základny, tábory pro mládež, sanatoria, ozdravovny. Tento ohromný prostor je možno využít pro rekreaci. Celý jih by mohl být souvislou zónou sanatorií, rekreačních středisek pro průmyslový sever a pro lidi všech národností. Všech. Jednotná ekonomika, jeden právní a politický prostor by vytvořilo šťastné podmínky pro rozvoj všech řemesel, kultury, vzdělání, života, rodinného systému, tak, jak to všichni chtějí.

Nechť tam, kde kompaktně žije musulmanské obyvatelstvo, jsou jejich obyčeje, možná že se dokonce zachová dvojženství, ať tam ženy nosí čadru a dům je rozdělen na mužskou a ženskou polovinu. A část obyvatelstva bude stále žít ve stepi, v horách, v poušti; na povozech, ve stanech, v jurtách, povedou kočovný život. Hlavně se zabývat pěstováním skotu. To je normální. A budou se rozvíjet města. Nepotřebujeme ohromná velkoměsta. Budou to malá města, ale pohodlná pro život. Aby všude byla voda, kanalizace, malé závody, továrny, nezbytná infrastruktura, doprava, spoje. To vše se stane možné, až uskutečníme tento poslední „výpad“ na jih. Velmi ho potřebujeme, to je ten nezbytný lék, který musíme přijmout.

Lék vždy nebývá sladký. Možná, že se to nebude líbit někomu v Kábulu, v Teheránu, v Ankaře . Ale milionům lidí bude díky tomu lépe. Vezměme pouze dnešní Tádžikistán — je celý v ohni. Okolo bojůvky, lidé prchají za hranice, lidé-běženci jsou uvnitř země. Lidé hladoví, umírají. To přece není lepší, než mohutná velmoc, která bude bránit vzniku silových momentů pro řešení libovolných otázek? Je nutné chránit lidský život. Nelze hovořit o demokracii a umývat se v krvi, kdy loupí, vraždí, kdy znásilňují šestileté dívky. Traumatizují se duše dětí, které, možná navždy, se zbavují chuti žít, jsou již psychicky nenormální, je pro ně nutno stavět speciální domy, jinak nemohou žít a hynou. Vždyť nejen zabíjejí, ale způsobují psychické poruchy, které dělají část obyvatelstva prakticky neschopnou díla. Zakládá se mina pro budoucnost. Jsou zapotřebí ohromné peníze na léčení obyvatelstva z okolí fronty, které prošlo novou válkou. Území od Leselidze po Dušambe je celé pokryto mrtvolami. Suchumi, Očamčira, Náhorní Karabach, Fergana, Dušambe. Všechno je v krvi, plné mrtvol, vybíjejí celé rodiny, celé národy. V Uzbekistánu se jim zachtělo — vyhnali Turky, pomyslíš, co je to za lid? 30 tisíc vyhnali za několik dní. Zachce se jim teď — vybijí Korejce, řeknou — co jsou pro nás Korejci? Tady je Uzbekistán, tady není pro Korejce místo. To je strašné.

Proto je nutno zařídit, aby v budoucnosti nevznikaly konflikty, jejichž obětmi se stanou miliony lidí. Obáváme se živelných pohrom — zemětřesení ve Spitaku nebo povodní v Indii. Uragány se nesou Amerikou. Ale copak nejsou stejně strašné politické pohromy, uměle vytvářené určitými politickými silami, které se tak chtějí realizovat? Radikálové, leví i praví, chtějí zásadním způsobem něco změnit a zapomínají, že lidskou podstatu nelze prudce změnit. Proto libovolné radikální prvky, libovolní extrémisté kazí situaci. Hitler byl extrémista, Bonaparte byl extrémista, dokonce Petr I byl v něčem extrémista. Rusko se zejména zúčastňovalo mnohostranných válek, vítězilo a dostávalo jako kompenzaci za účast nějaká území a své výhody. A to fanatismus, radikalismus, extremismus jednotlivých osobností v historii vedl ke světovým kataklismatům. Proto je nutno formovat takové vědomí lidí a vytvářet takové prostředky vlády, abychom vyloučili tmářství, kdy celý region je pokryt krví. Vyloučit situace, kdy se zbraní řeší veškeré otázky. Kdo má více samopalů, nábojů, ten má i moc. Ti mohou i soudit. Ale koho? Přece své občany. To snad znamená, že jestliže jste z Kurgan-Tjube a máte více samopalů, potom pobijete Kuljabce, kteří mají samopalů méně? Copak to je dětská hra: kdo má více kamenů? To je barbarství, to je ukrutnost. A to je též politika.

Bída do Ruska vždy přicházela a bude přicházet z jihu. Veškerá korupce začala na jihu, kdy Stalin vytvořil skvělé podmínky v rodné Gruzii. 30 let tento tyran řídil Rusko. A za tu dobu se Gruzie rozvrátila, byla zachvácena korupcí, které se šířila do Arménie, do Ázerbajdžánu. A potom se tento hnis přesunul na východ, do střední Asie, vyšel napovrch a nakonec zachvátil celou zemi. To nepochopili vládci po Stalinově smrti. On měl přece jen určitý cíl. Odevzdával potřebné svému národu. Chápal, že když už je špatně celé zemi, ať je dobře alespoň Gruzínům. Po jeho smrti tato tendence zůstala v platnosti za Chruščeva. Odhalení kultu osobnosti urazilo Gruzínce, protože byla Gruzie opět oslabena. To skončilo rozbitím celé země. Možná že právě Gruzie je ta země, kterou nebylo nutné přijímat jako součást Ruského impéria. A dnes by naším sousedem bylo Turecko. Mohli bychom klidněji obchodovat s Tureckem než dnes, kdy je mezi námi a nimi ta krvácející rána — Gruzie. Gruzie nám překáží. Potřebujeme jinou hranici. Buď musíme dojít na břeh Tichého a Indického oceánu nebo od sebe oddělit jih „čínskou zdí“. Ale v posledním případě se ochudí naše obchodní vztahy s Iránem a Tureckem, s Afganistanem. To nás ochudí. Zřejmě to nepřijmeme. To znamená, že je jen jedna varianta. Je nutno provést tu operaci pod kódovým označením „poslední výpad na jih“.

Naše armáda ten úkol splní. To bude způsob přežití národa jako celku, to bude základ pro znovuzrození ruské armády. Nové ozbrojené síly se mohou zrodit pouze jako výsledek válečné operace. Armáda nemůže sílit na velitelstvích a v kasárnách. Potřebuje cíl, úkol. Když měla úkol — zabránit hrozbě německé okupace, urodily se rudé pluky, divize, k boji se zahraničními okupanty. Tak se objevila silná Rudá Armáda. Dnes se musí obrodit ruská armáda až skončí s bojůvkami ve střední Asii, na Kavkaze, v Moldávii, dokončit operaci stanovení nových hranic Ruska v jižním směru. To všechno dá stimul pro rozvoj ekonomiky, dopravy, spojů, získání surovin pro potravinářský průmysl, lehkého průmyslu, levných pracovních sil, možnosti stavět nové magistrály — do Dillí, do Teheránu, do Bagdadu, nové letecké linky, silnice. Je nutno obnovit velkou hedvábnou stezku z Číny a Indie do Evropy. Bude procházet Ruskem, Rusko zbohatne. A v našich závodech bude vždy dost pracovitých rukou, na severu a na Sibiři, protože obyvatelstvo bude migrovat z jihu na sever při hledání práce. Část obyvatelstva bohužel zahyne, protože jih nemá v současnosti dostatek léků a dostatečnou úroveň kultury. Proto bude probíhat přirozený výběr, asimilace, přizpůsobení. To je přirozený proces. Ale ekonomika se stane zdravou, protože průmyslový sever zajistí veškerou potřebnou výrobu pro jih a na jihu se bude tradičně rozvíjet potravinářský a lehký průmysl. Taková výměna výrobků, taková rozumná kombinace dovolí všem žít spolehlivě a s jistotou.

Poslední "výpad" na jih …

Uskutečnil se pochod Bonaparta celou Evropou do Ruska, uskutečnil se pochod Karla XII v čele švédských vojsk daleko na jih, téměř k Černému moři, uskutečnil se pochod Hitlera daleko na východ. V současnosti je snaha Američanů ovlivňovat všechny regiony světa — i Japonsko i Filipíny i Panamu i Afriku i Řecko. Dosud se Američanům dařilo mít hlavní roli na všech místech planety. Ale idea světového panství je špatná. Lepší je regionální spolupráce. Lepší je rozdělení sfér vlivu. Ale na principu: sever — jih. Pokud se opět budou sféry protínat, znovu začneme překážet jeden druhému. Je nutno se domluvit, a ať to je taková mírová dohoda, že si rozdělujeme celou planetu, sféry ekonomického vlivu působící ve směru sever — jih. Japonci a Číňané — dolů, na jihovýchodní Asii, Filipíny, Malajsii, Indonézii, Austrálii. Rusko — na jih — Afganistan, Irán, Turecko. Západní Evropa — na jih — africký kontinent. A nakonec Kanada a USA — na jih — to je celá latinská Amerika. A to vše stejným dílem. Nikdo nemá výhody. Směr je jeden a tentýž — na jih. Hraničící území. Vietnam, Malajzie, odkud je blíže do Japonska a do Číny než k nám. Nebo Afganistan, Irán, Turecko sousedí bezprostředně s Ruskem, ne s Francií nebo Británií. Africký kontinent hraničí s Evropou prostřednictvím Středozemního moře. A Latinská Amerika tvoří prakticky jeden celek se Spojenými státy.

Proto rozdělení podle takové geopolitické formule by bylo velmi šťastné pro celé lidstvo. Nad celou planetou by se ustavilo teplé, jasné počasí. Bezoblačné počasí, bez uragánů a bouří. Byly by menší náklady na energii, dopravu, spojení. Vždyť Japonci např. svoje zboží vozí téměř přes celou planetu a mohli by zmenšit toto převážení, pokud by ovládli náš daleký východ a orientovali se na Čínu, Austrálii, Filipíny. My bychom zkoncentrovali svoje ekonomické vazby zejména na Afganistan, Irán a Turecko do té doby, dokud tyto země existují a nestaly se ruskými satelity, nestaly se součástí ruského státu. A Evropa by úspěšně obchodovala s Afrikou. Tím spíše, že tam jsou kolonie Francie a Británie, staré vazby. Byl by stanoven světový řád v celku, ekonomický řád — přes vnější vazby. A ekologicky by též zachránily planetu. Létalo by méně letadel. Vždyť nyní létají z Istanbulu do Afriky, ale mohli by létat hlavně sem, na sever, a tady získávat vše co je zapotřebí. Zmenšilo by se množství oblastí. Z Ruska by létalo méně letadel, které vozí zboží do téže Afriky. Přepnutí kontaktů, vztahů do bližší oblasti, na sousedy, je levnější, a stálo by méně energie. Ulehčili bychom existenci lidí na planetě.

I armádu není nutno rozptylovat. Ruská armáda byla v Angole, Mozambiku, Etiopii, na Kubě, v Nikaragui, ve Vietnamu. Ale to není nutné, je to daleko a drahé. Naše armáda by byla pouze na území Ruska, na březích Indického oceánu a Středozemního moře — ne dále. Dále dolů je přátelský Irák. Proto by se vše zkrátilo a uvolnil by se prostor, uvolnila by se energie potřebná pro výrobu potravy, léků, pro rekreaci. Bude méně vojenských základen, protože se zmenšuje protivenství. Proč má Amerika obklopovat Rusko základnami a naše ponorky plout kolem Hudsonova zálivu poblíž amerických břehů? Pro nás je výhodnější soustředit své síly tady, na jihu. Perský záliv, Středozemní moře — všechno, co se nachází v bezprostředním okolí Ruska. A stejně by to udělali ostatní. Blíž k sobě, k domovu.

Například já jsem žil v celé zemi. A kdybych žil pouze v jednom městě — v Alma-Atě, ušetřil bych. Měl bych zahrádku, byt, známé. Ale já jsem probrázdil zemi, musel jsem začínat od nuly, kolik jsem ztratil sil, energie, prostředků! Proto pokud bychom zůstávali na svých místech a působili lokálně, v prostoru, který nás obklopuje, který je nám blízký, měli bychom lepší podmínky k životu. O to se snaží všechny národy. Proto je idea posledního „výpadu“ na jih — šťastná, přináší pouze kladné efekty. Ale protože je to způsob léčby, není ze strany některých vyloučena odmítavá reakce. Ale je to řešení světových problémů, ne všichni mohou být spokojeni.

Dnes Amerika blokuje Irák, Libyi a Srbsko. Je snad lid těchto zemí spokojen? Ale Amerika se domnívá, že postupuje správně. A pokud my budeme blokovat Afganistan, Irán, Turecko — je možné, že určitá část obyvatel těchto zemí bude nespokojena. Ale celý svět musí uznat, že pokud to Rusko potřebuje, potom je to v pořádku. Je nutno vycházet z vůle většiny. Pro většinu lidstva je nutné, aby byl rozdělen musulmanský svět. Je nutno vyloučit musulmanské nebezpečí. Ostatní náboženství nemohou dnes dojít k náboženským válkám. Je nutno rozdělit turecky mluvící svět. Neboť pouze tady se staví úkol vytvoření tureckého státu — od Istanbulu po Altaj. Jiné země nemají takové snahy — vytvořit velké Irsko, velkou Nigérii, velkou Panamu. Nakonec jsou jižní hranice Ruska neklidné, znepokojují i samotné Rusko i celou Evropu. Ze všech hledisek poslední „výpad“ na jih, pochod ruské armády s přístupem k Indickému oceánu a Středozemnímu moři — to je svoboda 20 milionů Kurdů, stovek tisíc Beludžů, Puštunců, Darijců, představitelů jiných národů žijících v této oblasti. To je vyloučení možnosti války mezi Iránem a Irákem, mezi Iránem a Tureckem, mezi Afganistanem a Tádžikistánem, mezi Pákistánem a Indií. Stovky milionů lidí obývajících tuto oblast se mohou vyhnout hořkému osudu běženců. Nakonec odvrátíme termojadernou válku, výbuchy na atomových stanicích a masové vyhlazování lidí. Smrt ohromného množství lidí v důsledku různých epidemií roznášených po zemi v současnosti. Klady při uskutečnění dané operace značně převažují zápory, které je ovšem možno vidět. I ruská armáda to zřejmě potřebuje, aby si naši chlapci protáhli svaly, unaveni od „mazáctví“(4) a neváleli se po dobu služby v kasárnách, v hloubce Ruska, aniž by znali kde je nepřítel, kdo je protivník, proč se mají morálně a fyzicky připravovat. Bylo by to očistou nás všech. A hřmění zvonů ruské pravoslavné církve na břehu Indického oceánu a Středozemního moře by vyhlásil mír národům této oblasti, bratrství národům, blahobyt, klid, ukončení jakýchkoliv vojenských konfliktů a mezietnických střetů. Nám všem by bylo dobře, protože by všichni vyhráli. Jediní, kterým by se to mohlo nelíbit je Amerika, ale ona se přestane vměšovat. Je pro ni příliš těžká jiná varianta vývoje událostí, pokud se bude vměšovat, příliš mnoho záporných důsledků, jestli bude bránit stanovení jižních hranic Ruska.

Rusko pouze udělá to, co je předurčeno, splní svou velkou historickou misi — osvobodí svět od válek, které začínají vždy na jihu. A tato operace — poslední „výpad“ na jih — to není plán Barbarosa, to nejsou plány Napoleona, to nejsou válečné úmysly švédského krále Karla XII. To je čistě ruská varianta, je předurčena přímo jeho osudem, jinak se nemůže vyvíjet, zahyne samotné Rusko, budeme nacpáni atomovými stanicemi, jadernými zbraněmi, které nakonec vybuchnou a zničí celou planetu. A to nelze připustit. Proto se musí všichni domluvit, že Rusko musí nezbytně stanovit své hranice v nové oblasti, a ať tam svobodně žijí i Tádžici i Turkmeni i Uzbeci. Ale nesmějí tam být národní útvary.

Kdysi ve střední Asii ještě před 60-70 lety byla prostě Chůva, Urgent, Choreem, Fergana, Taškent. Neexistovala Uzbecká SSR. „Děti různých národů“ žily v těchto městech-republikách nebo městech-chanátech. A ať je dnes opět mnoho měst — Buchara, Chorezm, Taškent, Urgenč, Kábul, Dušambe , Pjandž, Pamír, Teherán, Tevriz. Různá města-republiky. Územní jednotky. Kurdistán s hlavním městem Dijarbakire, Arménie obnoví své hranice. Západní hranice Arménie budou opět na břeh Černého moře. Gruzie dostane kousek Černého moře jižně od Batumi, aby kompenzovala své ztráty v Abcházii. Všichni dostanou to, co chtějí. No, trochu budou nespokojeni v Ankaře. Někteří nebudou spokojeni v Teheránu a v Kábulu. Ale miliony lidí a celá planeta bude mít kladné řešení. Nakonec Turci přišli do Istanbulu z okolí Taškentu a Taškent zůstane městem do kterého se mohou vrátit, je to jejich vlast. Nebo mohou zůstat tam, kde nyní žijí. Ale nelze omezovat Kurdy, Armény, Beludže, stovky jiných národů. A kolik je v Istanbulu Řeků, Bulharů, jiných Slovanů? Proč musejí skrývat svou národnost? Nepoužívat svůj jazyk? To bude mnohajazykový svět. Ale ovšem zvolí od Konstantinopole do Kábulu jeden jazyk pro komunikaci, jako to udělali v Suchumi. Tam není gruzínský ani řecký ani arménský, ale ruský jazyk. Pro ně všechny je jednodušší mluvit rusky než se učit pět jazyků. V tomto novém prostoru — až po břehy Indického oceánu všichni budou mluvit rusky. Desítky různých národů, různého vyznání, turecké a farsi jazykové skupiny, Slované a Řekové, Kurdové a Arabové. To bude společná vlast pro všechny. Ale vlast bez válek, protože hranice budou bezpečné. Indický oceán — a dále na sever neomezené prostory Ruska. A posádky ruské armády, jako majáky, varující před nebezpečím brát zbraně do rukou. A všechny otázky řešit mírovou cestou. Kdokoliv bude dělat co bude chtít. A povede ten způsob života, který je mu nejbližší.

Pokud tu oblast neuklidníme, potom nepokoje, korupce, nemoci, války budou sílit a zachvátí celé Rusko. Ten případ, kdy bylo člověku nutno uříznout prst kvůli zabránění gangrény — on nechtěl. A zemřel, protože gangréna zachvátila celý organismus. Stejné je to v historii lidstva. Možná bude nutno provést potlačení práv malé skupiny obyvatel, ale i oni si uchrání život a svůj způsob života plně. Přitom se zajišťuje spokojenost milionů lidí, eliminuje se nebezpečí jejich vyhubení nebo omezení v čemkoliv. Nelze vládnout máváním čokolády před tváří podaných. Nebo pouze máváním biče.

Hlavní problém zůstává národnostní. Jak usmířit závist a konkurenci mezi národy? Jak donutit všechny pochopit, že jsme občané. Ne Turci, ne Peršané, ne Tádžici — jsme občané. Toto je můj dům, tady žiji, tady pracuji, toto je moje rodina. A nesmím jít loupit do sousedního domu, zabíjet děti v jiné rodině, mít právo někoho znásilnit, zabývat se drancováním — to musí být všude zakázáno. Žádné násilí. Ale stanovíme správné hranice, budeme stabilizujícím faktorem. Stejně jako v případě náboženství. Vždyť věřící vědí, co je ruská pravoslavná církev. Existuje patriarcha celého Ruska. Existuje nejvyšší symbol ruské církve. Existují hlavní chrámy v Moskvě. A kdyby to neexistovalo? Samotné kříže a zvony by přitáhly ohromnou masu pravoslavných věřících. Stejně tak v národnostní otázce. Musí tu být silný stát a je zapotřebí, a by v rámci tohoto silného státu se představitelé různých národů a lidí báli jeden druhého a nepomýšleli přepadat jeden druhého.

Není možné provokovat srážky národů. Události v Sumgaitu, únor 1988. Copak to byla přirozená akce? Z ničeho nic se najednou povstalci napili, vzali hole a šli zabíjet ve městě Armény? To byla promyšlená akce. Pro určité síly v Zakavkazí bylo zapotřebí vytvořit ohnisko nespravedlnosti. Následovalo odmítnutí komunistické ideologie, chtěli ji co nejdříve vyměnit za národnostní ideologii. Ale jak to udělat, když se všichni k sobě chovají klidně, normálně? Jak? Donutit Ázerbajdžánce nenávidět Armény? Je nutno vytvořit konflikt. Je nutno vytvořit malinkou válku. A udělali ji v Sumgaitu. Bojiště. Upalovali lidi. To je strašné. I v Baku upalovali. Vypravoval mi jeden svědek z Baku, jak na nádraží chytili staříka-Arména a upálili ho přímo na přilehlém náměstí. A lidé pomáhali. Jakási stařenka táhla matraci, aby se na ní lépe upalovalo, kdosi přinášel dříví, větve, zápalky, benzin. Pomáhali táhnout staříka. Hodili ho na tu hromadu, zapálili a stáli vedle. Lidé! Na konci 20. století. Upálili člověka za to, že je jiné národnosti! Hrůza. Copak je možno něco takového připustit? A všichni jsou pro to, aby se obnovila národnostní ideologie. Aby donutili Ázerbajdžánce nenávidět Armény. Oni jsou Ázerbajdžánci. A existuje nepřítel — Arméni. A proti nepříteli je nutno bojovat. A je nutno přetrpět ty chvilkové těžkosti, ale porazit nepřítele — Armény. A potom už budeme žít šťastně. Podle takové formule začaly srážky v celé zemi. V Uzbekistánu našli „kozla dopuštění“ — Turky-Meschetince. V Ošské dolině v Kirgizii se střetli Uzbeci a Kirgizové. Na jiném místě — Tádžici a Uzbeci. Tak je možno poštvat lidi v celé zemi. Abcházce a Gruzíny, Osetince a Gruzíny, Ingušce a Osetince, Kabardince, Čerkezy, Adygejce — stovky národů. A je možno vyprovokovat i bratrovražednou válku, která bude věčná. A věčně bude trvat válka. Zabíjet — jak je to dnes jednoduché…

Nejednou jsem se vracel ke svému dětství, mládí, k období mé služby v armádě, k přátelům. Nemohl jsem zachytit celé období mého dětství. Byly i případy, kdy mi ubližovali, protože jsem nepatřil mezi fyzicky silné chlapce, ale mám i nějaké hezké vzpomínky, například dětské přátelství v pionýrském táboře. Výborně jsem studoval na universitě, měl jsem uznání za účast ve veřejné činnosti. Měl jsem čestné uznání i za účast na přípravě Kongresu mírových sil, za účast na přípravě Světového kongresu mládeže. K některým věcem mne nepustili, státní vyznamenání ovšem nemám, významné pracovní úspěchy jsem také neměl, vědeckou hodnost nemám. I když po prvé vysoké škole, po ukončení Institutu zemí Asie a Afriky, který se dříve nazýval Institut východních jazyků, mi navrhovali okolo pěti aspirantur. Jak z filologie tak z filosofie — mohl jsem jít dále po této linii. Ale zvláštní přitažlivost pro mne věda neměla. Ta vyžaduje určitou usedlost, je nutno pracovat mnoho s literaturou. Ale mne více přitahoval život, který reálně probíhal, dnes — za okny domu, kde jsem, nebo za oknem trolejbusu, ve kterém jedu. Živé, dnešní — to mne přitahovalo. A tím jsem se chtěl zabývat. A také politikou — reálnou, živou. Proto jsem se s potěšením zabýval vytvořením nové politické strany a začal jsem v ní aktivně pracovat. Mnozí jiní byli připraveni dělat to samé, ale to vyžaduje velké úsilí. Vždyť nakonec je nutno zanechat vlastní práce. A když má člověk oblíbenou práci, je mu to zatěžko. Také jsem to zažil, když jsem se zabýval neoblíbenou prací a potom jsem přešel k oblíbené práci, jmenovitě k vytvoření politické strany a podílu na její práci.

Nejdůležitější je možnost nejen vyjadřovat se, ale i pokoušet se propagovat své myšlenky. Důležitý je pluralismus ve všem. Tak bych to krátce zformuloval. Pluralismus v demokracii, v řešení národnostní otázky, v pojetí vlastnictví, státu, vzdělání dětí — v celé šíři názorů. Není možné, aby byla jediná linie — například, aby se všechny děti vzdělávaly v internátech, nebo aby všichni pracovali v továrnách, nebo všichni sloužili v armádě, nebo aby všichni studovali marxismus. V tom je ta totalita — ta mi vadila. Ale současně jsem zastáncem přísných opatření v určitých situacích — tam, kde je to spojeno se zločinností, s pokusy rozdělit stát, narušit ekonomiku, porušit některé struktury. Proto je nutno rozlišovat: co je být zastáncem totalitárního režimu a co být zastáncem demokratického svobodného režimu, ale v němž je možné uplatnění určitých přísných opatření. Např. dnes je to prostě nutné. Tádžikistán. Zabíjejí lidi na každém rohu. Jak zde demokratickou cestou zastavit násilí? Tady je zřejmě nutno použít sílu. Tak při vytvoření strany mohu vyjádřit svoje myšlenky a pokusit se udělat to, aby se myšlenky staly srozumitelné, blízké mnohým občanům naší země a najít tak mnoho podporovatelů.

Cesta ke svobodě je realizací myšlenek prostřednictvím vítězství strany, jejího vedoucího. To je vše vzájemně svázáno. Protože reálně je možno uskutečnit svůj program, je možnost jeho realizace, pokud daná politická strana drží v rukách vládní nástroje. Pokud se nacházíte v opozici, je možno jakkoliv vyjadřovat nějaké myšlenky, ale je málo pravděpodobné, že se realizují bez přechodu k vládě. I když je možný i pozitivní vliv opozice na vládnoucí struktury v tom smyslu, že vládnoucí strana může přejímat všechny myšlenky nebo jejich jednotlivé části a přetvářet je v život. Proto role opoziční strany přesto může mít kladné výsledky. Proto sám systém politických stran nakonec vede k tomu, že se všeobecně realizují kladné snahy o blahobyt.

Dnes je v Rusku mnoho stran, víc než čtyřicet, mnoho společenských hnutí, skupin. Tyto strany a hnutí vznikají, rozpadají se, vstupují do různých svazů, koalic, to je normální proces. I když ovšem nakonec zůstane pět-šest vedoucích stran. Ale teď je velmi mnoho lidí snažících se nějak se pobavit. Jsou jako hladoví. Vždyť hladový člověk se vrhá na jakoukoliv stravu. A chce více, více, rychleji. Tak je to i v politickém životě. V systému jedné strany všichni, kteří nevstoupili do KSSS, prožívali pocit politického hladu. Byli odřezáni od politického života nadobro. V tom je bída systému jedné strany. Vždyť nejde jenom o to, že zejména komunisté byli základem systému jedné strany. Sám o sobě je systém jedné strany neživotaschopný. Potom není vůbec nutná nějaká strana, protože pokud nejsou konkurenti, není možnost účasti různých politických sil ve volbách.

Systém jedné strany existuje jako zakrytí diktatury nějaké síly, která je u vlády. Vždyť je nutno v místech držet aparát, aby přes něj bylo působeno na masy. Právě proto je nutná strana. Zřejmě v určité historické etapě je to potřeba. Ale to byl systém jedné strany ne plně ve státním zájmu, k užitku Ruska jako takového — on měl ještě ideologickou okrasu. To byla myšlenka budování komunismu a ještě jeho rozšíření za hranice země. To byla druhá chyba komunistů. Stačil by systém jedné strany pouze v naší zemi a pokus vybudovat komunismus, ale proč bylo nutné pohybovat se dále? Vždyť kdybychom všechnu tu pomoc, kterou jsme poskytli zahraničním zemím, ponechali v SSSR, byli bychom i za systému jedné strany bývali velmi bohatou, vysoce rozvitou a kulturní zemí. Protože dokonce se všemi vadami jsme měli ohromné úspěchy. A kdybychom neměli tyto vady? Systém jedné strany je sám o sobě mylný, protože neexistuje konkurence myšlenek, konkurence pozic. Rozhodli jsme se uskutečňovat u sebe myšlenku komunismu — jak u sebe, tak v zahraničí. Všechny síly a prostředky se ztrácely na to. V každém případě je nutný systém mnoha stran, aby nevznikaly dlouhé experimenty. Jestliže pět let nějaká strana, která začala vládnout, zkusí utratit prostředky a rozptylovat je po celém světě — prohrává nejbližší volby a tento experiment končí. Proto při všech minusech a plusech systémů jedné a mnoha stran, ten poslední přece vyhrává. Pluralismus je lepší. Je lepší, když je volba.

Uvedu prostý případ z osobního života. Představte si, že jste vstoupili do manželství v 25 letech a již nikdy nemáte právo vstoupit do jakéhokoliv vztahu s jakoukoliv ženou. Že tu ženu máte na věky, až do hrobu. Nu, dobře, jestliže se jedná o hlubokou čistou čestnou lásku která je vzájemná. A jestli ne? Jestli se vytratila? Jestli byla jednostranná? Co potom? Znamená to, že máte celý svůj život obětovat myšlence, že je pouze jedno manželství, pouze jedna žena? V reálném životě to tak nebývá. Ve skutečnosti absolutní většina mužů a žen má v životě několik pohlavních partnerů. Dokonce i v případě jediného sňatku. A tím spíš v politice. Není žádoucí spojovat všechny lidi s jedinou stranou, s jedinou idejí, s jedinou koncepcí. To umrtvuje. A množství myšlenek dělá zemi okázalejší jako kytici květin. Vždyť kytice přece vždy vypadá zářivější, nádhernější, krásnější než jeden kvítek. Stejně tak i park. Park je krásný, jsou-li tam různé stromy. Neboť březový háj — přece jen unavuje. Samé břízy, samé břízy, bílé kmeny… Ale je-li les smíšený je nám příjemnější. A je-li různé počasí, je to stejné. Vždyť si představte, stálé horko, 35 — 40 stupňů. Vždyť to vyčerpává, ubíjí člověka. Proto je nutné jaro, je nutný podzim, déšť, vítr, chladné pošmourné počasí, slunečno, různě. Člověk potřebuje volbu a rozmanitý život v rozmanitých formách. Stejně jako samotný lidský život. Dětství, potom dospívání, mládí, zralost, starší věk, stáří a, nakonec, jakési odreagování a odchod ze života. Člověk to všechno prožívá, prožívá deset let dospívání, a deset let mládí. A každých 10 let dává určité radosti, určité poznání života, své způsoby vyjádření. A tak to má být i v politickém životě. Aby člověk byl volný.

Ale v samotném politickém životě je nutno se držet jedné myšlenky. Dobře, jestli to je rodinná tradice — hlasovat pro určitou politickou stranu. Například celá rodina — dědeček, jeho syn, vnuk — podporovali vždy Liberálně demokratickou stranu. A oni tradičně hlasují za LDSR. Jiná rodina sympatizuje se Sociálně demokratickou stranou. Třetí je svázána s křesťanskými demokraty, čtvrtá s konstitučními, pátá s monarchisty, šestá — s nějakými levými silami. Dobré je i když v jedné rodině spolu s všeobecným vzděláním bude i vzdělání politické. Tady se záliby též mohou vštěpovat od dětství, kdy od nízkého věku děti vidí připoutání otce k určité straně, vidí, že stále hlasuje pro tuto stranu, podílí se na jejích akcích. A možná je i jejím členem. To je dobrá tendence — být přívržencem nějaké jedné strany. Ale to vše probíhá v prostředí mnohostranickosti, pouze pokud jsou jiné strany — je možno srovnávat, radovat se při vítězství své strany. Jako ve sportu — mnoho mužstev, ale od nízkých let je chlapec vázán např. ke „Spartaku“. On vždy fandí tomuto mužstvu, ono se mu líbí. Je-li poraženo nebo dosáhlo-li úspěchu — on zná jejího trenéra, hráče, sleduje její hru. To je také prvek společenského života. Politický život je částí naše společenského života, má též svoje záliby, své návyky. A proto je zapotřebí pluralismus. Je nutná mnohostranickost.

Představte si, že by ve sportu byl pouze „Spartak“. A všichni fandí Spartaku. Nikdo nebude fandit, jelikož jedno sportovní mužstvo si vybírají z mnoha, vybírají na fotbalovém hřišti, během soutěže, silné mužstvo nebo kulturněji hrající, vyšší třídy. A bude-li pouze jedno mužstvo? Prostě nebude mít s kým hrát. Ono prostě nebude, toto mužstvo. Proč fandit Spartaku, pokud nejsou soutěže? Není fotbalový pohár, není liga, není výher, není proher, je pouze název: mužstvo Spartak. A její trenér. Jako generální tajemník KSSS. Ale jeden na dvacet let, a dokud nezemře, nic se nezmění. Proto je zapotřebí, aby byl vždy pluralismus. Je to potřeba i v osobním životě. Ve všech sférách. Ale současně je zapotřebí určité rozhodnutí, být přívržencem jedné myšlenky. Člověk může mít zamilovanou náturu, ale není možné se ženit každý rok, protože, zřejmě, to nebude správně pochopeno ve společnosti. Konečně mnohoženství u musulmanů, které je někdy přijímáno ironicky, též přináší určité kladné momenty. Může to být politika řešení problému prostituce, boj se staropanenstvím, snaha aby všechny děti měly otce. Ano, i proti bídě, protože musulman který má tři-čtyři ženy se stará, aby je všechny zabezpečil, udržel čest své rodiny. Tato rodina je — jako malinký rod, jako malinký klan, mají velký dům, děti si hrají. Všichni se navzájem o sebe starají. I to má své plusy. Proto nelze všechno odmítat. Je to také forma pluralismu. A kdesi, řekněme na severu Evropy, jsou povolena manželství mezi muži. To jsou dvě různé strany pluralismu. Jedno i druhé budí u středoevropana, možná, nesouhlas: mnohoženství u musulmanů a oficiálně povolené manželství mezi muži v severní Evropě — Británii, ve Švédsku, v Kanadě. Ale to je všeobecný, planetární pluralismus.

Všechny národy si vytvořily určité formy vztahů. V Zakavkazí a na Východě se lidé, včetně mužů, při setkání líbají. V Rusko to není zvykem, aby se dva chlapci při setkání líbali. Ale v Jerevanu, Tbilisi, Baku je to normální. To jsou, prosím, různé projevy mezilidských vztahů a jejich různé formy. A to je pluralismus. I když některé obyčeje, tradice mohou působit nedorozumění. A v politice je to to samé — vždyť někde politické protivníky zabíjejí, vyhazují jejich auta do povětří, hřmí výbuchy v parlamentech, provádějí se teroristické činy. A jinde klidně probíhá boj, pomocí těch nejkulturnějších výrazů jsou vyjadřovány pozice různých stran, beze zloby, násilí ve vztazích, žádných výzev k potlačení opozice — vezměte Francii, Holandsko, Dánsko. Velmi široce je rozvinut pluralismus ve všech sférách lidských vztahů.

Jindy se vracíme k nějakým událostem a pokoušíme je znovu pochopit. Ale je nutno je chápat takové, jaké byly v momentě, kdy nastaly. V únoru 1917 car abdikoval od stolce prakticky dobrovolně, ale lid to přijal kladně, nevyšel do ulic s hesly „Obnovit samoděržaví!“, naopak, radoval se, přijal to jako revoluci — mírovou, klidnou, jako připojení k těm národům Evropy, které též odmítly monarchii. Byl to pro Rusko svátek. Ale běžel čas, a nyní to pokládáme téměř za tragédii. Historie běží, nelze ji překrucovat, rozkrucovat, nelze posuzovat události stále jinak. Je nutno chápat, že podle všeho, posuzování každého jevu je různé. Car Petr I byl veliký svými vítězstvími, ale bylo i mnoho obětí, přinesených na oltář jejich vítězství. Protože příliš rychlé poevropšťování Ruska nemělo pouze kladné následky, ale i záporné. Narušení tradic patriarchální ruské rodiny — to mělo též záporné důsledky. Nejspíše opilost, flámování pocházejí z těchto petrovských dob. A kouření a podobné atributy evropského života. Proto kromě civilizace Evropy přinesla do Ruska i rozkladný prvek. Řekněme za Stalina jsme byli uzavřenou zemí. To bylo v určitém smyslu i kladné. Na příklad v rámci toho jsme se téměř úplně zbavili venerických chorob. A celkově mravnost byla na vysoké úrovni. Chodil jsem do školy v létech 1953 — 1964 a v naší třídě všechny dívky byly panny. A pokud tu byl u některé dívky důvod si myslet, že už započala pohlavní život, bylo to chápáno velmi záporně. Do 17-18 let jsme byli čistými dětmi s vyváženou psychikou, nebylo žádné narkomanie. Nic jsme nečichali, alkohol — velmi málo, doma, s rodiči o svátcích. A nikdo nedělal poznámky že mnoho nebo málo pijeme, nám to ani nepřišlo na mysl. Dokonce slovo „restaurace“ bylo pokládáno za jaksi nedobré, a ti, kteří tam chodili, byli vůbec pokládáni za lidi s krajně zápornými vlastnostmi. Ovšem, byla to provinciálnost, ale bylo tu i něco kladného. Nakonec do většiny manželství vstupovali mladí lidé a dívka byla pannou. Chlapec, její muž, byl jejím prvním chlapcem, a takové manželství je pevnější, je to nejlepší základ pro budoucí rodinný život.

Každá doba má své plusy a minusy. A přesto je nutno být konzervativní, je nutné uchránit to lepší. Něco lepšího bylo v carském Rusku. Byli kupci, šlechtici, pracující, úředníci, policie, četnictvo, armáda. Územní dělení, systém pojištění, systém lékařské péče. Bylo nutno to zdokonalovat. Ale my jsme vše zastavili, všechno možné rozbili a začali jsme od nuly. Nikdy nelze začínat od nuly! Vždyť si představte, že máte rodinu, ale nemáte dům, nemáte nic, odjíždíte na zelenou louku a začínáte znovu. Vždyť můžete zahynout. Jak postavit dům, kde pracovat, jak žít? Ale vždyť ve vztahu ke státu si dovolujeme už poněkolikáté v tomto století zbořit vše do základů a začínat znovu. Vezměme tržní ekonomiku! V čem je špatná a administrativní? Jsou minusy, ale proč ji máme rozbít? Ohromné množství továren a kolchozů pracuje, vyrábějí výrobky, které všichni potřebujeme. Vytvořme jiné právní podmínky práce. Dejme jim maximum samostatnosti. Použijme maximálně formu nájmu. Ale proč je rozbíjet? To je rozkladná politika. Ale to se děje, protože jsou u vlády — menševici. V roce 1917 přišli k vládě bolševici, v roce 1991 menševici — to jsou všechno části jedné a té samé politické strany. RSDRP, nebo VKPb, nebo RKPb, nebo RKP, nebo KSSS. Ale vždyť je to pořád komunistická strana. Proto pokračuje silový moment. To se dělat nedá! Možná je pro Rusko charakteristická taková struktura ekonomiky, kdy na státní sektor připadá 70-80%. V soukromých rukou budeme mít pouze 20%. Proč nelze vyjít z tohoto stavu, proč je nutno rozbít celý státní sektor, „privatizujme!“ a ať existuje pouze státní vlastnictví.

Zlaté století Ruska bylo 19. století. Všechno probíhalo postupně. Děkabristé vystoupili — nepodařilo se a oni odešli. Část z nich poslali na Sibiř, část popravili. To znamená že probíhal proces. Přišel čas — zrušili nevolnictví, do konce ta reforma nedošla, ale přišli noví reformátoři — Alexandr II potom Vitte a Stolypin. Pomalu Rusko nabíralo obrátky. V roce 1913 bylo u nás vše „za dvě“(8), vezmeme-li celoevropské nebo dokonce světové měřítko. Proč to „dvojku“ ničíme? Děláme „nulový cyklus“ a s těžkostmi se zdvíháme na „trojku“. Proč, když bylo do roku 1940 možno změnit „dvojku“ na „dvě plus“. A my jsme to do roku 1940 stěží dotáhli na „tři minus“. Nyní, v roce 1991, jsme opět měli „dvě minus“ Tak se zlepšeme na „dvojku“, do začátku století „dvě plus“. Ne, my jdeme opět na nulovou variantu a teď máme „čtyři plus“. Proč to všechno? Vždyť se nejen narušuje ekonomika, ale umírají lidé, stále umírají lidé. Probíhá skrytá občanská válka, která se na některých územích mění na odkrytou. Jako nemoc. Existují skryté formy, ale nemoc zůstává nemocí. A oslabuje živý organismus. Stejně tak skrytá občanská válka. V Tádžikistánu, na Kavkaze je otevřená. V Pobaltí, na Ukrajině ve skryté formě. Ale probíhá, ta občanská válka! A narušuje nás zevnitř. Je nebezpečnější. Možná že je teď dokonce méně nebezpečná válka v Tádžikistánu. Ona skončí, takové války rychle končí. Otevřenou formu choroby je lehčí léčit a rychleji určit diagnózu, dobrý konec je pravděpodobnější. Skrytá forma je jako požár. Někde hoří, kouř vychází zpod země, ale najít ho nemůžeme. Jako na šachtě. Hoří břidlice nebo uhlí — roky hoří, ale potom to všechno vyjde na povrch, vybouchne a najednou rozboří půl města. Je lehčí uhasit hořící dům, i když je to velmi nebezpečný požár.

Je nutný pluralismus, je nutná otevřenost, klid. Není možno dále trápit naší Vlast, je již unavená, potrápili jsme jí změnami názvů. Umělý název SSSR, ještě více umělý — SNS. Stát má vlastní jméno — Rusko. Je to historický název, je to zeměpisný pojem. A ono vůbec neoznačuje — stát pro Rusy. Je to Evroasijský kontinent. Je to 22 miliónů kilometrů čtverečných. Je to Severní ledový oceán, omývající naše severní hranice, je to Tichý oceán na Dalekém Východě. Je to Atlantik prostřednictvím Černého a Baltického moře. A perspektivně — Indický oceán, až uděláme svůj poslední „jižní výpad“.

Vlastní jméno státu je lepší než umělý název. Nelze rozdělovat zemi. Nelze vést národní hranice ve státě existujícím již tisíc let. Začneme řekněme dělit Francii na Galii, Bretaň atd. Nebo Španělsko rozdělíme opět na zemi Basků, na Katalánsko a vlastní Španělsko. Vždyť vše je možno rozdělit. Itálii  — na Sicílii, Severní Itálii. Oddělme Korsiku od Francie, oddělme od ní zámořská území. Rozdělme celý svět — hranice, celnice. Je to snad opravdu pro lidi nutné? Musíme se uklidnit, musíme pochopit: může existovat pouze jeden stát s názvem Rusko. Ale bez potlačování cizích myšlenek, kterýchkoliv skupin obyvatelstva, bez jakéhokoliv politického diktátu, bez monopolismu v ekonomice, v kultuře. Ve všem — pluralismus, různorodost. Rozmanitost ve všem.

Slovu „pluralismus“ ne všichni rozumí, proto je lepší používat ruská slova. Různorodost místo „pluralismus“. Volné ceny místo „liberalizace cen“. Existuje slovo — soukromé vlastnictví. „Privatizace“ — to je přece přechod na soukromé vlastnictví. Proč máme používat tolik cizích slov? Máme přece svoje. Odstátnění vlastnictví, tj. jeho přeměna na osobní, soukromou, ve vlastnictví pracovního kolektivu apod. Nebo „kupóny“(9). Proč? Je možno je nazvat „poukázky“ nebo „lístky na získání práva vlastnictví“, najít ještě jiný název, možná kratší. Méně těchto cizích slov. Není konečně možné se plně vyhnout cizím slovům. Potřebujeme jeden jazyk, který nás spojuje. Esperanto je potřeba jako samostatný jazyk, a ne proniknutím cizích slov do vlastního. A to tak, že se stává prakticky nesrozumitelným. Dětem je nutno to vysvětlovat, říkat, co znamená to či jiné ruské slovo, a staříci už nerozumí v televizních přenosech celé věty nebo slova.

A tak je politika součástí našeho života a my se s ní každý den setkáváme. Ať je to zrod nového člověka na světě — on se narodil v porodnici a stát se stará o nové pokolení. Nebo umírá stařík — hřbitov nebo márnice je opět poslední svazek se státem. Rodný list je státní dokument, úmrtní list je též státní dokument. Jdete do školy — připojujete se ke vzdělávacímu systému. Vstupujete do manželství — opět vazba na státní instituci. Dokonce i církevní svatba. Protože instituce církve existuje ve společnosti a společnost existuje v rámci určitého státu. Např. u nás je církev pravoslavná a ne luteránská a ne protestantská. To má opět vztah k tomu státu, ve kterém žijeme. Naše pracovní činnost. Vztah „stát — zaměstnavatel“. Existují státní podniky, ale i tak je vše svázáno se státem. Řekněme pojištění. Důchod — opět účast státu. A tak každý náš krok. Dopravní inspektorát, lékař, učitel, notář, uklízečka, zámečník, řidič taxi, pěší přechod, park, bar, lázně, vlak, celnice, pohraničníci, letadlo. Ať se pokoušíme schovat kamkoliv, všude jsme svázáni s institucí státu ve společnosti, ve které žijeme.

U kmenů v nejranější etapě rozvoje lidstva stát neexistoval. Příroda, jeskyně, kůže, oheň. Lidé byli částí přírody. Ale na současné etapě rozvoje lidstva jsou všude nějaké prvky svázané s funkcí daného státního systému. A regulace systému probíhá většinou přes politické strany. To už lidstvo vymyslelo. Jsou to skupiny lidí, kteří zastávají určité systémy názorů na státní funkce. Jindy velmi podobný systém názorů na státní funkce. I když mohou být různé názvy stran, různí vedoucí. To dává možnost konkurovat a neslít se do jedné velké politické skupiny. Lidé se liší svými názory, temperamentem, proto vždy budeme mít mnoho stran. Pokud se u vlády nachází nějaký diktátorský režim, potom některé strany zakazuje. Ale vcelku je způsob života, systém vyžití ve politické sféře zprostředkován vzájemným působením politických stran. Umělec může být sám, dokonce v některých zemích nemají svazy umělců. Spisovatel též může být sám. Ale vždyť on je stejně spojen se státem. Potřebuje vydavatelství, systém distribuce knih, reklamu, setkání se čtenáři. Proto i on musí vstupovat do nějakých korporací a nějak se spojit se státem, se společností. Je ovšem možno se skrýt někde na chatě, na rok, na dva, na tři, napsat román, ale potřebuje papír, inkoust, informace, jiné knihy, archivy — přesto se nemůže obejít bez státu. A to samé je systém politických stran. Tady jsme spojení, jsme různí a prostřednictvím politických stran vyjadřujeme svoje názory, dosahujeme úspěchy naší strany. To jsou prvky politického života. Úspěchy, porážky, neúspěchy, vzestupy, pády. Jako v osobním životě, jako ve výrobě, práci, při tvorbě, jako u sportovce nebo u vědce. Vždy bude něco pozitivního a něco negativního.

Ale politika má svoji osobitost, své vnitřní zákony, které potřebují určité vztahy. Strana potřebuje organizaci v centru a v místech, potřebuje stanovy, základní dokumenty, program. Periodická setkání, konference, sjezdy, pléna, vyšší rady. Formou činnosti strany jsou mítinky, manifestace, hlídky, činnost prostřednictvím parlamentní frakce, použití tisku, nejrůznější formy. Jako jsou u sportovců soutěže, šampionáty, Olympijské hry, tréninky, určitá regionální setkání atd. Je tu mnoho společného, jako je výměna generací, výměna vedení, určité opravy v programech, v metodách činnosti. I strany mívají svoje nemoci, strana stárne nebo nastává náhlé omlazení, projevuje se odklon doleva, odklon doprava, více liberalismu nebo více konservatismu. To vše je politický život, protože se neomrzí, pokud se stále naplňuje něčím čerstvým.

Práce je vždy spojena s mládím, vždy je v ní nový, čerstvý, živý proud. Mladá srdce, duše se stávají dospělými, vchází do dospělého života. Politická strana je stejná škola. Sem též přicházejí noví lidé. Jsou starší, veteráni strany, nastávají bolestné odchody vůdců. Ne každý vůdce je připraven odejít sám, někdy se drží déle než je nutno. Někdy je to dobře, zachovává se jakási kontinuita kursu, stabilita, tvář strany. Nebo prostě není na dané etapě jiný vhodný vůdce. Ale jsou i strany, kde je možná výměna osoby vůdce každé dva-tři roky nebo možná kolektivní vedení, instituce současného předsednictví. Celá tato mnohostrannost je kyticí politického života. Někdy prospívá, tato kytice, ale stává se, že hyne nebo jí zaměňuje diktátorský režim.

Vcelku jsem spokojen se svým životem, dosáhl jsem toho co jsem chtěl, snad na „trojku“. Jsem vedoucí politické strany, byl jsem kandidátem na presidenta republiky. Dnes mne zná celý svět, nejen jedna země — od Kaliningradu do Kamčatky. V Iráku mne znají téměř jako nejbližšího přítele iráckého lidu. A ve Finsku se mne naopak bojí. Nemají mne rádi v Polsku, ale dobré vztahy ke mně mají v Německu, některé politické síly ve Francii, v Jihoafrické republice se mnou sympatizují, dobré vztahy ke mně mají ruští krajané v Austrálii, Španělsku, Německu. Přátele i nepřátele mám ve všech zemích světa. Stal jsem se známým. Osobně jsem se setkal se Sadámem Hussajnem, který dva roky po válce nepřijal nikoho z cizinců, tím spíše Rusy. Přejížděli k němu poslanci ruského parlamentu, vedoucí různých stran, novináři, ale on přijal pouze mne v listopadu 1992. Čtyři hodiny jsme besedovali v jeho paláci v Bagdadu. Týden v Bagdadu. Setkání s nejvyšším vedením země v sobotu 21 listopadu. Dlouho jsme hovořili, Sadam Hussajn poslouchal, ptal se.

Rozhlédl jsem se po světě, objel desítky zemí, setkával jsem se s vedoucími politických stran. Byl jsem v OSN, v New Yorku, v Ženevě. V každém případě jsem dostatečně poznal svět pro široký obzor, který je nezbytný, abych mohl vést politickou stranu ve vlastní zemi. Mnozí vedoucí stran u nás vůbec nikam nejezdili. A někteří špatně znají svou vlastní zemi, i vlastní jazyk špatně znají nemluvě už o znalosti cizích.

Takže mohu s jistotou říci, že jsem dosáhl nezbytných podmínek pro politického pracovníka — z hlediska vnitřní politiky i s ohledem na mezinárodní pozice. Zapsali mne mezi osm vedoucích pravicových politických stran světa spolu s vedoucími z Německa, Francie, Itálie, Británie, Rakouska. Moje jméno je zaneseno do různých příruček, jsou o mně zprávy různých rozvědek světa, ve zprávách vyslanců, v korespondenci mezi pracovníky na nejvyšší úrovni, v referátech presidentům vedoucích zemí světa. Ve větší míře je moje ješitnost a samolibost politika uspokojena. Ale nikdy nebylo fanatické, vždy jsem byl přítelem kompromisu. Řekněte mi dnes: ukonči dnes svou politickou činnost, rozpusť svou stranu, pomůže to Rusku, šťastně se to projeví v politické situaci. Udělám to. Ať na mne za půl roku zapomenou, já budu „bývalý“, možná mne někdo nazve neúspěšným — tak ať. Dobře bude mé zemi a to je hlavní cíl. Ne nějaká myšlenka a ne moje jméno. Myšlenka musí být obecná a všem srozumitelná: normální podmínky života pro všechny, pluralita ve všem, demokracie pro všechny. Právní stát, mnohostranický parlament, mnohasystémová ekonomika, neměnnost hranic, vyloučení násilí ve všech vztazích, ve všech oblastech lidského života. To je vše pochopitelné, všichni to chtějí. A já tam vidím své místo. Jsem uspokojen politickými výsledky svého života, i když to možná ještě nejsou výsledky, ale pouze první stupének toho schodiště, na které jsem se vydal, a podařilo se mi zvednout se ještě výše a pomoci té straně, v jejímž čele stojím. A pomoci všem občanům Ruska(2).

Velmi často slyším slova podpory z různých míst Ruska, od prostých občanů, ať je to kozák z krasnodarského kraje nebo obyvatel Uralu, Sibiře, Moskvy nebo Petěrburgu. A nevyvádějí mne z míry lživé údaje některých „sociologických výzkumů“. Vím, že mne podporuje značné procento a jestli by dnes proběhly volby presidenta Ruska, mám šanci na vítězství. Může pro mne hlasovat okolo čtyřiceti milionů voličů. A je to přirozené, protože když pro mne hlasovalo před dvěma lety šest milionů, vždyť mne tenkrát ani neznali. Nezávislé sociologické služby prováděly průzkum mezi Moskvany — to bylo v listopadu 1992 — přímo ve frontách moskevských obchodů. Rozdávaly se dotazníky pro volby presidenta republiky. Občané je znovu vyplnili. Po sečtení se ukázalo, že pro mne hlasovalo 29%. Ostatní kandidáti, včetně Jelcina, nedostali ani 10%. Co může být lepším důkazem? Dostal jsem 5-6 krát více hlasů, než každý z ostatních kandidátů. A to už je šance na vítězství.

Myslím, že přece máme před sebou světlé horizonty, a rok 1993 je posledním rokem brždění, nestability, nejistoty. Počínaje rokem 1994 začne postupný pohyb kladným směrem. My přece jen můžeme zformovat nové politické vedení a vložit novou koncepci do základů všech směrů naší vnitřní i vnější politiky. A budeme se pohybovat dál, s tím, abychom zabezpečili zájmy občanů Ruska(2), bez jakékoliv diskriminace, aby se všem na Rusi dobře žilo. To se ovšem někomu může zdát fantazií, snem, a je to opravdu těžké udělat. Není nutné slibovat „ananasy v šampaňském“, ale je možno slíbit klidný a sytý život. Že důchodce dostane ráno chléb s máslem a se sýrem, kaši a bude se moci napít čaje, kávy nebo kakaa. Že si k obědu koupí trochu salátu, prostou šči nebo jinou polévku, karbanátek, zapije kompotem. A večer bude mít kousek ryby s bramborem a možná sklenici kefíru. Že si bude moci, když se mu zachce, vypít čaj s perníčky — myslím, že mu to všechno bude stačit, bude spokojen. A jindy bude mít ovoce, bonbóny, peníze stačí i na lázně a na to, aby zašel do kina, zaplatil nájemné za byt, jindy koupit malý dárek vnukům. Myslím, že penzista nás bude podporovat, bude spokojen. Bude mít střechu nad hlavou, bude mít možnost vždy něco sníst, nějaké oblečení. Potřebuje mít minimum. A to znamená, že část obyvatelstva může žít dokonce dobře, velmi dobře, protože lidé dostávají možnost poctivě pracovat, a později — zabezpečené stáří. Protože už nebudou v naší zemi revoluce a přestavby, musíme s tím skončit. A abychom s tím skončili a zabezpečili šťastný život na několik stovek let, musíme udělat přechod na novou geopolitickou formuli rozvoje ruského státu. strana 102Musíme udělat tento náš skok na jih, tento poslední jižní „Výpad“, poslední krok ruských občanů(2) k tomu, aby jednou provždy skončilo nebezpečí na jižních hranicích Vlasti a pomoci národům sousedícím s Ruskem získat klidný život, likvidovat všechna ohniska války a napětí, které vede ke srážkám, ke konfliktům.

Jižní pochod. Kdysi Rudá jízda šla na Varšavu a tradovala se taková výzva: „Vpřed, až do La Manche“. „Kupředu, Varšava — Berlín — La Manche“. Potom naši jezdci při pohybu na východ došli až k Tichému oceánu, kde pochod skončil. Rudá armáda v letech 1979-1989 se pustila do Afganistanu a kdysi jízda v roce 1919 šla ze západu přes Bulharsko na Konstantinopol, a nikdo nebyl v cestě této jízdě, pouze Antanta zastavila její pohyb a obsazení Konstantinopole. A v roce 1916 došli Rusové až k Irácké hranici. A mnoho let zůstali v severním Iránu, myslím, že do roku 1946. Proto pohyb na jih v Rusku vždy byl.

To je normální pohyb Ruska, jejích vojenských struktur, ekonomických, kulturních institucí. Musíme se tu cítit jistě — i Peršané, i Turkmeni. Turkménie nesmí být rozdělena na jižní a severní. A Tadžikové nemusí žít jenom v Afganistanu. Prostě bude uvolněn prostor, kde budou žít i Uzbeci i jiné národy — Beludžové, Kurdové, Asyřané. A kolik národů žije v Dagestánu. My všichni musíme v této oblasti žít svobodně, od Kábulu do Istanbulu, skončit s ohnisky války, nepřátelství a nenávisti, zabezpečit rozkvět a štěstí pro všechny národy včetně ruského, který by se stal stabilizujícím faktorem, baštou na břehu Indického oceánu. A byl dohlížitelem k vyloučení srážek mezi křesťany a musulmany, mezi národy tureckých a farsi jazyků, mezi šíity a summity, polními veliteli apod. Proto se Rusko musí pustit a dojít na břeh teplého Indického oceánu. To není jenom moje představa. To je osud Ruska. To je úděl. To je čin Ruska. Musíme to udělat, protože nemáme volbu. Jinou možnost nemáme. To je geopolitika. Náš rozvoj to potřebuje. Jako dítě, když vyroste ze šatů si musí obléci jiné.

Nejde tady o zotročení jiných národů, o okupaci cizích území. Tam jsou všechna území sporná. Tam věčně válčí. Afganistan, Irán, Irák, Kurdové. Národy čekají nějaké konečné řešení problému. Vezměte si Dagestán — kdyby byl samostatný, mohl by existovat? Ne, protože každá vesnice má svou národnost. A každá se pokouší dosáhnout nějakých výhod. A Dagestán vstupuje do Ruské federace a rusky se nazývá „horská republika“, bez národní ozdoby. Jsou tam Avaři, Tatové, Kamykové, Nogajci — desítky, desítky národů tam žijí. I Čečenci i Ingušové i Rusové i Ázerbajdžánci — nejrůznější národy. Vynechte Rusko jako stabilizující faktor — a je tam válka. Protože tam dnes národy nemají přesně určené hranice, své národní atributy, zvláštní možnosti pro národní sebevyjádření. I za přítomnosti takového stabilizujícího faktoru jako Rusko nevychází vše dobře. Rusko je základna, zásobník, ze_, o kterou se každý národ může opřít a klidně existovat, rozvíjet se a pretendovat na vytvoření vlastního „velkého“ státu. Protože slovo „velký“ má původní význam — velký. Prostě velká země. A ona je opravdu velká: od Baltu do Vladivostoku. Tak to je. Dánsko je malá země a nelze jí říkat veliké Dánsko. Vždyť bývají velké a malé stromy. I malý strom může přinést velmi mnoho plodů. Řekněme malinký broskvový nebo mandarinkový strom může přinést velmi mnoho plodů a vedle stojící vysoký strom žádné plody nepřináší. A nepřináší ani jiný užitek. Stejně jako člověk. Výška člověka neurčuje jeho postavení ve společnosti. Stejně tak národy. To je čistě kvantitativní ukazatel. Malé a velké národy — pouze podle množství. O tom se ani nemusí mluvit, vůbec není nutno se dotýkat národnostní otázky. To se zřejmě bude muset stát stejně nevhodným, jako hovořit zda je člověk krásný či ošklivý. Krásný pro jednoho, ošklivý pro druhého. Takový se narodil. Vezměme ptáky. Existují vrabci, existují orli. Krasavci, s tvrdým zobákem, s rozpětím křídel. Ale vrabec žije, chce žít, je to jeho život. Nebo psi. Jsou nevelcí palácoví psíci a jsou mohutní vlkodavové a anglické dogy — vysoce urození psi. Ale to není jejich přednost. To je jejich kvalita, která jim nedává privilegia. Ale i tyto příklady nejsou celkem dobré, protože člověk je nejvyšší materie, nejvyšší bytost v přírodě. A tady často nelze dělat analogie.

I když nejčastěji ze všeho se stává právě to, že nějaký malý národ je vyhuben, a to proto, že je malý a není v stavu se ubránit. Řekněme že dnes Gruzínci bojují proti Osetincům — v Jižní Osetii a Abcházcům — v Abcházii. Ale proti Rusům se bojí postavit, a dokonce proti Azerbajdžáncům, protože jich je více. Čili je-li národ malý, je možné ho utlačovat. Ale je-li velký, už se obávají. Proti Číňanům si málokdo dovolí vést válku, ale třeba proti Mongolům nebo Tibeťanům si to mohou dovolit.

Proto tady, na jihu, vytváříme rovné podmínky pro všechny národy. Každý má sám o sobě právo prohlásit svou příslušnost k tomu či jinému národu. A v průkazech nebude kolonka "národnost", v průzkumech nebude tato kolonka. Národnost nebude určovat jakákoliv lidská práva. Perspektivně ani občanství nemá určovat práva. Osoba bez občanství — to je člověk, žije tady, nemá místní průkaz, je osobou bez občanství, ale vždyť je to jedno — je částí lidské společnosti. Člověka nelze zbavit práv za to, že nemá občanství stejně jako za jakékoliv politické přesvědčení nebo za to, že je jiné národnosti, jiné víry nebo má jinou barvu kůže nebo je z jiného kmene, z jiného místa. Nesmí být žádné diskriminující znaky. Jih je nutno osvobodit od této nákazy — nacionalismu, šovinismu velkých národů ve vztahu k malým nebo nacionalismu malého národa ve vztahu k velkému. Musíme se naučit vážit si sebe jako občanů, jako muže a ženy, jako dospělé a děti mající právo na normální klidný život. A nikdo nemá právo používat násilí. Všude musí být jeden právní řád. Lidská práva — každému člověku, každý musí být pod ochranou zákona, pod záštitou zákona, který je platný  v čase a prostoru na celém území — od Kábulu do Istanbulu, od jižního pobřeží Indického oceánu po pobřeží Severního ledového oceánu. I v Murmaňsku, i na břehu Indického oceánu jsme všichni — občané jednoho Ruského státu. Je jedno, jestli v Kaliningradu nebo na Čukotce, v Izmajlu nebo na Tajmyru, v Sankt-Petěrburgu nebo na Amuru — to vše je jednotný právní, politický, finanční prostor.

Je obtížné ho učinit jedním ekologickým prostorem, protože v různých místech je různá úroveň znečištění životního prostředí. Závisíme na živelných pohromách, na znečištění životního prostředí. Tím spíše je nutno vytvořit takovou atmosféru vztahů, která by vylučovala přechod k násilným akcím k řešení libovolných sporů, libovolných — ať se to týká využití vody, rozdělení země, otázek bydlení, pracovních záležitostí, odpočinku, školství, povolávání do armády — libovolnou otázku je nutno řešit pouze z občanských pozic. Žijete v daném místě, tady platí zákony, stejné pro nás všechny, žijeme podle těchto zákonů, a všechny zákazy jsou — křesťanské, biblické, musulmanské, židovské. Nezabiješ. Nepokradeš. Neoklameš. Nepoužiješ násilí. Pomáhejte jeden druhému. To vše je ve folklóru, v pohádkách, v kázáních, v naučeních, v praktickém životě. Všechny babičky a dědečkové světa učí své vnuky dobru. Ale proč jedny děti vyrůstají dobré a laskavé a jiné se stávají vrahy a násilníky? Zřejmě to není vzděláním, a možná nestačí ani účast stát. Nestačíme včas vzít dítě z nepodařené rodiny. Jakmile bychom nemohli zabránit vzniku nepodařené rodiny, stát musí dostat právo vzít dítě odtud třeba jen na čas a vychovat ho v podmínkách státního dětského útulku, školy internátu. I tam kde jsou dětské školy je možno na druhé straně přejít k rodinným dětským útulkům, vytvořit podmínky, aby si dospělí brali děti z takových domů, aby přesto dítě rostlo v rodině. Na 100% to nevyjde, ale je nutno do minima omezit pobyt dětí ve státních institucích.

Nakonec je cílem každé politiky — štěstí konkrétního člověka. Není těžké stanovit pravidlo: i když já budu nešťastný, ať je šťastné Rusko. Ale bude Rusko šťastné, když my budeme nešťastní? Zřejmě je nutná rozumné existence, aby každý z nás žil dobře a vcelku celá země žila dobře. Proto méně hrdinství, méně odříkání: „jsem připraven se obětovat, ať je ale šťastná moje země“. Pokud se všichni obětujeme, tak kdo bude žít v naší zemi? Štěstí a radost přece vytvářejí blahobyt země. Zdraví každého z nás je štěstím země. Proto každý náš den, každé naše pracovní úsilí, každý moment naší účasti v kterékoliv politické sféře musí mít blahodárný cíl — tvořit, neničit, pomáhat. Dávat lidem radost, nevzbuzovat v nich nenávist, být trpělivý. Není možné, aby skupiny lidí běhaly někam s holemi, bily někoho, aby létaly kameny, skla, převrhovala a zapalovala se auta… Není možné.

Srpen 1991 v Moskvě — to je strašné. Transportéry jedou pod mostem přes prospekt Kalinina a skupina rozzuřených, napůl opilých Moskvanů zastavuje transportér, vytahuje tankistu, pokouší se zapálit bojové vozidlo. Copak to není barbarství? Vždyť dokonce pokud vstup vojsk byl v něčem neoprávněný, v něčem barbarský, ale o to barbarštějším bylo přepadení vojsk, pokusy zbít tankistu nebo řidiče, provést jim násilí. Vždyť vojska by prostě prošla dál. Tři Moskvané by nezahynuli pokud by nebylo takového umělého střetnutí, pokusu vyprovokovat, způsobit nenávist. Tito chlapci, tankisté, vešli, vešli do Moskvy, vstali v určitém místě, nestříleli, nikoho neohrožovali, vylézali z tanků, kupovali si zmrzlinu, hovořili s dívkami. Děti i dospělí lezli na tanky a nebyla žádná hrozba. Byly to naše tanky, byli to naši chlapci, byla to naše armáda. A z toho se pokoušeli rozfoukat nějaké nenávistné akce, vyprovokovat velký konflikt. A v konečný výsledek — oběti. Neudělal to GKČP, ale „demorosové“(5), jednotlivé síly dobrodruhů, kteří si přáli zostření situace.

Potom se to samé zopakovali v Tádžikistánu. Ale tam byly už desítky tisíc obětí. Proto srpen 1991 v Moskvě — to nejsou pouze tři dni „puče“. To je začátek občanské války v Rusku. Už jiskří na severním Kavkaze. Jiskří v Podněsteří, ve střední Asii. Ve zpomaleném tempu se rozvíjí v Pobaltí, v Tatarsku, v jiných oblastech. Je to strašné. Proto jsou nutná taková opatření, aby si země mohla zajistit bezpečné podmínky k životu. Na konci 20. století si nelze hrát s ohněm. Nemůžeme se přemisťovat do jiných oblastí a začínat žít od počátku. Můžeme žít pouze tam, kde žijeme nyní. Nepotřebujeme teď velké vojevůdce — ani Alexandra Makedonského ano Bonaparta ani Hitlera. Ani Pinocheta už dnes nepotřebujeme. I když i u nás jsou kandidáti na roli Pinocheta — generál Lebeď, náčelník moskevské milice Pankratov. V Rusku se vždy najdou ti, kteří jsou připraveni se rozmachovat dubinou,a křičet: „Chytit, zadržet, zavřít do vězení!“ Najdou se i jinde, dnes je to zřejmé. Bývalí recidivisté, zločinci, kteří odseděli 20 let za vraždu, se najednou stávají téměř hlavami států na bývalých územích SSSR. V každém případě stojí v čele ozbrojených sil nebo jsou součástí vedení těchto amorfních trpasličích států. Takové politické hry jsou nepřípustné. Proto i demokracie — počítá i s násilím.

Jak vidím Rusko? Nevidím Rusko plačící, zbídačené. Vidím Rusko hrdé, Rusko, v němž budou znovu realizovány slavné tradice jeho armády, znovu talentovaní ruští inženýři v průmyslu vytvoří vzory nejnovější techniky. Vždyť našimi elektromotory můžeme dnes pokořit svět. Není nutno dohánět Japonsko v elektronice, v počítačích. Zaostali jsme v této oblasti a tady je nutno využít mezinárodní zkušenost. Ale máme elektromotory. Máme energetiku. To za prvé. Za druhé vesmír. Zaostali jsme ve výrobě automobilů, ale můžeme pokračovat v rozvoji kosmického průmyslu a letectví. V tom můžeme získat maximální výhody a kompenzovat svou zaostalost ve výrobě automobilů. Jsme zemí lesů. Proto prioritu musí mít lesní průmysl. Musíme mít nejlepší nábytek na světě. A jenom zbytky musíme vyvážet do světa. Dnes vozíme za hranice suroviny. Plyn, naftu — hlavně si je musíme ponechat pro vnitřní použití, pro budoucí generace. To není možné — potrubími ve dne v noci je honit do cizích zemí. Rozumná musí být ekonomická politika a priority jejího rozvoje.

Nové Rusko bude technicky vybaveno novými závody, motory, hnacími silami, ekologicky čistými mechanismy; se středními městy, od 500 tisíc do milionu. Nepotřebujeme ohromná desetimilionová města. Rusko, které nepřekáží přírodě, které rozumně používá své vodní prostory, lesy, stepi, pouště, hory — to vše se používá v zájmu lidí, ale ne v zájmu uskutečnění myšlenky nějakého vědce, který se může odpoutat od života a my se budeme ještě dlouho trápit ve snaze uvést jeho myšlenku do života a ta myšlenka nepřináší žádný užitek. Ale na druhé straně je nutno pomoci našim vědcům realizovat své myšlenky tady, u nás, aby neodjížděli za hranice. Máme ohromné množství vynálezců, racionalizátorů, samouků, máme ty, kteří jsou připraveni vytvořit zcela novou techniku, vytvořit podmínky, za nichž náš průmysl zaujme vedoucí místo ve světě ve věcech oblastech. Je nutno rozvíjet obchod. Obnovit tradice ruských kupců. Aby ruští obchodníci vozili ze zahraničních, zámořských zemí to, čeho máme sami málo a vyváželi pouze to, čeho je přebytek.

Tak vidím Rusko. Bude mít nejsilnější armádu na světě, strategická vojska, naše rakety s více hlavicemi. Naše bojové kosmické stanice, náš kosmický koráb „Buran“ a rakety „Energie“ — to je raketový štít země. Plná bezpečnost, nemáme konkurenta. Ale nesmíme pretendovat na světové panství, ale na to, jak ukázat jiným národům jak žít, v žádném případě se nevměšovat do jejich věcí.

To bude nové Rusko, bez „strašidel“, bez fanatismu. Rusko, kde pravoslaví, křesťanské náboženství mají dominující úlohu. Nesmíme dopustit, aby nám cizí náboženství narušila povědomí mladého pokolení ruských občanů(2), to nesbližuje národy, to brání správnému pochopení okolní skutečnosti. Musíme pomoci ruské pravoslavné církvi zaujmout odpovídající místo, ale být při tom trpěliví. Musíme vyjmout z denního programu národnostní otázku, aby ani jeden člověk nemohl pochybovat, že někdo může porušit jeho práva z národního hlediska. A tím spíše nesmí existovat žádné diskriminující příznaky podle politických nebo ekonomických hledisek. Nové Rusko — to je právní stát, lepší stát, to je silný presidentský režim, silný mnohostranický parlament, zákonodárství které je na věky, které není nutné měnit každých deset let. To je Ústava, které si všichni váží . od dětí po starce. To je jednotná symbolika v celé zemi — černo-žluto-bílá vlajka, státní vlajka Ruska. Musí vlát nad všemi státními institucemi, ve všech krajích naší ohromné Vlasti. To je hymna země, jediná hymna. To je státní jazyk, jazyk mezinárodní komunikace — ruština. To je jednotná měnová jednotka — rubl. To je jednotný systém financí, dopravy, spojů, energetiky, ekologie, obrany, zahraniční politiky. A současně samospráva všude, na všech regionech a územích — plná samospráva, řešení všech místních otázek samostatně, přes místní dumy, státní shromáždění, orgány reprezentativní vlády a orgány řízení. Proč jezdit do Moskvy k řešení běžných problémů?


OBČANÉ,
OSUD RUSKA JE
V RUKÁCH KAŽDÉHO Z VÁS

 

Muži i ženy, ať žijete kdekoliv, ať je váš život jakýkoliv — radostný nebo neradostný, ať žijete v rodině nebo sami, ať jste dosáhli profesionálního úspěchu nebo v záležitostech lásky, ať jste byli sportovci nebo neúspěšnými umělci, začínajícími herci nebo úspěšnými architekty, instalatéry nebo strojvůdci, dopravními policisty nebo zdravotníky, vy občané Ruska(2), nemusíte čekat až vám někdo přinese radost a štěstí. Ale jestliže oběd, snídaně a večeře skutečně záleží na vaší peněžence, která v daný moment může být nabitá nebo prázdná, potom klidná procházka po ulici rodného města, možnost klidně se dívat do očí libovolného kolemjdoucího, cítit se občanem svého státu — tu musí mít každý. Žít v bezpečí, hrdě se dívat na státní vlajku své země, se sevřeným srdcem poslouchat hymnu své země — ať ji slyšíte kdekoliv, na stadionu, v koncertním sále, v radiu, v zahraničí, zastavit se v tom okamžiku, kdy na náměstí na stožáru vlaje nebo se zvedá státní vlajka země. Kdy kolem prochází vojenská jednotka, zastavit se u pomníku neznámého vojína a u památníku hrdinů, padlých v boji za svobodu naší Vlasti. Vědět, že když se bavíte nebo pokud jste na návštěvě nebo v práci, nikdo nezajde do vašeho bytu, že neznásilní vaši dceru a ona klidně vyroste a vdá se, vědět, že váš syn nebude zbit, zmrzačen na ulici místním chuligánem, nebo na vojně nebo na služební cestě nebo během pobytu někde na dovolené, zejména na jihu — to vše by tvořilo atributy státu, ve kterém žijete. A to je naše společné Rusko, je i chladné i hladové, s dešti, bez cest, s odjezdy, s nedojídáním, s velkými vítězstvími, s úsměvy vašich „vůdců“, nešťastných vedoucích a rozpačitými tvářemi těch kteří je vyměňují — přesto je to naše společné Rusko. Rusko, které bojovalo s každým nepřítelem — z východu, ze západu, ze severu, z jihu, Rusko, které nějak nemůže vyřešit problém špatných cest. Vzít ho a řešit. Postavit nakonec cesty po celém Rusku. Dobré betonové cesty, s mohutným oddělujícím pásem a každé tři kilometry — telefon. A servisy, benzinové pumpy, a všechno osvětleno, všude ukazatele, křižovatky, viadukty. V kosmu jsme to už udělali. Teď je nutno naše úspěchy spustit na zemi.

Uděláme kosmické úspěchy pozemskými. Uděláme příjemný život pro každého z nás. Bylo pro nás radostné, když se první kosmonauti vraceli v prvé roky dobytí kosmu. Ale když jsme vyšli do ulic svého města, viděli jsme ubohou cestu, zkřížená vrata, rámusící tramvaj nebo polorozbitý trolejbus a věčné, věčné fronty u všech obchodů — to vše silně zhoršovalo naší náladu. Skutečně jsme „žili vítězstvími“. Jednou vítězství v občanské válce, ale nad kým jsme zvítězili? Bratr zabíjel bratra. Potom vítězství v kolektivizaci. Opět, na úkor koho? Dobré, zdravé chlapy vyhnali z vesnic, ale slabé, trhany a opilce, nazvali kolchozníky, to nazvali vítězstvím kolchozního pořádku. Potom následující vítězství, kdy rukama muklů zbavených práv stavěli ohromné gigantické závody. Ale kolik jich umíralo v barácích v těžkých podmínkách! A to bylo též vítězství — v industrializaci. A když zlikvidovali tisíce a tisíce armádních důstojníků aby na jejich místa přišli bezradní, nekompetentní, slabí důstojníci — to bylo též vítězství. A v kádrové politice. Nakonec jsme s vynaložením všech sil, roníce krev, zastavili fašistické zvíře, odrazili jsme ho na západ — to též bylo vítězství. Na úkor toho, že z jejich strany v kvantitativním poměru bylo 10 milionů mrtvých a z naší 26 — téměř 1:3. A kdyby 1:1, nezvítězili bychom. Prostě nás bylo více. A ještě je u nás chladněji. A cesty jsou horší. Dejte Rusku stejné cesty jako jsou v Evropě a stejné podnebí, stejný poměr obyvatel —  a Německo by nás porazilo, jako porazilo Francii, kde bylo stejné podnebí, stejné cesty a přibližně stejně obyvatel — 50-60 milionů lidí. Nejde dosahovat vítězství tak, že klademe miliony lidí do hrobů. Nejde vstupovat do kosmu a nechávat nerozvinutými ostatní obory průmyslu. Nelze vyrábět ohromná množství zbraní a nevyrábět nejpotřebnější zboží pro obyvatelstvo, pro každého z nás. Proč věčně stojíme ve frontě — jednou na ponožky, jednou trenýrky, jednou lampičky, jednou holicí strojky, jednou baterie, jednou čajníky, jednou prezervativy, jednou nábytek, jednou automobily. No, pořád. Není dne a roku, není oblasti, kde by bylo všechno bez fronty. Ale v Německu a ve Francii, v celé Evropě to tak není a my můžeme dosáhnout jejich úrovně, jestli každý občan vezme osud Ruska do svých rukou. Je zapotřebí se cítit občanem, je potřeba získat nakonec národní sebeuvědomění — jsem Rus, jsem občan Ruska(2). Chci žít v bohaté kulturní zemi, kde jsou lidská práva respektována, kde se nikdo neptá na stranickost, národnost, sociální původ. Nikdo nečte posudek, kádrováci nevolají: jak u vás pracoval? To nesmí být. I průkaz musí být čistý. Jméno, příjmení, datum a jméno narození — všechno, nic víc nesmí stát zajímat. Vše ostatní je soukromé. Národnost, vyznání, rodinné postavení apod. — soukromá věc každého z nás. Dali nám jméno aby nás rozlišili od jiných, a věk je nutno znát, protože to je jakýsi pohyb životem. A všechno ostatní nemá význam, nesmí mít význam. Přijde čas — a nebudou v Rusku průkazy. Už mizí trvalý pobyt, i když je na nějakou dobu ještě nutný, abychom se vypořádali s kriminalitou jižanů v evropských centrech Ruska. Už prolezli až za Ural. Jako muchomůrky, jako švábi…

Občané Ruska(2), hrdý lide, 21. století bude přesto naše! A zbylých sedm let s konečnou platností ukončíme všechny revoluce, všechny přestavby, všechny gorbostrojky, skončíme s jelcinismem, burbulezem. Pominou Poltoraninové, Gajdarové. To vše pomine. Do 21. století přijdeme jiní, čistí. Teď jsme v lázni. Smýváme tuto nečistotu, tuto špínu, která se nastřádala za celé 20. století. Někdy to rozbouří krev. To je špatné. Ale vidíme, že jsme to potřebovali, naše hořká země, abychom konečně smyli tu nákazu, to satanské, co se na nás nalepilo od začátku století, co bylo vypuštěno do centra Ruska ze západu, aby otrávili zemi, rozvrátili ji zevnitř — prostřednictvím komunismu, nacionalismu, kosmopolitismu, vlivem cizích náboženství, cizích myšlenek, cizího způsobu života. Skončíme s tím. Vyjdeme jako nejotužilejší národ.

Ale musíme to pocítit, musíme myslet v duchu národa, musíme se nakonec stát Rusy. Ne komunisty, ne „demorosy“(5), ale nejdříve se musíme stát Rusy, musíme se stát občany Ruska(2), musíme se nakonec stát občany naší Vlasti, našeho evroasijského kontinentu. A s radostí se staneme částí evropského domu, ale domu velkého, domu pro všechny — od La Manche do Vladivostoku. Mitterandovská varianta neprojde. Nepotřebujeme ořezanou Evropu, nepotřebujeme rezervaci pro ty, kteří si nakradli v Africe, v Rusku a teď se od nás chtějí ohradit a užívat si svoje uspokojení. Žijme čestně, otevřeně. My, Rusové, jsme na to připraveni. A Rusy my myslíme všechny kteří mluví a myslí rusky, kdo nevyvyšuje svůj národ nad jinými, nevysmívají se, nesměřují k násilí, ke světovládě. A nechceme, aby kterákoliv jiná velmoc se připravovala na to, aby se stala jedinou supervelmocí a vládla světu.

Říkáme Američanům: zastavte se včas. Říkáme Billu Clintonovi: neopakujte chyby Napoleona a Hitlera. Vy jste, Bille Clintone, můj vrstevník, jsme z jednoho pokolení pozemšťanů. Amerika se též brzy začne rozsýpat, v ní se též shromáždilo velmi mnoho záporného, v ní vzniká též mnoho problémů a mezietnických srážek. Čeká nás — vaše přestavba, vaše nemoc, vaše degradace. A my, Rusové, nebudeme mít škodolibou radost, až se některé státy začnou oddělovat, až se začnou zastavovat vaše závody, až vám nebudou stačit potraviny, léky, až budou odjíždět z Ameriky do Evropy, do Ruska, do Japonska, do Jihoafrické republiky, do Austrálie. Nebudeme mít škodolibou radost, až Kalifornie odejde k Mexiku, až v Miami vznikne černošská republika, až si Rusové vezmou zpět Aljašku. Až nebudete mít Spojené státy americké, ale Společenství nových států Ameriky a Washington nebude řídit USA, ale své vedení bude mít San Francisco, Chicago, Filadelfie, Texas… Nebudeme vás ponižovat tím, abyste prosili o půjčku v mezinárodních bankách nebo prosili odklad při výplatě bývalých dluhů. Vy máte už dnes ohromný vnitřní i zahraniční dluh. Už dnes máte obrovské množství problémů. Proto nekopejte jámu jinému a neplivejte do studny, ze které se budete muset jednou napít.

My, Rusové, necítíme k Američanům nenávist. Nikdy jsme se s nimi přímo nestřetli, ale naopak potřásli si navzájem ruce jako spojenci na Labi, v Německu, když jsme společně odolali strašnému agresorovi v 20. století. A dnes nesmíte udělat chybu vy. Číňané se včas zastavili. Myšlenky Mao neovládly svět a maoistická revoluce nepřekročila hranice Číny. Japonci též nepretendují na světovládu. Němci se navěky nasytili války a nechtějí se podílet na žádných vojenských konfliktech. A Švédsko úplně zapomnělo, co je to válka. Po porážce od ruské armády Švédové odmítli bojovat kdekoliv a kdykoliv. Vy, Američané, jste zůstali posledním národem, posledním státem, který ještě někde rámusí, ještě vrhá své síly rychlého nasazení, diktuje, vnucuje svoji vůli Iráku, Libyi, Srbsku. Ponechte ty národy v klidu. Zastavte blokádu Iráku, Libye, Srbska, nevměšujte se do věcí Evropy, Asie, Afriky, Latinské Ameriky, Austrálie. Zabývejte se svými vlastními problémy. Pojďte, nakonec přejdeme k regionální spolupráci. Pojďte opravdu skončit se studenou válkou. Nemusíte nám ukazovat, co dělat v Pobaltí, ve střední Asii, v podněsteří, v Zakavkazí. A my vám nebudeme poroučet, co dělat v jižních státech, zajímat se, proč jste ukradli zákonného presidenta Panamy Noriegu, proč jste shodili výsadek na ostrov Grenadu a zničili tam režim Morise Bishopa — i když je to barbarství, nestydatá agrese, vměšování do věcí jiných národů, porušení mezinárodního a národního práva. Vždyť se může stát, že se za to budete muset odpovídat. Vy požadujete omezení zbrojení. Dobře, budeme omezovat. Ale současně. My nebudeme odzbrojovat jednostranně. Souhlasili jsme s odchodem vojsk z Evropy, ale budou odtud odcházet i vaše. Například Němci požadují váš odchod z Evropy dříve než náš. Raději u sebe nechají ruská vojska než americká. A mnohé státy světa požadují, abyste odstranili svoje základny. Pojďte, Američané, skončíme s napětím ve světě, které vychází od vás, ne od nás. Neobviňujme jeden druhého, neponižujme se, nehledejme, kdo má více bojových hlavic, tanků, letadel, ponorek, odsouhlasme rovnováhu sil ve světě, s rozdělením sfér vlivu, princip regionální spolupráce, princip vztahů sever-jih, zastavme všechno napětí ve vztazích západ-východ a navždy ukončeme válku. Proto vy, Američané, budete muset odejít z Balkánu, z blízkého východu. Svět vám řekne "děkuji". Jinak vás jednoho krásného dne posadí na lavici obžalovaných a bude vám hrozit nový Norimberk, jestli vaše horké hlavy nevystydnou.

Věříme na rozum Američanů, protože je to naplavenina různých národů z celého světa. U nás nemáme šovinismus, zuřivý nacionalismus. Chtěli bychom věřit, že nepretendujete na panství svého národa nad ostatními. Vzpomeňte si, vždyť vy žijete díky krádežím pod záštitou státních institucí. Nejdříve jste okradli latinskou Ameriku, Afriku, pomohli jste si při dvou světových válkách a posledních padesát let kradete „mozky“, to nejcennější co je ve světě — lidské mozky. Během celého 20. století k vám plavou, létají, jezdí nejlepší mozky z celého světa. Vědec může pociťovat určité dočasné těžkosti a podlomenost, a tehdy k vám odjíždí pracovat. Ale současně vás automaticky obohacuje, dělá vás silnější. Musíte vědět, že vaše bohatství nejsou úspěchy původního lidu Ameriky ani prvních přesídlenců. Toto bohatství je vytvořeno mimo jiné i Rusy, protože téměř všichni matematici Ameriky jsou sovětští židé, kteří opustili SSSR. Velmi mnoho Rusů pracuje dnes v různých laboratořích Ameriky. Stejně tak jako v Německu, kde není pouze — krev ruských vojáků, ale i pot ruských pracujících, kteří po válce pracovali v Německu ještě 30-40 let a obnovovali ho, dělali ho bohatým. Proto všechno, čeho dosáhla Amerika, je dosaženo prací všech národů a národností.

Jsme dnes rozděleni umělými hranicemi, obyvatelstvo se už všude promíchalo. Dnes Rusové žijí všude — v Německu, ve Francii, v Americe, v Austrálii, ve Španělsku — po celém světě se rozběhly stovky tisíc, miliony Rusů. Zrovna tak představitelé  jiných národů: Italové například žijí všude — i v Evropě i v Americe. To jsou umělé hranice, formální, a kvůli nim nesmíme válčit. Proto se uklidněme a zabývejme se vnitřními problémy, problémy spojenými s blízkým regionem. Ať pro Spojené státy jsou to jižní státy a Mexiko, přilehlá místa — oblast Karibského moře. Pro Francii je to severní Afrika. A pro Rusko — je to Afganistan, Irán, Turecko. S tím je nutno souhlasit. A nepřekážet, nevměšovat se. To samé Čína. Má zájmy v Mongolsku, v jižní Asii. Ale nesmí se křivě dívat na akce Rusů v Afganistanu, a tím spíše v Iránu a v Turecku. Stejně tak Japonsko. To je připraveno souhlasit s přístupem Ruska na břeh Indického oceánu, ale potřebuje nějaké ostrovy Kurilského pásma. Tady je možno najít cestu k řešení, možná dát něco Japonsku. Například v jednom či druhém místě souostroví, které jsme plně neosídlili ale které si velmi přeje Japonsko. Je možno najít formuli, ve které budou uváženy i zájmy Japonska. Tak je možno vytvořit dobré podmínky pro všechno lidstvo s tím, aby politický SPID, politický Černobýl nezničil celou naší planetu. A poslední slovo budou mít Rusové, protože Američané budou nakonec souhlasit s naší pozicí, s naší formulí geopolitického rozvoje světa, v jehož důsledku Rusko zakončí stanovení svých jižních hranic, provede svůj poslední výpad na jih.

Kdysi Rusko zachránilo svět před Osmanskou říší, když poslalo svá vojska na jih, a Osmanská říše, která se rozprostírala na třech kontinentech — v severní Africe, v jižní Evropě a v Malé Asii — se zhroutila v důsledku 30 válek s Ruskem. Možná nebýt Ruska, celá Evropa by byla poturčena, neboť Turci zabrali už Budapešť a obléhali Vídeň, už jim tak málo zůstalo do Berlína, Paříže a La Manche. A před sedmi sty lety jsme zastavili Mongoly. A mohli jsme je pustit a smířit se s jejich panstvím. A co by potom zůstalo z Evropy? Několikrát jsme ji zachránili: i z jihu, i ze severu, i ze středu samotné Evropy, když fašistický mor v Německu, v Itálii, v Portugalsku, ve Španělsku, v Řecku vítězil. Díky Rusům se Evropa osvobodila od fašismu. Evropa pomohla Rusku osvobodit se od komunismu. Pomohli jsme jeden druhému. Ale Rusové utrpěli více ztrát, vždyť Rusko je rozloženo na evroasijském kontinentu, a protože jsme zastavovali nejstrašnějšího agresora na světě — i před sedmi sty lety i před 50 lety. Proto jiné národy musejí být vděčné Rusům. Rusové nesli svobodu na svých zádech — ať už byli oblečeni v kterékoliv uniformě — carské armády, sovětské armády, ruské armády. My jsme si nepodmaňovali a nezaháněli do otroctví národy a nenutili je pracovat na nás. A dosud jsme nedostali dostatečnou kompenzaci ani od Němců, ani od Japonců, ani od Švédů, ani od Turků, ani od Poláků — ani od jednoho agresora, který pošlapal a ničil naší zemi a náš lid.

Svět musí být vděčen Rusku za jeho roli spasitele. To není odměna Rusku za ta utrpení, která zakusilo, když plnilo svoji historickou misi každých sto let. To je přirozený rozvoj Ruska. Je to její probuzení a schopnost ještě jednou pomoci národům jihu získat opravdové osvobození. Aby nastoupila nakonec hodina klidu na blízkém a středním východě, v malé a střední Asii. Pomoci zde může pouze Rusko. Naposled se ruská armáda sebere na svůj jižní pochod a navždy se zastaví na břehu Indického oceánu. Dále se nemá kam pohybovat, dále jsou teplé vody Indického oceánu, omývající břehy věčně přátelské Indie, Iráku, našich strategických spojenců. Teplý dech oceánu uklidní všechny, kteří žijí na tomto novém geopolitickém prostoru, v těchto nových hranicích Ruska. Ruská vlajka nikomu nebude hrozit a ruské loďstvo v Indickém oceánu bude konat přátelské návštěvy v přístavech Indie, Perského zálivu, východní Afriky. Budeme se přátelit se všemi, zejména s Jižní Afrikou. S ní nás spojují společné zájmy v oblasti ekonomiky, kultury, geopolitiky. To budou vztahy sever-jih. Nebudeme se střetat se zájmy Číňanů a Japonců, kteří budou mít zvláštní zájmy s Filipínami, Austrálií, Indonézií, jihovýchodní Asií. Nebudeme se plést do věcí západní Afriky, kde jsou zájmy západní Evropy. Tím spíše se naše cesty nebudou nijak křížit s latinskou Amerikou, se zájmy severoamerických států. Svět dostává takové uspořádání, jaké už dávno potřebuje, bez hákového kříže a rudých hvězd, bez Gestapa a KGB. Svět může nakonec získat tvrdý a zaručený pořádek, řeky se stanou čistší, čistší bude voda kterou pijeme. Budeme více odpočívat, budeme klidnější.

Pochopíme jeden druhého, protože každá rodina bude mít dům, jaký chce — ve velkém nebo malém městě, v kišlaku, v aulu(3), v tropech, v lese, na svahu hory, a v tom domě budou ti, které chcete. Jedna žena nebo tři nebo ani jedna. Jedno dítě nebo deset. Můžete mít koně nebo krávy nebo vědecké přístroje. To je vaše věc. Každá rodina bude žít podle svých vlastních zákonů, ale s uvážením zákonů sousední rodiny, nejbližšího obydleného místa nebo města. Zákon je všeobecný, univerzální, podle jediné formule: nezabiješ, nebudeš lhát, nebudeš klamat. Právě to je potřeba, abychom získali stejné možnosti.

Všechny národy jsou talentované. Některý dobře pase skot, některý pěstuje květiny, některý umí dobře lovit ryby. Každý dostane práci podle duše. Ve sportu, ve vědě, v tvorbě, v umění. V libovolné profesi, v libovolném podnebí. Budeme klidně žít a nebude panství žádné ideologie, nebudou snahy o vládu nebo stanovení světového řádu ze strany nějaké velmoci. Nebudeme strašit jeden druhého ani „ruským Ivanem“ ani „strýčkem Samem“. Bude méně nemocí. Hlad musí zmizet, protože bude dost potravin a stačíme ho dodávat strádajícím. To vše se stane možným, až Rusko realizuje své národní sebepoznání střídavě s mezinárodním — ne pro to, aby pozvedli Rusy a pustili na dno jiné národy. Proto, aby při pozdvihnutí Rusů pozvedli všechny, kteří žijí vedle nich, celý ten evroasijský kontinent od Brestu do Kábulu a od Jamalu do Istanbulu.

Někdo může říci: národy jihu nepožadují vaší pomoc podle vašich geopolitických koncepcí. Budeme klást odpor, budeme s vámi bojovat, věčná válka, uděláme vám věčný Afganistan. To je omyl, protože v létech 1979 — 1989 v Afganistanu byla Rudá Armáda pod komunistickými prapory. Ale kdyby tam byla carská zahraniční politika, všechny problémy by tam už byly vyřešeny. Velký význam má psychologický faktor — kdo právě uskutečňuje tu či jinou politiku. Tady se nedá diskutovat.

Lotyšsko bude součástí Ruska. Uvnitř Ruska bude malý lotyšský stát. Pokud budou požadavky na život na malé sněmovní Ukrajině — ať existuje malá Ukrajinská republika.

Ale to je možné pouze za těch podmínek, že Rusko vstoupí na jih, zastaví se na břehu Indického oceánu. Proto Finové, Litevci a Estonci mají zájem na tom, aby Rusko stanovilo nové hranice. A Japonci, Číňané, Indové na tom mají též zájem. Arabové a Evropane též. Pouze tak se osvobodí od izraelské pasti, Amerika získá nakonec klid, osvobodí se od mánie velikášství, od nutnosti udržovat svoji autoritu, zůstávat jedinou supervelmocí. Všem bude lehčeji, svět svobodně vydechne a získá formuli spolehlivosti.

Ale planeta je ohromná. A národy jsou různé. Nelze dělat politiku, která se bude líbit úplně všem. To není možné ani v rámci jednoho státu, dokonce ani v rámci jedné rodiny. Kde je máma, táta a dvě děti — vždy někdo nebude spokojen. A tím spíš, jestli doplníme ještě babičku a dědečka. Tam vždy bude „úl“, stále nějaké konflikty. Svět se bezkonfliktní udělat nedá, ale můžeme ho zbavit hrozby sebezničení.

Nejde úplně zbavit lidstvo nemocí. Vždy budeme nastydlí, ať už se to jmenuje OP3, chřipka, tonzilitida, faryngitida. Konfliktům se též nelze vyhnout. Jako se nelze vyhnout konfliktům mezi mužem a ženou. Nikdy nemůžeme udělat šťastné všechny bez výjimky. Aby se všechny ženy vdaly, aby se všichni muži oženili, všichni měli děti, všichni byli živí a zdraví. To se nepodaří nikdy. Přání každého mladého páru je stát se mužem a ženou, mít děti, svůj byt, oblíbenou práci, vychovávat děti. Ale vždyť se to často nestává. Není byt, děti jsou nemocné, rozpadá se rodina, neúspěchy v práci, konflikty s rodiči — to bude vždy. A to samé mezi národy.

Stále budou vyprávět anekdoty o Čukčích nebo o Židech, o ruském Ivanovi nebo o kavkazanech, o Chocholech, budeme se tak nebo jinak zabývat nějakým mazáctvím. Ale ani ta nesmí končit rakvemi, jak se to stává v naší armádě.

Řeka nese kamení, písek, jíl. Pohybuje se. To je příroda, a člověk je část přírody. Ale je nutno určitě regulovat procesy — aby nebyl fašismus, aby nebyl komunismus, aby nebylo okupace cizích zemí, půdy, letadel. Řekněme že některý z pasažérů letadla se může opít. Ale tím si škodí. Ale když se objeví terorista, únosce letadla — to je ohrožení života stovek lidí. Právě s nimi musíme bojovat. Jeho akce neutralizovat.

I v geopolitické formuli nejde najít takovou ideální variantu pro všechny. Vím — v Kábulu, v Teheránu, v Ankaře zazní mnoho protestů. Ale proč si tam myslí, že my nejsme proti jejich plánu vytvoření velkého Tureckého státu. Za co seděl ve vězení plukovník Tjurkeš, zakladatel Strany národního pořádku? Zejména za myšlenky Turanu, velkého tureckého státu od Istanbulu po Altaj? Sami Turci ho za to posadili do vězení. Tyto nacionalistické myšlenky, pan-turecké nálady panovaly periodicky, ale v každém případě vždy existovaly v turecké společnosti, mezi vědci, studenty, úředníky. Stejná je snaha Teheránu rozšířit ideje islámské revoluce. V Afganistanu se to téměř povedlo, ale Iránu se dosud nepovedlo, ale určitě se pokoušel rozšířit ji na Ázerbajdžán a perspektivně i na Turecko. Copak pan-islámské myšlenky vedou k zlepšení světového pořádku? Copak ony nepředstavují hrozbu lidstvu? Celému lidstvu. A Kábul? Tam je věčná válka. Zakir Šach, president Daud, afgánští komunisté — od Nurmuchameda Taraky po Nadžibuláha. Neexistuje takový národ — Afgánci. Jsou to různé národy — Uzbeci, Charizejci, Puštunci, Darijci. Proč by nežili tak, jak chtějí, aniž ze rozpadali na bandy vedené polními veliteli? Cožpak to není hrozba míru? A věčné spory mezi Pákistánem a Indií? Vždyť je tomu všemu nutno jednou udělat konec.

Nespokojenost s našimi myšlenkami byla a bude. Ale stejně jako když v určité rodině někdo není spokojen s řádem, který je tam stanoven, tak ve velké rodině národů naší planety ne všichni budou souhlasit s řádem, který může být stanoven. Musí souhlasit, usmířit se pro většinu. Stejně jako ruští komunisté musí souhlasit, že většina Rusů nechce tento komunismus, který se oni pokoušeli uskutečnit ve formě stalinsko-brežněvovského modelu.

Vyvedení Ruska na jih — to je především obranné opatření, odpověď, protože dnes je Rusko ohroženo zejména z jihu. Ze strany Afganistanu, který napadá Tádžikistán, ze strany Teheránu, který dělá plány pan-islámského obsazení ohromných území, ze strany Ankary, kde jsou už dávno hotovy plány velkého tureckého státu. Panturkismus ohrožuje Rusko, protože má mnoho turko-jazykového obyvatelstva, musulmanského, farsi-jazykového — a to je všechno úrodná půda, dobrá návnada pro Afganistan, Pákistán a Turecko zvednout se nahoru, na sever, vytvořit veliký Afganistan, veliký Irán, veliké Turecko. Jako minimum, Turecko sní o Ázerbajdžánu a Kavkaze, o Gruzii, aby se stalo zemí čtyř moří — Černého, Středozemního, Kaspického a Marmarského, a dokonce Egejského. A Rusko ztratí vůbec všechno — velký a nadaný turecký národ si zaslouží být v samém středu světa, v blažené oblasti, na břehu šesti moří, ale tento slabý, malý ruský národ musí zahynout. Tak se vyvine historie lidstva? Ne, to není možné.

Se světem by se vůbec nic nestalo, kdyby dokonce celý turecký národ zahynul, i když mu to nepřeji. Ale ať si Turci vzpomenou, jak přišli do malé Asie, barbarsky okupovali Konstantinopol a rozkradli ji, vybili a podmanili si všechny národy žijící v malé Asii. Ať si vzpomenou jak pobili 1,5 milionu Arménů v dubnu 1915. Ať si na to vzpomenou, a ať se otřásá svědomí lidstva, kdy celý národ vybili za tři noci. A miliony Kurdů stanulo pod tureckým jhem a nemohou žít v kurdském státě. Hořký osud je rozdělil. Větší část žije ve východní Anatolii, na území Turecka, část žije na území Sýrie, severního Iráku, západního Iránu, v Zakavkazí. Je to 30-milionový národ. A má právo získat národní svobodu. A kdo mu může dát takové právo? Jedině Rusko.

Dnes nelze stavět na jednu misku vah agresora a jeho oběť. Musíme nakonec pochopit kdo přinesl civilizaci tomuto světu. Kdo ovládl vesmír, ale kdo okupoval cizí země, loupil u cizích národů, zaháněl je do otroctví, pálil, přestavoval křesťanské chrámy na mešity.

Jakou kulturu přinesli Turci na území malé Asie? Turistům ze západu, putujícím po Turecku, dosud ukazují zbytky byzantské kultury. Žádná turecká kultura neexistuje, kultura nebývá ve společnosti tasených šavlí. A kdo tvořil základ nového tureckého vojska? Janičáři. Co to je? Slovanští chlapci vzatí do zajetí spolu s rodiči. Rodiče zabíjeli, ale chlapce vychovávali v tureckém duchu a dělali základem svých vojsk. Je to zvláštní, když slovanští chlapci ničili slovanské národy pod tureckými prapory. Kdo si to zodpoví? Kdo si zodpoví hanění byzantské kultury, slovanských národů? Nebyl norimberský soud proti Turkům, kteří provedli genocidu arménského národa. Fašistický režim měl vinu na smrti 50 milionů lidí. Samotných Němců bylo 70-80 milionů. To samé, jako když 17-milionový turecký národ zničil 1,5 milionů Arménů. Stejná úměra. Turci přinesli lidstvu tolik zla jako Němci. Ale proti Němcům byl soud, proti jejich straně, proti jejich ideologii. Ustanovili nad nimi mezinárodní dozor. V Německu dosud byla vojska. Ale Turci nejsou nikým potrestáni. Zdá se, že je možno zlikvidovat Armény, protože jsou malý národ. A Francouze zlikvidovat nelze, za to budou soudit. Ale takové politické „mazáctví“(4) neprojde. Všechny národy jsou si rovny. Nikdo se nesmí zabývat genocidou. Dnes Gruzie likviduje Abcházce, Osetince a Evropa mlčí. Můžete zničit Suchumi tanky. Trhejte těla Abcházců. Vždyť váš vůdce Ševarnadze pomohl ohrozit pozice SSSR v Evropě> zlikvidovat vojenskou moc SSSR v celém světě. A jako vděk za to povolují panu Ševarnadze zabývat se politickým banditismem. Abcházců je málo, ale oni jsou národ, chtějí žít, ve své zemi a svobodně. Ale tohoto práva je zbavují. To je genocida, to je rasismus, to je fašismus, a to probíhá dnes. Kdo to všechno zastaví?

A srážky mezi Ázerbajdžánci a Armény? Jak dlouho to bude trvat? Do likvidace Areménského národa? Ale teď už ne Turky, ale Ázerbajdžánci. Jiným turko-jazykovým národem. Vždyť v podstatě Turci a Ázerbajdžánci jsou jedno a totéž. Turci v roce 1915 podřezali 1,5 milionů Arménů, Ázerbajdžánci podřezávají od února 1986, už pět let. Turci to udělali za tři noci, ale Ázerbajdžánci se tím budou zabývat 15 let. A zařídí úplné zničení Arménů aby nakonec zcela zničili Arménský stát. Proč? Protože jsou křesťané. A brání ve spojení dvěma turko-jazykovým národům. Co je to Nachičevan? Vždyť je to umělý útvar. Azerbajdžánské obyvatelstvo na arménském území. Byla to odjakživa — Arménie, tam vždy byla Arménie. Země třech moří — Kaspického, Černého, Středozemního. A co se dnes stalo s Arménií? Maličký pásek země zůstal z velikého státu, státu s velikou kulturou, je to první otrokářský stát na území dnešního Ruska.

Urartu. Tam začala civilizace, která se šířila dále. Vlastní církev. Vlastní písemnictví. Ale Ázerbajdžánci jsou perský kmen, který se pozvedl jako dobyvatel. Současně šli z východu Turci. Poturečtili tento perský kmen. Co jsou to Ázerbajdžánci? Kmen žijící na břehu Kaspického moře — Chazer. To není název země, to je jméno místa kde žijí občané. To je stejné jako obyvatelé Sokolniků — to není národnost, ale pouze moskevská čtvrť. A stejně tak Ázerbajdžán. Je to oblast žití na břehu Kaspického moře.

Proto nelze nic vyčítat občanům Ruska(2). Nechystáme se trestat turecký, iránský nebo afgánský národ. Ale chceme svobodu pro ty národy, které žijí na jihu. A dnes je v krvi celý jih. A hlídky islámské revoluce ničí všechny jinak myslící v Iránu. 10 let bojovali s Irákem. Proč? Pro jaký cíl? Deset let se potlačují vystoupení Kurdů za jejich svobodu. Turecká vojska ze vzduchu bombardují klidné obyvatele, tanky ničí Kurdská obydlená místa. Tedy, ať klidně hyne kurdský národ, který vůbec není malý. Je jich 30 milionů. V evropském měřítku velký stát. Ale Evropa mlčí. Jsou pro ní výhodné vztahy s Ankarou. To je ono, evropské „mazáctví“(4). Zavřeme oči nad Kurdským problémem, za to Turci budou s námi, evropany, v lepších vztazích. A co udělali Turci s komunisty? Lstí je posadili do lodí, vyvezli do Černého moře, podřezali a vyhodili mrtvoly do moře. To je rozhovor s politickou opozicí. To je demokracie? To je barbarství, to je zvěrstvo.

Lenin si myslel, že Kemal je turecký bolševik. Dal mu zbraně, peníze. A s jakým výsledkem V době Druhé světové války mělo Turecko napadnout Kavkaz a stálo tam mnoho našich vojsk čekajících na přepadení. Všechny plány mělo turecké velení hotové. Bylo chybou Stalina, že nepotrestal Turecko jako důsledek Druhé světové války. Turecko mělo být potrestáno, díky němu zahynulo množství ruských vojáků na Kluchorském průsmyku a jiných kavkazských sedlech, protože Berija nedovolil použít čerstvé divize Zakavkazí na pomoc severnímu Kavkazu při boji s Němci, kteří se drali k Hroznému, Baku, Mchačkale — zejména kvůli hrozbě tureckého napadení. Proto se Turecko reálně zúčastnilo Druhé světové války, stejně jako Japonsko, které jsme potrestali. No jenom proto, že to chtěli Američané. Japonsko napadlo Pearl Harbor. Turci nenapadli Vídeň nebo Paříž, proto nikdo nepožadoval potrestání Turecka. Ale vždyť Turecko bránilo naší válce s Němci. Díky pozici Turecka zahynulo více našich vojáků, bylo okupováno více našich území. Proto se Turecko zúčastnilo Druhé světové války na straně fašistického Německa. Ale nebylo potrestáno.

Může na to být různý pohled a různá hlediska. A kdo bude soudcem tady? Cožpak my, Rusové, nebudeme v právu ochránit Armény nejen jako křesťany, ale i jako národ ničený v průběhu mnoha staletí z jihu, z východu a ze západu. Cožpak nebudeme v právu, pokud dáme svobodu kurdskému národu, Beludžům? Cožpak nebudeme v právu, pokud dáme Uzbekům, Tadžikům, Puštuncům, Darijcům možnost žít na celém prostoru — od Taškentu do Kábulu — žít svobodně, pohybovat se, jak chtějí, ale aby nevznikaly bandy. Cožpak nám nebudou za to vděčni? A Jižní Ázerbajdžán — za možnost spojení se severním Ázerbajdžánem? Je to jeden Ázerbajdžánský lid. Ale je jich okolo 16 milionů žijících v severním Iránu, ale nemohou mluvit rodným jazykem, pokládat se za Ázerbajdžánce. A Beludžové? A Arabové v jižní části Iránu? Všichni nám budou vděčni. Včetně Peršanů. Včetně Turků. Protože dnes žijí na ostrově Kypr jako v obklíčené pevnosti. Je to řecký ostrov, nikdy nebyl turecký. A musí se znovu stát řeckým. Musí to být svobodná kyperská republika nebo část Řecka. A Kypr nesmí být okupován tureckými vojsky. Kolik bylo zlikvidováno Řeků? Kolik bylo znásilněno řeckých žen? To mohou říci v Athénách. A copak Dardanely patřily Turecku? Vždy Řekům. A Trakie? Je to území Bulharska a Řecka. Tak proč jsou tam dosud okupanti ze stejného období, kdy velké mocnosti bojovaly proti sobě? Teď, kdy přecházíme k regionální spolupráci, je tam možné vše dát na původní místo. Aby zmizely nálepky: agresor, okupant. A Turci mohou žít v celém tomto prostoru, mohou se vrátit pod Taškent, Ašchabad, do Karakalpakio, níž, k Aralskému moři — tam, odkud vyšli při hledání lepších území.

A lepšími je nutno dělat země, kde jsi se narodil a kde žiješ, ale neokupovat cizí města a země ničením občanů kteří tam žijí a ničením její kultury. Dosud v malé Asii nevytvořili nic místo toho, co tam bylo kdysi. Malá Asie, Řecko, Řím, Mezopotamie, Egypt — to vše bylo pod tureckou vládou, zabráno silou, staletí trpělo v otroctví. A pouze Rusko osvobodilo severní Afriku a jižní Evropu od turecké vlády, od Osmanského panství. Miliony lidí jsou za to dosud Rusku vděčné. A tak copak Rusko není schopno a povinno dokončit své poslední gesto? Udělat ještě skok, malý skok na jih, aby tam došly ruské železnice a jezdily vlaky — Moskva-Dillí, Moskva-Kábul, Moskva-pobřeží Indického oceánu, Moskva-Teherán, Moskva-Bagdad, Moskva-Ankara — jezdily by ve dne v noci, vozily by náklady, lidi tam a zpět, a to vše v podmínkách bezpečnosti. Vše pro ekonomiku, vše pro kulturu.

Musíme vyloučit možnost vzniku války v této oblasti, vyloučit hrozbu likvidace národů této oblasti, přinést jim svobodu, spolehlivé podmínky rozvoje. Němci to chtějí, souhlasí, sami nevědí, co mají dělat se čtyřmi miliony Turků. A to se ještě v poslední době přidalo mnoho Cikánů, Rumunů, Čechů, Rusů. Co mají dělat s takovým množstvím cizinců? Němci se vracejí z Ruska do Německa. Vždyť vytvoříme krizi v Německu, vznikají tam znovu fašistické strany. I my v Rusku jsme za to zodpovědni. Pokud uděláme „jižní výpad“, zastavíme odchod ruských Němců do Německa a budeme působit na návrat Turků od nich do vlasti. Jsme připraveni přijmout turecké dělníky i u nás, někteří už pracují v Moskvě a v jiných oblastech. Proto jsou všechny naše akce směrem na jih dobře promyšlené, mají geopolitické, národní, ideologické zdůvodnění.

To může být oceněno jako politologický objev pro stanovení nových podmínek v naší oblasti  a následného dobrého vlivu na uspořádání světa. Pochopí nás ve všech hlavních městech světa. Mluvil jsem o tom s Američany, Francouzi, Němci, Japonci, Řeky, Srby — s mnohými. Stejně tak Finové — Vyborg může přejít k nim, bude to opět Vipuri. Mohou mít nějaké priority v Karélii. Tady máte uspokojení pro severní Evropu. Německo bude mít možnost obnovit východní Prusko na úkor území Polska — její části. Možná části Moravy od Čech. A Němci se uklidní a nebudou se více pohybovat na východ. Pokud zastavíme tok našich Němců do Německa a dokonce, naopak, můžeme od nich převzít část nezaměstnaného obyvatelstva, které nenachází uplatnění. Lékaře, architekty, inženýry. V Německu je nedostatek manuálních dělníků, ale odborníků je tam výběr. Pozvat je tak k nám. do Ruska. Do oblastí střední Asie. K společnému využití zdrojů — kosmos, nafta, průmyslová výstavba, farmářství. Vrátili bychom naše Němce — jsou jich dva miliony, a ještě bychom vzali okolo třech milionů. V Německu bude dobře, pokud se Rusko stane novým. Pro Francii to též bude výhodné. Pomohli bychom jí osvobodit se od amerického a sionistického vlivu. Jinak se hlavní město Francie do nového století, do roku 2000, změní na arabské město. Protože Alžířané postupně zabírají Paříž a jdou dále. Evropa potřebuje naší pomoc.

Rusku je přisouzena velká historická mise. Možná poslední. Po tom potřebuje přejít k řešení pouze národnostních úloh, k rozvoji infrastruktur, výstavbě dobrých cest, archivů, ledniček, dopravních tepen, spojových uzlů, nové bytové výstavby. Rusko se částečně opět stane jednopodlažním — chaty, garáže, sídla, parky. To jsou lepší podmínky k životu než ty kamenné džungle, betonové bloky. Dobře bude v Indii, protože skončí konflikt s Pákistánem. Skončí konflikty mezi Mongolskem a Čínou, Čínou a jihovýchodní Asií, Čínou a Indií>. Japonsko> s konečnou platností definuje své národní zájmy. Pro všechny přijde uklidnění. Jižní Afrika dostane záruky existence Bílé republiky na jihu Afriky.

Ale samotnému Rusku nikdo nepomůže. Dokonce i Amerika možná bude potřebovat ruskou pomoc. Expanze španělsky mluvících z Mexika z jiných latinských zemí na severu USA a rozmnožení černého obyvatelstva, které může dosáhnout 40‑60 milionů. To vše dohromady dá už okolo sta milionů. Polovina Ameriky se stane barevnou. A perspektivně, se započtením toho, že barevné obyvatelstvo se rozmnožuje rychleji, bude v Americe další růst kriminality, zkáza bílého obyvatelstva a současně rozmnožení barevného. A kdo ví, zda Amerika nepoprosí o pomoc z Ruska v polovině 21. století? Ale Rusko se musí stát zdravou, silnou, mohutnou velmocí, která musí mít na hranici mořské prostory. Tichý oceán není teplý, ale omývá dálněvýchodní hranice Ruska. Potom nejdelší hranice na světě s Čínou. Musí být klidná jednou provždy, protože Čína směřuje na jih, ne na sever. Přátelská Indie. A nakonec, Indický oceán. A přátelský Irák. A na západě — ty země, které získají své výhody. Rumunsko může něco dostat, řekněme malinký kousek Moldávie. Maďarsko může dostat nějaký kousek od Rumunska a v Zakarpatskou. Poláci ze cítí utlačeni, protože by chtěli dostat Lvov, ale Lvov potřebuje Záhado-Ukrajinská republika. A Němci přitlačí Poláky. V oblasti Volyně, Brestu, možná něco uspokojí Polsko.

Všechny tyto problémy je možno řešit pro naše západní a východní sousedy, i jihovýchodní, ale pouze za jedněch podmínek — nejdříve Rusko získá to co potřebuje — stejně jako v obchodě, nejdříve zboží postupuje do Ruska a potom ústupky našim sousedům. A po prověrce kvality a množství zboží. A platba předem. A ne tak, aby Rusko v něčem ustoupilo, a potom Rusko oklamali — na to nepůjdeme. Na to šli „demorosové“(5). Gorbačov> a Jelcin udělali všechny ústupky západu, USA, CIA, Izraeli. A co dostali nazpět? Nic, oklamali je. Neumí obchodovat ani stavropolský medvěd, ani uralský. To vyžaduje jiný intelekt. „Tady je nutné jiné myšlení“ je správná fráze Gorbačova. Ale ne jen myšlení syna kolchozníka, vnuka předsedy stavropolského kolchozu. Tady je zapotřebí člověka s kosmickým myšlením, minimálně s planetárním. Potom může být dosažen efekt, který vede k rozumné existenci, k uskutečnění geopolitické formule, která zabezpečuje zájmy většiny na planetě.

A tady je ta formule, o které jsme hovořili na stránkách této knihy, která je určující pro úspěch světové politiky na konci 20. století. Do 21. století dojdeme už s jinými principy, s novými názory na světovou politiku, na politiku regionální spolupráce. Přestaneme se navzájem obviňovat, přestaneme požadovat kompenzaci dluhů, musíme způsobit harmonii vztahů. Jako v přírodě. Nepotřebujeme pálící slunce, není nám zatěžko být stále ve stavu zamračeného počasí. Nepotřebujeme lijáky — stačí lehké letní mrholení, nepotřebujeme bouře a uragány — stačí trocha sněhu, prachového, rychle tajícího.

Méně politických běd. Vyloučit války. Ať jsou konflikty mezi sousedy — čí koza nebo svině zaběhla za cizí plot a snědla cizí kedluben. Ale nepožadovat výkupné za těla záložníků zajatých během srážek. Je zapotřebí navždy s touto situací skončit. Jako kdysi v Rusku skončili s morem, cholerou, tuberkulózou. Ale vždyť se na jednotlivých místech opět objevily tyto nemoci. Protože jsme nemohli udržovat pravidelný režim — sanitární režim, lékařská kontrola, pravidelná výživa obyvatelstva. Pobořili jsme svůj dům a začaly se objevovat nemoci. A tak je to i v politice. Minimální konflikty jsou možné — možná kvůli kursům lodí v teplém středozemním moři. Možná rybáři náhodou zajedou do něčích teritoriálních vod. Takové spory jsou možné, bude je řešit arbitráž. Hlavně ale musí mlčet děla. Aby se svrchu nesypaly smrtonosné náboje na hlavy našich občanů.

Někdy oznamují ve shrnutích, že zahynuly ženy, starci, děti — jako odstrašující jev. Ale copak smrt mladých mužů — to je normální jev? Květy národa hynou. Množství nehraje roli. Pokud sestřelili letadlo a zahynul jenom letec — stejná tragedie jako kdyby zahynulo 50, 100, 200 lidí. Život každého člověka musí být drahý. Jestli v Číně žije 1 miliarda 100 milionů lidí a zahyne 50 milionů, přesto Číňané zůstanou ohromnou masou. Ale v Čechách zahyne 6 milionů — a Čechy už prostě nebudou. To je nedopustitelný přístup. Nelze dělit lidi a národy na velké a nevelké. Je nutné přejít k občanské společnosti. Všichni jsme občané naší planety. Jsme pozemšťané. Jsme Evropané, Asiaté, Afrikánci, Američané — občané Ruska(2). Musíme žít a působit pod dohledem zákona. Pouze to nás může zachránit. Ale je nutné udělat poslední, rozhodný krok. Je nutné stanovit nové hranice, s konečnou platností rozdělit sféry vlivu, aby nevznikaly střety mezinárodních zájmů. Je zapotřebí ukončit všechny války na konci 20. století a vstoupit do 21. století pouze s malými soukromými problémy jednotlivých občanů. A rozhodující faktor — v žádném případě se nesmí národnost člověka použít jako diskriminující faktor.

Takže občanská společnost. Takže planetární myšlení. Zabezpečení práv všem a každému. Svoboda ve všem a pro všechny. Ale omezená zákonem, platném v čase a v prostoru na celé naší planetě, která musí být kvetoucí, blahobytnou, ale může se stát i vyždímanou pouští s ohořelými zbytky stromů a domů. To vše záleží pouze na nás.

V Moskvě i ve Washingtonu musí pochopit, že dále čekat nelze, experimentovat nelze, rozdělovat Rusko nelze, protože to je smrt Evropy a lidstva. Je nutno zakončit vměšování do vnitřních věcí jiných národů a zemí. A naposled rozdělit sféry vlivu. Nechť Rusko šťastně provede svůj poslední „výpad“ na jih. Vidím ruské vojáky, kteří se vydávají na tento poslední jižní pochod. Vidím ruské velitele ve štábech ruských divizí a armád, kreslících trasy pohybu vojenských jednotek a konečné body tras. Vidím letadla na letištích v jižních okruzích Ruska. Vidím ponorky plovoucí u břehů Indického oceánu a výsadkové lodě přijíždějící k břehům, po kterých už pochodují vojáci ruské armády, pohybující se bojové automobily pěchoty, pohybující se ohromná množství tanků. Nakonec přece Rusko dokončuje svůj poslední válečný pochod. Navždy je vyloučena válka z jihu pro Rusko a ze severu už dávno není možná. Na západě to pochopí. A na východě to též pochopí.



Poznámky překladatele


Podkladem tohoto překladu byla politická brožura narychlo vydaná v rámci předvolební kampaně voleb do Ruské dumy v roce 1993, kterých se poprvé aktivně zúčastnily i nekomunistické strany. Jak je patrné z originálu, vznikla tato brožurka narychlo, dokonce je patrná úprava sazby na poslední chvíli. Pozdější vydání mají doplněn úvod a trochu jiné členění do kapitol, pro seznámení s osobou autora je tento syrový text určitě vhodný.

Vladimír Žirinovskij je jednou z nových postav ruské politiky, která z pohledu českého publika vynikla zejména ve volbách po rozpuštění parlamentu v prosinci 1993 jako vedoucí jedné z nejsilnějších politických stran — Liberálně demokratické strany Ruska. Po stranách fundamentalistických a reformních komunistů se v těchto volbách objevily i strany nekomunistické, i když v ruské společnosti je samozřejmě jistý vliv komunistické ideologie patrný všude. Konečně jako u nás.

Rusko velmi bolestně prožívá rozpad ruského impéria, které nastartoval rozpad komunismu, ale které je též podmíněno stejnými silami které vedly k rozpadu koloniálního systému klasických koloniálních zemí, jako jsou Británie, Francie apod. Ruská společnost tento rozpad vnímá velmi bolestně, podobně jako třeba kdysi Francie. Konečně Ruské impérium je starší než sovětská moc. Proto po rozpadu komunismu logicky nastupují myšlenkové směry obnovy impéria. Ať už klasickými metodami Ruského carství, které zejména národům střední Asie ponechalo značnou autonomii, nebo snahou vytvořit neokoloniální společenství nezávislých států, podobně jako britský commonwealth, sdružení NAFTA v severní Americe nebo Evropská unie bez viditelné dominující mocnosti. Proto logicky mezi nekomunistickými stranami nového typu musí být i strany reprezentující tuto imperiální politiku, snažící se o obnovení či rozšíření tradičního Ruského impéria přibližně v rozsahu bývalého Sovětského svazu. Jednou z takových stran je i Liberálně demokratická strana V. V. Žirinovského.

Specifikou Ruska je legenda o „dobrovolném připojení“ malých národů k Rusku a bratrské rodině národů Ruska, „rosijan“(2), kteří pod dohledem Rusů a s použitím společného komunikačního jazyka — ruštiny, společné měny, společného právního a ekonomického prostoru odolávají vnějším vlivům.

Takto vzniklý stát je určitou obdobou USA (či společenství NAFTA) nebo EU a vytváří teoreticky společný politický a ekonomický prostor, který může být teoreticky velmi silný a stabilní. Legenda je založena na faktu, že v Rusy obsazených (osvojených) prostorech často nebyly zformovány moderní státy, kolonizace probíhala postupně, často na základě postupného osídlení kozáky pouze za nenápadné podpory ruské armády. O skutečném průběhu tohoto „dobrovolného“ připojení svědčí už snad pouze Puškinovy verše z poemy „Kavkazskij pljonnik“:

И смолкнул ярый крик войны:
Все русскому мечу подвластно,
Кавказа гордые сыны,
Сражались, гибли вы ужасно;
Но не спасла вас ваша кров,
Ни очарованные брони,
Ни горы, ни лихие кони,
Ни дикой вольности любовь!
Подобно племени Батыя,
Изменить прадедам Кавказ,
Забудет алчной брани глас,
Оставит стрелы боевые,
К ущельям, где гнездились вы,
Подъедет путник без боязни,
И возвествят о вашей казни
Преданья темные молвы.

Z podobné legendy vychází i Žirinovskij. Ovšem naše zkušenost, zvláště z roku 1968, podobnou legendu není ochotna bez výhrad přijmout.

Pokud si chceme brát poučení z politických systémů jiných epoch nebo oblastí s jinými tradicemi, musíme vzít tyto tradice v úvahu, i když je nemusíme pro sebe akceptovat. Pokud se např. chceme poučit z pravidel antické demokracie a inspirovat se jimi v současnosti, musíme vědět, že antická společnost respektovala pouze svobodné občany, zatímco otroci měli bezprávné postavení podobné postavení hospodářských zvířat. A pravidla demokracie a třeba římského práva platila pouze pro občany. V moderní společnosti otrokářství neuznáváme, proto pravidla platná v antice pro svobodné občany je nutno aplikovat na všechny. A podobně je možno se inspirovat některými myšlenkami autora aniž akceptujeme jeho pravidla „dobrovolné podřízenosti“. V tomto smyslu je nutno chápat všechny poznámky překladatele k jeho politickým myšlenkám.

Základní inspiraci v myšlenkách autora vidím v oceňování některých jevů ruské a sovětské minulosti, např. postoji k řadovým komunistům, disidentům nebo reformním komunistům „demorosům“(2). Podobnou inspiraci očitého svědka můžeme těžko najít u prací západních autorů. Autor na rozdíl od různých předurčených rovnějších mezi rovnými, ať jsou to komunisté, chartisté, disidenti či jiní důsledně uplatňuje princip rovnosti lidí, stran a pluralitní demokracie. Navíc nepodléhá módním trendům západu ani lákavým nabídkám různých západních nadací pro rozvoj „demokracie“ podle předem určených schémat, ale snaží se důsledně respektovat národní zájmy a tradice. Zásadně odmítá jakoukoliv diskriminaci, ať už z důvodů politických názorů, stranické příslušnosti, národnosti, rasy apod. Každý musí najít uplatnění podle svých schopností, ať je to bývalý komunista, chartista, disident nebo člověk bez zjevné politické angažovanosti v minulosti. Inspirací je autoru vlastní životní zkušenost. Samozřejmě konkrétní osoby nesou dále odpovědnost za konkrétní činy z minulosti, ať už starší nebo nedávné. Každý národ má k dispozici dosti nezkompromitovaných schopných lidí, proto zkompromitované osobnosti nemají v politickém životě co dělat. Ať už se zkompromitovali v komunistickém nebo postkomunistickém režimu. Konečně politický návrat (come back) se v opravdových demokraciích daří pouze výjimečně u silných osobností, které dokáží vystihnout změněné potřeby společnosti.

Autor zásadně odmítá revoluce, šokové terapie, použití násilí (kuriózní je, že přitom sám jednu takovou terapii navrhuje ve svém výpadu na jih). „Nikdy nelze začínat od nuly“. Každá revoluce umí zejména rozbíjet to staré, ale často neumí nabízet mnoho nového. Každý úspěšný rozvoj musí vycházet zejména z důkladné analýzy současného stavu, aby zachovala zejména to co je funkční a pouze postupně zaváděla nové progresivní prvky, které stačí postupně prověřovat. Přitom mechanizmy pluralitní demokracie spolu se svobodnými informacemi samy včas eliminují slepé cesty. Proto např. nemůžeme dnes aplikovat stejné postupy jaké bychom aplikovali v roce 1990, protože mnoho funkčních struktur již bylo Klausovou šokovou přestavbou rozbito a je nefunkčních.

Pohled autora respektuje perspektivu supervelmoci, kterou Rusko dodnes je. Proto za hlavní partnery pokládá jiné velmoci a velké národy, zatímco malé národy jsou pro něj pouze figurkami na šachovnici. S touto perspektivou je nutno vždy počítat, a to nejen u Ruska. Příkladem budiž pečlivě propagačně připravené rozbití Československa proti vůli většiny obyvatel. Zvláště cenný je jednotící pohled autora na podobné události, počínaje Kazachstánem a konče rozbitím ČSFR. „Není možné provokovat srážky národů“. Stejné metody byly použity v Tádžikistánu, v Arménii, v Gruzii, v Jugoslávii i v Čechách; pouze jejich výsledky se liší v závislosti na reakci místních lidí. Zatímco v Baku si každý přiložil své polínko na hranici při upalování bezbranného Arména, v Československu dav tleskal čtyřem banditům, kteří kladli v přímém televizním přenosu na symbolickou hranici infarktem odzbrojeného dr. Bartončíka v průběhu přislíbených svobodných voleb v roce 1990, a to pouze za to, že si jeho strana dovolila samostatně kandidovat mimo jednotnou kandidátku Občanského Fóra. A to měl jeden z banditů být zárukou svobodných voleb. Věcné důsledky obou činů jsou nesrovnatelné, ale morální dopad obou případů je podobný.

Typickým příkladem umělého rozeštvávání obyvatel jsou pražské události okolo 28. října 1992 a 1993 a 15. března 1994. Tehdy skupinky mladistvých zabijáků vyzbrojené mj. nervově paralytickými bojovými látkami a vyzdobené portréty nového vůdce s knírkem, pana Václava Havla, napadaly účastníky pokojných demonstrací proti rozbití ČSFR, nestoudným požadavkům sudetských nacistů v prudkém protikladu s mezinárodním právem a zejména proti vstřícné politice našich vládních míst k těmto projevům. Jaká vášeň asi vedla 16-letého výrostka k rozbití hlavy panu učiteli Remsovi pouze za to, že si chtěl připomenout 74. výročí vzniku své vlasti, která byla v ohrožení. Panu učiteli, který věnoval celý svůj život právě výchově mládeže. Takové zvěrstvo nelze nazvat jinak než fašismem. Nemluvě o propagandistické přípravě na otevřené fašistické vystoupení proti demokratické opozici v říjnu 1993 reagující na přípravované vystoupení dr. Sládka a spojené přímo s osobní aktivitou Václava Havla. A takový režim v současnosti podporuje "demokratický" západ!

Podobně jako v Gruzii drží „demokratický“ západ bez ohledu na morálku ochranou ruku Ševarnadzem, drží ji u nás nad Havlem a jeho kamarády; jako odměnu za své služby dostávají čestné doktoráty a ceny různých nadací.

Často těch samých, které fakticky financovaly rozpoutání občanských válek v Jugoslávii, v Arménii, které financovaly rozbití ČSFR. Jako kdysi Réza Páhlaví na Karlově Universitě. Někdy je taková nadace nebezpečnější než po zuby ozbrojená armáda. Inu, opět „účel světí prostředky“.

Autor používá mnohé myšlenky převzaté od integrující se Evropy. Zatímco v obecném panevrpském kontextu nám připadají přirozené, v kontextu všeobjímajícího Ruska někdy pociťujeme jejich nepřirozenost. A s překvapením zjistíme, že tyto výhrady jsou obecné, nesouvisí přímo s ruským imperialismem. Potom nám imperiální přístup autora slouží jako zrcadlo umožňující vidět takové aspekty, které bychom jinak nevnímali.

Pozice malého národa jako jsou Češi není nikdy snadná. Pokud si chceme udržet národní identitu, zvláště po umělém narušení vztahu k bratrským Slovákům, musíme vždy udržovat kontakty se všemi potenciálními partnery a udržovat si jakousi nezávislost pečlivým vyvážením styků s nimi. Proto znalost realit Ruska, které mezi takové partnery určitě patří, je nezbytnou podmínkou úspěšné české politiky. Zejména znalost realit nových stran vzniklých po pádu komunismu.

V každém případě je kniha V. V. Žirinovského plna myšlenek nezávislého myslitele s kterým asi nebudeme vždy bezvýhradně souhlasit, ale které nás inspirují k mnohým vlastním závěrům. Proto si ji určitě stálo za to přečíst.

Poznámky

1.  Žirinovskij Vladimír Volfovič — široce známá politická osobnost, se narodil 25 dubna 1946 v Alma-Atě v rodině inteligence. Ukončil Institut zemí Azie a Afriky na MGU M. V. Lomonosova a právnickou fakultu MGU. Odborník na problémy Azie, Zakavkazí a blízkého východu. Volně ovládá anglický, francouzský, německý a turecký jazyk. Sloužil jako důstojník štábu Zakavkazského vojenského okruhu, byl v čele právnického odboru nakladatelství „Mir“. V roce 1990 vytvořil a vedl Liberálně demokratickou stranu, politický činitel současné formace, vystupuje pro přirozeně historickou cestu rozvoje a uchování územní celistvosti Ruska. Je dynamický, má ostrý cit pro politickou konjunkturu, veliký polemik a řečník. Ve své politické práci se orientuje na hlavní národní zájmy. V roce 1991 kandidoval na post presidenta RSFSR a vybojoval téměř desetinu hlasů ruských voličů. Je ženatý, má syna.

Překlad z obálky ruského vydání

2.  Autor používá název „russkij“ pro Rusy a název „rossijan“ pro obyvatele Ruska (odvozeno od Rossija — Rusko). Druhý termín je překládán jako „občané Ruska“.

3.  Osada kazašských pastevců — kočovníků

4.  Tento termín asi nejlépe odpovídá ruskému výrazu „dědovščina“ použitý autorem, který ale není vázán na vojenské prostředí.

5.  Názvu „demoros“ odpovídá zhruba termínu „demokratura“ Karla Kryla v ruských podmínkách. Autor jím označuje reformní komunisty, kteří pod deklarací „demokratizace Ruska“ nadbíhají západu a očekávají svou odměnu. Jejich představiteli jsou Gorbačov a Jelcin, jejich charakteristikou různé přestavby a šokové terapie, jejich analogy u nás Havel a Klaus. Žirinovskij na rozdíl od nich nechce importovat cizí rady a zaprodat Rusko, ale realizovat skutečnou pluralitní demokracii s respektováním národních zájmů a specifik.

6.  Moskevská čtvrť

7.  Při uvádění stupně vzdělání v SSSR nutno vzít v úvahu, že na většině území je povinná 10-letá docházka označovaná jako střední škola. Studium není výběrové, proto absolventi takových škol odpovídají spíše absolventům našich základních škol. Absolventi těchto škol postupují přímo na vysoké školy: university nebo instituty. Potom některé technické instituty v mnohém připomínají spíše naše průmyslovky.

8.  Při překladu byl "obrácený" ruský systém školního známkování 5 - 2 převeden na systém 1 - 4 bližší našemu čtenáři.

9.  V originále "vaučery".

Přechod na domovskou stránku