Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 20

Závěr

 A tak jsme došli na konec přehledu, pojednávajícího o roli, jakou sehrál Vatikán v moderním světě. Prozkoumali jsme téměř polovinu století jeho vlivu na všechnu velké národy, roli, kterou sehrál před a v průběhu dvou světových válek, koteré otřásly lidstvem v krátkém období tří desetiletí, a jeho příspěvek ke vzniku a nastolení fašismu. Nikdo nemůže snadno popřít odpovědnost, kterou Vatikán musí nést za bezvýchodnou situaci, do které se národy dostaly, aby našly samy sebe.

Obrovské síly nepatřící do náboženství obecně a do katolicismu zejména byly hlavními podporovateli obrovských hospodářských, společenských a politických zemětřesení, která otřásla první polovinou dvacátého století, nicméně role, kterou sehrál Vatikán ve většině, ne-l ve všech z nich dělá obtížnou úlohu zprostit katolickou církev výčitek, které na ní uvrhne historie.

Právě skončený přehled, i když neúplný, bohatě učinil jasným, že katolická církev točila kormidlem současné historie často a zásadně.

Aniž by se ztrácel, vliv katolické církve roste se zvyšující se rychlostí. Utváří kurs místních, národních a mezinárodních událostí takovým způsobem, aby zajistila dosažení svého konečného cíle — vlády nad celým světem. Kdyby se tento cíl omezil na čistě náboženskou oblast, i tak by byl problematický jak z morálního tak z praktického hlediska. Ale už jsme viděli, že církev nezůstává ve své oblasti působení, její základní požadavek být jediným nositelem jediné pravdy jí nutí vstupovat do etických, společenských, kulturních, hospodářských a politických sfér.Její přesvědčení, že nemůže být vázána žádným zákonem stanoveným člověkem, když při plnění svého poslání jedná tak, jak to pokládá za vhodné pro svůj účel, a využívá čehokoliv, co jí může pomoci, bojovat nebo ničit ideologie a systémy v konfliktu s katolickými zásadami.

Zatímco ostatní náboženství, včetně křesťanských vyznání, buď ztrátou duchovní agresivity nebo zásluhou účinných opatření uplatňovaných státem, zastavily svou horlivost, katolická církev nadále uplatňuje svůj požadavek s nezmenšenou rázností a nevyčerpatelnou vášní dobývat. Nezastaví se před ničím, aby dosáhla svých cílů. Očekávat od katolické církve, že se zřekne vměšování do společenských a politických záležitostí je jako očekávat takovou důkladnou změnu v její vnitřní struktuře, která by ji zcela změnila. Jak v minulých staletích, tak i dnes a v budoucnosti bude katolická církev bezohledně využívat veškeré svá prohnanosti, energie a zkušenosti na omezování pokrokových sil současné společnosti všude tam, kam až sahá její moc.

Neboť duch, který ovládá katolickou církev, z ní činí neúnavného a trvalého nepřítele našeho století a všech těch jednotlivců a národů, které pracují a lopotí se k dosažení pokroku. Historie ukázala, že kdykoliv katolicismus změní svá náboženská pravidla na pravidla společenská a politická, potom se nepochybně snaží udržet současný stav nebo dokonce vrátit hodiny nazpátek a spojuje se s takovými silami, jejichž cíle jsou stejné těm jejím, tj. udržet stav věcí, kerý již není v souladu s potřebami změněné doby.

Vytváření nových katolických stran na troskách nejrůznějších autoritativních režimů, spojenectví církve s určitými vrstvami v Evropě, v obou Amerikách a v Asii a ovšem kdekoliv, její úspěšné spojení s nejsilnějším národem, se Spojenými státy americkými, její kalení vody ve světové politice proti socialismu a zemím, které hopřijaly za svůj politický systém, její globální křížové tažení proti komunismu a Sovětskému Rusku, její hřímání proti ideologii,která, bez ohledu na zločiny prováděné jejím jménem, stále buší v srdcích mas po celé palnetě — to vše dokazuje„ že katolická církev se plete do záležitostí politiky se stejnou energií, smělostí, vychytralostí a rozhodností, s jakou to činila v období mezi oběma světovými válkami.

Katolickou církev není možno snadno zastrašit porážkami, neúspěchem nebo bezútěšnými chybami, které by zlomily jiné, méně vznešené instituce. Jako ten Fénix, stává se po každé porážce silnější a životnější než dříve. Vlády mohou přicházet a odcházet, ale katolická církev si stijí nadále ještě odvážnější než předtím. Už jsme viděli, jak, když ztratila své největší sekulární spojence v totalitní Evropě, přestavěla své síly. Během několika let se stala duchovním spojencem Spojených států amerických v jejich křížovém tažení proti komunistické ideologii a jejím vtělením, SSSR. To, že církev dobyla americký kontinent ji více než nahradilo vše to, co ztratila ve Starém světě a spojenectví, které navázala, jí umožňuje ještě širší vliv na záležitosti na Zemi než kdy měla, když jí podporovaly stařičké dynastie diktátorů moderní Evropy.

Bez ohledu na hrozivý nárůst jejích odpůrců, katolická církev nemá ani stálou armádu ani atomové bomby. Nepotřebuje je, protože vlastní zbraň, který během dvaceti staletí ji posloužila nejen k přežití, ale i vítězit a dobývat. Její síla spočívá be vášnivé víře  v její poslání zkonvertovat a nakonec ovládnout všechnu národy světa.

Duchovní síla je podporována organizací, která je nepřekonaná a tak učinila z katolické církve velmoc první kategorie.

Její diplomaté jsou vysíláni do téměř všech ministerstev zahraničí na světě, její tisk a její dobročinné, společenské a politické instituce stojí bok po boku s těmi nejsoučasnějšími novinami, sportovními a kulturními kluby a středisky sociální péče v Americe a v Evropě, její katolické strany soutěží s mocnými politickými hnutími v největších zemích evropského kontinentu, její vládce,papež, přestože je duchovní vůdce, má přes padesát velvyslanců ve svém sídle a jeho slova, kterými se řídí armáda 400 milionů katolíků, jsou uznávána předáky všech politických stran a vlád a mohou mít dalekosáhlejší důsledky, než projevy hlav států, rozhodnuté mezinárodních shromáždění nebo hnutí vytvořených světovými radami pro zajištění globálního míru.

Vytrvalá instituce, jakou je katolická církev, nezůstane v klidu. Jak jsme již zdůraznili, k dosažení svých cílů bude pokračovat v pečlivém procesu machinací a protimachinací. Využije každou lest, odvahu, diplomacii, náboženství, intriky — a veškeré zbraně velkých národů k rozšiřováni své vlády dále.

Dá se plně očekávat, že namísto pomoci zabránit třetí světové katastrofě se bude katolická církev spojovat s nezodpovědnými silami a bude značně přispívat k prohlubování propasti oddělující dvě velké části světa. Ale přitom by si měla být katolická církev vědoma, že tím ohrožuje nejen životy nesčetných milionů lidí, ale i svou vlastní existenci. Třetí světová válka, na rozdíl od válek předchozích, by znamenala nezvratnou likvidaci nejen celého lidstva, ale i tak starodávných institucí, mezi nimiž by katolická církev zajisté byla jednou z hlavních postižených.

Miliony myslících lidí se dnes snaží vybudovat svět, v němž by válka byla mimo zákon. Nové i existující síly jsou v pohybu. A jelikož katolická církev viděla, jak malé země rostou do velkých říží a potom se hroutí, a protože již viděla bezpočet vládců, jak se zdvíhají a padají, ideologie vznikají azanikají, ať se neživí marnými představami, že uvidí padat síly pokroku, které se dnes šíří po světě.

Atomové bomby, které za pár vteřin smetly Hirošimu a Nagasaki z povrchu Země a sehnuly Japonsko na kolena by měly být výstrahou pro všechny ry síly, které si hrají s budoucností lidstva, že metody nesmiřitelných principů minulých staletí jsou navždy zastaralé. Pokud se neotevřou nové horizonty, budou vyvinuty nové přístupy a probuzen nový duch, hospodářské systémy, sociální učení a politické režimy, stejně jako náboženské instituce by mohly nevyhnutelně způsobit sobě a celému lidstvu konečné zničení. Katolická církev nebude výjimkou a stejně jako ostatní celosvětové instituce by si měla být vědoma varování a držet krok s duchem dvacátého století a pokusit se vydat na novou cestu.


Obsah