Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 19

Vatikán, Latinská Amerika, Japonsko a Čína

 Důležitost těsného přátelství mezi Vatikánem a Bílým domem se značně zvýší, když se obrátíme k jihu do Střední a Jižní Ameriky. Tam, na rozdíl od Spojených států amerických, nemusí katolická církev nic dobývat, jelikož již zkonvertovala středo- a jihoamerické země do pevného katolického bloku, kde je život jednotlivců stejně jako různá státy v souladu s etikou a praxí katolicismu.

Ale přestože  ve Střední a Jižní Americe je katolická církev ústřední mocí, okolo které se všechno točí, jsou tyto oblasti důležité v očích Vatikánu jako nástroje, které posilují její vyjednávací pozici v mezinárodních oblastech politiky. Stalo se to zvláště oprávněným vzhledem k Vatikánu a Spojeným státům americkým před a v průběhu Druhé světové války. V letech před válkou se jednou z nejvíce kvetoucích politik presidenta Roosevelta bylo vytváření pevného panamerického bloku zahrnujícího lid Severní, Střední i Jižní Ameriky. To vytvoří společnou frontu proti neamerickým velmocem dohodnutých na kontinentální politice zaměřené k uchování celkové bezpečnosti amerických národů.

Takovou politiku lze provádět zejména proto, že do značné míry zajišťuje bezpečnost Spojených států amerických; ale to, jestli se Roosevelt rozhodl splnit tento úkol k posílení morálního postavení Spojených států amerických jako vůdce Amerik nebo jestli byl motivován čistým přáním sjednotit americké národy ke společnému užitku, to není podstatné pro vztahy mezi Vatikánem a Amerikami. Skutečností zůstává, že když provádí tuto politiku, president Roosevelt zjistil, že přátelství s Vatikánem bylo podstatné, když měl zapojit středo- a jihoamerické země do svého projektu.

Üspěšnost této politiky „dobrého sousedství“ závisí na míře podpory, jakou může dostat od papeže. To bylo řádně prodiskutováno, když papežský představitel, kardinál Pacelli, navštívil Roosevelta v roce 1936, neboť kromě již zmíněných záležitostí jak president tak kardinál chtěli rozhodnout, jak budou spolupracovat v mezinárodní oblasti. A pokud Vatikán v té době prováděl politiku zavádění autoritářství všede, kde mohl, zejména v zemích,kde byla většina obyvatel katolických, tato politika byla zaměřena nejen do Evropy, ale byla rozšířena i na americký kontinent včetně Střední a Jižní Ameriky.

Nebylo vůbec náhodou, že dříve než vypukla válka ve Španělsku, Vatikán vyslal kardinála,Pacelliho v roce 1934 na vítěznou cestu Jižní Amerikou. Po jeho příjezdu z těchto zemí bylo viditelným výsledkem posílení autoritářství. Objevila se katolická fašistická hnutí založená podle italského modelu a katoličtí a laičtí obhájci korporativistického státu zahájili halasný pokřik. Byla spuštěna intenzivnější kampaň  proti společnému nepříteli světské i církevní moci, proti socialistické ideologii různé intenzity.

Byly to žně pro společnou podporu fašistického katolického autoritářství, které, jak se zdálo, mělo být charakteristikou století.

Bílý dům, i když nesouhlasil s katolickou církví v podpoře těchto tendencí v Latinské Americe, zavíral před tím oči, dokud za to mohl získat vatikánskou spolupráci při přesvědčování Latinské Ameriky ve prospěch politiky „dobrého sousedství“ Spojených států amerických- Naopak Spojené státy americké by vyhověly vatikánskému přání odepřít Španělské republice (jak jsme již viděli) potřebné zbraně. A dále, jelikož Vatikán měl vliv na katolické hlasy v presidentských volbách a mohl by případně doporučit americké hierarchii podpořit Rooseveltovu administrativu, Spojené státy americké by udělaly vše možné pro obnovení diplomatických vztahů s Římem.

Vatikán si udržel vliv, jaký měl na Latinskou Ameriku, jako protiváhu při jednání s Rooseveltem nejen před, ale též v průběhu války. Před vstupem Spojených států amerických do konfliktu a dokud Vatikán počítal s vítězstvím fašistů, nejkřiklavějšími silami na celém americkém kontinentě pokud šlo o nepřátelství vůči každému hnutí napomáhajícímu demokracii byli katolíci. Ti byli těmi nejzarytějšími izolacionisty, a po útoku na Rusko (červen 1941) se stali nejhoroucnějšími protivníky Rooseveltovy politiky vzhledem k jejich (a vatikánské) nenávisti k atheistickým sovětům.

Když se ovšem úspěch obrátil k fašistickým diktaturám zády a když bylo zjevné, kdo bude vítězem, Latinská Amerika, i když stále rozhořčená anglo-americkým partnerstvím s Ruskem, přešla rychle na linii Rooseveltovy politiky. Tato shoda se projevila vytvořením západní polokoule, vyhlášením války OSE a zasláním pomoci formou potravin, peněz i lidí Spojencům. Nejen přirozená snaha být na straně vítěze, ale i tlak Vatikánu, přesvědčil Latinské národy, aby přijaly takový krok. Rostoucí vyjednávací moc Vatikánu u Spojených států, kterou je chtěl papež ovlivnit, aby sledovaly stejný kurs jako ostatní západní demokracie vůči Sovětskému Rusku a při ustavování poválečného společenského a politického uspořádání v Evropě.

Latinské Amerika z tohoto hlediska byla a stále je velkým nástrojem globální politiky Vatikánu jako nástroj, který byl použit pro konečné politické účely, a to nejen ve zmíněných případech, ale i v mnoha předchozích, když v průběhu etiopské války Vatikán silně ovlivňoval latinskoamerické republiky ve Společnosti národů, aby hlasovaly pro opatření, která  bránit Mussolinimu při provádění svého útoku na Etiopii, nebo když během Španělské občanské války Řím použil všechen svůj vliv k paralyzování Španělské republiky.

Rozsah, do jakého může Vatikán ovlivnit Latinskou Ameriku, na první pohled nemožný, je logickým důsledkem ohlasu, jaký může převládající duchovní autorita vyvíjet v etických, společenských a politických záležitostech. Již jsem ten proces viděli působit prakticky ve všech otázkách, které jsme probírali v této knize. Byli jsme jeho svědky v několika zemích Evropy, kde jen menšina obyvatel byli aktivní katolíci a kde vláda byla otevřeně nepřátelská kr katolické církvi.

Pokud přes nepřátelství může katolická církev v dobrém či ve zlém ovlivnit vnitřní a zahraniční politiku těchto zemí, o kolik snazší musí být pro ní třímat politickou moc tam, kde vládne po staletí a pokračuje ve vládě prakticky neomezeně! Neboť si musíme být vědomi toho, že Latinská Amerika je prostoupena shora dolů duchem a etikou katolické  církve. Až na malou menšinu je veškeré obyvatelstvo Latinské Ameriky zrozeno, vychováváno a umírá v atmosféře katolicismu. Dokonce i ti,kteří nepraktikují náboženství, nemohou uniknout jeho působení na společnost, ve které katolická církev proniká vším, od hospodářství po kulturu, od společnosti po politiku.

To, zda široká negramotnost, která prostupuje Latinskou Ameriku, je způsobena hlavně katolickou církví nebo jinými příčinami, to nemůžeme říci. Skutečností zůstává, že v Jižní Americe je více negramotnosti než v kterékoliv jinéoblasti obývané bílou rasou.

Uvedeme jen několik čísel: Při vypuknutí Druhé světové války (1939) Evropa a SSSR, který má stále mnoho zaostalých oblasti, měly okolo 8 procent negramotných. Japonsko,které bylo ještě století před tím jednou z nejméně gramotných zemí, mělo v roce 1935 nejnižší procento negramotnosti na světě, konkrétně 1 procento. Jako protiklad jeho sousedé, kde byl katolicismus vedoucím po staletí, na Filipínách stále mají 35-procentní negramotnost, zatímco Mexiko, jedna z nejpokrokovějších latinskoamerických zemí, musí počítat s 45-procentní negramotností; navzdory značnému úsilí své vlády měla Brazílie, největší jihoamerická země, z roce 1939 více než 60 procent, a je třetí za Nizozemskou Východní Indií s 97. procenty a Britskou Indií s 90. procenty.

Za tohoto stavu věcí se církev spojuje s těmi silami společenské a hospodářské povahy, jejichž zájmem je udržet daný stav co nejdéle, nebo s nejmenšími možnými změnami. Negramotné obyvatelstvo dává katolicismu strašnou sílu a umožňuje mu ovládat vnitřní i vnější chování Latinské Ameriky jako celku.

Přestože Latinská Amerika je stále okouzlena katolickou církví, neznamená to, že tam neexistují síly, které směřují proti její duchovní nadvládě. Naopak, došlo k nejednomu výbuchu, při kterém tyto nepřátelské síly neprojevily vůči svým nepřátelům soucit ani shovívavost. Vedoucí zemí proti vládě katolické církve v Latinské Americe bylo a stále je Mexiko. Tam církev, která po staletí přiškrcovala všechny formy života, byla donucena,aby v desetiletích mezi dvěma světovými válkami zaujala méně význačné místo a omezila své působení na čistě náboženskou oblast. Její monopol ve vzdělávání a v kultuře a její nesmírné bohatství jí byly násilně odebrány. Mexické pokrokové síly vlastně udělaly přesně to samé, co udělala Španělská republika několik let později. Stejně jako případě Španělska katolická církev reagovala zahájením té nejničivější občanské války, která ničila zemi po několik let a naplňovala třetí desetiletí tohoto století (1920-30) řadou povstání, vzpour, atentátů, připravených katolickými generály, knězi a laiky proti zákonné vládě, někteří členové náboženských řádů šli až tak daleko, že naváděli laické katolíky k zavraždění hlavy republiky, podnět, který přinesl své ovoce, když ten nejoddanější člen církve na přímý podnět Matky představené kláštera, zavraždil mexického presidenta, generála Alvaro Obregona (17. července 1928), zatímco v oblasti zahraniční politiky církev neváhala vyvolat intervenci Spojených států amerických.

[Nový president byl zvolen 1. července 1928. Byl zavražděn druhý den po prohlášení, že církev je vinna občanskou válkou. Expresident Calles se rozhodl obrátit s otázkou na vraha, který prohlásil, že vzal presidentovi život jménem „Našeho Pána Krista, aby v Mexiku zvítězilo náboženství“.Mnoha americkým novinářům vrah prohlásil: „Zabil jsem generála Oberona, protože byl podněcovatelem pronásledování katolické církve“. Při svém procesu prohlásil před soudem, že Matka představená kláštera Esprito Santo „podnítila“ jeho zločin.]

 Vliv americké hierarchie a tlak amerických ropných společností vyvlastněných mexickou vládou dohromady byly tak silné, že v jednom okamžiku Spojené státy americké vážně uvažovaly o intervenci pod záminkou každoročních manévrů na mexické hranici a váleční korespondenti byli upozorněni, aby se připravili. Spojenectví katolické církve a severoamerických ropných koncernů, které měly obojí zájem se bránit na mexickém území, téměř uspělo. A tato kampaň pokračovala, i když méně násilně a s menším štěstím, až do skončení prvního volebního období presidenta Roosevelta.

Vatikánský pokus nasadit zahraniční sekulární pomoc k rozbití mexické sekulární vlády byl marný, když se Roosevelt přesvědčil, že kdy by se neměl vměšovat do vnitřních záležitostí Mexika, aby nepoplašil již podezřívavé latinskoamerické země a tak ohrozil svou politiku „dobrého sousedství“. Podle Vatikánu po návratu kardinála Pacelliho z jeho americké cestu v roce 1936, si zvolil jako jediný zbylý prostředek iniciovat katolické autoritářské politické hnutí v Mexiku.

Hnutí otevřeně vystoupilo v roce 1937 pod názvem La Union Nacional Sinarquista, později nazývané Sinarchismus. Byla to směs katolické diktatury podle Francova modelu, fašismu, nacismu a Ku Klux Klanu. Měl šestnáctibodový program. Otevřeně vyhlašoval válku demokracii a všem nepřátelům katolické církve a jeho hlavním cílem bylo obnovit katolické církvi její bývalou moc.

Její členové byli převážně horliví katolíci, mezi nimi kněží a dokonce biskupové a byl později prohlášen za „nejnebezpečnější fašistické hnutí v Latinské Americe“, a to v takovém rozsahu, že dokonce katolické listy prohlašovaly, že „pokud sekularismus uspěje ve svém záměru značně zvýšit člšnskou základnu, existuje nebezpečí občanské války“ (The CommonwealCatholic Herald, 4. srpna 1944) V letech 1943-4 bylo odhadováno, že má mezi milionem a jedním a půl milionem členů.

Poznamenejme, že toto hnutí se objevilo současně s tím, když páter Coughlin připravoval základy podobného hnutí ve Spojených státech amerických. A současně i prakticky ve všech ostatních latinskoamerických zemí. Fašistická a polofašistická hnutí byla vytvářena jako napodobenina jejich evropských protějšků a občanská válka ve Španělsku z toho těžila.

Tento totalita, na rozdíl od těch, které dříve charakterizovaly politický život Latinské Ameriky, získal definitivní tvar a ideologickou formu se zarážející rychlostí. Náhlá vlna katolického fašismu, která se šířila Latinskou Amerikou od jihu k severu, nebyla žádná náhoda, ale jen rozšíření té politiky Vatikánu, kterou předtím uplatňoval v Evropě.

Tento systém katolické totality, který se šířil od Argentiny až po Spojené státy americké, měl poskytovat velkou službu světové politice Vatikánu před, ale zejména během Druhé světové války. Neboť tyto země byly pod stejným ústředním duchovním řízením a měly podporovat určitou politiku, zejména tu, kterou vyhlašoval Vatikán. A tak, stejně jako před válkou, politika katolického politického autoritářství sympatizovala s fašistickými zeměmi v Evropě, a s vypuknutím války jejich blízkost fašismu vzrůstala. Přitom jejich pomoc nezůstávala jen teoretická, ale dostala se ido oblasti praktické politiky.

Katolická církev během prvých dvou let Druhé světové války podporovala fašismus a tak přímo nebi nepřímo zjišťovala, že síly mimo Evropu, v tomto případě v Amerikách, nepřekáží vytváření autoritativní Evropy. Aby toho dosáhla, udržovala je tak, aby ty americké síly, které by chtěly pomáhat západním demokraciím, nemohly plnit své záměry.

Izolacionistická kampaň byla zahájena po celé západní polokouli, a jejím hlavním cílem bylo ponechat Evropu, aby si řešila své vlastní problémy. Věřila, že nacismus a fašismus mají převahu a vyhrají válku. Tento americký izolacionizmus, který nyl do jidté míty přirozený, byl obhajován různými částmi Latinsko-a Severoamerické společnosti velmi málo spojených s náboženstvím a byl nesmírně posilován vahou katolické církve.

Případ amerického izolacionizmu byl vlastně vykládán katolíky nejen v Latinské Americe, ale byl poměrně významný i ve Spojených státech amerických. Katolicismus se stal samým základem izolacionizmu. Stačí k tomu uvést několik příkladů.

Jezuitská magazín America 19. července 1940 mimo jiné prohlašoval:

Je pevným cílem Roosevelta vrhnout tuto zemi do nevyhlášené války proti Německu a Itáli? Jak arcibiskup Cincinnati řekl, nemáme žádné morální oprávnění vést válku proti těmto národům … Není v žádném případě naší povinností připravovat zbraně, aby nyly použity na pomoc Anglii.

Centrem amerického izolacionizmu byl páter Coughlin,který když hovořil o nacistickém Německu, řekl:

Snad nic není lepším důkazem rudosti „imperiálního systému“, že tento jeden sjednocený lid zapálená myšlenkou osvobodit svět jednou provždy od orientálního otrockého finančního systému zlatého zadlužení může neúnavně kráčet od národu k národu a sehnout dvě velké říše na kolena.

Šelještě dále a v časopise Social Justice prohlásil:

Velká Británie je odsouzena a má být odsouzena. Není tu žádné nebezpečí, že by Hitler ohrozil Spojené táty. Měli bychom vytvářet výzbroj ke zničení Sovětského Ruska ve spolupráci s křesťanskými totalitními státy: sItálií, s Německem, se Španělskem a s Portugalskem (citováno bulletinem Výboru pro občanská práva, Cleveland, Ohio).

To je ve stručnosti hlavní důvod amerického izolacionizmu, ať už severo- nebo jihoamerického původu, jak ho podporovali katoličtí extrémisté. Americká hierarchie v době, kdyHitler pochodoval od jednoho vojenského úspěchu k druhému, razila heslo „Ponechte Evropu Bohu“ a několik hodnostářů včetně monsignora Duffy z Buffala, šlo až tak daleko, že pokud by se Spojené státy americké přece nakonec staly spojencem Sovětského Ruska, veřejně by žádali katolické vojáky, aby odmítli bojovat.

Ve Spojených státech amerických byla tato forma izolacionizmu utišena Pearl Harbourem v prosinci 1941, ale Latinská Amerika v něm vytrvala téměř do samého konce války. Vymizel teprve poté, kdy se Vatikán otevřeně postavil na stranu Západních mocností a když Spojené státy americké vynakládaly tlak v souvislosti a jihoamerickými státy, které koncem roku 1944 čí na jaře 1945 váhaly s vyhlášením války Ose.

Po porážce fašismu v Evropě katolické autoritářství v Amerikách, i když ne tak nestoudné jako v době žní Mussoliniho a Hitlera, byl nicméně stejně aktivní jako předtím. A to zejména pokud jde o Latinskou Ameriku, kde nejrůznější fašistická a polofašistická hnutí podrobená jen na chvíli otevřeně obnovila svoje aktivity v souhlase s poslední pevností katolického fašismu v Evropě, jmenovitě s Francovým Španělskem.

Již jsme hovořili o plánu vytvořit latinský blok pod ochrannými křídly Hitlerova Nového pořádku. Dědicem takového plánu během posledních let Druhé světové války se automaticky stal španělský fašismus, který náhodou měl podobné myšlenky od svého vzniku. Tentoplán byl zaměřen hlavně do Latinské Ameriky, a s úsvitem míru se opět stával aktivním. Impuls, který k tomu dostal, nepocházel jen z přirozených příčin, ale i z velké myšlenky španělského latinského bloku, spojeného a řízeného iberijským fašismem Franca.

Hlavním plánem na přežití fašismu v Latinské Americe bylo smíchat veškerá nacistická, fašistická a falangistická hnutí po celé Střední a Jižní Americe. Tato aktivita byla prováděna hlavně Francovou zahraniční falangou a různými jinými diplomatickými a kulturními organizacemi v Americe, jejichž úkoem se stalo propojování španělské Falangy, portugalské Legião na Pyrenejském poloostrově a latinských fašistických hnutí v Americe. Falanga na Kubě byla např. propojena s mexickým synarchismem a se státními převraty, které v Argentině a porom v Brazílii následovaly po konci Druhé světové války.

V posledně jmenované zemi president Vargas byl vyhozen z úřadu generálem Goesem Monteirou, který byl během války tak otevřeně pro nacistické Německo a tak horlivým stoupencem fašismu, že když se Brazílie nakonec připojila ke Spojencům, musel „rezignovatˇˇ z postu vrchního velitele brazilské armády.

Abychom ukázali, že Vatikán byl v pozadí tohoto trendu v Brazílii, stačí snad uvést, že došel tak daleko, že exkomunikoval katolického biskupa:

„Byl jsem exkomunikován proto [řekl biskup], že jsem ohrozil hnutí Hispanidad v brazilské diecézi a v jiných amerických zemích. Hispaniad je falanga v akci.“

V organizaci byli představitelé španělských a portugalských fašistických stran Falanga a Legião. Vůdcem organizace v Brazíii byl Ramon Cuesta, španělský velvyslanec, který vedl veškeré falangistické aktivity v Jižní Americe od Ria de Janeiro. Cuesta udržoval kontakt s celou Amerikou, organizoval hnutí s cílem vytvoření Francovy Iberijské „Empire“. Politický imperialismus se snažil přežít v Americe pod vedením Vatikánu a Franca. (Mgr. C. Duarte Costa, Rui de Janeiro, červen 1945)- Španělsko-katolický jihoamerický fašismus měl pod kontrolou řetěz sedmi důležitých a mnoha menších novin v Havaně, v Bogotě, v Quitu, v Mexiko City, v Santiagu, v Karakasu a v Panama City.

 Od října 1945 „Latinský blok“ začal existovat jako dobře organizované katolické fašistické hnutí těsně svazující kontinent s kontinentem. V létech následujících po Druhé světové válce bylo katolictví Latinské Ameriky pod silnějším tlakem, a to jak ze strany církve tak ze strany vlád, výsledkem čehož byl ryclý růst vlivu Vatikánu. To způsobilo, že byly katolické sociální doktríny podporující autoritářství vtěleny do legislativy příslušných zemí. Typické jsou následující příklady: Brazilský parlament vydal dekret, že projev přednesený v Riu de Janeiru v roce 1934 Piem XII, když byl papežským velvyslancem, má být napsán na bronzovou desku a upevněn na stěnu sněmovny (září 1946). Nová ústava brazílie oficiálně učinila katolicismus státním náboženstvím a současně zakázala rozvod a učinila povinným,aby jméno Boží bylo uvedeno do preambule Ústavy (srpen-září 1946). Nový president Kolumbie bezprostředně po zvolení neváhal uvést své „odhodlání“ vládnout jen v souhlase s principy papežských encyklik (srpen 1946), tedy stejných principů, abychm čtenáři připomenuli, které přijal Mussolini, Franco, Salazar a další fašističtí diktátoři.

Co bylo úmyslem celého toho spiknutí pro spojení katolického Španělska, Portugalska a středo- a jihoamerických států do rasově, nábožensky a jazykově autoritářské jednotky? Bylo to snad míněno jako reakci na převládání vlivu protestantských Spojených států amerických na západní polokouli a Anglie, ale především Sovětského Ruska v Evropě? Nebo to byl jen prvý krok v období po Druhé světové válce vedoucí k oživení bojovného fašismu? Tonám řekne jen budoucnost. Skutečnost, že existuje a že se stal tak aktivním ihned poté, když byl fašismus poražen v Evropě ukazuje, že skutečným motivem v pozadí bylo, že Vatikán si ve vážném okamžiku připomněl svůj velký plán zorganizovat katolické autoritářství na západní polokouli jako protiváhu k revoluční Evropě.

Je proto jasné, že katolická církev zaměřením politického trendu k mezinárodním otázkám, např. Etiopské války, Španělské občanské války a Druhé světové války může ovlivnit průběh událostí v kontinentálním, ne-li v globálním měřítku, zaměřit a vykonávat tlak na velké země, které pokládají za užitečné získat přátelství církve na svou stranu.

V tom případě má Vatikán k dispozici a k použité nástroj ve světové i domácí politice v rámci více než jedné země, ale všechny katolické církve na celém kontinentě. Ty použil při kšeftování s Rooseveltem ve snaze udržet Spojené státy americké a Latinskou Ameriku mimo válku a donutit Spojence, aby bránily Sovětskému Rusku a komunismu v Evropě. Stručně řečeno, Vatikán kormidloval americký katolicismus na cestu k posílení své politiky v Evropě proti Sovětskému Rusku a proti šíření socialistické ideologie a současně podpořil pravicové autoritářství všede, kde je to možné.

Jižní a Střední Amerika by ovšem ztratily mnoho ze své důležitosti jako katolické země a zejména svou váhu při handlování využívanou Vatikánem v oblasti mezinárodní politiky, pokud ji neprovádí vedoucí země na americkém kontunentě, Spojené státy americké. Neboť Spojené státy americké mají všechny předosti, aby si udržely pozici jedné z nejmocnějších, ne-li vůbec nejmocnější země světa.

Hospodářská a finanční síla automaticky přináší politickou sílu, a tak je snadné nahlédnout, že převládající církev ve Spojených státech amerických bude vysoce těžit z toho z nesmírné prestiže všemocného národa. To naopak by usnadnili církvi posílit své duchovní zájmy. Vatikán se chystá dobýt Spojené státy nejen jako takové, ale i jako vedoucí zemi v Amerikách a možného vůdce amerického katolicismu.

Když uvážíme, jak velké kroky udělala katolická církev ve Spojených státech amerických a máme na mysli tento plán zahrnující celý kontinent, snadno nahlédneme důležitou roli Latinské Ameriky. Latinská Amerika prostě posílí dynamiku katolicismu Spojených států amerických. A ten naopak ovlivní životnost jinak spíše snadno fungujícího katolicismu Jižní Ameriky zavedením nejen severoamerické katolické politiky, ale i kontinentální americkou katolickou politiku tváří v tvář vnitřním kontinentálním záležitostem. A to je ten pravý zřetel, okolo kterého se vatikánská politika vůči Spojeným státům americkým točí.

Vytvořením mocného katolicismu uvnitř Spojených států amerických vede případně k dobytí země, a katolická církev se pokouší připojit americký kontinent do mocného katolického bloku jako protiklad nejen poloatheistické a revoluční Evropě, ale i kvasící a neklidné Asie. Neboť ta je tu proto, až tyto dvě velké mocnosti hospodářsky a ideologicky nakonec zkrachují. Tyto síly,představované v očích katolické církve Sovětským Ruskem a komunismem na jedné straně a Západními mocnostmi vedenými Spojenými státy na straně druhé již začaly neoficiální válku vice než desetiletí před vypuknutím dvou světových válek.

Konflikt v příštích letech bude mít ostřejší formu, a jelikož Vatikán má velký zájem o Asii, vyplývá z toho, že se bude přátelit se všemi silami nepřátelskými k Rusku a ke komunismu. Tato dlouhodobá politika se pomalu ukazovala, zejména zpočátku po Druhé světové válce, a byla založena na přátelství s expandujícími Spojenými státy americkými.

Vatikánská politika v v Asii, přestože je založena na šíření katolicismu, byla v období mezi dvěma světovými válkami silně ovlivněna obecnou politikou katolické církve v Evropě. Dávala přednost každému jedinci, hnutí a národu připravenému ke spojenectví s ním, který jí zaručoval výsady a pomoc při boji proti společnému nepříteli — bolševismu.

Tato politika byla v Asii zahájena v létech po První světové válce, když katolická církev, která se dříve snažila jen o expanzi, hledala nenáboženské spojence, aby zdolala Rudé strašidlo, na které předtím narazila v Evropě. Neboť zeměpisná blízkost Sovětského RUska k takovým lidským konglomeracím jako jsou Japonsko, Čína a Indie a probouzení asijského lidu šířící se bolševickou ideologií začalo být varováním pro různé síly, jejichž zájmy jsou zamezit takové nebezpečí.

Národ, který by se především mohl stát užitečný katolické církvi bylo Japonsko. A to zásluhou dvou skutečností. Za prvé, Japonsko bylo nezávislou zemí schopnou nezávislé domácí i zahraniční politiky. Za druhé, bylo jasné, že Japonsko zamýšlí expandovat do Číny, ve které měl Vatikán chráněné zájmy. Za třetí, Japonsko bylo přirozeným nepřítelem Ruska, zejména po rudé revoluci.

Ta poslední skutečnost měla nejvyšší důležitost při vytváření dobrých vztahů mezi Vatikánem a Japonskem, neboť to znamenalo, že oba partneři přemýšleli o stejném nepříteli, jeden z důvodů národnostních, hospodářských, a druhý z ideologických a náboženských, a tak měli společný základ pro spolupráci v Asii.

Taková spolupráce započala po japonské prvé agresi v Mandžusku v roce 1931, a Vatikán s radostí zjistil, že Japonci na nově okupovaných územích se ujali jako prvního úkolu rozdrtit bolševismus. To mělo z hlediska Vatikánu nejvyšší důležitost, neboť existence čínských komunistických tlup toulajících se po chaotické Číně činila bolševické nebezpečí bližším než kdy dříve.

Až dosud se styky Vatikánu s Japonskem, které se oficiálně datovaly již od roku 1919, když byl apoštolské vyslanectví poprvé vytvořeno v Tokiu, stávaly stále srdečnější, zejména zásluhou japonské územní expanze a upevňováni zvláštního typu japonského autoritářství doma.

Může to být náhoda, ale musíme poznamenat, že vztahy mezi Vatikánem a Japonskem se stávaly těsnější na začátku čtvrtého desetiletí století, když fašismus a nacismus se upevňovaly v Evropě a papež zahájil svou velkou kampaň proti bolševismu a Japonsko přistoupilo k likvidaci liberálních a demokratických sil v samotném Japonsku, jakmile se dopustilo své první agrese v Mandžusku.

Toto přátelství se nadále upevňovalo, zvláště když začala válka naplno v roce 1936 mezi Japonskem a Čínou a Japonsko získalo kontrolu na d ohromným územím své sousední země. A sílilo, když nacistické Německo a Japonsko sestavili kontinentální plán a podepsali Pakt proti Kominterně (1936), díky kterému byl starý nepřítel obou, Sovětské Rusko, uzavřen z východu i ze západu těmito hrozivými zeměmi.

V očích katolické církve bylo Japonsko Německem východu, ničitel komunismu v Asii a osudový nepřítel Sovětského Ruska.

Japonsko si rychle uvědomilo užitečnost katolické církve, a když zaplavilo ohromná čínská území, slibovalo,že bude respektovat katolické misie a dokonce jim poskytovat privilegia všude,kde to bude možné.

Katolická církev na druhé straně, aby získala přízeň pánů Japonska, šlo velmi daleko, dokonce ve věci náboženských a morálních principů. Taková snaha byla nejvíce znát, zejména když japonští vládci, aby posílili autoritářství v zemi a byli připraveni vyhlásit válku Západu, vydalo zákon, který zavazoval musí složit slib věrnosti Mikadu [a]. To se přirozeně dotklo 120 tisíc katolíků v Japonsku, a Vatikán proti tomu nejprve namítal, když tvrdil, že je to v rozporu s učením katolicismu. Ale protesty netrvaly dlouho a Vatikán brzy souhlasil, když přitom zapomněl na staré křesťany, kteří umírali jen proto, že odmítali plnit zákony tohoto druhu. [b]

Když vypukla Druhá světová válka, Vatikán a Japonsko si byli ještě bližší, neboť katolická církev věřila, že politika Paktu proti Kominterně nakonec přinese výsledky. Ale když Hitler napadl Rusko, radost Vatikánu byla poloviční, než by mohla být, neboť Japonsko namísto útoku na východ, jak doufal, sledoval vlastní plány a napadl Pearl Harbour, a tak zatáhlo Spojené státy americké do války.

Vatikán ovšem učinit v té situaci to nejlepší a brzy se utišil díky značným úspěchům Japonska na Východě. Zdálo se, že nakonec partneři Paktu proti Kominterně zvítězí ve válce. V roce 1942 bul Hitler u hradeb Moskvy, Leningradu a Stalingradu, zatímco Japonci okupovali Singapur, Hong Kong a obsadili značná území.

Právě v tomto okamžiku, když se zdálo, že nacistické Německo a Japonsko zvítězí, Rusko se vyčerpá a Západní mocnosti jsou na pokraji porážky, Vatikán navázal diplomatické vztahy s Tokiem (březen 1942), „Vytvoření přátelských vztahů a přímých kontaktů mezi Japonskem a Vatikánem získává zvláštní důležitost“, prohlašoval v té době japonský ministr zahraničí. Ten „zvláštní význam“ byl řádně zaznamenán ve Washingtonu a v Moskvě. Neboť představitel presidenta Roosevelta ve Vatikánu zdůraznil, že katolická církev musí brát v úvahu své určité zájmy. Mnoho katolických vojáků padlo do vězení, mnohé katolické misie byly na územích okupovaných Japonci a Filipíny byly z více než 9 procent katolické. Nadto byl Vatikán neutrální, proto jeho povinností bylo upevňovat již dříve výborné vztahy, které existovaly minulých deset let (tj. od prvého japonského útoku na Mandžusko, 1931).

Jedním z hlavního důvodu neustálého nadbíhání Myrona Taylora Vatikánu bylo důvěrné přátelství mezi Římem a Tokiem, a nejednou byly srdečné vztahu mezi Piem XII a Rooseveltem pokaženy touto skutečností. Bylo tomu tak , když např. Portugalsko bylo na pokraji vyhlášení války Japonsku, protože to odmítlo evakuovat Timor (říjen 1943), a Vatikán použil svůj vliv na katolíka Salzara a přesvědčil ho, aby zůstali neutrální. To bránilo plánům Spojenců, kteří úzkostlivě očekávali Portugalskou účast kvůli námořním základnám,které by jeho vstupem měli k dispozici pro boj proti vážné hrozbě ponorek. Salazar pronajal Azory Západním mocnostem poté, když Roosevelt vyvinul tlak na Portugalsko prostřednictvím Vatikánu.

Japonsko, jak přislíbilo, bralo na katolickou církev zvláštní zřetel pokud jde o misie. Abychom uvedli typický příklad, zatímco protestanté byli internováni nebo vězněni, katoličtí knšží a jeptišky byly ponechány na svobodě a dokonce jim pomáhali. V roce 1944 na samotných Filipínách bylo internováno 628 protestantských misionářů, v Číně 130 a v Japonsku 10 (Presbyterian Church Times, 28. října 1944), zatímco, abychom ocitovali magazín America, 8. ledna 1944: „Osmdesát až devadesátprocent našich kněží, jeptišek a bratrů (katolických) na Orientě zůstalo na svých místech. Jejich počet je kolem 7800, Zbýzajících 10 procent, většinou z Ameriky, se směli bezpečně navrátit domů“.

Ale konečná porážka na západě znamenala porážku i na východě. Kapitulace nacistického Německa znamenala i kapitulaci Japonska. Kdyby bylo ponecháno samotné, bombardováno veškerou silou Spojených států amerických, rozbité první atomovou bombou, která demolovala Hirošimu, potom po útoku Sovětského Ruska (srpen 1945) se nakonec ucházelo o mír.

Bašta proti bolševismu a Sovětskému Rusku, o kterém Vatikán doufal,že zachrání Asiii, se rozpadla na Východě, stejně jako nacistické Německo padlo o několik měsíců dříve na Západě. Chyba politiky na dvou kontinentech dovršila Vatikánskou světovou politiku. Natolik, že dříve napjatý vztah mezi Vatikánem a Čínou se ironicky stal srdečnější poté, kdy Řím navázal diplomatické styky s Japonskem, a to hlavně díky skutečnosti, že čínská vláda, jakmile byla výměna diplomatů uskutečněna, podnikala kroky k tomu, aby podobné normální diplomatické kontakty byly navázány též mezi ní a Římem.

Vatikán vystoupil s nekonečnými námitkami, které ovšem byly staženy, když americká hierarchie, ale zejména Washington, zdůraznili, že by bylo v obecných zájmech katolické církve v Číně a i ve Spojených státech amerických, přivodit si chvilkovou rozladěnost Japnska výměnou představitelů s Chungkingem. [c] A tak byl první čínský vyslanec jmenován do Vatikánu až v červnu 1942. I když  to bylo uděláno spíše pro uklidnění Spojených států amerických než pro něco jiného (Čína byla v očích Vatikánu jen součástí velké politiky, kterou prováděl vůči Německu v Evropě a Japonsku v Asii), možnost německé a japonské porážky sehrála nemalou roli ve vatikánském rozhodnutí podniknout taková krok. Neboť katolická církev musela vzít v úvahu zájmy dobrých 3 milionů katolíků rozptýlených po čínských provinciích poměrně vzkvétající mladé církve, která ke konci Druhé světové války zahrnovala 4000 kněží, 12000 sester a bratrů a laický aparát kolem 100 000, sestávající hlavně z učitelů, lékařů a katechetů.

Nicméně Vatikán po První světové válce začal směřovat k ustavení domorodé hierarchie a ke konci Druhé světové války dokázal dosadit do různých činských diecézí více domorodých biskupů, než tomu bylo v jiných nezápadních zemích. Taková politika, kterou přijal zejména s ohledem na misie v Africe a v Asii, totiž vytváření domorodých hierarchií a kněžstva mělo pro Čínu zvláštní význam. Zamýšlela tak nejen, aby bylo označení „cizí“ používané pro katolickou církev překonáno, ale šíření bolševické ideologie mezi čínské masy a dokonce mezi čínské křesťany tak bylo možno nejlépe překonat. To byl jeden ze společných základů, na které politika Vatikánu a Čangajška došla porozumění, ačkoliv úvahy o politice většího dosahu v Asii bránily těsnějším vztahům mezi katolickou církví a čínskou vládou.

Po odvrácení válečné záplavy ovšem Vatikán a Čangajšek spolupracovali stále těsněji, a to jakmile bylo jisté, že není žádná naděje na vítězství Japonska, začal ostentativně nadbíhat čínskému generalisimovi. A to jen oro jistotu, aby ochránil zájmy církve v Číně, ale především, protože po zmizení protikomunistické japonské armády jeduným nástrojem, který zůstal v Asii k potření bolševismu byla čínská armáda vedená Čangajškem. [Tyto přátelské vztahy byly upevněny papežovým oficiálním jmenováním papežského nuncia v Číně (červen 1946).]

A tak se stalo, že s konečnou porážkou Japonska byla katolická církev v přátelských vztazích s čínskou vládou, která dávno před tím, než japonská armáda v Čině oficiálně kapitulovala, začala rozsáhlou kampaň proti čínským komunistickým armádám na severu.

Taková byla politika, která kromě souladu s všeobecným plánem Vatikánu a probíhající současně s plány ve Spojených státech amerických spojila ve vazbě na společné zájmy národního, hospodářského a náboženského charakteru čínskou vládu Čanghajška, Spojené státy americké s jejich velkými komerčními zájmy v Asii, a katolickou církev, vázanou zabezpečením svých duchovních výdobytků, a všechny tři byly spojeny v potírání a případných pokusech o zničení nebezpečné ideologie cizí jejich zájmům.


Poznámky překladatele

[a]Mikado (御門) je v angličtině dříve používané označení pro japonského císaře (大和大王/大君), hlavu státu a současně šintoistické církve. Doslovně označuje bránu  paláce, přeneseně osobu za tou branou, tedy imperátora - císaře. Stejné označení populárního účesu je z toho odvozeno. [Zpět]
[b]Připomeňme genocidu statisíců pravoslavných Srbů, které ustašovští katoličtí fašisté likvidovali v katolickém „Nezávislém Chorvátsku“ během Druhé světové války jen proto, že odmítali konvertovat ke katolicismu, popisované v autorově knize Vatikánský holocaust, a současně na genocidu pravoslavných Ukrajinců Pilsudského katolickými intervenčními sbory po Prvé světové válce, popisované v kapitole o Polsku. Katolická církev nemá morální právo komukoliv vyčítat násilí páchané na jejích věřících. [Zpět]
[c]Čchung-čching, provizorní hlavní město Čangajškovy Číny během války s Japonskem. [Zpět]

Obsah

Kapitola 20