Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 18

Vatikán a Spojené státy

 Katolická církev je hluboce ovlivněna apokalyptickými událostmi, které otřásaly Evropou od počátku dvacátého století a výhledem do budoucna ještě zmatenějšího než minulost. Značná ztráta členstva a rostoucí síla a odvaha jejích osudových nepřátel jí donutila, aby se obrátila na západ. Tak katolicismus hledá nová pole, kde by se mohla zkonsolidovat a rozšířit jako náhradu za své oslabené pozice ve zbakrotované Evropě.

Tento proces, který již začal v prvých letech tohoto století, byl značně urychlen v průběhu a po První světové válce a získal obrovský impuls zejména během Druhé světové války.

Vatikán věnuje stále větší pozornost mladým a kvetoucím církvím v obou Amerikách, z nichž již má značný užitek. Její zisky nejsou jen lokální a nejen v náboženské oblasti. Zasahují do celé Ameriky a di oblastí, se kterými nemá, jak se zdá na prvý pohled, málo či nic společného.

Vatikán je vlastně posedlý převést obě Ameriky na pevný katolický kontinent, aby vyvážila již napůl ztracený kontinent v Evropě. Pokud se vám toto tvrzení zdá přehnané, musím připomenout, že má co do činění s institucí zvyklou své plánu plnit, ne v rozsahu zemí a roků nebo jen generací, ale ve smysly kontinentů a staletí.

 Dlouhodobá politika obvykle uniká pozornosti těch, kteří jsou zahlceni bezprostřednějšími záležitostmi, ale je možné na vlastní oči sledovat, jak se Vatikánské plány na západní polokouli vyvíjejí,. Rostoucí tempo aktivit katolické církve v obou Amerikách i úspěch, kterého již dosáhla na tomto kontinentě, je více než viditelný. Tento úspěch je ovšem způsoben nejen energií, se kterou se katolická církev ujala tohoto úkolu, ale ve značném rozsahu skutečností, že všeobecné ekonomické, společenské a kulturní podmínky jsou tam nekonečně stabilnější než v Evropě. To prospívá plánům církve, která začala být pokládána mnohými za stabilizující faktor a bariéra proti revolučnímu duchu doby.

 Takový blízký vztah k výhledům a zájmům je možno najít nejen v těch částech kontinentu, kde katolická církev duchovné vládla po staletí — jako ve Střední a Jižní Americe — ale již začala pronikat a ovlivňovat postoje rovněž v protestantské Severní Americe. Neboť právě tam katolické církev zaměřila své hlavní aktivity po generace a stále se jí snaží dobýt. Spojené státy americké se staly klíčem k politice Vatikánu nejen pokud jde o americký kontinent, ale ve vztahu k celému světu. [a]

Politika Vatikánu, která byla po staletí založena na spojenectví s katolickými zeměmi v Evropě, se dnes přesunula na Západ. Vatikán s výhledem na katastrofu vznášející se nad Evropou se připravoval na vytvoření nového katolického světa v obou Amerikách, kde se bude moci spolehnout na světskou podporu, kterou potřebuje.

Aby taková politika uspěla, bude muset Vatikán nejen získat duchovní vládu nad Jižní a Severní Amerikou, ale uchytit se co nejvíce ve zdroji americké dynamiky — jmenovitě ve Spojených státech amerických, která je nejmocnější, nejbohatší a nejaktivnější zemí západní polokoule a rychle se stala nesporným vůdcem amerických zemí, a dokonce ještě před Druhou světovou válkou byla obvykle počítána mezi nejmocnější země na světě, pokud vůbec nebyla tou nejmocnější.

V tomto ohledu Vatikán během minulé generace soustředil své hlavní úsilí na pokrok při ovládnutí Spojených států amerických. Řídil se přitom pravidlem, které usměrňovalo jeho politiku po staletí — konkrétně spojit se se světsky nejsilnějším národem.

Aktivita Vatikánu ve vztahu ke Spojeným státům americkým se stával ještě zajímavější, když uvážíme, že Severní Amerika je protestantskou zemí. Katolíci tam tvořili jen velmi malou menšinu a mocné síly náboženského charakteru se spojily kolem pronikání katolicismu do této země.

Jaké bylo postavení katolické církve před zahájením této nové vatikánské politiky — a jaké je nyní? Jak chce katolická církev upevnit své postavení v této velké protestantské zemi? A nadto, jaký je vliv katolické církve na společenské a politické záležitosti a jak mnoho bylo její postavení ovlivněno formou zahraniční politiky Spojených státům amerických před Druhou světovou válkou?

Když Washington převzal moc od kontinentální armády [tj. od Britů], měl katolicismus jen jednu církev (ve Filadelfii), zatímco protestantská Amerika každoročně oslavovala „Papežský den“ (5. září), během něhož byl obraz papeže slavnostně pálen na pranýři (1775).

Při vstupu Spojených států amerických do Druhé světové války (1941) katolická církev vlastnila (nebo ovládala) siť kostelů, škol, nemocnic a novin rozprostřenou od atlantického k tichomořskému pobřeží. Stala se největším, nejkompaktnějším a nejmocnějším náboženským vyznáním ve Spojených státech. Americký president pokládal za nutné si udržovat „oficiálního osobního“ posla ve Vatikánu, nemluvě o množství soukromých poslů cestujících tam a zpět mezi Washingtonem a Římem podle toho, co vyžadovala situace. To vše se dělo po dobu jednoho a půl století. Výkon, který stojí za pozornost, když uvážíme vliv, jaký katolická církev začala mít na život tohoto národa jako celku.

To co nejvíce pomohlo početnímu růstu katolicismu byla masová emigrace z Evropy, který nastala ke konci minulého [tj. devatenáctého] století a na začátku dvacátého století. Právě v toto období katolická církev získala nejvíce na síle a rozšíření po celých Státech. Následující čísla dávají přehled o značných početních ziscích, které získal katolicismus je zásluho imigrace: mezi roky 1881 a 1890 získala americká katolická církev přes 1 250 000 nových členů, od roku 1891 do konce století dalších 1 225 0000a mezi roky 1901 do roku 1910 více než 2 213 000. V krátkém období třiceti let posílila o 5 milionů členů jen zásluhou imigrace.

Současně s tímto nárůst počtu kostelů a všech dalších náboženských, společenských a kulturních poboček si udržoval krok požadavky nových katolických obyvatel. Jejich účinný řízení vyžadovalo úměrný nárůst hierarchického aparátu.

Vatikán, který již pozoroval pokrok americké církve, nemeškal se zřizováním nezbytných řídicích orgánů, představovaných arcidiecézemi, jejich počet narostl na 16, zatímco počet biskupství vzrostl na 40. Náboženské, polonáboženské a laické instituce rostly všude se stejnou rychlostí. Během třiceti let např. ženské řády, sestávající hlavně z malých diecézních organizací, dosáhl počtu 250. Aktivity některých z nich byly celonárodní, např. sestry Voršilky, jehož členky se zabývají hlavně vzdělávací činností, Dobročinné sestry apod. Podobné mužské řády narostly po celé zemi, i když nebyly tak početné ani rozmanité; nejdůležitější a nejaktivnější mezi nimi byli jezuité.

Všechny tyto faktory přispěly k trvalému růstu katolického obyvatelstva ve Spojených státech v tomto období, a následujících desetiletích narůstalo úměrně. V roce 1921 vadla katolická církev 24 standardních ženských kolejí a 43 mužských, 309  odborných škol, 6550 základních škol a 1552 středních škol; celková návštěva těchto zařízení převyšovala 2 miliony.

Nárůst početní síly amerických katolíků a jejich hierarchického aparátu se na tom nezastavil, ale dále pokračoval, zejména silný impuls přišel po vstupu Spojených Států do Druhé světové války. Při ukončení nepřátelství (1945) měla americká hierarchie navíc: 1 kardinála. 22 arcibiskupů, 136 biskupů a kolem 39 tisíc kněží; katolická církev spravovala přes 14 500 farností a mnohé semináře, kde dobrých 21 600 studentů studovalo na kněze. Počet mnichů byl 6700, jeptišek 38 000, zatímco náboženské řády zahrnovaly 6721 bratrů a 139 218 sester, z toho 61 916 jeptišek bylo angažováno jinde než ve školství. (V roce 1946 papež Pius XII jmenoval čtyři další americké kardinály.)

V oblasti všeobecného vzdělání udělala katolická církev ještě větší kroky. V létech bezprostředně předcházejících Prvou světovou válku byl ve Spojených státech amerických nedostatek středních škol podle zvláštní zprávy a oficiálních adresářů, ale v roce 1934 tam bylo 966 katolických škol s 158 352 žáky, v roce 1943 celkem 1522 škol s 472 474 žáky a v roce 1944 katolické obecní školy s 2 048 723 žáky. V roce 1945 katolická církev vlastnila, řídila a měla pod dohledem dohromady 11 075 vzdělávacích institucí, které dávaly katolickou výuku 3 205 804 mladým lidem (přírůstek 167 948 oproti minulému roku).

Žádná oblast vzdělávání neunikla pozornosti katolické církve. Vyhověla potřebám těch nejmladších žáků, žákům obecních a středních škol a studentům v katolických kolejích a universitách (769, navíc 193 seminářů).

Péči o americkou mládež neprováděla katolická církev jen ve školách, ale i mimo školy. K tomuto účelu byly zakládány společnosti a organizace různého druhu. Biskupové a další, kteří se tím zabývali, byli v péči Národního výboru katolické mládeže, složeného z vedoucích diecézních rad mládeže. Dalšími důležitými  organizacemi byly dvě katolické studentské instituce, Newmanova federace klubů a Národní federace katolických vysokoškolských studentů s více než 600 kluby. Chlapecký skaut byl pod dohledem zvláštní komise biskupů.

Jakmile mladí lidé dosáhli dospělosti, katolická církev zajistila jejich potřeby prostřednictvím Národního výboru katolických mužů a katolických žen. Tyto výbory ustavily tisíce farních skupin a každá z nich byla zodpovědná příslušnému biskupovi, a byli vždy připraveni pomáhat mu při jeho náboženských i nenáboženských aktivitách. [b] Výstavba středních škol, posilování „Legie mravnosti“, pořádání „Katolické hodinky“ a podobných programů na národních rozhlasových okruzích apod. patřilo k povinnostem těchto rad.

Katolická církev, která též získala pod kontrolu řadu charitativních institucí, udělala mohutný pokrok i v této oblasti a v téže době založila 726 nemocnic.

Během Druhé světové války katolická církev nezanechala ani činnosti ve vojsku, ale vytvořila katolickou armádu kurátů, která z pouhých 60 před Pearl Harbourem narostla na 4300 v roce 1945, a mgr. Spellman byl jmenován „vojenským vikářem armádních a námořních kurátů“ již v roce 1940.

Průměrný počet Američanů přijímaných ročně do náručí katolické církve je kolem 85 000. Jen v jediném roce 1944 se 90 822 amerických občanů stalo katolíky, a během let po Druhé světové válce získala církev celkem 543 970 konvertitů.

Vzhledem k těmto údajům se nelze divit, že katolická církev za krátké období 150 let (1790 až 1945) zvýšila počet svých amerických členů z 30 000 na více než 24 milionů (včetně Aljašky a Havajských ostrovů — viz Catholic Directory, 1945).

 Účinnost a úspěch těchto celonárodních a mnohočetných aktivit katolické církve je způsobena zčásti horlivostí, s jakou katolíci působí, aby zajistili rozšířeni své víry. Neméně důležité jsou faktory čistě duchovního a administrativního charakteru. Nejvíce stojí za zmínku nesporně jednduchý účel, jednota, disciplína a v neposlední řadě mocná celonárodní organizace, která řídí nesčetné aktivity katolické církve ve Spojených státech Amerických — zejména Národní sdružení katolické prosperity. Tato organizace byla vytvořena během Prvé světové války, aby se zabývala problémy církve ce Spojených státech amerických, a zrodila se pod názvem Národní katolický válečný výbor. Později se přejmenovala na Národní výbor katolické prosperity a nakonec na Národní sdružení katolické prosperity [NCWC]. V ní má americká hierarchie téměř bezproblémový nástroj, i když teoreticky je její pravomoc čistě poradního charakteru.

NCWC se stalo pravou rukou katolické církve a jeho řídicí silou, na které je závislé šíření katolicismu.

Kromě nejrůznějších aktivit charitativního, kulturního a vzdělávacího charakteru, o kterých jsem se právě zmínili, NCWC je zodpovědná za za účinnost dalšího nástroje šíření amerického katolicismu — jmenovitě katolického tisku.

V roce 1942 měla katolická církev ve Spojených státech amerických 332 církevních publikací s celkovým počtem 8 925 665 výtisků. Tyto obsáhlé časopisy všech možných typů, včetně 125 týdeníků, 127 měsíčníků a 7 deníků. V krátkém období deseti let do do konce Druhé světové války se počet výtisků katolických novin zvýšil o více než 2,5 milionů — nebo téměř 35 procent.

 Všechny tyto listy jsou v těsném kontaktu s tiskovým odborem NCWC. Tento odbor se nazývá „Mezinárodní katolická agentura pro poskytování a šíření zpráv založená a řízená katolickými arcibiskupy a biskupy Spojených států amerických“. Vládnou jí novináři se zkušenostmi v této profesi a drží si dopisovatele ve všech důležitých městech Spojených států amerických a zbytku světa, sbírá zprávy ze všech pěti kontinentů a potom je rozšiřuje po celé zemi z pohledu nejlépe vyhovujícím zájmům katolicismu. Tiskový odbor NCWC během Druhé světové války rozesílal mezi 60 a 70 tisíci slov týdně asi 190 vydavatelům a sloužil prý 437 katolickým publikacím ve Spojených státech amerických a v jiných zemích.

Mnohé z těchto katolických novin měly koncem Druhé světové války vysoký náklad. Uvedeme jich jen pár:

Catholic Missions (Katolické poselství) , 530 000.
The Messenger of the Sacred Heart
(Zpravodaj Svatého srdce), 260 000.
The Young Catholic Messenger
(Zpravodaj mladého katolíka), 420 000.
Our Sunday Visitor
(Náš nedělní návštěvník), 480 000.

Prodej katolických brožurek činí ve Spojených stítech amerických v roce 1946 asi 26 milionů ročně. Přes válečné podmínky bylo mezi léty 1942 a 1946 publikováno 650 nových titulů, ze kterých mnohé získaly status „best-seller“ se 100 tisíci prodaných výtisků. Vede Paulist Press s prodejem celkem 5 967 782 výtisků. Více než 10,5 milionů lidí si v roce 1946 zakoupilo některou z 367 publikací amerického katolického tisku. Ve třech posledních letech bylo vydáno třicet pět publikací a bylo získáno 1,5 milionů předplatitelů. Existovaly i čtyři katolické deníky v cizích jazycích.

Kromě služby pro noviny ve Spojených státech amerických slouží NCWC též katolickému tisku v zahraničí, zejména ve Střední a Jižní Americe. Jejich Noticias Catolicas např. směřují do všech čtyř deníků v Mexico City.

Kromě NCWC řídí církev tisk prostřednictví Sdružení katolického tisku, což je sdružení spojující stovky vydavatelů a redakcí, organizuje reklamu v katolickém tisku, snižuje ceny, podněcuje katolické názory a katolické novináře atd.

Katolický tisk, jehož hlavní produkcí jsou církevní listy, zasahuje do veškerých kulturních a politických oblastí. Hlavními mezi těmito listy jse jezuitský týdeník America, The Commonwealth, Catholic World (publikují Paulists) a Inter-Racial Review (Mezirasová revue), která je údajně nejvlivnější pokud jde o rasové problémy.

Poslední zmíněný časopis se snaží pojednávat otázku Černochů, kteří tvořili koncem Druhé světové války jednu desetinu amerického obyvatelstva (13 milionů). Během desetiletí předcházejícího Pearl Harbouru začala katolická církev dialog s touto menšinou, a i když nedosáhla většího úspěchu (300 tisíc v roce 1945 ve srovnání s 5,6 miliony vyznavačů protestantských vyznání), tento pokus stojí za zmínku.

Mezi černochy a katolíky existovalo v minulosti nepřátelství způsobené hlavně přistěhovalci, kteří zápasili s levnou černošskou prací. Ta začala ustupovat při stabilizaci hospodářského života země a se vzpourou černochů proti rasové diskriminaci protestantskou společností a protestantskými církvemi.

Jak šla léta, černoši se pokoušeli s rostoucím úspěchem bránit před všemi těmi silami, které se snažily udržovat jejich postavení občanů druhé kategorie.. Katolická církev, která kázala o rovnosti a o právu černých být na stejné úrovni jako lidé jiných ras, bude jednou moci obrátit na svou stranu tuto menšinu — se všemi rasovými, společenskými, hospodářskými a politickými důsledky, které budou automaticky následovat.

 Hlavním nástrojem katolické církve pro konverzi černochů je ten nejobvyklejší — jmenovitě vzdělávání. Tisíce jeptišek se zabývá výhradně vyučováním černošských dětí.

Téměř jedna desetina z 85 tisíc amerických občanů, kteří jsou každoročně konvertováni ke katolicismu, jsou černoši. V období mezi roky 1928 a 1940 je jich každoročně v průměru kolem 5 tisíc, ale během války se toto číslo značně zvětšilo, přitom hlavní zisky byly v městských centrech.

V průběhu Druhé světové války udělala katolická církev velký pokrok ve své misionářské práci a celkový počet kněží pracujících na plný úvazek na konverzi černochů byl 150-krát větší, než byl patnáct let před Pearl Harbourem. Ženských náboženských řádů určených pro práci s černochy bylo 72 s téměř 2 000 jeptišek, zatímco počet mužských náboženských řádů se za totéž období zvýšil z 9 na 22. Nejvýznamnějšími z těchto řádů byli Otcové Josefité, založení v roce 1871, Společnost Svatého Ducha, Boží slovo a Redemptoristé, Jezuité, Benediktíni, a z ženských Řeholnice neposkvrněné panny Marie, Řád černošských žen a Sestry požehnané svátosti.

Katolická církev provozovala universitu pro černochy, Universitu sv. Xaviera, a zatímco v roce 1941 jen deset katolických institucí pro vyšší vzdělání přijímalo černochy, v roce 1945 jim otevřelo své dveře více než sto, a rovněž se otvírala a podněcovala ve značné míře kněžský stav pro černošskou mládež.

Koncem Druhé světové války katolická církev v Americe, i když měla připravený aparát pro konverzi černochů, ještě vůbec k té práci vážně nepřistoupila a cítila, že je to předčasné. Aje jakmile bude cítit příležitost, začne naplno působit v rasové oblasti a zajisté dosáhne velkých zisků. To zejména proto, že kolem 8 milionů černochů se nehlásí k žádnému vyznání.

Musíme si připomenout, že katolická církev uvažuje v pojmech staletí a provádí dlouhodobou politiku, že si přepravuje aparát dlouho před tím, než se ho chystá použít. Jedním z velkých tahů katolické církve ve prospěch konverze Ameriky ke katolicismu bude její snaha získat pro katolickou církev americké černochy. Významné aktivity v této oblasti již provedla před a v průběhu Druhé světové války a zvýšila jí po skončení nepřátelství. Připomeňme jen dvě: již zmíněná činnost  Inter-racial Review v oblasti propagandy a aktivity Mezirasové rady v oblasti praktického úsilí.

Kromě těchto aktivit se katolická církev, a to opět prostřednictvím NCWC, zajímá o otázky a problémy profese.

Úkolem NCWC je získat katolické i nekatolické obyvatelstvo pro sociální učení církve v ožehavé hospodářsko-společenské oblasti podporou všeho, co různí papeži prohlásili v této oblasti na základě prohlášení papeže Lva XIII. A tak otázky chování v rodině, spravedlivého platu, soukromého vlastnictví, profesních organizací atd. jsou propagovány tak, jak je vidí a učí katolická církev. Toto učení v obtížné oblasti praktické politiky směřuje k obhajobě korporativistického státu, o jaký se snažil evropský fašismus, a nepřátelství k socialismu, ale zejména ke komunismu.

NCWC směřuje svou důležitou činnost prostřednictvím „Katolického konference o otázkách průmyslu“, které organizuje diskuse o běžných společenských záležitostech — konferencí, které je možno vlastně popsat jako „putovní university“. Od roku 1922 do roku 1945 se více než stovka takových konferencí konala v hlavních průmyslových městech, s podporou církve, profesních představitelů, profesorů ekonomie apod.

Katolická církev též začala učit svou hierarchii o sociální problematice. K tomu cíli americká hierarchie organizovala „Letní školy pro kněze o sociální aktivitě“ a kongresy, jako byl Národní katolický kongres o sociální aktivitě, který se konal v Milwaukee v roce 1938 a v Clevelandu v příštím roce; provního se zúčastnilo 35 biskupů, 750 kněží a tisíce laiků.

Taková aktivita je zaměřena k velkému cíli: k pronikání katolické církve do hospodářsko-sociální oblasti Ameriky a získání vlivu na dělníky i na kapitalisty, aby tak bojovala proti hrozbě socialismu a komunismu.

K dosažení obou těchto cílů hierarchie opět využívá katolické školy NCWC. jejichž prvý velký organizovaný a otevřený útok proti komunismu byl spuštěn v roce 1937, když její sociální odbor sestavil podrobný přehled o komunismu ve Spojených státech amerických. Poté byla ve všech diecézích ustavena komise kněží, aby sledovala postup komunistických aktivit a byly zásobeny brožurkami proti Rudým, knihami a filmy, zatímco ti nejlepší kněží byli posíláni do katolické university ve Washingtonu, aby se stali odborníky na společenské vědy. Katolický tisk byl zaplaven protikomunistickou propagandou a články, zatímco katoličtí dělníci a studenti byli neustále varováni před spoluprací s Rudými. [c]

Tato kampaň nebyla jen teoretická, ale vstoupila i do samotné oblasti profesních organizací; a v roce 1937 byla též vytvořena zvláštní organizace k boji proti komunismu s požehnáním kardinála Hayese z New Yorku a bylo vytvořeno Sdružení katolických odborů, aby zanášelo tento boj katolíků do všech odborových organizací. Kromě tohoto sdružení existovalo mnoho dalších organizací usilujících o stejný cíl, jako byla Konzervativní katolická profesní aliance a Pacifistická katolická dělnická skupina.

Další oblastí, ve které katolická církev vyvíjela neúměrné úsilí, bylo stříbrné plátno.

Z pohledu značné důležitosti, jakou stříbrné plátno hrálo v moderní společnosti, bylo jedním z hlavních cílů katolické církve, a to jmenovitě americké katolické církve, přímo či nepřímo ovládat průmysl, jehož schopnost ovlivňovat masy je podle všeobecného souhlasu nepřekonaný.

Přestože zpočátku si církev příliš nevšímala nového průmyslu, jak šel čas, její zájem rostl, zájem, který nakonec vyvrcholil, když samotný papež udělal bezpříkladný krok a sepsal o této věci encykliku (Vigilante Cura, vydaná 2. července 1936 papežem Piem XI). Církev, když si uvědomila schopnost filmu ovlivňovat miliony ke zlu nebo k dobru, rozhodla se zasáhnout, protože, jak to vyjádřil Pius XI „film jako přímá propaganda má stále větší vliv“. Ve svém dopise papež radí katolíkům, aby si uvědomili, že film má být naplněn křesťanskými principy, sledovat, na co se publikum dívá, a tvrdí, že je jejich povinností mluvit do výroby tohoto nového media a podle možnosti bojkotovat filmy, jednotlivce a organizace, které neodpovídají zásadám církve. Pius XI šel ještě dále, když prohlásil, že bude dobré, když bude  celé odvětví inspirováno (rozuměj pod kontrolou) katolické církve. „Problém výroby morálních filmů by bylo zásadně vyřešeno, kdybychom mohli zajistit výrobu filmů plně inspirovaných principy křesťanské (rozuměj katolické) morálky“, jak dodal Pius XI. [d]

Takové příkazy přicházely přímo z Vatikánu v době, kdy katolické organizace Spojených států již visely jako neviditelné Damoklovy meče nad každým Hollywoodským studiem, a ta nejdůležitější z nich, Liga mravnosti, byla hřejivě velebena samotným papežem: „Zásluhou vaší bdělosti a díky tlaku, ke kterému jstre přiměli veřejné mínění, filmy vykazují zlepšení“.(Vigilante Cura.)

Přestože ještě před vydáním této encykliky byl tlak katolického tisku na filmový průmysl značný, po papežově příkazu se stal ještě silnějším, a tak dnes najdete ve filmovém průmyslu těžko člověka, který by před plánováním nové produkce nejdříve nepomýšlel na její katolické schválení či nelibost.

Jak může náboženská organizace jako katolická církev vyvinout takovou moc nad filmovým průmyslem, který na prvý pohled nemá žádnou spojitost s náboženstvím?

Stejným způsobem, jako v případě tisku a jiných podobných forem veřejné informace nebo zábavy, které se přímo dotýká mas, to jest hlavně prostřednictvím veřejného tisku.

Již v roce 1927 se takový tisk stal tak významným, že někteří výrobci si předsevzalo, že budou předkládat své scénáře Národnímu sdružení katolické prosperity ke schválení myšlenek a scén.

Tento zvyk, přestože byl neoblíbený, se rozšířil s růstem hlavních katolických organizací, které byly mj. zřízeny k cenzuře filmového průmyslu od pobřeží k pobřeží, zejména Liga mravnosti, která dostala toto jméno v roce 1930. Téhož roku byl sepsán Kodex producentů a byl předán Asociaci filmových producentů reverendem Danielem A. Lordem, S.J. a Martinem Quigley. Kodex měl radit producentům jak filmovat a jak nefilmovat, co bude schváleno katolickou církví a co bude katolická církev bojkotovat.

Toto katolické vměšování do filmové produkce dostalo další popud, když o tři roky později papežský představitel vyzval americké katolíky „ke společné a energické kampani za očištění plátna, které se stává osudovou hrozbou pro morálku“. (Důstojný pán G. Cicognani ze své pravomoci papežského představitele, 1. října 1933).

Tento těžkopádný mechanismus bojkotů a hrozeb byl spuštěn v ještě energičtější formě, než dříve. Miliony lidí po celých Státech podepsaly slib Legie mravnosti: „Ve jménu Orce i Syna i Ducha Svatého … jako člen Legie mravnosti slibuji, že se budu vyhýbat od filmů (neschválených církví). Dále slibuji, že se budu vyhýbat místům, kde je předvádějí, z politických důvodů.“

Když ještě k již přísné cenzuře, jejímž prostřednictvím byl americký filmový průmysl podřízen Legii mravnosti, katoličtí biskupové podle instrukcí papeže, aby kromě cenzury Legií mravnosti ustavili zvláštní posudkovou komisi ve svých diecézích, aby „mohli zcenzurovat i filmy, které povoluje celkový seznam (čili seznam schválený Ligou mravnosti)“, a Hollywood se opět vyděsil.

Will Hayes oznámil, že Kodex producentů (který předtím nebyl brán ve studiích příliš vážně) se stane morálním vůdcem, a později provedl bezpříkladný krok a ohlásil papežovi, že on, Heys, smýšlí stejně jako Pius XI, že ovšem „je v plném souhlasu pokud jde o názory papeže na morálku moderních filmů“.

Od Druhé světové války se tlak katolického tisku zvýšil stonásobně. Filmoví producenti, kteří nejsou opatrní, se mohli dostat do potíží, pokud ignorovali některá morální pravidla katolické církve, zejména ta týkající se svatby, což např. způsobilo, že mgr. McClafferty, výkonný tajemník Ligy mravnosti, prohlásil: „světlo z plátna jako smrtelný paprsek rozkladu … útočí na rodinu … snímky, které berou svatbu na lehkou váhu, když řeší manželské spory rozvodem“. (Detriot, září 1946).

Konferenci, na které to prohlásil, bylo 700 žen zastupujících více než 500 katolických škol, kolejí a universit ze 30 států, kteří úpřislíbili, že budou bojovat proti filmům, které neodpovídají katolickému učení.

Nastaly případy, kdy Liga mravnosti otevřeně odsoudila určité filmy před nebo během produkce, a tím způsobila filmovým společnostem a hercům vážné finanční ztráty. K tomu došlo, když katolická církev prostřednictvím Ligy mravnosti „odsoudila“ film „Věčná Ambra“ s nákladem 4 miliony dolarů. [e]

Po tomto „odsuzujícím“ výroku Ligy mnozí biskupové po celých Státech odsoudili film. V důsledku toho „někteří, kteří již film objednali prý žádají o zrušení kontraktů“, hlásil list Variety (prosinec 1947). Poté kdy vydělal více než 200 000 dolarů za prvé dva týdny promítání, „příjmy z filmu značně spadly zásluhou církevního zákazu“.

Společnost 20-th Century Fox se musela obrátit na hierarchii ve Spojených státech amerických, která tvala na určitých podmínkách, podle kterých musí být respektována katolická morálka. Společnost se musela podřídit změnám, které si přála Legie mravnosti, aby byl film vyjmut ze seznamu „odsouzených“. Nejenže se musela filmová společnost obrátit na katolický tribunál, aby upravil film podle katolických pravidel, ale president společnosti pan Spyros Skouras se dokonce musel omluvit za dřívější prohlášení výkonných pracovníků Foxu za kritiku Ligy kvůli odsouzení filmu.

A tak se velká filmová společnost musel podřídit tribunálu ustavenému katolickou církví, který byl nadřazen soudům Spojených států amerických, který soudil, odsuzoval a diktoval ne podle zákonů té země, ale podle dogmat církve, která díky moci své organizace může vnucovat své zásady, a proto nepřímo ovlivňovat, i nekatolické obyvatelstvo této země.

Případ Foxu nebyl jediný. Před ním i po něm bylo několik méně významných. Uvedu jen podobné případy: v téže době Loewova společnost šla ve stopách Hollywoodu, když oloupila deset údajně komunistických spisovatelů, ředitelů a producentů zákazem nejlepšího Chaplinova filmu "Monsieur Verdoux" ze svých 225 kin ve Spojených státech po protestu katolických Válečných veteránů, že podklad Chaplinova filmu je „neamerický“, a že on „nemiluje Spojené státy americké“. Krátce předtím katolická Liga mravnosti způsobila dočasný zákaz britského filmu „The Black Narcisissus“ na podkladě toho, že pohlíží nepříznivě na katolické jeptišky. [f]

Katolická církev ovšem neomezila své aktivity na obviňování filmového průmyslu. Dokázala prohloubit svůj vliv v Hollywoodu i jinde v takovém rozsahu, že v letech následujících po Druhé světové válce protestantské Spojené státy americké viděly bez rozpaků, jak se jeden katolický film za druhým objevuje v rychlém sledu na plátnech kin.

V roce 1946 bylo v Hollywoodu plánována výroba 52 vzdělávacích katolických filmů ročně pro školy a fary pod řízením pátera Louise Galese. Potom se uskutečnily rozmanité projekty jak v Hollywoodu, tak ve vlivných amerických finančních kruzích. 

Katolická církev hodlá dobýt filmová plátna na celé zeměkouli. S toho plyne i obrovská snaha americké hierarchie vyvíjet stále rostoucí tlak na filmový průmysl Ameriky, neboť americký filmový průmysl je rozhodujícím dodavatel filmů pro 90 000 kin světa (1949).

A když si připomeneme, že velké organizace,jako jsou Rytíři Kolumba s 650 000 členů, Katoličtí váleční veteráni , kteří v roce 1946 zahájili kampaň ke zvýšení počtu členů na 4 miliony, Národní rada katolických mužů, katolické odbory, Národní rada katolických žen s více než 5 miliony členů, Starší katolické dcery Ameriky, katoličtí studenti atd. neustále jednotně pracují podle pokynů americké hierarchie„ není těžké si představit, jak katolická církev, i když je stále v menšině, již může vykazovat neúměrný vliv na filmový průmysl, jedno z největších průmyslových odvětví protestantské Ameriky.

Kromě filmového průmyslu učinila katolická církev značný pokrok v přímém či nepřímém ovlivňování dalších prostředků hromadné zábavy, vzdělávání a informací, jako je divadlo, reklamní průmysl apod. [g]

Rostoucí moc katolické církve v prakticky všech oblastech života z ní činí velmi riskantní problém pro každého, kdo pohrdá úsudkem a moudrostí světa publikací. Je možno uvést nesčetné příklady, kdy národní deníky se musely stáhnout nebo zcela opustit některé tyty zpráv, aby zamezily probuzení hněvu katolické hierarchie.

Tlak na tisk se uskutečňuje stále častěji, než se obecně věří, bojkotem reklam, jako ve známém případě Davida Smarta, když „katolická hierarchie svékla i z košilei bojkotem reklamy na svou whisky v časopisech Ken a Esquire“ ještě před Druhou Světovou válkou.  (George Seldes, The Catholic Crisis.) A jak šel čas, takové případy nastávají znepokojivě často.

Stejné metody se používají proti vydavatelům knih, z nichž většina ještě před před prozkoumáním rukopisu odhaduje, v jakom světla bude posuzována katolickou církví, která kromě „paralyzování“ a zákazu knih může nepřímo praštit vydavatele přes zadek stahováním nebo odmítáním přijímat reklamy, veřejným odsouzením určitých typů literatury, vedením války proti„špatným knihám“, jako byla ta započatá v roce 1942 zveřejněním rozhovoru s kardinálem Spellmanem v rozhlase a jeho pozdějším uvedením newyorkským časopisem  Journal American s podporou představitelům společností všech vyznání, a využitím různých takových nástrojů ovlivnit každého, komu by takový bojkot způsobil vážné finanční ztráty.

Tyto aktivity, i když nejsou tak nápadné jako ty spojené s filmem, přesto vnášejí vážná omezení do života průměrného občana Spojených států amerických, zejména když si kromě takového negativního působení katolického tisku připomeneme důsledky tlaku katolíků, katolických sympatizantů a obrovský aparát NCWC.

Katolicismus ve Spojených státech Amerických vděčí za svůj postup také jinému faktoru, který, přestože není tolik známý, je značně zodpovědný za vliv katolíků  — jmenovitě skutečnost, že většina katolického obyvatelstva žije v městských centrech. Musíme připomenout, že je to to hlavně městské obyvatelstvo, jehož prostřednictvím jsou ovlivňovány náboženské, kulturní, společenské a politické změny, a že jsou to městské masy, které mají rozhodující vliv na otázky národní důležitosti.

Početní síla katolíků a skutečnost, že žijí hlavně v městských centrech z nich dělá sílu, se kterou musí počítat každý politik, počínaje městským prokurátorem a konče kandidátem na presidenta.

Velká síla katolicismu ve Spojených státech a pokrok, jaký tam učinil ve dvacátém století, ve srovnání s dalšími 256 registrovanými náboženskými vyznáními, které se pokoušejí konvertovat Ameriku, je soustředěna do jednoho pevného bloku a všechny jeho síly jsou zaměřeny k jednomu cíli — jmenovitě, udělat z Ameriky katolickou zemi.

Tato jednota a jasný cíl činí za prvé z katolické církve největší ze všech náboženských organizací v Americe; v roce 1945 byl katolicismus prvním, pokud jde o počet členů církve, ve třiceti osmi z padesáti největších amerických měst. Za druhé tato jednota dala vzniknout zvláštní odrůdě katolicismu známou jako „americký katolicismus“, kterou byl nejdříve Vatikán uražen, potom ho toleroval a nakonec podporoval ve formě, jakou má dnes,

Mužem, která dal organizační impuls spojení amerických katolíků byl páter Hecker, který v minulém století pochopil, že aby učinila pokrok ve Spojených státech Amerických, katolická církev se musí stát americkou.Páter Hecker bojoval proti tendenci té doby mezi katolickými přistěhovalci vytvářet své vlastnícírkve se svými národními biskupy hovořícími jejich vlastními jazyky, a tak vytvořit bezpočet katolických organizací v rámci katolické církve v Americe.

Jako ilustraci toho, co máme na mysli, až v roce 1929 exisovalo v samotném městě Chicago 124 anglických katolických kostelů, 38 polských, 35 německých, 12 italských, 10 slovenských, 8 českých, 9 litevských, 5 francouzských, 4 chorvatské a 8 dalších národností s celkovým počtem 253.

Kdyby tato tendence měla vzrůstat, potom by katolicismus přes svou náboženskou jednotnost rozptýlil své snahy, a poté by stejně jako protestantská vyznání zůstal poměrně neznámým objektem ve Spojených státech. Ale duchovní a administrativní sjednocení katolicismu a snaha učinit tuto církev „americkou“ vedla k jené důležité skutečnosti: dala vzniknout nové formě katolicismu typickou pro Spojené státy americké. To bylo zaznamenáno již v roce 1870, když Evropané začali tvrdit, že „katolicismus ve Spojených státech má v sobě americký duch“ (M. Houtin).

Na začátku dvacátého století byly charakteristiky amerického katolicismu již dobře patrné. Nejdůležitější z nich byly americké tendence dávat přednost „aktivním hodnotám křesťanského předurčení před pasivními“, a za druhé dávat přednost „inspiraci jednotlivce před věčnou autoritou církve a povolit nekatolíkům vše, když pomíjejí některé pravdy, jako formu moudrosti“ (Premoli,1889). Tato tendence byla velmi důležitá a proto velmi ovlivnila přístup Američanů k učení katolické církve ve společenských, ale především politických otázkách.

A tak vlastně namísto nedotknutelných a neřešitelných problémů, které měla v Evropě, přistupovala k problémům sv šíři myšlenek, o jaké si nemohli nechat ani snít katolíci v Evropě. To umožnilo katolíkům spolupracovat s protestanty a žít bez vzniku náboženských, společenských a politických rozporů, toho extremismu, který byl zdrojem tak mnoha potíží všude jinde.

Americký katolicismus se dostával do popředí politického života země ve větším rozsahu během presidentských voleb v roce 1928, když guvernér Smith, katolický kandidát, vyhlásil své „krédo“ [vyznání], které se stalo vyznáním zhruba 95 procent amerických katolíků. V odpovědích na těch, jejichž hesly bylo „Nechceme v Bílém domě papeže“,ale zejména v odpovědi těch poctivých Američanů, kteří se začalitázat, zda někdo vůbec můža být současně loajální Američan a oddaný katolík, Alfred E. Smith, poté když prohlásil, že američtí katolíci, za které právě hovořil, přijali oddělení církve od státu, pronesl toto prohlášení:

Shrnuji své vyznání jako americký katolík. Věřím v uctívání Boha podle víry a praktik římskokatolické církve. Neuznávám žádnou moc institucí své církve, která by byla v rozporu s principy Ústavy Spojených států nebo s dodržováním zákonů země. Věřím v naprostou svobodu svědomí lidí a rovnost všech církví … a v úplnou odluku církve od státu …“.

To bylo něco zcela nového v historii katolicismu, když velký blok amerických katolíků, jak již bylo řečeno, stejně jako velká část hierarchie, otevřeně podporovala Smitha. Vždyť jejich církev učila, že „Sát nemá být oddělen od církveˇˇ a že žádný katolík nesmí skutečně věřit v rovnost vyznání z toho prostého důvodu, že katolicismus je tí  jediným pravým vyznáním. Všechna ostatní, prohlašuje, jsou falešná a proto nesmí být kladena na roveň katolické církvi a všichni katolíci se musí řídit učením papeže. A to znamená, že nesmějí podporovat demokracii, úplnou svobodu tisku  a podobná učení.

Tento přístup Američanů urážel Vatikán po několik desetiletí. Když byl později vyhlášen, a co více, podporován americkou církví, konzervativní Vatikán, přestože byl otřesen, přesto pokládal za moudrou politiku nebránit se tomuto novému katolicismu příliš otevřeně. Určitého uznání bylo dáno této neslýchané svobodě, tomuto nezávislému smýšlení. Ale to americký katolicismus chtěl ukázat církvi, co by měla učit, namísto toho, aby přijal to, co církev skutečně učí, bylo pokládáno za velmi nebezpečnou tendenci.

Co způsobilo, že Vatikán ochabl v neměnnosti svého učení, jako o tom nemohl snít ani jeden evropský stát? Vatikán se začal obávat, že kdyby uplatnil své neměnné principy příliš dogmaticky na americkou církev,potom by to bylo v přílišném protikladu s liberalismem, nezávislostí a všeobecným principem amerického života. Kdyby to učinil, znepřátelil by si nejen nekatolíky, ale i americké katolíky. Proto bylo rozhodnuto povolit, aby autorita a učení katolické církve prošla změnou, která by změnila konzervativní evropský katolicismus na liberální a pokrokový americký katolicismus.

Když povolil americké hierarchii organizovat se po svém a mít velkou nezávislost na Římu ve věcech řízení a šíření katolicismu, když povolil katolíkům pokládat své soupeře s tou mírou svobody,která je základem amerického způsobu života, Vatikán správně uvážil, že by byl pro americké věřící snazší jejich úkol šíření katolických principů, etiky a vlivu.

Až dosud se Vatikán projevil správně a měl úspěch v několika prvních krocích. Jak dalece povolí americkým katolíkům odlišovat se od tradičního katolicismu v Evropě je těžko říci. Z velké části to závisí na pokroku učiněném ve Spojených státech amerických, na společenském a politickém vývoji ve světě, a zejména na přitažlivosti otřesů, které budou otřásat Evropou více než jinými zeměmi v letech, která přijdou.

Ať už půjde Vatikán v pokusech uvést do souladu svůj duch a moderní společnost , a tedy jak mnoho svobody může poskytnout americkému katolicismu, je nicméně jisté, že nezmění svůj základní cíl ani o centimetr. Nezměmí své základní nepřátelství ke skutečné demokratické svobodné společnosti tak radikálně cizí jejímu vlastnímu učení. Shovívavost projevená vůči americkému katolicismu je spíše taktickým manévrem, který se rozestírá po celém kontinentu a po blízkých desetiletích, ne po staletích, aby umožnila katolické církvi dobýt nová území.

Je nutno si stále uvědomovat, že nehledě na svůj pokrok a na vliv,kterého zatím dosáhla, katolická církev ve Spojených státech amerických, ač je mocenskou menšinou, je stále menšinou v soupeření s pevnou opozicí všech ostatních náboženských vyznání a jejich kulturních, společenských a politických důsledků. Katolická církev tedy musí být opatrná, aby neukázala svou skutečnou povahu příliš brzy a příliš otevřeně, protože by to mohlo vzbudit opozici.

Navzdory hlavnímu principu uplatňovanému Vatikánem se americkému katolicismu už podařilo ukázat svůjpravý charakter a cíle  pokud jde o vnitřní společenský a politický život Spojených států amerických a americkou zahraniční politiku. Vlastně se tam už pokusil uplatnit to, co dělá po staletí ve Starém světě, zejména utvářet společnost podle svých společenských principů a zaměřit nebo využívat politickou moc velkého sekulárního národa k dalším náboženským cílům katolické církve v zahraničí. A to navzdory tomu, že její manévry byly prováděny ve stále převážně protestantské zemi.

Viděli jsme již globální politiku Vatikánu vzhledem ke společnosti obecně a jak se Vatikán vměšoval do společenského apolitického života národů podle svého učení. Naše studium evropské politiky by to mělo prokázat dostatečně jasně. Cíle Vatikánu v Americe jsou stejné, jako jeho  cíle v Evropě, rozdíl je jen v taktice používané k jejích dosažení.

Hlavní charakteristikou církevních principů pokud jde o moderní společnost je její podpora autoritářství a je v úplném protikladu s principy společenské apolitické demokracie. Veškerá politika Vatikánu od začátku dvacátého století se řídila jejími vlastními cíly, ale především ve spojenectví s neduchovními hnutími, aby bránila národům na cestě k nim. Z toho vyplývalo její přímé či nepřímé vměšování do politického života Evropy a její podpora diktatuře.

V Americe měla před vypuknutím Druhé světové války katolická církev stejné cíle jako v Evropě, což je úvaha natolik silná, že trochu pozvedneme svůj hlas a bez váhání ukážeme,co vlastně chtěla.

Konečným cílem katolické církve ve Spojených státech amerických bylo učinit oficiálním své učení potvrzené plným souhlasem papeže, studované na katolických universitách a zapsané do záhlaví Sociálního odboru Národního sdružení katolické prosperity (The State and the Church [Stát a církev], Mgr. J. A. Ryan a M. F. X. Millar, nově vydaný v roce 1940 jako Catholic Principles of Politics [Principy katolické politiky]). To výslovně uvádí, že existuje jen jedno pravé náboženství, katolicismus, a že katolická církev se musí ustavit jako státní náboženství Spojených států amerických. A to v souhlase s hlavním učením papežů, „že stát musí nejen pečovat o náboženství, ale musí uznávat jediné správné náboženství“. (Lev XIII). Stručně řečeno, katolicismus musí převládnout a případně vytlačit jiná náboženství. [h] To je potvrzeno encyklikou papeže Lev XIII nazvanou Katolicismus ve Spojených státech amerických [1895], ve které je americké oddělení církve od státu odsouzeno. [i]

Co by se potom stalo s americkými principy svobody svědomí, jednotlivce, náboženského vyznání, názoru a všemi těmi dalšími faktory svobody, které jsou dnes nedílnou součástí amerického života? A pokud jde o určitou oblast života, náboženství, co by se stalo, kdyby se katolicismus dostal k moci?

Jelikož všechna náboženství kromě katolického jsou falešná, není možno dovolit, aby kazilo ty, kteří jsou pod křídly katolické církve.Proto by všem ostatním vyznáním ve Spojených státech amerických „mohla“ být povoleno vyznávat svou víru a provádět bohoslužby, jen pokud by takové služby byly konány „jen v rodinném kruhu nebo takovým nenápadným způsobem, aby nepůsobily ani ostudu ani pohoršení věřících … '

A tak by katolické Spojené státy americké omezily, nebo případně zcela zakázaly, praxi náboženské svobody, která automaticky zavléká náboženství do kulturní, společenské a nakonec i politické oblasti. To vše na podkladě katolického učení, že „není rozumný důvod šířit falešné učení, nikdo nemá právo povolit takové praktiky.“ Proč? Jednoduše proto, že papež tvrdí a vůdec amerických katolíků prohlašuje, že „chyba nemá stejná práva jako pravda“.

Jak si zajisté čtenář odvodil, katolická církev by jednoduše utvářela Spojené státy americké ke stejnému obrazu, jako katolický stát Francova Španělska, Pétainovy Francie nemluvě již o Mussoliniho Itálii, když se přestal přít z Vatikánem o náboženských otázkách.

A katolická církev nejen zavádí takové myšlenky do myslí některých. Její duchovní „Úderné oddíly“, konkrétně jezuité, začaly již před válkou útočit na demokratické instituce Spojených států amerických Postačí uvést několik projevů:

Jak my katolíci si ošklivíme a pohrdáme … tou civilizací, která si nyní říká demokracie … Dnes se američtí katolíci ptají, proč mají prolévat svou krev za tento zvláštní druh sekulární civilizace, kterou hrdinně odvrhovali po čtyři staletí (America, 17. května 1941).

A pokud to nestačí, stejný článek se nestydí předvídat společenskou revoluci ve Spojených státech amerických takto:

Křesťanská (rozuměj katolická) revoluce započne, až se rozhodneme osvobodit od existujícího společenského řádu, dříve než s ním budeme pohřbeni (tamtéž).

Takové plány,přestože byly naplňovány v Evropě, by se zdály fantastické Američanům, ale přesto byly pečlivě připravovány katolickou církví i ve Spojených státech amerických samotných před náhlým úderem Pearl Harbouru.

Vatikán, který je mistrem v umění kličkovat, přirozeně oficiálně nepodporoval tyto plány. Nadále se klaněl demokracii a všemu tomu, coje drahé americkým masám, ale současně připravoval malou část svých věřících pod vedením kněze pátera Coughlina. Z hlediska toho, co páter Coughlin kázal, psal a vysílal, musíme připomenout, že k tomu měl tichý souhlas americké hierarchie, neboť „každý kněz, který píše článek do denního tisku,¨nebo do časopisu bez svolení svého biskupa porušuje článek 1386 kanonického práva.“

Páter Coughlin měl tisíce čtenářů svého listu Social Justice [Sociální spravedlnost] a miliony posluchačů svého rozhlasového vysílání. Co kázal? Jednoduše kázal takovou formu autoritářství, která byla úspěšná v katolické Evropě zkombinovanou se směsí fašismu a nacismu a uvedenou do jistého souladu, aby to vyhovovalo americké společnosti a temperamentu.

Ale páter Coughlin kromě kázáni též jednal. Jeho taktika nebyla stejná jako u evropských podporovatelů autoritářství, katolicismu apod., neboť si byl vědom, že se zemí, o kterou se jedná, jsou Spojené státy americké. Proto nepřipomínali podobná úspěšná hnutí v Evropě.

Páter Coughlin vlastně zkoušel používat nekatolické prvky, které měly nicméně mnoho společného s katolicismem, zejména nenávist k určitým věcem a stejné cíle v společenské a politické oblasti. Obratným manévrováním si dokázal zajistit většinovou kontrolu, 80 procent organizace „America First“ [Amerika na prvém místě), organizaci vytvořenou zejména supernacionalistickými silami a obchodními magnáty.

Páter Coughlin a vůdcové jeho hnutí již měli plány na převedení organizace „America First“ rozpuštěním členské základny v milionech svých rozhlasových posluchačů na mohutnou politickou stranu. V napodobování evropského fašismu šel zpočátku tak daleko, že si zorganizoval jakýsi druh soukromé armády, která se skrývala za formací „Křesťanská fronta“. Ta měla být hlasatelem Coughlinovy „Křesťanské revoluce“. [j]

V mnoha částech Spojených států amerických byly organizovány sportovní kluby. Jejich zvláštností byla jejich podoba s polovojenskými hnutími a vojenský výcvik jejich členů. Podstata hnutí byla americkým úřadům podezřelá; list pátera Coughlina „Social Justice“ byl zakázán jako ,buřičský“, zatímco mnohé sportovní kluby „Křesťanské fronty“ byly přepadeny (např. Brooklynský sportovní klub Křesťanské fronty 13. února 1940).

Při více než jedné příležitosti páter Coughlin prohlásil, že touží po moci, a to i formou násilí,např.když prohlásil: „Buďte ujištěni, že váz pobijeme jako Franco“. (Social Justice, citováno J. Carlsonem). Později si dokonce dovolil pronést při vypuknutí Druhé světové války předpověď, že se dostane k moci během příštího desetiletí:

„Předvídáme, že … nacionální socialisté v Americe, organizovaní pod tím či oním jménem, nakonec převezmou kontrolu nad vládou v tomto světadílu. … Předvídáme dokonce konec demokracie v Americe. … (Páter Coughlin, Social Jusitice, 1 září 1939).

Může snad existovat ještě otevřenější vyjádření toho, co by páter Coughlin a jeho spojenci učinili, kdyby měli možnost naplnit své plány? A co by to znamenalo, kdyby se situace vyvinula v jejich prospěch? Viděli jsme, jak se fašismus začal vyvíjet v Evropě, a to nám dává odpověď: výsledkem by prostě byla americká verze evropského fašismu. [k]

Přirozeně,katolická církev ve Spojených státech nemohla otevřeně podporovat tuto kampaň. Bylo v jejích zájmech zapírat pátera Coughlina v době, kdy nechtěla ohrozit své pronikání do americké společnosti prostřednictvím svých škol, dobročinných institucí, tisku atd. Alepřece není pochyb, že katolická církev sledovala činnost pátera Coughlina s velkými sympatiemi a že ho tajně podporovala a dokonce mu žehnala. Snad postačí jen několik případů, které to dokazují.

V roce 1936 biskup Gallagher, Coughlinův nadřízený, po návratu z návštěvu Vatikánu, připravené tak, aby mohl s papežem prodiskutovat Coughlinovu činnost, prohlásil:„Páter Coughlin je vynikající kněz, a jeho hlas … je hlasem Božím. … “

V roce 1941 františkán přirovnal pátera Coughlina k „druhému Kristovi“ (New York, 29. června 1941) a v příštím roce katoličtí preláti otevřeně požadovali Coughlinův návrat, aby mohl zorganizovat svou revoluci: „Přicházejí dny, kdy bude tato země potřebovat Coughlina, a bude ho potřebovat nutně. Musíme být silní a stále zorganizovaní na tento den“. (Páter Wdward Brophy, vůdce „Křesťanské fronty“, červen 1942). [l]

A to vše v době,kdy v pozadí vedoucí americké hierarchie sami často otevřeně sympatizovali s fašismem. Tak např. byl kardinál Hayes čtyřikrát vyznamenán Mussolinim a kardinál O'Connel nazýval Mussoliniho „tím geniem, kterého dal Itálii Bůh“.

V roce 1941 měli páter Caughlin a „First America“ kolem 15 milionů stoupenců a sympatizantů.

Pearl Harbor tomu učinil nečekaný konec. Ale první tahy, o kterých se nemluvilo dokud válečná bouře nepřešla a nové okolnosti je neumožnily, byl jasný již tehdy,kdy atomové bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki uštědřily konečná knock-out Japonsku.

Přeszvěst učebnic v katolických univerzitách, kardinálů vyznamenaných Mussolinim a pátera Coughlina a jeho „Křesťanské fronty“, se snad může zdát bezvýznamný ve srovnání s nesmírnými aktivitami, které vyvíjela katolická církev ve Spojených státech amerických, např.prostřednictvím ncwc. Nicméně jsou velmi významné a dokazují, že kdyby katolická církev nadále narůstala v příštích letech, bude představovat mocný vliv, schopný zvrátit osud Spojených států amerických na cestu,která by byla s velkou pravděpodobností cizí tradicím a duchu amerického lidu.

Mezitím katolické církev ve Spojených státech amerických čekala na čas, kdy může projevit otevřeněji své skutečné cíle. Prováděla to důvtipnější politikou s využitím svého již znatelného vlivu na tuto zemi, aby dosáhla cílů jak na vnitřním, tak na zahraničním poli. Řečeno bez obalu, využívá moci Spojených států amerických pro svou další politiku v nejrůznějších částech světa.

Může nás to překvapit, ale je tomu ttak. Bez hledání sporných příkladů připomeneme jen dva význačné případy. K prvému došlo v prvém desetiletí po skončení /rvé světové války, když vypukla revoluce v Mexiku. Došlo k tomu, že zahraniční organizace,kreré se cítily ohrožené novou vládou, byla katolická církev a velké americké naftové koncerny. Obojí měli velký vliv na vnitřní záležitosti Mexika zásluhou své hospodářské moci, řízenou v prvním případě z Říma, v tom druhém ze Spojených států amerických.

Programem nové mexické vlády bylo omezit vliv církve jejím ochromením v hospodářských, společenských, kulturních a politických oblastech a vyvlastnit naftové koncerny vlastněné a řízené americkými firmami. A tak se ocitla tváří v tvář dvěma mocným nepřátelům, které, ač si byly navzájem zcela cizí, se stali spojenci.

Katolická církev namísto zahájení ozbrojené revoluce a navádění mexických katolíků k atentátu na mexického presidenta, poštvala 20 milionů katoolíků ve Spojených státech amerických proti jejich sousedovi a americká hierarchie současně otevřeně požádala oamerickou intercenci v Mexiku (viz další kapitolu).

Druhý méně dávný případ nastal během španělské občanské války. Už jsme viděli, jakou roli sehrál Vatikán v této tragédii. Když válka poprvé vypukla v červenci 1936, hlavní starostí Vatikánu bylo zajistit co největší možnou pomoc katolickým vzbouřencům a znemožnit republikánům takovou pomoc. To, že Hitler a Nussolini poslali vojáky a děla Francovi, že Francie zavřela své hranice a Toryovská Anglie pomohla povstalcům svou nekritickou neintervenční politikou,to nestačilo k uspokojení Vatikánu.

Pomoc posílaná republikánům z Ruska byla směšně neúčinná a stala se ještě méně účinnou problémy v komunikaci a železnou blokádou západních mocností,kteří byli přesvědčeni, že republikánům se nemá pomáhat. Jediným místem, kr)teré bylo stále otefřené pro španělskou vládu, byl trh Spojených států.

Stalo se věcí velké důležitosti, aby tato poslední naděje republikánů byla odstraněna. A jelikož ani Hitler ani Mussolini s pochopitelných důvodů nemohli požádat Washington, aby jim zavřel bránu, úkolu se podjal Vatikán, který s využitím veškerého svého aparátu katolické církve ve Spojených státech zahájil jednu z těch nejbezohlednějších pomluv a nenávistných kampaní, jaké kdy byly zaznamenány. Prováděl jí pomocí tisku, rozhlasu, přes kazatelny a školy a po přímé žádosti u presidenta Roosevelta dosáhli toho, co chtěli.

V tomto místě nebude chybou se krátce zmínit o těsných vztazích, které existovaly mezi presidentem Rooseveltem a Vatikánem, neboť jsme již viděli, jak byly důležité tyto vztahy během Druhé světové války.

Papež a president měli několik společných cílů a navzájem si pomáhali v příslušných oblastech. Vatikán provedl prvé kroky, aby získal podporu Spojených států v případě evropské války, v jejímž pozadí se skrývalo bolševické Rusko, zatímco Roosevelt v té době potřeboval získat katolické hlasy v příštích presidentských volbách a vatikánskou podporu pro svou politiku sjednocování amerického světadílu. A vzdáleněji si přál vatikánskou podporu a vliv v politickém kotli Evropy,zvláště pro případ války.

Na podkladě toho začal Vatikán jednat na podzim 1936, když vyslal papežova státního tajmníka kardinála Pacelliho na návštěvu Států. Kupodivu návštěva se uskutečnila v době voleb. Kardinál Paclli přijel do New Yorku 9. října 1936, a po strávení několika týdnů na východě si udělal malý výlet na střední a daleký západ, navštívil Chicago, San Francisco, Los Angeles, Cincinnati ard. Byl zpět v New Yorku 1. listopadu. Po Rooseveltově znovuzvolení 6. listopadu s ním večeřel v Hide Parku.

Co ¨znamenala návštěva papežského tajemníka pro americkou hierarchii s ohromným aparátem novin a NCWC v době voleb je zřejmé. Ale budiž poznamenáno jako protiklad, že páter Coughlin radil Američanům, že pokud se nezbaví Roosevelta volbami [by ballots], budou se ho muset zbavit kulkami [by bullets].

Pacelli a Roosevelt po volbách prodiskutovali mnohé body: pomoc Spojených států amerických poskytnutou nepřímo Vatikánu ke zničení španělské republiky pod záminkou neutrality a ustavení diplomatických vztahů mezi Vatikánem a Washingtonem. Tajná jednání začal mezi Piem XI  Rooseveltem a pokračovala do roku 1939 bez konkrétních výsledků.. Potom 16. června 1939 římský korespondent listu New York Times poslal zprávu z Vatikánu,která tvrdila, že „kroku k navázání vztahů mezi Svatým stolcem a Spojenými státy na normálním diplomatickém základě jsou vbrzku očekávány papežem Piem XII [tj. Pacellim, který mezitím nahradil Pia XI].“

29. července 1939 kardinál Enrico Gasparrini přijel do New Yorku a strávil tři dny s arcibiskupem Spellmanem a jeho cesta měla připravit „právní stav pro případné navázání diplomatických vztahů mezi ministerstvem azhrabič a Svatým stolcem.“ (New York Times 29. července 1939).

Velkým problémem, který bránil navázání diplomatických vztahů mezi Vatikánem a Bílým domem byla skutečnost, že Roosevelt nemohl vyslat řádného velvyslance do Vatikánu a Vatikán nemohl poslat nuncia do Washingtonu bez předložené plánu kongresu, Ale Roosevelt našel v Piovi XII muže ochotného ke kompromisům a záhy byla nalezena cesta, jak by mohli kongres obejít a Spojené státy by měly velvyslance. V prosinci 1939 Spojené státy,které oficiálně ignorovaly Vatikán od roku 1867, navázal diplomatické vztahy jmenováním pana Myrona Taylora za prvého osobního velvyslance presidenta Roosevelta u papeže. To bylo provedeno bez vážnějších rozporů v protestantských Spojených státech, a tento tah byl proveden ve víře, že zásluhou současných snah papeže a presidenta bude Itálie nevstoupí do války.

Pan Taylor byl milionář, vysoko postavený v Episkopální církvi, důvěrná přítel jak Roosevelta tak Pia XII a obdivovatel fašismu. Byl proto přijatelný pro protestanty, pro katolíky, pro Bílý dům, pro Vatikán i pro Mussolinoho. Neboť nesmíme zapomenout, že 6. listopadu 1936 Taylor prohlásil, že „celý svět musel obdivovat úspěchy premiéra Mussolinoho při ukázňování národa“. a vyjádřil svůj souhlas s okupací Etiopie: „Dnes nová Italská říše směřuje k budoucnosti a přebítá svou zodpovědnost jako strážce a vládce zaostalých lidských duší“. (New York Times, 6. listopadu 1936).

To byl začátek diplomatických a politických vztahů Vatikánu a Washingtonu, který přetrval do smrti presidenta Roosevelte (duben 18945) a prakticky dokonce Druhé světové války.

Poznali jsme tyto vztahy v činnosti, když jusme pojednávali o Itálii, o Rusku, o častých cestách pře Atlantický oceán pana Sumnera Wellese, pana Taylora, mgr. Spellmana, pana Titmana a pana Flynna, z nichž každý podle potřeby působil jako „neoficiální“ velvyslanec u Svatého stolce.

Blízkost společných zájmů v mnoha domácích i zahraničních oblastech se postarala o tyto těsné vztahy. Role, kterou mohl Vatikán hrát během nepřátelství jakop prostředník mezi všemi válčícími stranami a vážnost, jakou měl v mnohých zemích, vytvářel sílu katolicismu, to na jedné straně, na druhé straně hospodářské, finanční a politické výhody byly aktivy Spojených států. Tyto síly, které poháněly obě mocnosti k provádění současné politiky, výhodné pro oba partnery a posilující již tak velký vliv Říma, a to jak uvnitř tam mino Spojené státy, učinily katolicko-americkou spolupráci tak těsnou, že bývalý velvyslanec ve Vatikánu potvrdil, že „několik lidí v Evropě se obávalo spojení, které fungovalo na duchovní úrovni mezi dvěma silami, které byly představovány Spojenými státy a Svatým stolcem, a které … byly koordinovány v každém případě, který opravňoval společnouakci“ (Pan Frangois Charles Rouz, bývalý francouzský velvyslanec u Svatého stolce, Revue de Paris, září 1946).

S nástupem nového presidenta a zastavením nepřátelství byly jejich vztahy prakticky beze změny. Osobní představitel presidenta ve Vatikánu, vysvětlovaní v roce 1939 „jako dočasné opatření nezbytné pro válku“ s úsvitem míru bylo zachováno na základech, které, ač byly důležité v době nepřátelství, „budou stejně užitečné v budoucnosti“. Budou tedy pokračovat donekonečna ve svém poslání, které nekončí „v tomto roce, asi ani v příštím roce, ale jen tehdu nebo jindy; vlastně, jen když zavládne mír na celém světě,“ (President Truman protestantským vyslancům, kteří žádali o odvolání jeho zvláštního vyslance ve Vatikánu, červenec 1946).

Poté, kdy bylo prohlášení proneseno, vznikly po celé zemi hluboké pocity nespokojenosti a vlivné skupiny popisovali jmenování pana Taylora jako „přednostní zacházení s jednou církví na úkor jiných“ a vyvolalo vyšetřování kongresu o „financování, autorizaci a zodpovědnosti“ mise pana Taylora a byla vyjádřena nelibost nadskutečností, že president udržováním polooficiálních vztahů s Vatikánem porušuje „naší posvátnou americkou doktrínu o odloučení církve a státu“ a Bílý dům prohlásil, že pan Taylor by se měl vrátit z Říma po návštěvě ne delší než třicet dní, „aby pokračoval v jednání o důležitých záležitostech  s papežem“ (28. listopadu 1946).

V příštím roce si papež a president vyměnili dopisy zcela potvrzující neoficiální spojenectví, jaká si ani ta nejoptimističtější představivost nemohla snít v krátkém desetiletí před tím.

Zatímco Truman v oficiálním dopise který jeho osobní zmocněnec předložil Piu XII v srpnu 1947, přislíbil prostředky Spojených států na pomoc papeži a „všechny síly usilující o morální svět“ k obnovení pořádku a zajištění trvalého míru, „který může být vystavěn jen na křesťanských principech“, hlava katolické církve ujistila presidenta, že Spojené státy americké by získaly „upřímnou spolupráci od Boží církve“, která chrání „jednotlivce proti despotické vládě … pracujícího člověka před útlakem … náboženství před pronásledováním“ a kromě toho „sociální nespravedlnost … je velmi užitečná a účinná zbraň v rukou těch, kteří se snaží zničit to vše dobré, co civilizace přinesla lidem … je to pro všechny upřímné ctitele velké lidské rodiny spojit se a vzít jim z rukou zbraně.“ (Dopis odeslaný papežem Piem XII presidentu Trumanovi, 7. srpen 1947). [m]

I když to plně nepochopily během Druhé světové války, Spojené státy americké nyní objevily, že Vatikán, kromě toho že „světově nejlépe naslouchá tazatelům“, od kterého je možno se naučit více o současných proudech a protiproudech v mezinárodních záležitostech, než od všech světových ministerstev zahraničí, a je též nejmocnějším spojencem ve „studené válce“, kterou vedou Východ a Západ, údajně v míru, vedou proti sobě.

Byla to doba,kdy odpovědní vůdci ve Spojených státech označovali situaci za mimořádně vážnou, a kdy se narážky na vedení preventivní jaderné války proti Sovětskému Rusku se nezdály být jen fámou.

Ve Vatikánu sestavili pečlivě zlověstné plány. Primasové v různých zemích za Železnou oponou byli upozorněni, aby se připravili na ustavení katolických nebo pravicových vlád po pokusu svrhnout komunistické režimy, jako jeden z nich, kardinál Mindszety otevřeně prohlásil při svém procesu před dvěma lety. Během tohoto procesu v Budapešti kardinál Mindszety, primus Maďarka, připustil, že požádal o americkou a brotskou intervenci „aby se zbavili nesnesitelné krutosti, teroru a útlaku“, ale že se vždy modlil proti příchodu Třetí světové války. Nicméně že počítal stím, ,že by taková válka mohla přijít.“ (Londýnský list Times, 2. května 1949).

Atomový blitzkrieg se neuskutečnil. „Studená válka“ se stala jeho hrozivou náhražkou. Ale pravděpodobnost, že skutečná válka by mohla vypuknout na světě v nejbližší budoucnosti činí presidentova osobního zmocněnce ve Vatikánu ještě nezbytnějšího a důležitějšího, než kdykoliv předtím.

Od té doby se vztahy mezi Spojenými státy a Vatikánem zásluhou rostoucího nalézání společných zájmů v jistých částech světa, např. ve Východní Evropě, a nutnosti podporovat nebo potírat jistá politická hnutí buď dolarovými půjčkami nebo encyklikami, stávají tak těsné, že se brzy změnily na skutečné a řádné tiché spojenectví, takové, jaké nemá předchůdce v análech americké historie.

Toto podivné politické spojenectví bylo umožněnu kromě výše uvedených důvodů, když si oba partneři částečně uvědomili, že žádný z nich sám o sobě nemůže úspěšně rozdrtit Rudého draka. Neboť jeden z nich má morální zbraně a nemůže poskytnout atomové bomby, a ten druhý, který řinčí válečným potenciálem, nedokáže vyvinout tolik duchovní morální síly, aby zajistil protibolševické křížové tažení, které by vrhlo lidstvo  do třetí krvavé lázně.

Pokud by komunismus, který v mnoha částech světa přerostl do politického systému, zatímco v jiných je stále ještě v prchavé formě, měl být úspěšně potřen, je nutno proti němu bojovat na dvou frontách: na materiální i duchovní, neboť vyžaduje nasazení ja morálních tak duchovních zbraní.

Jelikož Spojené státy americké, přes své ohromné finanční a průmyslové zdroje, by nemohly vážně uvažovat o rozdrcení komunistické ideologie ani nemůže uspět při likvidaci Sovětského Ruska, a nemohl by to ani Vatikán se svými 400 miliony katolíků, věří na boj s konglomerátem diktatur držících ve své moci šestinu zeměkoule a třetinu Evropy. Bylo proto nezbytné, aby Spojené státy americké, které se jim mohou postavit vahou své ocele a stávajících armád, a Vatikán, který má k dispozici celosvětový morální bojkot dostatečně silný a hluboce přesvědčený, staly navzájem nezbytnými.

A z toho vyplývá, že jestliže v roce 1939 předcházejícímu vypuknutí Druhé světové války Roosevelt pokládal za důležité držet si osobního zmocněnce ve Vatikánu, v roce 1949 ho Truman nepotřeboval o nic méně, než jeho předchůdce. Spojené státy americké, s tichým souhlasem, že demokratické principy nestačí poskytnout dosti ohně pro spuštění křížového tažení, se obrátily na Vatikán, aby probudil organizovaný antagonismus z morální stránky. [n]

Během desetiletí líbánek amerických katolíků nastalo to, na co církev tak vroucně čekala, zejména po vymizení nacismu; blýskající se meč amerického sv. Jiří se připravil na zdoláni Rudého draka. A Spojené státy americké se staly arzenálem katolické církve.

Je paradoxní, že jednou ze skutečností nejvíce zodpovědnou za shromáždění síly katolické církve ve Spojených státech amerických bylo rozšíření komunismu, což během posledních dvaceti let posílilo katolicismus ve Spojených státech amerických více než co jiného od velké katolické imigrace v minulém století.

Strašidlo komunismu, které během posledních třiceti let posloužilo tak dobře světové politice, se ukázalo jako neméně účinné pro snahy Vatikánu zlomit protikatolickou frontu v rámci Spojených států amerických.

Většina protestantských církví, které i v poměrně normálních letech zásluhou své nejednotnosti rozptýlily své snahy nedostatek předvídavosti a jsou v neustálé nevýhodě při jednání s katolickou církví, při oživení „Rudého nebezpečí“ doma i v zahraničí byly fascinovány protibolševickou rolí, kterou sehrál Vatikán tak výrazně ve světové politice jako partner Spojených států amerických. A to v takovém rozsahu, že dnes vidíme protestantské představitele a protestantské listy schvalovat politiku katolické církve, a ovšem i jejich podporu Vatikánu jak v domácí tak v zahraniční politice, a to na základě chybného názoru, že Vatikán bojuje jejich boj, že Vatikán je hlavním ¨nositelem křesťanství proti protikřesťanské ideologii, zdánlivě bez vědomí, že katolicismus vnáší značné rozpory do jejich vlastních řad a tiše se snaží nastoupit na jejich místo. 

To, co by před dvaceti lety pokládal kaýdý protestant za holou nemožnost, na to se dnes dívá lhostejně a dokonce to schvaluje vlivná část amerických protestantů.

Je pravdou,  že ve srovnání s širokým protestantským nesouhlasem je to malá část, je ovšem zlověstným znamením,že katolická církev dosáhla toho, o co se neustále snažila po desetiletí: rozdělit protikatolickou frontu amerických protestantů, rozdělit své oponenty a ovšem naklonit na svou stranu vlivné skupiny i jednotlivce z pole opozice, aby byla vítána v samém středu protestantů, dokud ještě nedávno největší překážka jejího vpádu do života Spojených států amerických.

Konstantinopole nebyla vyloupena, protože Turci dobyli její mohutné hradby. Padla, protože malý průlom v jejím týlu, která si Byzantinci sotva povšimli,  byla dobyta když zaháněli hromadný útok 200 tisíc vojáků Mohameda II z míst, kde očekávali zničující úder.

Úspěchy katolíků na tomto neskončí. Zatímco se spojí s protestantskými Spojenými státy ve světové politice a ukonejší značnou část opozice, zrychlí svůj krok aby se zamerikanizovala, či spíše zkatoličtila Ameriku.

Její hierarchie vzrostla a má povoleno více svobody než hierarchie mimo Spojené státy americké. Noví američtí kardinálové byli jmenováni (1946), počet amerických biskupů se znásobil, semináře narostly. U oltářů byli postavení američtí svatí (Matka Cabrini, 1946), neboť jejich případy, z nichž některé byly zahájeny před čtyřiceti lety, jsou nyní urychlovány, aby dali americkým masám jejich svaté zrozené v Americe. (Sám papež v červenci 1947 podpořil kanonizační případ matky Elizabeth Ann Setonové, v Americe narozené matky pěti dětí, která po smrti svého manžela, zakladatelky a prvé představené Dobročinných sester. Pokud bude případ pokračovat, Marka Setonová se stane prvou svatou narozenou v Americe, (protože Frances Cabrini se narodil v Itálii a stal se naturalizovaným Američanem). Členové americké hierarchie jsou posíláni nebývale často do vysokých a zodpovědných postavení, a to nejen do Ameriky, ale i jinam. (Zvolení pátera Williama Slatteryho z Baltimoru za Nejvyššího generála Vincentiánů prolomilo tradici čtyř staletí. Pozici vždy zastával Francouz v červenci 1947. Páter John Mix narozený v Chicagu byl zvolen Nejvyšším generálem Kongregace zmrtvýchvstání Našeho Pána Ježíše Krista v červenci 1947. Matka Mary Vera z Clevelandu, Ohio, byla zvolena nejvyšším generálem Sester z Notre Dame v lednu 1947). Američtí kardinálové jsou samozřejmě důvěrníky a osobními přáteli papeže a jejich váha v ústřední správě Vatikánu roste s časem. Američané přebírají otěže katolické círčkve v Americe, v zahraničí i v Římě, nebo spíše až přijde jejich den, dobýt katolickou Ameriku.

Vatikán, když se rozhodne dobývat, přestože je připraven pečlivě prostudovat vysokou strategii, je mistr v taktice. Vzájemná hra společenských a politických proudů a protiproudů všude, kde je to možné, neúnavnost používaná ke zrychlení tempa jejího pronikání do záležitostí Spojených států amerických a zbytku světa.

Její kampaň za konečné dobytí Spojených států amerických je vedena současně podél čtyř hlavních linií:

(A)
Spojenectví se Spojenými státy v zápase proti světovému komunismu.
(B)
Konejšení protestantské opozice v rámci Spojených států amerických použitím strašidla komunismu. Převzetí role prvního a předního křesťanského rytíře proti Rudému drakovi. Snaha získat podporu určité části nekatolických církví.
(C)
Zintenzívnění procesu amerikanizace katolicismu uvnitř i vně Ameriky
(D)
Nenápadná snaha rozdrtit některé články v politické struktuře Spojených států amerických, přitom změna některých z nich by nakonec dala katolické církvi privilegované postavení oproti jiným církvím.

 S odkazem na ten poslední, existují dva indikátory, které lépe než cokoliv jiného ukazují, kde katolická církev soustřeďuje svůj útok: protestanté změkli pokud jde o myšlenku neoficiálního zmocněnce ve Vatikánu a katolická církev se pokouší napadat Ústavu Spojených států amerických.Přestože je riskantní nasazovat si prorocký plášť, přesto není nepravděpodobné,že „dočasné opatření“ zahájené Rooseveltem by mohlo přerůst do „trvalého omylu“ ministerstva zahraničí.

Jakmile by jednou měly Spojené státy americké velvyslance ve Vatikánu, byl by Vatikán oprávněn mít svého představitele ve Washingtonu, který by se ofociálně obracel na presidenta nejen jménem městského státu Vatikán,malého nezávislého státu, ale i jménem římskokatolických občanů Spojených států, a dále jménem 400 milionů římských katolíků po celém světě. Bylo by to stejné, jako kdyby moskevský velvyslanec akreditovaný vr Washingtonu byl oprávněn představovat kromě vlády Sovětského Ruska i americké komunisty a ovšem i komunisty v zahraničí.

Co by to znamenalo? Že Ústava Spojených států amerických by se rozdrobila v základech a že oddělení státu od církve by bylo navždy ztraceno. (Stojí za zmínku, že papežovo vysílání o falešné a pravé demokracii se stalo součástí zápisů z Kongresu v roce 1946. Senátor James Murray z Montany při návrhu na jeho zahrnutí poznamenal: „Pro ty, kteří kritizovali můj požadavek … nechť si rozmyslí, zda kritikou jejího obsahu nekritizovali též základní principy americké demokracie.“)

To není jen spekulace. Katolická církev již provedla první zpočátku obezřetné, ale nakonec pevné kroky po této nové nebezpečné cestě. Na podzim 1948 římskokatolická hierarchie vydala dlouhé prohlášení, kterým nenápadně připravila veřejnost na doplnění jednoho ze základních principů americké vlády a pracuje „klidně, trpělivě a vytrvale“ na revizi toho, co pokládá za „ostudně rozsáhlý výklad“ Prvního dodatku Nejvyšším soudem. Hlavním bodem tohoto prohlášení byl nepochybně předložen: Byl nebo nebyl První dodatek, zakazující kongresu vytvářet zákony „uznávající ustanovení náboženství“ míněn tak, aby dosáhl a udržel oddělení církve od státu? V jejich pokusech o výklad toho, co měli na mysli tvůrci Ústavy vyškrtli jako „matoucí metaforu“ Jeffersonovu větu pojednávající o „hradbě oddělující církev a stát“ a šli ještě dále, když navrhli, že tuto větu je možno objasnit slovy samotného dodatku. [o]

K dosažení konce tisíc mil dlouhé cesty, jak říká čínské přísloví, se začíná jedním malým krůčkem.

Katolická církev ve Spojených státech došla daleko ode dní v 18. století, kdy jejích 30 000 členů bylo pokládáno téměř za společenské vyvrhele. V současnosti rychlost, růst a rostoucí význam, a neprojde mnoho let, kdy bude každá součást amerického života přímo nebo nepřímo ovlivněna katolickou církví. Katolicismus ve Spojených státech rostoucí geometrickou řadou geometricky proniká do hospodářského, společenského, morálního, vzdělávacího a politického života země.

[Tři z každých 16 Američanů jsou katolíci (1949). Kolem 43 černochů se stává katolíky ve Spojených státech každodenně v roce 1946. Katolíci představují jednu čtvrtinu z celkové indiánské populace ve Spojených státech. Americkými nejkatoličtějšími městy jsou: Boston, vede s 75,3 procenty katolického obyvatelstva, New Orleans 66 procent, Providence 56,7 , Syracusy 53,5 , Jersey City 53,2 , Buffalo 52 , detroit 47,2 , Chicago 40,8 , Philadelphia 29,5 , a New York jen 22,6 procent.]

Když může katolická církev vyvíjet tak významný vliv dnes, když, i když je hrozivá, je stéle v menšině, jaká bude její moc za pár desetiletí?

Růst prestiže Spojených států amerických ve světové politice zvýší prestiž amerického katolicismu. A růst amerického katolicismu bude znamenat růst katolického tlaku na vnitřní strukturu americké společnosti.

Do jaké míry takový tlak způsobí rychlý rozklad stavu protestantských církví? Jak dlouho bude Ústava ponechána beze změny a oddělení církve od státu bude smět zůstat jedním z hlavních opor Spojených států?

A pokud současně s tím americký katolický tisk bude pokračovat v růstu v rámci mlčenlivých stěn samotného Vatikánu, takže na některé z nadcházejících konkláve se objeví první američtí papeži, za jak dlouho katolická církev dobude Ameriku?

[Již v roce 1945 kolovaly pověsti, že mgr. Spellman by se mohl stát papežským státním tajemníkem (Rádio Vatikán, 16. 6. 1945). Od jmenování amerických kardinálů určité vatikánské kruhy „nevylučují“ možnost „amerického papeže“.]

Žijeme ve století, kdy mnohé zdánlivě nemožné spekulace se již staly horoucí skutečností. V minulosti katolická církev prováděla zázraky. Bude stále ještě schopná provést jeden z nich ve dvacátém století a změnit Spojené státy na Katolickou Ameriku?


Poznámky překladatele

[a]Výsledky této snahy jsou dnes viditelné — centrum světového fašismu se spolu se zájmy katolické církve přesunulo též k západu na severoamerický kontinent. [Zpět]
[b]Skoro jako známý „Timur a jeho parta“ Arkadije Gajdara ! Předpokládám, že vztahy uvnitř těchto katolických mládežnických mafií se podobně jako vztahy v Gajdarově „partě“ řídily zvyklostmi za vedených v oblasti organizovaného zločinu. Či v jejich české obdobě — v „Rychlých šípech“ Jaroslava Foglara. [Zpět]
[c]O tom, že současná politika katolíků a Vatikánu je nadále zaměřena proti českému národu a jeho národní svébytnosti se čtenář může přesvědčit v tomto článku amerického ekonoma českého původu a  profesora jezuitské Fordhamské University v New Yorku Milana Zeleného — např. podporou požadavku německých neonacistů na revizi Benešových dekretů a revizi výsledků Druhé světové války. Srovnáním jeho požadavků s požadavky specifikovanými v resoluci schválené Evropským parlamentem 15. dubna 1999 ke vstupu České republiky do EU se dále může přesvědčit, že zločinná katolická klika se snaží ovládnout i parlament EU, tohoto současného nástupce Hitlerovy Třetí říše. [Zpět]
[d]Schopnost katolické hierarchie posuzovat morálku obyčejných lidí snad nejlépe charakterizuje H. G. Wells ve své knize Crux Ansata, když v poslední kapitole zkoumá morálku papeže Pia XII:

Posuďme např., jakou část ze svého přirozeného přídělu let a dní spotřeboval na služby v kostele. Každodenně je tu spousta obřadů, které musel vykonat. Kolik hodin na to spotřeboval nevím, ale musela to být dobrá polovina, a kromě toho jsou tu kněžské povinnosti vůči zpovědníkům, příprava na půsty a svátky. To mu neponechalo příliš času pro jinou četbu. Běžný britský a americký nezaměstnaný na podpoře, který čte množství literatury z běžné veřejné knihovny, může, pokud je zvědavý, získat znalosti moderní biologie a moderního myšlení a moderního způsobu života nesrovnatelně větší, než si mohl osvojit každý z papežů, který kdy žil. Ten nezaměstnaný má výhodu značného a narůstajícího množství přehledných biologických myšlenek a poznatků, nad kterými vědečtí badatelé strávili mnoho životů — a které může bez omezení studovat. I kdyby měl papež možnost číst moderní vědeckou literaturu ve čase, který mu k tomu zbývá, bude stále poměrně nevzdělaným člověkem. Ale katolický kněz nesmí svobodně číst to, co by chtěl Jeho četba i myšlení je důkladně řízeno a usměrňováno. Církev je proto v tak značném nesouhlasu skutečností a s pravou stránkou věcí, a tak se stará o to, aby naučila učit své kněze zavírat od počátku oči a zacpávat si uši.

Sledujte kněze ve veřejném dopravním prostředku. Neustále bojuje proti rušivým podnětům. Nesmí se dívat na ženy, aby nemyslel na sex. Nesmí se dívat okolo sebe, protože co kdyby náhodou řekněme ďábel čekal, aby ho nějak podvedl. Vidíte, jak pronáší ochranná zaříkadla a vyhýbá se vaším očím. Potlačuje „hříšné“ myšlenky.

Takové typy jsou stavebním materiálem církve. Přitom přitažlivost sexu je přirozeností pro mladého muže stejně jako jídlo. Jeho potlačení je porušením všeho, pro co zdravý muž žije. Proto v mysli kněží máme  co do činění s čímsi zmařeným a rozladěným, s něčím sexuálně stejně jako intelektuálně zhoubným. A to se vztahuje, přes všechna kouzla kněžského roucha, kadidla atd., i na papeže, stejně jako na každého jiného člena hierarchie. Máme tady co do činění s myšlenkami přežívajícími z temných dob v mozcích bytostí, která se staly dětinskými, zvrácenými a zhoubnými. …

Takto duševně degenerovaní lidé tedy chtějí určovat morálku lidí obyčejných a duševně zdravých! Výsledky můžeme snadno sledovat právě ve falešném chorobném puritánství současných Američanů. Na jedné straně je pobuřuje jakákoliv forma nahoty, který je přece zdravému člověku přirozeností: když se Evropan objeví na veřejné americké pláži v běžných evropských plavkách bez nohaviček, dívají se na něj, jako by byl zvrhlík; i malé holčičky se tam nesmí objevit v plavkách bez horního dílu, o tom spodním už vůbec nemluvě. Na druhé straně, když si nějaká filmová hvězdička při televizním přenosu úmyslně nechá sklouznout část oděvu a ukáže třeba prsní bradavku, celá Amerika po ní šílí. Zvrhlá je prostě celá společenská morálka; zdravá společnost totiž neodsuzuje samu nahotu, která je člověku přirozená, ale obscénnost s ní spojenou. Nevyžaduje proto zbytečné oblečení na koupališti, ovšem herečku, která se chová obscénně na scéně, odsoudí a na tu scénu už příště nepustí. A zrovna tak se nemusí pohoršovat nad slušnou fotografií nahého těla, která nepůsobí obscénně, ale odsoudí nechutnou pornografii, přestože snad modelka bude mít bradavky „cudně“ zakryté přetisknutou hvězdičkou. Vždyť někdy právě tento ústupek falešné morálce je příčinou, že obrázek obscénně působí. Přitom málo kde jsem viděl tolik obscénnosti, jako právě ve Spojených státech.

Samozřejmě, vinu za chorobnou morálku Američanů nemá jen katolická církev; stejnou falší se vyznačují i mnohé jiné (zejména křesťanské) církve a další společnosti. Tragédií ovšem je, když potom chtějí Američané tuto svou chorobnou morálku vnucovat jiným národům. Namísto kulturní tolerance a moudrosti, která je charakteristická pro stabilní kulturní prostředí historických národů vnucují Američané, a to často pod vlivem církví (nejen katolické), extrémně přísný přístup, který často vede jen k dalším extrémům. Tak americká prohibice počátkem 20. století, ale i dodnes platná regulace jeho prodeje v různých státech USA vedla jednak k nárůstu kriminality, zejména organizovaného zločinu, jednak byla impulsem pro rozšíření drog, často jako náhradu alkoholu. Dnes se odtud organizovaný zločin i módní drogová závislost šíří do celého světa. A zatímco vládnoucí vrstva tyto jevy toleruje, ne-li podporuje (viz veřejné kampaně za legalizaci drog), aktivisté různých totalitních sdružení vytvářejí další podobné kampaně — jako příklad uveďme kouření. Nemluvě třeba o systematické kampani proti „dětské pornografii“ — včetně nevinných snímků, kdy rodiče dělají obrázky vlastních malých dětí — která je záminkou pro systematickou cenzuru internetu (kampaň je samozřejmě oprávněná všude tam, kde jsou děti skutečně zneužívány). Pod záminkou „boje za lidská práva“ jsou lidé stále více omezováni současnými neofašistickými „ochránci lidských práv“.

Podobná omezení jsou často necitlivým zásahem do kultury jiných národů, součástí jejichž kultury je jiný přístup k těmto otázkám. A jejich nelogičnost je možno ukázat třeba na protikladných kampaních, prosazovaných často stejnými aktivisty: zákaz kouření tabáku pokud možno všude a současně legalizaci kouření produktů z konopí. Takové kampaně slouží jen svým autorům k vlastnímu zviditelňování a k terorizování ostatních lidí. [Zpět]

[e]Film Forever Amber byl v roce 1948 nominován na Oscara. Viz IMDB, CSFD a FDB. [Zpět]
[f]Dlouho jsem plně nechápal, proč se Miloš Forman ve svém filmu „Lid versus Larry Flynt“ zastával pornografického magnáta. Až z knihy A. Manhattana začínám chápat, že boj proti katolické i jiné cenzuře je pro Američany denním chlebem stejně, jako tomu bylo dříve u nás s cenzurou komunistickou. Snad proto použil Forman i případ pornografického magnáta jako záminku k natočení filmu, který bojuje za svobodu projevu a proti cenzuře nejrůznějšího druhu. [Zpět]
[g]Dnes tam samozřejmě patří snahy o „regulaci“ internetu. [Zpět]
[h]Přesně stejně k tomu přistupovali komunisté,když sice formálně trpěli existenci nekomunistických politických stran „Národní fronty“, ale jen těch, které oni schválili a které se podřizují jejich „vedoucí úloze“ a ochotně s nimi kolaborují. Jak jsou si všechny totalitní ideologie podobné ! [Zpět]
[i]Ocitujme příslušnou část (překlad z anglické verze):

Hlavním faktorem je nesporně uvést věci do vhodného stavu, kdy příkazy a dekrety vašich shromáždění, zejména s těmi, které byly schváleny v poslední době, byly předloženy ke chválení autoritě Apoštolského stolce. Ale, nicméně (skutečnost, kterou s radostí potvrdím), s povděkem vítám spravedlivost zákonů, kterých se Americe dostalo, a zvyklostem dobře uspořádané republiky. Neboť mezi námi církev bez podpory Ústavy a vlády vašeho národa nespoutaná nepřátelskými zákony,chráněná před násilím obecnými zákony a nestranností soudů. může jednat svobodně a bez překážek. Přesto, i když je to vše pravda, bylo by velmi chybné dojít k závěru, že Amerika by měla dojít k takovému konečnému stavu církve, nebo že by bylo všeobecně vhodné či výhodné pro stát i církev, aby byly rozděleny a odloučeny. Za samotnou skutečnost, že katolicismus má u vás dobré podmínky, dokonce se těší zdárnému růstu, vděčí zcela plodnosti, kterou nadal Bůh svou církev, podstatě, kterou lidé ani okolnosti neovlivňují, ona samovolně roste a rozšiřuje se, ale mohla by lépe využívat své plodnosti, kdyby kromě svobody požívala i ochrany zákonů a ochrany veřejnými autoritami. [Zpět]

[j]Srovnejte si to s obhajobou „křesťanské civilizace“ současného katolického konzervativce Patricka J. Buchanana presentovanou v jeho knize „Smrt západu“ i politikou naštěstí již bývalého amerického presidenta George W. Bushe. Presidenta,který podobně jako Hitler zřizoval koncentrační tábory. Vzpomeňme jen, jak se populární americká dívčí bluegrassová Dixie Chicks kapela dostala do vážnách potíží, když si jejich vedoucí zpěvačka Natalie Maines dovolila veřejně tohoto amerického Hitlera kritizovat. Nějak mi to připomíná vlastní zkušenost poté, kdy jsem si dovolil veřejně kritizovat jeho český protějšek - Václava Havla. [Zpět]
[k]Zajímavou studií na téma co by se stalo s Amerikou, kdyby Druhou světovou válku vyhrál Hitler, nabízí k bestseller Roberta Harrise roku 1992 v románu „Fatherland“. Český překlad „Otčina“ vydalo nakladatelství Riopress, ISBN 80-85611-29-6. [Zpět]
[l]H. G. Wells v knize „Crux Ansata“ popisuje takovou hrozbu slovy „pokus o provedení konečné celosvětové Bartolomějské noci“. Nelze, než vzpomenout na sudeťácké „Es kommt der Tag“, které si s takovou radostí nedávno zopakoval český premiér Miroslav Topolánek. Ten, který chtěl zadlužit celý národ na padesát let specifickou formou „restituce“ majetku katolické církve. Přece „co si církev nakradla a vydřela z lidí, to se jí musí vrátit“! [Zpět]
[m]Je přímo obdivuhodné, že všechny totalitní systémy tvrdí, jak usilují o lidské dobro a chtějí zajistit lidem úplnou svobodu, zejména tu, o kterou sami vůbec nestojí. Téměř stejná slova bylo možno slyšet od sovětů, kteří též chtěli násilím nastolit na světě věčný mír a zajistit „pracujícím“ svobodný rozlet. Jen svobodu vybrat si to jediné správné náboženské vyznání nahradila svoboda vyznávat jediný správný marxisticko-leninský světový názor. „Надо быть передовой“, jak mi zdůrazňoval jeden prostý ruský vesničan, když se mne při náhodném setkání tázal, zda jsem komunista. A dosažení těchto „ušlechtilých“ cílů opravňuje použít všech prostředků — v roce 1968 třeba tanků — a stejně jako nacisté a katoličtí fašisté v ustašovském Chorvátsku, „svobodně“ přesvědčovat lidi o svém jediném správném světovém názoru na popravišti nebo v koncentračních táborech. Stejně, jako je tomu dnes v kubánském Guantanámu — jediném koncentráku na dnešní Kubě, který kupodivu neprovozují komunisté.

Konečně — nejvyšší vatikánský humanista pokládá občas za adekvátní i preventivní jadernou válku. To by tedy byla opravdu ta poslední Bartolomějská noc jak se patří — i s ohňostrojem na rozloučenou. [Zpět]

[n]Nemohu si nevzpomenout na Orwellových „deset minut nenávisti“ z jeho románu „1984“. Kupodivu jeho vizi se Americe a Vatikánu podařilo naplnit ještě před napsáním románu. [Zpět]
[o]Prvý dodatek Ústavy USA: Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd. [Zpět]

Obsah

Kapitola 19