Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 17

Rusko a Vatikán

 Bylo by chybou si myslet, že Vatikán pokládal Rusko za jednoho z největších nepřátel katolické církve jenom proto, že se země stala komunistickou. To vůbec ne. Řím pohlížel na Rusko s nejhlubším nepřátelstvím i v době, když car svrchovaně vládl v této zemi. Ale zatímco vatikánské nepřátelství k Sovětskému Rusku měla příčinu v jeho hospodářské, společenské, politické a kulturní struktuře, jeho nepřátelství k carskému Rusku bylo zejména způsobeno náboženskou nesnášenlivostí. Byla to zášť jedné mocné církve, římskokatolické, vůči jiné mocné a rivalské církvi, pravoslavné církvi.

Toto nepřátelství existovalo po staletí, ale zásluhou poměrné izolaci pravoslavného Ruska, neprojevovalo se příliš s výjimkou těch katolických zemí na hranicích Ruska nebo jejichž území bylo někdy podrobeno ruské okupaci.

Ke konci devatenáctého století a během prvého desetiletí dvacátého století se Vatikán začal zabývat Ruskem s větším zájmem než předtím, a začal vlastně vytvářet plán na „případnou konverzi pravoslavného Ruska ke katolicismu“. Činit pokání za tento plán není úkolem této knihy. Postačí říci, že Vatikán ožil kvůli pronásledování katolické církve pravoslavnou církví v samotném Rusku a v Ruskem okupovaných územích. Protesty byly podávány ruské vládě a tlak vyvíjený pravoslavnou církví byl pranýřován na celém světě.

Yo, že pravoslavná církev pronásledovala malé ostrůvky katolicismu je plná pravda. Ale je též pravda, že katolická církev pronásledovala pravoslavnou církev kdykoliv to bylo možné.

Dvě vlastnosti odlišovaly tyto dvě církve a propůjčovala obzvláštní důležitost jejich nepřátelství. V prvé řadě byla pravoslavná církev poměrně úplatnější a její duchovní byli nevzdělaní a pověrčiví. Dále, a to je stejně důležité, byla to národní církev — nebo spíše byla přeměněna víceméně na pomocníka vojenské kasty a cara. Spolupracovala s těmi, kteří si přáli udržovat ruský lid na co nejnižší kulturní a duchovní úrovni, a tak zajistit pokračování carského režimu. Nebude přeháněním, když řekneme, že pravoslavná církev se stala mocným nástrojem carského režimu,a naopak carský režim se stal mocným nástrojem pravoslavné církve. Byly na sobě závislí kvůli pokračování jejich vlády a pro případné přežití. Pád jednoho z nich by vlastně způsobil pád druhého.

Přestože katolická církev vždy podporovala centralizovanou a absolutistickou vládu, jako byla ta carská, nicméně doufal, že carismus by mohl být smeten tím či jiným způsobem, Nebylo tomu tak proto, že by katolická církev byla nepřátelská k carskému režimu samotnému, ale v absolutistickém carismu katolická církev viděla hlavní překážku jejím plánům, a tak se stala stoupencem všech rivalů pravoslavné církve.

Když byl v roce 1905 car donucen k velikým ústupkům dovolujícím provozování všech náboženství, Svatý synod prohlásil takovou náboženskou svobodu za nepřijatelnou pro římské katolíky. Proto došlo při vypuknutí První světové války k tomu, že Vatikán se snažil zabránit spojenectví existujícímu mezi carským Ruskem a dalšími spojenci, neboť v každém vojenském nebo politickém tahu Rusů viděl Vatikán jen tah pravoslavné církve. V průběhu války se tento přístup stal zřejmým, že Vatikán chápal carský plán obsazení Konstantinopole jako hlavní důvod , který brání úvahám papeže o míru.

Vatikán zdůrazňoval, že dokud Rusko trvá na svých imperiálních požadavcích, Spojenci nemohou dojít k základu svých mírových jednání. Vatikán nedá požehnání Západním spojencům, dokud Rusko, pravoslavné Rusko, zůstane jejich spojencem. Pokud jde o Konstantinopoli, Vatikán se silně obával, že kdyby toto město padlo pod ruskou vládu, pravoslavná církev by tam vytvořila velké středisko pravoslavné víry, které by se stalo rivalem Říma.

V té době bylo nepřátelství Vatikánu k Rusku způsobeno pravoslavnou církví v pozadí. Toto jsou slova kardinála Gasparriho, státního tajemníka Vatikánu: „Vítězství carského Ruska, kterému Francia a Anglie slíbili mnohé, by vytvořilo pro Vatikán katastrofu horší než byla reformace“. (Kardinál Gasparri historiku Ferrerovi) [a] O více než dvacet let později, v dobách jiného státního tajemníka a později papeže byla tato věta kardinála Gasparriho  často opakována pořád a pořád, ale při těchto příležitostech se odkazovala na bolševismus. A tak, když se v roce 1917 carský režim zhroutil na trosky a byl nahrazen bolševismem, tato zpráva byla přijata s velkou nadějí a dokonce Vatikán potěšila. Z hlediska toho, co se stalo, se to může zdát podivné, ale došlo k tomu. Vatikán byl potěšen uskutečněním svých  dávných nadějí. Pád cara znamenal pád velkého rivala Říma, pravoslavné církve, neboť Nikolaj II byl též hlavou ruské církve. [b]

Je pravdou, že uchopení moci bolševiky nebylo příliš povzbuzující, ale v té době Vatikán pokládal bolševismus za menší ze dvou zel, zvláště když se oddělení církve od státu již stalo skutečností za vlády Kerenského. I když takové oddělení ohrozilo situaci, stále to znamenalo v Rusku náboženskou rovnost, která znamenala, že by nakonec katolicismus byl na stejné úrovni jako pravoslaví. Tím se otevřela Římu cesta k ohromné náboženské aktivitě římskokatolických misionářů, poslaných na ohromné ruské území. Vatikán vlastně během těch let vážně uvažoval o konverzi celé země k Římu. Hrabě Sforza, který byl v těsném kontaktu s Vatikánem, sdělil, že:

„Ve Vatikánu na bolševismus zpočátku pohlíželi jako na nepochybně hrůzné zlo, ale i jako na nutné zlo, které by snad mohlo mít i prospěšné důsledky. Struktura ruské církve by mu nikdy nedala možnost, dokud carismus trval. Mezi troskami shromážděnými bolševiky bylo místo pro cokoliv, dokonce pro náboženskou obrodu, při které by se vliv římské církve mohl uplatnit.“

Bezprostředně po Prvé světové válce navázal Vatikán kontakty s bolševiky s cílem docílit dohody povolující katolíkům aktivity v novém Rusku. To bylo provedeno, i když současně katolická církev hřínala proti ideologii a „aktům terorismu“ prováděných bolševiky po celé Evropě včetně samotného Ruska,

Ale i když katolická církev odsuzovala bolševismus všude, kde na něj narazila, zdržela se takových odsudků během jednání se Sovětskou republikou. Tolerovala, a dokonce s ním vyjednávala s bolševismem, aby rozbila toho největšího náboženského nepřítele, pravoslavnou církev — nebo spíše ho po revoluci trvale nahradila.

Jeden z prvých velkých tahů Vatikánu byl proveden prostřednictvím mgr. Roppa, biskupa z Vilna a uprchlíka z carského Ruska. Mgr. Ropp v roce 1920 vytvořil svůj hlavní stan v Berlíně, svolával mnoho setkání ruských emigrantů, včetně stoupenců pravoslavné církve, konvertovaných katolíků, lidí z baltických národů a Němců s cílem vytvořit spojení mezi ruskou pravoslavnou církví a katolickou církví. Mgr Ropp měl na sověty tři požadavky — povolení k návratu, svobodu vyznání a náboženské vzdělání a restituci církevních budov a dalšího majetku církve. Vatikán vyjádřil svůjpohled na tyto snahy takto: „Příšel čas příznivý pro sbližování, jelikož železný kruh Caesaro-papežství, který hermeticky uzavíral ruský náboženský život před všemi římskými vlivy, byl prolomen.“ (Osservatore Romano).

Vatikán pevně věřil, že bolševismus nepřetrvá příliš dlouho. „Skutečné politické podmínky (ivnitř Ruska) vytvářejí závažnou překážku, ale tato překážka má dočasný charakter“ (Osservatore Romano). Byla započata jednání o „konverzi“ země s 90 miliony lidí k tomu „pravému náboženství.“ Diplomatická jednání mezi Kremlem a Vatikánem pokračovala, někdy otevřeně a jindy skrytě.

Sovětští představitelé mezitím mezitím použili mazanou taktiku. Přestože se domnívali, že katolická a pravoslavná víra nejsou provázané, zahájili gigantickou protináboženskou kampaň. Jak náboženská svoboda tak privilgia církví byly přislíbeny, a tyto sliby byly rozšířeny na protestantské církve, zejména americké protestanty. V tomto stádiu Sovětského Ruska podle pravidla „rozděl a panuj“ bylo současně povoleno vytvoření velkých katolických skupin, vytvoření mocných atheistických středisek a obnova pravoslavné církve. V prvém vzepjetí nakonec i sověty inspirovaná Živá církev s biskupem Vvedenským jako prvým patriarchou [c], a rozmanité mocné protestantské skupiny. A ty všichni se spolu prali, aby spasili duše 90 milionů Rusů.

Tyto diplomatické, politické a náboženské machinace dosáhly pokud jde o katolickou církev vrcholu v roce 1922 během konference v Janově. Při večeří bolševický ministr zahraničí Čičerin a arcibiskup z Janova pronesli navzájem přípitek. Diskutovali o příštích vztazích Vatikánu s Sovětského Ruska. Čičerin zdůraznil, že každé náboženství má v Rusku volný prostor, protože sovětská republika oddělila církev od státu. Ale když Vatikán později navrhl konkrétní plán „katolizace Ruska“, narazil na velké potíže. Skomírající pravoslavná církev sice skomírala, ale ještě nebyla mrtvá.

Vatikán potom jednal s různými národy, které měly své zástupce v Janově, a poslal tam papežského posla s dopisem od státního tajemníka. Tento dopis žádal velmoci, aby nepodepisovaly smlouvu s Ruskem, dokud nezaručí svobodu výkonu všech náboženství a současně restituci církevního majetku [d]. Mezitím ale Janovská konference zkrachovala — a tak Vatikán svůj plán opustil.

Ale již brzy byl plán Římem obnoven. Papežský představitel mgr. Pizzardo jednal s bolševickým ministrem Vorovským [e] s uspokojivými výsledky. Vatikán měl povolení poslat do Ruska misionáře a připravoval velký plán pomoc obyvatelstvu potravinami a šatstvem. Prvou skupinu tvořilo jedenáct kněží, kteří s sebou vzali 1 milion balíčků s věnováním „Dětem Ruska od papeže v Řím+“. Budiž ještě poznamenáno, že Vatikán přislíbil Vorovskému zastavit veškerou „propagandu“.

Potom Vatikán pověřil pátera Walshe vedením papežské podpůrné misie a  být představitelem Vatikánu v době, kdy americká podpůrná expedice přijela do Moskvy. Páter Walsh spojil dvé síly s plukovníkem Haskelem, šéfem Hooverovy americké podpůrné administrativy. Mezitím proběhla řada diskusí mezi Sovětskou republikou a katolíky, kde jeden obviňoval druhého, že využívá „propagandu“.

„Nesmiřitelné a neskrývané nepřátelství“ pátera Walshe brzy působilo potíže a stalo se „hlavní překážkou k úspěšnému dovršení papežova plánu na vitězství katolicismu v Rusku“ (Louis Fischer).

Složitost vztahů dosáhlo svého vrcholu, když bylo patnáct kněží zatčeno na základě obvinění z pomoci nepříteli, to jest katolickému Polsku, během války v roce 1920 a jeden byl odsouzen k smrti.

Páter Walsh a Vatikán vynaložili veškerou snahu, aby postavili svět proti Rusku. Anglikánská církev sympatizovala s Vatikánem a nakonec protest dostal svou formu konkrétní hrozby, když katolická polský generál Sikorski hrozil další invazí. [f] Vztahy mezi Vatikánem a Moskvou se přerušily, ale obě strany se je ještě jednou pokusily je napravit. Příslušná konference se konala v Římě mezi sovětským představitelem Jordanským a páterem Tacchi-Venturi, pomocníkem hlavy jezuitského řádu Ledochovského. Konference skončila bezvýsledně.

Mezití, došlo v mezinárodní oblasti k dalším událostem. V Itálii vznikla silná vláda a nově vytvořená politicko-společenská ideologie, která tvrdila, že bude bojovat proti bolševismu doma i v zahraničí. To hnutí se nazývalo fašismus. Už jsme viděli, jak katolická církev rychle pochopila, že toto hnutí bude užitečné při boji se socialismem a bolševismem, a od samého počátku ho podporovala a předvídala, že mimo jiné se význam fašismu neomezí jen na vnitřní život Itálie. Brzy se vyjasnilo, že bude následovat mezinárodní odezva a jeho hospodářská a společenská ideologie bude protiváhou ideologie bolševismu — to především z pohledu skutečnosti, že mocné síly po celém světě byly nepřátelské novému Rusku a že toto nepřátelství rostlo rok od roku.

A tak Vatikán, místo aby pokračoval v mnoha předběžných jednáních se Sovětskou republikou vymyslel jiný plán. Ten plán se pokoušel využít staré carské Rusy při jejich návratu do jsvé země z jejich současného zahraničního exilu. Církev začala velkou akci při jejich konverzích a kolem roku 1924 již měla mnoho konvertitů v Berlíně, v Paříži, v Bruselu a jinde. Když Sovětská republika opět navrhla jednání s Vatikánem, Vatikán odmítl. V příštím roce 1925 vstoupil Čičerin do kontaktu s papežským nunciem v Berlíně, s kardinálem Pacellim, kterému se zaručil, že katolická a další církve budou mít  v Sovětském Rusku plnou svobodu. Čičerin šel až tak daleko, že předal Pacellimu dokumenty o církevních záležitostech obsahující podrobné plány na kontrolu při jmenování biskupů a vzdělávání mládeže. V jednom bodě Sovětská republika požadovala od Vatikánu stažení polských katolických kněží z Ruska.

Ještě jednou Vatikán odmítl další spolupráci a přerušil vztahy s Kremlem. Stojí za zmínku, že odmítání Vatikánu se stávalo stále častějším úměrně rostoucí síle fašismu v Itálii a s nárůstem podobných hnutí v dalších zemích.

V roce 1927, když se fašismus dobře usadil v Itálii, byl příslibem, že komunismus a socialismus budou budou zničeny a církvi budou navrácena velká privilegia, Vatikán ještě jednou vyjádřil svou nespokojenost se „sovětskými návrhy“. Od té doby nedocházelo k žádné přímé komunikaci mezi Vatikánem a Moskvou.

Po roce 1930 papež otevřeně vinil Sovětské Rusko a vinil ho před světem. V jednom ze svých projevů prohlásil, že kdyby se na Janovské konferenci národy řídily jeho radou a neuznali Sovětské Rusko, dokud nedá záruky náboženské svobody, byla by situace ve světě mnohem lepší. Papež vinil Rusko za jeho náboženské pronásledování, aniž by se zmínil o náboženském pronásledování  nařízené polskými katolíky proti pravoslavným, proti židům a proti socialistům (viz kapitolu Vatikán a Polsko) a došel tak daleko, že ustanovil zvláštní komisi pro Rusko zvýšenou činností Institutu pro východní studie. Setkání se konala v Londýně, v Paříži, v Ženevě, v Praze a v dalších městech. Na toto křížové tažení navázal biskup z Canterbury, Velký rabím Francie, Národní rada svobodných církví a podobné orgány.

V letech 1930-31 svět poznal „citově pozvednutou válku proti bezbožnému Sovětskému Rusku“.

Během dalších deseti let, od roku 1930 do roků 1939-40 (jak jsme již viděli) bylo hlavním cílem Vatikánu ustavit mocný politický a vojenský blok určený k obraně a konečnému rozbití bolševismu v různých formách.

Cíl katolické církve byl dvojí a měl být plněn ve dvou etapách. V první podněcovat a podporovat určité politické síly u různých evropských národů, určené k rozbití socialismu a bolševismu v každé z těchto zemí, a v té druhé podporovat a využívat diplomatické a politické síly a nakonec i vojenskou sílu těchto skupin a později vlád k válce proti Rusku.

Mocné hospodářské, společenské a finanční kruhy po celém světě pomáhaly Vatikánu v této dvojí hře a dělaly jeho úkol nekonečně snazší.b Náboženské, etocké, hospodářské, společenské a další faktory vytvářely dohromady účinnou baštu proti bolševismu doma i bolševismu v zahraničí (v Sovětském Rusku). Stejná kombinace v krátkém období jednoho desetiletí, dokázala též založit fašismus téměř po celé Evropě a tak byla připravena cesta k vypuknuté Druhé světové války.

V Itá,lii to byl a v roce 1930 skutečnost, zatímco v Německu rostla síla nacismu, a jako v Itálii byla silně inspirována nepřátelstvím proti bolševikům v Sovětském Rusku. Koncem roku 1933 byly proměněny dva evropské národy na mocné ozbrojené bloky, jejichž vnitřní i zahraniční politika byla založena na nepřátelství k SSSR.

Ale přestože nepřátelství světa k Sovětskému Rusku bylo stále děsivé, existovalo i trvalé, i když pomalé, uznávání jeho upřímné snahy o mír a jeho různých snah o spolupráci při vytváření mezinárodní autority pověřené zachováním míru.

A tak se stalo, že Společnost národů navrhla přijetí Ruska, doposud vyvržence z rodiny národů, do Společnosti. Vznikly aktivní protesty ze všech částí světa, a ty vycházely zejména od katolických jednotlivců a katolických organizací počínaje samotným Vatikánem. V rámci Společnosti samé byli nejhalasnějšími oponenty přijetí Ruska mluvčí katolíků de Valéra a katolický představitel Rakouska, kde katolicismus rozstřílel kulomety vídeňské socialisty. S nimi se spolčil katolický delegát ze Švýcarska, jehož násilnický projev proti vstupu Ruska byl plně přetisknut v katolickém tisku a chválen v Osservatore Romano (5. října), kde vážně připustili „jeho vznešenost citů a čestnost křesťanského a občanského svědomí“.

Tento bojkot Sovětského Ruska katolíky v oné době vedl k dalšímu velkému plánu Vatikánu — jmenovitě uzavřít ho do železného kruhu od západu i z východu. Tato politika získala konkrétní formu, když nakonec mocné nacistické Německo na jedné straně a agresivní Japonsko na straně druhé se začaly sbližovat, hlavně vzhledem k jejich společnímu zájmu bránit a případně rozbít ten Rudý kolos.

Abychom poukázali na přístup katolické církve k problému, bude snad stačit uvést známý komentář listu Catholic Times (23. listopadu 1934):

V případě války mezi Japonskem a Ruskem by katolíci sympatizovali s Japonskem, přinejmenším pokud jde o náboženství, a proto si dejme pozor na každý anglo-americký blok proti Japonsku, který by nás postavil na stranu Ruska.

A to v době, kdy F¨Hitler vyhlašoval své snahy získat Ukrajinu, když katolická církev nepřímo podporovala jeho požadavky hlasitými výkřiky, že žádný křesťanský národ by nikdy neměl jen snít o pomoci Rusku v případě, že by na něj zaútočilo Německo nebo Japonsko. „Ať si Rusko vybojuje svou vlastní bitvu“ se stalo v té době v katolickém světě refrénem, neboť „ ke zničení bezbožného sovětismu není nic větším zlem“.

Tuto kampaň vybojovával Vatikán současně na dvou frontách. Zatímco papež bouřil proti „bezbožnému“ bolševismu, katolický tisk ličil jeho hrůzy, nejprve v Mexiku, potom ve Španělsku, a vatikánská diplomacie se zaměstnávala pokusy oslabit přátelské vazby a vzájemné pomoci, které spojovaly Francii a Sovětské Rusko.

Ten poslední pokus selhal zejména, jelikož Francie sama „zrudla“ při zformování Lidové fronty. Viděli jsme již, jak na to reagovala katolická církev, nejprve podporou různých francouzských katolických hnutí a nakonec spoluúčastí na ohromném spiknutí vedeném klerofašistickými silami, aby zúůsobiůi pád Třetí republiky.

Stojí za to připomenout pořadí událostí, z nichž každá byla krokem nejen k ustavení diktatury, ale i ke konečnému útoku na Rusko.

Po uchopení moci Hitlerem v roce 1933 následovalo v roce 1934 ustavení katolické diktatury v Rakousku. V roce 1935 následoval útok fašistické Itálie na Etiopii, což odpoutalo pozornost Evropy od Hitlerových agresivních tahů v Porýní. V roce 1936 se katolické fašistické hnutí objevilo ve Francii a v létě téhož roku Franco zahájil Občanskou válku ve Španělsku. V roce 1938 bylo Rakousko připojeno k Německu a v roce 1939 utrpělo Československo stejný osud, výsledkem bylo vypuknutí Druhé světové války útokem na Polsko. Prakticky celá Evropa byla převedena na fašistický blok, jehož hlavní politikou bylo zničení komunismu a jeho ztělesnění, Sovětské Rusko. To věe, dokud se Německo, Itálie a Japonsko slavnostně nezavázaly prostřednictvím smlouvy proti Kominerně, že zaměří svou energii proti Sovětskému Rusku, a když Japonsko zahájilo agresi proti dalším zemím Asie.

A musíme připomenout, že ve všech těchto hlavních aktivitách sehrál Vatikán svou roli, buď přímko nebo nepřímo, s předem určeným cílem zaměřit síly a země k jejich konečnému cíli: válce proti Rusku.

Viděli jsme i aktivity a obavy Vatikánu bezprostředně před a po vypuknutí Druhé světové války, která nezačala na ruské hranici, jak v to doufal Vatikán, ale mezi dvěma křesťanskými zeměmi: nacistickým Německem a katolickým Polskem, a seznámili jsme se i se smlpuvami uzavřenými mezi papežen a Hitlerem, který později neustále opakoval, že jednoho dne zaútočí na Rusko.

Maje to na mysli, mohlo by být zajímavé pohlédnout na určité stadium tohoto období — jmenovitě na začátek dělení Polska — a brát přitom v úvahu vztahy existující mezi katolickou církví a Sovětským svazem.

Prvá rána, kterou dostal Vatikán přímo ze Sovětského Ruska, proti kterému mobilizoval Evropu, nastala, když bylo katolické Polsko společně okupováno armádami nacistického Německa a Ruska. Tato okupace v roce 1939 s sebou přinesla skutečnost, kterou by si ani Vatikán nedokázal představit, totiž že polovina katolického Polska spadne pod vládu atheistického Ruska. Na konci roku 1939 přes 9 milionů katolických Poláků bylo vlastně pod vládou Moskvy.

Takový politický krok zpět v politice Vatikánu způsobil jen urychlení jeho aktivit po celé Evropě, určených k obnově katolického Polska a ke konečnému rozbití SSSR.

Už jsme viděli roli, jakou sehrál Vatikán v kapitulaci Belgie a Francie v roce 1940, všechny tyto akce byly zaměřeny jen na umetení cesty nacistického Německa, aby tak umožnil této zemi útok na Rusko; přestavba Francie pod Pétainem, a tak nakonec v červnu 1941 se po světě rosletěla zpráva, že Sovětský svaz byl nakonec napaden.

Už jsme viděli akce Vatikánu následující po této události, a jak katolické armády postupovaly, katoličtí legionáři z nejrůznějších katolických zemí byly posílány na ruskou frontu, aby „bojovaly proti bolševikům“.

I když situace v té době vypadala velmi nadějně pro Německo, Vatikán se hluboce zabýval možným vítězstvím Spojenců a nemohl nikdy zapomenout, že Sovětské Rusko je jedním z předních spojenců. A tak papež posílal množství demarší do Londýna a do Washingtonu a žádal o „ujištění, že by nedovolily bolševismu se rozšířit a dobýt Evropu“.

V té době katolické Polsko, které bylo na straně Spojenců, vlastně bojovalo bok po boku se Sovětským Ruskem proti nacistickému nepříteli. Polští katolíci byli v neustálém kontaktu s Vatikánem, a ten neustále zdůrazňoval Spojencům, že Polsko bude nadále bojovat jen tehdy, když zaručí, že katolické Polsko nebude nikdy kořistí bolševismu.

Již jsme viděli v kapitolách věnovaných Německu, jaká byla jednání. Stačí dodat, že Stalin učinil v roce 1942 několik pokusů o sblížení s Vatikánem a dával záruky, že svoboda katolické církve v Polsku bude přísně zohledněna. Stalin dokonce ujistil papeže, že „současná válka není vedena kvůli rozšiřování komunismu a územní zisk Ruska.“

Vatikán ovšem odmítal všechny tyto návrhy a pokračoval zdůrazňovat Velké Británii a Spojeným státům americkým „hrozbu, jakou Sovětské Rusko představuje v případě porážky Německa“.

Současně se Vatikán stával stále přímočařeji kritickým ke Spojencům, že dovolují komunistickou propagandu a ve svém tisku chválit „atheistické Rusko“.

„Kominterna zvažuje možnost světové revoluce více než předtím“, opakoval Vatikán. „Západní země se musí vyvarovat tak nebezpečného spojence; Sovětské Rusko by mohlo narušit strukturu západních národů. Západní národy by byly zralé pro komunismus“ (Výňatek z Osservatore Romano).

„Anglo-sasové dovedli válku tak daleko, že mají zájem podporovat komunistickou propagandu, která oslabuje Německo stejně,jako v minulé válce“, taková byla významná poznámka papežského státního tajemníka (2. ledna 1942) [g]

Aby zvýšil hrůzu Západních spojenců z Ruska, Vatikán uváděl čísla ilustrující zacházení s katolíky v Sovětském Rusku. Tak v roce 1917 Rusko mělo přes 46 000 pravoslavných kostelů, 890 klášterů s 52 022 mnichy a 50 960 kněží. Zůstalo tam v říjnu 1935 jen několik „komunistických kněží“.

Ve stejné době bylo v Rusku 610 katolických kostelů, 8 katolických biskupů a 810 kněží. V roce 1939 tam zbylo jen 107 katolických kněží (Radio Vatikán, 1942).

Rok 1942 byl svědkem události velké důležitosti. Velká Británie a Sovětské Rusko podepsalo smlouvu, která zavazovala tyto dvě země na dvacet let.

Vatikán vznesl další protest ve Washingtonu a v Londýně a obvinil Británii, že „nabídla křesťanskou Evropu atheistické Moskvě“. Bylo to jasné z tajných článků smlouvy, a přímo v těchto kruzích se tvrdilo, že podstata těchto tajných článků dávají Sovětskému svazu „přímou politickou a vojenskou kontrolu nad Evropu v případě vítězství Spojenců, ale nic se tam neříká o náboženské budoucnosti kontinentu“.

Na výtky Spojenců papež odpověděl, že „nikdo nemůže vinit papeže z panikaření, protože je všeobecně známo, že ideologicky bolševici neuznávají náboženství a kamkoliv vstoupí, tam ho pronásledují.“

Vatikán trval na tom, že Západní mocnosti utajily přes papežem tajné články anglo-sovětské smlouvy „ve vztahu k náboženské svobodě“.  Byla vrácena podivná odpověď, že politická a vojenská smlouva byla podepsána se Sověty, ale o té týkající se náboženství by měl Vatikán jednat přímo s bolševiky.

Vatikán obvinil Spojence, že vynechali katolickou církev ve svých plánech na poválečnou Evropu, nebo spíše, že „nepřijali opatření k ochraně křesťanské katolické Evropy před bolševiky“. [h]

President Roosevelt poradil papeži, aby jednal přímo se Stalinem, ale papež odmítl. Roosevelt potom požádal Stalina, aby zahájil předběžná jednání s papežem „z důvodů velkého duchovního vlivu, který Vatikán má na mnoha územích osvobozených sovětskými armádami“. Stali učinil ještě jednou návrhy a ujistil Vatikán o své ochotě přistoupit na jeho požadavky.

Stalin potom zrušil Kominternu a by věci zjednodušil pro Vatikán a pro ty katolické země a armády, které bojovaly po boku Sovětské republiky a Spojenců. Politické a vojenské důvody nebyly ovšem bez váhy. Tento tah přivítal Vatikán se sarkasmem, se kterým varoval Spojence, aby nevěřili Rusku, protože to byl „tak dobrý k oklamání západních mocností.“

Ještě jednou na jaře 1943 Stalin učinil pokus a Roosevelt vyzval Vatikán, aby přistoupil na podmínky Moskvy.

V květnu, červnu a červenci 1943 Sovětská republika znovu kontaktovala Vatikán s přáním zahájit „jednání o obnovení normálních styků a případném zahájení diplomatických styků“.

V té době Londýn a Washington z vlastní iniciativy podpořily jednání Moskvy.

Roosevelt a Velká Británie dali Vatikánu vědět, že je jejich upřímným přáním vyvážit vliv Sovětské republiky „udržením pevného bloku katolických zemí v anglo-americké sféře zájmu“ Měli na mysli Španělsko a Itálii.

Přes veškeré snahy Moskvy, Londýna a Washingtonu, dokonce přes dopis odeslaný Stalinem papeži ještě před všemi jednáními, Vatikán odmítl jak diskusi, tak výměnu velvyslanců.

Zatímco sovětské armády vstoupily na ohromná území, jejichž obyvatelstvo bylo zčásti nebo zcela katolické. Největším takovým územím bylo Polsko. A tady měli katoličtí Poláci dilema. Byli osvobozeni od nacistů sovětskými armádami. Mají vítat bolševiky jako osvoboditelel? Situace byla velmi složitá pro Poláky, pro Západní mocnosti i pro samotný Vatikán.

A opět Stalin s podporou Roosevelta jednal s Vatikánem s ohledem na konečné porozumění s katolickou církví. Moskva přesto odeslala memorandum samotnému papeži a „nabídla koordinované jednání mezi Moskvou a Svatým Stolcem o poválečné organizaci řešení morálních a společenských problémů“ ( Osservatore Romano, 14. srpna 1944).

Stalin znovu ujistil papeže, že bude připraven k výměně názorů, „aby zajistil světový mír“, a že „Sovětské Rusko si nepřeje ustavit žásný společenský řád silou nebo násilím a že je naopak proti takovým prostředkům“. Jeho memorandum ujišťovalo, že „Rusko doufá, že dosáhne svých cílů prostřednictvím mírových prostředků a demokratickým a mírumilovným způsobem,“

Ale Vatikán odmítl všechny tyto pokusy a současně opět zaútočil na Rusko a obvinil ho při té příležitosti, že zradil Poláky při Varšavském povstání. Ještě před povstáním papež v projevu dal Polákům morální podporu, a v soukromém slyšení zaručil generálu Sosnokowskému svou obavu týkající se „hrozby evropské civilizaci ze strany bolševismu“ a své „politováníhodný údiv nad přátelstvím mezi Anglosasy a Ruskem.“

Během těchto pokusů a po zopakování toho, že katolická církev by našla v Rusku široký prostor šla Moskva tak daleko, že navrhla jakousi „spojenou frontu“ mezi Vatikánem a Sověty, aby se vyřešily společné problémy vzniklé z toho, že mnoho milionů katolíků žije na územích okupovaných Rusou armádou.

Několik vatikánských kardinálů si vzpomnělo, že v Římě existovala organizace zvaná „Pro-Rusko“, která byla založena s cílem konvertovat tuto zemi ke katolicismu a byli pro otevření takových jednání, jako např. vedoucí těchto organizací, kteří věřili, že jeich příležitost konečně přišla. Ale jako obvykle papež návrh odmítl, prý proto, že Rusové pronásledují Poláky. V čem to pronásledování spočívalo? Jednoduše ze skutečnosti, že Sovětské Rusko podalo žalobu na mnoho Poláků, kteří bojovali proti Němcům, že se obrátili proti Rusům jakmile byli osvobozeni od německé nadvlády, a tvrdili, že polští vojáci byli organizováni v podzemí s tímto úmyslem, a dále, že se připravovaly plány na vytvoření „protisovětského bloku“, který by zahrnoval Británii a dokonce i Německo.

Všechna tato tvrzení nejsou pouhým výmyslem sovětské vlády, jak se zjistilo v pozdějších letech, kdy byla obvinění prokázána. V Moskevských procesech v červnu 1945 se šestnáct Poláků vedených generálem Okulickim, bývalým velitelem Polské domácí armády přiznalo, že plánovalo „protisovětský blok, počínající v době Varšavského povstání. (Srpen 1944)“

„Sovětské vítězství nad Německem“, řekl Oklicki, „ohrozí nejen zájmy Británie v Evropě, ale přivede celou Evropu do nebezpečí. británie, když vezme v úvahu své zájmy na kontinentu, bude mobilizovat velmoci Evropy proti SSSR. Je jasné, že budeme v první řadě antisovětského bloku, a je nemožné vytvořit tento blok, který bude kontrolován Británií, bez účasti Německa.“ [i]

Jak mnoho věděl Vatikán o tomto spiknutí organizovaném polskými katolíky, zatímco je sovětské armády osvobozovaly, je těžké říct. Tato událost měla nicméně velký význam, neboť vrhla světlo na činnost, která byla tak v souladu s meziválečnou politikou katolického Polska, jejíž hlavní charakteristikou bylo zaryté nepřátelství j jejich velkému východnímu sousedu. Navíc ti poskytlo Vatikánu další výmluvu k odmítnutí, snad posté, nabídek na kompromis, které během několika předchozích let Moskva předkládala papežovi k přijetí.

Proč katolická církev tak tvrdošíjně odmítala dosažení dohody s Moskvou přes projevy dobré vůle od Sovětů, rady a dobré služby presidenta Roosefelta a milionů katolíků, kteří se dostali pod sovětskou vládu, a přes skutečnost, že Rudé Rusko již „nepronásleduje“ náboženství, a připomeňme kromě toho nakonec, že v letech následujících po Prvé světové válce Vatikán a Kreml jednali a dokonce dosáhli pracovních kompromisů v několika otázkách? Byl tu snad ještě jiný faktor, důležitější než komunistická ideologie a praxe, který bránil Vatikánu dosáhnout uspokojivé dohody se Stalinem?

Ano: obrozená a bojovná pravoslavná církev.

Vedle zmíněných politických, společenských a etických principů tu byla kamenem úrazu pro každou domluvu dosaženou mezi Vatikánem a Sovětským Ruskem otázka pravoslavné církve.

Vatikán nikdy nepustil ze zřetele obrození pravoslavné církve v Rusku, a od jejího pádu po Prvé světové válce se neustále obával jejího návratu.  A proto sledoval s velkým znepokojením, když sovětská vláda poskytla velkou svobodu náboženských obřadů po celém sovětském území, protože pochopila, že taková svoboda přináší obrození jejího dávného nepřítele, pravoslavné církve, která by se mohla stát hlavním oponentem jejích vlastních misií v této zemi.

Tato náboženská svoboda byla zaručena již od 23. ledna 1918. Podle dekretu vydaného tento den, občané SSSR měli zaručenou svobodu vyznání a bohoslužby: ale svoboda byla též zaručena pro publikaci protináboženské propagandy. Stejným dekretem byla pravoslavná církev oddělena od státu a školství od církve. Všechny náboženské organizace byly položeny na stejnou úroveň jako soukromé společnosti. Občané mohou vyznávat libovolné náboženství nebo vůbec žádné náboženství. A byl řádně uveden do praxe zákon, podle kterého každý odkaz na náboženské vyznání všech občanů bylo vypuštěno s vládních jednání a dokumentů. [j]

Článek 124 ústavy zní: „Aby byla zajištěna občanům svoboda vyznání, církev je v SSSR oddělená od státu a škola od církve. Svoboda náboženských obřadů a svobodná protináboženská propaganda je uznávané pro všechny občany.“

A tak si každý občan Sovětského svazu mohl svobodně zvolit svou náboženskou vru, praktikovat každé náboženství, které chtěl, a dále využívat veškerá práva občanství nezávisle na náboženském vyznání. Nikdo v Sovětském Rusku nemusel uvádět informace jako své náboženské vyznání při vstupu do zaměstnání či při vstupu do kterékoliv veřejné organizace či společnosti. Žádný rozdíl nebyl činěn mezi věřícími a nevěřícími.

Vláda dodávala papír se svých zdrojů na tisk náboženské literatury.

Samozřejmě tuto úplnou svobodu v oblasti náboženství požívali během prvých let revoluce všichni ti, kdo se bouřili proti církvi jako nástroji tmářství a politického vlivu využívaným starým režimem. Nicméně jak šel čas, síly náboženské a protináboženské propagandy se téměř vyrovnaly. I když každá z frakcí využívala svou svobodu v souhlase se svou vírou nebo nevírou, každá začala tolerovat tu druhou.

Trošku po trošce se pravoslavná církev znovu objevovala v životě Ruska. To se nelíbilo Vatikánu, který navzdory všem zklamáním si stále udržoval naději, že jednoho dne by mohlo být umožněno „konvertovat Rusko ke katolicismu.“ Oživení jejího rivala, pravoslavné církve, vytvářelo překážku potenciálně hrozivější než veškeré společenské s politické principy komunismu.

Vatikán proto po nadějích vycházejících z dohod s Kremlem v letech bezprostředně po Prvé světové válce — jak jsme již viděli — začal podporovat protikomunistická hnutí, jako byl fašismus, a jako přirozené pokračování přistoupil ke konečné celosvětové kampani, která, ač byla zdánlivě zaměřena výhradně proti komunistickému Rusku jako takovému, ve skutečnosti byla zaměřena též proti obrozené pravoslavné církvi, jejímu starému nepříteli.

Je podivné, že Vatikán zmobilizoval katolické síly světa proti Sovětskému Rusku právě tehdy, když rusko zaručovalo náboženskou rovnost a svobodu svým občanům. Určitě není povznášející si uvědomit, že katolická církev zintenzívnila svou kampaň proti Sovětskému Rusku právě tehdy, když svoboda náboženství vstupovala do nového života země, kdy Vatikán kázal světu, že Sovětské Rusko musí být zničeno, „protože pronásleduje náboženství“.

Tato kampaň dosáhla svého vrcholu v desetiletí předcházejícím vypuknutí Druhé světové války a pokračovala po celou dobu konfliktu.

Během španělské občanské války z let 1936-9, právě když sověti vydali další zákony zaručující náboženskou svobodu, zahájil Vatikán celosvětovou kampaň proti komunismu obecně a proti Sovětskému Rusku zejména, na základě obvinění, že Rudí pronásledují náboženství.

To ve chvíli, kdy Stalinova ústava ukládala všem občanům dodržovat zákon a pravidla socialistického soužití, která zakazovala jakékoliv omezování práv, každou formu pronásledování za náboženské vyznání nebo napadání náboženského cítění,  v době, kdy náboženská svoboda v Sovětském svazu se odrážela v bezproblémovém vykonávání náboženských obřadů a rituálů, v publikaci periodik a jiné náboženské literatury a v existenci seminářů pro výuku kněží.

Když se pokoušela změnit Evropu ve fašistický blok v naději, že fašismus ovládne celý kontinent a celé století, Vatikán jasně ukázal, že jeho nepřítelství vůči komunismu nebylo inspirováno jen politickým učením. Přispívalo i vědomí, že v pozadí ruské vlády stála opět pravoslavná církev. Vatikán vlastně vinil pravoslavnou církev z hledání nového přístupu k civilní vládě aby posílila svůj náboženský vliv, zatímco současně sovětská vláda byla obviňována z obrozování pravoslavné církve jako nástroje ke svým politickým cílům. [k]

Pro Vatikán tedy nestačilo rozbití bolševismu, podstatné bylo rozvití pravoslavné církve. A tak kšefty mezi Hitlerem a Vatikánem, jak jsme již ukázali, měly zaručit, že katolická církev nahradí pravoslavnou církev na celém sovětském území okupovaném Německem.

Hitler, který potřeboval naopak pomoc Říma, odpovídal, že Vatikán bude smět konvertovat Rusy k pravé víře, ale „jen prostřednictvím německé katolické hierarchie.“

A právě při těchto jednáních, byl Vatikán aktivní v oblasti propagandy týkající se Ruských záležitostí. Zreorganizoval a obnovil instituci zvanou „Pro-Rusko“, vybavil jí prostředky, knězi a propagandou různých druhů.To vše bylo určeno jako „příprava k velké misionářské práci na spáse.“

Zatímco toto probíhalo, Vatikán byl v očekávání dne, kdy se brány do Sovětského Ruska otevřou pod takem nacistických armád. Aby zajistil, že nacisté zvítězí, Vatikán doporučil mnoha katolickým fašistickým vládám, ze kterých mnohé ani pobídky nepotřebovaly, aby poskytovaly podporu nacistickému Německu kvůli zničení bolševického draka. Už jsme viděli, jak Vatikán odmítl oficiálně podpořit kampaň proti Rusku, protože se obával reakce katolíků ve Spojeneckých zemích, ale neoficiálně se činil při obhajobě toho, že veškerá pomoc od všech dobrých katolických zemí by neměla přestat ani na chvíli.

Výsledkem bylo, že mnohé katolické fašistické země nebo strany zorganizovaly protibolševické legie, které byly jedna po druhé posílány na východní frontu, aby bojovaly bok po boku s nacisty, jejichž seznam vede Francovo katolické Španělsko se svými modrými divizemi, následuje katolické Portugalsko, katoličtí belgičtí rexisté, francouzští katoličtí fašisté a další kontingenty z Holandska i odjinud. [l]

Před a v průběhu této aktivní kampaně proti Sovětskému Rusku se sovětská vláda opakovaně pokoušela o domluvu s Vatikánem týkající se katolíků, kteří se dostali pod sovětskou pravomoc v roce 1939 při nacisticko-sovětském dělení Polska. Nepoddajnost Vatikánu ovšem učinila veškeré snahy Ruska bezvýsledné.

Jedním hlavním důvodem, který uváděl Vatikán při odmítání jednat s Ruskem, byl kromě jeho osudového nepřátelství ke společensko-politickým principům komunismu ten, že „obnovený vliv pravoslavné církve v Polsku je překážkou, stejně jako pronásledování katolické církve v této zemi“ (kardinál Lhond, březen 1941). Kardinál státní tajemník s tohoto období prohlásil, že „Svatý stolec, i když je vážně znepokojen duchovním a materiálním bohatstvím katolíků v Polsku, není schopen dosáhnout žádné dohody se sovětskou vládou též kvůli oživení pravoslavné církve, jejíž nepřátelství ke katolické církvi se nikdy neustalo projevovat.“  Jaká byla příčina, která přinutila Vatikán hovořit tak neomaleně o pravoslavné církvi?

Byla to skutečnost, že sovětská vláda, aby sjednotila duchovní a fyzické síly národa a armády, podněcovala pravoslavnou církev, aby vyzývala ruský lid k pokračování boje proti nacismu.

Pravoslavná církev před válkou, přestože měla plnou svobodu, byla přece jen v pozadí. S příchodem války přešla záhy do popředí a vykonávala aktivní roli v organizování jednotné fronty proti německé invazi. Tento vývoj podporovala sovětské vláda zw zjevných příčin: za prvé, protože nová pravoslavná církev byla silou, která sjednocovala a podněcovala ruský lid k boji, a za druhé, z hlediska přetrvávajícího nepřátelství katolické církve k Rusku, přála si vyvážit pevný duchovní blok Říma pevným pravoslavným blokem Takový plán by případně působil ve všech zemích, ve kterých sídlili členové pravoslavného náboženství.

Ten druhý bod  přinášel též dlouhodobou politiku a uplatnil se v poválečném světě. V tomto konkrétním případě, Moskva nedala nikomu šanci. Když viděla, jak se katolická Evropa formuje do pevného protisovětského bloku, připravovala se k vytvoření podobného náboženského bloku určeného ke konfrontaci s katolicismem v průběhu i po skončení Druhé světové války. [m]

Bylo to zásluhou těchto faktorů, že pravoslavná církev získávala širší a ještě důležitější vliv na záležitosti Ruska a záhy se stala mocnou silou s náboženským, ale nepřímo i s politickým vlivem. Proto bylo nezbytné, aby pravoslavná církev, který podněcovala ruská věřící k boji proti fašistickému nepříteli — a to řekněme nejen proti Hitlerovi, ale i proti jeho nejrůznějším spojencům, protibolševickým legiím, které poslalo katolické Španělsko, Portugalsko, Itálie, katolická Francie pod kolísajícím Pétainem apod. — poznamenejme, že tyto katolické legie měly podporu katolického Říma. Cílem proto nebyla jen vlastenecká obrana ruské vlasti, ale i zničení náboženských nepřátel, katolíků, zavázaných Rusko zničit. [n]

Proto výzvy pravoslavné církve od této doby hrály jak na politickou, tak na náboženskou notu. Opět, jako v předrevolučním Rusku, církev a stát se stali pevnými spojenci a vliv církve narůstal. Její hlas bylo slyšet nejen v Rusku, ale i za hranicemi; nejsilněji ho bylo slyšet ve Vatikánu.

Pravoslavná církev se potom začala organizovat pod ochrannými křídly sovětské vlády a stala se tak velkou celonárodní duchovní institucí pracující ruku v roce s vládou. Tato náboženská instituce získávala stále větší oficiální uznání, když v září 1943 shromáždění biskupů pravoslavné církve zvolil moskevského patriarchu a ustavilo Svatý synod. V této souvislosti sovětská vláda v říjnu 1943 jmenovala Radu pro záležitosti ruské pravoslavné církve, která měla působit jako spojené vlády a moskevského patriarchy a celé Rusi v církevních záležitostech. Představitelé Rady měli působit ve všech republikách, na všech územích a krajích, jako spojení mezi místní vládními orgány a místními náboženskými organizacemi. [o]

Náboženský, ale zejména politický význam tohoto tahu neunikl poznámce Vatikánu, ale zejména neunikl poznámkám Hitlera, který požádal vysoké preláty nepřátelské sovětskému režimu, aby prohlásili tuto volbu za „neplatnou“.

Mezi třiceti až padesáti preláty, povětšinou z Německem okupované Evropy, vedených dr. Serafinem Ladem. metropolitou Velkého Německa, který od samého počátku spolupracoval s Hitlerem, se shromáždilo ve Vídni, aby prodiskutovalo volbu na trůn Moskevského patriarchy. Prohlásili volbu za neplatnou, včetně exkomunikačního dekretu vyhlášeného Moskevským synodem pro všechny pravoslavné preláty odmítajících sovětský režim, a prohlásili bolševismus za neslučitelný s křesťanstvím.

V roce 1944 sovětská vláda ustavila radu, která se zabývala záležitostmi dalších náboženských společností kromě Ruské pravoslavné církve. Funkcí této rady bylo působit jako propojení s takovými církvemi jako jsou řečtí katolíci, mohamedáni, židé a evangelické církve, atejně jako římští katolíci.

Nová Ruská pravoslavná církev se stávala stále významnější v národních záležitostech. Pravoslavní kněží dostávali oficiální vyznamenání od vlády, zejména skupina kněží s Moskvy a z Tuly v roce 1944.

Církev za to organizovala politicko-náboženské oslavy nebo veřejné modlitby k Bohu za pomoc, za ochranu Sovětského Ruska a za porážku nepřátel. „Ruští kněží se nepřestávají nabízet modlitby za vítězství ruských armád.“Podpora kněží byla přislíbena církví „Sovětské vlastiˇˇ. „Celá ruská církev bude soužit své milované vlasti ze všech svých sil v těžkých dnech války i poté, když přijdou dny prosperity.“

Pravoslavná církev šla ještě dále, a v roce 1944, když bylo zjevné, že nacistické Německo bude poraženo a že Rusko se jeví jako jedna z z vojenských velmocí světa, hlava pravoslavné církve prohlásila, že „pokládá Stalina za Bohem vybranou hlavu Svaté Rusi.“ To byla slova mgr. Alexise, který následoval po metropolitu Sergiovi jako patriarch SSSR, napsaná v dopise sovětské vládě v květnu 1944, která je odezvou na prohlášení Pia XII, že „Mussolini byl mužem seslaným Božskou prozřetelností.“

Mezitím sovětská vláda, která si přála ještě těsnější spolupráci s pravoslavnou církví, připojila předsedu Rady pro záležitosti pravoslavné církve k Výboru lidových komisařů SSSR (1944).

Časopis moskevského patriarchátu měl podporu vlády. AS dále k povzbuzení pravoslavných věřících hlava Komise pro záležitosti pravoslavné církve zdůrazňoval při mnoha příležitostech, že všichni, kteří si přáli otevřít kostely nebo uspořádat náboženské shromáždění to měli povolené. Všechny osoby v Sovětském Rusku mohou požádat o kostel a kostely jsou pořízeny zdarma, pokud existuje odpovídající kongregace.

[Po Druhé světové válce (leden 1946) posle pátera Leopolda Browna, který prožil v Rusku předchozích dvacet let, „dvě třetiny lidu Ruska, 150 milionů duší, věřilo v Boha“; přitom kdokoliv, dko si přál stát se knězem se jím stát mohl — svědkem je arcibiskup Sergej z Ruské pravoslavné církve, který během kázání, ve kterém popsal Stalina jako jednoho z význačných ochránců náboženství, učinil následující prohlášení: „Kodokoliv, kdo se chce stát v knězem v Rusku, se jím může stát, nikdo do toho nemluví … Komunistická strana dokáže spolupracovat“ (srpen 1944). V roce 1946 bylo v Rusku 22 000 katolíků v Moskvě a 30 000 v Leningradě.] [p]

V roce 1944 byla též založena v Moskvě teologická škola. V městě Zagorsk byl otevřen seminář podporovaný věřícími. Jeho studenti, kromě získávání teologických vědomostí, byli vyučováni na vědeckém základě, s čímž pravoslavná církev souhlasila. [q]

Jak šel čas, pravoslavná církev získávala postupně postavení, jaké měla v předrevolučním Rusku. Leningradská metropolita ve zprávě néboženským věřícím prohlásil v roce 1944: „Naše pravoslavná církev vždy sdílela odus lidu. S ním nesla jeho zkoušky a radovala se z jejho úspěchů. A neopustí lid ani dnes.“ A když nakonec bylo Německo poraženo, stejný hodnostář prohlásil: „Pravoslavná církev se nemodlila zbytečně; Boží požehnání dalo vítěznou sílu ruským zbraním.“ [r]

Tato ještě těsnější spolupráce církve a státu vyvrcholila na oficiálně organizovaném Kongresu ruské církve, který se konal koncem roku 1944 v Moskvě. Tato konference byla plodná svým významem. Pravoslavná církev se setkala vlastně proto,aby pozvala všechny další církve s křesťanskými základy, aby s ní vytvořily unii. Tak by vznikl velký náboženský blok nejen v rámci Sovětského svazu, ale rozšířený i mimo něj po zahrnutí pravoslavných církví v Řecku, na blizkém Výáchodě, v Africe i jinde.

Konference se konala v listopadu 1944 v Moskvě a zúčastnilo se jí třicet devět biskupů. Poslala pozvání a návrh na vytvoření mohutného duchovního bloku Ekumenickému patriarchovi a arcibiskupu z Konstantinopole, Alexandru III, patriarchovi z Antiochie a celého Východu ,Kryštofovi, patriarchovi z Alexandrie, Timotějovi, patriarchovi z Jeruzaléma a Kalistratovi, Katoliksovi z Grizie.

Vzhledem k obnovené pravomoci obnoveného Moskevského synodu od jeho důvěrné spolupráce se sovětskou vládou se cíl obnovené tradiční role Ruska jako ochránce pravoslavného křesťanství po celém Rusku, po Blízkém Východě, ve Východní Evropě stával každý den jasnější.

Sovětské Rusko nejen že přebíralo roli carského Ruska dřívějších dní, ale ělo ještě dále, když podporovalo pravoslavnou církev. Přálo si sjednotit pravoslavné a další církve dohromady jako protiúder proti katolicismu.

V příštím roce 1945 tato politika vytvoření velkého duchovního bloku pod vedením moskevského patriarchy začala dávat výsledky, pro které můžeme uvést několik příkladů. Jako první výsledek konference přijela do Moskvy delegace rusínských kněží, kteří přinesli dopis od arcibiskupa z Chustu požadující přijetí do pravomoci moskevského patriarchy. Až dosud patřila rusínská církev pod srbského patriarchu, který nyní dal svůj souhlas s převedením rusínské církve pod duchovní vedení moskevského patriarchy. Srbský patriarchát šel ještě dále a ve skutečnosti se podřídil duchovnímu pravomoci Moskvy.

Polská pravoslavná církev měla stejný požadavek a poslala polského pravoslavného metropolitu ze Lvova do Moskvy s podobným posláním. to byla táž velmi důležitá akce, protože pravoslavná církev v Polsku byla dosud nezávislou organizací se svým vlastním patriarchou.

Dále Ekumenický patriarcha z Konstantinopole poslal do Moskvy delegaci a byl dosažen souhlas, podle kterého moskevský patriarcha byl uznán jako nejvyšší představitel velkého duchovního bloku pod sovětskou ochranou.

Nyní se pravoslavná církev začala zabývat výměnou zájmů a informací s jinými náboženskými organizacemi, zejména s velkými protestantskými církvemi a anglikánskou církví. Různým protestantským hodnostářům bylo zasíláno pozvání k návštěvě Moskvy a pravoslavní náboženští předáci navštívili Velkou Británii jako hosté protestantských předáků této země.

Moskevský patriarcha osobně vykonal mimořádnou návštěvu různých křesťanských společenství. V červnu 1945 patriarcha sdělil v Káhiře: „Cílem mé návštěvy je opět obnovit duchovní vazby, které vždy spojovaly pravoslavné církve.“ [s]

Několik měsíců před tím, v únoru 1945, zasedalo shromáždění Ruské pravoslavné církve v Moskvě za předsednictva metropolity z Lenungradu a Novgorodu, aby si zvolilo patriarchu. Bylo přítomno čtyřicet pšt delegátů z celého Sovětského svazu. Byli mezi nimi představitelé pravoslavných církví z celého světa, včetně metropolity Benjamina z New Yorku, Alexandra III, patriarchy z Antiochie, arcibiskupa Benjamina, patriarchy z Konstantinopole, patriarchy Kryštofa z Alexandrie a Patriarchy Timoteje z Jeruzaléma.

žádný div, že Vatikán sledoval stále rostoucí vliv obrozené pravoslavné církve s obavami. A ty pocity se neomezovaly jen na okolí Vatikánu, ale bylo sdíleno v menším rozsahu ve Washingtonu a dokonce v Londýně, a jak Spojené státy americké, takl Velká Británie měly sklon vidět v postupu pravoslavné církve nejen duchovní obrodu v sovětském světě, ale i možný duchovní nástroj, který měl být používán pro politické zákmy Sovětského Ruska ve Východní Evropě, v jiných částech světa, ale zejména na Blízkém Východě.

A tak opět byly zájmy Vatikánu, Spojených států amerických a Velké Británie shodné, přestože ačkoliv jejich konečné zájmy byly stejné, všichni tři viděli celou záležitost s různých hledisek.

Na rozdíl od Vatikánu, takové velmoci jako Spojené státy americké a Velká Británie pokládaly rostoucí vliv pravoslavné církve jak uvnitř tak vně hranic Ruska zejména z politického hlediska. Jejich zájem o celou záležitost byl znám sovětské vládě. Zdůrazňovali, že znepokojení způsobené rostoucí aktivitou pravoslavné církve bránilo harmonickým vztahům mezi Spojenci. Mohlo by to být zdrojem překážek v nezbytné spolupráci v poválečném světě.

Roosevelt jednou zakusil vliv sovětské vlády při hledání alespoň formy soužití mezi Ruskem a Vatikánem. Sovětská vláda odpověděla, že je přinejmenším připravena k jednání. Ale Vatikán nadále odmítal jednat s Ruskem, a tak sovětská vláda podle rady Američanů šla tak daleko, že použila „neoficiálního posla“, aby učinila záležitost snazší. Byl jím americko-polský kněz páter Orlemansky, který byl pozván do Moskvy, kde měl dlouhé jednáni se Stalinem. Orlemansky byl pověřen nabídnout jménem Ruska liberálnější přístup katolické církvi. Dostal ujištění pro americké ministerstvo zahraničí, že Sovětské Rusko je přinejmenším připraveno spolupracovat s Vatikánem při uspořádání náboženských debat. Byl ujištěn, že Kreml je připraven zahájit jednání s Vatikánem o otázkách náboženské svobody a postavení katolické církve na územích okupovaných ruskými armádami.

Páter Orlemansky se vrátil do Ameriky s těmito návrhy a president Roosevelt pořádal naléhavě papeže, aby je přijal. Katolické kruhy se těšily nadějí, že bude dosaženo alespoň nějakých výsledků. Katolický tisk, přestože byly známé svým zuřivým protisovětským duchem, psaly, že snad Vatikán a Kreml by spolu nakonec mohly spolupracovat, každý při obhajobě svých vlastních zájmů.

„Na všech územích, kde jsou katolické organizace, se předpokládá, že Svatý stolec vyvine úsilí o ustavení takových vzájemných vztahů a pravidel, které mu umožní prosadit jeho duchovní i materiální zájmy. A to bez ohledu na podstatu režimu zavazuje Svatého otce to neodmítat.“ (The Universe, 15. srpna 1944). „Vždy jsme proto uznávali, že trvalé odsouzení atheistického komunismu nezabrání Římu ponechat všechny katolíky, kteří by mohli být připojeno k Sovětskému Svazu, bez ochrany“ (The Universe, 15. srpna 1944).

Ale papež opět odmítl a zavthl všechny návrhy. Páter Orlemansky po svém návratu byl okamžitě zbaven kněžské funkce — čin, který byl jak v katolickém světě tak ve Washingtonu chápán „jako vatikánské odmrštění Stalinových mírových návrhů.“

Postup sovětských armád a nesmírnost území, která okupoval, a se samozřejmým výhledem na na porážku Německa učinil problém ještě naléhavějším, Vzhledem k tomu se Roosevelt opět pokusil ovlivnit Vatikán. Teprve v březnu 1945, jen několik měsíců před zhroucením Německa, vyslal svého osobního posla, pana Flynna, do Moskvy a potom do Říma. Pam Flynn přinesl obnovený návrh od Stalina, a opět se setkal s odmítnutím Vatikánu.

Mezitím sovětská vláda, jistá si bezmezným nepřátelstvím Vatikánu, nepřestala podporovat pravossalvnou církev. Katolická církev se již připravovala k podpoře oživených polofašistických hnutí jak v Itálii, tak s vyhlídkou na poválečný svět. Proto bylo sovětské vládě jasné, že nebude podporovat protiřímské plány pravoslavné církve. Církev a stát pracovaly v plném souznění proti machinacím jejich politického stejně jako duchovního nepřítele.

Tato politika se dostávala do popředí již od roku 1944, když pravoslavná církev začala projevovat rostoucí nepřátelství k Vatikánu, který obviňovala z nepřátelství k Sovětskému Rusku a k pravoslavné církvi.

Tyto útoky, vzhledem k jejich povaze a okruhu, ze kterého vycházely, byly velice zlověstné. Bylo velmi důležité, že pravoslavná církev se cítila natolik silná a sjednocená, aby je mohla provádět+ a bylo velmi významné, že se velmi často kryly s útoky sovětské vlády, která k nim využívala takové oficiální orgány, jako jsou Pravda a Izvestija, aby obviňovala Vatikán z fašistické a protisovětské politiky.

Budeme ilustrovat několik takových útoků, které se objevily záhy po konci války a po ukončení nepřátelství.

V lednu a v únoru roku 1944 patriarcha Ruské pravoslavné církve ve spojení s dalšími vysokými hodnostáři, kteří navštívili Moskvu, zveřejnil tvrzení obviňující Vatikán z poskytování ochrany nacistickému Německu. Tvrzení významně adresované „všem lidem světa“, nejen lidu Ruska, tvrdí:

„Maje na mysli současnou mezinárodní situaci, pozvedáme svůj hlas proti snahám těch kruhů, ale zejména Vatikánu, které se snaží bránit Hitlerovo Německo před odpovědností za všechny zločiny a za soucit s hitlerovci … kteří tímto způsobem nechat opustit zemi po válce fašistické, nelidské a protikřesťanské učení a jeho propagátory“ /Publikováno v sovětských listech v prvém týdnu února 1944).

Tento útok pravoslavné církve následoval útok ve zprávách vysílaných moskevským rozhlasem:

„Vatikán přistoupil k pokusu o přímou podporu fašismu. Neslavná partie zahraná Vatikánem a Hitlerem a Mussoliniho Španělské dobrodružství jsou všeobecně známé, zatímco bylo Vatikán byl zticha, když Itálie napadla Francii v červnu 1940. Franco je miláčkem Vatikánu a Francovo Španělsko je obrazem klerikálního státu poválečné Evropy.“

O pár měsíců později pravoslavná církev obvinila katolickou církev naplno a popřela autoritu papeže v oblasti náboženství a tvrdila, že papež nemá žádné oprávnění představovat Boha. Výzva byla předána patriarchou Sergejem, hlavou pravoslavné církve, Moskevskému zpravodaji v dubnu 1944. Prohlášení patriarchy nejen ukazuje, že pravoslavná církev pod vedením obrozeného Svatého Synodu zůstává věrná starým tradicím pravoslaví a těsně spolupracuje se sovětskou vládou, ale též a zejména ukazuje na její politický význam. Ukazuje, že Svatý Synod a Kreml pracují ruku v ruce, a dokazuje to skutečnost, že doktrinářský úrok pravoslavné církve opět následuje politický útok na Vatikán otisknutý v Izvestijích. Patriarchovo tvrzení je opatřeno nadpisem: „Existuje v církvi náměstek Kristův?“ 

„Z patriarchálního hlediska je předpoklad, že mystická svatba Krista s Jeho Církví potřebuje existenci zprostředkujícího náměstka Kristova na Zemi, zcela nepochopitelné … Evangelium nás učí, že Náš Pan Ježíš, který opustil náš svět tělesně, nemá žádný důvod, proč by měl svěřit řízení své Církve někomu jinému … Poslal své apoštoly a jejich následovníky, pravoslavné biskupy, aby kázali evangelium a vedli své věřící.“

Útok vzbudil pozornost nejen ve Vatikánu, ale i ve Washingtonu a v Londýně vzhledem k jeho politickému významu. Katolický tisk po celém světě včetně amerického a britského protestoval. Viděli za tím jen strašidlo bolševismu podstrčené jejich velikým nepřítelem, pravoslavnou církví. Celá věc byla v očích Vatikánu brána dokonce vážněji díky skutečnosti, že anglikánská Anglie projevovala solidaritu s touto novou probolševickou institucí, se Svatým Synodem. Mimo to sbor anglikánského souhlasu patriarchových slov vzbudil ohlas i ve Spojených státech amerických.

Anglická náboženská osobnost, arcibiskup z Yorku, byl v té věci tím nejvýznamnějším a prohlásil, že „projevoval svůj obdiv pro výzvu Moskevského patriarchy o náměstky Kristově na Zemi.“ Arcibiskup dodal: „Ruská církev, stejně jako anglikánská, odmítá tvrzení římské církve o postavení papeže.“

Několik měsíců před koncem Druhé světové války v Evropě preláti pravoslavné církve navštívili Valné shromáždění pravoslavných církví v Moskvě (únor 1945). [t] Vydali další výzvu světu, kde silně kritizovali Vatikán za jeho přístup k nadcházejícímu míru. Jejich výzva začínala takto:

 „Představitelé pravoslavných církví, kteří navštívili Valné shromáždění Ruské pravoslavné církve konané v Moskvě … zvedají své hlasy proti snahám těch, a zvláště proti Vatikánu … kteří se pokoušejí zprostit Hitlerovo Německo zodpovědnosti za hanebné činy … a chtějí mu umožnit, aby mohlo po válce na zemi dále existovat, proti nelidskému fašistickému učení a proti jeho agentům.“

V odpovědi na tyto útoky list  Osservatore Romano odpověděl:

„Papež je Světový otec, který 12. července 1939 prohlásil: „Máme před svýma očima Rusko včerejší, dnešní i budoucí. Takové Rusko, za jaké se nikdy nepřestaneme modlit, žádat o modlitby za něj a ve které horoucně věříme.“

Ale papež během privátního slyšení když hovořil o útocích Sovětského Ruska a pravoslavné církve proti Vatikánu, prohlásil:

,Není nikoho, kdo by viděl v této epizodě jeden z nejhrozivějších stínů doprovázejících současný konflikt pro osud budoucí civilizace“ (Digest 1362.5.2. A25).

Ovšem nejdůležitější poznámka učiněná ke vztahům Vatikánu a pravoslavné církve vyšla od úřadujícího státního tajemníka, který p¨na konci Druhé světové války prohlásil:

„Musíme se modlit k Bohu za jeho vedení v této zdrcující době. Jedna událost nade všechny by mohla dát naději na zajištění konečného řešené¨í dnešních světových problémů, konverze Ruska na pravou víru (28. dubna 1945). [u]

 Několik týdnů předtím president Roosevelt zemřel. Bezprostředním výsledkem této ztráty, pokud jde o vztahy mezi Vatikánem a Moskvou, bylo viditelné a rychlé zhoršení již tak chatrných vztahů mezi papežem a Stalinem. polská otázka, ještě ostřejší po osvobození Polska od nacistického Německa, vše zhoršila. Došlo k tomu, protože sovětská vláda podporovala prozatímní vládu v Lubinu jako náhrady reakční katolické polské vlády v Londýně, jejíž aktivity (jak bylo odhaleno měsíc po konci války) byla přímo zaměřena na přípravu sabotáží levicových hnutí a všech těch polských politických sil, které se doma pokoušely založit skutečné přátelství s Ruskem.

Velká Británie a Spojení státy po nějakém váhání a přes protesty z Vatikánu daly své uznání nové polské vládě a odmítli exilovou vládu v Londýně. Ta neztrácela čas a veřejně vyzvala papeže, aby pro ní hledal další asyl, buď ve francouzské katolické Kanadě nebo v katolickém Irsku, odku by pokračovala ve své práci. Papež, kardinálové a biskupové hovořili proti „svévolné akci“ Moskvy, pomlouvali Sovětské Rusko, komunismus a njovou nespravedlnost, které se dopustili proti „katolickému Polsku“, zatímco katolický tisk po celém světě pokračoval po měsíce dále tupit a útočit na toho ze spojenců, který nejvíce napomohl vyhrát válku. [v]

Potom, po zhroucení Japonska a postupného přechodu vyčerpaných národů z války do míru Vatikán a jeho hierarchie, který měl k dispozici svůj aparát po celém světě, obrátil svou pozornost na politický život vítězů i poražených. Katolické strany se vrhly do politického života v Itálii, ve Francii, v Rakousku a v Německu a opět vykřikovaly stejná hesla proti atheistickému bolševismu, Sovětskému Rusku a proti všem těm silám pracujícím na zničení křesťanská civilizace. [w]

Byl to začátek nové kapitoly stále stejného starého příběhu, zase to vražedné nepřátelství katolické církve ke komunismu a jeho politickému vtělení — k SSSR. Jak by tomu mohlo bát jinak? Politická a společenská historie Evropy mezi dvěma válkami se opakuje pokud jde o probíraný problém kolem neúnavného boje mezi náboženskými a morálními principy učení katolické církve a společenským a politickým systémem, který hájí socialismus.

Byl to tento otevřený i skrytý konflikt mezi protikladnými ideologiemi, který spolu se silami nejrůznější povahy a navzájem nepřátelskými složkami a spolu s hospodářskými, národními a dalšími faktory přispěly a značně napomohly dovést velké i malé země a nakonec celou Evropu a svět do pekla globální války. Viděli jsme, země po zemi, jak nepřátelství k socialistické ideologii a nenávist k Rusku patřily k těm hlavním motivům, které rozhýbaly mohutné síly, a jak katolická církev naváděla tyto síly k zničení socialistických myšlenek a ke zničení Ruska.

[Během Druhé světové války Rusko ztratilo nejméně 6 milionů, ale snad až 15 milionů mrtvých a raněných — v každém případě dvacetkrát až padesátkrát více, než utrpěli její Spojenci (Collier's, 29. června 1946).]

A právě nyní jsme se setkali s jinou příčinou, která přispěla a bude nadále přispívat k nepřátelství, které katolická církev udržuje proti SSSR —- jmenovitě, obrozenou pravoslavnou církev.

Pokud si Sovětské Rusko způsobilo takovou nenávist Vatikánu v období dvou světových válek, protože tato země přijala nenáviděnou socialistickou ideologii, jak větší bude tato nenávist nyní, když pravoslavný rival Vatikánu začal bojovat na straně Moskvy? A když katolická církev svým neustálým úsilím, úspěšně štvala mohutné společenské a politické proudy proti rudému Rusku, když bylo poměrně slabé, světem kritizované a provozovalo prostý hospodářský systém, tj. od roku 1917 do roku 1939, jak by se nepokusila učinit rudé Rusko, které je vítězné — vlastně druhou nejsilnější velmocí ve světě po Druhé světové válce — a které si navíc udrželo svou socialistickou ideologii a pomáhá jí šířit mezi dalšími národy, a současně staví proti centru katolicismu, proti Římu, centrum pravoslaví, Moskvu, a tak pokračuje v boji, ale ne na jedné, ale na dvou frontách: na politické a náboženské?

Odpověď na to přišla dávno před koncem války, poprvé při intrikách v Itálii a při pádu Mussoliniho, při vytváření katolických stran ve všch zemích, v obnovené energi politického katolicismu, který náhle znovu povstal s bojovným a ostrým duchem, aby utvářel společenský a duchovní život národů světa v budoucnosti. A podle již patrných příznaků můžeme učinit jen jednu předpověď: že obnovení dávného zápasu a nové zahájení neskončeného boje múže opět přispět k dovedení lidstva ke třetí světové katastrofě.


Poznámky překladatele:

[a]Jasný důkaz, že podstatou nebyl náboženský spor, ale klasické imperiální zájmy Vatikánu. Nestačí dlouhodobě pěstovaná nenávist trojice semitských církví — judaismu, křesťanství a islámu, ale přistupuje k němu řevnivost mezi různými větvemi téže víry — řevnivost, kdy se nejedná o Boha, ale o imperiální rozdělování sfér vlivu. Na druhé straně východní víry (brahmánství, jainismus, buddhismus, taoismus, konfuciánství apod.) dokáží spolu bez větších problémů žít v jedné společnosti, i když i tam se občas spory vyskytnou. 

Taková netolerance je asi tím hlavním dědictvím antiky, která Evropu skutečně ovládá a na kterou se zastánci „Nové Evropy“ tak rádi odvolávají. Dědictví Caesara, císaře Konstantina, Karla Velikého, Habsburků, Napoleona či Hitlera. A jasným nepochopením Evropanů pro východní kulturu je např. hledání buddhistického „papeže“ v Dalajlámovi, pilně kolaborujícímu se současným americkým fašismem. Evropské totalitní myšlení těžko chápe, že východní náboženství mají řadu směrů a škol, často co klášter, to trochu jiná víra, a žádnou despotickou absolutní autoritu si do čela stavět nemusejí. [Zpět]

[b]Uvědomme si, že ruští imperátoři (carové) odvozovali svůj titul od byzantského císaře, tedy přes osobu císaře Konstantina byli vlastně pokračovateli tradic Římského impéria. Vždyť i ruský termín „самодержавие“ a titul panovníka „самодержатель“ je překladem řeckých výrazů „αυτοκρατíα“ a „αυτοκράτορ“ (samovláda, samovládce) převzatých z byzantské tradice. Na rozdíl od „Svaté říše římské“ v západní Evropě mohli prokazovat své následnictví mnohem lépe, dokonce prvý ruský car Ivan III se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI. A žabomyší války mezi římskými katolíky a pravoslavím bylo pouhým pokračováním sporů vzniklých rozkolem východní a západní části Římské říše. Když v patnáctém století dobývali Turci Konstantinopol, nechala katolická „Evropa“ tuto křesťanskou metropoli raději padnout, než se postavit za své souvěrce. Namísto obrany křesťanských tradic v Konstantinopoli raději posílala trestné loupežné křížové výpravy do Čech, aby ohněm a mečem vyhubila české „kacíře“. Stejně, jako nechal Mojžíš zlikvidovat „kacíře“, kteří si pod horou Sinaj dovolili odlít sošku cizího Boha — „zlaté tele“ — a přestoupit přikázání, která vlastně ani neznali (Mojžíš je totiž právě donesl z té hory) [Exodus 32:27]. Právě tak se projevuje semitská tradice, semitská netolerance. [Zpět]
[c]Aleksander Ivanovič Vvedenskij (1889 -1946), jeden z vůdců Obrodného hnutí (обновленческого движения) Ruské pravoslavné církve. Podle dnešních materiálů této církve se jednalo o tradiční rozkol; Manhatttanovy materiály odpovídají polské a anglické Wikipedii.  [Zpět]
[d]Opět - jaká shoda se současnou situací u nás! Vše, co si církev nakradla, jí musí být vráceno, i kdyby měli vatikánští kolaboranti zadlužit národ třeba na padesát let! [Zpět]
[e]Václav Václavovič Vorovskij (1871 - 1923), sovětský revolucionář polského původu (Manhattan ho píše Vorowski). Po Janovské konferenci byl příští rok vyslán do Švýcarského Locarna, kde byl zavražděn bývalým bělogvardějcem. [Zpět]
[f]Čili vztahy opět neskončily vinou sovětských komunistů, ale na tom, když se katolíci pokusili šířit svou moc pomocí ohně a meče. Taktika, na kterou tolikrát doplatil český národ, počínaje dobou Konstantina a Metoděje přes husity a temno protireformace až po současnost. Zřejmě se jinou politiku, než šířit „pravdu a lásku“ pomocí hrozeb a kriminálů, nikdy nenaučili; byzantská politika jednání a přesvědčování je jim zcela cizí. To je asi ta zhoubná „Evropská antická tradice“ římského imperialismu, na kterou se tak často odvolávají současní eurofašisté. [Zpět]
[g]Vatikán prostě nedokáže pochopit, že právě jeho politika netolerance k čemukoliv odlišnému, jeho neschopnost přizpůsobit se novým poznatkům a směrům, jeho agresivní postupy pomocí „ohně a meče“ je hlavní příčinou jeho úpadku. Potom je pro mnohé přijatelnější cokoliv, včetně třeba vlády komunismu, než katolická klarofašistická totalita. [Zpět]
[h]Vatikán zřejmě nedokázal pochopit, že pro svobodné občany dvacátého století byla ve srovnání s hrůzami války otázka náboženství a zejména konkrétních církví zcela podružnou — nedokázal totiž nikdy vidět za svými mocenskými ambicemi konkrétní lidi a utrpení, které jim válka působí. Za svůj podíl na „zločinu proti míru“ v duchu poválečného mezinárodního práva si Vatikán zasloužil stejný přístup, s jakým přistupuje světové společenství k fašismu a nacismu; katoličtí váleční zločinci měli být potrestáni stejně, jako jejich fašističtí a nacističtí kolegové. Jen takový přístup by snad byl zárukou, že svou zločinnou politiku nebudou opakovat. [Zpět]
[i]Konečně, pár let po vydání Manhattanovy knihy takový blok skutečně vznikl, ovšem hlavně pod kontrolou USA a byl základním kamenem pro zahájení studené války; Jeho nedílnou součástí bylo i „Západní Německo“ s osvobozenými nacistickými zločinci na důležitých postech. Ale o tom autor píše už ve svých dalších knihách, např. v knize Vatikánský holocaust, zejména v kapitole 20. [Zpět]
[j]Autor knihy zřejmě nemá zkušenosti s orientální logikou sovětského režimu, který formálně uzákonil řadu občanských práv a svobod, ale nikdy je v plné míře nenaplnil. Jen jako příklad: ruští židé sice neměli v dokumentech uvedené židovské náboženství (konečně — mnozí z nich nedávali často otázkám náboženství velkou důležitost), ale zato měli v rubrice „národnost“ napsáno „Еврей“ (Hebrejec); těm stát zaručil „národní právo“ zřízením autonomní oblasti „Birobidžan“ ve Východní Sibiři s úředním jazykem jidiš. Stejně tak sice nebyl nikdo formálně pronásledován pro náboženskou víru, ovšem příslušní informace byla součástí jeho „kádrových materiálů“, to ho prakticky vylučovalo z lepšího postavení v zaměstnání i v občanském životě. Vše samozřejmě podle východní logiky, tzn. že nic neplatí přesně a všude existuje spousta výjimek, protekcí a korupce. Autor knihy přistupuje k sovětskému režimu s naivitou Brita, který je zvyklý, že zákon je plněn přesně tak, jak je vyhlášený; naopak orientálec cokoliv slíbí, aniž by se tím cítil jakkoliv zavázán.

Britský autor těžko chápal realitu země, kde ve skutečnosti nevládla občanská státní moc, ale z pozadí všemocný aparát komunistické strany.

Konečně — v zemi, kde stát vlastní převážnou většinu výrobnách kapacit, nelze provádět jakoukoliv (nejen náboženskou) propagandu nezávisle na státu, jakákoliv podobná „svoboda“ závisí na ochotě státu poskytnout technické zázemí, jakákoliv větší soukromá iniciativa je prakticky vyloučena. Přesto je možno pokládat zásady popisované autorem za vzor náboženské svobody, i když praxe byla často jiná.

Na druhé straně sovětský stát, který pokládal jakékoliv náboženství za přežitek, který brzy zanikne, nesporně odstraňoval veškeré stopy náboženství ze škol i z veřejného života; docházelo při tom bohužel i k likvidaci náboženských objektů, které byly významnými kulturními a stavebními památkami. A to nejen pravoslavných či katolických památek; na území mnohonárodnostního SSSR byla i významná centra arménské a gruzínské křesťanské církve, protestantských náboženství (např. baptisté v Kazachstánu), islámu, buddhismu a lámaismu a některých dalších národních náboženských kultů. A v hlavním městě carského Ruska — v Sankt Petěrburgu — si dokonce car kdysi nechal postavit chrámy všech náboženských kultů, které se v jeho impériu vyskytovaly. [Zpět]

[k]Tady autor krásně ukazuje, že církev dokáže přežít v nových podmínkách tehdy, když se jim dokáže přizpůsobit. Vatikán, místo aby se z toho poučil a pokusil se přizpůsobit změněnému prostředí, jen hrozí silou (tradičním „ohněm a mečem“), místo aby se staral jen o své záležitosti — duchovní péči o věřící — snaží se udržovat si postavení všemocného „děda vševěda“, které zjevně nezvládá. Přinejmenším vzhledem k charakteru vzdělání svých kněží (bez kontaktu se současnou vědou a technikou) a jejich odtržení od života obyčejných lidí (např. formou celibátu). Nakonec se musí nutně zhroutit stejně, jako se zhroutila totalita komunistická, bohužel během tohoto kolapsu může přivést lidstvo ještě do mnohého nebezpečí, třeba hrozbou „preventivní jaderné války“.  Odumírající tyrani kolem sebe zpravidla dlouho mlátí ! [Zpět]
[l]Poznamenejme, že podobné dobrovolnické jednotky se pokoušeli organizovat i čeští kolaboranti. Ke cti českého národa budiž poznamenáno, že se jim podařilo sehnat celých sedm dobrovolníků, takže od svých plánů museli upustit. [Zpět]
[m]Tento příklad jasně ukazuje, jak důležitý je rozdíl mezi národní církví, která dokáže respektovat zájmy příslušného národa, a nadnárodní církví, jakou je ta katolická, která působí fakticky jako agentura cizích zájmů a cizí mocnosti. Český národ to poznal mnohokrát, počínaje dobou Velké Moravy přes dobu husitskou, reformaci a protireformaci až dodnes, kdy katolická církev vždy representovala národu cizí zájmy a sloužila cizí imperiální síle.

Oprávněnost takového postoje prověřil i další vývoj, kdy se Vatikán aktivně podílel na vzniku Studené války a ohrozil samu existenci lidstva snahou o vyvolání „preventivní“ jaderné války — autor to popsal ve své pozdější knize Vatikánský Holocaust. Katolická církev se tím zařadila mezi nejhorší zločinecké organizace v dějinách lidstva. A v této nebezpečné politice bohužel pokračuje dosud. [Zpět]

[n]Poznamenejme jen pro úplnost, že takové vztahy nebyly jednostranné — předtím sbírala Kominterna po celé Evropě dobrovolníky jako interventy pro občanskou válku ve Španělsku. Z tohoto pohledu se Západ oprávněně obával vývozu sovětského modelu komunismu ve formě „světové revoluce“, a to nejen kvůli malicherným náboženským sporům. Podstatné ovšem bylo, že ve chvíli ohrožení se Rusové dokázali semknout a vytvořit jednotnou frontu na obranu své vlasti, stejně jako při obraně před agresemi z Východu či okupaci francouzským despotou Napoleonem Bonaparte. I nekompromisní komunistický dogmatik, jakým byl J. V. Stalin, dokázal stmelit v nouzi národ k jednotné obraně vlasti formou „Velké vlastenecké války“. Krásný příklad pro český národ! [Zpět]
[o]Stojí za poznámku, že do té doby byl sověty uznávaným patriarchou Ruské pravoslavné církve výše citovaný A. I. Vvedenskij. Byl jím jmenován 10. října 1941, ovšem do zmíněné volby pobýval (asi ve vyhnanství) v Uljanovsku (dříve Simbirsk) a do Moskvy se vrátil až po autorem zmiňované volbě v roce 1943. Předtím byl od roku 1933 děkanem moskevského Chrámu Krista Spasitele, svěřeného Obrodné církvi, od října 1936 najednou působil jinde. Chrám Krista Spasitele byl největší stavební památkou ruského pravoslaví, kterou dal později Stalin vyhodit do povětří (snad v tom roce 1936; osobně jsem o tom slyšel od Moskvanů rozmanité historky); dnes je opět obnovena. Pokoušel se tam v bažinách postavit nový sjezdový palác (později ho umístil přímo do Kremlu), po zhroucení stavby tam postavili plavecký bazén „Čajka“. Veškerá podobná data jsou poznamenána tendenčním přístupem jak ruských a sovětských orgánů, tak současné Ruské pravoslavné církve; ovšem údaje ze západních pramenů jsou zase poznamenány západní katolickou propagandou. Historikům výzkum z těch dob nelze závidět.

Oficiální uznání tohoto patriarchy sovětskou vládou tedy vlastně znamenalo oficiální uznání jeho volby ze strany sovětské vlády, ale současně tato (možná vynucená) volba představovala oficiální smíření ruského pravoslaví s „Obrodnou“ či snad „Živou“ církví, najednou měla spojená církev úřední podporu. Z toho plynou i protesty některých církevních prelátů.

Dále poznamenejme, že po skončení války sovětská vláda už opět pravoslavnou církev nepotřebovala, proto krátké válečné období poměrné náboženské svobody rychle skončilo. To se ovšem do napsání táto knihy nestačilo projevit.

Na druhé straně současná Ruská pravoslavná církev uvádí seznam „Patriarchů moskevských a na vši Rusi“ do roku 1925 (Tichon — Vasilij Ivanovič Bellavin) a dále až od roku 1943-44 Sergij (Ivan Nikolajevič Stragorodskij), 1944-70 Alexij (Sergej Vladimírovič Simanskij), … v mezidobí žádného patriarchu neuvádí. Rozkol mezi větvemi Ruské pravoslavné církve doma a v exilu byl vyřešen až 17. května 2007, kdy se oba rozdělené proudy v Moskvě opět spojily za účasti presidenta Putina. [Zpět]

[p]Po takové pochvale ješitného Stalina si to zajisté mohl dovolit. Opět vidíme, že pohled autora knihy na poměry v Sovětském Rusku je silně idealizován, snad na základě přísně právního prostředí v Británii zcela odlišného od prostředí na Východě. [Zpět]
[q]Klášter a seminář v městečku Zagorsk (dříve a opět nyní Sergijev Posad) byl výkladní skříní sovětského režimu; většina ostatních klášterů a kostelů byla přeměněna na muzea, dětské domovy, kulturní domy nebo dokonce i továrny nebo se prostě rozpadala; autor poznámky to osobně poznal v sedmdesátých letech, kdy režim opět začínal chápat jejich význam jako kulturních památek a mnohé poškozené objekty začínal restaurovat. Na druhé straně při toulkách okolím Moskvy poznal, že nejhůře dopadly oblasti směrem na západ, tam, kam až došli němečtí okupanti, kteří při ústupu ničili kulturné památky „nižší rasy“ zcela systematicky. Zničili tak např. při ústupu úmyslně i nejstarší chrámy a kláštery v Kievě. Ve srovnání s nimi byl sovětský režim kulturní a humánní.

Na druhé straně život pravoslavných kněží neztrpčoval vždy jen sovětský režim, ale mnohé trpkosti jim dovedla způsobit i horlivost a dogmatičnost samotné církevní hierarchie; v tom si nijak nezadala s tou římskou. Viz např. román Čingise Ajtmatova: Popraviště. [Zpět]

[r]Nechť si čtenář uvědomí, že církevní hodnostáři přetrvali právě v tomto městě spolu s lidem německé obklíčení trvající 900 dní, včetně hladomoru a dělostřeleckého bombardování. Po osvobození v lednu 1944 byla proto podobná prohlášení právě tam zcela na místě. [Zpět]
[s]Jinak vyjádřeno, pravoslavná církev se stávala nástrojem sovětské imperiální politiky. [Zpět]
[t]V případě celosvětového shromáždění by asi bylo na místě ponechat původní mezinárodní termín „ortodoxní“ místo ruského překladu „pravoslavný“, ovšem překladatel chtěl zachovat způsob překladu tohoto slova v celém dokumentu jednotný. Současně prosí čtenáře, aby tuto určitou nepřesnost měl stále na mysli. [Zpět]
[u]Zatímco preláti různých církví vedli zbytečné žabomyší války, lidé na frontách, v koncentračních táborech i v zázemí umírali. Preláti, kteří nikdy nepoznali život normálních lidí, žijí si ve svých uzavřených sférách a odmítají jakoukoliv zodpovědnost za své činy. Dokud se lidé nezbaví podobných příživníků a nepožene je k zodpovědnosti za jejich zločiny, lidstvo se svých problémů určitě nezbaví.

Nejlépe to vyjádřil H. G. Wells v poslední kapitole své knihy Crux Ansata:

„… v mysli kněží máme  co do činění s čímsi zmařeným a rozladěným, s něčím sexuálně stejně jako intelektuálně zhoubným. A to se vztahuje, přes všechna kouzla kněžského roucha, kadidla atd., i na papeže, stejně jako na každého jiného člena hierarchie. Máme tady co do činění s myšlenkami přežívajícími z temných dob v mozcích bytostí, která se staly dětinskými, zvrácenými a zhoubnými. Pius XII, když mu stáhneme roucho a vrátíme ho do skutečnosti, vypadá sám o sobě stejně neskutečně a nezrale jako Hitler. Nebo snad ještě více. Oba to byli bezzásadoví a zbrklí lidé, kteří dostali příležitost stát se vůdčími figurami kvůli neukázněné hlouposti této skomírající epochy. Samotná skutečnost, že se někdo dostane nešťastnou náhodou nebo omylem nahoru, může vést k ohromné spoustě krveprolití a hořkého utrpení po celém světě, ale neučiní ho ani větším ani moudřejším. Dokud se ho lidstvo nezbaví, papežství by mohlo utopit naše naděje pro příští generace v kalužích krve — při pokusu uskutečnit konečnou celosvětovou Bartolomějskou moc — a nepřidá to ani palec k jejich velikosti ani to nezmění skutečnost, že papež, každý papež, je nutně špatně vzdělaná a pošetilá překážka, jádro prvotního vzdoru, dědic tradic římského katolicismu v jeho posledním stadiu zhoubného úpadku, překážka pro lepší uspořádání světa.“ [Zpět]

[v]Podobnou zkušenost jsme učinili i s českým exilem, který začal po sametovém puči opět hovořit do domácích záležitostí. Tito lidé, zpracovaní neofašistickou propagandou ve stylu radia „Svobodná Evropa“, neměli vůbec představu o reálném životě v zemi; teprve tehdy se projevilo, jak se svému národu odcizili. Pokud si má člověk volit mezi propagandou sovětských komunistů, amerických fašistů či kněží zaprodaných Vatikánu, není opravdu z čeho vybírat. Tyto hlásné trouby totalitních ideologií jsou stejně odtržené od života obyčejných lidí, jako ti církevní preláti, které tak dobře rozebral H. G. Wells. [Zpět]
[w]A vykřikují svá neofašistická hesla dodnes, u nás zvláště po „sametovém“ fašistickém puči. [Zpět]

Obsah

Kapitola 18