Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 16

Francie a Vatikán

 Historie diplomatických, politických a společenských vztahů mezi Francií a Vatikánem je pozoruhodná a měl by si jí být vědom každý čtenář, který se zajímá o vliv Vatikánu při utváření moderní historie. Neboť jen v několika zemích byla katolická církev tak mocná a přesto tak slabá, v málo zemích musela opakovaně  použít tak důvtipné i bezohledné prostředky, aby prosadila, zachovala a dokonce posílila svou autoritu v národě, u kterého její vliv ochaboval rok od roku.

Vrchol vatikánských machinací ve Francii nastal v desetiletí předcházejícím Druhou světovou válku a během čtyř let nacistické okupace. To budeme stručně rozebírat dále. Ale než rozebereme důležitou roli, jako Vatikán sehrál při pádu Třetí republiky a při instalaci polofašistického a polonacistického autoritativního státu, je nutné alespoň stručně prostudovat historické pozadí vztahů mezi Francií a Vatikánem, a tak vidět ve správné perspektivě události, které budeme líčit.

Jak je dobře známo, katolická církev měla mimořádný vliv na politický a společenský život ve Francii po staletí a až do Francouzské revoluce požívala v zemi privilegované postavení. Podporovala monarchii již od ranného středověku. Koruna za to zajišťovala důležité výsady všeho druhu duchovním, kteří vlastně tvořili jeden ze tři stavů království. Církev vlastnila spoustu půdy a značné bohatství a měla skutečný monopol na vzdělávání, To vše ovšem skončilo s vypuknutím Francouzské revoluce, během níž činnost církve utrpěla velmi vážnou porážku. Církev a stát byly odděleny a kontrola vzdělávání se přenesla na stát.

Katolická církev byla samozřejmě tvrdě nepřátelská ke Francouzská revoluci a bojovala proti jejím zásadám se všech svých sil, a to nejen ve Francii, ale po celé Evropě. Po nástupu Napoleona se vztahy církve a státu začaly zlepšovat, i když zůstalo mnoho trpkých rozporů mezi císařem a papežem, Vatikán vcelku udržoval dobré vztahy k francouzskému diktátorovi. Natolik, že Napoleon, když ho k tomu dohnaly politické úvahy, uzavřel s papežem konkordát — stejně, jako to později udělali další dva diktátoři, Hitler a Mussolini.

Od časů revoluce již nebyla Francie upřímně katolická. Nejenže se tam hluboce zakořenily ideály revoluce, ale postoje církve po pádu Napoleona způsobily, že Francouzi se oprostili závislosti na ní. Svatá aliance poslala na francouzský trůn dynastii monarchů, jejichž hlavním zájmem se zdálo přinutit lid k podřízenosti papeži, a to s použitím prostředků, kterým dnes říkáme „bílý teror“. Když ta dynastie padla, Francie přestala být plně katolická, naopak církev rychle ztrácela svou základnu.

S vytvořením Třetí republiky v roce 1870 spolupráce zahájená Napoleonem skončila. Již jsme poznali důvody, které přiměly církev k podpoře monarchií, diktatur apod. a k vedení války proti každé formě lidové vlády. Tyto motivy vstoupily do hry ve společenských a politických oblastech evropského života tehdy a hrají svou roli dodnes.

Bylo by zajímavé srovnat výpady papeže, francouzských kardinálů a duchovních proti Republice s pomluvami, které používali během posledních třiceti let proti socialismu, proti komunismu a Sovětskému Rusku. Tehdy, stejně jako nyní, církev vyhlašovala „svaté křížové tažení' proti bezbožné republice“ a povinnost stavět se proti „atheistické vládě“, která se snažila zbavit církev „jejích nezcizitelných práv“.

Ale tou událostí, která nejvíce bila do očí a měla přímý vztah k událostem naší doby, bylo zrození Komuny a reakce církve na ní. Pařížská komuna devatenáctého století byla malou předzvěstí Sovětského Ruska dvacátého století. Obojí bylo strašidlem katolické církve a všech dalších reakčních kruhů ve společnosti.

Je to samozřejmě srovnávání malých událostí s velkými když srovnáváme Komunu s vytvořením a trváním Sovětské revoluce, nicméně Komuna dala světu okusit, jak se bude katolická církev chovat, až se budou podobné události opakovat, jak se již konečně stalo. Přirozeně, katolická církev udělala vše, co mohla, aby „sabotovala“ komunu, Francouzští duchovní a katolíci obecně požadovali její zničení. Vatikán vyhlásil klatby proti jejímu duchu, proti jejím principům, proti jejím vůdcům i oproti její samotné existenci, a to navěky. Nadto Vatikán využil této příležitosti ke spuštění morálního křížového tažení proti myšlenkám podněcujícím Komunu, když zdůrazňovala střední třídě na nebezpečí, které jí ohrožuje. Varování zahrnovalo všechny ostatní tžídy a všechny lidi, kteří měli důvod k boji proti komunardům z roku 1871.

Církev a reakční myšlení byli vždy těsnými spojenci. Jejich důvěrné partnerství v tomto boji způsobilo vznik reakčních sil, jakmile byli komunardi poraženi.

Po Komuně následovalo období reakce. Po několik let se opět Francie stala katolčtější. V roce 1875 byo odhadováno, že ve francouzské populaci 36 milionů lidí se jich 30 milionů hlásilo ke katolictví. Toto číslo bylo způsobeno hlavně skutečností, že Francie byla tehdy velmi málo zprůmyslněnou zemí a zaostalé zemědělské třídy byly více ovlivňováno buržoasními politiky, a nadto duchovními. Církvi byla poskytnuta velká privilegia a po nějakou dobu se zdálo, že vítězí nad zákony, které proti ní vydala Třetí republika.

Ale jakmile hrozba komunardů přešla, umělý strach vyvolávaný církví a dalšími zainteresovanými silami zmizel, před rokem 180 Francie opět přestala být katolickou zemí. Církev ve Francii vedená Vatikánem tehdy posílila své útoky proti republice. Shodně s tím vydala republika další zákony zaměřené na zamezení moci církve nad společenskými a politickými oblastmi života národa.

Všechny možné nepřátelské metody použily církev a Vatikán se dovolávaly Boha a pomáhaly všem katolíkům k rozbíjení republiky a bránily jí poskytovat lidem svobodně vzdělání, trvat na civilních sňatcích a pověřovat výukou na státních školách státem uznávané učitele. Každý týden zněly kletby Vatikánu, kardinálové a duchovní mobilizovali věřící proti vládě a proti veškerým institucím republiky. Jejich cílem bylo přivodit úplný pád republiky. Vatikán vlastně bez ustání kázal francouzskému lidu, že jimi zvolená vláda musí být zničena, jinak je ohrožena jejich spása na věčnosti. Přes celých dvacet let Vatikán tvrdošíjně odmítal uznat samotnou existenci Francouzské republiky.

Potom najednou Vatikán,který byl pravým zdrojem veškeré této nenávisti, změnil svou politiku. Učinil to, protože najednou pochopil, že republika přetrvá, a že bude z jeho hlediska moudřejší pokládat vzniklou situaci jako možnou.

Vatikán se rozhodl sledovat tento kurs. Tento „nový duch“ přinesl ovoce jak v administrativní, tak v zákonodárné oblasti. Ale jednota mezi katolíky byla zapotřebí k úspěchu, přitom rostoucí fanatismus, svárlivost a nenávist jednotě bránily, a tak když pravicový katolík Jacques Piou zorganizoval v roce 1902 Liberální akci, bylo už příliš pozdě. V červenci 1904 byly diplomatické vztahy nakonec přerušeny, a zákon o oddělení (státu a církve) v roce 1905 konflikt vyvrcholil. Zákon zaručoval svobodu vyznání a svobodné vykonávání bohoslužeb, aniž by církev musela být státem uznána a aniž dostávala od státu finanční podporu.

Vatikán vyhlásil nad republikou klatbu za to, že odmítl uznat nadřazenost katolické církve a kladl veškerá náboženská vyznání na stejnou úroveň. Ale to nestačilo. Republika, když odmítla přiznat vedoucí úlohu a náboženský monopol na náboženské otázky Vatikánu, vyhlásila, že struktury všech náboženských organizací, katolických, židovských i protestantských, se mají transformovat na kulturní společnosti, zabývající se veřejnými bohoslužbami, a že mají být soběstačné. Vatikán, který se holedbal mimořádnými nároky katolické církve, zakázal katolíkům v celé Francii podřídit se republice a tak se opět zapletl do vnitřního života národa. Francouzští katolíci měli přísně zakázáno papežem stát se součástí nějakého podobného sdružení pod trestem smrtelného hříchu na onom světě.

Během První světové války se zásluhou rozmanitých faktorů vztahy mezi církví a státem zlepšily. Oddané služby duchovních v době války a návrat Alsaska-Lotrinska s jeho velkou většinou aktivního katolického obyvatelstva byly dvěmi s těchto faktorů. Jedním z důsledků Zákona o oddělení bylo ochuzení mnohých duchovních, následný pokles jejich životních standardů, což je přiblížilo těm, pro které měli sloužit.

Než přistoupíme dále k pozadí vztahů mezi Vatikánem a republikou během Druhé světové války, podívejme se na sílu sílu církve ve Francii v období v rozsahu zhruba mezi oběma válkami.

Jak již bylo řečeno, přestože protikatolický a proticírkevní duch převládal ve Francii během posledních sta let [a], zůstává Francie tradičně katolickou zemí. V roce 1936 bylo odhadováno, že 34 milionů Francouzů, což odpovídá zhruba 80procentům obyvatel, bylo nominálně katolických. Ale téměř tři čtvrtiny z nich omezovala svůj katolicismus na křty, svatby a církevní pohřby. Jinak se nijak nepodíleli aktivně ani pasivně na životě církve, a velká část k ní byla dokonce nepřátelská. Aktivní katolíci, navštěvující mše a zpovědi více či méně často, byli spočítáni katolickými úřady na zhruba 20 až 23 procent veškerého francouzského obyvatelstva — jasně nedůležitá menšina.

Jak příslušnost ke třídě tak náboženství je důležité pro podíl aktivních katolíků. To je nutno brát na vědomí, když se chystáme pojednat o událostech vedoucích k příměří a o vládě spolupracující s nacisty. Nejžhavější katolíky je možno najít mezi šlechtici, zemským panstvem, vojenskou kastou a bohatými a zámožnými třídami. V nižší střední třídě (petite bourgeoisie) je asi jedna třetina aktivních katolíků. Většina je vlažná k náboženským záležitostem a malá menšina je aktivně protináboženská.

Jako ve všech jmenovitě katolických zemích je i ve Franciii průmyslový proletariát nejméně katolickým prvkem. V mnoha oblastech, jmenovitě v oblasti Lille, je jen malá skupina dělníků v těžkém průmyslu, textilním průmyslu a na železnici aktivně katolická. Poměr je ovšem vyšší mezi zaměstnanci v lehkém průmyslu a v drobném obchodě. A mělo by být poznamenáno, že církev je mnohem více zakořeněna ve vesnických oblastech než ve městech.

Nehledě na obecnou náboženskou vlažnost obyvatel má církev mohutnou organizaci po celé Francii řízenou katolickou mašinérií neúměrnou skutečnému cítění národa.

Začněme s nižšími duchovními katolické církve. Před rokem 1940 byli obyčejní kněží odhadováni na 52 000 osob, ze kterých 30 000 bylo laických kněží a zbytek řádných. Veliteli této armády obyčejných kněží jsou biskupové, kolem sedmdesáti co do počtu, nepočítaje dvacet šest biskupů bez stolců. Biskupové naopak podléhají arcibiskupům, z nichž každý předsedá arcidiecézi sestávající ze čtyř až pěti diecézí, ve kterých slouží biskupové.

Jsou tam tři kardinálové, arcibiskupové z Paříže a z Lyonu a biskup z Lille. Arcibiskupové a biskupové jsou přímými pomocníky papeže, který přímo dohlíží na některá francouzská biskupství majících větší politickou důležitost, jako je biskupství ve Štrasburku a v Metzu. Biskupové mají na starost vzdělávání ve své diecézi a v každé diecézi je directeur, který dohlíží na školy spravované církví.

Všichni tito hodnostáři církve jsou přímo odpovědní zástupci papeže, papežskému nunciovi. Církev podléhá jeho autoritě, pokud existuje nuncius akreditivaný u francouzské vlády. Hlavní povinnosti nuncia jsou samozřejmě diplomatické, on je tím středem, kolem kterého se točí diplomatická a politická jednání Vatikánu.

Ve Francii je několik stovek náboženských řádů, proto není možné podat obecný přehled o jejichj organizaci. Každý řád má mnichy nebo jeptišky, svou vlastí správu a udržuje své zvláštní vztahy s biskupstvím. Některé řády jsou na biskupech poměrně nezávislé a odpovědné jen Svatému stolci. Jiné těsně spolupracují s biskupy, zejména vzdělávací řády. I ženské řády podléhají biskupově řízení. Mezi nejdůležitější řády patří jezuité, dominikáni, františkáni, benediktini, oratoriáni a cisterciáci.

Po staletí byli jezuité nejvlivnějším řádem ve Francii navzdory jejich pronásledování. Jejich velký vliv před a během války vyplýval ze skutečnosti, že jsou vzdělávací řád, který klase velký důraz na kulturní a intelektuální standardy. Jezuité ve Francii, stejně jako jinde, se specializovali na vzdělávání, a díky tomu získávali velký vliv na šlechtu,na armádu a obecně na vyšší třídy. Takto vychovali tisíce důstojníků, kteří se potom dostali na vysoké posty, ve své Śkole svaté Jenoféfy [Ecole Sainte Genevieve] ve Versailles, což je přípravná škola pro [vojenskou akademii] Saint Cyr, odkud bývají vybíráni rádní armádní důstojníci. Vysoká a středná buržoasie též posílá své syny a dcery do jezuitských kolejí, a jezuité vychovávají též chlapce pro vedení Katolického mládežnického hnutí apod.

Viděli jsme, že katolická církev ve Francii přes svou velkou organizaci ztrácela své členy — ve prospěch sekularismu a liberalismu v devatenáctém století a ve století dvacátém ve prospěch socialismu a komunismu. Během minulého století ztratila církev jen jednu čtvrtinu svých stoupenců, zatímco v současném [tj. dvacátém] století byla svědkem ztráty šesti sedmin ze svého stáda.

Přesto církev ve Francii neztratila vliv úměrný ztrátě její početní síly, ale v období mezi dvěma válkami stále rostl a rostl. Jak to lze vysvětlit? Vysvětlení spočívá v tom, že církev ve Francii stejně jako jinde již netrvala na obrácení mas pod její vliv, ale spíše na moci získávané a uplatňované za scénou. To bylo běžné po Prvé světové válce, když republika, i když stále založená na dřívějších principech a ovlivněná duchem liberalismu, nejen flirtovala s církví, ale příležitostně s ní i spolupracovala — postoj, který se nezakládal na změně pocitů části republikánů, ale na pevných společenských a politických úvahách, kterých Vatikán chytře využíval ke svému prospěchu. Samozřejmě tu hrálo roli i mnoho dalších skutečností, které způsobily tento obrat, ale úsilí Vatikánu získat kontrolu země tímto způsobem, a tak překonat masové odpadlictví, bylo tím hlavním faktorem.

A tak Vatikán, ačkoliv vybojoval prohranou bitvu proti socialismu, komunismu a dalším nepřátelským silám si udržel své postavení tak, že udržoval přátelství s republikou. Tato dvojí kampaň se stala ještě výraznější během dvaceti let mezi dvěma válkami. Prvé desetiletí lze popsat jako úspěšné pro církev, která využila vládu při politických a národních záležitostech. Během druhého desetiletí církev podporovala, pečovala a žehnala různým fašistickým stranám a organizacím, cílem kterých bylo ustavit fašistickou Francii, rozdrtit socialisty a předat moc církvi.

Nebudeme tady příliš podrobně rozpitvávat Francii v období mezi dvěma válkami. Postačí uvést pár příkladů pro ony dvě metody, kterými se církev snažila dosáhnout vlivu v zemi; v prvním desetiletí vyvíjením politického tlaku na slabou stránku francouzského nacionalismu a v druhém desetiletí podněcováním fašistických hnutí ve spojení s reakčními silami francouzské společnosti.

Po Versaillské konferenci, která položila základy pro poválečný svět, začal Vatikán získávat vliv ve Francii. Bylo toho docíleno hraním na francouzskou nacionalistickou strunu. Jako prvá příležitost k tomu posloužil návrat Alsaska-Lotrinska Francii. Toto opětné připojení bylo zdrojem obav republiky, které se zdálo, že vrácené provincie by se nemusely utišit pod francouzskou vládou. znovupřipojení Alsaska-Lotrinska bylo přitom záležitostí prestiže, národní hrdosti a citů.

Ale tady se uplatnil Vatikán, protože Alsasko-Lotrinsko byly pevě katolické. Vatikán, který jednal prostřednictvím francouzské hierarchie, přislíbil, že pokud „francouzská vláda projeví více pochopení vůči postavení katolické církve v republice“, mohla by „se pokusit uplatnit svůj nemalý vliv na katolické Alsasko-Lotrinsko k vytvoření lepšího porozumění mezi novou provincií a republikou.“ Prostě tam Vatikán použil svou starou politiku často opakovanou po staletí, kterou kdysi kousavě vylíčil Napoleon, když popisoval církevní hodnostáře jako „duchovní četníky“.

Takovou politiku je možno shrnout takto: jestliže určitá provincie s katolickými obyvateli je nově připojena, Vatikán se nepochybně zkusí dohodnout s mocností, ke které je připojena. Oficiální životopise Lva XIII bez obalu ukázal, jak církev v této situaci provádí tuto politiku — na Velké Británii ve vztahu k Irsku, na Německu ve vztahu k Polsku, na Rakousku ve vztahu k Chorvátsku a na dalších příkladech.

Tímto způsobem Alsasko-Lotrinsko poskytlo Vatikánu žádanou příležitost. V roce 1919, záhy po konci Prvé světové války, se začaly tyto provincie stavět proti Francii a  působily republice nemalé potíže. Navíc poslaly nové provincie do parlamentu takové množství katolických poslanců, jaké Francie neviděla od roku 1880. Vatikán využil bez zábran tuto mocnou zbraň proti republice při prosazování svých politických a náboženských zájmů. Ty dva tábory se dokázaly dohodnout.

Prostě řečeno, bylo to domluvené spiknutí. Vatikán držel alsaské rebely na uzdě tak, že přikázal místní hierarchii a katolickým organizacím, aby sledovaly určitý kurs. Jako protislužbu francouzská vláda měla zanechat nepřátelství k církvi, obnovit diplomatické stuky s Vatikánem a zajistit všechna privilegia, u nichž to bylo možné. Jednání proběhlo úspěšně a Francie, nejméně katolická země v Evropě, jejíž obyvatelstvo bylo vlažné nebo dokonce nepřátelské církvi a jejíž státníci byli zejména atheisté, opustila staré protináboženské nadšení. Zákony nepřátelské k církvi byly odvolány, nebo pokud byly zrušené, nebyly obnoveny, a náboženské řády, které byly zakázané, zejména jezuité, se vrátily.

Ale to nebylo všechno. Vatikán trval na tom, aby Francouzská vláda poslala do Vatikánu velvyslance a naopak přijala v Paříži nuncia. A tak se stalo, že republika, kterou Vatikán po čtyřicet let pomlouval jako „vládu atheistů, židů a svobodných zednářů“ a proti níž se všichni dobří katolíci museli bouřit, poslala do Vatikánu velvyslance  uvítala papežského nuncia v Paříži. Je podstatné, ře francouzský ministr — Cuval — navštívil poprvé Vatikán, alespoň podle vzpomínek žijících Francouzů.

K úplnému dovršení tohoto špinavého kšeftu byla vyhlášena kanonizace Jany z Arku. [b] Byl to vychytralý krok ze strany Vatikánu, dychtivého využít všech výhod francouzských vlasteneckých citů k dalším náboženským cílům Vláda představovaná skeptickými státníky se podílela na náboženských slavnostech. Radikální síly zlobně protestovaly proti opouštění republikánského liberálního ducha, zejména proti přijetí papežského nuncia. Vyvolaly v parlamentu bouři a sněmovna na pokraji přijetí radikálních opatření. Ale právě v této souvislosti instruovala hierarchie v Alsasku-Lotrinsku, aby zapůsobila na  alsaské katolické poslance, že jejich hlavní povinností v parlamentu je „zajišťovat výsostné zájmy církve“. Jinými slovy, alsaští poslanci pohrozili vládě odtržením, pokud přeruší diplomatické styky s Vatikánem. A vláda musela poslechnout.

Druhým a nejdůležitějším důvodem pro neúměrnou moc Vatikánu ve Francii byla opět hrozba bolševismu. Politika kompromisů v Alsasku-Lotrinsku již sjednotila biskupy s bankéři a průmyslníky, což byla kombinace vysoce výhodná pro obě strany. Musíme připomenout, že Lotrinsko má druhé největší zásoby železné rudy na světě a Alsasko má velké bohatství potaše jako přídavek ke svému rozkvětu zemědělství. 

Spojenectví mezi církví a reakčními silami ve francouzské společnosti začalo mimořádně narůstat. Toto spojení bylo pro ně věcí života či smrti, protože bolševismus pokládali za smrtelné ohrožení svého vlastního světa. Nic jiného by nemohlo posílit tak důkladně spojení, které jíž existovalo mezi církví a reakcí, spojení společenské, hospodářské a politické. Známé prohlášení Jindřicha IV, že „Paříž mi stojí za mši“ [c]. se stalo heslem vlivné části francouzských antiklerikálů, připoutaných k Vatikánu svým strachem s bolševismu. Mnohé části liberálních a sekulárních Francouzů v této souvislosti a pod tlakem strachu z komunismu odmítali Gambettův pokřik „Klerikalismus je naším nepřítelem“.  Teno pokřik, který zněl Francií celých čtyřicet let, byl nyní nahrazen heslem „církev je náš spojenec“.

Bankéři a velcí průmyslníci si samozřejmě nepodali ruce s Vatikánem aby posilovali katolicismus. Nesporně mnozí z nich měli na mysli dva cíle. Na prvém místě byly jejich vlastní zájmy, a až na druhém zájmy církve, pokud byly v souladu s jejich vlastními. Známé „dvě stovky rodin“ vlastnících největší bohatství Francie byli z větší části zanícení katolíci.

Jak šla léta, a to hlavně díky této nesvaté alianci, se šířila Francií kampaň proti bolševismu, která střídavě sílila a slábla. Kmpaň byla prováděna na dvou úrovních francouzského života. V prvé řadě se objevovala rádoby lidová hnutí, jedno za druhým. V druhé řadě potom se vyšší politické, finanční a společenské olány objevovaly za scénou; tam Vatikán sbíral nejvýznačnější úspěchy.

Nějakých deset let po První světové válce — kolem roku 1930 — se začaly objevovat tyto protibolševické organizace, rychle rostly a sílily. Jednou dobou se zdálo, že možné, že začnou občanskou válku budou se ucházet o moc. Tato hnutí vykazovala společné vlastnosti. Všechna byla protibolševická a rozhodnutá zadusit socialismus a komunismus všude, kde ho najdou. Stavěly se proti vlivu Sovětského Ruska při jednáních národů. Byly uspořádány podle klasického fašistického a nacistického modelu, se stejnými symboly a hesly. Byly to ozbrojené formace, prosazující násilí a provádějící terorismus. Naléhaly na okamžitou diktaturu. Jejich představa moci by se vyznačovala likvidací demokracie a politických svobod. Nadto jak jejich vůdci tak jejich členové byli zuřiví katolíci. Nacionalismus a třídní zájmy byly jejich náplní a všechna byla zpevňována náboženstvím.

Takových společenství bylo bezpočet. Většina z nich byla tajně vyzbrojena všemožnými zbraněmi a byla financována „tajnými“ kanály.

Začaly pochodovat ulicemi Paříže a rozbíjet socialistická a komunistická shromáždění. Organizovaly ozbrojené demonstrace a napadali své oponenty. Působili, stručně řečeno, přesně jako dělali s takovým úspěchem jejich předchůdci v Itálii  a ve Francii. [d]

Nejznámější a nejvlivnější reakční fašistické a polofašistické strany ve Francii před vypuknutím Druhé světové války jsou zde vyjmenovány.

The Union Republique Demoncratique. —[Demokratická republikánská unie] Tato strana vytvořená tou nejbohatší vrstvou ve Francii, byla základnou francouzských konzervativních názorů. Jejím hlavním úkolem bylo bránit zájmy kapitálu a průmyslového a zemědělského „feudalismu“. Dalším jejím úkolem bylo co nejvíce znepokojovat strany na levici a boj proti „bolševickému drakovi“. V roce 1936 se pokusila spojit všechny pravicové síly do Národní fronty jako opozici k  Front Populaire [Lidové frontě].

Byla to přední strana velkého obchodu a většina jejích členů soukromě nebo otevřeně sympatizovala s nacismem.¨, stejně jako tomu bylo u reakčních sil v předhitlerovském Německu. Unie byla v podstatě katolická a jejím cílem bylo hned za obranou kapitálu posilování vlivu katolické církve. Horlivě podporovala myšlenku, že církev by měla mít pod kontrolou vzdělávání národa a hlásala v souhlase s katolickým učením důležitost rodiny a stavěla se proti vměšování státu do společenských záležitostí. Unie zahrnovala mnoho významných průmyslových, společenských, finančních, politických a náboženských osobností.

The Action Francaise. — [Francouzská akce]. Byla to násilnická reakční strana, která usilovala o rozbití republiky a vytvoření monarchie za pomoci a s požehnáním katolické církve. Hlásila po mnoho let násilí a odpor a její fanatismus a ultrakatolicismus často předstihoval samotný Vatikán. Vatikán se při mnoha příležitostech pokoušel srovnat politiku Francouzské akce se svou vlastní politiku a neuspěl, proto byl papež nucen vyslovit proti ní klatbu. Klatba byla vyslovena v roce 1914, když byla odstraněna Herriotova vláda. Vatikán byl hlavním činitelem zodpovědným sa její odstranění, a potom byly přátelské styky mezi státem a církví obnoveny. Jelikož byla klatba vyslovena veřejně, a proto roajalistické hnutí vedené Maurrasem a Daudetem začalo upadat. Po léta přitahovalo mnoho kněží a fašistických sil mladých Francouzů. Tato klatba byla smrtícím úderem pro hierarchii, která podporovala toto hnutí, dokonce kardinál Louis Billot vrátil svůj červený klobouk papeži. Byl to prvý případ odstoupení kardinála po nějakých sto letech.

Francouzská akce byla vojenskou organizací, která často organizovala krvavé nepokoje, jako ten v roce 1934. Tam sehráli hlavní roli Camelots du Roy [Královští kameloti] .

Během působení Lidové fronty Francouzská akce otevřeně požadovala smrt premiéra Bluma. A skutečně byl proveden pokus o ministrův život zuřivým katolickým nacionalistou.

Také otevřeně podporovala fašistickou Itálii v Etiopské válce, Franca ve Španělské válce a mocnosti Osy během mnichovské krize.

Jiným hnutím těsně provázaným s Francouzskou akcí byla ultrakatolická League d'Action Francaise [Liga francouzské akce], jejímž hlavním cílem bylo rozbití republiky. Její členové skládali přísahu: „Slibuji, že budu bojovat proti všem republikánským režimům. Republikánský duch chce ovlivňovat náboženství, což je nepřátelské tradičnímu katolicismu“.

Jiné hnutí modelovaný přesně podle linií nacistů bylo nazváno Jeunesse Patriote [Mladí patrioti]. Tento útvar měl podporu kapitalistů, kteří poskytovali prostředky a jeho katolické a nacionalistické členstvo mu sosávalo prestiž. Jeho členové hlásali otevřené násilí vůči všem oponentům, a to jak vlastním tak oponentům církve, zvláště pak komunistů jako hlavních nepřátel. Bagarre, neboli pouliční bitky byly jejich hlavní metodou a postupem a jejich předvoj čítal padesát mužů rozdělených na tři sekce známé jako Groupes Mobiles [Pohyblivé skupiny].

The Solidarite Francaise [Francouzská solidarita byla další katolickou stranou založenou Francoisem Coty známým svými parfémy a novinami.

Le Croix de Feu [Ohnivý kříž] byl hnutím bohatých tříd, které oponovalo parlamentu a demokracii. Jeho členové volali po autoritativním státě zakazujícím svobodné politické myšlení, projevu a tisku. Z něj vzešlo násilné teroristické fašistické hnutí nazvané Les Cagoulards [Kapucíni].

Tato rozmanitá hnutí a strany silně prahly po moci — ale z nejrůznějších příčin bez úspěchu. Když si ovšem uvědomily nezdar, inspirovalo je to k tím větší aktivitě za scénou, a tam byl jejich vliv velký. Jak jsme viděli, byly tyto síly těsně svázané s katolickou církví, a odtud některá z nich dostávaly podporu. Vatikán si též uvědomoval své nezdary v otevřeném politickém boji a soustřeďoval svou pozornost na plány, které byly prováděny za zády republiky.

Zatímco Francií zmítaly konfliktní zájmy, Německo procházelo jedním vítězstvím za druhým. O analýzu francouzské politiky z té doby se tu nemůžeme pokoušet, ale můžeme se pokusit vyjasnit jeden či dva body, a jeden či dva důležité body spočívají v pozadí těch let. Je jasné, že stejné třídy, které podporovaly fašismus a nacismus ve Francii učinily totéž v Německu a v Itálii, a že katolická církev opět sehrála důležitou roli při podněcování takových hnutí. [e] A je též jasné, že hlavním cílem bylo rozbití socialismu a komunismu. Snaha o to se neomezovala jen na na vnitřní život národů, ale utvářela část francouzské zahraniční politiky.

Toto nepřátelství ke komunismu převedené do politické aktivity se projevila jako trvalé a aktivní sabotování sbah republiky dosáhnout těsnějšího spojenectví se Sovětským Ruskem.

Reakcionáři se neomezovali jen na narušování politiky republiky, ale prováděli i vlastní politiku — nastolení fašismu vr Francii. V existujícím francouzském státě neviděli naději, že by se to povedlo bez pomoci zvenčí. Taková pomoc mohla přijít jen z nacistického Německa. Pro takovou politiku byla národní hrdost a city zdánlivě nepřekonatelnou překážkou. Jejich heslem se stalo „Cokoliv kromě rudé Francie“. Takové odhodlání bylo vyvoláno vírou, že pokud by vstup Francie do Války byl odměněn vítězstvím, pozice Rudých by byla posílena, což by ohrozilo kapitalismus, rádoby fašisty a katolickou církev. Porážka jejich země a obětování národní hrdosti by se vyrovnalo osobní výhodě díky porážce Rudých. A to byla konečná příčina na jejich politiky, kterou jsme popisovali.

Prozkoumali jsme reakční politické pozadí ve Francii v desetiletí předcházejícím Druhou světovou válku. Převážná část obyvatel byla vlažná nebo nepřátelská k církvi. Byla tu rozsáhlá katolická mašinérie propletená po celé Francii, a i když bez podpory mas, a tedy pracující vlastně ve vakuu. Byly tu neustálé kampaně jak na povrchu tak i pod ním proti bolševismu a Sovětskému Rusku a byla tu hnutí napodobující fašismus a nacismus, z větší částí inspirovaní katolickou církví.

V těsném spojenectví s těmito silami tu byly malé, ale mocné součásti země inspirované hlubokou nenávistí k bolševismu stejně jako církev. Měly hrůzu z toho, že by jejich společenský a finanční svět mohl zmizet, pokud by se socialistické a komunistické principy směly volně šířit. Chtěli zasadit ránu bolševismu, nejdříve doma, potom i v zahraničí, proto byly zorganizovány jejich organizace a financovány jejich strany, aby ustavily fašismus vr Francii jako protiúder komunismu.

Tyto dva mocné faktory se ve Francii spojily k dosažení svého společného cíle nastolit ve Francii diktaturu a zničit bolševického nepřítele, ale nepodařilo se jim dosáhnout toho, čeho dosáhl Mussolini v Itálii a Hitler v Německu. Se směsí strach a naděje pozorovali šíření atheismu a bolševismu a zrození režimů, které úspěšně jeden po druhém porážely komunistického draka. Jak církev tak reakční třídy ve Francii vlastně nadšeně hajlovali diktatuře De Rivery ve Španělsku, potom Mussolinimu a jeho spojenectví s Vatikánem, později diktatuře Franca a při mnoha příležitostech i tu Hitlerovu. [f]

Jednou zvláštní součástí těchto tříd, které byly „posedlé strachem z komunismu“ byla třída řádných důstojníků. Tato třída byla známá svým reakčním postojem k téměř všem otázkám a svou oddaností katolické církvi. Mnoho důstojníků z jejich řad bylo známo svou nenávistí k bolševismu, pohrdáním demokracií, obhajobou „silných forem vlády“, mezi nimi byli Pétain [g], Weygand a Giraud. Vybrali jsme jen ty tři, protože jim bylo souzeno, aby sehráli osudnou roli v příštích letech.

Tito důstojníci byli horlivými katolíky a měli hluboký zájem o církev, a to nejen jako o náboženskou instituci, ale i pro politiku Vatikánu ve společenských a politických otázkách. Mnoho důstojníků a politiků, kteří těsně sledovali politické tahy Vatikánu, byli silně ovlivněni určitou encyklikou, konkrétně Quadragesimo Anno, publikovanou v roce 1931. Tato encyklika, kterou jsme často zmiňovali, obhajuje ustavení korporativního státu jako protijedu proti komunismu a socialismu. Již jsme viděli, co to znamená. Stručně řečeno, znamená to fašismus podle italského modelu a každý katolík měl oficiálně zakázáno přijmout nebo napomáhat socialismu.

Může snad někdo pochybovat, jaká je jeho povinnost? Jako horliví členové církve, jako loajální výhonky kasty, jako vlastenci, kteří by plánovali jedině Francii postavené podle v té době oslavovaného plánu, Pétain a druzí začali jednat. Velmi brzy se vliv encykliky projevil v politické oblasti, a ve Francii a několika dalších katolických zemí se začal ukazovat. Nebyla to ovšem jen samotná slova papeže, co spustilo ohromnou mašinérii reakčního fašismu ve Franci. Velké zájmy, které neměly žádnou nebo jen malou vazbu na církev, začaly pracovat, ale souhrnná síla církve v tomto spojenectví dodala těmto silám ohromný impuls. V roce 1934 ozbrojené síly kvetoucí Francouzské fašistické strany se nejen zformovaly, ale bouřily se na ulicích Paříže. Již jsme popsali „Ohnivý kříž“, „Kapucíny“ a podobné společnosti a jejich požadavek korporativního státu jako záruku privilegií církve a totality.

A bylo to právě v této době, kdy se Pétain, inspirován slovu papeže a svou vlastní nenávistí k demokracii a k bolševismu, rozhodl být aktivní a „neomezovat se na pouhá slova“. a ne bez ambicí, vztekal se již několik let jako poměrně neznámý. Násilné převzetí moci Mussolinim, Hitlerem a dalšími plnil jeho a jeho spojence „novou nadějí“. (Dopisy Pétaina příteli, 30. září 1933).

Pétain kolem sebe shromáždil malou kliku politických přátel“, vedoucích reakčních stran. Jako prvý krok jejich programu vydali pamflet nazvaný My chceme Pétaina. Co bylo jejich plánem? „Skoncovat s revolučním duchem, který hrozil, že zničí zemi, rodinu, církev a vše, co činí Francii velkou.“ Pétain zamýšlel zopakovat činy mladičkého Bonaparta, který v roce 1797 smetl poslední stopy revoluce z Paříže za pomoci „spršky kartáčových střel“.

Pétain a jeho přátelé se neomezily na vydávání pamfletů, ale připravovali se na uchopení moci. Pétain byl vlastně „těsně spojen s přípravou občanské války“ a byl důvěrně spojen, ve velké tajnosti, s teroristickým hnutím popsaným výše. Zatímco se zabýval těmito aktivitami, „tajně očekával s velkými sympatiemi pokrok nacistů“. Jak šel čas a jak se konsolidoval nacismus, začal se bratříčkovat s německými nacisty, a zejména s Goeringem v Berlíně a též s Lavalem.

Několik let před vypuknutím Druhé světové války došel Pétain k závěru, že fašismus se nemůže stát ve Francii silou jen pomocí vnitřních sil. Došel k souhlasu s dalšími představiteli reakce a společně začali hledat a pracovat v zahraničí s úmyslem zavést do Francie Fašismus při prvé vhodné příležitosti.

Pétain a jeho přátelé hledali svou příležitost v zahraničí. Zařídil si jmenování velvyslancem v Madridu v době, kdy se fašistické a nacistické armády díky anglické a francouzské politice nevměšování snažili dostat fašistu Franca k moci.

Současně s tím jednal Pétain s jiným vlivným katolickým politikem, s Lavalem. Začali spolu tajně provádět svůj společný plán. V Madridu měl Pétain kontakty s Hitlerem i s Vatikánem, s autoritami, se kterými počítal jako s pomocí pro svůj plán. Vstoupil velmi tajně do kontaktu s Vatikánem zprostředkovaném Francem, a kromě toho papežským představitelem ve Španělsku. Kontakty s Hitlerem byly prováděny prostřednictvím vysokého úředníka německého velvyslanectví v Madridu, Herr von Stohrera.

Zatímco se vyvíjely plány, Pétain  byl v těsném kontaktu s Lavalem, který prováděl ve Francii plány se stejným cílem ve spojení s mocnými vojenskými, finančními a průmyslovými magnáty.

Co to bylo za plány? Obecný základ plánů byl prostý— „vytvoření příznivých podmínek pro ustavení fašismu ve Francii, který by vedl k evropskému bloku totality v celém světadílu“. (Dopis fašistického velvyslance v Madridu Mussolinimu z 29. března 1939) [h] Jinými slovy, politický vliv Sovětského Ruska na různé evropské státy, zejména na Československo a Francii, měl být bojkotován.

Hitlet podporou Pétaina a dalších fašistických skupin ve Franci, by jim poskytoval stejnou pomoc na „cestě k moci“, jako již poskytl Francovi ve Španělsku. Mohl by jim též přijít na pomoc v mezinárodní oblasti, kdyby vznikly vážné komplikace. V případě války v Evropě by „Pétain a jeho přátelé učinili vše podle svých možností, aby zabránili Francii vystoupit spolu s těmi, kteří by se stavěli proti německým snahám“. Pokud jde o český problém, již k tomu s úspěchem došlo. Pokud by vypukla válka (v době mnichovské krize) a Pétain a jeho společníci by nemohli zabránit zapojení Francie, měli by zajistit, aby „ozbrojené síly Francie nebyly použity proti Třetí říši“.

Papež Pius XII a jeho státní tajemník dali požehnání celému projektu. Strach z další velké války byl jejich jedinou námitkou. Paceli dal vědět Hitlerovi, že Vatikán by dal přednost „řešení národních a mezinárodních problémů bez rizika rozpoutání falší velké světové války“. Otázal se Hitlera, aby hledal prostředky , jak dopomoci „Francii ustanovit zdravou a přátelskou vládu, která by spolupracovala s Německem při budování křesťanské Evropy.“ (Kardinál Sereti, 6. dubna 1940) [i] Hlavními osobami v tomto plánu byli papežský vyslanec ve Španělsku, německý velvyslanec ve Španělsku, generál Franco, Pétain a ve Francii Laval.

Aktivity Pétaina a jeho přátel a kontakty s Vatikánem a s Hitlerem pronikly k uším francouzské vlády. Většina Pétainových aktivit byla popsána v hlášení francouzskému premiérovi Daladierovi. K ohromení těch, kdo zprávu podali, Daladier prohlásil, že se toho obával, ale že „nemůže nic dělat“.

Válka vypukla a Pétaina jeho společníci pokračovali ve svých pletkách ještě více. V kapitole pojednávající o Německu jsme popsali diskuse mezi Vatikánem a Hitlerem týkající se Francie. Vatikán byl v těsném kontaktu s Pétainem a jeho přáteli a ujištění, které mohl dát papež Hitlerovi ve věci Francie z toho bylo vyplynulo. Pétain se na druhé straně spoléhal na informace získané od Herr von Stohrera, ale zejména od papežského vyslance, že Německo ho bude pokládat za hodného důvěry. Stále si nebyl jist, zda „utrpěná porážka ve vojenské oblasti“ není příliš vysokou cenou, kterou má zaplatit Německu za jeho podporu.

Aktivity Pétaina a dalšího zbožného generála, Weinganda, spolu s aktivitami Lavala a dalších spiklenců, se stonásobně zvýšily po vstupu Francie do války. Po léta se Pétainovi a dalším dařilo dosazovat do klíčových pozic v armádě důstojníky, u kterých si byli jisti, že budou v kritických okamžicích užiteční. Téměř všichni tito důstojníci byli katolíci podněcovaní stejnou nenávistí k demokracii a k republice jakou pociťoval veterán Merechal, a nenápadně jejich dosazování do klíčových postavení pokračovalo.

Teď, když Francie vstoupila do války, přál si Pétain dovršení svého plánu na podkladě, které tak dlouho a tak úspěšně připravoval. Aby docílil těsnějšího a častějšího kontaktu s těmi složkami, které s ním sdílely rozhodnutí, vrátil se do Paříže. Tady získal členy vlády a požádal je o schválení, aby mohl rozdělit svůj čas a aktivity. Polovinu času trávil v Madridu /kde měl mezinárodní kontakty) a polovinu ve Francii (aby udržoval kontakty se svými agenty, pověřenými prováděním jeho vojenských a politických plánů).

Tento požadavek byl rovnou odmítnut: stařičký maršál Marechal již upadl v podezření u premiéra a dalších politiků. Pétain byl zkalmán, a v okamžiku rozčilení utrousil poznámku, která vyzradila více než co jiného co se děje za scénou. Použil výstižná slova: „Budou mne potřebovat v druhé polovině května“.

V druhé polovině května Německo vpadlo do Francie. Pétain, papežský státní tajemník a Hitler měli veškeré plány připravené a znali den, kdy Němci zahájí svůj útok na Západ. (Viz Ci-devant 1941 francouzského ministra Anatole De Monzie.)

19. května 1940 byl Pétain  předvolán k úřednímu jednání v Paříži. Tady nemůžeme probírat tahy, které ho přivedly k moci. Byl to snad hrubý omyl Reynauda? Mohly za to intriky těch, kteří ho povolali? Nebo to byla práce Lavala, neúnavného spiklence? Snad všechny tyto záležitosti k tomu přispěly. Faktem zůstává, že Pétainova předpověď několik měsíců předem se ukázala jako správná. Reynnaud ho jmenoval místopředsedou vlády. Pétain využil svůj nově získaný vliv, aby prosadil ultrakatolíka, spiklence a reakčního generála Weyganda za vrchního velitele. A dva další katoličtí vůdci, Baudouin a Prouvoust, byli přijati do nové vlády.

Weigand, Pétainův komplic, vykonával časté návštěvy u papežského zastoupení v Paříži, tou nejsoukromější formou v posledních týdnech těsně před invazí do Francie. „Stejně jako maršál Pétain, Weygand byl bigotní klerikál a nepřítel republikánské ústavy“ říká nestranný Annual Register.  Byl to Belgičan šlechtického původu, známý svou výslovnou nenávistí k republikánskému režimu a k „bezbožným socialistům a bolševikům“. Jeho prvním vystoupením byla oficiální informace pro vládu, že obrana Francie je beznadějná, a Pétain ho samozřejmě podpořil.

 V politické oblasti Laval opakoval slova svých přátel. Armáda osob se zájmem o okamžitý klid zbraní podporovala jeho hlas, že ti, kteří chtějí pokračovat v boji, přestože Weygand a Pétain prohlásili, že vítězství Němců je jisté, jsou hlasateli zabíjení nevinných Francouzů.

Laval byl politikem velmi pochybného charakteru. Jeho nejrůznější aktivity nás tady nezajímají. Postačí říci, že byl katolíkem, a stejně jako von Papen, rytířem papežského dvora. V jistém smyslu byl hlavním katolickým laikem ve Francii. Byl to právě on, který dovedl vysoké církevní hodnostáře k rostoucímu vlivu za scénou v politickém životě Francie.

Lavalovo velké sblížení s Vatikánem začalo v roce 1935, když Mussolini vymyslel plán, jak umožnit fašistické Itálii invazi do Etiopie bez vyprovokování mezinárodního konfliktu. Tak začalo sbližování.

Jeho svatost vyjádřila své potěšení, že po sedmdesátí letech představitel francouzské vlády přijel, a to nejen aby vykonal osobní zdvořilostní návštěvu, ale aby obnovila slib věrnosti francouzského národa. Pan Laval byl nositelem řádu Pia IX, který mu předal Pius XI. Papež též věnoval růženec ze zlata a korálů dceři pana Lavala. Jako ocenění těchto darů pan Laval předal Jeho svatosti tři výpravně svázané knihy …(Le Temps,  11 ledna 1935).

Během vrcholu krize Francie, kterou popisujeme, a již během dlouhé doby před tím, Laval stejně jako Weigand měl množství velmi důvěrných porad s papežským představitelem v Paříži.

Když byl již místopředsedou vlády, Peatin stejně jako jeho spojenci obešli Paříž, když prohlásili:

„Francie potřebuje porážku. Porážka je nutná pro její obnovu. Vítězství by posílilo politický systém, který jí přivedl k morálnímu úpadku. Dáváme přednost čemukoliv před pokračováním tak odporného režimu. Porážka následovaná rychlým mírem snad stojí Francii za nějakou tu provincii, pár přístavů, několik kolonií. Co je to ve srovnání s její nutnou obnovou? (Elie Bois, in Truth on the Tragedy of France.) [j]

Vznikly ovšem komplikace pro Pétaina a jeho spojence. Mussolini, se kterým přišli Pétain a Laval do kontaktu prostřednictvím Franca, zvětšil své požadavky vůči Francii. Ke svým požadavkům na Nice, Savojsko a Tunis chtěl vstoupit do války a pochodovat do Paříže.Přál si, aby fašistická armáda dobyla a rozbila „francouzskou plutokracii proniklou svobodnými zednáři, židy a bolševiky“. [k]

Úmysly Mussoliniho vstoupit do války začaly pronikat na veřejnost počátkem roku 1940 a byly potvrzeny, když hrabě Ciano řekl papežskému nunciovi v Itálii arcibiskupovi Borgongini-Ducovi, že Německo se chystá zaútočit na Franci:

„Mám dojem, že je před vypuknutím veliká ofenzíva na francouzské frontě a v takovém případě očekávám, že Německo vyvine maximální snahu dostat nás do války (29. února 1940).

To bylo prvým varováním Pétaina, Wyganda a Lavala o Mussoliniho úmyslech. Protestovali u papeže a žádali ho, aby učinil vše možné, aby „zabránil Itálii, aby tím učinila Francii ještě těžším dostat se ze slepé uličky.

Papež jednal s Mussolinim při různých příležitostech, prostřednictvím užitečného patrona pátera Tacchi-Venturi, který byl zprostředkovatelem mezi Vatikánem a Mussolinim. Ale zdálo se, že Mussolini je stále tvrdohlavější ve svých úmyslech. Papež se obrátil na Hitlera s žádostí o intervenci u Mussoliniho. Hitler slíbil, že udělá co bude moci, ale nemůže „bránit Itálii v nastoupení kurzu, který by Mussolini pokládal za zájmy Nové Evropy“.

Když se Ribbentrop v březnu nakonec odjel navštívit papeže, aby se ujistil, že plány pro kapitulaci Franci vyjdou podle plánu, jeho vyjednávání s papežem a s Francouzi, kteří za scénou spolupracovali s Vatikánem, proběhla tak dobře, že nacistický ministr zahraničí v okamžiku optimismu prohlásil:

..Francie a Německo budou usilovat a dosáhnou míru v tomto roce. A nová Francie se stane velkým partnerem Třetí říše při výstavbě Nové Evropy. Takové je pevné přesvědčení všech Němců (Ribbentrop, 12. března 1940) [l]

Mezitím francouzští spiklenci (Pétain, Waigand a Laval) působili na papeže, že „francouzská čest a národní zájmy“ nesmí „utrpět potupu italské okupace francouzského území“, a že „celý tak pečlivě vypracovaný plán na sblížení Francie a Německa by byl značně ohrožen“, kdyby Mussolini vyhlásil válku Francii.

Když viděl, že Mussolini neodpovídá na jeho požadavky, papež zahájil mírovou cestu po Itálii. Fašistický velvyslanec ve Vatikánu Alfieri protestoval u papeže proti takové manifestaci církve za mír ,v Itálii“.

Mezitím, když se termín určený Hitlerem k útoku na Francii přibližoval a když Francouzi požadovali od Mussoliniho ujištění, že nezaútočí na jejich zemi, papež odeslal osobní dopis Mussolinimu psaný jeho vlastní rukou, ve kterém kromě jiných věcí řekl:

„Mohla by být Evropa ušetřena dalších ruin a truchlení, a zejména může naše a vaše milované země být ušetřena veliké pohromy.“ [m]

V odpovědi Mussolini napsal:

„Chci vás ujistit, Nejsvětější Otče, že pokud by zítra Itálie vytáhala do pole, nepochybně by to znamenalo, že čest, zájmy a budoucnost naší země to zcela nutně vyžaduje.“

Nakonec Mussolini dal vědět papeži prostřednictvím italského místopředsedy vlády Guidiho, který předával zprávy arcibiskupovi Borgongini-Ducovi, že Itálie se s konečnou platností rozhodla vstoupit do války (22. května 1940). To hrabě Ciano potvrdil papeži 28. května.

Pétain a Weygand požádali Hitlera, aby zastavil svého kolegu diktátora. Hitler odpověděl, že nemůže „zdržovat Mussoliniho“ od vstupu do boje.

V zoufalství Pétain a Laval ještě jednou požádali Vatikán o pomoc, opět prostřednictvím papežského zástupce v Madridu, že „celá budoucnost katolické Francie je ohrožena Mussoliniho rozhodnutím“.

Papež odpověděl, že poté, co Mussolini oznámil svůj úmysl vstoupit do války, a když uviděl, jak je Mussolini rozhodnut jednat, on (papež) se pokusil přesvědčit italského diktátora, „aby byl umírněný v této situaci.“

Pétain a Weygand se odmítli podrobit; Laval jim radil to učinit a požádal papeže, aby na ně na oba zatlačil vzhledem k nezbytnosti situace. Papež šel tak daleko, že poslal svou osobní zprávu Pétainovi a požádal Francii, aby „se sklonila před situací … se statečností a s realismem“ a ujistil je, že bude mezi tím „pokračovat v osobních výzvách Hitlerovi a Mussolinimu, aby vyjadřovali své požadavky s umírněností a bez mstivosti.“

Pétain, Weygan, Laval a Baudion (fanatický konvertita ke katolicismu) se rozhodli ke kursu, ve kterém budou pokračovat.

Nacistické armády vpadly do Belgie a do Holandska; král Leopold na radu Weyganda a svých dalších katolických poradců a podle přímého pokuny Vatikánu, poté co zamezil spojencům zkoordinovat své plány, kapituloval, aniž by dal svým spojencům o tom vědět. Nacistické legie vstoupily do Francie a vytrvale pochodovaly k Paříži.

Když se to stalo a konečná katastrofa se rychle blížila, papež a jeho státní tajemník měli několik vysoce soukromých setkání s francouzským velvyslancem, kterému papež poskytl konečný rozhovor 9. června 1940, den před tím, než Mussolini provedl „zákeřné napadení“. Co řekl papež velvyslanci a co řekl velvyslanec papeži není dosud známo. Ale souhlas data, které neodpovídá ničemu jinému, je důležitá a měli bychom jí mít na mysli z hlediska důsledků.

Příštího dne fašistická Itálie vyhlásila válku Francii a Velké Británii. Fašistické jednotky vstoupily na francouzské území a po velmi slabém boji dosáhla prvých výsledků v Mentonu a v Nice.

Ale zatímco se výše uvedené události odehrávaly v Římě a zatímco nacistické armády okupovaly Francii, Pétain, Weygand, Lacal a další spiklenci hráli dál se svými kartami, aby uskutečnili své plány. Pétain, který se mezitím měl stát premiérem, nabídl svou resignaci za plného souhlasu Lavala a Weyganda, a tak v kritické chvíli uvedl do velkých rozpaků francouzského premiéra, kterému maršál poslal dopis, který mimo jiné obsahoval následující zlověstné řádky:

„Tíže situace mne přesvědčila, že nepřátelství musí okamžitě skončit. Je to jediný krok, který může zachránit zemi.“ (Dopis byl nalezen v maršálových dokumentech, které si bral s sebou z Německa po svém uvěznění v létě 1945).

Bylo to napsáno v době, když někteří ministři chtěli pokračovat v boji ze Severní Afriky. President Lebrun a premiér Reynaus marně pokračovali v přesvědčování Pétaina, aby pokračoval v boji. 6ádali ho, aby neresignoval, ale čekal na odpověď z Anglie. Ale jak se zjistilo později, dopis nenapsal Petain sám, ale byl napsán a odeslán premiérovi někým jiným. To prohlásil Pétain před Vyšší soudní komisí při žalobě v červnu 1945: „Nebyl jsem tam, když byl dopis napsán. Mé myšlenky byly tlumočeny.“

Kým? Jeho spoljenci, generálem Weygandem a Lavalem, kteří ho napsali, zby způsobili pád vlády a tak dostali příležitost získat moc sami, což bylo součástí intrik, korupce a podvodu spiklenců.

Dlouho před tím, než nacisté došli k Paříži, se Pétain rozhodl, že Francie musí kapitulovat. Když pan Chirchill odletěl do Francie ke konsultaci s francouzskou vládou, zúčastnil se slavnostní večeře v Briare jižnš od Paříže (červen 1940). Pokoušel se být optimistou a řekl maršálu Pétauinovi: „Měli jsme těžké dny v roce 1918 — prorazili jsme. Teď musíme prorazit opět.“. Na to Pétain ostře odpověděl: „V roce 1918 jsem dostal čtyřicet francouzských divizí, které zachránily britskou armádu. Kde je vašich čtyřicet divizí, aby nás zachránily dnes?“

Během schůze kabinetu, která se konala stejné noci, začala atmosféra směřovat ke kapitulantství a dvě osoby byly hlavně zodpovědné za to, že radily premiérovi kapitulovat — jmenovitě paní Helen de Porters, a nadto fanatický katolík — již zmíněný pan Paul Baudoulin, podtajemník premiéra Reynaulda.

Maršál Pétain a generál Weygand — který byl v té osudové chvíli francouzským vrchním velitelem — chodili navštěvovat pana Reynauda každý den v 11 hodin dopoledne. Ale 10. června, tj. v den, kdy Mussolini vyhlásil válku, Weygand prijel bez pozvání. OPrvní věc, kterou udělal, bylo, že přečetl nótu, ve které žádal francouzskou vládu o kapitulaci.

Reynaud odmítl. Během noci v doprovodu generála de Gaula, odjel autem do Orleansu.

Příštího rána ovšem generál Weygand, který byl v neustálém kontaktu s Lavalem a Pétainem, zatelefonoval Reynaudovi a řekl mu, že on, Weygand, požádal pana Churchilla, aby přijel do jeho hlavního stanu v Briare, aby mu mohl vyložit situaci.

Mezitím mnozí členové vlády se rozhodli pokračovat v boji a naléhali na premiéra, aby se neřídil radami Pétaina a Weyganda.

12. června se George Mandel, tehdy ministr vnitra, Edouard Herriot, předseda poslanecké sněmovny, Jeanneney, předseda senátu a generál de Gaule přemluvili premiéra, aby pokračoval ve vedení války. Francie bude pokračovat v boji ze Severní Afriky. Plány byly skutečně realizovány a podle nich půl milionu specializovaných vojáků bylo evakuováno ze všech přístavů, které byly k dispozici — hlavně z Brestu a z Nice — a přepraveny do Afriky.

Premiér dal písemný příkaz generálu Weygandovi, aby plán provedl. Ale Weygand, když uviděl, že by příležitost, na kterou čekali on a jeho katoličtí přátelé byla ztracena, rozkaz neprovedl:

„12. června jsme se pokusili podpořit pana Reynauda Dostal jsem od něho písemný rozkaz k provedené naplánovaných opatření ke stažení do Severní Afriky dvou záložních tříd, které byly stále ve výcviku, specialistů z motorizovaných divizí, z Belgie, z Alpských divizí atd., dohromady 500 000 mužů.

Byli by evakuováni ze všech přístavů od Brestu po Nice. Ale generál Weygand rozkaz nevykonal“ (Generál de Gaule, Paříž, 18 června 1945)

Mezitím se spiklenci obávali o Británii. Chtěli se ujistit, že kapituluje stejně jako Francie. Měli proto přemluvit Churchila, aby učinil to, co od něj chtěl Pétain, a tak 13. června britský premiér přicestoval do Tours, kde se pokoušeli přemluvit ho ke kapitulaci. Tohoto úkolu se ujal ultrakatolík Baudouin. Reynaud ale prohlásil, že bude telefonovat Rooseveltovi než učiní nějaký krok.

Když viděli, že se francouzská vláda nechystá kapitulovat a tak uvolnit cestu nové vládě vedené Pétainem, spiklenci pojali jiný plán, který kromě zastrašování francouzské vlády by silně ovlivnil konzervativní Anglii: vytáhli nacistické a katolické strašidlo komunismu.

Pétain, Weygand a Laval se rozhodli okamžitě jednat. Pétain zkusí svrhnout francouzskou vládu otevřeným útokem na ní. Kdyby to neuspělo, Weygand by vážně oznámil, že bolševici se zmocnili Paříže a že veškeré hrůzy anarchie začaly paralyzovat hlavní město. Uvedeme slova generála de Gaula:

,Na schůzi vlády v Chateau de Cange téhož dne maršál Pétain otevřeně zaútočil proti oanu Raynaudovi. Generál Weygand oznámil, že Paříž je v rukou komunistů. Telefonovali jsme panu Rogeru Langeronovi, prefektu pařížské policie, který tu zprávu popřel.“ (Generál de Gaule Paříž, 18 června 1945)

Trik se přesto nepodařil. Příštího dne Raynaud opustil Bordeax. De Gaule a další se ho zeptali, zda bude pokračovat v boji, a ojn je ujistil, že ano.

A tak francouzská vláda se přmístila z Paříže do Bordeaux, kde byl Marquet, další prominentní katolík a Lavalův přítel, starostou. Laval, který dosud nebyl ve vládě, použil hrozby a sliby, aby přesvědčil většinu poslanců, aby souhlasili s kapitulací.

Opět jim Reynaud radil pokračovat v boji, v případě nutnosti z Afriky. Byl v tom nadále podporován Jeanneneyem , předsedou senátu a Herriotem, předsedou poslanecké sněmovny. Daldier, Mandel a další skutečně odpluli z Bordeaux aby ustavili novou vládu v Severní Africe, ale zásluhou machinací Lavala nebyla cesta dokončena. Pétain přikázal lodím, aby zastavily, a ti, kteří se pokoušeli uniknout, byli zatčeni.

Intriky Lavala financované jeho vlastními a německými penězi a nakonec zajištěné jmenováním Pétaina, jehož prostřednictvím doufal, že bude vládnout zemi, jakmile dosáhne rozpuštění parlamentu. Mezitím de Gaule opřišel do Británie a dělal plány, jak zajistit nutné loďstvo k přepravě francouzské vlády a jednotek do Severní Afriky. Ale Reynaud odstoupil, Pétain se stal preliérem a 17. července 1940 v jednu hodinu odpoledne Churchill a de Gaule zjistili, že Pétain požádal o příměří.

O něco později Laval, který nadále pracoval za scénou, viděl, že Pétain má plnou kontrolu nad státem. Na společné schůzi francouzské Poslanecké sněmovny a Senátu, která se konala v Národním shromáždění 10. července 1940 byla předána plná moc Pétainovi. Týž den ho delegace vedená Paulem Boncourem naléhala, aby se stal diktátorem. Slovy samotného Pétaina:

„Paul Boncour mne navštívil 10. července. Řekl mi, že chce, aby mi byla nabídnuta veškerá moc římského diktátora. Odmítl jsem a řekl, že nejsem Caesar a nechci se jím stát“ (Pétain před Vyšetřovací komisí Nejvyššího soudu, 16. června 1945).

Celý ten manévr uspořádali Laval a Weygand. Když byli dotázáni (před stejnou vyšetřovací komisí) jak se jim podařili získat moc, Pétain prohlásil: „Celá ta záležitost byla uspořádána Lavalem a já sám jsem nebyl přítomen (v Národním shromáždění 10. července 1940).“

Když se stal hlavou nového státu, bylo prvou Pétainovou akcí podepsat příměří a potom se zbavil všech, kteří chtěli pokračovat v boji s nacisty. Dal je zatknout, uvěznit a pronásledovat. Neoficiální válka proti komunistům začala novou katolickou reakční diktaturou. [n]

Zatím nacisté okupovali Paříž a téměř polovinu Francie. Francouzská armáda, loďstvo a letectvo se vzdalo. Členové staré vlády buď utekli nebo byli ve vězení, a Pétain, zásluhou svých blízkých spojenců, byl nakonec tam, kde chtěl být: v čele státu.

Tak skončila Třetí republika.

Vatikán kromě toho, že dával požehnání a podporu Pétainovi, Weygandovi a jejich spoluspiklencům, si troufal vyjadřovat své nadšení při nejedné příležitosti rozhodným způsobem.

V červenci 1940papež napsal dopis francouzským biskupům. Poroučel jim snad odmítat vetřelce a neřídit se přílazy cizí mocnosti? Vyzýval je snad kázat vzpouru katolíků jako v případě španělských a mexických biskupů, kterým přikazoval bojovat proti demokratické vládě nebo když nabádal Slováky a Rakušany, aby „rozvraceli“ ty síly, které nechtějí spolupracovat s Hitlerem?

Ale vůbec ne. Při této příležitosti papež nařídil biskupům pracovat ještě tvrději, neboť teď mají přinejmenším možnost znovu probudit celý národ“, kdy jsou „podmínky pro duchovní práci“ tak dobré. Toto jsou jeho skutečná slova:

„Tato mnohá neštěstí, se kterými dnes Bůh navštívil náš lid dává jistotu, jak jistě pociťujeme, podmínek pro lepší duchovní práci potřebnou k novému probuzení celého národa“.

Když nový francouzský velvyslanec u Svatého stolce předával svá pověření, Pius XII ho ujistil, že církev bude spolupracovat a poskytne plnou podporu „práci na morálním zotavení“ které Francie podstoupila. (Havas).

To nebylo všechno. Oficiální orgán Vatikánu, Observatore Romano, otiskl 9, července 1940 článek, ve kterém maršál Pétain byl vysoce oceňován a jeho snaha o záchranu Francie byla velebena. Článek hovořil nadšenými slovy o „dobrém Maršálovi, který se zdá více než jiní lidé zosobňuje vlastnosti svého národa“. Končí líčením „úsvitu nového jasného dne, a to nejen pro Francii, ale pro Evropu a svět“(Catholic Herald, 2. července 1940).

Tyto pochvaly vzbudily protesty  proti Vatikánu ze všech stran, zejména z Velké Británie a z Ameriky. Tak mnohého se v této věci Vatikán dopustil, že si zavolal jednoho z kardinálů, aby to vysvětlil. Nechť si čtenář připomene případ kardinála Innitzera. Tentokrát by vybrán kardinál Hinsley. Ve svém postavení britského kardinála musel naslouchat anglicky hovořícím katolíkům a měl být zodpovědný za nové konejšení Britů a Američanů v souvislosti s vatikánskou podporou fašistického režimu a Němců. Kardinál Hinsley „ve jménu Vatikánu“ učinil nepřesvědčivou omluvu takových vyjádření, zejména těch ze zmíněného článku, která nebyla vůbec oficiálně podloženy či schváleny. Článek, jak vykládal, byl napsán jako odpověď francouzské katolické mládežnické organizaci, která veřejně požadovala podporu katolické mládeže Francie Pétainovi a jeho nové vládě.

Jakmile byl jednou v čele Francie, Pétain záhy vyhlásil svůj úmysl opustit heslo revoluční Francie „Svobodu, rovnost, bratrství“. Nahradil by ho heslem podporovaným jím osobně i církví: „Práce, rodina, vlast“. Ve svých výzvách francouzskému lidu se slova „disciplína“ a „poslušnost“ opakovala nejčastěji. Prohlašoval, že Francie se osvobodí od všech tradičních přátel (zejména Velké Británie) a nepřátelství (s Německem a s Itálií) a současně prohlašoval, že požádal Hitlera, aby působil jako soudruh Německa při vytváření a zavádění Nového řádu v Evropě. [o]

Pétain a církev ve Francii měla dvojí program: přestavět novou společnost na domácím poli podle principů vyslovených papežem a vytvořit blok katolických zemí v oblasti zahraniční. O tom druhém pojednáme později

Na domácí frontě Pétainova vláda začala rozbíjet mnohé principy a zákony Třetí republiky a nahrazovala je zákony inspirovanými katolickou církví. Pétain byl rozhodnut zničit socialismus a komunismus; přál sy vybudovat Francii jako korporativistický stát podle linie vypracované papežem Piem XI v jeho encykliceQuadragesimo Anno. Viděli jsme již, že to znamenalo fašistický stát jako v Itálii. Odborové organizace měly nahradit „korporaceˇˇ.

Průmyslová opatření měla přesně sledovat papežské encykliky a fašistickou ideologii.

Pétain podporoval ideál velké rodiny, jako to dělali Hitler a Mussolini. Zorganizoval francouzskou mládež do polovojenských formací podle modelu Hitlerovu mládeže. Zružil ty zákony Třetí republiky, které omezovaly moc církve, a stanovil náboženské instrukce do škol, ve kterých povolil vyučovat kněžím. Ve všem napodoboval Hitlera a Mussoliniho, až na to, že oba překonal pokud jde o neslýchanou moc,kterou daů církvi. Pétain samozřejmě okamžitě využil vzdělávání jako nástroj k formování mysli francouzskí mládeže podle vzoru katolického fašismu. Zavedl do škol povinnou náboženskou výuku. Vytvořil zvláštní komisi, která cenzurovala knihy používané ve středních školách, zvláště se změnila výuka historie. Důraz byl položen na Francii před Francouzskou revolucí.. Kapitoly pojednávající o nedávné historii podtrhovaly zločinný charakter Třetí republiky a výhody, které přináší disciplína, poslušnost a úcta k autoritě církve, měly nejvyšší důležitost.

Pétainova školská politika byla reakční a církevní a dále jí charakterizovalo přání omezit intelektuální výuku na co nejmenší míru. Mládež byla povětšinou určena pro práci v zemědělství a v průmyslu se schopností číst, psát, být poslušná a nic víc. [p] 

Byl zaveden antisemitismus, historické knihy židovských autorů byly zakázány. Stručně řečeno, francouzská mládež byla vychovávána v liniích těsně příbuzných k nacionálnímu socialismu.

Pétainův režim pilně rušil vlivy, principy a metody Třetí republiky ve všech ovlastech národního života. Není možné to zopakovat všechny změny, ale věříme, že ty právě vyjmenované postačí k představě o reformách, které byly započaty navzdory všeobecné nechuti francouzského lidu. Směr vývoje se obrátil stejně trvale, jako ve všech totalitních režimech.

Vztahy Pétainova režimu a církve nebyly zcela hladké a problémy vznikly v souvislosti se stejným věčným problémem — s mládeží. Církev, i když byla celkově uspokojena, namítala, že režim má snahu se ve věci vzdělávání soustřeďovat více na vlastenectví na úkor katolických principů. A to natolik, že v jednom okamžiku se samotní duchovní stavěli proti náboženským pokynům ve školách na podkladě toho, že učitelé jsou proticírkevně naladěni a nabízená výuka není stoprocentně katolická. A navíc vznikaly problémy podobné těm, se kterými se setkávala církev v Itálii a v Německu. Pétain a církev byli v plném souladu. Dohromady začali připravovat konkordát, který by uděloval církvi téměř nebývalá privilegia, srovnatelná jen s těmi před revolucí v osmnáctém století.

Jaký byl postoj katolické církve k autoritativnímu režimu ustavenému Pétainem?

Z již řečeného vyplývá, že je běžné, že katolická církev nejen dává přednost takovému režimu, ale pomáhá a udržuje ho vší svou mocí, otevřeně nebo nepřímo, a — na což se nesmí zapomínat — pokud tato politika nebrání jejím zájmům v jiných částech světa.

Už jsme viděli, jak Vatikán intervenoval, aby způsobil takové změny ve vnitřních záležitostech Francie, které by vytvářely příznivou situaci pro duchovní apolitickou nadvládu katolické církve.

O tom že Vatikán přikázal francouzské hierarchii stát na straně Pétaina nejsou pochybnosti. Nejlepším důkazem je skutečnost, že francouzská hierarchie až na významně malé výjimky velmi vřele podporovala novou vládu od samého počátku. Teprve později francouzští biskupové a dokonce Vatikán (pokud vůbec) vznesli příležitostně nějaké p¨námitky, ale ty nebyly nikdy zaměřeny ani proti Hitlerovi ani proti fašistické vládě ani proti nacistickému systému jako takovému. Ty vznikaly jen tehdy, když nacisté, Pétain a Hitler nedodržovali své sliby církvi, když se dostali do rozporu se zájmy církve ve věci vzdělání, duchovního bohatství dělníků nebo se dostali do sféry, kterou církev pokládala za svou.

Od samého počátku jediný významnější duchovní neprotestoval proti nacismu či Pétainovi. Teprve po čase si uvědomovali odpor Francouzů k nacismu a Pétainovi a rostoucí francouzské vlastenectví s Francouzské hnutí odporu, začala církev ustupovat tu a onde a dovolila francouzským biskupům  a kardinálům vznášet námitky. Přesto ovšem zůstávaly vztahy mezi církví a Pétainem velmi srdečné. Výše postavení duchovní hovořili otevřeně o myšlenkách národní revoluce, jak jí rozuměli v prvých dnech po pádu Francie, a jejich postoje je možno shrnout slovy kardinála Suharda z října 1942: „Politika není naším posláním. Římskokatolická církev ve Francii je intelektuální základna, která jednoho dne pomůže při výstavbě nové Francie.“

Pokud církev ve Francii byl propétenovská, nebula proněmecká. Jak tomu mohlo být jinak, když většina Francouzů měla jen jediný cíl — vyhnat nacisty ze své země? To by bylo příliš nesnadné, dokonce i pro církev. Přesto, i když francouzská hierarchie jako celek se tomu bránila, ti nejpřednější francouzští kardinálové a biskupové byli otevřeně a aktivně pronacističtí, Stačí zmínit některé: kardinál Baudrillart, rektor katolického institutu, který vzhledem k silnému strach z bolševismu se připojil ke „Skupině kolaborantů“; kardinál Suhard, pařížský arcibiskup, abbé Bergey, který ve svém katolickém listě Suotanes de France se stal známým pro násilné a dokonce vulgární pasáže, arcibiskup z Cambrai, Gounod, primus Tuniska, Gerlier, arcibiskup z Lyonu a mnozí další.

Nižší duchovní zpočátku podporovali Pétaina, když k tomu byli vedeni svými nadřízenými, ale později ochladli, nesporně proto, že byli v těsnějším kontaktu s lidmi a jejich denními starostmi.

Mnoho katolických listů bylo kolaborantských a propétenovských. Nejznámější byly: La Croix, největší katolický list, který po osvobození Francie musel čelit právním důsledkům po obvinění z podpory kolaborantské politiky a superkatolický Action Francaise, který často napadal Hnutí odporu mezi katolíky. Neustále uváděl příklady postoje kurií, zejména těch zodpovědných za vedení mládeže, a požadoval jejich odvolání z úřadu. Pomlouvačná kampaň dosáhla svého vrcholu, když Action Francaise (26. června 1943) převzal z ilegálního listu Courier Francaise du Temoignage Chretien článek kněze, který si přál zůstat inkognito a tázal se na legitimitu Vichyjské vlády, a dokonce tvrdil, že za jistých okolností je otázka povinností občanů vůči takové vládě, která je vládou jen podle jména, musí být chápána po novu; občan nemá žádnou povinnost poslušnosti v civilních a politických věcech; právo sloužit — pokud mu to svědomí dovoluje —  odštěpeneckým úřadům je možno odmítat.

Následovala bouře nadávek, nižší duchovní byli obviňováni ze všech zločinů podle kolaborantského seznamu, z ponoukání francouzské mládeže ke vzpouře nebo ke vstupu mezi „Maquisty“ až po velmi vážnou otázku legitimity vlády.

Tato tendence části nižších duchovních zneklidnila Vatikán a vyšší francouzskou hierarchii, kteří začali provádět kroky, aby jim zabránili v aktivní účasti u hnutí odporu. Tento problém se probíral na Valném shromáždění francouzských kardinálů a arcibiskupů v říjnu 1943. Vynesli závěr odmítající tuto teorii a opět požadující loajalitu k Pétainovi a podporu jeho vlády, kterou pokládali za zcela legitimní.

Musíme poznamenat, že toto prohlášení bylo vydáno teprve v roce 1943, když se zdálo, že vyšší hierarchie téměř zcela ztratila důvěru francouzského ldu a dokonce i nižšího duchovenstva.

Po útoku Ruska byla zahájena intenzivní kampaň proti Rudým, a často byla největšími propagandisty francouzská hierarchie. Toto je typický příklad:

Mnozí francouzští katolíci věří upřímně, že bolševismus je strašidlo vymyšlené nebo zveličené agenty Hitlera. Tito katolíci zapomněli, že tomu tak není. Měli by si připomenout, že „komunismus je úplné zhroucení lidské společnosti“, jak řekl Pius XI.

„Komunismus je smrtelnou nákazou“, jak prohlásil papež Lev XIII.

„Komunismus je barbarský a nelidský do takového stupně, že není možné si představit, čeho všeho je schopen“, jak prohlásil Pius XI.

Je po přečtení těchto prohlášení překvapením, že tolik francouzských katolíků se stalo fašisty a učinilo protikomunistická a protiruská hesla svou hlavní politikou? Nebo že početní katolíci se shromáždili do vojenských skupin a šli bok po boku s Hitlerovými legiemi okupovat Rusko?

Důvody takového chování jsou obvyklé, ale nebylo by chybou ukázat na jejich jádro poukazemna slova francouzského arcibiskupa z Auchu, který prohlásil:

Hierarchie se nepochybně obává občanské války … Buďme především Francouzi. Nesme společně svůj prapor spolu s těmi,kteří ho třímají“

Nebo biskupa z Brieue, který to vyjádřil nepokrytě:

„Kdyby přišla anarchie (komunismus), my bychom byli prvými obětmi.“

Rádi bychom v této chvíli uvedli pocity vyjádřené jedním z umírněných francouzských vyšších duchovních. Říkáme „umírněných“, protože ho za takového pokládali jak ve Vatikánu tak ve francouzských katolických kruzích. Tento církevní hodnostář, kardinál Gertier, prohlásil, že:

„V jedné z nejtragičtějších hodin naší historie dala Prozřetelnost Francii předáka, s nímž je šťastně a pyšně sdílíme. Moji kněží si pamatují, co jsem jim říkal. Modlíme se k Bohu, aby žehnal Maršálovi a přidal nás k jeho spolupracovníkům, zejména ti z nás, jejichž úkol je nejtěžší. Církev proto i nadále důvěřuje Maršálovi a projevuje mu svou lásku a úctu.“

Na námitky několika disidentských biskupů a mnoha nižších duchovních, že maršál je fašista a spolupracuje s Hitlerem, že chtěl vytvořit totalitni stát, který již, stejně jako Německo, zasahoval do věcí církve, kardinál odpověděl:

„Nic se nezměnilo a nezmění v naší podpoře Maršála; katolíci ho nečiní zodpovědným za události, se kterými církev nesouhlasí.“

 V dalších výrocích šel kardinál ještě dále a prohlásil, že katolíci nebyli a neměli by být nepřátelští k Lavalovi. A to vše, nechť si čtenář povšimne, prohlásil až 16. června 1943.

23. listopadu 1943 mgr. Piquet prohlásil:

„Pro mne a pro a dalších podobných je maršál Pétain hlavou Francouzskégo státu, protože sám Bůh a ne obyčejné shromáždění mužů, kteří resignovali, si přál, aby se stal hlavou Francouzského státu. A já tvrdím, že kdyby všichni francouzští katolíci — říkám všichni, biskupové, kněží, doktoři, laici atd. — kdyby ho následovali nábožně, slepě a fanaticky, před i po příměří, souhlasili s ním a naslaouchali mu, osud Francie by byl jiný.“

Takový byl přístup katolické církve k nacisty podporované Pétainově vládě a k jejímu společenskému, hospodářskému a politickému programu založenému na fašistických principech.

Politika kolaborace, kterou diktoval Vatikán a Francouzská parlament, nebyla podporována těmi katolíky, kteří se rozešli s vyššími církevními autoritami. Francouzský církevní hodnostář to vyjádřil:

„Teologové v Paříži, Lyonu, Lille se snaží poslouchat příkazy biskupů, ale říkají věřícím nesprávné důvody, podle kterých by neměli přijímat situaci, v jaké se nyní Francie nachází. Kardinálové a biskupové jim to nemohli znemožnit nebo snížit jejich vliv. (Abbé Daniel Pezeril, 1944).

Jaký byl ten velký plán, jaký si Vatikán představoval? Sjednat dohodu autoritativních států, nejlépe katolických, které by byly založený na katolické koncepci, jak má být vystavěna moderní společnost. To byl obecná plán Vatikánu. Ale jakou roli sehrál konkrétně v případě Francie, a nadto jaký byl konkrétní plán vysoké francouzské hierarchie a všech reakčních složek francouzské společnosti, která s ním spolupracovala ruku v ruce?

Plán těchto součástí společnosti byl samozřejmě v plném souladu s plány Vatikánu, který měl dvojí podstatu: vnitřní a zahraniční.

Francie, by po předpokládaném vítězství nacistů byla přestavěna podle linií Pétainova režimu. Stala by se autoritativním státem, založeném na korporativistickém systému. Socialismus a komunismus by byl samozřejmě úplně zlikvidován a církev by měla velký vliv na život národa.

V pozadí tohoto vnitřního plánu byl plán mezinárodní. Obojí bylo nedílnou součástí velkého schématu a zapadat do celosvětových plánů Vatikánu. Francouzský plán byl čistě kontinentální, a Vatikán, i když to snad nebylo popsáno v úplné nebo částečné formě jako si to představovali Francouzi a katolíci dalších zemí, tomu dal své požehnání.

Jaká byla generální linie? Je podivuhodné, že to byla kopie — i když samozřejmě ve větší a současnější formě — plánů velkého bloku katolických zemí, jak si je představoval rakouský státník. Jediným velkým rozdílem bylo, že mgr. Seipel chtěl vytvořit velký blok katolických států ve Střední Evropě, který by vznikl zejména z bývalých rakouských a uherských provincií, zatímco nový plán byl založen na vytvoření bloku sestavených zejména z latinských [tju. románských] národů. Měl být blokem všech evropských latinských zemí, a měl zahrnovat Itálii, Španělsko, Portugalsko, Belgii, a což je zvláštní, i katolické jižní německé státy. Jak by se podařilo zahrnout i ty poslední, kdyby Hitler vyhrál válku, to je záhada.

Samozřejmě, zahrnuté státy by se musely zříci demokratických parlamentních vlád a musely by být založeny na principech korporativistického systému, jak to vyhlásila katolická církev.Systém by byl směskou Salazarova Portugalska, Mussoliniho fašistické Itálie, Pétainovy Francie, a vše by upevňovala a spojoval vliv katolické církve. [q]  To, že Hitler o tom systému věděl dokazuje skutečnost, že on sám učinil slavnostní slib Pétainovi, když ten byl ve Španělsku a spikl se s nacisty, že umožní vytvoření „pevného bloku katolických zemí spolupracujících s Velkou říší při budování Nové Evropy a Nového světového pořádku“ (citováno z dopisu datovaného srpnem 1939 od italského fašistického velvyslance v Madridu).

Tento plán byl v té době vážně prostudován mnoha lidmi a získal podporu mnoha osobností z pravicových katolických kruhů ve Francii stejně jako v Portugalsku a ve Španělsku. Skutečnost, že nemálo z těch, kdo jej podporovali, to nečinili aby posílili katolicismus, ale z nenáboženských důvodů, není důležitá. Mnozí byli pro ten plán nadšeni ze strach, že izolovaná Francie by se mohla stát vazalem Velkého Německa, zatímco Francie jako součást latinského bloku by byla středem nového systému. A jedinou alternativou k tomu byl boj proti Hitlerovi. Ale kdybu Hitlera nacistické Německo bylo zničeno, vlna komunismu by se převalila přes Francii, zatímco v případě posovětského Ruska podřízeného Německu by Hitler byl jen rád nechal Francii a nový blok zkonsolidovat.

V jakém rozsahu Hitler osobně podporoval tento plán nikdo neví. Ale jedno je jisté: slíbil Pétainovi, Lavalovi a kardinálu Suhardovi, že jakmile válka jednou skončí, zlepší své vztahy s katolickou církví v celé Evropě. Bylo to v souhlase s jeho slibem papeži, že až skončí nepřátelství, podepsal by s Vatikánem nový konkordát. Kardinál Suhard, Salazar a další přední portugalští politici, Franco a sekretariát fašistické strany v Itálii, ti všichni se vyjadřovali k tomu plánu při několika příležitostech a německý rozhlas na tom zapracoval, vykreslil lákavé plány nové křesťanské Evropy sestávající z katolických států a „vítězného Německa“, což by dohromady přineslo „úplnou obnovu křesťanské Evropy a prosperitu katolickému lidu“, obnova, které by bylo dosaženo bez „tyranského vměšování židovských lichvářů z Londýna a z New Yorku“. [r]

Tak toto je ten dlouhodobý plán, který měly různé katolické a pravicové síly na mysli, když kolaborovaly s Pétainem a s Hitlerem. A to vysvětluje, i když ne úplně, tak alespoň s větší části, další nevysvětlitelnou politiku sledovanou francouzskou vyšší hierarchií, která si byla plně vědoma nepopularity jejich aktivit. Plán byl samozřejmě tajemstvích těch privilegovaných, velká většina katolíků, včetně biskupů a nižších duchovních, o tom nic nevěděla, což též vysvětluje jejich občasné protesty a akce, když prováděli to, o čem se domnívali, že je v souladu s prospěchem Francie, a nic jiného.

Tento velký plán vypracovaný Vatikánem a francouzskou hierarchií, nikdy nesplněný až na prvou část — jmenovitě vytvoření autoritativního Francouzského státu. A i když byla pravda, že latinské země byly fašistické za založené na korporativistickém systému, jak to vykládala cirkev, propojení těchto států dohromady záviselo nejen na svolení Hitlera, ale i na ukončení války. A tak vojenské vítězství Spojenců věc rozhodlo a velký plán padl s porážkou nacistických armád.

Vatikán utrpěl drtivou porážku ve svém titánském úsilí vytvořit a zkonsolidovat autoritářskou katolickou Evropu, program, který začal bezprostředně po První světové válce. Rána byla zvláště bolestná, když uvážíme, že se zdálo, že všechna jeho snaha bude nakonec korunována úspěchem. Plán se nevydařil. Ale zprošťuje to viny Vatikán a všechny další síly, které se na něm podílely před vážným soudem, který nad nimi historie vynese? Ponecháme odpověď na čtenáři. [s]

Když byli Němci vyhnáni z Francie a země se nacházela pod vládou provinční francouzské vlády vedené de Gaulem, postavení církve, či spíše francouzské hierarchie, nebylo záviděníhodné. Papežský nuncius se choval chladně a byl nevybíravými slovy vyzván, aby opustil Francii. Hlava francouzské hierarchie, kardinál Suhard, byl „uvězněn ve svém paláci“ a bylo mu zakázáno se podílet na prvních velkých náboženských oslavách v Notre-Dame, kam nová vláda a celá Paříž šla slavnostně poděkovat Bohu za osvobození města. Několi biskupů bylo skutečně zatčeno, nejznámějším z nich byl biskup z Arrasu. Zdálo se, jako by Francouzi potrestali bez omezení všechny, kteří kolaborovali s Pétainem a s Němci. Byl ustaven soud, internační tábory se naplnily, procesy začaly, rozsudky začaly dopadat na mnoho francouzských kolaborantů, tvrdé rozsudky, včetně rozsudků smrti, byly vynášeny nad novináři, hlasateli, nad úředníky Pétainova režimu a nad vůsci různých francouzských fašistických stran.[t]

[Doriot a ex-premiér Laval byli mezi těmi odsouzenými a popravenými po osvobození (podzim 1945); Pétain byl odsouzen k doživotnímu vězení.]

Ale i když bylo provedeno několik opatření proti vysoké katolické hierarchii, prošel čas a žádný  kardinál ani řádný biskup se neobjevili před soudem ani nebyli odsouzeni. Vše bylo zastaveno velmi brzy. Samotný de Gaule, i když dobrý katolík, po svém návratu do Francie žádal Vatikán, aby mohl postavit před soud kardinála Suharda a další vysoké církevní hodnostáře, ale dlouho se nic nedělo. Nebo spíše, stalo se to, že mnozí z těch kardinálů, kteří podporovali a žádali Francouze o podporu Pétaina od samého počátku, doku stařičký maršál neopustil Franci s prchající nacistickou armádou, nyní začali mluvit ve prospěch nových autorit a žádali Francouze o jejich podporu.

Jen několik dní prošlo od té doby, kdy nová vláda přišla do Paříže, a už kardinál Gerlier, arcibiskup z Lyonu uskutečnil vysílání, ve kterém mimo jiné prohlásil:

„Budeme nyní prokazovat této vládě, pro kterou je podpora dobrých občanů nepostradatelná, loajalitu svobodných lidí v souhlase s tradičním učením církve… a neustále rostoucí věrností země nové autoritě, jediné vládě schopné dnes zajistit pořádek … “

Samotný kardinál Suhard, když mu bylo opět dovoleno se objevovat a hovořit na veřejnosti, začal vychvalovat novou autoritu a žádat Francouze, aby jí podporovali.

Když to pokračovalo, papežský nuncius v Paříži, Valery, opustil Francii a nový papežský nuncius s čistým štítem byl jmenován do města; Pétainův velvyslanec ve Vatikánu byl požádán o resignaci, což učinil, když Pétain opustil Francii, a nový velvyslanec u „nové autority“ převzal jeho místo. Současně kardinál mgr. Tisserant měl dlouhou schůzku s de Gaulem poté, co se setkal s generálem Catrouxem a s severoafrickými biskupy.

Začala celonárodní kampaň ukazující, jak velkou roli sehrála katolická církev při pomoci Hnutí odporu. Role jednotlivých katolíků a skromných farních kněží byla řádně vyzvednuta. Generál de Gaule a další členové vlády týdně navštěvovali mše. Procesy naplánované proti superkatolickým novinám La Croix byly zrušeny a zákony zaručující církevní privilegia zůstaly.

Co se to stalo? církev, která prohrála jedno kolo, zahájila další. A opět použila tradiční politiku pochlebovat a spojit se s těmi úspěšnými. Jinými slovy, nyní, když byl Pétain nepoužitelný, bylo v zájmu církve podporovat novou vládu.

V tomto případě měla církev do hry silné karty. Hlava vlády byla sama katolíkem. Je pravda, že když byl v exilu, církev se k němu neznala, ale při mnoha příležitostech odmrštila jeho a jeho stoupence; ale to byla minulost. Potom mu mnozí katolíci pomohli při osvobozování Francie, a tak nikdo nemohl nařknout církev, že nesehrála svou roli při obrození národa.

De Gaule, ve své podstatě dobrý katolík, byl požádán, aby „netrestal a ni nijak nehaněl církev v její osudové hodině odpovědnosti a zanechal ukvapených žalob na její hodnostáře.“ A tak bylo snadno dosaženo odpuštění přes protesty a tlaky mnoha francouzských vrstev, zejména těch z Hnutí odporu.

Ti nezkompromitovanější kardinálové zůstali zticha, zatímco ti, kteří si jen dovolil pronést slovo proti Pétainovi nebo Němcům hovořili mnoho a často. Obvinění z kolaborace bylo postupně stahováno s vládních míst a bylo dále prováděno jen socialisty, komunisty a radikálními silami. Církev, která okamžitě po porážce Němců zdála trpět jejich politikou po pouhých několika měsících byla tak zadobře s novou vládou, jako byla stou Pétainovou. A Vatikán úspěšně zahájil novou kapitolu.


Poznámky překladatele

[a]Sto let před napsáním knihy, tj. před rokem 1949. Zpět
[b]Vzpomeňme si na sérii svatořečení po sametovém puči, na kterém měl samozřejmě Vatikán nemalý podíl. Ale nestačila jim ale sv. Anežka Přemyslovna a sv. Zdislava, čímž si zahráli na vlastenecké city, ale museli kanonizovat i vlastizrádce sv. Sarkandera, a tím ukázali svou pravou rozbíječskou tvář. A po slavné návštěvě polského papeže v Praze následovala i jeho provokace v Suché hoře na Oravě, která oživila jen vzpomínky na úlohu polských katolíků při rozbití Československa v roce 1938.

Nejlepší odpověď na takovou politiku sametové agrese našla vláda Indie, když diplomatickou cestou vykázala hlavu katolického imperialismu ze země. Zpět

[c]Paris vaut bien une messe'', známý výrok hugenota Jindřicha IV Navarského z července 1593, který byl ochoten přejít ke katolické víře, aby se mohl stát králem Francie. Zpět
[d]Podobně dnes u nás působí např. anarcho-fašistické sdružení Antifa. Zpět
[e]Není snad nutno pochybovat, že podobnou roli hraje tato zločinecká organizace i v současnosti. Zpět
[f]Nepřipomíná to snad opět ony neofašistické síly, které u nás tak ochotně hajlují okolo nového Führera Václava Havla. Odkud se asi tak beru ony fašistické bojůvky organizující veřejně své „Sarajevské atentáty“ a „Spacákové puče“, zatímco za scénou vytahují z klobouku podivné „osobnosti“ typu Jana Švejnara? Kdo působí za scénou podivné obraty nejen jednotlivců, poslanců apod., ale celých politických stran, které zrazují sliby dané voličům a točí se jak vítr právě zavanul? Nepředvedla nám to právě ta vláda, která chtěla zadlužit na půl století celý národ, aby odevzdala povinný úplatek (tzv. restituce) agenturní síti Vatikánu (tj. katolické církvi). 

Konečně — výměna jedné „katolické strany“ po sametovém puči  — Lidové strany kolaborující s komunisty — za novou „obrozenou“ katolickou stranou podle vzoru německé CDU — nové KDU („Křesťansko-demokratické strany“) — připomíná typický tah Vatikánu, který byl mnohokrát zopakován a je v mnoha provedeních popisován v této knize? Výměna, prováděná v jejich stylu „účel světí prostředky“, vedoucí k politickému svinstvu spojenou s „veřejnou popravou“ dr. Bartončíka? Včetně dogmatické  argumentace hlavního katana „Bůh je mi svědkem“?

O tom, že politická vystoupení nového Führera, zejména jeho snaha zabránit vědeckému poznání a technickému pokroku, v mnohém odpovídá jak politice hlavních totalitních režimů dvacátého století, tak snahám současné Svaté inkvizice, jejíž bývalý prefekt stojí dnes v čelei katolické církve, vrátit se zpět do tisícileté katolické totality, je snadné nahlédnout. Podrobnější rozbor, založený na knize Geralda Holtona: Věda a antivěda, může čtenář najít zde; uvedu jen jeden citát:

Ohlížeje se nazpět po staletí, které by mohlo být dobře charakterizováno, a to zejména z pohledu Středoevropana, silami brutální iracionality, bestiality a rozmary císaře Viléma, Hitlera, Stalina a jejich pochopů, jimiž byly zpečetěny osudy milionů, Havel objevuje, že hlavní zdroj soužení je přesně opačný, totiž „racionální, kognitivní myšlení“, „odosobněná objektivita“ a „kult objektivity“. „Krach komunismu“, píše, »je tečkou nejen za devatenáctým a dvacátým stoletím, tedy za moderní dobou, ale vůbec za novověkem. …«

Jeho úsilí vede tedy k návratu do temna středověku stejně, jako tam vedly snahy Mussoliniho, Hitlera a Stalina a kam by se chtěla vrátit i katolická církev. Ta, které se v době studené války téměř podařilo vyprovokovat „preventivní jadernou válku“, jejímž důsledkem mohlo být, že by za sebou na naší Zemi lidstvo s konečnou platností zhaslo. Podrobněji zde. Zpět

[g]Maršál Pétain byl známou osobností díky svým hrdinným bojům během První světové války. Proto mnozí Francouzi věřili, že zachrání svou vlast i v nové situaci, důvěra, kterou stárnoucí maršál požíval, nebyla tentokrát naplněna. Zpět
[h]Dnes nese takový blok jméno Evropská unie, vytvořená prvotně jako hospodářské společenství, ve kterém je postupně krok za krokem realizována stejná politika, jakou prováděli evropští fašisté a nacisté ve třicátých letech minulého století; formou manipulované „demokracie“ se postupně mění na důstojného nástupce katolické totalitní „Svaté říše římské“ či Hitlerovy „Třetí říše národa německého“. Totalitní germánský duch Karla Velikého by měl opět zachvátit Evropu ! Zpět
[i]Opět jasná analogie s Evropskou unií a „Evropě založené na křesťanských tradicích“ — oblíbeným pokřikem dnešních katolických neofašistů. Zpět
[j]Vlastizrádné prohlášení, které je srovnatelné s kolaborací chartistů se Sudetskými Němci a následnou Havlovou omluvou za odsun ! Zpět
[k]Opět prohlášení, jaké denně opakují současní čeští katoličtí fundamentalisté. Zpět
[l]Tato Ribbentroppova slova se naplnila sice později, ale dnes platí téměř přesně o neofašistické Evropské unii“. Zpět
[m]Nejlepší odpověď na tuto připomínku Svatého otce dal v roce 1943 známý britský spisovatel Herbert Geoge Wells, když ve své brožuře „Crux ansata" položil otázku: Proč nebombardujeme Řím? Zpět
[n]Opět podobná situace, jako poté, kdy se Havel a jeho fašistické Občanské fórum dostalo po roce 1989 k moci. Stejně jako v Pétainově Francii se změna režimu nedotkla stoupenců režimu předchozího, v tomto případě komunistů, pokud byli ochotni kolaborovat, pouze vyměnili své politické posty za pozice hospodářské a našli si mezi nimi našli několik obětních beránků (Lorenz, Hegenbart, Slušovice), na které chtěli přenést veškerou vinu. Namísto dřívějších „pracovních kolektivů“ nastoupily „občanské iniciativy“ žádající opět „přísné potrestání viníků“, viz jen tento příklad. Přitom i někteří soudruzi by se hodili do krámu dokonce Avro Manhattanovi, např. Rudolf Hegenbart prý „Do strany vstoupil, ale katolickou církev neopustil“.

Dnešní fašisté si dokonce vytvořili speciální kádrovácký útvar, tzv. „Úřad pro vyšetřování zločinů totalitních režimů“. Samozřejmě, jedním z jeho funkcí je zastrašovat ty, kteří by se snad pokoušeli poukazovat na jejich zločiny vlastní. Kdo bude asi jednou soudit jeho aparátčíky?

Ovšem okamžitě nastoupilo tvrdé pronásledování těch, kteří kolaborovat odmítali. Počínaje nepohodlnými představiteli kolaborantských stran „Národní fronty“ (jako byl Josef Bartončík) a konče těmi, kteří se pokoušeli o naplnění skutečných ideálů svobody a pluralitní demokracie v politických stranách nezávislých na fašistickém OF. Byli pomlouváni ve fašistickém tisku, vyšetřováni policií, byly pořádány inscenované procesy. Hlavní zbraní byla ovšem Havlova tajná policie FIS a BIS, jejíž odborníci profesionálně rozkládali takové strany zevnitř, a jednání „za scénou“, které dokázalo zbavit nepohodlných osob zaměstnání či jim jinak bránit v činnosti účinněji, než dříve komunističtí kádrováci. Autor poznámky s tím má řadu osobních zkušeností.

Výstižné varování je obsaženo v článku „Vyjít z řady a říci pravdu znamenalo popravu“ Rudolfa Hegenbarta, který cituje bývalého partyzána, kterého kdysi poznal při protinacistickém odboji: „Varoval, aby se nezapomínalo na  fašisty. Dle něj jejich cíle zůstaly stejné: ovládnout Evropu, středoevropský prostor … V dalším období budou kompromitovat lidi penězi  a tvrdostí vůči nižším sociálním vrstvám a k inteligenci vůbec. Na peníze se „nachytá“ téměř každý občan. Tím více mladá generace. Slova byla varovná a současně podnětná.

Dnes se ovšem „veřejná poprava“ provádí naštěstí pomocí sdělovacích prostředků, ta neveřejná potom končí někde v sudu na dně Orlické přehrady. Zpět

[o]Opět stejná hesla, jaká dnes vykřikují bruselští neofašisté o Evropské unii. Zpět
[p]Opět jak opsáno z praktik současného českého Havlova fašismu. Zpět
[q]Opět jako kdyby Avro Manhattan prorocky popisoval dnešní, či spíše budoucí, neofašistickou totalitní Evropskou unii. Zpět
[r]Podobnou variantu vykresluje Rodney Atkinson ve své knize „Rodí se fašistická Evropa“ (2001). Týká se samozřejmě nové „Nové Evropy“ podle plánů neofašistů z Bruselu. Zpět
[s]Dnes namísto konečného odsouzení katolické církve jako zločinecké organizace pracují řady kolaborantských historiků na „vyšetřování zločinů komunismu“ a podpoře nových Hitlerů, Mussoliniů a Pétainů — s Václavem Havlem v čele. Přitom zatímco komunistická totalita trvala u nás necelých padesát let, trvala ta katolická celé tisíciletí!

A k zakrytí viny katolických potentátů z této doby, která přinesla nějakých 40 milionů lidských obětí, postačí populistické prohlášení o „záchraně“ (často ne zadarmo!) několika židů. Zpět

[t]Tenkrát se ještě asi nenosilo udělování „odpustků“ za „zachráněné“ židy, jako později u nacistického zločince a důstojníka abwehru Oskara Schindlera, při blahoslavení ustašovského „krvavého arcibiskupa“ Aloizie Stepinace a v mnohých jiných případech. Zpět

Obsah

Kapitola 17