Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 15

Belgie a Vatikán

 Když se na jaře 1940 nacistické Německo vrátilo od východu, aby rozbilo vojenskou moc Západních mocností, malé země ležící mezi ním a Francií — konkrétně Dánsko, Holandsko a Belgie — byly obsazeny a okupovány.

Nebudeme se zabývat Dánskem, kde je katolických obyvatel málo, ani Holandskem, které nelze pokládat za katolickou zemi, neboť i když třetina jeho obyvatel je katolická, tato menšina dnes nemá velký vliv. Stačí uvést, že holandští katolíci, i když z nich vyšly určité pronacistické síly, se jako celek chovají stejně jako většina holandských obyvatel, hierarchie přijala politiku poslušnosti k nacistickým vládcům, ale ani neodmítala ani neodsuzovala jejich akce. Občasné protesty vznikaly, když některé zákony, např. odvádění na nucené práce [tzv. totální nasazení] ohrožovalo morálku a víru katolických dělníků nebo porušovalo principy církve, nebo když nacistický režim rozpouštěl katolická sdružení, omezoval podporu katolických škol, zabavoval církevní budovy, zakazoval katolický tisk, organizoval veřejné sbírky, snižoval platy církevních učitelů či vytvářel centralizovaná sdružení, pokud šlo o dělníky a o mládež, apod.

Na druhé straně je pravdou, že katolická hierarchie obecně nacisty ani nepodporovala, ani neodsuzovala, ale upřímně s nimi spolupracovala při ničení socialismu a komunismu. A když např. 27. ledna 1941 zakázala všem katolíkům, aby se stali nebo zůstali členy komunistické strany, neuposlechnutí trestala exkomunikací.

Nedostatek prostoru znemožňuje každý podrobnější rozbor role, kterou sehrála katolická církev v Holandsku. Musíme přejít do Belgie, neboť v této zemi sehrála katolická církev důležitou roli při utváření společenských, politických a dokonce vojenských záležitostí během okupace nacisty. Když mapujeme roli, kterou tam hrála katolická církev, čtenář by si měl uvědomit, že Belgie, stejně jako jiné zem+, byla jen částečkou dalekosáhlých vatikánských plánů na ustavení totalitní vlády všude, kde to bylo možné. Jak jsme již viděli, Vatikán prováděl dva plány. Jednak se snažil vytvářet totalitní politická hnutí ve vybrané zemi s využitím všech možností daných politickým, společenským a národnostním charakterem obecného nebo místního původu. Dále malé země byly postupně lákány, aby se staly satelity nacistického Německa nebo fašistické Itálie.

Než půjdeme dále, popíšeme stručně postavení belgické katolické církve, abychom vysvětlili, jaký vliv měla církev nejen na čistě náboženské otázky, ale i ve společenské a politické oblasti.

Prakticky veškeré obyvatelstvo Belgie je přinejmenším nominálně katolické. Katolická církev je jako náboženská, společenská a politická instituce snad nejvlivnější organizací v zemi. Jako důkaz úplného početního převládnutí katolíků nad stoupenci jiných církví postačí uvést následující čísla ilustrující poměr duchovních sloužících u různých náboženských skupin v Belgii v roce 1937: katolická církev měla 6474 kněží, protestantských duchovních bylo 32, rabínů židovské víry 17 a anglikánskou církev představovalo 9 duchovních. Ze všech katolických zemí měla Belgie poměrně největší počet klášterů, počet belgických jeptišek dosáhl čísla 7000.

Belgická ústava zaručovala náboženskou svobodu a nikdo nebyl nucen dodržovat náboženské předpisy. Každé vyznání mělo úplnou svobodu. Stát se odmítal plést do církevních záležitostí a nepodílel se ani na jmenování církevních nebo univerzitních hodnostářů.

Tento stupeň náboženské svobody v převážně katolické zemi byl výsledkem kompromisu mezi katolíky a liebrály. Zápas mezi katolickou církví a liberály býval stejně zuřivý jako v jiných zemích, ale církev byla přinucena ke kompromisu. Věděla, že svoboda, kterou jí zaručí stát, bude kompenzovat veškeré ztráty způsobené takovým kompromisem. Prostřednictvím sítě vzdělávacích, společenských, politických a charitativních institucí mohla mít vliv na život národa. Tyto prostředky vlivu každoročně sílily zásluhou principu svobody sdružování, svobody vzdělání a svobody tisku. Vzájemné tolerance mezi církví a státem umožnila Belgii udržovat těsné diplomatické vztahy se Svatým stolcem.

Když se Belgie osamostatnila, vzdělání belgické mládeže se stalo předmětem rozporů mezi církví a zastánci státního sekulárního systému vzdělávání. La Lutte Scolaire, jak se tomu říkalo, zápas o ovládnutí mládeže, dosud nebyl zásadně vyřešen v květnu 1940, i když určitý stupeň kompromisu byl v praxi dosažen. Ústava zaručovala, že vzdělání bude bezplatné a že náklady na provoz škol ponese stát. Ale princip svobody umožňoval zakládání škol soukromými organizacemi a jednotlivci a jmenovitě katolická církev toho využívala. To, zda je stát zodpovědný za náklady na vzdělání v takto soukromě založených školách bylo další vzniklou otázkou, která dlouhodobě působila těžké rozepře. Katolická církev žádala, aby stát nesl část nákladů nutných k provozu těchto škol. 

Zrovna tak působila těžkosti náboženská výchova. Ve svých vlastních školách samozřejmě katolíci zajišťovali, aby jejich děti byly vzdělávány v souhlase s katolickými principy. Ale ve školách řízených veřejnými činiteli, liberály a posléze i socialisty, trvali na tom, aby vzdělání bylo prováděno na ryze sekulárním základě. Domnívali se, že náboženská výchova má být prováděna mimo dobu výuky a jen se souhlasem rodičů. Církev pohlížela na tyto záměry se značným odporem a požadovala, aby katolická výuka byla prováděna ve všech školách a na státní náklady. Děti mají být vedeny ke katolicismu bez ohledu na přání jejich rodičů.

Abychom kázali na netolerantní duch, který vládne katolické církvi, a to dokonce i ve státě, kde se zdá, že dosáhl porozumění s církví můžeme uvést dva malé a důležité případy. Stát, který je opravdu demokratický a liberální, stanovil, že katolická výuka by měla být zavedena do škol, kde je většina žáků katolická. To se týkalo zejména obecních škol. Ale když stát použil v obecných školách kde byli katolíci v menšině pravidlo, že nemá být prováděna náboženská výuka menšiny, církev rázně protestovala a obvinovala stát a netolerance a nepřátelství k církvi.

Stejně ako v mnoha jiných zemích, i v Belgii trval prudký antagonismus mezi církví a takovými pokrokovými silami, jakými jsou liberálové a socialisté. Církev neustále oponovala všemu, co vedlo k sekularizaci státu a národního života. Bez opakování motivů, které nutily církev k boji proti sekulárnímu státu a liberalismu stačí říci, že v Belgii vedla církev stejnou kampaň, jakou vedla v Itálii, v Německu, v Rakousku, v Československu i jinde. Během prvých padesáti let nezávislosti byl boj zaměřen proti liberálům a vliv církve na vzdělání a na politický život země byl hlavní příčinou sporu. Katolíci samozřejmě podporovali církev, zatímco liberálové a pokrokáři volali po sekulárním státě.

 Od roku 1884 do roku 1914 vzhledem k různým okolnostem a společenským, stejně jak hospodářským a politickým událostem vládli katolíci zemi sami. Po První světové válce katolíci a socialisté, kteří mezi tím značně narostli co do počtu a vlivu, získali stejnou síly, ale liberálové postupně ztráceli základnu, což mělo za důsledek, že katolická strana a hnutí katolických dělníků vstoupilo do neodvratitelného boje se socialisty. Tento zápas se zakládal hlavně na sociální otázce.

V roce 1925 byli do sněmovny zvoleni první komunisté. V Belgii, stejně jako i jinde, získávalo socialistické a komunistické hnutí rostoucí základnu na úkor těch součástí belgické společnosti, která měla důvody pro boj s nimi. Tyto součásti ovšem našly blízké spojence v katolické církvi, v součinnosti se kterou svůj boj proti socialistům započali. Tento boj měl rozmanité formy a s proměnným štěstím; jeho popis je mimo rámec této knihy. Stačí říci, že Hitlerův vzestup k moci v roce 1933 přinesl povzbuzení pro belgickou reakci a vzpružil je k dalšímu odporu proti svým nepřátelům.

Jen dva roky poté, kdy se nacismus dostal k moci se fašistické hnutí objevilo i v Belgi. Toto fašistické, či spíše nacistické hnutí přijalo program, myšlenky a hesla od Hitlera a Mussoliniho upravená podle zvláštních potřeb belgického národa. Strana a její vůdce se prohlašovali za spojence Hitlera a Mussoliniho a uplatňovali svůj vliv na vnitřní věci Belgie.

Z jakých zdrojů vycházel nový belgický fašismus? Kdo byli hlavními podněcovateli těchto nedemokratických sil?

Jejími podněcovateli byli horliví stoupenci katolické církve a v tomto svém zvláštním okruhu ovšem byli hlavními předáky katolicismu. Vůdcem této kliky byl ředitel nejdůležitějšího katolického nakladatelství, instituce, jejímž prostřednictvím hnuté záviselo na katolické církvi. Hnutí a jeho vůdci se honosili podporou vlivných katolických krujů Belgie a jejích těsných spojenců, průmyslníků, finančníků a reakčních společenských sil po celé zemi.

Belgická fašistická strana vytvořená v roce 1935 byla vedena skupinou mladých katolíků, jejichž náčelníkem byl Degrelle, ředitel katolického nakladatelství „Rex“ (zkrácená forma jména Kristus Král). Degrelle začal svou kariéru jako propagandista katolické strany a jeho hlavním posláním bylo zaplavit Belgii katolickými náboženskými publikacemi. Dětské duše planoucí pro katolicismus a nejrůznější zázraky, ale zejména zjevení Panny Marie v Beauringu [a], formovaly její program.

Když byla nová strana založena, tito mladí katolíci otevřeli kampaň na dvou frontách. Jednak byla jejich zášť zaměřena proti vysokým finančnickým a průmyslnickým sekcím katolické strany a proti nepřiměřenému vlivu, který na ní měly vysoké finance. A dále formálně vyhlásili válku proti všemu, co zavánělo demokracií a socialismem a proti všem silám nepřátelským katolické církvi. Tyto kampaně byly zaměřeny hlavně proti socialistům, proti komunistům, proti sekulárnímu státu, a co je důležité, proti pevné, stabilní a vlivné součásti katolické Belgie — jmenovitě proti samotným vůdcům katolické strany.

Nepřipomíná snad situace čtenáři podobná tomu, co bylo vytvářeno v jiných zemích? A nezdá se snad vytvoření katolické fašistické strany v přesném souhlase se všeobecnou politikou katolické církve v té době? Tato politika byla navržena tak, aby její součástí bylo nahradit starou Katolickou stranu nebo jí úplně rozbít, a na její místo měla nastoupit strana nová, energická a bez zábran. A to vše nastalo, když socialisté a zejména komunisté v Belgii rostli do počtu o síly. V důsledku toho střední třída, která v ostatních zemích tvořila jádro fašismu a nacismu, se stávala neklidnou a požadovala silná opatření. Stručně řečeno, církev si vybrala správný čas pro uvedení další fašistické strany.

Tento tah byl dobře načasován ještě s jiného pohledu. Kolem vlivných katolíků došlo k mnohým skandálům, což způsobilo, že střední a nižší třídy se začaly bouřit proti stavu věcí. Katolická strana byla vlastně obviňována katolíky stejně jako nekatolíky z rozsáhlých přečinů, při kterých církev „vstoupila do špinavých spekulací“ tak, aby „zvětšila svou sílu a obohatila některé své členy“ (Revue de Deux Mondes, 15. července 1936).

Vzhledem k těmto okolnostem mela katolická fašistická strana všechny podmínky k úspěchu, ať už s podporou nebo bez podpory staré katolické strany. A tak fašista Degrelle, který opustil katolíky jako krysy opouštějí potápějící se loď, měl zaručen úspěch vlastní frakce. Ve volbách v roce 1936 si nová fašistická strana pod názvem Rexisté zajistila dvacet jedno křeslo — velmi dobrý začátek. Komunisté stoupli ze dvou křesel v roce 1925 na devět křesel.

Ale nová fašistická strana, přestože měla nepřímou podporu z Vatikánu, se stala příliš násilnou a překročila instrukce Říma ve svém vztahu ke staré katolické straně, neboť Degrelle by příliš nadšený a nezkušený. Rexisté měli tajnou dohodu s fašistickou Itálií a s nacistickým Německem a popularita hnutí začala uvadat. Stará katolická strana v Belgii dala Vatikánu znát, že mají příliš velký vliv na život země, aby se s nimi tak velkopansky jednalo. Žádali, aby církev zavrhla rexismus v té formě, v jaké se ustavil. Ujišťovali Vatikán, že po přijetí potřebných opatření by sami včas zajistili „likvidaci“ socialismu a komunismu.

 Důležitá prověrka proběhla v roce 1937, když se Brusel rozhodl poslat samotného Degrella jako protikandidáta pana Van Zealanda, nezávislého katolíka a tehdejšího premiéra. Degrelle měl podporu rexistů a vlámských katolických nacionalistů. Katolická církev se při této příležitosti rozhodla zavrhnout rexismus pro jeho „nesoulad s dobrým katolicismem“. Výsledkem voleb bylo vítězství Degrella o pouhých 69 000 hlasů proti 275 000 hlasů pro jeho oponenta.

Stará katolická strana úspěšně zabodovala ve Vatikánu, ale rexismus přežil, přestože používal hesla a metody fašismu a nacismu s proměnlivým úspěchem. Jelikož Vatikán zůstával k rexismu chladným  nadto mu oponovali vlivní a bohatí katolíci, nezískal si podporu katolického obyvatelstva. Vzhledem k tomu v roce 1939 rexismus ztratil téměř všechna parlamentní kžesla a zůstala mu jen čtyři.

Potom vypukla válka a stejné intriky, jaké se rozpřádaly mezi reakčními silami ve Francii, Vatikánem a Hitlerem se zopakovaly v Belgii. Musíme říci, že vlivné katolické kruhu v Belgii sestávající převážně z průmyslníků a finančníků, se rozhodly udržet Belgii neutrální a případně přistoupit na Hitlerovy podmínky.

Vatikán byl v pozadí všech těchto plánů a jednání. Samozřejmě, Vatikán nebyl jedinou stranou, kteráoa to měla zájem; ve hře byly mocné zájmy společenské, hospodářské a finanční v těsné vazbě na své protějšky ve Francii. Snad zde stačí uvést, že francouzský generál belgického původu a zapřísáhlý katolík se podílel na těchto rozmanitých jednáních a byl spojením mezi belgickými a francouzskými silami, které si přály „vyhovět Hitlerovi“. Jeho jméno bylo generál Weygand.

Zástupce papeže v Belgii byl v důvěrném kontaktu s různými vlivnými osobami v králově doprovodu. Byl též v kontaktu s vlámskými katolickými nacionalisty, kteří požadovali nezávislost a viděli v Hitlerově intervenci příležitost k vytvoření vlámského katolického státu. Tito vlámští katolíci si přáli odtržení na národnostních a historických základech, ale za zmínku stojí, že to byli vřelí katolíci a jejich hlavním cílem bylo vytvoření autoritativního státu. Ten stát měl být založen na fašistickém a nacistickém korporativním systému. V létech předcházejících rok 1940 změnili vlámští nacionalisté formu své strany. Z Frontové strany přešli na Vlámské národní sdružení, organizované na autoritářském základě.

Po obsazení Polska se neblahé postavení Belgie tváří v tvář Německu stala zcela jasnou. Intriky nicméně pokračovaly a došly tak daleko, že král Leopold a jeho poradci odmítli přijmout francouzské a britské experty pro vypracování plánů obrany, dokud nebylo příliš pozdě. Přitom král Leopold nedbal na rady svých vojenských představitelů.

Toto zpoždění bylo způsobeno tím, že belgičtí katolíci, nebo spíše těch několik, kteří se podílel na těchto intrikách, se obávali plánů Vatikánu týkajících se Polska, Belgie a Francie. Věděli, přesněji řečeno, že Vatikán přislíbil Hitlerovi podporu katolické církve na Západě jako odměnu za jeho přislíbený útok na velkého bolševického nepřítele. Hitler za to slíbil, že bude brát zřetel na církev všude, kam jeho armády „nudou muset jít“. Že bude „ničit všechny socialisty a komunisty“, a jakmile to dokončí, „obrátí se na Východ“.

O králi Leopoldovi bylo dobře známo, že je pod vlivem duchovních, a jelikož nebyl nadán velkým politickým ostrovtipem, jeho úřad možná nevěděl, co by mohly jeho akce přinést.

Kromě rozhodnutí krále padá za to vina zejména na dva lidi, a těmi byli papežský vyslanec v Belgii a belgický primas. Vedli tajná jednání s několika prominentními katolickými průmyslníky a politiky a nejednou měli audienci u krále Leopolda.

Král Leopold a jeho okolí byli též pod tlakem od fašistické vlády v Římě, kterou pověřil Hitler, aby přemluvila krále, aby sledoval určitou linii. Tuto stranu jednání představoval Savojský rod představovaný ženou italského korunního prince Umberta, která byla sestrou krále Leopolda. Tento kolosální plán bude podrobněji rozebrán v příští kapitole. Tady zatím stačí říci, že Belgie byla součástí francouzsko-vatikánsko-hitlerovského plánu, podle kterého se malá klika katolických průmyslníků, král a další dohodla pracovat souhlasně.

Jak bylo dříve navrženo, králv souhlase s tímto plánem bránil spojencům připravovat se na obranu. Posléze, když Hitler napadl Belgii a jeho armády došly k moři, král Leopold dostal radu od svých katolických poradců včetně papežského zástupce belgického primase, aby se vzdal. Takový postup byl protikladný názorům a vůli vlády, která se odmítla vzdát; a tak katolík Leopold nedbal ústavy, kterou se zapřísáhl respektovat, a osobně vydal belgickou armádu nacistům. Král Leopold později prohlásil, že poslal vážné varování Spojencům. Je jisté, že ti nikdy nedostali toto varování a byli tak vystaveni vážnému nebezpečí.

Bezprostředně po kapitulaci a dříve, než o tom země byla informována, kardinál van Roey měl zvláštní soukromý rozhovor s králem, který trval hodinu a půl. A budiž poznamenáno, že král měl navzdory vojenským problémům měl přerd tím soukromé setkání s papežským nunciem. Kapitulace následovala ihned po tomto setkání.

O tom, co se přihodilo na setkání krále s kardinálem van Roeyem nevíme nic kromě toho, že s kardinálem probíral, jakou mají podat zprávu a jak má být podána belgickému lidu, z něhož si většina přála pokračovat v boji. Král kapituloval proti své vůli a přál si, aby byl v souhlase se svou vládou. Po kapitulaci se obával soudu vlastního lidu, ale kardinál se ujal obrany této akce před Belgičany.

Za těchto okolností a s využitím kardinála van Roeye jako svého mluvčího, král oznámil kapitulaci 28. května 1940 svému lidu. Dále zveřejnil text svého dopisu odeslaného presidentu Rooseveltovi a — což je dosti významné — papežovi. Belgie se stala okupovanou zemí a satelitem nacistického Nového řádu.

Hlavní charakteristiky okupované Belgie byly dvojaké. Na jedné straně liberalismus, socialismus, komunismus a veškeré demokratické instituce, které byly nepřátelské ke katolické církvi a případně i nacismu požívaly bezpříkladnou svobodu a církev měla nepřekonaný vliv v zemi zásluhou moci, kterou jí zaručili samotní nacisté.

Byly rozpuštěny všechny politické strany kromě dvou, ultrakatolických Rexistů a ultrakatolické Vlámské národní strany. Socialistické a komunistické listy byly zakázány nebo změnily majitele. Byly povoleny jen katolické noviny a až na vojenskou cenzuru obíhaly svobodně.

Veškerá další činnost a hospodářské, společenské, kulturní a politické  organizace byly zakázány, omezeny nebo převzaty belgickými fašisty a nacisty. Jen katolickým institucím, společnostem a aktivitám byla ponechána svoboda. Jedinými autoritami, které udržovaly jejich moc a pověst, nebo spiše dostali od obojího co nejvíce, byli katoličtí duchovní. A v neposlední řadě se kardinál stal nejmocnější politickou osobností v zemi.

Viděli jsme, že Hitler neměl rád katolicismus a Vatikán a spřáhl se s numi, jenj když potřeboval něčeho významného dosáhnout. Jak lze potom vysvětlit skutečnost, že jeho prvními kroky v Belgii bylo učinit katolickou fašistickou stranu a katolickou církev všemocnou?

Tento stav věcí pokračoval ještě poměrně značnou dobu po okupaci. Ze všech institucí právě katolická církev nejdéle unikala německému útlaku a nejméně trpěla okupací. Katolické společenské organizace na rozdíl od těch socialistických a nekatolických pokračovaly ve své činnosti jako předtím. Katolické mládežnické organizace, katoličtí chlapečtí skauti, rolnické gildy a ženské organizace nejen nikdo neobtěžoval, ale vzkvétaly více než předtím zásluhou ochrany od Němců a vládnoucí vysokých duchovních. Ale Katolická strana a katolické odbory byly „potlačeny“ podle instrukcí Vatikánu a Hitlera. Nacistický Nový řád vyžadoval novou katolickou stranu a rexismus poskutovl vše potřebné a korporativistický systém kromě jiného nahradil odbory.

I když Bruselská universita byla zavřena, Universita v Louvainu pod kontrolou Vatikánu zůstala otevřená a studenti z celé Belgie byli požádáni, aby tam přešli.

Velká většina Belgičanů byl řekněme přinejmenším kritická k aktivitám krále a ve velkém rozsahu se kritika týkala i katolické církve.

Kardinál a biskupové v důsledku toho uspořádali kampaň, aby přesvědčili belgický lid o rozvážnosti králova činu a věřili, že zajistí pokračování jejich loajality k trůnu. Loajalita ke králi byla prvním zřetelem mezi belgickými biskupy a byla opakovaně zdůrazňována v jejich pastýřských listech. Kardinálové a biskupové nikdy nehovořili proti fašismu a nacismu, a když hovořili o totalitních režimech, jejich kritika se omezovala na momenty, kdy „autoritativní stát by mohl ohrozit katolickou církev“. Nicméně vyzývali Belgičany k podpoře nacismu. Nezpochybnitelnými slovy jim říkali, aby ho přijali a aby spolupracovali s nacisty: „Za současných okolností by měli de facto uznávat autoritu okupační moci a podrobit se, jak to vyžaduje mezinárodní právo.“ (Prvý kolektivní pastýřský list belgických biskupů ze 7. října 1940). Později, když se válečné štěstí obrátilo proti Němcům a jejich vítězství vypadalo méně jistě, a ještě více po osvobození Belgie, belgická hierarchie se začala honosit protesty, se kterými se obracela na nacisty.

Ale co se ve skutečnosti dělo? Je pravdou, že biskupové a kardinálové po dvou či třech letech okupace vznášeli protesty k nacistům, ale jaké byly podklady těchto protestů? Byla to snad nelidskost nacistů a krvavá lázeň, ve které nacisté topili svět, předmětem jejich protestů? V žídném případě. Protestovali, protože nacisté nutili belgické horníky pracovat o nedělích. Taková byla prvá řada protestů, a co je významné, bylo to 9. dubna 1942. Van Roey a biskupové napsali 1. května 1942 von Falkenhausenovi a odsuzovali, že jeho požadavek je v nesouladu s článkem 46 Haagských konvencí, které zavazují okupační moc respektovat „náboženské přesvědčení a praktiky“ v okupované zemi. Von Falkenhausen, nacistický velitel, uzavřel svou odpověď významnými slovy: „Nakonec vyjadřuji své nejsrdečnější poděkování Vaší eminenci za starostlivost, kterou jste projevil zájmům, které zastupuji.

Dalším důvodem ke stížnosti kardinálů a biskupů bylo odstranění kostelních zvonů nacisty, zákaz pořádáni sbírek ve prospěch církve na pohřbech a jiné podobné věci.

Zatím rozmanité skupiny katolických fašistů organizovaly protibolševické kampaně a najímaly protikomunistické legie určené k nasazení v Rusku. Stojí za poznámku, že téměř všichni dobrovolníci byli horliví katolíci. Nejznámější jednotkou byla Vlámské protibolševická legie, která byla připojena do 5.5 legie ve Flandrech. Degrelle sám šel do Ruska jako soukromý voják.

Rexistická strana se ovšem setkala s nepřátelstvím a neoblíbeností a scvrkla se téměř docela. Mnozí katolíci byli proti ní silně zaměřeni a to vytvořilo příležitost k nepříjemné epizodě mezi katolíky. Ten malý incident se týká Degrelleho, který v Bouillonu napadl místního děkana a uzamkl ho do sklepa, odkud ho osvobodili až němečtí vojáci. Za tento přestupek byl exkomunikován biskupem z Namuru a v listopadu byl poslán zpět na východní frontu.

Ale exkomunikace vůdce jedné z katolických stran nebyla schválena Vatikánem, a tak v jednom z tahů typických pro katolickou církev bylo Degrellovi uděleno rozhřešení a bylo mu umožněno znovu do katolické církve vstoupit. To bylo zajištěno prostřednictvím německého kněze zatímco Degrelle byl na východní frontě, a biskup z Namuru, který provedl exkomunikaci, byl v prosinci 1943 donucen souhlasit s anulováním svého dekretu, přestože byl v plném souhlase s kanonickým právem, které stanový, že každý katolík, který vloží násině ruce na kněze je již vlastně exkomunikován.

Ovšem jako vždy řadoví katolíci nenásledovali otrocky hierarchii a velmi často se bouřili. Proto mnozí katolíci, a dokonce i členové nižšího duchovenstva, byli aktivní v podzemním hnutí a hrdinně bojovali proti nacistům.

Po osvobození Belgie Spojenci kardinálové a biskupové prohlašovali, že bojovali proti nacismu. Co obnášely jejich protestu jsme již probrali, a i když nyní chtěli nyní kardinálové přesvědčovat lid, že bojovali proti nacismu jako takovému, nemohli skrýt skutečné důvody, kvůli kterým vznášeli své protesty. Prohlašovali, jak jsou šťastní, že nacismus byl poražen, a vysvětlovali svou radost, když tvrdili: „Kdyby nacismus v Belgii zvítězil, přineslo by to úplné udušení katolické víry“ a zapomínali, že nacisté upřímně spolupracovali s nimi i s katolickou církví a poskytovali plnou svobodu církvi slučitelnou s okupací. To potvrdil samotný kardinál, když později prohlásil:„Během okupace náboženské cítění rostlo  a kulturní, dobročinné a společenské organizace církve kvetly stále více.“ Přitom kardinálové a biskupové prohlašovali, že bojovali proti nacismu „z principu a každý den“.

Co to bylo za principy neuvedli nebo to popisovali tak, že to znělo ne jako principy dokonce i nestranným posluchačům. Opět uvedeme slova kardinála: „Museli jsme bojovat a odsuzovat nacisty, neboť kromě drancování posvěcených a posvátných objektů z kostelů odvezli více než třicet dva tisíce tun bronzových kostelních zvonů, aby je použili jako válečný materiál“ (Kardinál van Roey dopisovateli Reutera, prosinec 1944 — viz Catholic Herald) .

Je možno právem tvrdit, že toto byl jediný siný a opravdový protest vznesený k nacistům katolickou církví v Belgii. Pokud jde o vztah mezi Vatikánem a belgickým lidem, dosud žádné vysvětlování nedokáže zprostit katolickou církev jejího podílu zodpovědnosti na osudových událostech, které jsme právě popsali. Neboť následující skutečnosti, které jsou dnes dobře ověřené, přinášejí proti ní svědectví. Za prvé to bylo ještě před invazí do Belgie, kdy katolická církev pilně zametala cestu k nacismu vytvořením fašistické strany. Za druhé, že během nepřátelství církev využila svůj vliv, aby Belgie kapitulovala, místo aby bojovala. A za třetí během okupace církev nikdy neodsoudila nacismus, ale poskytovala mu širokou spolupráci. A nakonec, že Vatikán tvrdě usiloval zapojit Belgii do té velké konstrukce, která byla vymyšlena v Římě jako bezpečný základ, na kterém měl být ustaven fašismus po celém světě. [b]


Poznámky překladatele

[a]V belgické obci Beauraing  pozorovala skupinka pěti dětí v zimě 1932-1933 několikrát zjevení Panny Marie. [Zpět]
[b]Bohužel stejnou roli hraje katolická církev ve světě i dnes. [Zpět]

Obsah

Kapitola 16