Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 14

Polsko a Vatikán

 Druhá světová válka vypukla, když Hitler napadl Polsko 1. září 1939, jen pár měsíců poté, kdy zmizelo Československo. Polsko bojovalo statečně, ale beznadějně, proti pancéřovým divizím Německa a po čtyřiceti dnech ztratilo svou nezávislost zásluhou dvou mocných zemí: nacistického Německa a komunistického Ruska. V průběhu Druhé světové války polská armáda pokračovala v boji s nacistickým Německem, zatímco v politické oblasti se zdálo, že jedna katastrofa následuje druhou jak ve vnitrostátní, tak v zahraniční politice vůči několika velmocím, zejména k Sovětskému Rusku.

Polsko a jeho národ, klasičtí evropští mučedníci, pokračovalo ve své nezáviděníhodné minulosti. Ale za vším tím hrdinstvím při své obraně před nacistickým Německem a ve svém boji za nezávislost nebylo vše tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Dlouhodobé politické, národní a náboženské zájmy určovaly politiku Polska a vlastně ho učinily snadnou obětí Hitlerova útoku. Jen když se zmíníme o pozadí, které dovedlo Polsko k jeho vnitřní i zahraniční politice nám umožní porozumět, přinejmenším povrchně, důvodům pro katastrofy, které národ potkaly.

Než postoupíme dále, rádi bychom zdůraznili skutečnost, že pro nemáme dosti prostoru pro uvedení všech společenských, územních a politických záležitostí, které utvářely Polsko, zvláště v období mezi dvěma světovými válkami. Můžeme se jen pokusit prozkoumat tragédii Polska s těch hledisek, které náz zvláště zajímají, tedy náboženských. A přirozeně do obrazu vstupuje Vatikán, a proto musíme připomenout, že Polsko je extrémně katolickou zemí. Vlastně je možno říci, že z hlediska slepého fanatismu a zbožnosti jsou Poláci jako národ nejkatoličtější zemí z celé Evropy.

V severní Evropě zůstávala po staletí je jedna země loajální k Vatikánu — katolické Polsko. A od toho času, kdy se jeho francouzský král vrátil do Francie (1754) a „vzal si s sebou diamantovou korunu a zanechal tam jezuity“, jak barvitě říká Michelet, stalo se Polsko baštou katolicismu.

Z mnoha důvodů je možno říci, že katolické Polsko bylo v minulosti jakýmsi Irskem Severní Evropy. Vzdorovalo tvrdému útlaku od ruského cara a jeho pokusům o vymýcení lásky Poláků ke svému národu a svému náboženství. Vzhledem ke ztrátě národní svobody a mnoha dalším faktorům bylo Polsko v předvečer Prvé světové války velmi zaostalou zemí, pokud jde o lidskou snahu. Po celou tuto dobu a zásluhou trvalého a krutého pronásledování byla katolická církev hlavním faktorem v zemi. Polští dělníci byli nejhůře placení a nejhůře bydlící dělníci v celé Evropě (viz Spivak, Europe Under Terror [Utiskovaná Evropa]).

Druhou charakteristikou Polska byla jeho zbožnost. Poláci ve skutečnosti byli tak zbožní, že jejich projevy zbožnosti v ulicích měst byly okázalejší, než s jakými se bylo možno setkat v těch nejzaostalejších vesničkách v Chile či Peru (viz Revue des deux Mondes z 1. února 1933). [a]. Další charakteristiky Poláků nebudeme zmiňovat, omezíme se jen na to, abychom ukázali, jak velký musel být vliv katolické církve na obyvatele. A takovou zbožnost bychom v nemenší míře našli i u výše postavených tříd, které poté, kdy Polsko obnovilo svou politickou nezávislost, byly těmi nejoddanějšími stoupenci Vatikánu jak ve společenských, tak v politických záležitostech.

Bylo tomu tak, jelikož polské vyšší třídy sestávaly z těch nejreakčnějších sil (zejména velkostatkářů), které bylo možno najít v této části Evropy. A zájmy těchto reakčních sil byly přirozeně obdobné zájmům katolické církve. Jejich politika se točila okolo jedné hlavní věci: silné nenávisti k Rusku jako zemi a ještě silnější nenávisti k Rusku jako k centru bolševismu. V tom byly polské reakční síly a katolická církev v plném souladu. Proto Poláci jako Poláci a katolíci utvářeli svou politiku na trvalém bojkotu Sovětského Ruska, a ač měli jako nezávislý národ důvod obávat se znovuzrozeného Německa, Polsko nicméně soustřeďovalo veškerou svou nenávist na jiného souseda.

Při provádění společné politiky polští katolíci a Vatikán nejprve posilovali své postavení uvnitř země. Neboť v samotném Polsku byly v drobném řešeny stejné problémy, jaké řešila ve velkém měřítku katolická církev, a které chtěl Vatikán vyřešit na jevišti evropské politiky. Jejich vnitřní politikou bylo bylo udržovat stávající stav pro bohaté velkostatkáře a pro šlechtu ve společenské oblasti, „popolštění“ zahraničních sil a konvertovat ke katolicismu všechny, kteří nevyznávají to pravé náboženství. Praktické cíle jejich politiky byly zabránit šíření socialismu a komunismu a podle možnosti je obojí rozdrtit a bránit se všem menšinám, zejména Ukrajincům, a učinit z nich „skutečné Poláky“, a současně vymítit pravoslavné náboženství a nahradit je katolickým.

Pokud se jedná o polské domácí plány, Vatikán, přestože měl stejné cíle, měl rozsáhlejší plány, které chtěl realizovat s pomocí katolického Polska jako jedním ze svých partnerů. Plánoval rozbití atheistického Sovětského Ruska a též vyhlazení pravoslavného náboženství a jeho nahrazení katolicismem. Uvidíme, jak chtěl Vatikán naplnit své plány s Leninem po ruské revoluci — plány, které byly dále doplněny o přání polských nacionalistů, kteří nikdy nepřestali snít o rozšíření území na úkor Sovětského Ruska. Tento sen začal bezprostředně po zmrtvýchvstání Polska Versailleskou smlouvou, a k naplnění těchto plánů mělo Polsko několik spojenců, kteří stejně jako ono nenávidělo bolševismus.

Paderewski byl poslán do Francie a po troše přemlouvání navedl Francouze, aby posílili nepřátele bolševismu — jmenovitě nové Polsko — odtržení dvou velkých provincií od Ruska a jejich předáním Polákům, a současně oslabit Německo tím, že mu odejmulo část Slezska prostřednictvím podvodného plebiscitu.

Je zajímavé, že katoličtí Poláci, kteří byli po staletí podléhali cizí porobě, jakmile byli svobodní, přijali ty nejméně demokratické metody, aby naplnili své národní i náboženské snahy. V případě Slezska byla část území převážně nšmecká, a proto se i ti zodpovědní za Versaillskou smlouvu zdráhali předat jej Polsku; rozhodli, že má být proveden plebiscit. Přišly tam italské a francouzské jednotky k zajištění svobody voličů. Ovšem Poláci, ale obzvláště katolická hierarchie, zahájili tu nejnásilnější a nejširší zastrašovací kampaň srovnatelnou jen s těmi, které později používali fašisté a nacisté při svých „svobodných plebiscitech“. (Viz francouzského katolického spisovatele René Martela v knize La France et la Pologne.)

Je podstatné, že hlavou této kampaně politického teroru byl vysoký katolický prelát, poznaňský biskup. Poláci dostali to, co chtěli, konkrétně pět šestin dolů a několik velkých měst, která volila pro Německo. Ale to nestačilo. Po připojení dvou velkých provincií ke svému území snili o něčem dalším — konkrétně o rozšíření hranic na úkor Sovětského Ruska.

Samozřejmě Poláci nesnili sami o rozbití bolševismu. To vůbec ne. Mocné síly na Západě se rozhodli zničit Rudé silou zbraní. Vítězné mocnosti ve skutečnosti došly tak daleko, že zorganizovali vojenskou výpravu ve spojené s ruskými Bílými, aby způsobili pád bolševického režimu. V této prvé křížové výpravě proti Rudým byli těmi nejnadšenějšími, kteří se k dobrodružství připojili, Poláci. A měli bychom připomenout, že v té době byl představitelem Vatikánu ve Varšavě mgr. Ratti, velký nepřítel komunismu, který byl později zvolen papežem Piem XI.

Piłsudski [b] byl v průběhu doby zatlačen zpět k samotným branám Varšavy pod tlakem Rudé armády, zatímco (což se muselo zdát superkatolickým Polákům podivné) papež se dvořil Leninovi. Toto dvoření ovšem nevyšlo, naděje Vatikánu na rozšíření jeho plánů do Sovětského Ruska byly marné. V roce 1925 sovětská vláda zakázala představiteli Vatikánu vstoupit do země. [c] A od té doby začala skutečná katolická kampaň proti „sovětské krutosti vůči církvi“ zaplavovat svět. Základem kampaně byla skutečnost, že bylo uvězněno a zastřeleno mnoho katolických kněží; katolická propaganda ovšem nikdy neuvedla, že prakticky všichni byli souzeni ne pro svou náboženskou víru, ale protože byli politickými agenty polské vlády, která nikdy nekončila se spiknutími proti svému „atheistickému sousedu“. Od té doby se nenávist k Sovětskému Rusku, vzniklá z historických, národnostních a rasových příčin, byla nekonečně posílena z náboženských důvodů.

Mezitím polští katolíci, když se zhroutily jejich plány na rozbití Sovětského svazu, začali likvidovat ty síly v Polsku, které by mohly nást některé myšlenky Rudých. Demokracie, liberalismus, socialismus a komunismus, to vše budilo nenávist Poláků a církve. Polští socialisté během prvých let republiky byli pronásledováni tyranským přístupem vlády, zejména prováděli polští reakcionáři zločiny proti menšinám a náboženské pronásledování. V roce 1923, poté, kdy se sešlo velké shromáždění před řeckou katedrálou ve Lvově na protest proti náboženskému pronásledování, polské jednotky je rozháněly pomocí pušek a šavlí. Socialističtí zástupci v Parlamentu byli tak rozhořčeni tímto násilím, že rozhořčeně protestovali v Sejmu i v Senátu. [d]

Jak katolická reakce tak katolická církev se poplašila, že jejich plány by se mohly zhroutit díky vlivu socialistů. Obojí znali prostředky proti tomu, a tak jednoho dne Pilsudski s vřelou podporou Vatikánu a polské hierarchie svrhli parlamentní vládu, uvěznili socialisty, rozbili veškeré pozůstatky demokracie a svobody a prohlásil se sám za diktátora. A tak bylo katolické Polsko jednou z prvých zemí v Evropě po Prvé světové válce, které se stalo diktaturou. A od toho okamžiku velké plány nacionalistů a reakcionářů v Polsku rychle pokračovaly.

Již jsem uvedli, že po Prvé světové válce Polsko odřízlo velké kusy jak Ruska tak Německa, aniž by měla spravedlnost možnost se prosadit. Na těchto územích bylo mnoho obyvatel, kteří byli lecčím, jen ne Poláky. Bylo tam přes milion Němců (téměř samí protestanti) a mezi 7 a 8 miliony Bělorusů a Ukrajinců, ze kterých asi polovina patřila k ruské pravoslavné církvi. Byl tam asi milion katolických Poláků, milion židů, 4 miliony řeckých unitářů (kteří, i když prováděli pravoslavné obřady, uznávali papeže) a přes 4 miliony protipapežských pravoslavných [řeckých] katolíků.

Před a po připojení těchto území (která si Rusko vzalo zpět od Polska během Druhé světové války) dalo Polsko velmocem slavnostní záruky, že budou respektovat národnostní, společenská, politická a náboženská práva menšin. Ale od samého počátku provádělo Polsko nelítostnou dvojí hru podporovanou silným nacionalismem a náboženským fanatismem, aby zcela „popolštili“ Ukrajince a zlikvidovali pravoslavnou církev. Začali brát Ukrajincům jejich svobody, jednu po druhé, a to brutální silou, pokoušeli se potlačovat jejich národní zvyky a dokonce jazyk. Současně s tím se pokoušeli o jejich konverzi na „jedinou a pravou víru v Boha“. Vatikán poučil polskou hierarchii a ultrakatolickou polskou vládu, že ta „konverze“ má být prováděna ani ne tak tlakem na rolníky, ale „vyřazováním“ duchovních pravoslavné církve. V poměrně krátké době byla více než tisícovka pravoslavných duchovních zatčena; v jedné věznici bylo 200 z nich namačkáno spolu s 2000 politickými vězni (převážně s demokraty a socialisty).

Dozorci dostali zvláštní pokyny špatně nakládat s duchovními. A mezi Ukrajinci došlo k tisícovkám poprav. „Celé vesnice byly po masakrech zbavené obyvatel.“Viz Les Atrocities Polonaises en Galicie Ukrainienne, [Polská brutalita v Haličské Ukrajině] autorů  V. Tennytski and J. Bouratch). Katolická církev to schvalovala.  Kromě toho byl jeden z jejích vysokých hodnostářů, biskup, delegován do komise sestavené k provádění tohoto plánu. V roce 1930 bylo přes 200 000 Ukrajinců ve vězení. Přitom nejděsivější mučení používali polští katolíci; mučení, které je možno srovnávatt snad jen s tím, které bylo později prováděno v nacistických koncentračních táborech [e]. Když byla vysílána vojenská výprava k potrestání „ukrajinských rebelů“, katoličtí kněží doprovázely každou jednotku polských vojáků, kteří, jelikož byli velmi zbožní, chodili pravidelně na mši, chodili často do kostela a nosili s sebou svaté obrázky; přitom se nerozpakovali provádět odporné zločiny mučením a znásilňováním, pálením pravoslavných kostelů a popravami tisíců a tisíců. „Většina řeckokatolických kostelů bylo vyrabováno polskými vojáky a používáno jako stáje pro jejich koně, a dokonce jako latríny.“ (Viz Atrocities in the Ukraine [Brutalita na Ukrajině], editor Emil Revyuk).

Tyto skutečnosti mohou být pro většinu čtenářů nová a mohou způsobit, že pozvednou obočí. Alek kromě nestranných dokumentárních knih existuje i svědectví dobře známých listů, která se týkají těchto hrůz a pronásledování, jako jsou Manchester Guardian, Chicago Daily News, New York Herald Tribune, stejně jako nestranné knihy sepsané francouzskými katolíky, jako již citovaná La France et la Pologne (1931) René Martela. [f]

Toto pronásledování trvalo patnáct let a začalo polevovat je když nacisté ukázali své agresivní plány v Evropě. 

Na tomto místě budiž poznamenáno, že polská vláda obviňovala Ukrajince, že jsou „rebelové“. To je důležité při studiu náboženské stránky věci, jelikož tyto menšiny byly pokládány za „rebely“ je proto, že se odmítali vzdát svých národních institucí, ale nadto, protože se odmítali vzdát své pravoslavné víry, polské katolické autority a z pozadí Vatikán na ně tlačily, aby se vzdali své víry tvrději, než to politické a nacionalistické síly kdy činily.

Polsští biskupové byli vedoucími osobnosti tohoto náboženského pronásledování a polští katoličtí laici a katolické instituce organizovaly kampaně a pořádaly sbírky, aby mohlo být prováděno co nejlépe. [g] Kromě toho spousty oficiálních návštěvníků z Vatikánu přijíždělo pravidelně do Polska, aby prověřili dosahovaný pokrok, církevní inspektoři neustále do Říma a zpátky a přinášeli podrobné zprávy a statistiky o kampani. Papežský nuncius ve Varšavě, který tam byl od samého počátku, byl těsně propojen s polskou hierarchií a pracoval ruku v ruce s ní, kromě toho byl v těsném kontaktu s francouzskými generály, jmenovitě s generálem Weygandem, který bojoval proti bolševismu za Poláky. Budeme mít příležitost zmínit se o něm opět, až budeme pojednávat o Francii.

Ukázali jsme pozadí polských politických a náboženských aktivit, abychom zdůraznili skutečnosti, které mají těsný vztah k mezinárodním událostem vedoucím k vypuknutí Druhé světové války se zvláštním ohledem k Vatikánu, který obecně vedl trvalou kampaň proti atheistickému Rusku a zaplavoval svět nesčetnými historkami o krutosti, hrůzách a nespravedlnosti, kterých se dopouštěl proti náboženství, skutečnost, která měla budit silnou nenávist, zejména v katolických zemích po celém světě, k režimu, který neskýtá náboženskou svobodu. A to vše, přestože Vatikán věděl, co se odehrává v Polsku, kdy byl právě Vatikán tím činitelem v pozadí veškerého náboženského pronásledování.

Každému nestrannému pozorovateli jeho zahraniční politiky bylo postavení Polska v době mezi dvěma světovými válkami velmi choulostivé, vlastně tak choulostivé, že předmětem jejich politických zájmů mělo být jen provádění politiky, která je v zájmu jejich země — politiky neovlivněné žádnými ideologickými nebo náboženskými vášněmi. Když se dostal k moci nacismus a díky výstavbě mohutné vojenské mašinérie se stalo zřejmým, jaké jsou úmysly nacistů, že jen Rusko by bylo schopné mu bezprostředně pomoci při případném útoku. Namísto toho Polsko provádělo zcela opačnou politiku neustále zesilující nenávisti k Rusku a stále pevnějšího přátelství s nacismem.

Je pravdou, že v prvých letech vlády nacismu bylo Polsko prvou zemí, která žádala Francii, aby vystoupila proti Hitlerovi po okupaci Porýní. To bylo pochopitelné, neboť Polsko byl mladý stát, který se obával, že Německo by mohlo obnovit své požadavky vůči němu. Ale potom Polsko si Polsko stopnulo Hitlerovo auto. Ve vnitřních věcech se stávalo stále fašističtější a totalitnější v nejužším smyslu těch slov, zatímco v zahraniční oblasti se stalo důvěřivým spojencem nacistického Německa. Dokonce pomohlo Německu při jeho útoku na Československo. Nejenže podporovalo nacistické Německo během krize, ale spojilo svůj hlas s Hitlerem a bylo jedním z prvých národů, které žádaly svůj podíl za likvidaci Československa.

Dokonce ještě před Mnichovem se Polsko stalo skutečným nacistickým Německem v malém. Nejenže následoval Hitlera při jeho násilnostech, ale začal křičet a agitovat pro válku přesně podle Hitlerova způsobu, a opakovat nacistická hesla. Začal hovořit o životním prostoru pro Poláky, a  jelikož nemělo kolonie, mělo by je nicméně získat. Hitler v té době vykřikoval přesně stejná slova, a když Polsko prohlašovalo, že chce kolonie, mínilo tím samozřejmě, že je získá, až budou dobyty Hitlerem. Otevřeně se vysmívalo demokracii a dokonce při mnoha příležitostech hrozilo Sovětskému Rusku a zdůrazňovalo, že v Rusku je též mnoho volného prostoru pro nadbytečné Poláky a dostatek surovin pro jeho průmysl.

Stručně řečeno, jak řekl později polský ministr zahraničí, Polsko navázalo skutečné spojenectví s nacistickým Německem (plukovním Beek, leden 1940). Z čeho ten podnět vyšel? Pokud jde o vnitřní politiku, z již ukázaných případů, v zahraniční oblasti od Západních mocností a od Vatikánu, kteří všichni doufali, že se Hitler obrátí proti Rusku.

Už jsme se zmínili o událostech předcházejících vypuknutí Druhé světové války se zvláštním ohledem na situaci Vatikánu,  Hitlera a Polska, smlouvu uzavřenou Piem XII a Hitlerem o dočasném charakteru německé okupace země, o grandiózní plánu, který je za tím vším, a o celkové strategii Vatikánu, jehož hlavním cílem byl útok na Sovětské Rusko, v němž byli Polsko pouhým nástrojem vedoucím k tomuto konečnému cíli. Než půjdeme dál a budeme pojednávat o zodpovědnosti Francie a o Vatikánu, spokojíme se citací slov muže, který věděl snad více než kdo jiný o rozsahu odpovědnosti Vatikánu za polskou tragédii — jmenovitě polského ministra zahraničí plukovníka Beeka, jednou dobou velkého přítele Goeringa a Hitlera, který prováděl polskou zahraniční v době probuzení nacismu a v letech před válkou. Poté, kdy Německo a Rusko okupovalo zami a plukovník Beek musel odletět do zahraničí, nemocen a zbaven iluzí, pronesl následující důležité slova, která poukazují na podstatu role, kterou sehrála katolická církev, když určovala politiku státu:

„Jedním z těch hlavních zodpovědných za tragedii mé země je Vatikán. Příliš pozdě jsem pochopil, že jsme prováděli politiku, vedoucí ke konečným cílům katolické církve. Měli jsme provádět politiku přátelství se Sovětským Ruskem a ne tu podporující Hitlera.“ (Výtah z dopisu adresovaného Mussolinimu fašistickým velvyslancem v Bukurešti (leden 1940), který tvrdí, že byl jedním z těch, k nimž plukovník Beek hovořil).

Existuje snad tvrdší obvinění vměšování katolické církve do života moderního národa? Ovšem ti jedinci a strany, které po okupaci Polska vytvořili polskou vládu v Londýně, vzhledem k spojeným národnostním, společenským, politickým a náboženským skutečnostem se nadále chovali přesně tak, jako jejich předchůdci, pokud jde o jejich vztahy k Vatikánu a k Sovětskému Rusku, které nyní bylo polským spojencem. Od roku 1940 až do samého konce války v roce 1945 se nekonečné intriky mezi Vatikánem a spojenci stále točily kolem polského exilu v Londýně, kteří vedení vlastními snahami vytlačit nacisty z vlastního území a vytvořit armádu, která by bojovala bok po boku s armádami Západních mocností, nikdy nezmařila příležitost k odporu proti Sovětskému Rusku. Tato politika vyvrcholila v žalostné a tragické povstání ve Varšavě v roce 1944, kdy byly zbytečně obětovány tisícovky životů. Povstání bylo naplánováno, aby zabránilo sovětům, kteří došli až k hlavnímu městu, aby ho okupovali. Polští katolíci se domnívali, že tak budou moci odmítnout „veškerý politický vliv Ruska“.

Počátkem roku 1945 se Poláci dočkali „pátého dělení Polska“, jak to nazývali, díky kterému se část bývalého Polska vrátilůa zpět do Ruska. Není na nás vynášet soudy, zda bylo toto dělení oprávněné či nikoliv, a zda vítězné Sovětské Rusko napodobilo Hitlera při nakládání s menšími sousedy. Skutečností zůstává, že Polsko, po dvaceti letech zarytého nepřátelství, nemohli čekat od svých východních sousedů — zejména díky jejichž úsilí bylo Polsko osvobozeno — že nepřijmou opatření, aby zajistili, že se minulost nebude opakovat.

Moskevské odmítnutí exilové polské vlády v Londýně a vytvoření nové levicové vlády v dobytém Polsku na jaře 1945 bylo něčím více, než jen tahem Sovětského Ruska, aby si zajistilo budoucnost. A i když mělo bránit snahám reakčních sil, které vládly Polsku mezi světovými válkami, byly zaměřeny hlavně proti hlavnímu rivalovi, proti Vatikánu. Neboť Moskva, stejně jako Vatikán, věděla velmi dobře, že Polsko se bude muset v budoucnosti opět stát nástrojem v rukách každého, kdo řídí jeho vnitřní a zahraniční politiku, aby ho použil v širším boji, jehož cílem není dobytí jedné země, ale celého kontinentu.


Poznámky překladatele

[a]Snad stojí za zmínku neméně okázalé projevy zbožnosti v Rusku, tentokrát samozřejmě v duchu pravoslaví, se kterými se překladatel setkával ještě v 70-tých letech i za sovětského režimu, i když samozřejmě ve skryté formě. Konečně právě některé tradice řecké ortodoxie zakotvená v ruském pravoslaví, jako uctívání obrazů (ikon), jejich líbání, a celkově poníženost, kterou projevují pravoslavní věřící při náboženských úkonech, byla ve srovnání s jistou formou lidské důstojnosti, kterou respektují náboženské úkony západního křesťanství (dokonce i u katolíků) pro pozorovatele jistým šokem. Jak se zdá, mnohé z těchto východních tradic se promítly i do formálních projevů polského křesťanství, přestože bylo katolické.

Často dokáže forma překonat i ideologické hranice; stejně bychom našli mnohé prvky náboženského (a často konkrétně pravoslavného) totalitarismu a carské byrokracie i u sovětských komunistických ideologů a praktik, stejně jako u české byrokracie dodnes často přežívají praktiky ještě z dob císaře pána. [Zpět]

[b]Józef Klemens Piłsudski ( * 1867 Zalavas Litva [polsky Zułów, rusky Зулов ] u Vilna [Vilnius] 1935 Varšava ) pocházel z polonizované litevské šlechtické rodiny na území, patřící tehdy carskému Rusku, mezi válkami Polsku, po II. světové válce Sovětskému svazu a dnes Litvě. Byl to polský revolucionář a státník, maršál, zakladatel polské armády (20. století) a obnovitel svobodného Polska, náčelník polského státu (1918–1922) a diktátor v Polsku (1926–1935).

Studoval střední školu ve Vilně, lékařskou fakultu v Charkově, odkud byl pro politickou aktivitu vyloučen. V roce 1887 byl falešně obviněn z atentátu na ruského cara Alexandra III a poslán na Sibiř. Po propuštění vstoupil do Polské socialistické strany a vydával ilegální socialistický list Robotnik. V roce 1900 byl za to uvězněn ve Varšavě a později byl převeden do psychiatrického sanatoria v St. Petětburgu.

Piłsudski zasvětil svůj život vizi svobodného Polska a boji proti carské nadvládě. V rámci těchto plánů podporoval zpravodajsky ve válce s carským Ruskem nejprve Japonsko (v rusko-japonské válce) a posléze vojensky Centrální mocnosti v první světové válce, v níž vedl jakožto brigádní generál tzv. Polskou legii na německé západní frontě. V roce 1917 ji však rozpustil, když se ukázalo, že Německo ve skutečnosti neplánuje umožnit vznik polského státu. Němci jej zato uvěznili v Magdeburgu. Do Polska se vrátil 8. listopadu 1918 (Němci jej tam podobně jako Lenina do Ruska odeslali v soukromém vlaku). Dne 11. listopadu byl jmenován vrchním velitelem polských ozbrojených sil a o tři dny později náčelníkem státu (polsky naczelnik państwa). Vedl polské síly v rusko-polské válce (1919–1921), v níž nejprve vedl úspěšný úder na Ukrajinu, aby jej posléze lépe vybavená a početnější Rudá armáda zahnala zpět až k Varšavě. Tam se však odehrálo něco, co si jen málokdo dokázal představit: v bitvě u Varšavy, nazývané též Zázrak na Visle, maršálek Piłsudski porazil a prakticky zcela zničil severní uskupení Rudé armády vedené Michailem Tuchačevským a dál již nedal svému nepříteli možnost se vzpamatovat.

V prosinci 1922 jej po prezidentských volbách nahradil v čele státu jeho přítel Gabriel Narutowicz, který však byl týden po nástupu do funkce zavražděn. Piłsudski v roce 1923 znechucen opustil své funkce v armádě a odešel do důchodu, nicméně vzrůstající chaos a výbuchy násilí jej nakonec přiměly k tomu, že v roce 1926 vyvolal státní převrat, kterým se nastolil režim zvaný sanace. Ačkoliv formálně po většinu času třímal pouze vojenské hodnosti a post ministra obrany (výjimkou byl post premiéra v letech 1926–1928 a 1930), zůstal až do své smrti faktickým vládcem Polska.

Piłsudski se snažil vytvořit federaci (měla se nazývat Miedzymorze - Mezimoří) sahající od Baltu po Černé moře, od Gdaňska po Oděsu a zahrnující Polsko, Litvu, Bělorusko a Ukrajinu jako analogii Polsko-Litevské unie existující před rozdělením Polska po čtyři století jako ochrana před Řádem německých rytířů, Rusy, Turky, Švédy a jinými sousedy. Piłsudského plán na federaci se zhroutil po skončení rusko-polské války formou Rižské smlouvy (1921), která předala větší část Běloruska a Ukrajiny Sovětskému Rusku.

Józef Piłsudski je pohřben v katedrále na krakovském Wawelu, jeho srdce, obklopené hroby polských vojáků, pak na Raském hřbitově ve Vilně (Vilniusu).

(Podle různých encyklopedií) [Zpět]

[c]Připomeňme, že V. I. Lenin zemřel v roce 1924 a vládu v Sovětském svazu (od roku 1922 oficiální název Sovětského Ruska) převzal J. V. Stalin. [Zpět]
[d]To opět připomíná politické pronásledování odpůrců Havlova fašismu po sametovém puči v roce 1989. Sám překladatel podával v této věci řadu protestů a interpelací v Parlamentu, ovšem zcela bezvýsledně. Různé formy totality mívají leccos společného. [Zpět]
[e]A jak se později autor knihy přesvědčil a popsal ve své knize Vatikánský holocaust, též chorvátskými katolickými fašisty, ustašovci, a to jak při násilných „konverzích“ pravoslavných Srbů, tak v jejich katolických koncentračních táborech, často vedených katolickými duchovními a mnichy. [Zpět]
[f]Je možno se potom divit, že po vpádu Hitlera ho mnozí Ukrajinci vítali jako osvoboditele? Samozřejmě jen tak dlouho, dokud nacisté neprojevili stejnou brutalitu jako jejich předchůdci, polští katolíci a sovětští komisaři. [Zpět]
[g]Polští katolíci, kteří takto přispívali na aktivitu katolických teroristů, se dostávali do stejného postavení, jak dnešní čeští „humanisté“, kteří přispívají na činnost českých teroristických komand, které pod záminkou „humanitární pomoci“ podporují teroristy po celém světě;  jako příklad uveďme jen polofašistickou organizaci „Člověk v tísni“ (těsně propojenou s fašistickými silami v České televizi, kde mj. zorganizovaly „spacákový“ puč), která dodává zbraně nejedné zahraniční teroristické bojůvce, ať už v bývalé Jugoslávii, v Čečensku či jinde. Viz např. tento článek.

Nejhorší na tom je, že podobní lidé se cítí jako mecenáši a lidumilové, přestože ze svých prostředků přispívají hlavně na terorizování slušných lidí. [Zpět]


Obsah

Kapitola 15