Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 13

Československo a Vatikán

Během několika týdnů po pohlcení Rakouska do velké říše použil Hitler stejnou taktiku vůči katolíkům malé Československé republiky. Mohli bychom si myslet, že katolíci z různých zemí sousedících s nacistickým Německem se poučili z osudu Rakouska, ale zejména rakouské církve. Ale nebylo tomu tak. Záhy spolupracovali s Hitlerem stejně upřímně,jako by k ničemu nedošlo. A Vatikán byl ovšem v pozadí, neboť jak budeme moci vidět, hnutí katolíků pomohlo Hitlerovi rozbít republiku vedli dva nejoddanější katolíci, miniatury mgr. Seipela.

Než půjdeme dále, zopakujme si stručně pozadí rozbití republiky.

Katolická církev nenáviděla Čechy již od dob Jana Husa, velkého „kacíře“, který by upálen církví za své troufalé myšlenky. Během třicetileté války katolické armády rozbořily a vyplenily zemi takovým způsobem, že když nepřátelství skončilo, byla přivedena jen k nejvyšší bdě a utrpení. Přestože kdysi byla tato země jednou z kvetoucích zemí Střední Evropy a její obyvatelstvo bylo odhaváno na více než tři miliony, jeho počet poklesl na 780 000 lidí. Z jejích bohatých vesnic a měst, kterých bývalo 30 000, zbylo jen 6000. Zbytek byl rozbořen, vypálen a zbytek zpustošen vybitím obyvatel. Po tomto holocaustu dokončil vše mor. Stovky tisíc lidí sklátil a mnoho tisíc Čechů bylo rozptýleno jako uprchlíci po celé Evropě. Kdysi prosperující České království přestalo existovat. Připadlo katolickému Rakousku a stalo se přívěskem Habsburků.

A tak zrození katolické reformace a katolického politického ovládnutí splývají s vymizením politicky nezávislého života na územích České koruny. Po tři staletí předcházející Prvou světovou válku byli Češi připojeni k Rakousko-Uherské říši pod dynastií Habsburků.

Již jsme zmínili, že habsburský rod byl oddaně katolický a o roli, kterou sehrál při podpoře katolicismu v zemích podléhajících jejich vládě. Za Habsburků katolická církev získala zpět pozice, které ztratila během patnáctého, šestnáctého a dokonce sedmnáctého století. V této části Evropy, stejně jako v Rakousku církev a despotičtí Habsburští vládci vytvořili pakt vzájemné pomoci a vzájemných zájmů, který se snažili udržovat a posilovat. Při více než jedné příležitosti se církev stala politickým nástrojem Habsburků — a samozřejmě i naopak. Výsledkem bylo, že nacionalisté a s nimi spojovaná hnutí českého národa toužící po svobodě, spílaly proti spojení zájmů existující mezi katolickou církví a nenáviděným habsburským režimem. Ty vedly k rozporu mezi zájmy národa a zájmy církve. Tato hnutí bylo možno hledat mezi těmi prostými lidmi, kteří se stavěli proti církvi. Jejich odpor se zrodil, protože církev vnímali jako baštu habsburského despotismu, který vytvářel reakční formu společenské, politické a národní správy, a církev dělala za všech okolností vše pro její podporu.

Dály byly za Rakouska-Uherska do značné míry pronásledovány a bojkotovány veškeré názorové proudy a veškeré myšlenky, které nebyly v souhlase s katolickou církví. Tato cenzura současně dvojí formu náboženského a politického pronásledování. Katolicismus byl podporován nejen proto, že dynastie byla katolická, ale i proto, že katolicismus byl, jak to viděli vládci, vhodnou zbraní, jak lid pořádně zkrotit.

Katoliciskus vrcholně vládnul v zemi Čechů, a ačkoliv některé jiné církve měly zaručeno státní uznání, nekatolíci byly ve velkém rozsahu trestáni. Volnomyšlenkářství bylo tolerováno, ale veřejné služby, školství a dalších profese byly otevřené jen pro členy církve. V důsledku toho se jen 13 000 osob se registrovalo jakop volnomyšlenkáři. Proto není překvapením, že po osvobození Čechů a Slováků s rakousko-uherské nadvlády po Prvé světové válce následovalo silné hnutí „pryč od Říma“ a zaměřené proti církvi. Církev byla v přílišném spojení s Habsburskou dynastií a hlavním nástrojem habsburské nadvlády byl politický katolicismus.

Již před První Světovou válkou, ale zejména v létech následujících po vytvoření Československé republiky byly zavedeny reformy, které daly církvi určitý národní charakter. Československý jazyk se stal liturgickým jazykem a pro území republiky byl vytvořen patriarchát, který měl určitou nezávislost podobně jako řeckokatolická církev. Ta část československých duchovních, kteří schvalovali toto úsilí jen s mnoha pochybnostmi opustili myšlenku na veškerý další rozvoj tohoto schématu, jelikož nesouhlas Vatikánu se stal patrným. Jen malá část duchovních, ti, kteří si též přáli zrušení celibátu, trvalo na reformách a nakonec to došlo tak daleko, že položili základy „Československé církve“. Tato církev v krátkém čase ztratila vnitřní spojení s katolickou církví. Přitom nesouhlas Vatikánu nevznikl jen z náboženských, ale i z politických příčin.

Mezi roky 1918 a 1930mkolem 1 900 000 lidí (převážně Čechů) změnilo své náboženství, přitom většina z nich opustila římskokatolickou církev. Nějakých 800 000 z nich, samí Češi, se zformovali do nové Československé církve. Jejich církev přestavovala určitou formu reformovaného katolicismu, a jelikož byli nezávislí na Římu, nezašpinili se vzpomínkami na nenáviděné Habsburské spojení. Kolem 150 000 se stalo protestanty toho či jiného druhu, a zbytek, zhruba 854 000 lisí, se otevřeně prohlásilo za bezvěrce. Ovšem převažující většina občanů republiky, zhruba 74,54 procent, zůstalo katolíky, i když mnozí z nich byli katolíky jen podle jména. Silné protikatolické hnutí přesto pokračovalo ve svých aktivitách zaměřených na oddělení církve od státu a odpovídající civilní potvrzování sňatků.

Státbyl nadále netrální v náboženských záležitostech a jeho ústava zaručovala úplnou svobodu svědomí a náboženského vyznání. Všechna náboženská vyznání byla prohlášena za sobě rovná z hlediska zákona a žádné nebylo prohlášeno za státní náboženství. Každá církev respektující zákon získala oficiální uznání. Přitom stát, když zaručil, že se nebude plést do náboženských záležitostí, byl oprávněn požadovat naopak záruku od církví — ty se nesměly plést do politických záležitostí, které patřily do sféry státu.

Vzhledem k tomuto porozumění v letech následujících po vytvoření republiky, Svatý stolec to přijal jako fait accompli [hotovou věc] a v roce 1918 uznal stát. A stát proto neměl žádný důvod ke sporům s římskokatolickou církví s výjimkou zákona o pozemkové reformě. Tento zákon se dotýkal mimo jiné i velkých nemovitých majetků vlastněných římskokatolickými hodnostáři a náboženskými řády. Záležitost skončila kompromisem na základě principu quid pro quo (něco za něco).

Vatikán na druhé straně věřil, že katolicismus by mohl snadno dosáhnout společenský a politický užitek na základ+ svobod zaručených církvi v rámci demokratického ducha republiky. A tak byla uzavřena určitá forma smlouvy mezi Vatikánem a republikou. Stát měl zaručit určité náboženské výsady proklamované církví za její právo a katolická církev měla respektovat její náboženskou svobodu. Jako protislužbu Vatikán přikázal vše katolickým silám usilovat buď o restauraci Rakousko-Uherské říše nebo rozkladným silám přerušit svou aktivitu.

V té době měl Vatikán dobré důvody pro takovou činnost. Za prvé masový odchod českých katolíků z církve zmíněný výše byl znepokojivý, za druhé, podezřívavost a nenávist pociťované katolickou církví v myslích mnoha lidí vzrůstal. Za třetí, byla tu naděje, že zásluhou nově zaručené svobody bude moci znovu upevnit své postavení. Tímto způsobem vatikánská diplomacie udělala vše pro to, aby stmelila jednotu mezi Východními a Západními Slovany navzdory náboženským rozepřím v Podkarpatské Rusi.

Ratifikace tohoto modu vivendi [způsob soužití] byl oprávněně pokládán za politickou záležitost prvotní důležitosti. Neřešené problémy, hrozící působit následné těžkosti, se zdály být vyřešené jednou provždy. Vztahy mezi republikou a Vatikánem byly zajištěny. V roce 1935 se v pPraze konal Eucharistický kongres. Kardinál Verdier, francouzský arcibiskup z Paříže, odjel do Prahy jako papežský legát. V listopadu 1935 byl pražský arcibiskup Kašpar navržen na kardinála.

Tento stav jasné srdečnosti mezi církví a státem začal v roce 1917 zásluhou přízně Edvarda Beneše, Pochopil důležitost katolicismu v Československu, v nové republice i jako mezinárodního faktoru, a proto se snažil navázat vztahy s Vatikánem. Normální diplomatické styky byly obnoveny bezprostředně po Prvé světové válce. Československé zastoupení ve Vatikánu bylo ustaveno bez prodlení a do Prahy byl vyslán papežský nuncius.

Brzy poté dr. Beneš ze svého postavení ministra zahraničí zahájil jednání pojednávající o řadě politicko-církevních otázek. Jednání započala v roce 1921 s kardinálem státním tajemníkem Gasparim a kardinálem Cerettim a pokračovalo do roku 1923 při příležitosti Benešovy návštěvy v Římě.

Žádná jiná církev či náboženské vyznání jiné než katolická církev by si necenila takový přístup v tak dokonalé sekulární republice, jakou byla Československá republika„ a byla vyvíjena snaha o spolupráci se státem v rozvoji a posilování tak srdečných vztahů. Ale s katolickou církví tomu bylo jinak. Katolická církev požadovala jedno oprávnění za druhým a v jejích požadavcích projevovala svou nesmlouvavost, která je její obvyklou charakteristikou. Nejtypičtějším příklad nastal v roce 1925, když Československá republika [a] připravovala velkou národní slavnost k oslavě hrdiny své země, Jana Husa. Stalo se ovšem, že církev odsuzovala v té době Jana Husa jako kacíře, jako šiřitele omylů a jako nepřítele katolicismu. Vatikán proto požadoval od československé vlády nepořádat tyto slavnosti ze strachu, že by to byla urážka církve a českých katolíků oslavovat „kacíře“, který si dovolil odporovat Vatikánu.

Přirozeně, odpovědí československé vlády bylo, že se slavnosti mají konat. Svátek se uskuteční, ať už se souhlasem nebo bez souhlasu Vatikánu. Vatikán přikázal českým, ale zejména slovenským katolíkům, aby zahájili protestní kampaň proti takové oslavě. A příkaz byl řádně plněn. Katolický tisk a hierarchie psala a modlila se proti vládě a proti Janu Husovi, dokud celá záležitost nezískala na důležitosti, a to nejen z náboženského hlediska, ale i společensky a politicky. Vatikán, když viděl, že všechny jeho snahy zabránit oslavám jsou neúčinné, přikázal papežskému nunciovi protestovat „proti urážce učiněné katolické církvi oslavou kacíře“. Vatikán nařídil papežskému nunciovi v Praze, aby po vznesení protestu opustil Prahu, a tak 6. července 1925 z hlavní město opustil. Diplomatické vztahy mezi republikou a Vatikánem byly přerušeny.

Čtenář by si měl všimnout, že v průběhu těchto událostí Československá republika stále plnila jeden požadavek Vatikánu za druhým; role, kterou katolická církev hrála ve spojení s nenáviděnými Habsburky během třísetleté poroby a potlačování českých národních zájmů byla zapomenuta. Po uskutečnění oslav se Československá republika nadále snažila o pěstovat přátelství s Vatikánem a pokračovala v obnovování vztahů z Římem. A tak mladá republika sledovala kurs přátelství s katolickou církví a povolovala jí úplnou svobodu.

V souladu se svými principy církev vznášela stížnosti jiného druhu, čistě společenského nebo politického. Tři z nich byly nejvýznamnější. Za prvé, Slovensko, i když převážně katolické, neposkytovalo prý katolickému obyvatelstvu tolik svobody, na jakou mělo právo: Prha přý udržovala lid pod „husitským“ jhem. Za druhé, že právě principy náboženské a politické svobody vyhlášené republikou posilují šíření „Bolševismuˇˇ. A za třetí, že republika je v příliš těsném kontaktu s „atheistickým a bolševickým Ruskem“.

Po léta Vatikán, jednající prostřednictvím diplomatických kanálů, místních katolíků a katolické hierarchie se pokouše přímo či nepřímo ovlivňovat republiku, aby plnila „přání církve“v těchto věcech. Ovšem republika, která jednala s církví nestranně, byla nestranná i ve svých principech a politických zájmech, a proto prováděla politiku nejlépe přizpůsobenou vlastním potřebám. A je nutno říci, že republika přistupovala k slovenským ultrakatolíkům na stejném základě jako na jiné občany. Politická svoboda byla zaručena katolíkům stejně jako komunistům a přátelství se Sovětským Ruskem bylo pěstováno zejména jako záštita proti nepřátelům republiky, zejména proti Německu.

Hlavním pilířem zahraniční politiky Československé republiky bylo z obvyklých důvodů vytvoření těsného a přátelského vztahu a spojenectví se Sovětským Ruskem. Stačí pohlédnout na mapu Evropy, podívat se na polohu Československa oproti Německu, a pochopíme, proč Češi chtěli  přátelství Ruska.. Díky tomuto československo-ruskému spojenectví stála mladá republika jako středoevropský Gibraltar nacistickému Německu na jeho cestě na Ukrajinu, o které Hitler opakovaně prohlašoval, že si jí připojí, zejména ve svém Main Kampfu. Katolíci v Československu i jinde, stejně jako Vatikán, nukdy nepřestali namítat proti tomuto spojenectví. Při nejedné příležitosti byla československá vláda skutečně obviňována, že je „agentem bolševismu“ v Evropě. A sojí za to poznamenat, že ty nejprudší a nejhalasnější kritiky pocházely od katolíků.

Principy demokracie a přátelství s Ruskem byly podle Vatikánu a katolíků zodpovědné za neúměrný růst socialistů a komunistů v republice, ti představovali nebezpečí. Při posledních volbách socialisté a komunisté získali ve skutečnosti kolem 1,7 milioonů hlasů. Nakonec si Slováci přáli odtržení od těla republiky na základě tvrzení, že jsou všichni katolíci. Chtěli katolický stát, kde bude katolické náboženství nadřazené, a jak jsme již uvedli, neměli rádi vládu „husitských kacířů“, kterými samozřejmě měli na mysli liberální Čechy.

Vatikán, který tvrdil, že se nikdy neplete do politiky, začal vyvíjet politický tlak na republiku svou obvyklou formou. V tomto případě, když viděla, že všechny její pokusy donutit ústřední vládu, aby opustila politiku československého přátelství se Sovětským Ruskem a ponechala občanské svobody socialistům a komunistům, vyšly do ztracena, začala vyvíjet určitou formu politického vydírání ústřední vlády. Využívala k tomu hrozbu, že pokud vláda zásadně nezmění svou domácí i zahraniční politiku, církev přistoupí k té formě nátlaku, ke které byla vláda nejcitlivější — jmenovitě podporou separatistického hnutí katolických Slováků. To Vatikán provedl, a po dobu několika let poskytl svou ochranu separatistickému hnutí na Slovensku se střídavým úspěchem, který se měnil podle jeho vlivu na střídající se ústřední vlády.  A měli bychom připomenout, že i když do separatistické agitace se promítla většina rasistických, politických i hospodářských problémů, nebyla role náboženství zanedbatelná; naopak, hnutí bylo v rukou horlivých katolíků a jeho vůdci byli vlastně katoličtí kněží.

Tento tlak na Prahu vyvíjená po několik let byl více či méně nepřímý, ale události narůstaly. Vrcholu dosáhl, když papežský nuncius se otevřeně vměšoval do československých záležitostí, až donutil velmi tolerantní ústřední vládu k intervenci. Papežský nuncius si dovolil uveřejnit dopis, ve kterém podněcoval a podporoval požadavky slovenských katolíků, a jeho vypovězení z území republiky se stalo závažným. Vatikán samozřejmě protestoval. Kromě vyvíjení tlaku na českou vládu prostřednictvím svých katolických stoupenců v republice se obrátil na francouzskou hierarchii a dokonce na určité francouzské politické autority. To se stalo v průběhu let 1934 - 1935 — datum, které si zapamatujme ve spojení s kapitolou o Francii. Jak uvidíme, při jednání s touto zemí silné katolické síly ve Franci již pracovaly s cílem vytvoření domácího i mezinárodního autoritářství po celé Evropě, Jejich dvěma hlavními cíli byl antibolševismus a společnost vystavěná na katolických principech.

Francouzská vláda sestavená ze zanícených katolíků spolupracovala s Vatikánem a s českými katolíky při vystoupeních proti ústřední vládě, když zorganizovala v roce 21935 v Praze mohutnou demonstraci. Primát Francie kardinál Verdier byl přítomen jako papežský legát, a polští a rakouští katolíci sehráli hlavní roli. Pražská demonstrace zorganizované Vatikánem, byl činem otevřeného odporu, stejně jako hrozbou československé vládě.

Od toho okamžiku události postupovaly rychle. Vatikán, ve spolupráci s dalšími evropskými silami — hlavně polskými a rakouskými katolíky, s Hitlerem a s francouzskými reakcionáři — začal pracovat na rozbití této „husitské republiky“.

Než uvedeme události vedoucí k rozbití republiky, podívejme se krátce na některé charakteristické prvky uvnitř státu, které přispěly nemenší měrou k jeho konečnému osudu.

V Československé republice bylo vté době několik politických stran. Jednou z hlavních reakčních stran byli Agrárníci, kteří nejen podnítili vytvoření Sudetské německé strany, ale vlastně jí v mnoha případech pomohli. Sudetská strana vedená katolíkem Henleinem požadovala zrušení obranného paktu Československé republiky se Sovětským svazem a žhavě hájila politiku kompromisů s Třetí říší.

Další důležitou stranou byla Československá strana lidová, katolická strana založená již za rakousko-uherského režimu. Tato stana zůstala loajální ke katolickému Rakousku ještě krátce před revolucí. Potom se rozhodla uplatnit svůj vliv na straně čského národního hnutí a obracela se na katolické cítění dělníků s různým úspěchem.

Na Slovensku existovala populistická Slovenská ľudová strana, v podstatě katolická strana. Zpočátku měla sklon pracovat společně s českým protějškem, ale jak šel čas, změnila se na Slovenskou národní stranu [b]. Tuto stranu vedl katolický kněz mgr. Hlinka a představovala silnou opozici proti sjednocení, která existovala v určitých kruzích od počátku založení republiky. Působil jako mluvčí katolicismu a rovněž konzervatismu na Slovensku. Jeho hlaní výtkou bylo, že Slovensko nezískalo plnou autonomii a podobná práva. Mimo jiné katoličtí kněží cítili, že zlepšený školský systém, který dala republika k dispozici Slovákům, byla „velmi vážnou hrozbou“ pro privilegované postavení katolické církve Už jsme se zmínili, že vzdělání bylo v Československu sekulární a nesektářské, i když vláda financovala výuku náboženství ve školách. Tato podpora byla nebrala ovšem zřetel na jednotlivá náboženská vyznání — systém, který katolická církev odsuzovala.

Československá republika udělala mohutné kroky pokud jde o veřejné vzdělání, a byla v této oblasti jednou z nejpokrokovějších zemí v Evropě. Bude zajímavé stručně uvést několik čísel pokud jde o Slovensko, které mělo výhrady proti přístupu, který jim byl vymezen „českou husitskou tyranií“. V roce 1918 měly 2 miliony Slováků jen 390 slovenských učitelů pro své děti, jen 276 slovenských základních škol a žádné další slovenská vzdělávací zařízení. Situace v Podkarpatské Rusi byla ještě horší, tam nebyly vůbec žádné školy. V roce 1930 zajistila Československá republika Sovensku 2652 základních škol, 39 středních škol, 13 technických škol a universitu. A to vše za dvanáct let. Stát a místní vláda postavili v průměru 100 nových škol každý rok a během prvých čtrnácti let života v republice vystavěli 1381 nových základních škol a dalších 2623 bylo zvětšeno a modernizováno. Za stejnou dobu republika zřídila dvě nové university, devět  nových technických škol a 45 nových středních škol.

Tak se podepsala mladá republika na katolickém Slovensku, jehož motto „Slovensko Slovákům“ se mimo jiné zakládalo na antisemitismu a na rozhodnutí zastavit a zvrátit rasovou [a národnostní] integraci Československé republiky. Strana při mnoha příležitostech odmítla nabídku vstoupit do ústřední vlády.

Kromě zde zmíněných stran existovalo „Národní sjednocení“ — hnutí s vysloveně reakční tendencí založené v roce 1935. Dělilo se na dvě skupiny, založené na fašistických principech, Národní frontu a Národní ligu.

Takový byl základ pro události, které chceme velmi stručně popsat.

V kapitole pojednávající o Německu jsme již vylíčili plány diskutované mezi Vatikánem a Hitlerem před a po Anschlussu, kdy se stalo zjevným, že příští obětí bude Československo. Opět Hitler ve spolupráci s Vatikánem využil katolických nástrojů k dosažení svých cílů. Samozřejmě nespolupracoval s Vatikánem aby posílil náboženství, stejně jako Vatikán nespolupracoval s Hitlerem aby podpořil tento určitý typ totalitarismu v novém Německu. Každý z nich spolupracoval s tím druhým, aby dosáhl svých vlastních cílů.

Už jsme se zmínili, že Vatikán, který už po léta vyvíjel tlak na republiku, začal pracovat na jejím rozboření československého státu po vypovězení papežského nuncia. Docílil tohoto výsledku vnitřním tlakem na katolické obyvatelstvo a zásluhou jednání s Hitlerem.

Katoličtí Slováci vedení páterem Hlinkou pokračovali ve své agitaci i v době, kdy se republika dostávala do střetu s hrozbou postupujícího nacistického Německa. Hitler nepotřeboval Slováky k prvým krokům k uloupení republiky. nýbrž potřeboval záminku k oprávnění invaze určené k ochraně Sudetských Němců. Nemusel dlouho hledat. Hotový a snadný nástroj byl po ruce, a to velmi svědomitý katolík Henlein, který zahájil agitaci zaměřenou k naplnění Hitlerových cílů. Jak mohl nějaký člověk se zdravým rozumem, pokud neoslepl fanatickou politickou nenávistí, pochybit a nepučit se z lekce udělené rakouským katolíkům, jejichž zrada proběhla před několika měsíci? Přesto se mnozí katolíci rozhodli podpořit Henleina a Hitlerovy plány. Je pravdou i to, že mnozí katolíci měli námitky, ale ty se nezakládaly na politických základech, ale spíše na obavách, že Hitler bude přistupovat ke katolickým oblastem v jejich zemi stejně, jako to udělal v Rakousku. V té věci dal Hitler slavnostní čestný  slib katolíku Henleinovi, který tlumočil Führerovi námitky sudetských katolíků. Hitler slíbil, že bude respektovat veškerá práva a privilegia katolické víry mezi obyvateli Sudet. [c]

Aby přesvědčil sudetské katolíky a nadto západní Spojence, Mussolini se podílel na tomto spiknutí. Napsal otevřený dopis, kde prohlašoval, že v soukromém rozhovoru s Hitlerem byl ujištěn, že Německo chce odtrhnout jen německý okraj Československa. Potom Henlein a jeho katoličtí stoupenci pokračovali ve své agitaci s rostoucím násilím s přímou či nepřímou podporou katolických Slováků, kteří prohlašují za nepravdu, že by byli vážnou překážkou ústřední vládě a způsobili prvý krok rozbití nenáviděné republiky.

Přišel Mnichov se všemi těmi mezinárodními komplikacemi, které vyvolal a se zlým znamením, kterým hrozil v budoucnosti. Není úkolem této knihy vstupovat do sporů, zda bylo či nebylo přípustné pro Západní demokracie kapitulovat před nacistickým Německem. Chceme ovšem zdůraznit důležitou skutečnost, která má vztah k problému, který studujeme — zejména nepřímý ale rozhodný vliv Vatikánu na tento osudový mezinárodní problém. Za prvé je nutno poznamenat, že katolická církev na Slovensku byla prvotní příčinou rozpadu republiky v době, kdy jednota byla nejpodstatnější. Za druhé, když Hitler provedl první řez do těla republiky a oddělil Sudety od Československa, byl tím použitým nástrojem Henlein, katolík, stejně jako jeho podporovatelé a stoupenci, samozřejmě kromě skutečných nacistů a fanatických německých nacionalistů. Za třetí, velmoci, které daly svou záruku stát za svou smlouvou s Československou republikou selhaly, když měly dodržet svůj slib. Francie nechala Československo jeho osudu.

Ten třetí bod vede přímo do velmi sporné oblasti, kde jsme se podíleli na mezinárodních diskusích příliš širokých pro tuto knihu a příliš cizí pro její náplň. Musí být jen připomenuto, že ve Francii již byly silné fašistické síly velmi mocné za scénou. Pracovaly na ustavení prvotně francouzského, ale tak trochu evropský systém totalitarismu [d]. Dále by mělo být zmíněno, že tyto francouzské síly sestávaly z horlivých katolíků, ať už pocházely z kasty průmyslové, finanční, vlastníků půdy nebo úředníků. Všichni měli stejně děsivý strach ze Sovětského Ruska a z komunismu, jakým se vyznačoval Vatikán. A jejich spojenectví s Vatikánem bylo samozřejmě navrženo, aby přijímali opatření k rozbití tohoto nebezpečí. (Viz kapitolu 16 „Francie a Vatikán“).

Stojí za zmínku poznamenat, že Francie nechala své přátele na holičkách, když Sovětské Rusko prohlásilo jasně, přesně a při mnoha příležitostech svou připravenost k boji, pokud Francie dodrží své slovo. Československo již bylo popsáno jako středoevropský Gibraltar a pevnost na komunistické dálnici, a tak se objevovalo i v nyslích katolické církve a mnoha francouzských reakčních sil; hlavně proto, z tohoto důvodu, se rozhodli pro jeho likvidaci.

Uvidíme podrobněji, jaké síly fungovaly ve Francii a zapůsobily v tomto případě spolu s Vatikánem. Pro tuto chvíli postačí říci, že Hitler dosáhl svých cílů navzdory nepříznivým názorům svých vlastních generálů.

Hitler si ovšem nedovolil okupovat celou Československou republiku, protože pokládal za vhodnější provádět tento cíl postupně, jako nejdůležitější krok — právě odtržení Sudet od těla Československa — čehož dosáhl. Jeho cílem bylo vlastnit celé Československo, aniž by urychlil evropskou válku, dokud na ní nebyl připraven., a tak musel pracovat na rozkladu republiky zevnitř, a jakmile mu jednou přišli na mysl katolíci, obrátil své oči na Slovensko, kde našel bezprostřední a upřímnou spolupráci katolické církve.

Dokud páter Hlinka vedl katolickou stranu na Slovensku, bránil svým stoupencům, a při několika příležitostech i Vatikánu, dojít do extrému. Jeho politikou bylo dosáhnout autonomie pro Slovensko, ne odtržení. Když ho papežský nuncius seznámil s tím, že nezávislý slovenský stát by byl pro církev výhodou, a že by proto Slováci měli trvat na svém odtržení od republiky, páter Hlinka měl tolik cti, že mu odpověděl, že si nemyslí, že by to dlouhodobě bylo pro Slovensko výhodou. A současně nunciovi připomněl, že přísahal svou loajalitu Československé republice.

Páter Hlinka zemřel v roce 1938, když stále naléhal na katolíky, aby byli spokojení s autonomií a neohrožovali republiku tlakem na úplné odtržení. Ale další kněz — jmenovitě Tiso — který byl jednímz jeho nejhorlivějších stoupenců, se dostal do popředí a k moci. Zatímco jednání probíhala a páter Hlinka byl pod tlakem Vatikánu a těch nejextrémnějších slovenských katolíků. Samotný Tiso získal vysoké postavení zásluhou své povolnosti vůči papežskému nunciovi a návrhům Říma. Vatikán rychle uznal jeho služby a Tiso se stal Monsignorem.

Okamžitě se stal slovenským premiérem. Jeho první akcí byl požasdavek na nezávislost. Tím se dostal do souhlasu s Vatikánem a s Hitlerem, který věděl, jak by měl plán případně probáhat. President Československé republiky — kterému mimochodem mgr. Tiso složil slib loajality — ho sesadil.

Co udělal Tiso? Uprchl okamžitě do nacistického Německa, země jeho podporovatele a přítele Hitlera. Jistý význam má i to, že Hitlerův těsný a stálý kontakt s mgr. Tisem zprostředkoval prostřednictvím agentury jiná katolík, Seyss-Inquard z Rakouska. Jako prostředník při vytváření konspirace mezi Hitlerem a mgr. Tisem sehrál Seyss-Inquart svou roli. Hitler nařídil Seyss-Inquartovi, aby pokračoval ve svém plánu a zavolal mgr. Tisa do Berlína.

Když se mu dostalo více než srdečného přijetí v Berlíně, mgr. Tiso zahájil těsné konzultace sHitlerem a Ribentropem, když udržoval současně ještě těsnější vztahy s představiteli Vatikánu. V té době byl vatikánský státní tajemník, který po mnohá léta utvářel politiku katolické církve, korunován na nového papeže a přijal jméno Pius XII. Byl bšhem dní před pádem Československé republiky natolik zaměstnán, jak píšií jeho životopisci, že si mohl dopřát jen několik dní volna. Jeho pontifikát ovšem započal se dvěma velkými problémy vyžadujícími velmi pečlivý přístup. Byla to Mussoliniho invaze do Albánie a násilné pohlcení Československa Hitlerem.

Známe několik detailů jako je instrukce daná mgr. Tisovi novým papežem, ale víme též, že mgr. Tiso a Ribbentrop konzultovali s Vatikánem nejen přes obvyklé kanály, ale i přes fašistickou vládu. Při více než jedné příležitosti během této krize působila fašistická vláda v zastoupení jak Hitlera tak mgr. Tisa při jednáních s papežem.

Několik dní po příjezdu mgr. Tisa Berlín a nacistický tisk začaly rozšiřovat výčty hrůz, kterých se česká vláda dopouštěla na katolických Slovácích. Tiso zatelefonoval svým katolickým přátelům na Slovensku, že jim Hitler slíbil podpořit případ katolických Slováků, pokud vyhlásí svou nezávislost. Mezitím se i Maďaři pokoušeli vložit se do té záležitosti. Maďarský katolický primas, který měl přímé kontakty s Vatikánem a se kterým byl v kontaktu i Tiso, nyní dostal svou odměnu. Maďarská vláda, která sdílela s Hitlerem a dalšími nenávist k bolševické Československé republice, požadoval od Československé vláídy Podkarpatskou Rus. Katolické Polsku  též požadovalo likvidaci husitské republiky jako přítele bolševického Ruska. A tak stálo Polsko otevřeně na straně Hitlera v požadavku na rozkouskování českého národa.

Takovým způsobem bylo rozhodnuto i o tragédi. Hitler pozval presidenta republiky do Berlína, kam přijel 15. března v jednu hodinu v noci. Bylo mu přikázáno odepsat svou zemi, alternativou, pokud by nepodepsal, bylo to, že sedm set nacistických bombardérů by srovnalo se zemí Prahu, České hlavní město, během čtyř hodin. [e]

President Hácha podepsal a osud Československé republiky byl zpečetěn. „Soumrak svobody ve Střední Evropě“, jak to nazval list New York Times, začal. Nacistická vojska okupovala Prahu a zbytek země. Čechy a Morava se staly v jazyce nacistů „protektorátem“, zatímco katolické Slovensko bylo povýšeno na nezávislou zemi jako odměnu za pomoc Hitlerovi. Československé republika přestala existovat.

A tak byl další krok k dosažení velkých plánů Vatikánu úspěšně vykonán. Republika, jejíž vnitřní politika dovolovala šíření bolševismu a neumožňovala vytvoření plně katolického státu, republika, která se přátelila s atheistickým Sovětským Ruskem, konečně zmizela. Na jejích troskách byl vystavěn nový katolický stát, který plně odpovídal principům vyloženým v papežské bule Quadragesimo Anno a záhy byl tento stát zapojen do pletiva nově se rodící katolické křesťansko-fašistické Evropy.

Okamžitě po zrození nového katolického Slovenského státu se přirozeně mgr. Tiso stal premiérem a začal ho utvářet podle nových totalitních, protidemokratických, protisekulárních a protisocialistických principů, jaké kázali Mussolini, Hitler a katolická církev.

První úvahou mgr. Tisa bylo najít nové motto pro nový katolický stát. Zvolil „Za Boha a národ“. Potom zavedl nové mince s portréty slovanských svatých Cyrila a Metoděje. A přirozeně si vyměnili velvyslance s Vatikánem. Vydal zákony proti komunismu, socialismu, liberalismu, sekularismu apod., zakázal jejich noviny a organizace. Svoboda názoru, svoboda tisku, svoboda projevu apod. přestaly existovat. Stát byl zreorganizován podle fašistického modelu. Mládež byla usměrněna v souladu s Hitlerovými plány a školy odpovídaly proncipům katolické církve. Dokonce i úderné oddíly byly zkopírovány od nacistů a legie katolických dobrovolníků byly naverbovány a posílány bojovat bok po boku s nacistickými armádami proti Rusku.

Přestože byli zaměstnáni těmito aktivitami, mgr. Tiso a téměř všichni členové jeho vlády, stejně jako mnozí členové parlamentu měli pravidelně volno celé tři dny o každém půstu. Často se s největší horlivostí podíleli na bohoslužbách a samotný mgr. Tiso  nikdy nedovolil, aby povinnosti jeho nového úřadu narušovaly jeho kněžské povinnosti. Každý týden, stejně jako mgr. Seipel, se na nějakou dobu vzdal p=če o stát a půsovil jako prostý farní kněz v Bánovské farnosti.

Nová společenské struktura státu, jak jsem již zmínili, byla založena na korporativním systému vyhlášeném papeži. Odbory byly proto zakázány, protože jak mgr. Tiso vysvětloval, „dostaly se pod vše prostupující vliv liberalismu a individualismu; abychom zabránili těmto rozkladným silám způsobit zkázu, musíme spojit profesní organizace z celé země na korporativním základě, jak to učí katolická církev“ (17. dubna 1943). „Slovenští dělníci mohou být klidně ujistit, že nemusí snít o tzv. bolševickém ráji nebo očekávat spravedlivější řád od východních cizinců. Principy náboženství je naučí, co vlastně znamená sociální spravedlnost“.

Další důležitou věcí pro korporativistický systém jsou zákony chránící rodinu, jak to učí doktríny katolické církve a fašismu. Byly to repliky fašistických zákonů, a vše bylo učiněno pro to, aby bylo jasné, že rodina předává nejstarší učení církve, poslušnost a totalitarismus mladší generaci.

Potom Tiso zorganizoval katolickou slovenskou mládež podle modelu nacistické mládeže. Vytvořil Hlinkovu gardy a Hlinkovu mládež. Kromě toho zřídil Slovenský úřad práce okopírovaný podle nacistického modelu, a Hlinkovu slovenskou lidovou stenu. Všechny tyto organizace byly samozřejmě totalitární, snad až na to, že v některých věcech k nim byl přimíchán italská fašismus. Ve všech ostatních ohledech byla nacistická forma fašismu modelem přijímaným na Slovensku, a to vše bylo spojeno duchem a hesly katolické církve.

 V programu své vlády mgr. Tiso prosazoval Hitlerovy texty: požadoval disciplínu a slepou poslušnost. Zavedl do škol náboženskou výchovu a poskytl církvi privilegia. Jen ti, kteří se ukázali být horlivými katolíky měli naději stát se zaměstnanci státu, škol, a státní správy. Všichni podezřelí z sympatií k socialismu a ke komunismu byli bojkotováni. Postupně se věznice plnily politickými zločinci.

A opět napodobil Hitlera, když vytvořil zvláštní politické školy, ve kterých se byli studenti vyučováni v základních principech katolického totalitarismu. Napodobil nacisty dokonce i při pronásledování židů. Těm katolíkům, kteří se dotazovali , zda je to oprávněné, Tiso odpovídal:

„Pokud jde o židovskou otázku, lidé se ptají, zda to co děláme je křesťanské a humánní. Ptám se proto též: je křesťanské a humánní, když se Slováci chtějí zbavit svých věčných nepřátel židů? Láska ke všem je příkazem Božím, a jeho láska je mi příkazem odstranit vše, co mi škodí.“ (Tisův projev z 28. srpna 1942).

Postavil se do čela slovenské armády. Když se obracel na mladé důstojníky, často jim opakoval: „Slovenský národ chce žít svým vlastním životem v národním a katolickém státě.“ (25.  května 1944).

V kontrastu k demokratickým státům byla hlavní nenávist mgr. Tisa a jeho katolického státu zaměřena proti liberalismu, socialismu a bolševismu, a proto proti Sovětskému Rusku. Vynakládal veškerou snahu, aby vyvolal u slovenských katolíků skutečnou nenávist k bolševikům. Katoličtí kněží byli zcela na jeho straně a spolupracovali s ním při vytváření katolických legií, které byly posílány na východní frontu.

„Z bolševických plánů na světovládu jasně vyplývalo, že Slováci musí bojovat nejen za své přežití, ale i za záchranu a ochranu evropské kultury a křesťanské civilizace proti silám bolševického barbarství a krutosti“ (25. května 1944).

„ Apokalypsa bolševismu  rozpoutaná kapitalisty přináší smrt a zkázu. My, Slováci a katolíci, jsme se vědy snažili o podporu pro zájmy lidstva.“ (Tisovo vánoční poselství, 1944)

Ale slova nestačila. Tiso posílal legie do boje proti bolševismu a nejednou navštívil legionáře na východní frontě (6.  listopad 1941). Vystupoval proti zápasním Spojencům jako hlavním nepřátelům, proti kterým musí Slováci bojovat:„Nemůžeme pochybovat, že vítězství Spojenců by pro náš lid  horší porážku našich národních myšlenek a odevzdalo náš lid tyranii bolševiků. Slovensko bude stát na straně mocností Trojspolku až do konečného vítězství.“ (27. září 1944).

Vývoj války ovšem nebyl v souhlase s přáními Hitlera a msg. Tisa. Sovětské armády vstoupily na území Německa i na území bývalé Československé republiky.

Když v roce 1944 president Beneš navštívil Moskvu a podepsal smlouvu se Sovětským Ruskem, mgr. Tiso a slovenští katolíci volali na nebesa o strašném zločinu „husity Beneše“, který prodal Slováky „bezbožným Bolševikům“. A Tiso nebyl sám: katoličtí biskupové a kněží „Protektorátu Čechy a Morava“ opakovali jeho slova. Kázali proti Benešovi a jeho tehdejší londýnské vládě. Došli až tak daleko, že vydali pastýřský list proti Československé vládě v Londýně. Dopis nebyl nikdy publikován, protože Vatikán již v té době pracoval ruku v ruce se Spojenci, když pochopil, že porážka Německa je jistá. Postup Sovětského Ruska též dohnal Vatikán k obezřetnému dohledu nad projevy katolického obyvatelstva na ruských hranicích. Biskupové dostali příkaz, „aby se oficiálně nekompromitovali“. Nadto vydali biskupové vážné varování, když „říkali lidem o nebezpečí z Východu“. Samozřejmě poté, když Beneš podepsal smlouvu s Moskvou.

Takový byl katolický korporativistický Slovenský stát, jaký si přála katolická církev. Jeho struktura nevydržela dlouho, protože se rozpadl spolu s porážkou nacistické vojenské moci. Ale krach jeho plánů neomlouvá ty politické a náboženské instituce nebo jednotlivce, kteří byli zodpovědní za zničení odvážné Československé republiky. Jejich snahy o ustavení totalitního fašistického státu urychlily vypuknutí Druhé světové války, ve které byl Slovenský stát stoupencem a těsným partnerem toho nacismu, který zaplavil lidstvo mořem krve.


Poznámky překladatele

[a]Autor zde i někdy v dalším textu používá nepřesné označení „český“ a „Česká republika“, které jako zkratku používali neoficiálně mnozí v zahraničí a které tak zlobilo bratry Slováky. Je to přibližně stejná nepřesnost, jako když my označujeme záležitosti týkající se Velké Británie slovem „anglický“ a záležitosti bývalého Sovětského svazu slovem „ruský„. V překladu je důsledně používáno označení „Československý“.

Na druhé straně si uvědomme, že jak by se nám Čechům velice nelíbilo, kdyby někdo nazýval např. Bedřicha Smetanu rakouským skladatelem, i když je takové označení vlastně zcela na místě — Smetana byl občan Rakousko-Uherska. Podobně se asi cítí Skotové nebo třeba Gruzínci, když považujeme jejich význačné osobnosti za Angličany či Rusy. Podobné zkratky jsou přípustné při osobní soukromé komunikaci, ale neměly by se objevovat v oficiálně publikovaných dokumentech, knihách, rozhlasovém či televizním vysílání. Např. jedním z kritérií, podle kterého označuji rádio „Svobodná Evropa“ za štvavou stanici, je používání přívlastků „ruský“ či „bolševický“ v oficiálním zpravodajství; seriózní stanice, jakou bývala třeba britská BBC (včetně českého a slovenského vysílání), byste podobnou, často záměrnou, nepřesnost nenašli. [Zpět]

[b]Přesněji Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu. Její předák mgr. Andrej Hlinka byl v roce 1924 byl jmenován papežským komořím a v roce 1927 apoštolským protonotářem. V roce 1925 se jeho strana přejmenovala na Hlinkovu slovenskú ľudovú stranu (HSĽS), jíž byl až do konce svého života předákem a hlavním ideologem. V letech 1918 až 1938 byl vůdce poslanecké frakce SĽS a posléze HSĽS v československém Národním shromáždění. Krátce před svou smrtí se dohodl na spolupráci mezi HSĽS, Konradem Henleinem a politickým vůdcem maďarské menšiny v Československu, hrabětem Eszterházym. Andrej Hlinka zemřel 16. října 1938 v Ružomberoku. (Česká Wikipedie) [Zpět]
[c]Jako důkaz, že požadavky Henleina a sudetských Němců byly v souhlase s politikou Vatikánu pokud šlo o „boj proti bolševismu“ a „boj proti českým českým husitům“ a jejich národní církvi uveďme několik bodů z akčního plánu Sudetoněmecké strany z léta 1938, který je v plném znění uveden zde:

Při zdůvodňování nutné akce je třeba zvlášť důrazně vyzdvihovat skutečnost, že Češi svým spojením s Moskvou čím dál tím více vytvářejí ve střední Evropě bolševické ohnisko požáru a nákazy prvního stupně, jehož působení je především namířeno proti Německé říši a jehož odstranění poslouží konsolidaci evropského míru.

Poukaz na bolševickou hrozbu, jakož i historické odůvodnění, je třeba tolik zdůrazňovat proto, že tímto způsobem lze ukázat výjimečnost případu Čechů a uklidňovat na základě historické ojedinělosti situace českých zemí jiné sousední národy. …

Pro wehrmacht Německé říše je německé národní území Československa  v l a s t n í  zemí, nepřátelskou zemí je české národní území (mapa).Podle toho je třeba rozvinout operativní opatření a bojové akce. V duchu národnostního rázu konfliktu bude třeba vést bojové akce na českém národním území už od prvního okamžiku s největší ostrostí ve smyslu totální války. Bude nutné, aby letectvo zasáhlo nejen známé opěrné body vojenské dopravy, zbrojní střediska atd., ale i  hustě obydlená ohniska bolševické a husitské nenávisti. …

Němčina je jediným veřejně platným jazykem. Veškeré české školství a osvěta se až na další uzavírají. Církve se dají pod přísný dozor a v české oblasti se neprodleně zahájí jejich odnárodnění. Znovu se zavedou místní názvy platné v 19. století a budou jediné platné. Budou zakázány všechny české tiskoviny - pokud se tak už nestalo během vojenských bojových akcí. Vojenská správa vydá zpravodajský list v češtině a postará se v případě potřeby i o vydání propagačních tiskovin v češtině. …

Tato propaganda musí být zaměřena především proti české inteligenci (advokáti, profesoři, učitelé, novináři atd.), která 100 let kázala českému lidu falešnou ideologii a jenom Čechy uvrhla do neštěstí a zkázy. Dějiny Čech, to jsou německé říšské dějiny. Zrada na střední Evropě. Citovat výroky českých vůdců (přemyslovští králové, kurfiřt Jiří z  Poděbrad atd., až do současné doby). S veškerou ostrostí je třeba napadnout bolševické a bolševikům nakloněné české vůdce (zejména v propagandě zaměřené na venkovské obyvatelstvo). S Benešem bojovat prostřednictvím jeho vnitropolitických odpůrců jako např. Kramář. Vyvolat v češství zasunuté antisemitské pocity.

Snadno se přesvědčíme, že mnohé body tohoto plánu, zejména pokud jde o vlastní český tisk, již nová evropská Říše realizovala — např. tím, že Němci skoupili veškerý český tisk. K odnárodňování má sloužit eurofašistická propaganda „multikulturní společnosti“, zejména ve školách; specifickou národní kulturu mají spolehlivě likvidovat politické agitky, zasazení nenápadně do importovaných filmů a televizních pořadů, zejména americké produkce, které se skvěle řídí neslavně známými zásadami Josepha Goebbelse, jak nenápadně vnucovat masám žádoucí ideologická schémata. [Zpět]

[d]Tedy opět něco, co se v posledních letech v podstatě zopakovalo při přetváření původně čistě hospodářského Evropského společenství na Evropskou unii. [Zpět]
[e]Tady nelze opět nevzpomenout na podobnou situaci při rozbití Jugoslávie v roce 1999. Tehdy ovšem Srbové neustoupili a američtí fašisté potom bombardování nejen hlavního města Bělehradu, ale i celého území Srbska, provedli. Analogie mezi nacismem a současností je tu více než zjevná. [Zpět]

Obsah

Kapitola 14