Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 12

Rakousko a Vatikán

 Rakousko bylo jednou z nejkatoličtějších zemí v Evropě — zemí, kde katolicismus pronikl velmi hluboko do jeho společenské, hospodářské, kulturní a politické struktury. Bylo to představováno tou nejtěsnější spoluprací církve a rakouské dynastie, které se navzájem po staletí podporovaly.

Po skončení třicetileté války, za níž leží hlavní zodpovědnost na bedrech těch nejkatoličtějších Habsburků, se tato dynastie stala bojovníkem za katolicismus. Zvláštní rozsah privilegií, ochrany a podpory byl dán katolické církvi, která naopak dávala své požehnání jejich absolutistické teokratické dynastii. Všechny její kladby, morální a náboženské zbraně byly využity k boji proti všem možným nepřátelům císařské rodiny, takovým jako je sekularismus a liberalismus během devatenáctého století a socialismus v prvých dvou desetiletích století dvacátého.

Navzdory této spolupráci nekráčela vždy církev a monarchie ruku v ruce po cestách historie.

Monarchie totiž velmi často sledovala vlastní cestu, když se jednalo o politické zájmy; Habsburkové trvali na kontrole státu nad církví. Ale to nebylo všechno. Čas od času byly absolutismus a reakčnost jak rakouských vládců tak katolické církve tak těsné, že rakouský císař mohl otevřen+ a oficiálně ovlivňovat samotnou volbu papeže. Získal vlastně právo „veta“, podle kterého mohl rakouský vládce podpořit nebo znemožnit kardinálům shromážděným v konkláve každého kandidáta na papeže.

Poslední případ nastal bezprostředně před První světovou válkou. Po smrti Lva XIII, když se kardinálové modlili ke Svatému duchu za vnuknutí při volbě nového papeže, František Josef pověřil kardinála — kardinála Puzynu — aby řekl svým kolegům, že možný kandidát na zvolení, kardinál Rumpolla, se nesmí stát papežem.

Císař využil tuto formu. Nakonec, když se kardinálům, kteří volili ve prospěch Rampolly, se zdálo, že by mohli získat dvoutřetinovou většinu hlasů, kardinál Puzyna přečetl veto. Navzdory tomu ohromení kardinálové císaře poslechli. Rampolla se nikdy nestal papežem, ale byl papežem zvolen dobromyslný, ale reakční benátský patriarcha jako Pius X. Během prvé a druhé části devatenáctého století bylo Rakousko směsicí národností, ras a náboženství seskupených pod jedním císařem, který vládl absolutisticky jako středověký monarcha. Jezuité byli všemocní a měli hlavní roli ve vzdělávání, a nepřímo i v politické oblasti. Rakousko tohoto období je možno popsat jako pevný blok nepropustný pro každou myšlenku na společenské a politické změny zásluhou těsného spojenectví svrchované moci Habsburků a katolické církve. Rakousku ve skutečnosti vládla ve vyšších i nižších sférách trojice šlechty, úřednictva a katolické církve propojených navzájem vazbami postavení, náboženství a tradice.

Nicméně myšlenky Francouzské revoluce se nešířily Evropou nadarmo. Neklid vstoupil do života v Rakousku stejně, jako v jiných částech světadílu. Propukaly revoluce, které byly potlačovány se surovostí typickou pro pobožné Habsburky. Postupně se ovšem liberální principyuchytily i v Rakousku a začaly pronikat do společenského života, do vzdělání i do politiky.

Nemůžeme zde rozebírat celý ten zajímavý proces: stačí říci, že v sedmdesátých letech Taafova vláda, která trvala čtrnáct let, bojovala vší svou mocí proti kacířství liberalismu, který denně slavil nová vítězství. A katolická církev byla hlavním zdrojem tohoto nepřátelství.

Byl to přirozený důsledek zápasu vedeného katolicismem, zvláště po revolucích v roce 1848, kdy se pokoušel posílit svou vlastní vážnost jako protijed proti demokratickému duchu, který začal pronikat do Rakouska. Byl uzavřen konkordát s Vatikánem a katolická církev získala navíc další privilegia k těm, která již měla. Ovšem tím, co Vatikán skutečně sledoval podepsáním konkordátu bylo mařit a ničit demokratické a liberální myšlenky, které tak ohrožovaly zotročenou mládež. A tak ve své podstatě tento konkordát a celý systém vzdělání byl ovládán katolickou církví, která naverbovala náboženské řády a vesnické kněze na provedení další kontrarevoluce.

Přestože katolicismus byl nedílnou součástí každodenního života v Rakousku, zvláště mezi vesnickým obyvatelstvem, byl konkordát přijat značnou částí veřejnosti s velkým nepřátelstvím. Vzbudil široce rozšířené protiklerikální nálady, jaké nebyly známy před nástupem liberalismu.  Odmítání katolické církve rostlo a její absolutismus byl napadán ze všech stran, a tak antiklerikalismus se pro rozsáhlé masy stal tou nejpřitažlivější součástí liberalismu.

Ve Vídni měl antiklerikalismus hluboké kořeny, velmi se rozšířil, a tak to zůstalo do konce devatenáctého století. Po desetiletí si kněží stěží dovolovali oslovovat ne Vídni veřejná shromáždění, a proto politický katolicismus začal vstupovat na scénu v moderní formě. Konkordát byl ovšem odsuzován od samého počátku liberální éry. Přes snahy katolické církve a vládnoucí vrstvy v Rakousku získávaly liberalismus a demokracie své základy. A tak začalo katolické politické hnutí.

Rakouská katolická strana, aby získala lidovou podporu, začala s tím nejfanatičtějším antisemitismem. Karl Lueger, nejvýznačnější muž rakouského politického katolicismu, zejména ve Vídni, mohl vytvořit politické hnutí jen prostřednictvím mezistádia masového antisemitismu. Mohlo by znít moderním uším překvapivě, kdyby slyšely hovořit Vatikán ve prospěch židů. Ale to není jediný případ tohoto typu, se kterým se setkáme. Luegerova skupina se po dlouhou dobu nazývala jednoduše „antisemitskou“. Později byla překřtěna na "Křesťansko sociální stranu“, a pod tímto jménem strana vystupovala do roku 1934. Lueger vytvořil sektu založenou na silném uctívání církve a císařského domu.

Socialisté zatím začali růst jak co do počtu, tak co do vlivu. Na podnět Socialistické strany se začali dělníci organizovat a vytvářet odborové organizace. Výsledkem bylo, že socialistické odbory vytlačovaly organizace katolíků a nacionalistů a záhy získali prakticky monopol na organizace práce.

Zásluhou zejména růstu socialistů získali všeobecnou volební podporu, a její zásluhou získali dělníci hlasy v roce 1906. V parlamentu se objevila velká skupina socialistů. Postupně začali získávat moc v místní správě stejně jako ve státním aparátu. Socialisté zásluhou své organizovanosti, ale i slabosti stařičkého mocnářství, vytvořili téměř stát ve státě. Měli úspěchy v organizování dělníků, a to nejen v politice a v průmyslu, ale i v jiných aktivitách vr volném čase. Získali vliv na dělníky od kolébky až ke hrobu, opatrovali je, starali se o ně  a pokoušeli se dokonce poskytovat jim veškeré morální, duchovní i hmotné potřeby.

Existovaly dělnické organizace gymnastů, turistů a horolezců, stejně jako jiných sportovců. Nezapomínali ani na uměleckou a vzdělávací činnost, např. na sborový zpěv, poslech hudby, hraní šachů, ani na pořádání knižních klubů a přednášek. Mnoho těchto klubů poskytovalo svým členům podstatné finanční výhody.

Kromě toho socialisté zásluhou demokratických hlasů dostali pod kontrolu rostoucí počet fondů zdravotního pojištění a podobných zařízení, a po Prvé světové válce získali kontrolu nad 47 procenty obcí. A obce, když se jednou dostaly do rukou socialistů, prováděly ve velkém rozsahu výpomoc, což v spolu se snahami různých socialistických klubů dokázaly získat dělníky pro Socialistickou stranu z každá stránky jejich života. 

Socialističtí dělníci obecně chtěli, aby se jejich děti rodily v obcích se socialistickou správou, protože tam ti nejchudší rodiny dostávaly určitou finanční podporu při narození. Socialistická města obvykle spustila rozsáhlý systém mateřských škol založených na socialistických principech vzdělávání, načež by žáci, chlapci i děvčata, dále nastoupili na základní školy opět pod kontrolou socialistické městské rady. Chlapci i děvčata by dále po skončení školy vstoupili do socialistických organizací mládeže. A takové organizace by zavrhly veškeré učení i praktiky katolicismu a zajišťovaly vlastní uvítací obřady namísto biřmování.

Socialisté rozšířili svůj vliv, učení i praktiky do všech oblastí života a po celou dobu žití dělníků až do jejich smrti, kdy byli zpopelněni péčí socialistických pohřebních fondů, do kterých celý svůj život přispívali. A proti tomu se zásadně stavěla katolická církev, když viděla, že socialisté pronikají stále nestydatěji to těch oblastí, které pokládali za své. Praktiky socialistů rychle nahrazovaly principy a praktiky katolicismu.

Katolická církev bojovala proti socialismu od samého počátku, a spolu s jeho růstem pokládala za nutné vystupovat a bojovat otevřeně. Prohlásila socialistické učení za hříšné, odsuzovala socialistické myšlenky, bojkotovala socialistické organizace a kázala proti všemu, co socialisté dělali. V důsledku toho začali dělníci pokládat církev za svého nepřítele. Dělnické třída se stávala protikatolickou a atheistickou a organizace volnomyšlenkářů se stávaly jednou z jejich nejsilnějších součástí.

Boj proti katolicismu se rozvinul na jednu z nejsilnějších aktivit rakouských socialistů při získávání mas.

Vzhledem k tomu ještě dlouho před První světovou válkou a vzhledem k již zmíněné skutečnosti, že katolicismus byl více než kdekoliv jinde silně politickou záležitostí. Byl vždy těsně propojen s monarchií, jejíž veškerá starost o společenskou problematiku byla zcela podřízena zájmům katolické církve a monarchie. Katolická církev byla spojována s vládnoucí dynastií a vlastně součástí vládnoucích tříd. Socialisté a jeich proincipy se ošklivily katolické církvi a navíc byly pokládány za nespolehlivé elementy. V důsledku toho byl boj mezi církví a rakouskými socialisty dosáhl takové síly, jakou nikdy neměl v Německu.

Při tomto přístupu svých odpůrců se přirozeně socialisté stavěli proti totalitě. Byli vždy silnými a přesvědčenými demokraty. Pro ně nebyla demokratická politika taktikou, ale přesvědčením.

Bezprostředně po První světové válce zbyly v politice jen dvě sály, katolíci a socialisté.Jejich síla byla zhruba stejná. Katolická strana získala v roce 1919 plnou důvěru rolníků, i když určitá část zemědělských dělníků volila socialisty.

Socialisté organizovali celou dělnickou třídu a v průběhu několika let narostl počet jejich členů na fantastickou hodnotu 700 000 v zemi s 6,5 miliony obyvatel. Rakouská socialistická strana během let po prvé světové válce byla nejsilnější socialistickou stranou na světě., a to jak svým domácím politickým vlivem tak podílem členstva, které měli ve svých organizacích, na celkovém počtu obyvatel.

Reakce na tuto socialistickou moc se začala utvářet. Vedla jí katolická hierarchie, podporovali katoličtí rolníci a veškerá buržoazie, od židů až po árijce, a staré šlechta.

Ode dne vzniku republiky museli socialisté spolupracovat s katolíky v koaliční vládě. Tato vláda byla především pod silným vlivem socialistů, ale po pádu sousední Maďarské republiky rad se změnila ve prospěch katolíků. A masy těžce nesly podíl socialistů na vládě, ve které převládali katolíci.

V roce 1920 socialisté nakonec odešli z vlády.

Ale tím neztratili vliv na státní správu. Mnoho státní moci bylo přeneseno na zemské vlády a na obce, a tam byli socialisté silní. Zcela ovládli zemskou vládu ve Vídni, kde získali více než dvě třetiny hlasů.

Socialisté využívali správu obcí k provádění rozsáhlých sociálních reforem. Během jejich desetileté vlády bylo vykonáno mnoho sociálné práce, včetně vytvoření účinných odborů hygieny, domova pro nemocné tuberkulózou apod.

Převedli na obce byty. Vídenští socialisté postavili rozsáhlé obecní domy, které si získaly obdiv konzervativních reformátorů z celého světa. Jejich velká energie při zajišťování zdravého a levného bydlení pro dělnickou třídu ve Vídni byla pokládána katolíky a dalšími antisocialisty za nejlepší důkaz „plíživého bolševismu“. A to natolik, že když později katolíci převzali správu Vídně, jejich první akcí bylo zastavit bytovou výstavbu, která dosud nebyla dokončena. [a]

Ale nejnápadnější vlastností socialistické správy v Rakousku a zejména ve Vídni bylo, že neměli v žádném případě snahu pronásledovat katolickou církev, přestože jí pokládala za svého politického nepřítele. Nikdy se nepokoušeli o něco na způsob „rudého teroru“. Bylo to v protikladu k chování většiny katolických vlád, které jednaly mnohem barbarštěji se svými kritiky masovým věšením, jak uvidíme dále.

Mezitím katolíci a další reakční síly začaly aktivně působit jak otevřeně, tak v pozadí. Povídalo se, že by se mohli pokusit zlomit moc socialistů nedemokratickými prostředky, když viděli, že pokud existuje demokracie, socialisté se nutně musejí stávat silnější a silnější. Aby tomu zabránili, socialisté vytvořily „Obranné republikánské sbory“ [b] — silné a dobře vycvičené ozbrojené gardy, připravené k boji na obranu demokracie a Socialistické strany.

Kromě toho současně s formováním řad reakčních sil v zemi začaly získávat moc reakční síly v zahraničí a vytvářet fašistické s a polofašistické státy v mnoha částech Evropy. A události již naznačovaly směr, kterým se Rakousko spolu s celou Evropou ubíralo.

Záhy po Prvé světové válce se prelát Ignaz Seipe, theolog, dostal do vedení Katolické strany. Ministr poslední císařské vlády a nenapadnutelná hlava klerikální strany si stanovil za životní úkol obnovení politické moci katolické církve a též Habsburků.

Byl to muž s velkou osobní integritou a asketismem, i když měl velký talent k intrikám zaměřeným na další politické zájmy katolické církve. Jedl, modlil se a spal ve dvou malých klášterních celách v klášteře Svatého srdce Ježíšova a během let ve funkci kancléře nedovolil Seipel žádným politickým napětím, aby ho omezily v jeho náboženských povinnostech. Denně v šest hodin ráno sloužil mši v klášterní kapli. Nepřestal působit jako nadřízený kongregace jeptišek navzdory požadavkům jeho úřadu.Přestože nebyl členem Tovaryšstva Ježíšova, měl Seipel všechny vlastnosti přisuzované jezuitům. Nebylo například možné dotlačit ho k jasnému „ano“ nebo „ne“. Měl silnou nenávist k socialistům, a tak kromě posilování moci katolické církve tlačil na Sociálně demokratickou stranu, kterou nenáviděl jako „Rudého Antikrista“. Socialisté ho nazývali „kardinálem bez milosti“ — „Der Keine Milde Kardinal“. Dvakrát byl málem zabit rozvášněným davem.

Než pokročíme dále, podívejme se na myšlenky a cíle Seipela v domácí a zahraniční oblasti. Ty jsou nejdůležitější, protože neustále značně ovlivňovaly rakouské vlády až do samotného konce Rakouska, zejména ve vnitřní politice. Jejich důležitost je ještě větší, když si připomeneme, že byly inspirovány přímo katolickou církví, a byly nejen schvalovány, ale posilovány Vatikánem. A musíme si uvědomovat, že Seipel po celý svůj život byl v tom nejtěsnějším kontaktu s papežem a jeho státním tajemníkem a že utvářel svou politiku podle příkazů Vatikánu.

Nejnápadnější charakteristikou jeho politiky bylo podřízení politických, hospodářských a společenských záležitostí zájmům církve. Pro něj byly zájmy katolické církve shodné s existujícím společenským uspořádáním, nebo,abychom byli přesnější, se společenským uspořádáním v předválečných časech.

Byl tvrdě nepřátelský ke každému rozšířenému hnutí za společenské reformy.Nenáviděl socialistické odbory. Jednou při diskusi s francouzským jezuitou, který zdůrazňoval nutnost širokých společenských reforem, odpověděl: „Z větší části capitalistico vivit ecclesia catholica“ — „katolická církev žije v kapitalismu“. Přebíral své hospodářské pohledy od bankéřů a průmyslníků, jejichž cíle byly stejné s jeho cíli. Pro něj bylo ideálním stavem společnosti, o jaký se snažil, těsně svázán s obnovením hierarchické struktury společnosti, a zejména moci kněží. Při nejedné příležitosti otevřeně přiznal, že shledával nemožnými omezení moci katolické církve v rámci republiky. Již dříve říkal, že hlavní výhodou socialistů byla jejich proticírkevní orientace, která jakmile převzali správu ve Vídni v roce 1918 silně vzrostla. Strana podněcovala city proti klerikalismu a náboženské nestrannosti.

Podle Siipela se politická moc socialistů zakládala hlavně na zastavení kontroly církve nad dušemi lidí. Proto se rozhodl rozdrtit jejich moc — úkol, který byl splněn až po jeho smrti. Seipel uzavřel spojenectví s nejtvrdšími nepřáteli socialismu. Nenáviděl socialisty, protože byli proti katolické církvi, proti průmyslníkům a dalším složkám společnosti kvůli tvrdému zdanění, které na ně uvalili.

Seipel a Katolická strana se zcela ztotožnila bez výhrad se zájmy velkého průmyslu.

Seipelovy představy, jak má vypadat společnost, byla typickou ultrakatolická a byla převážně prodchnuta různými příkazy papežů, které jsme rozebírali v předchozích kapitolách. Jeho antipatie k socialismu a jeho přesvědčení, že je důležité nabídnout masám katolické pojetí společenského pořádku závislého na obnovení středověkých cechů a korporací, bylo značně oceňováni Vatikánem. Právě proto ho sám papež požádal, aby mu pomohl v náčrtu právě těch encyklik, které seznamovaly s oficiální vatikánskou politikou podpory vytváření korporativistického státu v moderním světě. Seipel se tak vlastně stal papežovým „poradcem“, pokud je možno tento termín používat, a s úspěchem vtělil své myšlenky do politického učení mezinárodního katolicismu. Seipel bránil průmysl, kapitalismus, banky a jejich majitele. Překážky zaměřené proti jejich hospodářské nezávislosti byly pokládány za pokusy o narušení přirozeného řádu věcí. Seipelovy Stande čili sociální Stavy nebyly nástroji společenského pořádku, ale určeny především k politickému ovládnutí. Podle Seipela měly Stavy vybírat představitele do parlamentu. Měly být protiváhou nadvlády volebních výsledků v demokratických volbách. Stručně řečeno, měly být využívány ke zlomení síly socialistů. Postupným zaváděním těchto myšlenek do státního aparátu se Seipelovi podařilo rozdrtit demokracii a socialisty, ale uvolnil tím cestu pro ty nejkřiklavější fašisty, kteří naopak rozdrtili politický katolicismus.

Spolu s tím a v těsné vazbě na sociální politiku prováděl Seipel též přesně určenou zahraniční politiku se stejnou podporou Vatikánu. Tato zahraniční politika později, jak uvidíme, vedla k rozbití Československa. Seipel vlastně snů o vytvoření nové Svaté říše římské. Jednoduše řečeno, tento politický útvar se měl být vytvořen spojením těch států a jejich částí, které se hlásí ke katolické víře a patřily ke staré Rakousko-Uherské monarchii. Vídeň měla být hlavním městem a Rakousko tvořit její střed. [c]

Z Jugoslávie chtěl Seipel odtrhnout katolické Chorvátsko tvořící třetinu jejího území, neboť tato součást stála proti náboženské orientaci ústřední vlády. Československo se mělo rozdělit na dvě části a katolické Slovensko mělo být odtrženo od husitských kacířů a volnomyšlenkářských Čechů a spojeno s tou částí Rakouska, která nyní patřila Rumunsku. V Maďarsku by Seipel nastolil katolického vládce, snad potomka Habsburků, a tak by zabránila kalvinistům, ke kterým patřil maďarský regent a hrabě Bethlen, vládnout katolickým obyvatelům. Ale to nebylo vše. Pokud to dovolí okolnosti, bylo v plánu připojit Bavorsko, které se Francie pokoušela oddělit od Berlína, a Alsasko-Lotrinsko. Musí tak vzniknout Katolické říše — papežská federace — ve které by papež našel svého obránce a sídlo, kdyby došlo k nejhoršímu zásluhou mezinárodního socialismu a rudého Ruska.

Seibelův projekt směřoval k postupnému naplňování jeho plánu výstavby podunajské federace vytvářením řady přátelských i daňových smluv a postupným sjednocováním nových národů k obnově míru ve Střední Evropě pod záštitou katolické církve. Připravil své plány až k těmto koncům se všemi hlavními i drobnými podrobnostmi. Dokonce si vybral příštího Nejkatoličtějšího císaře. Měl se jím stát syn sesazené císařovny Zity, mladý Otto, který získal své první vzdělání v benediktinském klášteře sv. Mořice v Clervaux v Lucembursku. Spojil se s legitimisty [d] v Maďarsku a ve Vatikánu ovlivněn jmenováním dr. Justiniana Serediho za maďarského primase. A v tom je další podíl papeže na tomto plánu.

Takové byly koncepce katolického preláta Seipela, který prováděl svou politiku v nejtěsnějším kontaktu s Vatikánem. Nyní se podíváme, jak jí prováděl.

Už jsme viděli, jak reakční síly pod vedením katolíků začaly provádět protiakce k zastavení moci „ateistických socialistů“. Tato protiopatření měla formu postupného vytváření tajných ozbrojených protisocialistických seskupení, které začaly systematicky zavíjet vedoucí socialisty v malých provinčních městech.

Počátkem roku 1927 vídeňský soudní senát sestávající převážně s antisocialistů osvobodil členy Heimwehru [e], kteří z politických důvodů provedli několik vražd. Již předtím byli v mnoha dalších případech socialisté osvobozeni za podobných okolností. Dělníci se tak přesvědčili, ýe soudy již neposkytují ochranu proti politickým vraždám. Ulicemi Vídně prošly spontánní masové demonstrace ráno 15. července 1927. Došlo i na srážky s policií. Rozvášněné davy zaútočily na Nejvyšší soud a vypálily ho jako symbol zákonné nespravedlnosti. Vedoucí socialistů poslal „Republikánské obranné sbory“, aby rozptýlily dav a ochránily soud, a tím vzali katolíkům záminku pro použití síly. Ale vláda se již připravila vyslat oddíly, které najednou přijely a začaly střílet do davu, který byl úplně beze zbraní. Střelba pokračovala tu i onde po dva dny. Bylo při to přes devadesát mrtvých a kolem tisícovky zraněných.

Politická rovnováha se naráz změnila. Seipel veřejně prohlásil: „Nežádejte ode mne v této chvíli umírněnost“. Hrůzná vlna politických vášní zachvátila dělnické čtvrti. Během příštích pěti měsíců přes dvacet jedna tisíc lidí oficiálně opustilo katolickou církev jako protest proti kněžím, kteří říkali „žádnou umírněnost“.

Jako důsledek této tragické události ztratili socialisté svůj vliv na armádu a na policii, které se od té doby staly nástrojem vlády. Kromě toho katolické, protisocialistické a polofašistické hnutí, které se připravovalo se střídavým štěstím, najednou otevřeně vystoupilo. Hnutí vzniklo převážně z rolníků. Katoličtí rolníci ovlivnění svými knězi a svým strachem z konfiskace jejich půdy Rudými, nenáviděli „Rudou Vídeň“ od roku 1919. 15. července se domnívali, že Vídeň se stala obětí „bolševického“ povstání.

Heimwehr měl jen jeden konečný cíl — rozdrcení Rudých. Seipel, který jim pomáhal, je urychleně využil jako nástroje ke svržení demokracie. Utvářel myšlení tohoto útvaru a zaměřoval ho nejen proti Rudým, ale i proti demokracii jako takové. Jeho hesla měla charakter typu „Pryč s Parlamentem“ a „Potřebujeme autoritativní stát“. Takové hesla byla ovšem v protikladu ke Katolické straně, jejímž vedoucím Seipel byl, stejně jako proti Socialistické straně. Ale takto vyhlášená politika neobsahovala protiklady. Stejný průběh událostí, který nastal v Itálii, nyní probíhal v Rakousku — jmenovitě likvidace katolické strany jako politického nástroje a její nahrazení mocnějšími nástroji pozdější katolické politiky. Tím nástrojem byl fašismus, představovaný v tomto případě Heimwehrem. Politika Vatikánu obětovat Katolickou stranu, když je možno uskutečnit diktaturu, opět zvítězila.

Ovšem Heimwehr stále ještě neměl potřebnou sílu. Jeho jednotky byly najímány hlavně z rolníků, kteří se obecně nehodili pro politické akce mimo svého vlastního regionu a mimo jejich vlastní zájmy. Pokud by italský fašismus nebo nacismus spoléhali jen na katolické rolníky a na jejich protisocialistické cítění, nikdy by nezvítězili. Spoléhali se zejména na střední vrstvu městského obyvatelstva, na nižší střední třídu. Tato vrstva byla v Rakousku aktivně fašistická, ale byla velmi malá. A fašistický Heimwehr by nikdy nenašel náhradu na chybějící střední třídu jako prostředí plodící fašismus a nacismus.

V následujícím říjnu dal Heimwehru pokyn, aby se organizoval pod jeho vlajkou, a poskytl mu ochranu před zásahy státu, ochranu před vměšováním cizích vlád a dostatek peněz na uniformy a zbraně a  platy, kde to bylo nutné. O rok později se tento už bývalý kancléř, který věřil, že je ten pravý čas k návratu k moci na hřebenu fašistické moci, sám  prohlásil za fašistu. (Seldes,The Vatican: Yesterday-Today-Tomorrow.) Díky této podpoře a podpoře katolíků a dalších reakčních elementů spojené s povzbuzováním z Vatikánu a též od Mussoliniho, měl již Heimwehr takovou sílu, že příští podzim zaútočil na socialisty a na demokracii čtyřikrát.

Pozdější historie ukazuje, že v příštích letech se republika točila hlavně kolem těchto útoků. Prvý pokus byl naplánován jako napodobení Mussolinoho Pochodu na Řím. V říjnu 1928 vůdci Heimwehru zorganizovali velkou demonstraci a svolali ozbrojené oddíly z celého Rakouska, aby se setkaly v průmyslové zóně jižně od Vídně. Dělníci, kteří také měli zbraně, se připravovali k boji. K ničemu ovšem nedošlo.

Dosud byly vojenské a šlechtické kruhy jednotnější než Heimwehr. S pomocí armádních složek vyzval Seipel, který počátkem jara toho roku rezignoval., vyzval svého následníka k rezignaci. Johann Schober, náčelník policie, který přikázal v roce 1927 oddílům střílet na socialisty, se stal premiérem.

Seibel měl dostat dvě hlavní rány. Nejprve Schober propustil Seipelovu prevou ruku v Heimwehru, majora Waldemara Pabsta. Pabst byl profesionální kontrarevolucionář zapletený do politických atentátů v Německu a spojkou mezi Hitlerem a princem Stahrembergem, náčelníkem Heimwehru. Druhou ranou Seipelovým politickým plánům bylo zvolení labouristické vlády v Anglii.

Ramsay MacDonald a Arthur Henderson byli blízkými přáteli vídeňských socialistů. Když se Henderson dozvěděl o vyzbrojování Heimwehru, vyvolal interpelaci v britské Dolní sněmovně. Jednalo se o obvinění z porušení mírové smlouvy a organizaci tajné armády, která byla navíc financována z vládních zdrojů. Britská vláda požadovala, aby byl Heimwehr odzbrojen. Francouzská vláda vznesla stejný požadavek. Tato intervence dvou vlád zachránila Rakousko před bezprostředně hrozící občanskou válkou mezi Heimwehrem a socialistickou Republikánskou armádou způsobil, že monsignor Seibel odešel na chvíli do výslužby.

Mezitím Heimwehr, když viděl, že jeho přímý útok selhal, zkoušel nepřímé metody. S pomocí katolíka Karla Vaugoina, místokancléře, byl učiněn pokus zlomit socialistickou kontrolu nad železničáři. Vláda se neshodla na tom, koho má pověřit zlomením socialistického odporu a rezignoval. Vaugoin byl jmenován kancléřem a jeho první akcí bylo rozpuštění parlamentu. V tom ho nadšeně podporoval Heimwehr, který vyhlásil diktaturu. Sama vláda prohlásila, že bude od té doby vládnout „autoritářskými“ metodami. Seipel mezitím odstoupil z vedení katolické strany, tah v duchu názoru církve na roli katolických stran. Hned potom vstoupil do Vaugoinuvy vlády jako ministr zahraničí. Pokud jde o dva vůdce Heimwehru, princ Stahrenberg se stal domácím tajemníkem a dr. Hueber odešel do Obchodní komory. Dr. Hueber byl vyslovený nacista, který se později stal členem čtyřdenní nacistické vlády v roce 1938, která předala Rakousko Německu. Princ Stahremberg se otevřeně vychloubal svým spojením s Hitlerem, který v té době kráčel mílovými kroky k absolutismu.

Socialisté ale jasně prohlásili, že kdyby volby byly zrušeny nebo kdyby se nový parlament nesešel, rozhodně by bojovali. Ve volbách Vaugin-Seipel a Stahrwmberg nedokázali zajistit bezpečnou většinu. Zatím Anglie a Francie jasně požadovaly, že očekávají, že v Rakousku bude vytvořena ústavní vláda. A tři rádo by diktátoři rezignovali.

Po rezignaci se Heimwehr rychle rozpadl. V Německu teď Hitler získal politickou moc zásluhou všeobecných voleb v roce 1930. Rakouské volby ve stejné době nedaly nacistům ani jediné křeslo. A tak se nacismus stával silně přitažlivým pro členy poraženého Heimwehru. Obrátili se na Hitlera, který jim sdělilo tři podmínky: žádná restaurace Habsburků, ale připojení; absolutní opozice proti parlamentarismu a bezpodmínečné přijetí jeho osobní vlády. Co zůstalo z Heimwehru rozštěpeného těmito třemi podmínkami? Stahremberg podporoval monarchismus, ale štýrský Heimwehr se přidal k nacistům. 13. září 1931 se pokusili o vojenský převrat, který byl ovšem rychle potlačen.

Parlamentní jednání se vleklo velmi nesnadno, katolická vláda se snažila vládnout jako menšinová. Nakonec byla ustavena nová vláda sestavená dr. Dollfussem s parlamentní většinou jednoho hlasu. [f]

Dollfuss byl nelegitimním synem rolníka. Byl předurčen k církevní profesi a prošel vzděláním v semináři za pomoci církevního fondu. V devatenácti letech ale změnil svůj názor. Po válce se postupně stával důležitým úředníkem různých katolických organizací, nejprve mezi studenty a později mezi rolníky. Začínal jako otevřený člen demokratického křídla katolické strany, ale později se stal členem „autoritativní“ frakce. Moc získal krátce po smrti Seipela 2. září 1932 a je ho možno pokládat za vykonavatele politické závěti tohoto preláta.

Vztahy s katolíky u moci se stávaly den ode dne stále napjatější, stejně jako se socialisty. Dollfuss se opět pokusil posílit zdiskreditovaný Heimwehr. Současně vyhlásil svůj záměr změnit Rakousko na „Korporativní autoritativní stát“. Stát, jak říkal, se má podobat fašistické Itálii, ale bude se řídit podle instrukcí samotného papeže ke katolíkům z celého světa. Tyto instrukce byly vtěleny do encykliky Quadragesimo Anno, vydané v roce 1931, ve které Pius XI vyzval katolíky k vytvoření korporativního státu všude, kde to bude možné. Dollfuss byl neustále v důvěrném kontaktu s katolickými autoritami, s církevní hierarchií a s Vatikánem, od kterého často dostával rady. [g]

30. ledna 1933 se v Berlíně dostal k moci Hitler. Mezitím došlo k drobné události, která se mezi tím vyústila v mezinárodní aféru. Železniční odboráři odhalili, že zbrojovka v Hinterbergu v Dolním Rakousku vyrábí pušky ne, jak se věřili, pro rakouskou armádu, ale pro reakční Maďarsko. Důležití vládní úředníci pomáhali při pašování těchto zbraní. Dále se zjistilo, že dotčení úředníci jsou převážně katolíci sympatizující s polofašisty nebo otevřeně s fašisty. Jeden z těchto úředníků, když se dozvěděl, že jistý železničář ví, o co se jedná, mu s vědomím Dollfusse nabídl velkou sumu peněz jako úplatek za jeho mlčení. [h] Muž odmítl a své dvojí tajemství oznámil listu Socialistické strany.

Tento skandál způsobil senzaci, ale to nestačilo. Ale vše vedlo ještě dále. Pušky nebyly pro Maďarsko, ale pro fašistickou Itálii. Byly objednány pro Maďary, ale byly odevzdány do Maďarska jen jako do meziskladu. Byly určeny pro katolické habsburské monarchisty v Chorvátsku, kteří se spikli, aby se odtrhli od Jugoslávie (Mějme na paměti Seipeloův „plán Katolické federace“). [i]

Hinterbergské spiknutí bylo součástí mezinárodního plánu, který vyvrcholil atentátem na jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra zahraničí chorvátským stoupencem Habsburků v roce 1934. V té době byla fašistická Itálie v ostrém nepřátelství s Jugoslávií a Mussolini vážně uvažoval o násilné intervenci. Snahy katolických monarchistů o odtržení Chorvátska od Jugoslávie se mu velmi hodily. Podle tohoto plánu se podíleli stejnou měrou Mussolini, polofašistická maďarská vláda, vůdcové Heimwehru a Dollfuss. Nadto byl Vatikán o celé záležitosti informován. O několik let později hrabě Grandi, fašistický velvyslanec v Londýně, prohlásil, že jak Dollfuss, tak Mussolini projednali s papežem tento plán. Papež, i když tím nebyl nadšen, vyjádřil přání, aby Chorvátsko bylo odtrženo od „odštěpenecké Jugoslávie“ a byla obnovena práva katolické církve. Slíbil, že požádá katolické duchovní v Chorvátsku, aby jejich hnutí podpořilo a prohlásil, že by zajisté získal podporu mnoha katolických zemí ze Společnosti národů, kdyby se věc stala vážnou.

Tak socialisté odhalením vážného katolického a monarchistického spiknutí, zahrnujícího Chorvátsko, Maďarsko a Rakousko zabránili plánům katolického Dollfusse, Vatikánu a Mussoliniho. Od toho dne rakouští katolíci přísahali, že zničí socialisty. Dollfuss slíbil Mussolinimu, který se nemohl dočkat okamžitého rozdrcení socialistů, že udělá podle svých sil vše pro jejich zničení. „Socialistického hlídacího psa musíme umlčwt“. Dollfuss se otevřeně přiklonil k fašismu. Během deseti dnů sestavil protisocialistickou vládu vytvořenou z Katolické strany, Zemědělské stranu (katolické) a z Heimwehru. Se socialisty, kteří byli největší a nejsilnější stranou v zemi, se ani nebavili.

Nejprve Dollfuss zrušil parlament. Potom prohlásil, že Rakousko přešlo k fašismu podle italského modelu. Soustředil do svých rukou ty nejklíčovější instituce, zejména ty armádní, policejní, četnické, zahraniční a zemědělské. Rozhodl se, že strany musí zmizet včetně katolické strany, jejíž zrušení bylo, jak dobře víme, v plném souhlase s přáními Vatikánu. [j] Nová diktatura měla vládnout v souhlase se Seipelovým pojetím korporativistického státu, založeného na Stande. [k] Antisemitismus začal být oficiálně uznáván, tisku byl nasazen náhubek a byly zřízeny koncentrační tábory. Odbory byly postupně rozpouštěny. Dolfus navrhoval vytvoření katolických odborů a sám navrhl jejich vůdce.

Během roku 1933 po umlčení parlamentu Dollfus vydal přes tři stovky protizákonných a neústavních dekretů. Využíval svou moc zejména k omezení sociálních a hospodářských práv dělníků a k navýšení majetku a zvýšení bezpečnosti jeho majitelů. Rolníci, jeho přívrženci, byli podporováni na úkor socialistických dělníků ve městech. Omezil právo na porotní soud, zrušil svobodu tisku a právo shromažďovací.  Stanovil, že listovní tajemství dosud respektované poštou již není neporušitelné. Zrušil téměř všechny kulturní a sportovní organizace, které nebyly katolické, rozpustil Republikánské obranné sbory a současně podle možností ozbrojil katolický a fašistický Heimwehr. Ustanovil „bleskové soudy“ a obnovil trest smrti, i když jedinými lidmi, kteří měli být věšeni, byli socialisté odsouzení za odboj vůči Heimwehru. Tyto kroky byly zahájeny, což je podstatné, po návštěvě u Mussoliniho a ve Vatikánu.

Všechna tato opatření byla v roce 1934 korunována konkordátem mezi Vatikánem a rakouskou vládou, kterým bylo naplněno heslo Říma „Katolické Rakousko“. Principy encykliky  Quadragesimo Anno byly prosazeny všude, kde to bylo možné, a s větší péčí než doposud. Konkordát dostal katolickou církev do zákonného postavení, a ta ho začala naplno využívat. Katolické náboženství se stalo státním náboženstvím, vzdělání jí bylo přímo nebo nepřímo podřízeno a všechny zbytky nekatolických vlivů byly systematicky ničeny. Duchovní se stali privilegovanou vrstvou obyvatelstva a obrovské množství katolické literatury ve formě knih a novin přinášelo požehnání korporativistického autoritativního státu, tak jak to vykládal Mussolini a rakouský stát. Nejrůznější evangelické a protestantské církve začaly trpět systematickým pronásledováním a jejich duchovní byli bojkotováni, zatýkáni a vězněni.

Toto pronásledování bylo způsobeno pocitem odporu katolické církve, a tento pociťovaný odpor způsobovala skutečnost, že přes nesmírnou politickou moc církve a její postavení v životě národa začaly tisíce Rakušanů navštěvovat protestantské kostely, ale zejména evangelické kostely. Tyto konverze začaly jako forma protestu proti náboženské, společenské a politické tyranii katolické církve. Za několik měsíců si přes 20 000 Rakušanů zvolilo členství přímo v evangelické církvi. Kromě tohoto úžasnému počtu lidí ve Vídni přes 100 000 lidí opustilo katolicismus. Přitom, což je podstatné, největší počet konvertitů patřilo do střední třídy. (Churches Under Trial.)

Dollfuss si myslel, že k němu nacisté budou přátelštější poté, když rozdrtil „ty prokleté sociální demokraty“. Nacisté se ovšem chovali tak, že nebyla naděje na nějakou těsnější spolupráci. Proto se Dollfussova politika v té době zaměřovala na všechny snahy o oživení rakouského vlastenectví. I když si přál fašistický stát, chtěl, aby totalitní Rakousko bylo nezávislé. Mnohé součásti společnosti ho v tom podporovaly. Skupině vedoucích rakouských politiků se nikdy nelíbila myšlenka Anschlussu [připojení]. Duchovní byli proti ní. V té době se nejednou stávalo, a to jak v čase před Dollfussem, tak dokonce i po ní, kdy biskupové prohlašovali ze svých kazatelen a vesničtí faráři při svých bohoslužbách, stejně jako v soukromých rozhovorech se svými věřícími, že cílem nacismu je zničení nezávislosti Rakouska. A dále prohlašovali — a to bylo nejdůležitější — že nacismus je přísežným nepřítelem katolické církve. Podstatným příspěvkem k nepřátelství mezi ke spojení s Německem byla nenávist k Prusku vrozená všem Rakušanům, a jejich nelibost jak k Severu tak k protestantismu. Katolická hierarchie, která věřila v nastolení totalitního státu v Rakousku, byla odpůrcem Anschlussu. Kdyby totiž k Anschlussu skutečně došlo, nikdy by nedokázali vytvořit „Katolické Rakousko“ zaw vlády Hitlera, když si vzpomněli, ajk silné postavení získával protestantismus v životě Rakouska. Ta poslední úvaha byla tak mocná, že když už katolíci připouštěli své připojení k Nacionálnímu socialismu, kněží ho odsuzovali jako hřích.

Dollfuss začal organizovat stát Heimwehru, když přeměnil jeho oddíly na totalitní stranu. Takový krok si přáli Stahremberg a Mussolini. Najednou byl jednou Heimwehr vybaven penězi. Dollfuss a katolická strana se ovšem obávali toho, že dobře zaopatřený Heimwehr vzbudí nenávist u nejméně 90 procent obyvatelstva, nejen socialistů, ale i nacistů s dokonce i určité části katolíků.

Ale zbraně nestačí k podpoře diktatury. Katoličtí vůdci se rozhodli nespoléhat jen na zbraně Heimwehru, ale využít všechny, ale využít všechny možnosti, které pokládali za velice silné — konkrétně rakouské duchovenstvo. A tak byla po získání souhlasu z Vatikánu vytvořena z katolických duchovních kostra nové diktatury v politické oblasti, stejně jako jím byl Heimwehr v oblasti vojenské. Výše postavení rakouští duchovní dostali z Říma instrukce, aby upřímně podporovali Dollfussův režim a posilovali ho podle svých nejlepších možností. Od nich se instrukce dostala ke všem rakouským duchovním v každé vesničce a farnosti, aby se stali oporou nového katolického autoritativního státu. Nakonec ale katolická církev pochybila, a tak rozhodla o osudu Rakouska. 

V Rakousku, jak jsme viděli, se katolická církev stále ztotožňovala s politickým reakčním režimem, jaký obvykle masy neměli rády. Průměrný rakouský rolník, přestože byl katolík, neměl rád vměšování kněží  do záležitostí, které oprávněně pokládal za světské. Kněží, kteří se starali jen o náboženské potřeby farnosti, se netoužili stát politickými vůdci. Ale Dollfuss se snažil udělat z katolické církve vládce Rakouska. Kromě toho jak katolická církev, tak Dollfuss, podporovali obnovení vlády Habsburků a šlechtické tradice, a i když v některých částech Rakouska to nebylo nepopulární, bylo to nežádoucí pro velkou většinu Rakušanů.

Vzpoura rolníků proti církvi, stále rostoucí příklon k nacismu a překvapivý počet konverzí k protestantismu naplňoval katolickou církev ještě většími obavami. Biskupové žádali Dollfusse, aby jednal a zakázal takovou změnu loajality. Dollfuss začal trestat lidi rozšiřující nacistickou propagandu, která u jejich většiny předpokládala nějakou formu konverze k protestantismu. Taková opatření ovšem ještě posilovala duch vzpoury. A zatímco popsaný proces probíhal na venkově, Dollfuss pokračoval v rozbíjení socialismu a k vytváření vlastní diktatury. Postupně pokračoval v odnímání práv socialistům, jednoho za druhým, a za stálého tlaku ze strany Hierarchie, Heimwehru a Mussoliniho.

Když nakonec 11. února 1934 Dollfussova policie obsadila sídlo Socialistické strany v Linci, socialisté začali bojovat v Linci, ve Vídni i v dalších oblastech. Boj trval čtyři dny, v některých oblastech ještě déle. Dollfuss povolil vůdcům Heimwehru zopakování „radostné válečné věšení“. Dostali příkaz, aby každý vězeň byl postaven před váůečný soud a pověšen. Dollfuss tvrdil, že bylo zabito jen 137 „rebelů“. Jeden vážně raněný muž byl k popravě dopraven na nosítkách. Po sedmdesáti pověšených dostal major Fey příkaz přestat kvůli protestům zahraničních mocností a kvůli rozhořčení civilizované veřejnosti, i když, což je významné, ani slovo milosti nebo protestu nepřišlo z Vatikánu. Dolfuss zalhal. Podle konzervativního odhadu při tom bylo kolem 1500 až 1600 socialistů zabito a 5000 zraněno; 1188 jich bylo uvězněno a jedenáct pověšeno. (Österreich, 1934.)

Přístup a metody katolického režimu vůči jeho odpůrcům jsou nesrovnatelné s metodami socialistů, kteří během své revoluce v roce 1919 a v průběhu let jejich vlády ve Vídni, nezkřížili nikomu „ani vlásek na hlavě“, jak tvrdí jeden historik.

Socialistická strana byla rozpuštěna, odbory zrušeny a vládní komisař převzal správu Vídně. Mnoho socialistických vůdců muselo utéct do zahraničí. Oficiální socialistická strana přešla do ilegality, a ti, kteří si dovolili ji podporovat, byli posláni do vězení. Koncem roku 1934 bylo přes 19 051 socialistů v rakouských věznicích uvězněno bez soudu. Dále katoličtí kněží donutili Dollfusse, aby odmítl prostředky ze zahraničí, aby „donutil ty v nouzi, aby se obraceli na katolickou církev“  (Annual Register). V současnosti vidíme, jak Dollfussovi následovníci pokračují ve stejné linii.

Následovala ta nejstrašnější náboženská persekuce socialistů a všech nepřátel katolické církve. Skvělý vzdělávací systém, který zcela ovládla katolická církev, byl zcela rozbit, a ekonomická situace se tak zhoršila, že miliony lidí byly opět na pokraji hladovění. Velkolepý plán výstavby, který byl kdysi vzorem pro Evropu, byl zcela zastaven. Vatikán byl spokojen, stejně jako Dollfuss a Mussolini, ale nejspokojenější ze všech byl Hitler, když viděl ohromný vzestup počtu svých stoupenců po celém Rakousku, následující po „umlčení socialistického hlídače“.

Vatikánské autority mezitím hrály dvojí hru s Dollfossem a Hitlerem. Jen sledovali situaci a čekali. Papež Pius XII dal Hitlerovi najevo, že pokud dodrží své slovo o přístupu a privilegiích katolické církve v Německu, církev mu pomůže k „dosažení politických cílů v Rakousku. Vatikán doufal, že tím donutí Hitlera k dodržování závazků z konkordátu, když na některé z nich už začal zapomínat. Kromě toho chtěl Vatikán vědět, zda by katolické vítězství mělo být trvalé nebo zda stále existuje nebezpečí „revolucí“. V takovém případě bylo pro Vatikán vrcholně důležité zaručit, že „rudé nebezpečí“ bude udrženo pod pokličkou ještě tvrdší rukou, a že tou tvrdší rukou by případně mohl být Hitler. K dosažení těchto cílů musel Vatikán podstoupit ještě další oběti. Kromě oběti rakouské Katolické strany by Vatikán musel obětovat rakouský katolický režim a svou vysněnou „Papežskou konfederaci“ podle přestav Seipela.

Mezitím Dollfuss upřímně věřil, že jeho velká služba Hitlerovi při rozbití Socialistické strany zlepší vztahy s Hitlerem. Hitler věřil, že bude pro něj snazší dosáhnout svých cílů nyní, když socialisté byli odstraněni.Dollfuss byl připraven přijn¨jmout nacisty do své vlády, ale přál si rakouskou nezávislost. Nacisté chtěli  Anschluss a vládu Hitlera. Jednání selhalo a nacisté začali kampaň bombových útoků. Dollfuss vyhlásil stanné právo a nakonec byl zaveden trest smrti pro vlastníky dynamitu. Ovšem, což je podstatné, trest smrti nebyl nikdy vykonán.

Současně vážné neshody týkající se požadavků Hitlera hrozily rozvrátit Dollfussovu vládu. Major Fey byl dokonce obviněn z konspirace s nacisty. Anton Rintelen, druhá osoba v katolické straně a několik měsíců před tím guvernér ve Štýrsku, jim byl nakloněn. 25. července 1934 se nacisté pokusili zmocnit vlády. Jen Skupina nacistů vtrhla na kancléřství a pokoušela se zmocnit vlády. Byli chyceni jen Dollfuss a major Fey. Dollfuss byl smrtelně zraněn a brzy poté zemřel. Oddíly byly odvolány a prokázaly spolehlivost. Mussolini, když viděl, že jeho sen o ovládnutí Rakouska a Uher bylo ohroženo, a poslal dvě divize na Brennerský průsmyk. Hitler, který ještě nebyl připraven k boji, ponechal spiklence jejich osodu. Kdyby bylo spiknutí úspěšné, nehrozilo by žádné nebezpečí mezinárodní války.

Potom byl von Papen, komoří na papežském dvoře, poslán do Vídně, aby dosáhl smíru. Po Dollfussovi následoval Herr von Schuschnigg. Byl to katolík s tím nejhlubším náboženským cítěním. Získal důkladné vzdělání od jezuitů a dokonce ve svých postojích měl raději atmosféru snaživých kněží raději než politiky. Schischnigg chtěl mít „autoritářské“ Rakousko, ale podle umírněnějších linií, než byly ty načrtnuté Dolfussem. Svou úlohu vykonával snáze zásluhou změně politiky Hitlera, který, když viděl obavy, které vzbuzoval v Evropě, byl donucen sešlápnou brzdu a umírnit své hnutí. Celá Evropa se ve skutečnosti zdála semknutá proti Hitlerově agresi. Důsledkem byla konference ve Strese.

Zpočátku se nová režim málo lišil od toho Dollfussova. Postupně ovšem Schuschnigg pochopil, že aby získal podporu, musí zmírnit diktaturu, která tak tížila lid a zejména dělnickou třídu. A tak začal čas od času postupně činit drobné ústupky a sliboval další v budoucnosti. Pomalu se zbavil nejnenáviděnějších a nejznámějších extrémistů ve své vládě — majora Feye a Sthremberga, vůdců Heimwehru. Potom připojil samotný Heimwehr s vládní vojenskou organizací.

Katolická církev, která zpočátku zůstávala v pozadí, opět vykonávala silný tlak na politický život země. Stále se obávala „Rudého nebezpečí a nebezpečných myšlenek protestantismu a náboženské lhostejnosti.“ Církev chtěla získat určitou míru kontroly nad všemi dělníky, ať už to byli socialisté, atheisté nebo bolševici. Zákon a Armáda, které jim zajišťovaly základ, nestačily. Katolická hierarchie si přála ovládat je těsněji tím, že je přinutí přejít pod jejich přímou kontrolu.

Jednání s vládou nějaký čas pokračovala, dokud nebyla dosaženo dohoda. Schucschligg vydal zákon, požadující, aby každý občan byl členem církve. Politický charakter tohoto tahu bylo přijato v některých čtvrtích s velkým odporem, a to nejen mezi dělníky, a vše to, co se dělo za Dollfusse pokračovalo v ještě větším měřítku. Vznikl z toho masový odchod z řad katolíků. Tisíce římských katolíků, dělníků i příslušníků střední třídy, začalo se znechucením chodit do protestantských kostelů, kde jim nebylo diktováno koho mají volit náboženským sdružením, do kterého patřili. Během tohoto období dosáhl počet protestantů hodnoty neslýchané v katolickém Rakousku, celkem 340 000 — událost, která ohromila těch pár protestantských pastorů, kteří dosud zůstali na svobodě.(Churches Under Trial.)

Vše probíhalo nějaký čas tiše a situace uvnitř se zdála rozumně stabilizovaná. I když katolická církev neustále tlačila vládu k ještě tvrdším opatřením proti „Rudému nebezpečí, které duní v podzemí“, nemělo Rakousko žádné domácí problémy. Ale potom se znepokojení vrátilo, a opět přišlo zvenčí. Vypukla habešská válka. Fašistická Itálie se potřebovala spřátelit s Německem, proto přestala podporovat Rakousko a radila Schuschniggovi, aby jednal přímo s Hitlerem. Rakousko potom podepsalo smlouvu s nacistickým Německem (červenec 1936). Rakousko slíbili podřídit svou zahraniční politiku politice Hitlera, a dále se zaručilo, že kdyby vypukla válka, bude Rakousko na straně Německa.

V Rakousku trval zákaz nacistické strany, ale nacisté se mohli scházet bez problémů. Vůdce nacistů se stal ministrem vnitra. Příměří s nacisty vydrželo kolem osmnácti měsíců. Mezitím se Německo stávalo silnější v mezinárodní oblasti, Osa se upevňovala a výzbroj silně vzrostla. Vzhledem k tomu a ke strašidlu Rudého nebezpečí, jehož nové propuknutí, jak se zdálo, bezprostředně hrozilo, se rakouská hierarchie podle instrukcí Vatikánu rozhodla vyjednávat s Hitlerem. Jen jeho železnou rukou mohli být Rudí úplně zničeni. Kdyby Hitler slíbil dodržovat práva církvev Německu stejně jako v Rakousku, jeho spolupráce s katolickou hierarchií by bývala byla možná. Ovšem Hitler, vědom si tohoto nového přístupu, začal jednat, když zahájil v Německu pronásledování katolické církve. Hitler měl silné domácí příčiny, aby tak činil, a měli jsme možnost to sledovat, ale cíle v Rakousku byly další příčinou nemenší důležitosti. Dal vědět Vatikánu, že pronásledování by přestalo, kdyby Vatikán poučil rakouskou hierarchii a vedoucí katolíky, že mají podporovat Anschluss. Jakmile by to provedl, on by dodržoval práva církve nejen v Německu, ale i v Rakousku.

Vatikán souhlasil. Prostřednictvím jednání von Papena a kardinála Innitzera jednání pokračovala s cílem domluvit Schischnigga, aby předal Rakousko. Schuschnigg ovšem byl proti  Anschlussu, protože věděl, že by to byl konec Rakouska. Tvrdohlavě odmítl. Hitler si ho předvolal do Berchtesgadenu a přikázal mu předat ministerstvo vnitra tomu nejoddanějšímu katolíkovi a vášnivému nacistovi, dr. von Seyss-Inquartovi. Hitler ukázal Schuschniggovi příkazy k pochodu, které vydá německým jednotkám, pokud odmítne. Schuschnig se musel podřídit. [l]

Seyss-Inquart měl mnoho tajných rozhovorů s von Papenem a s kardinále předtím, než k tomu došlo. Seyss-Inquart ovšem přijal, vždyť věděl, kdo ho uvnitř v Rakousku bude podporovat. Seyss-Inquart byl vídeňským advokátem, který si po prvé světové válce otevřel skromnou kancelář, aniž by dosáhl nějakého úspěchu. Jeho propojení s katolickou stranou bylo velmi těsné. Bylo tomu tak hlavně proto, že podporoval mnohé katolické spolky nejrůznějšího druhu. Stal se horlivým katolickým propagátorem a bylo ho ve Vídni často slyšet jako lektora vyládajícího katolické principy. Byl velice pobožný, a se svou rodinou byl neúnavný při opakování služeb církvi. Jeho horlivá a upřímná snaha sloužit věci katolíků ho přivedla do osobního kontaktu s kancléřem Dollfussem, a od té doby byl jeho postup rychlý. I poté, kdy se stal politickou osobností, a Hitler ho ustavil říšským komisařem pro Rakousko, stále chodil téměř denně do kostela.

Když se Schuschlingg vrátil z  Berchtesgadenu, pochopil mnohé, mimo jiné že je těsně spojen s Vatikánem. To ho dovedlo ke změně politiky vůči socialistům. Chtěl dosáhnout jejich přátelství, protože počítal s jejich podporou při zachování nezávislosti Rakouska.

V té době situace ještě ukazovala na třístranný zápas mezi katolíky, nacisty a socoalisty. Za časů Dollfusse se vláda snažila o spojení sil s nacisty, aby zničila socialisty. Po něm se nová vláda pokoušela současně podrobit si současně obě strany a současně se s nimi přátelit. Ale když přišel čas rozhodnutí, Schuschling viděl, že se nemůže spolehnout ani na nacisty ani na katolíky. Hlavní podporu našel u socialistů. Po rozhovoru s Hitlerem Schuschlingg promíchal vládu. Kromě nacisty Seyess-Inquarta tam zahrnul i představitele demokratických sil a dokonce socialisty. Potom se domlouval s dělníky v továrnách a brzy začal dělat ústupky. Před jeho koncem dělníci uspořádali velké shromáždění, poprvé po mnoha letech nerušené policií. Na této konferenci se socialisté zaručili, že budou bránit nezávislost Rakouska. Přitom socialisté tak nejednali jez z nenávisti k nacismu, ale protože věřili, že tak získají zpět vlastní nezávislost. To bylo otevřené přiznání chyb a zhroucení politiky Seipela a Dollfusse. Bylo jasné, že v kritické chvíli pro rakouskou nezávislost se mohla katolická vláda opírat jen o dělnické hnutí, které tak vytrvale pronásledovala.

Když udělala tak mnoho ústupků, vláda začala váhat. Katolíci uvnitř i vně vlády, celkový vliv katolické církve, rakouské hierarchie a dokonce Vatikán se stavěli proti těmto ústupkům. „Cože, tolik bojů, tolik krve, tolik rizika, abychom se vrátili zpět k demokracii a dokonce nechali Rudé otevřeně vystoupit? To nikdy !“ Proto byla všechna opatření zdržována. Kromě neustálých slibů dělníci nezískali žádné ústupky; dělníci nesměli mít dokonce ani jediné noviny pod svou kontrolou.

Během té doby kardinál Innitzer neustále tlačil na Schuschnigga a na vládu ve prospěch plného podřízení Hitlerovi. "Anschluss je nevyhnutelný“ radili. Říkali Schuschniggovi, že Vatikán si přeje, aby rakouská vláda zcela přijala tuto politiku. Schuschnigg, po mnoha pochybnostech a váháních, zůstal pevný, ale několik katolíků, kteří věděli, o čem se jedná za scénou, se stali tvrdší. Ti stále oponovali spojení s Německem a přáli své zemi nezávislost. A jasně viděli, že vláda nemůže počítat s podporou církve, pro kterou tak mnoho vykonala. [m]

Ve Vídni lidové cítění a nadšení dosáhlo vrcholu. Domnívali se, že nacismus byl poražen a tak se ideál boje za rakouskou nezávislost stal masově velmi populární zásluhou shovívavosti, kterou vůči nim projevovala vláda. Proto dělníci, kteří po něm dříve dávno toužili, protože ho chápali jako demokratické opatření přinášející mnohá regionální práva Rakousku,  mu najednou tvrdě oponovali nyní, když nacisté byli u moci. A tak paradoxně podporovali katolíka Schuschnigga, když uvěřili, že jim navrátí demokracii a svobodu. Ve Vídni velké masové demonstrace naléhala na svobodné Rakousko, a vykřikovali a zpívali při tom stará socialistická hesla. Socialisté, komunisté, monarchisté a dokonce i někteří katolíci společně pochodovali po celé dny. Rakousko se zvedlo na nohu připravené k boji. Nikdy se nacisté necítili tak slabí jako v této chvíli. Hitler, stejně jako Schuschnigg a kardinál Innitzer, byli znepokojeni, protože nikdo nemohl říci, kam až masy dojdou. Bylo pociťováno, že i kdyby takové nadšení nevedlo k „bolševismu“, mohlo by možná mít za následek masové tažené proti fašismu. Kdyby k takové ohromné lidové demonstraci proti fašismu došlo, nemusela by se omezit jen na samotné Rakousko.

Vláda se mezitím připravovala. Plány akcí byly hotové a oddíly připravené k pochodu. Rakouská vláda se rozhodla bojovat za svou nezávislost. Schuschnigg v naději, že zabrání krveprolití, zahrál svou poslední kartu. Oznámil, že pokud si rakouský lid skutečně přeje Anschluss, má rakouský lid projevit svou vůli formou plebiscitu.

Takové rozhodnutí směřovalo proti plánům Vatikánu. Proto s ním kardinál Initzer, který byl již v přímém kontaktu s Hitlerem, zahájil ještě jednou jednání. Kardinál věděl moc dobře, že by plebiscit odmítl Anschluss, a v takovém by se Rudí mohli dostat k moci. Církev nemohla dopustit, aby k tomu došlo. Ještě než přislíbil plnou pomoc katolické církve v Rakousku a ve Vatikánu, kardinál Initzer si vyžádal příslib, že pokud by Hitler připojil Rakousko, respektoval by veškerá práva církve. (The Universe, 1. března 1946).

Hitler se vážně obával, že pokud by plebiscit předcházel jeho vstupu do Rakouska, rakouský lid by  Anschluss odmítl. Proto navrhl kardinálovi nevěrohodný plán, že by ne rakouský, ale německý lid rozhodl, zda se Rakušané stanou Němci nebo ne. To, že by kardinál je vyslechl tak cynický návr se zdá neuvěřitelné. Ale kardinál nejen že svolil, ale slíbil, že udělá podle svých možností vše, aby zajistil, že rakouský lid uvítá Hitlera a dá mu své hlasy.

Devátý den měsíce března byl ohlášem jako datum rakouského plebiscitu, ke kterému ovšem nedošlo, protože Hitler zakázal Schuschniggovi ho provést. Během odpoledne 11. března téměř veškeré obyvatelstvo Vídně demonstrovalo proti nacismu a fašismu, vítalo politickou svobodu a národní nezávislost a zpívalo socialistické písně. V sedm hodin večer se nacistické útočné oddíly najednou objevily ve Vídni. Herr von Schschnigg odstoupil bez odporu. Během hodiny rakouská policie nosila svastiku. Vídeň byla zaplavena nacistickými jednotkami. Kardinál Initzer přivítal nacisty s hákovými kříži na kostelech a za vyzvánění zvonů. Přikázal svým kněžím, aby provedlo totéž. To ho neuspokojilo, a tak přikázal Rakušanům podporovat muže, „jehož boj proti bolševismu a za sílu, slávu a jednotu Německa je v souhlase s hlasem prozřetelnosti.“

Potom, několik dní poté (15. března) šel ještě jednou navštívit Hitlera a ještě jednou žádal o jeho ujištění, že bude respektovat práva katolické církve. Ale to nestačilo. Kardinál a jeho biskupové s výjimkou biskupa z lince, když vyslechli „hlas krve“, naléhali na všechny Rakušany, aby v plebiscitu hlasovali pro Hitlera. Pod svůj vlastní podpis potom připojil posvátnou klauzuli ,Heil Hitler“. Tak skončilo Rakousko.


Poznámky překladatele

[a]Povšimněme si, že u nás podobně kritizovala nová „elita“ polistopadové totality komunisty „králíkárny“ postavené na sídlištích, aniž by pro obyčejné lidi zajistila cokoliv jiného — pořízení bytu si mohli dovolit jen noví zbohatlíci a tuneláři. Dokonce v naší části Prahy si bývalí uranoví horníci a jiní zaměstnanci uranového průmyslu museli od obce kupovat byty, které původně získali jako podnikové a dávno je splatili mnoholetým pracovním úvazkem. Symbolické je, že se jedna z ulic, kde jsou ony domy, nazývá „Ulice Tunelářů“. Byla původně nazvána podle stavitelů důlních chodeb a tunelů; dnes ovšem nesou toto označení spíše ti, kteří se obohatili zásluhou „privatizace“ veřejného majetku. Majetku postaveného za peníze státu, tedy i peníze daňových poplatníků (pravda, komunistická vláda dávala všechny peníze do jednoho pytle a nijak je nerozlišovala), tedy i těch dnes většinou důchodců, kteří si  musí rozkradený majetek kupovat zpět. Jméno ulice tak získalo zcela současnou náplň; nový režim tak dokázal, jakou hodnotu přiznává poctivé lidské práci.

Lze se potom divit, že potom není z čeho vyplácet třeba důchody. [Zpět]

[b]Republikanischer Schutzbund. [Zpět]
[c]Snad čtenář postřehl analogii s dneškem; ovšem namísto obnovy Rakouska je dnes snaha obnovit Hitlerovu nacistickou Třetí říši, tentokrát zasvěcenou Panně Marii; hákový kříž z vlajky Třetí říše nahrazuje tucet mariánských hvězdiček. Ovšem i k tomu bylo nutno rozbít Československo i Jugoslávii, stejně jako v dobách Ignáze Seipela. [Zpět]
[d]Legitimisté — zastánci dědičné posloupnosti panovníků. [Zpět]
[e]Heimwehr lze přeložit z němčiny asi jako „Domobrana“. Vznikl po Prvé světové válce z demobilizovaných vojáků. [Zpět]
[f]Opět to silně připomíná situaci v současné České republice. [Zpět]
[g]Připomeňme si opět roli sovětských „poradců“ v komunistickém Československu. [Zpět]
[h]Opět analogie s řadou nedávných úplatkářských afér u nás. Oba režimy mají skutečně mnoho společného. Proč asi? [Zpět]
[i]Více o chorvátských katolických fašistech — ustašovcích — se může čtenář dočíst v další knize Avro Manhattana „Vatikánský holocaust“. Podle vlastního vyjádření autora ještě v době psaní překládané knihy plně nevěřil informacím o genocidě pravoslavného obyvatelstva v katolickém Chorvátsku, proto v této knize je informace velmi kusá; v citované knize napsané později v roce 1986 naopak situaci podrobně popisuje a dokládá důkazy. [Zpět]
[j]Připomeňme si jen nedávné bojové heslo českách Občanských fašistů: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. [Zpět]
[k]Stejné pojetí tzv. „stavovského státu“, založené na katolickém dogmatu Quadragesimo Anno, hlásají dnes některá pravicová uskupení, např. bývalá „Národní čest“. Přitom mládež sdružující se v podobných spolcích často vůbec neví o tom, že jim bylo kýmsi podstrčeno středověké pojetí, založené na katolickém dogmatickém učení. [Zpět]
[l]Vlastně jakási generálka na pozdější pozvání presidenta druhé Československé republiky dr. Emila Háchy „na kobereček“ 14. března 1939. [Zpět]
[m]Nabízí se opět srovnání s převratem z roku 1989; tam ovšem nastrčené loutky s Václavem Havlem v čele, vázané svými sliby z „disidentských“ dob, okamžitě zradily zájmy své země, zejména při zpochybňování výsledků dvou světových válek; nejprve svou omluvou německým neonacistům ze Sudet, zpochybňováním poválečných dekretů presidenta Beneše, později rozbitím Československa a nakonec jeho podrobením protektorátu Evropské unie. [Zpět]

Obsah

Kapitola 13