Státní bankrot

versus

matematická gramotnost

Motto:

Peníze měli jen
ti kdo znali kšeftovat
a ostatní z nouze
začli pracovat

Jiří Voskovec, Jan Werich, Civilizace

Oblíbeným argumentem českých zastánců volného trhu je fenomén nazývaný „neviditelná ruka trhu“, která má automaticky zajistit maximální tempo růstu a stabilní ekonomickou rovnováhu. Ideologie, která stála v pozadí spěšné a bezmyšlenkovité „privatizaci“ československého a českého průmyslu a dovedla naše hospodářství k současnému státnímu bankrotu. Proč hovořím o bankrotu? Nazýváme tak situaci, kdy nějaký subjekt není schopen dostát svým finančním závazkům.

Státní bankrot chartistického režimu

Mluvit o měnové politice a financích bez  bankrotu je jako mluvit o Hamletovi bez prince dánského.

J. E. Stiglitz, Jiná cesta k trhu, str. 183

Zásluhou zejména dr. Edvarda Beneše byla předmnichovská Československá republika byla  jedním z aktivních členů Společnosti národů a organizací, které byly její součástí, mj. Mezinárodní organizace práce. V souhlase s tím zaváděla mnohé prvky sociálního státu: povinné důchodové zabezpečení a zdravotní pojištění zaměstnanců. A tak, zatímco za císaře pána byli „pod penzí“ jen státní zaměstnanci, zavedla První republika povinné zdravotní a důchodové pojištění pro všechny zaměstnance. A zřídila k tomu dvě státní instituce: Penzijní ústav a Zdravotní pojišťovnu (tzv. Nemocenskou pokladnu). Přesněji: jeden penzijní ústav a jednu Zdravotní pojišťovnu (v rámci ministerstva zdravotnictví); nepotřebovala zbytečně utrácet a uměle zaměstnávat spousty úředníků ve spoustě penzijních fondů a zdravotních pojišťoven jako současný režim, postavila jeden palác pro Penzijní ústav (na Žižkově) a jeden objekt pro Nemocenskou pokladnu, ne spoustu paláců pro početný úřednický aparát jako režim dnešní. Sociální prvky, které přetrvaly Druhou republiku, Protektorát, které se zachovaly po porážce nacismu a zdědil je i komunistický stát. Ten je navíc vylepšil, když podobný systém rozšířil ze sféry zaměstnanců na všechny občany. Každý nový režim ctil závazky režimů minulých a respektoval jejich závazky ke svým občanům. Bohužel k soukromníkům, kteří si na státní důchod a zdravotní péči neplatili, komunisté závazky necítili, dokonce ani k těm, kterým znárodnili jejich majetek a výrobní prostředky. Znárodnili dokonce i soukromé penzijní fondy, kam si tito lidé soukromě spořili na důstojné stáří. Ovšem  dnešní starší občané, kteří byli povinně státními zaměstnanci, platili jako součást daně i své zdravotní a důchodové pojištění. A komunistický stát ukládal tyto prostředky jako investice do státního průmyslu i jinou formou. Bohužel vše se ztrácelo v jedné ohromné kase státního rozpočtu; komunistický režim neměl zvláštní fondy určené pro důchody a zdravotnictví — zato nedával povinně vybrané prostředky občanů do ruky úředníkům ze soukromých zdravotních pojišťoven, jako to činí ten současný. Situace, kdy stát povinně vybírá od občanů prostředky, které potom dává do rukou soukromým šmelinářům a tunelářům, je skutečně tristní — je to státem podporovaná zlodějna.

Podobné fondy proto neexistovaly ani po chartistickém převratu v roce 1989, ale nový režim zdědil jakž takž fungující průmysl, zemědělskou velkovýrobu, dopravní a jinou infrastrukturu. Pravda, průmysl ne vždy na potřebné úrovni techniky a kvality, proto se mnohé dostaly do potíží po rozpadu RVHP, instituce, která zajišťovala svým členům vzájemný odbyt i pro zastaralé a nekvalitní výrobky. Ovšem představitelé nového režimu, loutky zavázané svým bývalým mecenášům z dob disentu i současným manipulátorům z Bruselu, z Wall Streetu a z Mezinárodního měnového fondu (MMF) v pozadí,  veden neoliberální ideologií „volného trhu“ v duchu Washingtonského konsensu, místo aby zachoval prosperující podniky a postupně vytvářel fungující trh podle platných pravidel, právní prostředí a poskytl občanům potřebné informace, okamžitě rozprodal „za hubičku“ průmyslové podniky zahraničním společnostem či rozdal jako úplatek svým exponentům. Samozřejmě, jako při každém splašeném výprodeji, utržil za to minimum. Místo toho, aby posílil střední třídu, vědce, technickou inteligenci, lékaře, učitele, vytvořil tak agresivní vrstvu nových zbohatlíků, kteří se stali jeho oporou, kteří financovali jim podřízené politické subjekty (např. příspěvky do volebních fondů od banky Die Erste, která získala za hubičku Státní spořitelnu), „nevládní organizace“ a občanská sdružení; naopak nežádoucí politické a hospodářské subjekty (např. ZD Slušovice) operativně rozkládala BIS (důstojná nástupkyně StB).

Důsledkem toho byl propad státního rozpočtu, a přestože závazky státu k jeho občanům, vyplývající z platných mezinárodních dohod, stále platí, nový režim jim nemohl dostát. Typická situace, které se v soukromé sféře říká bankrot, v tomto případě bankrot státní.

Dalším důsledkem unáhlené „privatizace“ (spíše rozkradení) státního majetku je nedůstojné postavení střední třídy a celkový úpadek vědy, techniky, školství a zdravotnictví. Nelze se potom divit, když mladí příslušníci inteligence, finančně vyčerpaní placením školného, často „hlasují nohama“ a hledají své uplatnění v zahraničí ?

Ideologie volného trhu
versus
vědecké poznání

Svou Žižkovskou republiku
měli jsme už za Kadla -
na kostele zbyla ruka,
jediná, co nekradla.

Staropražská píseň ze Sladkovského náměstí

Mezi myšlením přírodovědců, založeným na empirických poznatcích, a myšlením politiků a ekonomů je zásadní rozdíl. Výstižně ho charakterizoval Jindřich Kalous ve svém článku v Britských listech O myšlení politiků, globální krizi, limbickém systému a naději lidstva na přežití:

Inženýři a přírodovědci pracují s tvrdými daty - čísly a výsledky operací s nimi. Argumenty odvozují z dat, která jsou prokazatelná a jejich závěry jsou reprodukovatelné. Právníci, novináři, často i ekonomové a finančníci a především politici však hledají a prezentují jen ta data, která podpoří předem připravené argumenty. Výsledek voleb (podobně jako soudního procesu nebo obchodování na burze) nezávisí na datech, ale na způsobech, používaných politiky (advokáty, makléři) k přesvědčování voličů (soudců, investorů), jaké by mohly relevantní fakta, problémy a hrozby být. Politici nepracují s daty, ale s pocity, s vnímáním, s prožíváním reality těmi, jejichž hlasy potřebují, aby byli zvoleni. To vytváří zkušenostní rámec jejich myšlení, který nikdy nezpochybňují. Fyzik, když mu jeho intuice říká, že „výsledky“ nesedí, znovu zkontroluje data a svůj zkušenostní rámec daný dosud fungujícími teoriemi je schopen kdykoli zpochybnit - tak se rodí zásadní vědecké objevy. Politik používá opačného postupu, často i proto, že jedinými tvrdými daty, s nimiž pracuje, jsou čísla ze statistik, kterých lze použít velmi výběrovým způsobem k vyargumentování téměř čehokoli.

Dodejme, že kromě toho často politik ani nehledá objektivní pravdu, ale vědomě podřizuje své argumenty předem zadané ideologii, a že podobný přístup požaduje dokonce i od svých podřízených a odborných poradců: správné řešení znám předem, sežeňte mi jen argumenty na jeho podporu; argumenty proti němu nechci slyšet. A podle toho to potom dopadá !

Jednou z těch, které vyznávají naši politici a ekonomové, je i ideologie volného trhu, která nás dovedla k současnému státnímu bankrotu. Podívejme se, jak ji charakterizuje Joseph E. Stiglitz ve své knize Jiná cesta k trhu, str. 128.:

Za ideologií volného trhu se skrývá model, často připisovaný Adamu Smithovi, který tvrdí, že tržní síly - motivace ziskem - vedou hospodářství k efektivním výstupům jakousi neviditelnou rukou. Jedním z velkých výdobytků moderní ekonomie je to, že ukazuje, v jakém smyslu a za jakých podmínek je Smithův závěr správný. Vychází najevo, že tyto podmínky jsou velmi restriktivní. Nejnovější objev ekonomické teorie - ironií osudu učiněný přesně v období nejhouževnatějšího následování politiky Washingtonského konsensu - vlastně ukázal, že kdekoliv je informace nedostatečná a trh neúplný, což je prakticky vždycky, a zvláště v rozvojových zemích. neviditelná ruka  pracuje velmi nedokonale Je tu ještě jedna velmi podstatná věc: existují žádoucí intervence, jež mohou zlepšit efektivitu trhu. Tyto omezující podmínky, za nichž je trh efektivní, jsou důležité, protože mnohé z klíčových činností  vlády lze chápat jako reakce na vzniklé výpadky trhu. A kdyby byly informace dokonalé, finanční trhy by, jak dnes víme, ztratily svůj význam, a s nimi i regulace. Kdyby automaticky existovala dokonalá soutěž, byly by  zbytečné i antimonopolní úřady.

Politika Washingtonského konsensu byla založena na zjednodušeném modelu tržní rovnováhy, v němž dokonale pracuje Smithova neviditelná ruka.

Jak se tedy zdá, není současný státní bankrot vinou politiků a ekonomů, kteří nás k němu dovedli, ale objektivně platných ekonomických zákonů. Vždyť přece v době unáhlené privatizace se o nějaké veřejné informovanosti vůbec nedá hovořit, a o úplnosti trhu už vůbec ne ! Nebylo přece vinou každého z občanů, že že se nechal splést falešnou rétorikou Viktora Koženého a jeho prolhaných „Harvardských fondů“, a že potom za jeho peníze nahradil Kožený Viktor pověstného brontosaura a válcoval dálnice na Bahamách !

Ovšem než matematik použije nějakou metodu pro své výpočty, musí si prověřit, že jsou splněny všechny předpoklady pro její využití, že používané matematické objekty existují apod. Jinak by, stejně jako naši „ekonomové“, snadno dokázal, že výsledkem jeho snahy je nula. Matematika, který by takto postupoval, bychom označili za diletanta, za hlupáka, za nezodpovědného člověka. Pokud by inženýr postavil špatný most, který by spadnul, pohnali bychom ho k zodpovědnosti zodpovídat se před soud !. Pokud vidíme, že příčinou státního bankrotu jsou političtí a ekonomičtí diletanti, proč je též nevoláme k zodpovědnosti ? Vždyť dokud nám budou vládnout hlupáci, půjdeme od bankrotu k bankrotu !

Požadavky na plnou informovanost by dokonce předpokládaly, že každý ekonomický subjekt, prakticky každý občan, by strávil veškerý čas sháněním informací o trhu. Ale to přece není možné — soustružník musí hlavně soustružit, učitel učit, inženýr projektovat a vědec zkoumat ! A od toho je tu vláda, aby každému umožnila soustředit se na vlastní povolání, poskytla mu klid k práci a životní perspektivu, a o obchod a řízení se starali odborníci — to jsou ty žádoucí vládní intervence. Když tomu tak není, potom to dopadne jako v tom kupletu Voskovce a Wericha: většinu peněz si přivlastní kšeftaři a šmelináři a produktivní lidé sbírají drobty ! Kšeftaři a šmelináři, kteří potom budou vykřikovat něco o „volném obchodu“ a „neviditelné ruce trhu“. 

Ale taková společnost přece nemůže prosperovat, ta dopadne tak, jako ta výše zmíněná Žižkovská republika — všichni budou jen okrádat jeden druhého !

Vzpomínám si na seminář CEPu o potravinové krizi. Bylo zajímavé, kde různí lidé hledali řešení. Tak vojáci hovořili o mírových silách, které by zabránily teroristům krást farmářům úrodu, političtí aktivisté chtěli demonstrovat po náměstích proti špatné vládě, obchodníci hledali východisku na trhu, který jim poskytne výdělek. Ale všichni zapomněli, že jediným místem, kde se dají potřebné potraviny vyrobit, jsou pole a farmy, a zajistit ji mohou jen rolníci, zemědělští dělníci či farmáři. V kasárnách, na náměstích ani na tržišti či burze se potraviny určitě nevyrobí.

Samozřejmě — není to tak jednoduché — zemědělci potřebují kvalitní odrůdy a osiva, hnojiva apod., potřebují prostě odpovídající průmyslovou, dopravní a obchodní infrastrukturu. V tom je úloha těch ostatních — bez policejní, případně vojenské ochrany, bez dopravní a obchodní sítě by nemohli fungovat. Ovšem nesmí to dopadnout tak, jako to popisuje J. E. Stiglitz ve své knize (str. 130):

 Mnohé země mají kupříkladu státní obchodní agentury (fondy), které nakupují od farmářů zemědělské produkty a prodávají je doma i v zahraničí. Tyto instituce bývají často zdrojem nehospodárnosti a korupce, přičemž farmáři  dostávají jen zlomek skutečné ceny. Možná, že nemá smysl, aby se vláda v tomto podnikání angažovala, ovšem upustí-li od něj naráz, neznamená to, že se tu automaticky vytvoří pulzující soukromý sektor.

Jak vypadá „výroba potravin“ za podobných podmínek názorně ukazoval třeba film „Sedm statečných“: když vláda nebyla funkční, sebrali většinu úrody bandité; když tomu chtěli rolníci zabránit, museli si najmout vlastní ochranku. Jak to nakonec v Latinské Americe skutečně dopadá vidíme — korupční vlády padají jedna za druhou, lid se postupně zbavuje loutkových vlád řízených z Wallstreetu MMF, ale i „Calverů“ či Che Guevarů a jiných banditů. Že by inspirace i pro nás ?

Tím samozřejmě netvrdím, že všichni obchodníci jsou zbyteční nebo příživníci — nebudu si přece sám nakupovat banány od farmáře z Ekvadoru ! 

Dvojí role ekonomických ukazatelů

Na Wall Street končí krize v momentě, kdy se finanční proměnné začínají obracet. …
Lidé (ale) nežijí ze směnného kursu a úrokové míry. Dělníky zajímá práce a mzda.

J. E. Stiglitz, Jiná cesta k trhu, str. 198

Jeden člověk může těžko plně obsáhnout velmi rozsáhlý soubor informací. Proto obvykle odvozujeme z takových souborů některé agregované údaje či jiné odvozené ukazatele, které nám situaci usnadňují. Patří sem různé ukazatele ve finančním vyjádření: Hrubý domácí produkt, míra jeho růstu, ukazatele v nativních jednotkách, třeba Hrubá výrova oceli, fiskální ukazatele jako míra inflace apod. Samozřejmě - když používáme takové ukazatele, část informace se ztrácí či zkresluje — např. při sečtení finančních ukazatelů se ztrácí informace o spotřebě materiálu v nativních jednotkách a informace může být zkreslena špatnou strukturou cen, při sčítání za větší celky - podniky, resorty apod. se ztrácí informace o jednotlivých subjektech.

V dobách komunistického plánování dokonce jeden můj kolega z Inorgy sepisoval kandidátskou disertaci na téma ztráty informace při agregaci dat — k čemu došel nevím, ale ten problém nemusí být nutně umělý.

Představme si, že chcete v malém obchodovat na burze a vymyslíte si nějaký ukazatel (jeho struktura není pro naší úvahu podstatná), který vám umožní správně odhadnout, které podniky půjdou v budoucnosti „nahoru“. Pokud budete úspěšní, umožní vám takový ukazatel slušně vydělat, pokud zvolíte špatně, proděláte. Podstatné je, že ony uvažované podniky budou bez ohledu na vás fungoval  normálně a nebudou se švejkovsky snažit plnit onen váš ukazatel.

Jiná je situace, když se dostanete do pozice, kde můžete o podnicích rozhodovat a sdělíte jim, podle jakého kritéria je budete hodnotit — např. poskytnete jim podle toho dotaci, úvěr či jinou formu podpory. Najednou se normální chování podniků změní, namísto produkce se začnou starat o plnění ukazatelů. Máme s tím přece bohaté zkušenosti z dob komunistického plánovaného hospodářství ! Vždyť v těch dobách se mnohokrát upravený plán vždy nakonec plnil na 100% !

Ale na základě podobných direktivních ukazatelů přece fungují i jiné socialistické instituce, jako je Evropská komise či Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Joseph E. Stiglitz tomu věnuje v citované knize nemálo prostoru. A on to přece musí vědět, vždyť v takových institucích po léta působil ! Ať tomu říkáme míra inflace, HDP, tempo růstu nebo třeba „uhlíková stopa“.

Nedávno jsem narazil na jiný dogmatický požadavek ideologů „volného trhu“: ústavní dodatek o vyrovnaném rozpočtu. Ocituji opět knihu Stiglitze (str. 177), co by se stalo, kdyby takový dodatek přijalo v USA:

Kdyby dodatek prošel, vláda by se musela zřeknout jednoho z ústředních úkolů, udržovat hospodářství na hladině blízké plné zaměstnanosti. Bez ohledu na to, že expanzionistická fiskální politika je jedním z mála způsobů, jak se dostat z deprese, nehledě na odpor Americké vlády vůči dodatku o vyrovnaném rozpočtu, se americké ministerstvo financí a MMF nerozpakovaly obhajovat obdobu dodatku o vyrovnaném rozpočtu v Thajsku, Jižní Koreji a dalších východoasijských zemích.

Je logické, když americká vláda hájí zájmy amerického lidu, méně logické, když hájí jen zájmy amerických bankéřů. Ovšem tragické je, když takové zájmy hájí loutkové vlády v jiných zemích. A je podivné, když zastánci proměnných kurzů mezi evropskými měnami najednou odstraňují jiný stupeň volnosti systému ideologickým požadavkem takového dodatku.

Konečně — vhodným švejkováním lze vyrovnaného rozpočtu dosáhnout stejně, jako se za komunistů plnil plán na 100%. Ovšem za cenu omezení té užitečné produkce.

Znalosti a technologie —
základ pokroku

Konkrétně (vlády) byly přesvědčeny, že k zaplnění příjmové mezery … je potřeba nejprve vyplnit znalostní (how-know) a technologickou mezeru.

J. E. Stiglitz, Jiná cesta k trhu, str. 155

Takto se podařilo překonat krizi ve východoasijských zemích. Bohužel — naši politici postupují zcela opačně — znehodnocováním a devalvací vzdělání — bohužel často s podporou části obyvatel. Mohou tím dosáhnout jediného: zatímco my budeme žvanit o údajných kvalitách euroamerické civilizace, ostatní země nás snadno předstihnou. A jak ukázala dávná historie, bránit se tomu ochranářskými opatřeními — budováním dalších „čínských zdí“ — není tou pravou cestou, pravá cesta je jediná — rozvíjet vlastní kulturu a vzdělanost, a tak nedat jiným možnost, aby nás překonali.

Hlavní příčiny znalostního a technologického zaostávání vidím v těchto bodech:

Závěrečná poznámka

Uvedu ještě jeden citát z uvedené knihy J. E. Stiglitze (str. 210-211), který napsal v souvislosti a krizemi v Asii:

V Asii se samozřejmě objevila spousta jiných teorií, včetně teorie spiknutí, jíž nesdílím, která vidí v politice MMF buď vědomý pokus o oslabení východní Asie — oblasti, jež v předcházejících čtyřiceti letech vykazovala největší tempo růstu — nebo přinejmenším pokus o zvýšení příjmu lidí z Wall Street a dalších peněžních center.

Z pohledu amerického politika a vicepresidenta Světové banky lze taký pohled zásadně odmítnout. Jinak je tomu asi z pohledu Srba, kterému američtí fašističtí piloti zbořili dům, zabili rodinné příslušníky a zničili v jeho městě všechny mosty — taková „pomoc“ připomíná snad jen spojenou pomoc Hitlera a Stalina Polsku na podzim 1939. Z tohoto pohledu je odmítáni podobných teorií mnohem obtížnější, i když je těžší určit, zda viníky je nutno hledat na Wall Streetu, ve Washingtonu či v Bruselu a či hlavním motivem je ideologické zničení komunismu v jakékoliv formě, likvidace potenciální konkurence či prosté vytunelování.

K Stiglitzově analýze vývoje ekonomiky v Evropě se ještě vrátíme.

Kromě toho se autor domnívá, že svět by neměli ovládat jen bankéři způsobem, kterým ho vidí ekonomové. A k hlavním myšlenkám, které ovládají náš lidský svět, by měly patřit třeba poznání a ochrana přírody (v původní nezidelogizované a nezkomercionalizované podobě, ne takové, kterou zneužívají dnešní politici) a snaha o lepší vztahy mezi lidmi a mezi národy. To vše založené ne na primitivních pověrách, ale na empirických poznatcích a jejich zobecnění. Pokud nemá lidstvo (druh homo sapiens) degenerovat, měl by své síly zaměřit spíše k poznávání a osvojování přírodních a společenských zákonů , např. při mezinárodní spolupráci při průzkumu a pronikání do blízkého i vzdálenějšího vesmíru, zabydlení dosud neobydlených částí planety (např. moře a mořské dno) apod. 



Poznámky


„“