Moc přízraků a politika strachu

Petr Fischer

BBC Česká republika

Převzato ze stránky
http://www.bbc.co.uk/czech/specials/812_nightmares/index.shtml

Úvod

 Politici slibovali lidem lepší budoucnost, svět, v němž se všem bude žít lépe. Ve střetu očekávání s politickou praxí ale jejich sliby postupně ztrácely hrany, drolily se a rozpouštěly.

Islámští fundamentalisté existují, ale jak silná je Al-Kaida?

Konec dvacátého století tak politika prožila v atmosféře krize ideologií, která se táhne od nového marxismu po soucitný konzervatismus.

21. století přineslo změnu. Politici našli novou cestu, jak zaujmout. Slibují větší bezpečí. Dušují se, že nás ochrání před všemi nočními můrami, před veškerými hrozbami, o nichž nemáme ani potuchy.

Jednou z největších hrozeb současnosti je mezinárodní terorismus. Mocná a skrytá síť teroristů, která disponuje tisíci spícími buňkami po celém světě a proti níž nelze bojovat jinak než vyhlášením války proti teroru.

Tato hrozba je však z velké části vymyšlená, je to fantazie, temná iluze, kterou přiživují přehánějící politici a tajné služby a nekritická média je šíří do světa.

Třídílná série filmů Adama CurtiseMoci přízraků a politice strachu, kterou se tu pokusíme představit, hledá odpověď na otázku, jak a proč byla tahle fantazie vytvořena a kdo z ní má prospěch.

V centru tohoto vyprávění stojí dvě skupiny - američtí neokonzervatici a radikální islamisté. Obě jsou živeny rozpadem liberálního snu. Společně se jim podařilo vytvořit nový svět, v němž vládne představa velké teroristické sítě. Představa, která politikům poskytuje nové možnosti moci.

Zrod přízraků

Náš příběh začíná v létě roku 1949. Egyptský školní inspektor jménem Sajd Kutb tehdy přijel do Spojených států studovat tamní školní systém.

Setkání s Amerikou ho šokovalo, a tento šok se stal jakýmsi Kutbovým zasvěcením.

Právě tehdy začal vytvářet myšlenkový systém vycházející z fundamentálního výkladu islámu.

Stejné myšlení inspirovalo i teroristy útočící 11. září 2001 na mrakodrapy Světového obchodního centra.

Kutb a Muslimské bratrstvo

Zkaženost světa

Co vlastně Kutba v Americe tak zasáhlo, popisuje historik John Calvert.

Curtisův dokument popisuje střet zájmů

„Všude kolem sebe viděl necitlivost, zkaženost, vulgárnost, všichni se bavili jen o filmových hvězdách a cenách aut. Taky se mu zdálo divné, že lidé věnují tolik času udržování trávníků a stříhání živých plotů, pro něj to byl důkaz sobeckosti a materiálnosti amerického způsobu života.“

Ještě horší otřes podle Calverta přineslo Kutbovi setkání s večerní zábavou Američanů.

"Hráli tam na gramofonu tehdejší hit Baby, it's cold outside, bylo tam intimní osvětlení, vytvářející romantickou atmosféru, Kutb píše, že se tam prsa třela o prsa, paže se vzájemně proplétaly a ve vzduchu visel sexuální chtíč…"

Lidé na parketu se možná cítili svobodně, bavili se, ale Kutb v nich viděl jen postavy ovládané primitivními animálními sílami.

Jsou to izolovaní lidé, kteří, jak usoudil Kutb, mohou zcela rozleptat společenská pouta. Ve školním inspektorovi začalo růst revoluční islamistické jádro, a zařekl se, že po návratu do Egypta všemi silami zabraní tomu, aby rozkladné síly Ameriky působily v jeho zemi.

Strauss - fanoušek Perryho Masona

Said Kutb nebyl ve své starosti sám, podobně se na americkou společnost tehdy díval americký politický filozof žijící v Chicagu Leo Strauss. Strauss se bál, že liberální proudy udělají ze Západu sídlo nihilismu a celá civilizace ztratí obranné látky proti rozkladu. Neomezená svoboda a uspokojování vlastních potřeb nakonec, podle Strausse povede k zániku, ztratí se tmel společnosti.

„Straussovi se to nelíbilo jenom proto, že dobrý vyhrál, ale kvůli tomu, že tu byly jasně vymezené hodnoty. To je Amerika, bojuje s nepřítelem, který ji chce zničit“

Stanley Rosen

Strauss došel k závěru, že společnost potřebuje k životu mýty, které udrží individuální touhy na uzdě. Náboženství, národ nebo poslání země, jako je Amerika, která je schopna čelit zlu celého světa.

Na Strausse vzpomíná jeho tehdejší žák, Stanley Rosen:

„Strauss byl velký fanoušek americké televize, jeho nejoblíbenějším pořadem byl Gunsmoke. Strauss pokaždé utíkal ze semináře domů, aby včas seděl u televize. Ta show podle něj měla dobrý vliv na americkou veřejnost, protože ukazovala střet dobra a zla způsobem, který každý mohl hned pochopit.“

„Hlavní hrdina nosil bílý klobouk, pasoval se s padouchem a nakonec vždycky vyhrál. Straussovi se to nelíbilo jenom proto, že dobrý vyhrál, ale kvůli tomu, že tu byly jasně vymezené hodnoty. To je Amerika, bojuje s nepřítelem, který ji chce zničit. Dobro a zlo.“

Stanley Rosen si vzpomíná i na druhou televizní obsesi Lea Strausse, a tou byl seriál o právníkovi Perry Masonovi. Filozof obdivoval jeho vtip a intelekt, to že dokázal vyhrát spor, i když třeba jeho klient byl vinen.

Muslimské bratrstvo

Ale zpátky do Egypta, který jsme opustili v roce 1950, kdy se do země vracel Said Kutb s myšlenkou na vytvoření nové společnosti, která by využívala vymoženosti Západu, ale dodržovala by přísná pravidla islámu.

Muslimové se začali radikalizovat

Kutb proto vstoupil do Muslimského bratrstva, organizace, která chtěla v Egyptě prosadit větší vliv islámu. Tato skupina, říká doktor Azzam Tamimi z Institutu islámského politického myšlení, věřila, že jako avantgarda musí přesvědčit ostatní, kteří žijí v nevědomosti o zhoubné podstatě západního sobectví.

„Masy potřebují vedení. A tahle avantgardní skupina měla lidi vyvézt ze západní temnoty ke světlu islámu. Lidé podléhají sobeckým touhám. Tato avantgarda, věřil Kutb, přesvědčí lidi svou čistotou, tím, že bude stát pospolu vzdor této zkaženosti.“

Muslimské bratrstvo podpořilo revoluci generála Násira, ale když Násir odmítl myšlenku islámského státu a zůstal otevřen Západu, bratrstvo se obrátilo proti němu.

Násir měl ale silné spojence, pomáhala mu i americká tajná služba CIA, která cvičila egpytské vyšetřovatele. Není tajemstvím, že se tu běžně používalo násilí. Jedním z vyšetřovatelů byl i generál Fouad Allam.

„Kutb si myslel, že je mimořádný člověk, považoval se za důležitého islámského myslitele, má silný charakter atd. Ale na konci dne, kdy se dostal do vojenského vězení, nám prozradil všechny detaily o činnosti své tajné skupiny a o rozkazech, které jim dal. Nejnebezpečnější byl plán na zatopení delty Nilu. Vlna měla spláchout celou zkorumpovanou zemi nevěřících.“

Infarkt a poprava

Mučení Kutb odnesl infarktem. Vše, co viděl, změnilo jeho názor. Západ je nejen sobecky animální, ale i animálně brutální. Proti jeho vlivu - říká se mu džahilia, neboli stav barbarské nevědomosti - píše Kutb ve vězení, lze na obranu islámu teď použít všech prostředků. Proměnu Kutbovi mysli, která dodnes ovlivňuje tisíce muslimských radikálů, popisuje politoložka Roxanne Eubenová.

„Džahilia byla teď mnohem nebezpečnější, nešlo jen o to, že ji šířily západní státy, ale i sami muslimové jí byli nakaženi “

Roxanne Eubenová

„Džahilia byla teď mnohem nebezpečnější, nešlo jen o to, že ji šířily západní státy, ale i sami muslimové jí byli nakaženi. Islám tedy nebyl už ohrožen jenom zvnějšku, nýbrž i zevnitř.“

„Tento stav si podle Kutba vyžadoval naléhavé řešení, protože džahiliou byl ohrožen kdokoliv kdykoliv, navíc si to lidé kvůli síle představivosti neuvědomovali, nevěděli, že vyznávají falešné pravdy, a ty správné zakrývají.“

„Islám byl tedy ohrožen ze všech stran, zevnitř, zvenku, kulturně, vojensky, ekonomicky, politicky. Za tak hrozných okolností bylo ospraveditelné každé násilí,“ vysvětluje Roxanna Eubenová a pokračuje: „důležité je, že toto násilí může být napříště mířeno i proti zkaženým muslimům, potenciálně tedy proti všem.“

Egyptský vůdce Násir vycítil Kutbovo nebezpečí, Kutb byl proto souzen a 29. srpna 1966 byl popraven. Jeho myšlenky ale žily dál. Jeho pokračovatelem se měl stát tehdy ještě mladík jménem Ajman Zavahiri, budoucí učitel Usámy bin Ládina.

Báječné velké společenství

Ve stejné době, kdy Kutbovy ideje zašlapala do země jeho poprava, v Americe oživuje vliv Lea Strausse. Rasové nepokoje rozkládají sen prezidenta Johnsona o Americe jako báječném velkém společenství, jak prezident říkal „great society“.

Paul Wolfowitz studoval Straussovu filosofii v Chicagu

„Je to společenství, kde každé dítě bude moci dosáhnout na vzdělání,“ sliboval prezident ještě v roce 1964. O dva roky později se Amerika otřásala pod protesty a masovým násilím v ulicích.

Čím to je, ptala se tehdy skupina intelektuálů kolem Irvinga Kristola, která sympatizovala s myšlenkami Lea Strausse. Kristol, považovaný za zakladatele neokonzervatismu, na tu dobu vzpomíná.

„Musí se změnit nebo zrušit tento zákon, ten a ten, v šedesátých letech to byla skoro mantra. A co se stalo, kriminaltia rostla, šířily se drogy, všechno se hroutilo, něco muselo být špatně. To bylo něco, co si liberálové v žádném případě nechtěli připustit. Měli své reformy, které vedli k takovým důsledkům, s nimiž si liberálové nevěděli rady.“

Nástup neokonzervatismu

Deziluze z krachu liberálních hodnot přivedla Kristola k myšlenkám Lea Strausse. Podobným směrem se vydali i další intelektuálové, kteří pak zamířili na důležité pozice do Washingtonu.

„Chtěli do světa přinést dobro a překonat fundamentální oslabení americké společnosti“

Stephen Holmes

Budoucí náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz studoval Straussovu filozofii v Chicagu, podobně jako Francis Fukuyama, známý svým esejem o konci dějin a konečném vítězství demokracie. Skupina rostla a postupně získala i jméno - neokonzervativci.

Cíle neokonzervativců shrnul politický filozof, profesor Stephen Holmes.

„Chtěli do světa přinést dobro a překonat fundamentální oslabení americké společnosti, která podle nich trpěla či byla prohnilá, jak oni tehdy říkali, relativismem, liberalismem, ztrátou sebedůvěry, ztrátou víry v sebe sama.“

„A jeden z největších projektů straussiánů, který chtěli uskutečnit během studené války, bylo posílení sebedůvěry Američanů a vytvoření víry, že Amerika je jediná síla dobra na světě, kterou je třeba potřebovat, protože jinak by převládlo zlo,“ vysvětluje profesor Holmes.

Zlý Sovětský svaz

Totální zlo - Sovětský svaz

K prosazení svého cíle neokonzervativci potřebovali ještě druhý pól - totální zlo, jímž se měl stát Sovětský svaz. Problém byl ovšem v tom, že oficiální americká politika na začátku sedmdesátých let vedla jiným směrem.

Richard Nixon prosazoval jednání se SSSR

„Poprvé v dějinách je tu obrovská možnost vytvořit opravdu globální společnost, která bude založena na principu vzájemné provázanosti, jestliže se s touto vizí ztotožníme, jsem přesvědčen o tom, že když se ohlédneme za všemi nepokoji, uvidíme, že to byla cesta k mnohem pružnějšímu funkčnímu systému,“

tvrdil tehdy americký ministr zahraničí Henry Kissinger, pragmatik moci, realista, který s prezidentem Nixonem prosazovali jednání se Sovětským svazem.

Byla to takzvaná politika zadržování, detente, která v roce 1972 vedla k první odzbrojovací dohodě mezi USA a SSSR. Takto ji po návratu z Moskvy oslavoval prezident Richard Nixon.

„Minulý pátek v Moskvě jsme byli svědky začátku konce éry, která začala v roce 1945. Tímto krokem se zvyšuje bezpečnost obou národů. Začali jsme snižovat úroveň strachu tím, že odstraňujeme jeho příčiny. Je to pro dobro našich lidí i lidí na celém světě.“

Tým 'B'

Kissengerova vize ale neměla čas na uskutečnění, krach ve válce ve Vietnamu a aféra Watergate vedla k prudké výměně stráží.

„Začali jsme snižovat úroveň strachu tím, že odstraňujeme jeho příčiny. Je to pro dobro našich lidí i lidí na celém světě “

Richard Nixon

Nejdůležitější místa v americké administrativě Geralda Forda poprvé ovlivňují lidé spříznění s neokonzervativním hnutím - ministr obrany Donald Rumsfeld a šéf prezidentova týmu Dick Cheney. Rumsfeld zcela změnil americkou rétoriku. Píše se rok 1976.

„Sověti mají spoustu práce na všech úrovních, jsou zaujati rozvojem zbraní, které vyrábějí, pracují na zvyšování svého průmyslového potentiálu, rozvíjejí akceschopnost svých institucí, snaží se vyvinout další nové zbraně, pilně pracují na jejich zdokonalování a zvyšování možnosti těchto zbraní. Rok po roce Sověti prokazují, že pracují na svém cíli, protože to, co dělají, má svůj jasný cíl.“

Rumsfeld obvinil Sovětský svaz z toho, že porušuje smlouvy uzavřené s Kissingerem. Tajné služby, především CIA, ale prokazovaly opak. Šéfem úřadu pro záležitosti SSSR v CIA byl tehdy Melvin Goodman.

„Rumsfeld tehdy vedl v letech 1975 1976 velmi intenzivní politickou kampaň, která měla ve Washingtonu odezvu. Do tohoto boje měla být zatažena i CIA. Lidé jako Rumsfeld nebo Paul Wolfowitz chtěli, aby CIA vytvořila mnohem hrozivější přehledy o snahách Sovětského svazu bojovat a vyhrát v jaderné válce.“

Goodman a jeho lidé takový obraz nebyli schopni dodat, a tak vznikla konkureční hodnotící skupina, jejímž členem byl i Paul Wolfowitz - takzvaný tým B.

Tuze moderní zbraně

„Tehdy vznikla myšlenka na vytvoření týmu odborníků z vnějšku, kteří by měli k dispozici stejné údaje, jako měla CIA, a kteří by ověřili, zda nelze dojít k jiným závěrům. Já jsem byl její předseda, protože jsem nebyl expert na jaderné zbraně. Byl jsem spíše expert na hodnocení postojů, ne na zbraně.“

CIA vytvořila o SSSR hrozivější obraz, než byla skutečnost

„Ale klíčovou otázkou byly právě postoje Sovětského svazu, protože CIA se dívala jen na čísla, pouze počítala zbraně, ale zbraně můžete použít různě, k obraně nebo útoku. Věděli jsme třeba, že Sověti sdílejí ideu strategické obrany, ale nemluví o ní, CIA to ale pominula, jako by o tom nevěděla.“

„No, zkrátka, dal jsem dohromady skupinu, která začala zkoumat důkazy,“ vzpomíná Richard Pipes, šéf týmu B, s nímž se ještě setkáme na jiné pozici, v roli důležitého poradce Ronalda Reagana.

Tým B prozkoumal všechna data, která CIA o Sovětech měla, nenašel však žádné důkazy, že Sovětský svaz vyrábí nebezpečné zbrojní systémy. A tak začal tvrdit, že sovětské zbraně jsou tak moderní, že je ani běžnými způsoby špionážních pozorování nelze odhalit.

Rozporuplné názory

Dr. Anne Cahnová, která na konci 70. let vedla Agenturu pro ozbrojení a kontrolu zbraní, popisuje jeden z případů.

„Všechno to byly fantazie, sovětské radary v Krasnojarsku byly například považovány za laserové zbraně, ačkoli s tím neměly nic společného“

Anne Cahnová

„Nemohli říct, že Sověti mají akustický systém, kterým mohou zachytit americké ponorky, protože je nemohli najít, a tak řekli, možná, že mají neakustické systémy, které ohrožují bezpečnost našich ponorek a jsou tak zranitelnější. Nebyl ale jediný důkaz, že takový systém mají.“

Šéf týmu Richard Pipes tyto námitky odmítá.

„CIA nevěřila ničemu, co se nedalo doložit v přísném matematickém či vědeckém smyslu. A já jsem tvrdil, že by měli brát v úvahu i měkčí data. V dobách existence SSSR jsme se o to pořád přeli. Ta hrozba, o níž jsme mluvili, ale nebyla žádná fantazie, byla to tvrdá realita.“

Anne Cahnová šéfovi týmu B Pipesovi oponuje.

„Všechno to byly fantazie, sovětské radary v Krasnojarsku byly například považovány za laserové zbraně, ačkoli s tím neměly nic společného. Nevěřím tomu, že cokoliv ze zpráv týmu B byla pravda.“

Vymyšlený mýtus

Tým B a jeho varovná zpráva ale šířila svůj vliv, Výbor pro současné nebezpečí, který k tomu účelu založili neokonzervativci, připravil mediální ofenzívu, v televizních klipech vystupoval i ruský spisovatel Alexandr Solženicyn.

Neokonzervativce podpořil v televizi ruský spisovatel Solženicyn

Tenhle druh neokonzervativního mýtu, tvrdí autor filmu Adam Curtis, takto zdramatizovaný boj dobra se zlem, byl přesně tím, o čem Leo Strauss vyprávěl svým studentům.

Byl to mýtus, který měl zabránit morálnímu rozkladu společnosti. Šlo o výmysl, ale výmysl nutný, aby Amerika pochopila, co jejím posláním.

A tato přízračná vize boje jediné dobré Ameriky proti sídlu všeho Zla Sovětskému svazu přinesla neokonzervativcům nebývalou moc. Přestože, jak tvrdí politický filozof Stephen Holmes, šlo o zkreslený pohled.

„Je to falešná vize, svět není rozdelěn na dobré a zlé, dobro a zlo, boj, v němž se ocitli, nebyl bojem dobra se zlem, Spojené státy, což zjistí každý pozorovatel, dělaly a dělají dobré i špatné věci, jako každá velmoc, tak to prostě v dějinách chodí. Ale neokonzervativci chtěli vytvořit svět morálních jistot, proto vymysleli mytologii, pohádky, v nichž jakoukoliv sílu, která oponovala USA, vykreslovali jako satana, představitele Zla.“

Lékař z dobré rodiny

Dobová televizní reklama filmaře Adama Curtise člověku ukáže Egypt v roce 1970. Egyptská společnost žije stále západnějším stylem a vyrůstá v ní silná střední třída, čerpající bohatství z přílivu zahraničního kapitálu. Patří k ní i Ajman Zavahiri, mladý lékař na začátku své kariéry.

Ajman Zavahiri původně pracoval jako lékař

„Ajman byl lékař, pocházel z velmi dobré rodiny, jeho otec byl univerzitní profesor, jeho dědeček byl velvyslanec, byla to velmi respektovaná rodina. Patřil k lidem, kteří jednali podle knihy, podle Koránu. Nedělal to kvůli penězům, přestiži nebo propagandě, Ajman se stal lídrem kvůli svým postojům,“ vzpomíná Omar Azzam, bratranec Ajmana Zavahiriho.

Ve skutečnosti Ajman Zavahiri pokračoval ve stopách popraveného Saida Kutba. Jeho organizace, později Islámský džihád, viděla v tehdejším režimu prezidenta Sadata západní korupci a nebezpečí pro celou islámskou kulturu. Největší zrada přišla, když Sadat na přemlouvání Kissingera začal jednat o míru s Izraelci. Plán na odstranění Sadata, který se tehdy zrodil, podpořila i islámská revoluce Alatoláha Chomejního v Íránu.

Síla neokonzervativců

Atentát na Sadata

Zavahiriho Islámský džihád zaútočil, aby masám ukázal, jak zkažený byl režim, který Sadat podle Západu budoval, Kamal Habib, zakládající člen Islámského džihádu, říká:

„Opovrhovali jsme každodenním děním ve světě, chtěli jsme svět změnit a předělat. Proto jsme se chtěli zbavit Sadata“

Kamal Habib

„Jedním žijícím vůdcem Islámského džihádu jsem já, druhým byl Ajman Zavahiri. Razili jsme cestu islámského státu mysli, spíše než dříve umírněnější ideje. Psychologicky jsme se cítili být nad realitou. Opovrhovali jsme každodenním děním ve světě, chtěli jsme svět změnit a předělat. Proto jsme se chtěli zbavit Sadata.“

Atentát na Sadata provedla skupina důstojníků, kteří patřili k Islámskému džihádu. Egypťané ale nepovstali, jak čekal Zavahiri. Sadatovi vrazi byli začteni a popraveni, do vězení putoval i Zavahiri, dostal tři roky. Následující záznam Zavahiriho protestů pochází z doby věznění.

„Mluvíme k celému světu, kdo jsme, kdo jsem a proč nás tady zavřeli, Odpověď na první otázku: jsme muslimové, jsme muslimové, kteří věří ve své náboženství, v tom nejširším smyslu, věříme v ideologii i praxi. A uděláme všechno proto, abychom vytvořili takový islámský stát a islámskou společnost.“

„Zavahiri pochází z velké aristokratické egyptsko-súdánské rodiny, je přesvědčen o tom, že je vizionář. Nezáleželo mu na prostředcích, jak dosáhnout cíle. Jako Lenin věřil, že revoluce v jedné zemi může spustit revoluci v celém světě. Věřil tomu, že se mu povede strhnout masy, ale ono to nefungovalo,“ říká Gilles Kepel, historik islámského hnutí.

Jediný prostředek: zabíjet

Zavahiri byl zklamán, a toto zklamání spojené s tvrdými podmínkami ve vězení, údajně i mučením, připomínající příběh Saida Kutby, ho přimělo k radikalizaci islamistického přesvědčení. Doktor Azzam Tamimi z Institutu islámského politického myšlení tvrdí:

„Můžete zabít tolik lidí, kolik chcete, protože cíle jsou přece vznešené“

Azzam Tamimi

„Ajman Zavahiri došel k závěru, že když chcete dosáhnout něčeho, co jak věříte, je vznešený cíl, můžete k tomu použít i ty nejhroznější prostředky, které se vám dostanou do ruky.“

„Můžete zabít tolik lidí, kolik chcete, protože cíle jsou přece vznešené. Logika je asi taková: jsme avantgarda, jsme správní muslimové, všichni ostatní se mýlí, a nejen to, všichni ostatní nejsou muslimové, a jediný prostředek, jak dosáhnout dokonalosti, je zabíjet.“

Islámští fundamentalisté se podle doktora Tamima začali radikalizovat, což bude mít už brzy vážné politické důsledky. Děje se tak přesně ve stejné době, kdy náboženský fundamentalismus začíná ovlivňovat politiku v USA.

Na scéně fundamentální křesťané

Američtí neokonzervativci se spojili s náboženským pevným jádrem republikánské strany, a podpořili kandidaturu Ronalda Reagana. Irving Kristol, zakladatel hnutí, vysvětluje, proč bylo náboženství tak důležité:

Reaganovi pomohly ke zvolení miliony fundamentálních křesťanů

„Myšlenka, že čistě sekulární společnost je schopna se vyrovnat se všemi patologickými jevy, které se tehdy šířily ve společnosti, se ukázala jako chybná. A v té chvíli jsem se obrátil ke kultuře konzervatismu.“

„Jsem přesvědčen, že náboženství hraje obrovskou roli při vykoupení naší země, a liberalismus není ochoten náboženství tuto roli přiznat. Konzervatismus toho schopen je, ale do té doby to nedělal.“

Kristol a jeho neokonzervativní přátelé se proto rozhodli, že v kampani nejenom podpoří Ronalda Reagana, ale že mu k tomu dopomohou zmobilizované masy, miliony dříve nevolících fundamentálních křesťanů.

Reagan skutečně vyhrál, podle analytiků právě díky přílivu křesťanských voličů, kteří kvůli odporu k politickým kompromisům dříve nechodili volit (podobný scénář, shodují se někteří komentátoři, pomohl naposledy i Georgi Bushovi).

Tým 'B' do vedení

S Reaganem se k moci dostali i vlivní neokonzervativci. Paul Wolfowitz se dostal na ministerstvo zahraničí, řídil oddělení vytváření zahraniční politiky. Wolfowitzův blízký přítel Richard Perle se stal náměstkem ministra obrany. A z šéfa týmu B, Richarda Pipese, udělal prezident Reagan jednoho ze svých hlavních poradců.

„Jsem přesvědčen, že náboženství hraje obrovskou roli při vykoupení naší země, a liberalismus není ochoten náboženství tuto roli přiznat “

Irving Kristol

Ani Reagan, vysvětluje Richard Pipes, zpočátku nepochopil, že neokonzervativní vize boje Dobra se Zlem je jedinou cestou, jak se postavit Sovětskému svazu.

„Reagan zpočátku nechápal, že agresivita Sovětů spočívá v systému. Reagan byl velmi laskavý člověk, byl k lidem velmi příjemný, což byla důležitá část jeho image. On chtěl Sověty jen přesvědčovat o tom, že jejich ideologie je špatná, že si musejí zvolit tu správnou, aby byli prosperující zemí. A já mu říkal, to nebude fungovat, musíme je donutit, aby změnili systém. Dalo mi hodně přesvědčování, než to pochopil.“

Reagan, popisuje další postup Adam Curtis, dostal na stůl zprávu Pipesova týmu B. Neokonzervativci ale tlačili dál. Přesvědčovali Reagana, že Sovětský svaz je ještě mnohem agresivnější.

Propagandistické teorie

Neokonzervativec Michael Ledeen, vysoce postavený poradce ministra zahraničí, byl tehdy silně ovlivně knihou Teroristická síť. Přesvědčila ho o tom, že Sověti koordinují mezinárodní terorismus.

Reagan dle dokumentu neokonzervativnímu mýtu podlehl

Organizaci pro osvobození Palestiny, Rudé brigády, to vše řídí Sovětský svaz, který chce pomocí teroru ovládnout svět.

Lidé uvnitř CIA i tentokrát označili tuto teorii za vymýsl. Michael Ledeen nikoli.

„Snažili se tehdy všechny přesvědčit, jsme se úplně zbláznili. CIA nikdy nevěřila tomu, že Sovětský svaz je hlavním organizátorem mezinárodní teroristické sítě. Vždycky razili svoji představu, Teroristé pro ně byli jen regionálně působící skupiny nespokojených, kteří chtěli nějak změnit podmínky, třeba špatné sociální podmínky.“

Michael Ledeen, jehož představu tehdy sdílel i šéf CIA William Casey, je dodnes přesvědčen, že měl pravdu, ne tak bývalý šéf oddělení CIA pro sovětské záležitosti Melvin Goodman, který věděl, že tuto teorii z propagandistických důvodů částečně vymyslela CIA.

„Dokonce i operační důstojníci to Caseymu říkali, říkal jsem si, snad ho to přesvědčí, ale on viděl jen to, co měl v hlavě. On věděl, že Sověti řídí teroristickou síť, nic ho v tom nemohlo zviklat - lež se stala skutečností.“

Neokonzervativci mění svět

A tak v roce 1983, pod vlivem neokonzervativního mýtu, prezident Reagan podepsal tajný dokument, který zcela změnil dosavadní americkou politiku. Amerika měla bojovat v tajné válce proti Sovětskému svazu. Byl to boj Dobra proti Zlu.

I sami neokonzervativci začali svému mýtu věřit, stali se z nich „demokratičtí revolucionáři“, kteří ve jménu dobra budou šířit demokracii po celém světě.

„Ten termín znamenal, že chceme podporovat všechny lidi, kteří se ve jménu demokracie chtějí postavit tyranským režimům kdekoliv na světě, aby vybudovali demokratický systém. Ano, je to velmi jednoduché, to není žádná nukleární fyzika, víte, svoboda je velmi jednoduchá věc,“ říká Michal Ledeen.

Neokonzervativci začali měnit svět.

Boj za svobodu

V centru příběhu o nočních můrách a politice strachu vystupují dvě skupiny - američtí neokonzervativci a radikální islamisté.

Chystají se spojit svoje síly v boji proti Říši zla - Sovětskému svazu.

Bitva o budoucnost světa, říká se jí boj za svobodu, se odehrává v Afgánistánu, kam vtrhla sovětská vojska.

Americký prezident Ronald Reagan jejich posvátnému tažení v roce 1983 zasvěcuje supermoderní americký raketoplán Columbia.

Od konce sedmdesátých let probíhá v Afghánistánu tuhý boj proti sovětské invazi. Odpor nacionálních mudžahedínů přinesl do Ameriky novou inspiraci.

Sověti v Afghánistánu

Malá kabala v Bílém domě

Neokonzervativci, kteří se dostali na důležitá Reaganova místa, tehdy podle Adama Curtise přišli na myšlenku, že právě mudžahedíni budou jedním z hlavních nástrojů boje proti Říši zla, kterou v jejich mytické vizi světa byl Sovětský svaz.

Reaganovu politiku řídila úzká skupina jeho poradců

„Byli jsme taková malá skupinka lidí v Bílém domě, malá kabala, která ovliňovala Reaganovu politiku či Reaganovu doktrínu,“ popisuje tehdejší nálady v Bílém domě Reaganův poradce Jack Wheeler.

„Naši skupinu držela pohromadě vize nebo snaha přinést do světa více svobody, větší bezpečnost, a to tím, že se zbavíme Sovětského svazu jako takového.“

„Proto jsme podporovali bojovníky za svobodu. Právě tohle byla hlavní hnací síla konzervativního hnutí po celou dobu Reaganovy éry,“ vzpomíná Jack Wheeler.

Měnění mýtu

Neokonzervativci v Reaganově okolí bojovali proti absolutnímu zlu Sovětského svazu.

„V jistém smyslu jsme byli více revolucionáři než konzervativci, neboť jsme se snažili změnit zakořeněné představy o roli americké moci ve světě“

Richard Perle

Inspirovali se učením filozofa Lea Strausse, který tvrdil, že společnost potřebuje jednoduché vlivné mýty k tomu, aby udržela soudržnost a ubránila se rozkladnému vlivu osobní svobody. Tolik alespoň Curtisovo čtení Strausse.

V Reaganově administrativě měli neokonzervativci jedinečnou možnost, jak svůj mýtus proměnit ve skutečnost.

„V jistém smyslu jsme byli více revolucionáři než konzervativci, protože jsme se snažili změnit hluboce zakořeněné představy o vlastní roli americké moci ve světě,“ tvrdí Richard Perle, v Reaganově době náměstek ministra zahraničí.

„Chtěli jsme, aby tato moc byla využívána konstruktivně, aby se rozšířili možnosti slušných vlád po celém světě. Neměli jsme radost z toho, že jsme udržovali blízké, skoro intimní vztahy s diktátorskými režimy.“

Velkou pomoc v uskutečňování vize Richarda Perla a jeho neokonzervativních přátel měl přinést nový šéf CIA William Casey.

Souhlasil s tím, že Afghánistán je klíčovým bojištěm dobra proti zlu, a proto rozhodl o radikálním zvýšení finanční pomoci tamním mudžahedínům bojujícím proti sovětským vojskům.

Amerika se spojila s islamisty, dala jim ty nejmodernější zbraně a potřebný výcvik.

„Vypadalo to, že Afghánistán měl sehrát klíčovou roli. Casey ke mně přišel a řekl, příští měsíc se tam vydáte, dám vám vše, co budete potřebovat, abyste vyhráli. Jeďte tam a vyhrajte, řekl mi,“ vzpomíná Milton Bearden, který v té době pracoval pro CIA.

„Nechtěl, aby pasivně vykrváceli, jako tomu bylo ve Vietnamu. Řekl - to, co budete potřebovat, dostanete. Dal mi střely Stringer a k tomu miliardu dolarů.“

Kde je Afghánistán?

Spolupráce mezi mudžahedíny a Američany se rozjela. Přes pákistánské hranice do Afghánistánu plynuly zbraně a velké peníze.

Agenti CIA cvičili mudžahedíny proti Sovětům

Agenti CIA cvičili mudžahedíny v zabíjení a teroristických praktikách, umísťování bomb do aut a podobně. Do Afghánistánu přijížděli další arabští bojovníci.

Byl mezi nimi i Abdullah Anas, který velel jedné z arabských skupin bojujících na severu Afghánistánu.

„Viděl jsem fatwu, rozkaz, že všichni muslimové mají povinnost pomoci Afgháncům osvobodit jejich zemi. Ale já jsem vůbec nevěděl, kde tenhle Aghánistán je.“

„Nevěděl jsem, jak se tam dostanu, nikdy jsem o něm neslyšel, ani ho neviděl na mapě. Nevěděl jsem, jaká letecká společnost tam létá. Kde dostanu víza, stovky otázek. Ale tehdy jsem potkal Abdullaha Azama.“

Abdullah Anas nebyl sám, kdo podlehl kouzlu charismatického náboženského vůdce Abdullaha Azama.

Azam - záruka afghánské věci

Azam rychle získal velkou moc, mnohokrát byl v Americe, kde dostával peníze, pro sebe a další dobrovolníky ve svaté válce proti Říši zla.

„Azam jezdil po světě, do Ameriky, do Saudské Arábie, jezdil, kam chtěl, protože všude afghánskou věc rádi podpořili“

Azzam Tamimi

„Abdullah Azam byl marketingovým nástrojem, který prosazoval afghánskou věc mezi Araby. Začali mu říkat emír arabských mudžahedínů, vůdce arabských mudžahedínů,“ hodnotí Azamovu roli Azzam Tamimi z Institutu islámského myšlení.

„Založil v Pešávaru úřad, který se staral o Araby, přijíždějící bojovat ve svaté válce. Žádné dveře mu nebyly zavřeny, naopak, všechny byly otevřeny, protože Američané, Saudové, Pákistánci a mnoho dalších lidí chtělo, aby Sověti v Afghánistánu prohráli a byli ponížení.“

„Přijížděli sem Arabové ze všech možných prostředí. Azam jezdil po světě, do Ameriky, do Saudské Arábie, jezdil, kam chtěl, protože všude afghánskou věc rádi podpořili,“ připomíná Tamimi.

Abdullah Azam ale nebyl jen nástroj, chtěl víc, i on jako neokonzervativci považoval boj proti Sovětům za první etapu tažení. Azamovi šlo o svržení zkorumpovaných a tyranských režimů v muslimských zemích.

Afghánští bojovníci měli být základem nového politického hnutí, které svede politický boj v jednotlivých zemích a bez násilí přesvědčí občany, aby svrhli své tyrany ve jménu čistého islámského státu.

Všichni bojovníci museli za Azama přísahat, že k prosazení politických cílů nebudou používat násilí na civilním obyvatelstvu.

Bohatý spolupracovník Usáma bin Ládin

Azam nevládl sám, měl celou řadu poradců a pomocníků, jedním z nich byl i Usáma bin Ládin.

Hlavním Usámovým úkolem bylo dávat peníze

„Usáma se na boji začal podílet v roce 1985. Je známo, že pochází z bohaté saúdské rodiny, a když přijel, měl hodně peněz na utrácení,“ vzpomíná velitel arabských bojovníků Abdullah Anas.

„Šejch Abdullah Azam byl vzdělanec, uměl zorganizovat Afgánce, ale nebyl to bohatý člověk. Usáma vyplnil tuhle mezeru. Hlavním Usámovým úkolem kromě jeho osobních kvalit bylo dávat peníze.“

Azam postupně ztrácel půdu pod nohama, do Afghánistánu totiž stále častěji přicházeli radikální islámští extremisté. Kde se brali?

„Vlády blízkovýchodních zemí, vlády arabských zemí, začaly postupně vyprazdňovat svá vězení,“ odpovídá Milton Bearden, v té době agent CIA v Afghánistánu.

„Spousta islámských extremistů šla rovnou z vězení do svaté války v Afghánistánu a jejich vlády doufaly, že tu tihle lidé přijdou o život. Mnoho těchto lidí byli Egypťané, kteří po atentátu na Sadata byli zatčeni, ale nebyli popraveni. Seděli ve vězení. A ti všichni teď odjeli.“

Korán jako zákon

Přijel i Ajman Zavahiri, ideolog Islámského džihádu. Byl přesvědčen, že právě on a jeho skupina představují ten správný islámský postoj.

„Byla to zabijácká guerilla, vypadali jako zlí bojovníci z Hvězdných válek“

Milton Bearden

Zavahiri byl žákem popraveného Saida Kutba a spolu s ním věřil tomu, že Západ ničí islámskou kulturu. Rádoby demokratičtí vládci se chovají jako diktátoři, jsou zkorumpování a zapomínají na nadřazenost koránu, což znamená, že nejsou muslimové.

Ajman Zavahiri proto prosazoval myšlenku ostentativních masakrů na těchto vládcích a všech, kteří je podporují. Jedině taková akce, věřil vůdce Islámského džihádu, donutí lidi k prozření a návratu ke koránu.

„Když egyptská skupina džihádistů přijela z Egypta, přijeli s ideologií, že všichni, kdo se podílejí na demokratických postupech a chodí volit nebo říkají lidem, aby chodili k volbám, nebo dělají něco podobného, zcela odmítají korán,“ vzpomíná Abdullah Anas.

„Znamenalo to asi tolik: když muslim odmítá korán, musí být jednoduše, měl by být, musí být zabit. A to přesně to se dělo.“

Ani agent CIA Milton Bearden na tyto fanatiky nevzpomíná v dobrém:

„Do skutečných problémů jsem se v Afghánistánu dostal jedině, když jsem potkal tyhle chlapíky. Byla to zabijácká guerilla, vypadali jako zlí bojovníci z Hvězdných válek.“

Požadavek stabilní vlády v Afghánistánu

V roce 1987 se nový vůdce sovětských komunistů Michail Gorbačov rozhodl, že stáhne vojáky z Afghánistánu. Jeho země už válku nemohla finančně unést, celé hospodářství se hroutilo.

Reagan a Gorbačov, vůdci říší „dobra“ a „zla“

Gorbačov ale nechtěl odejít jen tak, protože by jen těžko vysvětloval, proč desetitisíce sovětských občanů muselo v Afghánistánu zemřít, a tak na stůl vrátil starou kartu, důvod, proč údajně sovětská vojska přišla.

„Odejdeme,“ řekl Gorbačov, „až bude v Afghánistánu stabilní vláda.“ O pomoc při jednáních o míru požádal Američany. Ti to odmítli.

Takto o problému v televizi BBC diskutovali mluvčí Gorbačova Vladimír Pozner a neokonzervativec Richard Perle.

Pozner tvrdil: „Jsem přesvědčen, že můžeme z Afghánistánu odejít, pokud nebudete dál podporovat ty, jimž vy říkáte bojovníci za svobodu a my kontrarevolucionáři. Je to možné, jenom když USA budou chtít totéž.“

Perle oponoval: „Není to nijak složité. Tihle bojovníci přijeli o Vánocích roku 1979, a do Vánoc mohou klidně odjet, když se rozhodnou opustit tuto zemi. Ať si potom o své budoucnosti rozhodnou sami Afghánci. Když odejdete, problém podpory mudžahedínů se vyřeší sám.“

Gorbačov neuspěl, nepomohla ani depeše, v níž Američany varoval, že stažení sovětských vojsk nepřinese do Afghánistánu svobodu a demokracii, nýbrž že zemi ovládnou extrémní islámské síly.

Radikální islamisté

Rozpad Sovětského svazu zevnitř

Sověti se přesto stáhli, a zakrátko zkrachovalo celé komunistické impérium. Islamisté i neokonzervativci se cítili jako vítězové.

„Ve skutečnosti se Sovětský svaz rozpadl sám zevnitř“

Adam Curtis

„Říkal jsem si, vyhráli jsme, byl jsem přece součástí toho boje. Pak pomalu začali prchat východní Němci, tisíce, desítky tisíc, a v listopadu 1989 padla Berlínská zeď. Sovětskému svazu zvonily poslední hodiny a byl konec. Zničený Sovětský svaz se rozpadnul. Byl konec,“ vypráví Milton Bearden.

Neokonzervativci slavili, pád říše zla potvrdil jejich mýtus Ameriky. Víru, že jedině agresivní užívání americké síly povede k lepšímu světu.

„Ale i toto byla iluze,“ říká ve svém filmovém eseji Adam Curtis, který se ani na chvíli nezaobírá tím, že i na druhé straně železné opony fungovaly podobné mýty o Američanech.

„Američané porazili přízrak,“ pokračuje autor filmu, „mýtus, který sami vytvořili. Ve skutečnosti se Sovětský svaz rozpadl sám zevnitř.“

Curtis svou tezi dokládá svědectvím Melvina Goodmana, který svého času vedl oddělení CIA pro záležitosti Sovětského svazu.

„Myslím, že asi největším mýtem současného politického diskursu v Americe je přesvědčení, že rozpad Sovětského svazu způsobila svým postupem americká vláda. Sovětský svaz se zhroutil jako domek z karet, protože to byl domek z karet, byl skrz naskrz prohnilý. Prohnilé bylo hospodářství i politický proces.“

„Sověti vytvořili centrální vládu, které mimo Moskvu nikdo nevěřil. Všude v celém řídícím systému vládl cynismus, neexistovala žádná občanská společnost.“

"Ale lidé z Reaganovy vlády vám klidně budou říkat, že k pádu celého Sovětského svazu vedl boj v Afghánistánu, že to způsobilo pád Berlínské zdi v roce 1989 a rozpad východoevropského impéria. Protože oni věří jen svým mýtům, svým pojmům a fantaziím, jsou to oběti vlastních lží," domnívá se Melvin Goodman.

Do čela Usáma bin Ládin

Také na straně islamistů byly oběti mýtů; lidé, kteří věřili, že vítězství nad Sověty povzbudí masy v muslimském světě a povede k islámské revoluci. "Také oni," říká historik Gilles Kepel, "uvěřili přízraku."

Ajman Zavahiri se domnívá, že pro vznešené cíle lze zabíjet

„Islamisté byli přesvědčeni, že sehráli klíčovou roli v boji proti sovětské armádě. Nechtěli si přiznat, že bez americké vojenské pomoci a výcviku by nikdo ničeho nedosáhl, a nechtěli vidět ani to, že Sověty vyhnali Afghánci, nikoli arabští džihádisté, kteří vlastně vůbec nebojovali.“

„Cvičili se, ale nebojovali. Ale tento mýtus, který vytvořili, tvrdil, že válku vyhráli oni, že to byl triumf džihádu, svaté války. Byl to velmi mocný mýtus, který zmobilizoval islámské bojovníky po celém světě.“

Mezi islamisty nebyla jednota v tom, jak dál. Zatímco umírnění bojovníci Abdullaha Azama chtěli jít politickou cestou, radikál Ajman Zavahiri věřil v násilí.

Zavahiriho ideologie získávala vliv, přitáhla i bohatého Usámu bin Ládina, Zavahiri mu slíbil vůdcovství. Mezi Azamovými lidmi to podle Abdullaha Anase vyvolalo velkou kritiku.

„Ajman Zavahiri a další Egypťané se odmítli modlit za Abdullaha Azama a po Pešávaru ho pomlouvali. Proto jsme se tak rozzlobili na Usámu, že se k těmto lidem přidal. Oni ho přijali jako emíra, jako vůdce, a on je přijal jako skupinu. Nakonec jsem nevěděl, kdo koho využíval. Ale myslím, že oni využívali jeho,“ říká Abdullah Anas.

Na konci roku byl Azam zavražděn, zabila ho bomba nastražená v autě. Dodnes se neví, kdo tento čin spáchal. Paradoxně to nebyl konec jeho vize politické revoluce bez násilí.

Nástup islámských politických stran

Islámské politické strany v té době získávaly stále větší podporu. Alžírská fronta národní spásy vyhrála v místních volbách a bylo jasné, že vyhraje i příští všeobecné volby. V Egyptě se nahoru dralo Muslimské bratrstvo, které mělo stále více křesel v parlamentu.

„To všechno otevřelo dveře pekla, byl to povel pro podzemní násilné skupiny“

Essam el Eriam

„Chtěli jsme lidi přesvědčit vzděláním a diskusí, to byla naše politika, nechtěli jsme režim převracet násilím, chtěli jsme jen naše práva. Kdyby nám lidé věřili, musela by jim vláda vyjít vstříc,“ shrnuje strategii bratrstva člen užšího vedení strany Saif Al Banna.

Muslimské bratrstvo i Fronta národní spásy měly společnou vizi: stát, kde bude vládnout korán.

Svatá kniha se měla stát nejen duchovním, ale i politickým rámcem platným navždy pro všechny. Politické soupeření by pak bylo zbytečné.

Vlády v Egyptě a v Alžírsku se bály nejhoršího.

„Buď jsme mohli zastavit proces voleb a zakázat druhé kolo, nebo pustit k moci stranu, která tvrdila: jeden člověk, jeden hlas, ale jen jednou,“ říká Ali Haroun, který byl v těchto krizových letech alžírským ministrem pro lidská práva.

„Nebudou žádné další volby, protože demokracie není náboženství. Jakmile se dostaneme k moci, říkali, zůstaneme tam napořád. Protože my jediní máme náboženskou pravdu. A my jediní budeme uvádět korán do praxe,“ popisuje tehdejší situaci bývalý alžírský ministr.

Alžírští vůdci se rozhodli pro první možnost. V roce 1992 převzala moc v Alžíru armáda, okamžitě zrušila volby a pozatýkala islámské vůdce.

V Egyptě nato putovaly za mříže stovky muslimských bratří, organizaci byly zakázány veškeré politické aktivity.

„Muslimští bratři byli zatýkáni, byl pro ně vytvořen vojenský soud, byli zabíjeni, někteří muslimští bratři byli mučeni, byly zakázány svobodné volby do všech institucí ve společnosti,“ uvádí Essam el Eriam, jeden z muslimských bratří.

"To všechno otevřelo dveře pekla, byl to povel pro podzemní násilné skupiny. Byl to konec umírněnosti a otevřely se dveře násilí," soudí Essam el Eriam.

Proti všem

Ajman Zavahiri mohl být spokojen. Jeho teze o zkorumpovanosti západní demokracie se potvrdila.

Usáma bin Ládin se spojil s radikálními islamisty

Ozbrojené skupiny islamistů teď měly důvod, proč rozpoutat násilí proti všem - proti zkaženým vládám i muslimům, kteří se jim podřizují. Pro tvrdý boj se poprvé veřejně vyslovuje i Usáma bin Ládin.

„Bin Ládin a další odstartovali svou vlastní svatou válku. Odmítli jakékoliv kompromisy s umírněnými skupinami. Podle nich mohl ozbrojený předvoj několika lidí způsobit rozklad moci,“ vykresluje tehdejší dění v řadách islamistů historik Gilles Kepel.

„Byli přesvědčeni, že se jim podaří zopakovat afghánské ,vítězství', že založí islámský stát v Alžírsku, Egyptě a dalších zemích. Mysleli si, že se jim podaří zaujmout mysl a srdce muslimských mas, že lidé uznají, že síla a vítězství je na straně svatých bojovníků.“

Také američtí neokonzervativci potřebovali uznání, že jejich strategie boje proti zlu funguje, potřebovali nového nepřítele. Osvobozování světa a šíření demokracie nezná hranic, dokud není dílo dokonáno, protože jinak, jak říká neokonzervativec Michael Ledeen, mohou tyrani zaútočit na Ameriku.

„Víte, my chceme zničit tyranii. Chceme svobodné země. Myslíme si, že na tom Amerika bude lépe, když budeme žít ve světě, v němž převládají svobodné země. Chceme špatné lidi odtrhnout od zdrojů moci a napravit jejich špatná rozhodnutí.“

„Když svět bude takový, budeme mnohem bezpečnější. Na nás obvykle útočí tyrani… Myslím, že je to osud Ameriky. Protože na Ameriku budou vždycky útočit tyrani. Máme jedinou volbu: bojovat, abychom neprohráli, protože bojovat prostě musíme, oni na nás budou útočit,“ říká Michael Leden.

Jeho názor o šíření svobody a bezpečí je pozoruhodný i tím, že do detailů souhlasí s hlavní myšlenkou posledního inaugaračního projevu George Bushe.

Boj proti Saddámovi

Neokonzervativci na začátku devadesátých let ale ještě nebyli tak daleko, měli před sebou Saddáma Husajna, teď už nejhoršího z tyranů, který však ještě v 80. let patřil k americkým spojencům.

„Už v roce 1991 vidíte naděje Wolfowitze a dalších, že boj proti Husajnovi a dalším tyranům nahradí boj se Sovětským svazem “

Stephen Holmes

Saddám Husajn začal svůj protahovaný konec sám, když v roce 1990 napadl Kuvajt. Koalice vedená Georgem Bushem starším ho z Kuvajtu vytlačila, dál ale nešla, ačkoli neokonzerativci, například Paul Wolfowitz, už tehdy náměstek ministra obrany, prezidentovi radili, aby šel až do Bagdádu.

Už tehdy, jak tvrdí politický filozof Stephen Holmes, vznikl plán na demokratické přebudování Blízkého východu.

„Už v roce 1991 vidíte naděje Wolfowitze a dalších, že boj proti Saddámu Husajnovi a dalším menším tyranům nahradí boj se Sovětským svazem a že by i tento konflikt unesl interpretaci boje dobra proti zlu. To, co vidíme, je pokus udržet při životě ideu, že Amerika je zapojena do boje čistého dobra proti čistému zlu. Je to pokus zachovat tuto strukturu i po konci Sovětského svazu.“

George Bush senior ale do Baghdádu nedošel.

Rozzuření neokonzervativci

Americká vojska po osvobození Kuvajtu byla stažena. Bush senior místo boje dobra a zla, volil stabilitu na Blízkém východě. Bren Scowcroft byl poradcem tehdejšího prezidenta.

Husajn ještě v 80. let patřil k americkým spojencům

„Saddám Husajn neohrožuje sousedy. Je otravný a nepříjmený, ale není to hrozba. To je to, čeho jsme dosáhli.“

„Naším cílem nikdy nebylo svrhnout Saddáma Husajna. Kdybychom se o to tehdy pokusili, pořád bychom ještě okupovali Bagdád. Obrovský úspěch by se tím proměnil v trpkou porážku.“

Bushův postoj vyvolal mezi neokonzervativci nespokojenost, jejich reakci popisuje Stephen Holmes:

„Wolfowitz a další byli rozzuřeni, rozčilovala je slabost amerického liberalismu, kompromisní přístup, jaký měl George Bush starší. Nelíbila se jim ochota k jednání, oni chtěli jít za dobrem. Je zajímavé, že jejich rozčilení bylo méně motivováno nenávistí k Saddámovi Husajnovi, mnohem víc je hnala nenávist vůči americkým liberálům, kteří jsou zdrojem slabosti, prohnilosti, relativismu.“

Proti oslabujícímu liberalismu bylo třeba najít obranu, kterou opět poskytla teorie filozofa Lea Strausse. Jedním z nejvlivnějších straussiánů byl syn zakladatele hnutí neokonzervativců a asistent viceprezidenta William Kristol.

„Liberalismus podle Strausse vytváří slušný způsob života, který stojí za to hájit. Ale nakonec nelze o ničem říct, že je to pravda, neexistují žádná vodítka, jak správně žít, všechno je relativní.“

Podle Kristola Strauss prohlašoval, že lidé nesmějí pouze pasivně sedět a podřídit se osudu. Říkal, že politika může tvarovat způsob života, může poučit, jak vést slušný a vznešený život.

„Měli bychom se proto zamyslet, jaká kultura, politika, sociální pořádek plodí lepší lidský život. Myslím, že právě tuhle otázku Strauss položil znovu na stůl.“

Hon na Clintona

„Kulturní válka“

Neokonzervativci začali boj o přeformování americké společnosti. Otázky náboženství a hodnot se měly vrátit zpět do centra dění. Říkalo se tomu „kulturní válka“.

Bin Ládin a Zavahiri - obrana islámu

Náboženská pravice chtěla rehabilitovat religiózní základ Ameriky, neokonzervativci v tom viděli příležitost. O neokonzervativním chápání náboženství vypráví Michael Lind, který kdysi patřil k tomuto myšlenkovému hnutí:

„Pro neokonzervativce je náboženství nástroj, kterým lze šířit morálku. Náboženství se stává tím, čemu Platón říká vznešená lež. Je to mýtus, který celé společnosti předkládají její filozofičtí vůdci, aby tím zajistili sociální řád…“

Straussismus je tajnůstkářský a elitářský přístup ke světu, tím se velmi podobá marxismu. Tihle bývalí marxisté a v některých případech bývalí liberálové, kteří převzali Straussovo učení, se považují za svého druhu leninskou skupinu.“

Mají tajnou vizi, pomocí níž chtějí změnit historii, ale část této vize skrývají před lidmi, kteří by jí nebyli schopni porozumět,“ uvažuje o dřívějších druzích exneokonzervativec Michael Lind.

Kulturní válka neokonzervativců pokračovala i v Republikánské straně. Pravdy o právech žen a státu, který neleze lidem do ložnic, nebyly před volbami zajímavé. Předvolební shromáždění v roce 1992 vypískalo republikánského guvernéra Massachussets Williama Welda.

Americká společnost ale stupňující se tlak fundamentálních křesťanů odmítla, ostré moralizování ji vystrašilo, ve volbách vyhrál liberál Bill Clinton.

Clinton nastupuje v době, kdy v Alžírsku, Egyptě a dalších muslimských zemích narůstá teror mudžahedínů, vracejících se z války v Afghánistánu.

Duchovní oporu jim dává Ajman Zavahiri, razící teorii, že kdo se jakkoliv smiřuje s demokracií či západními způsoby, není muslim, a může proto zemřít.

Nekonečný boj

Zavahiri věřil, že tato šoková terapie přivede masy na cestu správného islámu. Začlo hrozné zabíjení, které ohromilo i zkušeného bojovníka z Afghánistánu Abdullaha Anase.

„Mají tajnou vizi, pomocí níž chtějí změnit historii, ale část této vize skrývají před lidmi, kteří by jí nebyli schopni porozumět“

Michael Lind

„Mnoho vládců, mnoho duchovních, mnoho vzdělanců, mnoho politiků v islámském světě bylo zabito kvůli těmto myšlenkám. Proč? Prostě proto, že pošlapali korán, protože odmítli korán. A proč ho odmítli? Protože chodili volit.“

Historik Azzam Tamimi Anasův soud ještě dál rozvíjí: „Rozhodně to mělo logiku: zaútočíte na lídry a na lidi, kteří jsou s nimi spojováni. Případně zaútočíte i na ty, kteří tyto špatné vůdce podporují, třeba jenom tím, že mlčí.“

„Potom zaútočíte na ekonomické instituce a začnete napadat turisty, protože turisté přinášejí do těchto zemí peníze a tyhle peníze patří do balíků, které korumpují naše lídry, to je nekonečný proces.“

Důsledky této strategie byly hrozivé, jak pokračuje Azzam Tamimi:

„Vedlo to k destrukci, skupina, která věří, že ji tvoří stoprocentní muslimové, nemůže tuto čistotu přisoudit nikomu jinému než sobě. Každý, kdo s nimi nesouhlasí, se stává nepřítelem, vypadává z islámu. A když začnou nesouhlasit spolu navzájem, začnou spolu bojovat, a to je hotová sebevražda.“

Muslimské země se propadly do nekonečného boje, v níž se každá sebemenší skupina cítila být majitelem pravdy. Výsledkem byly tisíce mrtvých nevinných lidí.

Nový terč neokonzervativců: Clinton

V Americe mezitím pokračovala kulturní válka. Cílem neokonzervativců se podle Adama Curtise stal prezident Bill Clinton, muž, který bránil vytvoření mýtu velké dobré Ameriky a návratu neokonzervativců k moci. Bylo proto potřeba předvést ho, jak říká autor filmu, jako příklad liberální nemorálnosti.

V projektu Arkansas novináři odhalovali Clintonovy nekalosti

Kampaň zahájil časopis The American Spectator, v takzvaném projektu Arkansas tu odhalovali všechny Clintonovy nekalosti.

Novinář David Brock na stránkách časopisu odhalil skandál Whitewater, údajné čachrování Clintonových s pozemky.

Manželé Clintonovi měli zabít svého přítele a pašovat drogy.

Autor naší série Adam Curtis se s Brockem sešel a zeptal se ho: byla aféra Whitewater pravdivá?

„Absolutně ne, zcela jistě to nebyl zločin, Clintonovi prostě na určitem pozemku prodělali spoustu peněz. Zabili Clintonovi Vincenta Fostera? Ne, zabil se sám. Pašovali Clintonovi drogy? Zcela jistě ne.“

„Věděli ti, co vydávali tyhle zprávy, že to není pravda? Nezajímalo je to. Proč. Protože tyhle zprávy měly devastující účinek, tak jsem s tím přestal, byl to terorismus, politický terorismus.“

Lov na prezidenta

Clintonovy aféry neskončily novinovými články, tlak rostl. A tak vznikla vyšetřovací komise pro kauzu Whitewater, vedl ji soudce Kenneth Starr.

Jen málokdo, tvrdí Curtis, věděl, že Starr patřil do takzvané Federalistické společnosti, do seskupení pravicových právníků napojených finančně i ideologicky na neokonzervativce.

I pro ně byl Clinton ohrožením Spojených států. K právníkům federalistům patřil i Robert Bork.

„Prezidentský úřad zastával velmi dysfunkční člověk. Bylo to velmi nebezpečné, jako špatný příklad pro ostatní, ale i jinak. Kdyby tehdy došlo ke krizi, nemohl jsem mít důvěru, že ji prezident zvládne.“

Američany morální otázky nezajímaly tolik jako ekonomika

Kenneth Starr neuspěl ani v jednom případě, nepodařilo se mu prokázat, že Clinton jednal protiprávně, nepotvrdily se ani jeho sexuální aféry, až na jednu.

Starr odhalil případ stážistky Moniky Lewinské. Neokonzervativci se chopili šance a z Clintona v médiích udělali odporné amorální monstrum, které musí být z úřadu odvoláno.

Jim Conason, který o této době napsal knihu s názvem Lov na prezidenta, k tomu říká:

„Chytli se do pasti mytologických postav, které z Clintonových sami vyrobili. Clintonovi pro ně byli zlovolní podvodníci, které oni, vznešení bojovníci, musí zničit.“

„Myslím, že v samotném čele konzervativců v Clintonově éře byly prvky korupce, lidé tu byli ochotni udělat cokoliv, aby dosáhli svého cíle - svrhnout Clintona. Lidé, kteří Clintona považovali za nemorálního člověka, se sami chovali nemorálně.“

Útok na Clintona se ale nezdařil, k odvolání nedošlo. Jední z důvodů byly průzkumy veřejného mínění, které ukazovaly, že Američany morální otázky nezajímají tolik jako ekonomika, která za Clintona rostla.

Neokonzervativci nesli pořážku mimořádně těžce. Jeden z nich, William Bennet, dokonce napsal knihu Smrt rozhořčení, v níž obvinil celou americkou společnost z morální zkaženosti, protože nepodpořila odvolání Clintona.

Úprk do Afghánistánu

V roce 1997 se Usáma bin Ládin a Ajman Zavahiri vracejí do Afghánistánu, kde se o deset let dříve poprvé setkali. Tehdy ještě věřili tomu, že násili probudí obyvatele muslimských zemí z letargie a přinese islámskou revoluci. Tento postup selhal, lidé se obrátili proti nim, a Afghánistán byl pro ně posledním bezpečným místem.

A tady vznikl nápad na změnu strategie. Neútočit na zkorumpované lídry, neděsit upadlé masy, nýbrž zaútočit rovnou na zdroj zkaženosti - na Spojené státy. Bin Ládin a Zavahiri zveřejnili svou novou vizi na tiskové konferenci, na místě byla i CNN. Následující ukázka z tiskovky je překladem Usámova projevu:

„Zaměříme se na boj proti Židům, křesťanům a Američanům. Naším cílem není útočit na nikoho, kdo ve světě proti Američanům bojuje. Chceme vám říct, že nad Amerikou vyhrajeme, že Ameriku porazíme.“

Nová taktika Ajmana Zavahiriho a bin Ládina dramaticky ovlivní budoucnost neokonzervativců, kteří se z Clintonova stínu dostanou znovu na výslunní moci.

Útoky na Ameriku konečně vytvoří nepřítele, proti němuž se dá bojovat prakticky pořád. Islamisté se v této projekci boje dobra a zla stanou revoluční silou. Zavahiriho sen se naplnil. Ale ani tenhle nepřítel, jak má ukázat poslední díl esejů Adama Curtise, není tak úplně skutečný.

Noví nepřátelé

V centru tohoto příběhu o nočních můrách a politice strachu vystupují dvě skupiny - američtí neokonzervativci a radikální islamisté.

Na konci 90. let se obě skupiny ocitly mimo moc a jejich vliv byl minimalizován.

Útok z 11. září ale dramaticky změnil osud obou. Vliv islamistů byl do té doby slabý, ale to už ve Washingtonu přebírali moc neokonzervativci.

Byli to právě oni, kdo přetvořil podobu islamistů. Vznikl přízračný nepřítel. A když se tento přízrak začal šířit po světě, politici poznali, že jim to v době rozpadu ideologií dává nové možnosti. Ti, kdo vytvoří nejtemnější přízrak, budou nejmocnější.

Obrana USA

Změna taktiky

Na konci 90. let se Usáma bin Ládin vrátil do Afghánistánu, doprovázal ho Ajman Zavahiri, nejvlivnější ideolog islámského hnutí, který se už dvacet let snažil vyvolat povstání v arabském světě. Všechny tyto pokusy skončily krvavým nezdarem.

Afghánci v horách Tora Bora

Zahaviri vycházel z učení egyptského islamisty Saída Kutba, člena Muslimského bratrstva. Kutbova vize byla jednoduchá: spojit západní techniku, přinášející blahobyt, s pevnými morálními hodnotami islámu. Západní sobectví by podle Kutba rozleptalo islámskou kulturu.

Revolucionář Kutb byl popraven v roce 1966 a i všechny ostatní revoluční pokusy muslimského bratrstva a lidí kolem Zavahiriho o vybudování islámského státu využívající západních vymožeností ztroskotaly. A tak, jak popisuje Gille Kepel, historik islámského hnutí, Zavahiri změnil taktiku:

„Nedosáhli žádné revoluce, převzetí moci se jim nepovedlo, nedostali se na vrchol moci, a tak se začali zabývat myšlenkou, že v boji by mohla uspět je malá skupinka, přestali věřit v přirozenou mobilizační schopnost mas.“

„A tak se rozhodli zcela změnit strategii. Místo útoků na nepřítele ve vlastních řadách, v jednotlivých islámských režimech, rozhodli se zaútočit na nepřítele vzdáleného. Na Spojené státy. Věřili tomu, že takový útok by mohl na lidi zapůsobit a mobilizovat je k povstání.“

Útok na americké ambasády

Prvním projevem nové taktiky byl útok sebevražedných atentátníků na americké ambasády v Keni a Tanzánii, zemřelo při nich dvě stě lidí. Západ byl otřesen, na světlo světa poprvé vyplulo jméno Usámy bin Ládina a výcvikové tábory islamistických zabijáků, které Usáma financoval v Afghánistánu.

„Neexistuje žádná mezinárodní síť, která by měla svého vůdce a kádry, které se podřizují rozkazu centra “

Sam Schmidt, obhájce u soudu s atentántníky na keňskou amabsádu

Primárním cílem tu ale nebylo najít bojovníky pro útok na Ameriku. V Afghánistánu se cvičili především lidé, kteří chtěli bojovat proti vlastním režimům v Čečensku, Uzbekistánu nebo Kašmíru. O žádné organizaci nemohla být řeč.

Ta na scénu světa vystoupila teprve v roce 2001, kdy v Americe začal soud se čtyřmi muži obviněnými z útoku na velvyslanectví v Keni a Tanzánii. FBI chtěla obvinit i nepřítomného Usámu, k tomu ale potřebovala, aby obvinění muži patřili do organizace, jíž Usáma velel. A tady někde - popisuje tehdejší dění Jason Burke, autor knihy Al-Káida - se zrodila myšlenka velké teroristické sítě:

„Existuje jeden důležitý zdroj, Džamal Ahmed al-Fadl, súdanský bojovník, který byl s bin Ládinem na začátku 90. let a pohyboval se po celé oblasti Blízkého východu. Do kontaktu s ním přišla kdejaká tajná služba, nikdo s ním ovšem nechtěl mít nic společného.“

„A tenhle člověk najednou odjede do Ameriky a vláda si z něj udělá jednoho z hlavních svědků proti Al-Káidě, což samozřejmě znamená, že al-Fadl spotřeboval hodně peněz daňových poplatníků.“

Zrození Al-Káidy

A výpovědi al-Fadla posloužily jako základní materiál při vytváření obrazu Al-Káidy. FBI potřebovala vzbudit dojem, že existuje nějaká skupina, která je zodpovědná za bombové útoky a kterou za to lze obžalovat a vyvinout proti ní určitá opatření.

Pro splnění takového účelu je důležitá představa organizovaného zločinu, něčeho takového, jako je mafie. Když takový útok udělají lidé patříci do nějaké organizace, můžete tuto organizaci pak obvinit, vše je lépe vidět.

Materiál k tomu dodali právě lidé, jako je al-Fadl.

„Ale když se na jeho informace podíváte, neuvidíte nic takového, co by dokazovalo existenci podobné organizace. Na světě tak byl první mýtus bin Ládina, první mýtus Al-Káidy, a protože byl první, má mimořádně velký vliv,“ říká Burke.

Působivý obraz velkého velitele silné teroristické sítě ovšem neměl podle Adama Curtise nic společného se skutečností. Bin Ládin a Zavahiri se pouze dostali mezi extremisty, kteří chtěli využít zejména peněz bin Ládina k vlastním samostatným akcím, o žádném velení nemohla být řeč.

Využití mýtu

Jméno Al-Káida, které Al-Fadl této organizaci dal, Usáma před útokem na USA nepoužil. Teprve po 11. září zjistil, že Američané tak říkají jeho údajné organizaci, a začal toho využívat.

„Žádná organizace se spícími buňkami neexistuje, co existuje, je idea, která ovládá mladé rozčilené muslimské muže po celém muslimském světě“

Jason Burke, autor knihy o Al Káidě

Také Sam Schmidt, obhájce u soudu s atentántníky na keňskou amabsádu, je přesvědčen, že al-Fadl si vymýšlel:

„Velká část výpovědi al-Fadla byla podle mého přesvědčení falešná. Vznikla jenom proto, aby pomohla Američany spojit dohromady. Myslím, že lhal především v těch místech, kdy hovořil o propojenosti a jednotnosti celé organizace.“

„Vznikla tak Al-Káida, která se měla stát jakousi novou mafií, novými komunisty, zkrátka skupinou, kterou lze dobře identifikovat. A kohokoliv, kdo by s ní mohl být nějak spojován, kdykoliv za cokoliv obžalovat.“

„Myšlenka, že bin Ládin vytvořil mezinárodní organizaci, které se můžete stát členem, je mýtus. Neexistuje žádná organizace Al-Káida.“

„Neexistuje žádná mezinárodní síť, která by měla svého vůdce a kádry, které se podřizují rozkazu centra, které by rozprostíraly spící agenty po celém světě - v Americe, Africe, v Evropě. Taková strukturovaná teroristická síť s mezinárodním záběrem zkrátka neexistuje,“ prohlásil Sam Schmidt.

Al-Káida ale žila dál.

Útoky z 11. září a posílení vlivu

11. září její existenci opět posílilo, ačkoliv za akcí s letadly útočícími na Manhattan a Washington byl extremista Chalíd Šajch Muhammad, který od Usámy získal peníze a dobrovolníky. Model velké organizace s mediálně dobře viditelnou hlavou Usámy byl politicky zajímavější.

„Al-Káida je teroristická, zločinná mafie, tisíce těchto teroristů působí ve více než 60 zemích, jsou z nich a ze sousedství verbováni, přicházejí do zemí, jako je Afghánistán, aby se tu naučili teroristické taktice,“ tvrdil tehdy prezident Bush.

„Tahle síť, která je známá jako Al-Káida a o níž se teď tolik diskutuje, působí v 50, možná 60 zemích, včetně Spojených států,“ dodával Donald Rumsfeld.

"Vedeme válku proti síti, proti skupinám a lidem, kteří ji podporují, schovávají teroristy a platí je. To je naše poslání," prohlásil dále Bush.

Původně jiná role USA

Ještě v roce 2000, kdy se stal Bush prezidentem, viděl roli USA jinak.

Bin Ládin je obviňován za účast na útoku na americkou ambasádu v Nairobi

„Nemyslím, že by role Spojených států spočívala v tom přijít do nějaké země a říkat - my to děláme takhle, měli byste to dělat taky tak.“

Bush byl už v té době pod vlivem neokonzervativců, které pozval do vlády: viceprezident Dick Cheney, ministr obrany Donald Rumsfeld a jeho zástupce Paul Wolfowitz, nebo Richard Pearle, který byl předsedou rady obranné politiky Pentagonu 2001 - 2003.

Po 11. září jejich vliv zesílil, protože, jak tvrdili, jejich vize, že Amerika reprezentuje říši dobra bojující proti veškerému zlu, se útoky na Ameriku jenom potvrdila. Podle Pearla je to stejné jako v časech studené války:

„Tehdy to byl boj o základní hodnotové otázky, souboj dobra a zla se týká této podstaty, nedokážu si představit jiný ohled. A něco podobného probíhá i teď, ve válce proti teroru.“

„Je to boj proti teroristům, kteří se snaží uvalit na celé lidstvo netolerantní tyranii. Chtějí vybudovat islámské univerzum, v němž bychom se všichni měli podřídit jejich víře a pravidlům, a v tomto smyslu je to boj mezi dobrem a zlem.“

Starý recept v novém hávu

Byl to starý recept. Označit nebezpečí za zlo, řádně ho zveličit, jako v případě Sovětského svazu, který se místo stále většího ovládání světa hroutil dovnitř, a pak proti nepříteli postavit silnou dobrou Ameriku, která tak plní dějinný úkol daný jí konzevativci.

Je to postup, který dobře zná i Vincent Canistraro, který v letech 1988 až 1990 řídil protiteroristické oddělení CIA:

„Přebírají koncept, který vznikl v konkurenčním boji se Sovětským svazem. Také sovětský komunismus byl zlem. Chtěl převzít naši zemi, vládnout našim lidem, ve školách, celé společnosti. Tenhle koncept, který vymysleli a který pochopitelně přehání, lze pak libovolně přenést kamkoliv a vytvořit podobnou kulturu strachu.“

„Politici už zase hovoří o síti zla, která chce proniknout do naší společnosti a škol, která chce přinutit ženy, aby chodily zahalené. A pak se pochopitelně řekne, že se musí udělat to a to, abychom tomuto zlu unikli.“

Útok na Afghánistán byl logickým důsledkem představy, že Usáma bin Ládin právě z této země řídí mocnou teroristickou síť, která ohrožuje existenci demokratického světa. Bojovníci Talibánu byli automaticky považováni za členy Al-Káidy, ačkoli většina z nich byli radikální nacionalisté, kteří chtěli islámský stát podle svého na svém území.

Jeskyně Tora Bora

V Afghánistánu Američané využili bojovníků ze Severní aliance, kteří americkým vojskům předhodili tučnou kořist. Usáma bin Ládin se skrýval v jeskynním systému zvaném Tora Bora.

„Myšlenka, že bin Ládin vytvořil mezinárodní organizaci, které se můžete stát členem, je mýtus“

Sam Schmidt

„Je to pevnost, nahoře ložnice a kanceláře, tajné vchody z boku, spousta bariér proti útoku, vchody, kudy do pevnosti může vjet nákladní auto nebo tank, dokonce počítačový a telefonní systém, je to velmi sofistikovaná základna,“ tvrdila média o komplexu.

„Máte pravdu, oni to myslí vážně, a není to jediná pevnost, takových je mnoho,“ odhaloval skutečnost Rumsfeld.

Několikaměsíční pročesávací akce, při níž Američané bombardovali silnými průraznými bombami pohoří Tora Bora, nepřineslo žádný výsledek. Po Usámovi a sofistikovaném centru ani stopy.

„Kolik bojovníků Al-Káidy jste zajali?“ ptala se tehdy reportérka Rogera Lanea, velitele britských speciálních jednotek, které Američanům přišly na pomoc.

„Žádného člena Al-Káidy jsme nezatkli. Nikoho jsme nezabili,“ říkal.

Jason Burke, autor knihy o Al-Káidě, který byl u britských vojáků v Aghánistánu, popisuje, jak tato marná snaha probíhala. Pro něj je to krásný obraz celé války s terorismem - bojuje se proti něčemu, co neexistuje.

Boj proti neexistujícímu zloduchovi

„Žádná organizace se spícími buňkami neexistuje. Co existuje, je idea, která ovládá mladé rozčilené muslimské muže po celém muslimském světě, a tohle je hrozba, proti níž je třeba se postavit.“

Ani neúspěch v oblasti Tora Bora neokonzervativce neodradil a dál trvají na své představě sítě, proti níž začali bojovat přímo na americké půdě.

„Je to síť, která pronikla do více než 60 zemí, včetně naší. Prvořadým zájmem našich tajných služeb zůstává stopování aktivit této sítě v USA, uděláme všechno, co budeme moci, abychom tuhle síť odhalili a rozložili,“ říká náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz.

j s tajemnou teroristickou sítí začal i na americké půdě. Americké tajné služby a policie rozkrývaly jednu údajnou spící buňku Al-Káidy za druhou.

Vymyšlené mýty

Tajemné buňky v Disneylandu

První z velkých případů byl odhalen v Detroitu, čtyři arabští mladíci byli prohlášeni za členy Al-Káidy, jenom proto, že v Disneylandu natáčeli video. Svědčil proti nim i jistý Youssef Hmimssa, z něhož se vyklubal mezinárodní podvodník. Klíčové ale bylo video, jak vysvětluje Ron Hansen, reportér deníku Detroit News:

„V Detroitu byli mladíci označeni za členy Al-Káidy, protože natáčeli v Disneylandu“

„V Detroitu byli mladíci označeni za členy Al-Káidy, protože natáčeli v Disneylandu“. Vládní experti, kteří kazety prohlíželi, tvrdili, že nemají nic společného s turistikou, ale že mají úplně jiný, skrytý účel. Ačkoli se jako turistický pásek tváří, se zábavou v Disneylandu nemá co dělat."

Ta nahrávka je na první pohled čistě turistický pásek, kamera projíždí Disneylandem, filmuje dav lidí, který tu prochází, tu švenkne na zeď, která vypadá jako ve filmu Indiana Jones, pak po několika minutách náhodou zachytí odpadkové koše a hned pokračuje ve filmování davu.

Experti tvrdili, že lidé, kteří jsou zapojeni do teroristického spiknutí, dobře vědí, co tento chvilkový záběr na odpadkové koše znamená a co s ním mají dělat. Kde v Disneylandu v Kalifornii nastražit bomby.

Svatba jako tajný kód

Čtyřka arabských mladíků mezitím dostala na krk další obvinění, vyšetřovatelům se dostal do ruky náčrtek, nalezený v domě v Detroitu, který měl dokazovat, že se tu chystal útok na leteckou základnu.

„Vláda si jako svědka pozvala ženu z letiště, která potvrdila, že čáry nejsou jen náhodné, ale že označují jednotlivé runwaye, tyhle čáry byly letouny Awacs, tyhle zase údajně bojové stíhačky, tyto čáry byly prý dokonce bunker,“ vysvětluje obhájce v případu William Swor.

Dvěma Arabům nepomohlo ani zjištění, že kresby zanechal v domě člověk, který tu bydlel před nimi. Soud je poslal do vězení.

Další podivný případ byl podle autora filmu Adama Curtise odhalen v Buffalu ve státě New York. Šest mladých Jemenců se vydalo do Afghánistánu, na začátku roku 2001. Několik týdnů se tu cvičili a studovali islámskou revoluční teorii.

Dva z nich se dokonce setkali s Usámou bin Ládinem. Po návratu do USA se na ně pověsila FBI. Jemenci ale neprojevovali žádné podezřelé aktivity, až náhle jeden z nich, jistý Al-Bakrí, odjel do Bahrajnu a napsal kamarádům e-mail, že se bude ženit a že se už neuvidí.

A problém byl na světě. Podle názoru policie, jak vypráví právník John Molloy, který byl přidělen k případu, se spící buňka měla tímto způsobem probudit a zaútočit na pátou flotilu amerického námořnictva.

„Oni jsou přesvědčeni o tom, že slovo svatba byl kód, tvrdí, že věta 'Už se nikdy neuvidíme', znamená, že pan Al-Bakrí je sebevražedný atentátník. Pravda je ale taková, že se skutečně chtěl oženit, což znamenalo, že se svými přáteli už nebude žít.“

Chybí důkazy

David Cole, profesor práva na Georgetownské univerzitě v Portlandu, oba případy shrnuje:

„Případy z Lackawanny a New Yorku dobře ukazují, co všechno může vláda považovat za spící buňky Al-Káidy “

David Cole, profesor práva

„Případy z Lackawanny a New Yorku dobře ukazují, co všechno může vláda považovat za spící buňky Al-Káidy. Je pravda, že ti kluci byli ve výcvikových táborech v Afghánistánu, ale neprojevili sebemenší snahu o nějakou akci.“

„Vrátili se do Spojených států a začali žít normálním občanským životem. My nemáme jediný důkaz, že by plánovali nějakou kriminální, natož teroristickou činnost nebo do ní byli zapleteni. A přesto je z nich spící buňka.“

Právník William Swor ještě dodává:

„Vláda měla na začátku zcela legitimní starost a zájem, ale tím, jak se je snažila naplnit, vyvolala paniku. Objevily se závažné námitky, otázky, ale oni dali přednost fantazii. Začali závěrem a odpovědi na otázky podle něj doplnili.“

„Byli zcela hnáni potřebou, chtěním nebo touhou. Když chcete chytit teroristu, vytvoříte si nejprve závěr, že tenhle člověk je terorista, za toho a toho předpokladu, a ten zase vychází z té a té domněnky. Stavíte-li na domněnkách, můžete se dostat kamkoliv.“

„Je to fantazie, vymyšlená politiky k tomu, aby měli co prodávat,“ dodává Swor.

Spolubojovník proti teroristům

Také Británie se vydala americkým směrem. Podle zákona o boji proti terorismu, který vláda schválila po útoku na USA, bylo zatčeno 664 osob.

Ani jednomu nebylo prokázano, že je členem Al-Káidy. Právní výbor Sněmovny lordů jako nejvyšší dovolací soud v Británii dokonce vyhověl stížnosti devíti zadržovaných cizinců a označil zákon za protiprávní a ohrožující svobodu a demokracii.

Mezi zatčenými údajnými členy Al-Káidy se objevili členové Irské republikánské armády, kteří byli také odsouzeni. Naopak osvobozen byl muslim, který pod heslem Totální obrana proti džihádu nabízel bezpečnostní školení, spící buňka zmizela.

Ani v Británii se nenašly důkazy o silné tajné síti, která touží po ovládnutí světa. A kde chybí fakta, jak tvrdí Bill Durodie, ředitel mezinárodního centra pro bezpečnostní analýzy z londýnské King's College, nelze o existenci sítě nic říci. Existuje tedy Al-Káida, složitá mezinárodní síť teroristů?

„Pravděpodobně neexistuje. Je to produkt představivosti v silném slova smyslu. Projektujeme si tak vlastní obavy. A to, co vidíme, je fantazie, kterou jsme vytvořili jako skutečnost.“

„Já neříkám, že by nemohlo dojít k násilnostem, třeba i na britském území. Tvrdím pouze, že naše očekávání jsou v tomto směru přehnaná a zbytečně nás zneschopňují. Stačí vidět fakta a vidíte, že jako společnost reagujeme přehnaně,“ vypráví Durodie.

Zjednodušující představa

Americká a britská vláda zveličily podstatu hrozby, tvrdí filmař Adam Curtis. Ano, ve světě existují skupiny fanatiků, inspirované učením islamistů, a jak ukázal atentát v Madridu, jsou připraveni zaútočit.

To ale není nic nového, nový je způsob, jakým americká a další vlády tuto složitou a pestrou hrozbu převádějí do zjednodušující představy organizované teroristické sítě, která může zaútočit kdekoliv a kdykoliv.

Nikdo tento výmysl nezpochybňuje, protože tato pružná fiktivní struktura se hodí všem, kteří chtějí zaujmout veřejnost: politikům, médiím, odborníkům na terorismus.

A začali ji využívat i sami islamisté, o čemž svědčí i případ abú Zubajdy, extremisty blízkého bin Ládinovi, kterého Američané zajali.

„Zubajda, jak tvrdí vyšetřovatelé, vypověděl celou řadu věcí, které byly velmi alarmující. Řekl například, že Al-Káida podobně jako ve filmu Godzilla, zničí Brooklynský most v New Yorku.“

„Tvrdil, že Al-Káida zaútočí na dopravní systém, jako jsou vlaky metra, hovořil o útocích na parlamentní budovy, nákupní centra, na Sochu svobody, na všechna možná místa,“ popisuje Zubajdovy výpovědi Dr. John Prados, ředitel Národního bezpečnostního archivu ve Washingtonu.

„Jeden ze zajatých předáků Al-Káidy tvrdí, že tato organizace vyrobila velmi nebezpečnou zbraň, s níž je schopná zaútočit na Spojené státy,“ vysvětluje Prados.

Nebezpečná špinavá bomba

Existence nezpečné špinavé bomby byla dalším Zubajdovým dílem, které mělo zveličit vážnost hrozby. Špinavá bomba měla šířit radioaktivitu pomoci klasické konvenční nálože. Američané a Iráčané ale v minulosti dělali řadu zkoušek, které prokázaly, že nebezpečí není veliké. Také Theodore Rockwell, expert na rizika radiace, popírá, že by špinavá bomba mohla cokoliv udělat:

„Odpověď je pravděpodobně ne. Bylo to už řečeno mnohokrát, aby se kvůli tomu nedělala panika. Myslím, že by tahle bomba nikoho nezabila, vždy záleží na tom, jak se nakládá s fakty, s tím, co se skutečně zjistí.“

„Ministerstvo pro energetiku udělalo test, aby zjistilo, co taková špinavá bomba skutečně dokáže. Měření dopadů byla extrémně nízká, ale ministerstvo vypočítalo, že při vystavení organismu vysokým dávkám je ohrožení velké, i když ne smrtelné.“

„Chtěl jsem vědět, jak tenhle výpočet provedli, a zjistil jsem, že při něm předpokládali, že po útoku se rok nikdo nehne z místa. Jeden rok, to je směšné.“

Odpověď Theodora Rockwella potvrzuje i Lewis Z. Koch z časopisu Atomoví vědci:

„Nebezpečí špinavé bomby je naprosto minimální, skoro žádné. Avšak nebezpečí vyvolané paniky je naopak ohromné. Vládní měření neříkají nic jiného, než že tahle zbraň není nebezpečná, nebezpečná je panika, která se kolem toho vyvolává. Ale není pro ni důvod. Proto nepanikařme.“

Nový démon na scéně

Panika se přesto šíří dál, přičemž sílu nového démona, všudypřítomné záludné teroristické sítě využívá i druhá strana barikády, američtí neokonzervativci.

„Zjištění tajných služeb, tajné zprávy a výpovědi lidí, kteří jsou ve vazbě, odhalily, že Saddám Husajn pomáhal a ochraňoval teroristy, včetně členů Al-Káidy. Představte si, že by oněch 19 únosců, kteří neměli žádné zbraně, použilo další letadla, ale tentokrát by byli vyzbrojeni Saddámem Husajnem.“

Byli to neokonzervativci, kteří přišli s tvrzením, že Saddám Husajn byl napojen na Al-Káidu. Jeden z nich, Richard Perle to tvrdí dodnes, ačkoliv pro to veřejně nebyl předložen jediný důkaz:

„Začali mě udivovat lidé, kteří říkají, že tu není žádné propojení. To prostě není pravda. Nebylo zjištěno přímé spojení Saddámových tajných služeb s plánem na útok 11. září, ale i tady jsou jisté důkazy o možné pomoci a podpoře únoscům z 11. září.“

Válka proti teroristické síti Al-Káidě se stala hnacím motorem angloamerických politiků. Také britský premiér Tony Blair se jí chopil velmi ochotně:

„Běžný strach souvisí s běžnými hrozbami. Ale dnešní hrozby, hrozby zbraní hromadného ničení, které se mohou dostat do moci mezinárodních teroristů, mohou přinést katastofu celému světu. A právě kvůli tomu, že vím o této nové hrozbě, nepřestanu proti ní bojovat, dokud tato hrozba neustane.“

„Nemusí vybuchnout dnes, ani tento měsíc, ani příští měsíc, dokonce ani letos nebo příští rok.“

„Myslím, že tato nebezpečí existují, myslím, že lidé si často velmi obtížně uvědomují, co to znamená, ale mou povinností je lidem to říkat, já tomu opravdu věřím, jsem o tom přesvědčen, možná je to chybné přesvědčení, ale já tomu prostě věřím.“

Akce bez důkazu je ospravedlnitelná

Blair razí tezi, že je lepší raději možnosti hrozby přehnat, než být později překvapen jejími důsledky.

„Čekání na zločin, na to, až se stane nebo až budeme mít důkazy o tom, že se stal, se nám nezdá jako vhodný způsob, jak ochránit lid Spojených států“

bývalý ministr spravedlnosti USA, Ashcroft

Podobnou taktiku zveličování ostatně zná sociální kritika dlouhá staletí, ale politicky, jako princip prevence, ji naposledy použili Zelení. Teď pro změnu anglosasští politici. Bývalý americký ministr spravedlnosti John Ashcroft je mluví za všechny:

„Udělali jsme jistý posun ve způsobu, jak přemýšlíme o světě. Čekání na zločin, na to, až se stane nebo až budeme mít důkazy o tom, že se stal, se nám nezdá jako vhodný způsob, jak ochránit lid Spojených států.“

„Tenhle princip preventivních zásahů říká: fakt, že nemám žádný důkaz, že by někde vznikal nějaký problém, není důvod k tomu, abych něco proti tomuto problému nepodnikal.“

„To je famózní trojnásobně negativní věta, která fakticky říká, že akce bez důkazu je ospravedlnitelná. Vyžaduje to představu o tom, co špatného, ba nejhoršího by mohlo přijít, a tato představivost snadno přebije i to, co právě teď skutečně je.“

Preventivní soud

Uvažování o nejhorší možnosti, které popsal Bill Durodie z londýnské King's College, se podle Adama Curtise stává řídícím principem všeho, co se v politice děje.

Strach a obavy sílí, ale jsou tu politici, kteří o nich vědí. Strašlivé důsledky této strategie jsou jako první vidět v právním systému, velmi živě vystupují ve slovech Davida Colea z americké Georgetownské univerzity.

„V tomto způsobu myšlení nejsou lidé souzeni podle toho, co už udělali a co se jim dá dokázat, ale soudí se podle toho, co by eventuálně v budoucnosti mohli udělat, nebo co vy si myslíte, že by případně udělali. To, že se tak nestalo, nijak nevyvrací vaši spekulaci.“

"Důsledek tohoto postupu vidíme v tom, co se děje. Vláda opovrhuje všemi postupy, které odlišují vinu od neviny, protože zkrátka nevyhovují tomuto naladění, kde je nejdůležitější vaše spekulativní představa, co by lidé eventuálně v budoucnu mohli udělat."

Poslední paradoxní idealisté

Zastánci tohoto preventivního principu nicméně tvrdí, že částečná ztráta občanských práv, projevující se tím, že prakticky každý je možná agentem Al-Káidy, je nutná k tomu, aby se demokratický svět ubránil terorismu.

Adam Curtis se snažil dokázat, že žádná taková nejhorší možnost neexistuje. Ve skutečnosti v ní věří jen dvě ideologické skupiny: neokonzervativci a islamisté, kteří právě tuto vizi předkládají jako poslední uvěřitelnou ideologickou možnost k dobrému životu. Jsou to poslední paradoxní idealisté naší doby.

Jenže fantom strachu, říká Curtis na závěr svých filmových esejů, se nafukuje už dost dlouho a jednoho dne praskne. A politici se pak budou muset vyrovnat s tím, že nemají žádné vize, které by mohli lidem předložit.

Chtělo by se polemicky dodat - vize se možná najdou, horší to bude s důvěrou v politiky, v to, že své vize skutečně míní vážně a nevytvářejí je jen a jen proto, aby lépe řídili loď moci.

Nebo má nakonec pravdu Machiavelli, když naznačuje, že občané chtějí být klamáni a strašeni, protože jedině tak si mohou ospravedlnit, že nejsou pány sami nad sebou.