Velká šachovnice

Americká nadřazenost a její geostrategické příkazy

Zbygniew Brzezinski

E-kniha pro Kindle (mobi)


Věnování

Pro mé studenty — abych jim pomohl změnit svět.


Obsah

Úvod

Supervelmocenská politika

Kapitola 1. Hegemonie nového typu

Krátká cesta ke globální nadřazenosti

První globální velmoc

Americký globální systém

Kapitola 2. Eurazijské šachovnice

Geostrategičtí hráči a geopolitičtí pivoti

Kritické volby a možné problémy

Kapitola 3. Demokratické předmostí

Majestát a vykoupení

Hlavní americké cíle

Evropský historický časový plán

Kapitola 4. Černá díra

Nová geopolitická situace Ruska

Geostrategická fantasmagorie

Dilema jediné alternativy

Kapitola 5. Eurazijský Balkán

Etnický kotel

Vícenásobná soutěž

Ani nadvláda ani vyloučení

Kapitola 6. Dálněvýchodní kotva

Čína: ne globální ale regionální

Japonsko: ne regionální, ale mezinárodní

Americké geostrategické uspořádání

Kapitola 7. Závěr

Geostrategie pro Eurazii

Celoeurazijský systém bezpečnosti

Po poslední globální velmoci


Úvod

Supervelmocenská politika

když na sebe kontinenty začaly politicky vzájemně působit před nějakými pěti sty lety, Eurazie byla centrem světové moci. V různé formě a v různých dobách lidé obývající Eurazii — i když většinou ti z západního okraje Evropy — pronikli a ovládli ostatní oblasti světa, když jednotlivé euroasijské státy získaly zvláštní status a získaly privilegium být hlavními světovými mocnostmi.

Poslední desetiletí dvacátého století bylo svědkem tektonického posunu světových událostí. Neboť vůbec poprvé ne-euroazijská mocnost získala nejen postavení hlavního arbitra euroasijských mocenských vztahů, ale stala se i hlavní světovou mocností. porážka a rozpad Sovětského svazu byl konečným krokem pro rychle získanou převahu mocnosti na západní polokouli, Spojených států, jako výhradní a jediné skutečné globální mocnosti.

Eurazie si ovšem zachovala geopolitickou důležitost. A to nejen její západní okraj — Evropa — dosud místo mnohé světové politické a hospodářské moci, ale i východní oblast — Azie — se nakonec stala živým centrem hospodářského růstu a získala politický vliv. Proto otázka jak globálně zapojit Ameriku závisí na komplexních eurazijských mocenských vztazích — a zejména zda to zabrání nebezpečí dominantních a antagonistických eurazijských mocností — se stala důležitým centrem hospodářského růstu s rostoucího politického vlivu. Proto úkol globálního zapojení Ameriky souvisí s eurazijskými mocenskými vztahy — zejména zda brání vzniku dominantních a antagonistických eurazijských mocností — zůstává ústřední  pro americkou schopnost k dosažení americké nadsazenosti.

 Z toho vyplývá — kromě kultivace různých nebývalých dimenzí moci (technologie, komunikace, informace stejně jako obchod a finance) — že americká zahraniční politika se musí nadále zabývat geopolitickou dimenzí a musí uplatnit svůj vliv v Eurazii způsobem, který vytváří stabilní kontinentální rovnováhu se Spojenými státy jako politickým arbitrem.

 Eurazie se stává šachovnici, na které se má hrát pokračující zápas o globální nadřazenost, a tento zápas  zahrnuje geostrategii — strategické řízení geopolitických zájmů. Stojí za zmínku, že v nedávné době v roce 1940 dva uchazeči o globální moc, Adolf Hitler a Josef Stalin, výslovně uvedli (v tajné smlouvě z listopadu toho roku), že Amerika by měla být vyloučena z Eurazie. Oba si uvědomili, že vstup americké moci do Eurazie by zamezila jejich ambicím o globální nadvládu. Oba sdíleli předpoklad, že Eurasie je středem světa a že ten, kdo kontroluje Eurasii kontroluje svět. O půl století později byl otázka přeformulována: Vytrvá americká nadřazenost v Eurasii a k jakým koncům to povede?

Konečný cíl americké politiky by měl být blahodárný a prorocký: vytvářet skutečně spolupracující globální společenství, v podpoře dlouhodobých trendů a základních zájmů lidstva. Ale prozatím je příkazem, aby neobjevil žádný eurazijský soupeř schopný ovládnout Eurazii a tak soupeřit s Amerikou. Formulace úplné a jednotné eurazijské geostrategie je proto cílem této knihy.

Zbigniew Brzezinski

Washington, DC.

Duben 1997


Velká šachovnice


Kapitola 1

Hegemonie nového typu

Hegemonie je tak stará jako lidstvo. Ale současní americká nadřazenost je specifická rychlostí vzniku, globálním rozsahem a ve způsobu své realizace. Během jediného století se Amerika přeměnila — a též změnila mezinárodní dynamikou — ze země relativně izolované na západní polokouli na velmoc nebývalého celosvětového rozsahu a dosahu.

Krátká cesta ke globální nadřazenosti

Španělsko-americká válka v roce 1898 byla prvou zámořskou válkou či výbojem. Ta přenesla americkou moc daleko do Pacifiku až po Havaj a Filipíny. Na přelomu století američtí stratégové byli zaměstnáni vývojem doktríny námořní nadvlády ve dvou oceánech a americké námořnictvo začalo napadat britské pojetí „vláda nad vlnami“. Američané požadovali zvláštní status výhradního strážce bezpečnosti západní polokoule — vyhlášený předtím Monroeovou doktrínou a následně ospravedlněnou Amerikou vyhlášeným „osudovým manifestem“ — který byl později rozšířen po stavbě Panamského průplavu, který zajišťoval námořní nadvládu nad Atlantským i Tichým oceánem.

Základ rozšiřujících se geopolitických ambicí Ameriky zajistila rychlá industrializace hospodářství země. Při vypuknutí 1. světové války americké rostoucí hospodářství již představovalo 33 procent globálního hrubé výroby, čímž předstihlo Velkou Británii jako vedoucí světovou průmyslovou velmoc. Tato pozoruhodná hospodářská dynamika byla živena kulturou, která dávala přednost experimentování a inovacím. Americké politické instituce a tržní hospodářství vytvářelo bezpříkladné příležitosti pro ambiciózní a neortodoxní vynálezce, kteří nebyli omezováni před uskutečňováním svých osobních snů archaickými privilegii nebo pevnou společenskou hierarchií. Stručně řečeno, národní kultura byla jedinečně příznivá pro hospodářský růst a pro získávání a rychlé přizpůsobení nejschopnějších jednotlivců z ciziny, kultura též napomáhala růstu národní moci.[1]

 1. světová válka vytvořila první příležitost pro hromadné předvedení americké vojenské síly v Evropě. A tak dříve poměrně izolovaná mocnost urychleně přepravila několik set tisíc svých vojáků přes Atlantik — zaoceánská vojenská expedice nebývalá svou velikostí a rozsahem, což signalizovalo zrození nového velkého hráče na mezinárodní aréně. A stejně důležité bylo, že válka přinesla též  první americkou diplomatickou iniciativu při hledání řešení mezinárodních problémů Evropy. Známých Čtrnáct bodů Woodrowa Wilsona představovalo aplikaci amerického idealizmu na evropskou geopolitiku vynucenou americkou mocí. (Jeden a půl desetiletí před tím Spojené státy sehrály hlavní roli v urovnání konfliktu mezi Ruskem a Japonskem, a tak též prokázaly svou rostoucí mezinárodní prestiž.) Splynutí amerického idealizmu a americké síly se prosadilo na světové scéně.

Ale přesně řečeno, 1. světová válka byla zejména evropská válka, ne globální. Ale její sebezničující charakter označil počátek konce evropské politické, hospodářské a kulturní převahy nad zbytkem světa. V průběhu války nedokázala žádná evropská mocnost rozhodně zvítězit — a konec války byl silně ovlivněn vstupem  a vzestupem neevropské mocnosti, Ameriky,do konfliktu. Proto se Evropa stala v rostoucí míře objektem spíše než subjektem globální mocenské politiky.

Avšak toto první vzplanutí amerického globálního vedení nevytvořilo stálé americké zapojení do světových událostí. Namísto toho Amerika rychle ustoupila do sebeuspokojivé kombinace izolacionizmu a idealizmu. Přestože uprostřed dvacátých a ve třicátých letech posiloval totalitarizmus na evropském kontinentě, americká moc — včetně mocného loďstva na dvou oceánech mající převahu nad britským námořnictvem — zůstávala nevyužita. Američané dali přednost být diváky v globální politice.

V souladu s tímto sklonem byla americká koncepce bezpečnosti, založená na pojetí Ameriku jako na kontinentálního ostrova. Americká strategie se soustředila na ochranu svého pobřeží a tak byla v úzce národním rozsahu s málo úvahami o mezinárodních a globálních záležitostech. Hlavními mezinárodními hráči byly evropské mocnosti a v rostoucí míře Japonsko. Evropská éra ve světové politice úplně skončila v průběhu 2. světové války, prvé skutečné globální války. Boje na třech kontinentech současně včetně těžkých zápasů v Atlantickém a Tichém oceánu, její globální rozsah byl symbolicky představován britskými a japonskými vojáky — reprezentujícími jak vzdálený západoevropský ostrov tak stejně vzdálený východoazijský ostrov — kteří se sráželi tisíce mil od svých domovů na Indicko-barmské frontě. Evropa a Azie se stala jediným bojištěm.

Kdyby výsledkem války bylo jednoznačné vítězství nacistického Německa, jediná evropská mocnost by se mohla objevit jako globálně nejvlivnější. (Vítězství Japonska v Tichém oceáně by učinilo tento národ nejvlivnějším na Dalekém východě, ale s velkou pravděpodobností by Japonsko zůstalo lokálním hegemonem.) Namísto toho byla porážka Německa dosažena díky dvěma mimoevropským vítězům, Spojeným státům a Sovětského svazu, které se stayl následníky nenaplněného evropského pokusu o globální nadřazenost.

Následujících padesát let ovládl bipolární americko-sovětský zápas o globální nadřazenost. Podle některých hledisek, zápas mezi Spojenými státy a Sovětským svazem představuje naplnění těch nejpošetilejších teorií geopolitiků: staví proti sobě hlavní světovou námořní mocnost ovládající jak Atlantický tak Tichý oceán proti hlavní  světové pozemské mocnosti svrchované nad srdcem Eurazie (s čínsko-sovětským blokem zahrnujícím prostor významně připomínající Mongolskou říši). Geopolitická dimenze nemohla být jasnější: Severní Amerika versus Eurazie se světem v bsázce. Vítěz by opravdu vládl zeměkouli. A nebyl nikdo, kdo by jim stál v cestě, jedno vítězství by to rozhodlo.

Každý z rivalů vystupoval s ideologickou výzvou naplněnou historickým optimismem a každý ospravedlňoval úsilí, když utužoval své přesvědčení o jistém vítězství. Každý z rivalů jasně ovládal svůj prostor — na rozdíl od evropských imperiálních uchazečů na globální hegemonii, z nichž žádný ani trochu neuspěl v prosazování rozhodné nadřazenosti v samotné Evropě. A každý používal svou ideologii k posilování své moci nad příslušnými vazaly a poddanými způsobem, který trochu připomíná náboženské války.

Kombinace globálního geopolitického rámce s proklamovanou univerzalitou soupeřících dogmat dávalo Zápasu nebývalou intenzitu. Ale další faktor — též mající globální důsledky — učinil zápas skutečně jedinečným. Nástup jaderných zbraní znamenal, že frontální válka klasického typu mezi dvěma hlavními soupeři by nejen vedla k jejich vzájemné destrukci, ale přinesla by smrtelné důsledky pro významnou část lidstva. Intenzita konfliktu byla tak současně podřízena mimořádné sebekázni ze strany obou rivalů.

Z hlediska geopolitiky byl konflikt veden zejména na samotných periferiích Eurazie. Čínsko-sovětský blok ovládl většinu Eurazie ale nekontroloval periferie. Severní Amerika se úspěšně opevňovala na obou nejzápadnějších a nejvýchodnějších pobřežích velkého eurazijského kontinentu. Obrana těchto kontinentálních předmostí (ztělesněných na západním okraji berlínskou zdí a na východě korejskou válkou) tak byla první strategickou zkouškou, které bývá nazývána Studenou válkou.

Čínsko-sovětský blok - Tři hlavní strategiské fronty

Čínsko-sovětský blok - Tři hlavní strategické fronty

V konečné fázi studené války se na mapě Eurazie objevila třetí obranná „fronta“ — jižní (Viz mapa výše). Sovětské invaze do Afganistanu urychlila dvojí americkou odpověď: přímá americká pomoc domácímu odporu v Afganistanu ke zpomalení sovětské armády a nahromadění americké vojenské přítomnosti velkého rozsahu v Perském zálivu jako odstrašující prostředek proti dalšímu pronikání sovětské politické a vojenské moci na jih. Spojené státy se samy zavázaly k obraně regionu Perského zálivu v souladu se svými eurazijskými bezpečnostními zájmy na západě a na východě. 

Úspěšná politika Severní Ameriky z pozice síly vůči eurazijskému bloku usiluje dosáhnout účinné nestability v celé Eurazii — oboustranně odrazuje před úplným koncem způsobeném přímý vojenský střet kvůli strachem před jadernou válkou — znamenala že konečný střet byl nakonec rozhodnut nevojenskými prostředky. Politická vitalita, ideologické flexibilita, hospodářské dynamika a kulturní výzva se staly rozhodující dimenzí.

Amerikou vedená koalice si udržela svou jednotu, zatímco čínsko-sovětský blok se na necelá dvě desetiletí rozdělil. Zčásti se to stalo zásluhou větší flexibility demokratické koalice v kontrastu s hierarchickým a dogmatickým — ale též křehkým — charakterem komunistického tábora. Ten prvý zahrnoval sdílené hodnoty, ale bez doktrinální formy. Ten druhý zdůrazňoval dogmatickou ortodoxii s jediným platným výkladovým centrem. Američtí hlavní vazalové byli též významně slabší než Amerika, zatímco Sovětský svaz by nemohl do nekonečna udržovat podřízenost Číny. Výsledek byl též dosažen díky skutečnosti, že americká strana zajišťovala větší hospodářskou a technologickou dynamiku, zatímco Sovětský svaz postupně stagnoval a nebyl schopen  dovršit svůj hospodářský růst a vojenskou techniku. Hospodářské zaostávání na oplátku podporovalo ideologickou demoralizaci.

Ve skutečnosti sovětská vojenská síla — a strach který působila na Západě — po dlouhou dobu zatemňovala hlavní asymetrii mezi oběma soupeři. Amerika byla jednoduše mnohem bohatší, technologicky stále více vpředu, vojensky pružnější a více inovativní, společensky tvořivější a působivější. Ideologická omezení též oslabovala tvůrčí potenciál Sovětského svazu, činila systém stále rigidnější a hospodářsky stále pustošivější a technicky méně konkurenceschopnější. Pokud by nevypukla vzájemně zničující válka, ve stálé soutěži se rovnováha nakonec převážila ve prospěch Ameriky.

Konečný výsledek byl významně ovlivněn kulturními zřeteli. Amerikou vedená koalice do značné míry přijala jako pozitivní mnohé atributy americké politiky a společenské kultury. Dva hlavní američtí spojenci na západním a východním okraji eurazijského kontinentu, Německo a Japonsko, obnovili své hospodářské zdraví v souvislosti s téměř neomezeným přijetím všech amerických myšlenek. Amerika byla široce vnímána jako představitel budoucnosti, jako společnost hodná obdivu, která si zaslouží napodobení.

Naopak Rusko trvale kulturně soutěžilo se svými středoevropskými vazaly a ještě více se svým hlavním a stále sebevědomějším východním spojencem, s Čínou. Pro středoevropany ruská nadvláda znamenala izolaci od toho, co středoevropané pokládali za svůj filozofický a kulturní domov: Západní Evropu a její křesťanské náboženské tradice. A co bylo ještě horší, to znamenalo nadvládu lidí, které středoevropané, často neprávem, pokládali za kulturní spodinu.

Číňané, pro která „Rusko“ znamená „hladová země“, byli ještě pohrdlivější. I když zpočátku Číňané jen zřídka napadali univerzálnost sovětského modelu, během desetiletí po čínské komunistické revoluci rostla jejich sebevědomá výzva moskevské ideologické nadřazenosti a dokonce začali otevřeně vyjadřovat své tradiční pohrdání sousedními severními barbary. Konečně ve vlastním Sovětském svazu je 50 procent obyvatel neruských a nakonec odmítali moskevskou nadvládu. Postupné politické probouzení neruských obyvatel způsobilo, že Ukrajinci, Gruzíni, Arméni a Ázerbajdžánci začali vnímat sovětskou moc jako formu imperiální nadvlády lidí, vůči kterým se necítili kulturně podřadnější. Ve Střední Azii byly národní aspirace slabší, ale tito lidé pociťovali postupně rostoucí pocit islámské identity, posílenou znalostí o pokračující dekolonizaci všude jinde.

Stejně jako mnohá impéria předtím, Sovětský svaz se nakonec zhroutil a rozpadl jako oběť ani ne zásluhou přímé vojenské porážky jako rozkladu urychleného hospodářskými a společenskými třenicemi. Jeho osud potvrdil poučku moudrých badatelů, že

impéria jsou neodmyslitelně politicky nestabilní, jelikož podřízené jednotky téměř vždy dávají přednost větší autonomii a opoziční elity takových jednotek téměř vždy podporují možnost získat větší autonomii. V tomto smyslu impéria nepadají, ale rozpadají se, obyčejně velmi pomalu, ale někdy pozoruhodně rychle.[2]

První globální velmoc

Zhroucení jejich rivala ponechalo Spojené státy v jedinečném postavení. Staly se současně první a jedinou opravdovou globální mocností. Nicméně americká globální nadřazenost připomíná do jisté míry dřívější impéria, nehledě na omezenou regionální platnost. Impéria si zakládala na své moci nad hierarchií vazalů, poddaných, protektorátů a kolonií, na ty mimo obecně hleděla jako na barbary. Do jistého stupně již není tato přežitá terminologie vhodná pro některé ze států v současnosti v americké sféře vlivu. Stejně jako v minulosti výkon americké „imperiální“ moci vyplývá do znační míry z dokonalé organizace, ze schopnosti mobilizovat ohromné hospodářské a technické zdroje okamžitě pro vojenské účely, z neurčité ale významné kulturní výzvy amerického způsobu života a z dokonalé dynamiky a vrozené soutěživosti amerických společenských a politických elit.

Římské impérium[3] za největšího rozkvětu

Dřívější impéria měla zčásti stejné vlastnosti. První připadá na mysl Řím. Jeho impérium bylo založeno přibližně během dvou a půl století, polovinu století stálou územní expanzí na sever a potom jak na západ tak na jih, stejně jako zásluhou účinného námořního ovládnutí celého pobřeží Středozemního moře. Z územního hlediska dosáhlo největšího rozšíření kolem roku 211 nl. (viz mapu uvedenou výše). Řím měl centralizované politické zřízení a jednoduché soběstačné hospodářství. Jeho imperiální moc  byla zajišťována uváženě a účelně prostřednictvím komplexního systému politické a hospodářské organizace. Strategicky rozvinutý systém silnic a námořních cest vycházejících z hlavního města umožňoval rychlé přesuny a koncentraci — v případě vážného ohrožení bezpečnosti — římských legií umístěných ve vazalských státech a poddaných provinciích..

Na vrcholu impéria měly římské zahraniční legie ne méně než tři sta tisíc mužů — významná síla, ale ještě smrtonosnější zásluhou římské převahy v taktice a výzbroji stejně jak schopnosti centra provádět poměrně rychlé přesuny. Stojí za zmínku, že v roce 1996 nesmírně početnější supervelmoc, Amerika, chránila svou vnější hranici nadvlády umístěním 296 000 profesionálních vojáků v zámoří.

Moc Říma však byla též odvozena z důležité psychologické zkušenosti. Civis Romanus sum — „Jsem římský občan“ — bylo největší možné sebeurčení, zdroj pýchy a úsilí mnohých. Bulo případně udělováno osobám nenarozeným v Římě, vznešený status římského občana byl vyjádřením kulturní nadřazenosti a zajišťoval pocit poslání k imperiální moci. Tak nejen ospravedlňoval římskou vládu, ale přikláněl tyto subjekty k jejich snaze o asimilaci a zapadnutí do imperiální struktury. Kulturní nadřazenost, braná jako přidělená vládcům a přijímaná podřízenými, tak posilovala moc impéria.

Tato vrcholná a povětšinou neohrožovaná imperiální moc trvala asi tři stovky let. S výjimkou ohrožení v jedné době sousedním Kartágem a východními okraji Parthské říše byl vnější svět povětšinou barbarský, ne dobře organizovaný, schopný po většinu času jen sporadických útoků, a kulturně jasně podřadný. Dokud bylo impérium schopné udržovat vnitřní vitalitu a jednotu, okolní svět nebyl schopen konkurence.

Tři hlavní příčiny vedly ke konečnému rozpadu Římského impéria. Za prvé se impérium stalo příliš velkým pro vládu z jednoho centra, ale jeho rozdělení na západní a východní polovinu automaticky narušilo monopolistický charakter moci. Za druhé současně dlouhé období imperiální arogance dalo vzniknout kulturnímu požitkářství a postupně oslabilo vůli politických elit k velikosti. Za třetí, trvající inflace též ohrozila možnosti systému udržet se bez společenských obětí, které již obyvatelé nebyli připraveni nést. Kulturní úpadek, politické rozdělení a finanční inflace přivedly Řím ke zranitelnosti dokonce od barbarů v jejich blízkém okolí.

Podle současných hledisek nebyl Řím skutečnou globální mocností,ale jen regionální. Ovšem vzhledem k izolaci převládající v té době mezi různými kontinenty na zeměkouli, kdy regionální války byly též uzavřené a izolované, s žádnými bezprostředními ani vzdálenými rivaly. Římské impérium bylo ta světem sama pro sebe  se svou vyspělou politickou organizací a kulturní nadřazeností z něj dělá předchůdce pozdějších imperiálních systémů s větším imperiálním rozsahem.

Mandžuská říše za největšího rozvoje.

Mandžuská říše za největšího rozkvětu.

… Regiony Mandžuské říše řízené Soudem pro koloniální záležitosti

Ale Římské impérium nebylo jediné. Římské a Čínské impérium se objevily téměř současně, aniž by o sobě věděla. Tak v roce 221 př. n. l. (v době punských válek mezi Římem a Kartágem) vyvolala unifikace říše Čchin existujících sedmi států do prvého Čínského impéria stavbu Velké zdi v severní Číně k ochraně vnitřního království před okolními barbary. Následující impérium Chan, které začalo vznikat v roce 140 př. n. l., bylo ještě působivější co do rozsahu a organizace. V době počátku křesťanské éry ne méně než 57 milionů lidí bylo podřízeno jeho autoritě. Toto obrovské množství, samo o sobě nebývalé, bylo podřízeno mimořádně účinnému ústřednímu řízení, prováděného prostřednictvím centralizovaného a represivního úřednictva. Rozsah impéria  zahrnoval dnešní Koreu, část Mongolska a většinu dnešní pobřežní Číny. Ovšem stejně jako Řím bylo impérium Chan postiženo vnitřními chorobami a jeho konečný rozpad byl urychlen v roce 220 nl. rozdělením na tři nezávislé části.

Další historie Číny obsahuje cykly znovusjednocování a expanze následované úpadkem a fragmentací. Více než jednou. Čína dokázala ustavení imperiálního systému, který byl soběstačný, izolovaný, bez vnějšího ohrožení organizovanými soupeři. Dělení impéria Chan se obrátilo v roce 589 nl. v něco podobného původnímu systému. Ale období největší čínské imperiální průbojnosti přišlo v období Mandžuském, zejména během počátku dynastie Čching. Až do osmnáctého století se Čína stala plnohodnotným impériem s imperiálním centrem obklopeným vazalskými a podřízenými státy včetně dnešní Koreje, Indočíny, Thajska, Barmy a Nepálu. Moc Číny se rozšířila na dnešní ruský Dálný Východ a oblastí od jižní Sibiře po jezero Bajkal a do současného Kazachstánu, potom jižně k Indickému oceánu a zpět přes Laos a severní Vietnam (viz mapu výše).

Stejně jako v případě Říma, impérium mělo komplexní finanční, hospodářskou, vzdělávací a bezpečnostní organizaci. Dozor nad velkým územím a více než 300 miliony lidí žijící v něm byla prováděna všemi prostředky s velkým důrazem na ústřední politickou moc s podporou výrazně účinnou kurýrní službou. Celé impérium bylo rozděleno do čtyř zón obklopujících Peking a vymezující oblasti, které je možno dosáhnout během jednoho týdne, dvou týdnů, tří týdnů a čtyř týdnů. Centralizovaní úředníci profesionálně vycvičení a odpovědně vybraní, zajišťovali pilíř jednoty.

Jednota byla posílena, uzákoněna a udržela se — opět, jako v případě Říma — zásluhou silného a hluboce zakořeněného pocitu kulturní nadřazenosti, která byla posilována konfucianismem, imperiálně prospěšnou filosofií, s jejím citem pro harmonii, hierarchii a disciplínu. Čína — Nebeská říše — byla vnímána jako střed vesmíru, na jejímž okraji byli jen barbaři. Být Číňanem znamenalo být kulturní, a proto zbytek světa byl Číně zavázán svou úctou. Tento zvláštní pocit nadřazenosti prostoupil odpověď, kterou dal čínský císař — dokonce v období rostoucího úpadku Číny, koncem osmnáctého století — králi Jiřímu III Velké Británie, jehož poslové se pokoušeli nalákat Čínu do obchodních vztahů nabídkou některých britských průmyslových výrobků jako přátelských darů.

My, z vůle nebes Imperátor, vzkazujeme králi Anglie, aby respektoval naše postavení:

Nebeské impérium vládnoucí vprostřed čtyř moří … si necení vzácných a drahocenných věcí … ani nemáme nejmenší potřebu továren z vaší země. Proto  … jsme nařídili vašim poddaným poslům, aby se bezpečně vrátili domů. Vy, král, byste měl jednoduše jednat v souhlase s naším přáním posílením své loajality a přísahou věčné poslušnosti.

Úpadek a rozpad několika čínských impérií byl primárně způsoben vnitřními faktory.  Mongolští a později východní „barbaři“ nad nimi triumfovali kvůli vnitřní vyčerpanosti, úpadku, požitkářství a ztrátě hospodářské i vojenské kreativity oslabené a později urychlené rozpadem čínské vůle. Vnější mocnosti využily čínské vnitřní slabosti — Britové v Opiové válce 1839 - 1842, Japonsko o století později — což naopak vytvořilo hluboký pocit kulturního ponížení, který motivoval Číňany po celé dvacáté století, ponížení o to silnější kvůli střetu mezi jejich zakořeněným pocitem kulturní nadřazenosti ponižujícími politickými realitami postimperiální Číny.

Stejně jako v případě Říma může být imperiální Čína dnes posuzována jako regionální mocnost. Ovšem v době rozkvětu Čína neměla rovného soupeře a žádná mocnost nebyla schopná ohrozit její imperiální status nebo jen bránit její další expanzi, kdyby k tomu měla Čína sklony. Čínský systém byl soběstačný a samostatný, založený zejména na etnické identitě s poměrně omezeným vlivem centrální moci nad etnicky nepřátelskými a geograficky okrajovými poddanými.

Velké a dominantní etnické jádro umožnilo Číně dosáhnout periodické obnovy. V tomto ohledu byla Čína odlišná od jiných impérií, ve kterých početně slabí ale hegemonicky motivovaní lidé dokázali po nějaký čas dát vzniknout a udržet nadvládu nad větší etnicky cizí populaci. Ovšem jakmile nadvláda impérií s tak malým jádrem byla ohrožena, na obnovu impéria nebylo pomyšlení.

Přibližný rozsah moci Mongolského impéria 1280

Přibližný rozsah moci Mongolského impéria 1280

K nalezení trochu bližší analogie k dnešní definici globální mocnosti se musíme obrátit k významnému jevu Mongolského impéria. Jeho vznik byl spojen s intenzivním zápasem s velkými a dobře organizovanými oponenty. Mezi těmi poraženými byla království Polské a Maďarské, Svatá říše římská, různí Rusové a ruská knížectví, Bagdádský kalifát a později dynastie Sung v Číně[4].

Čingischán a jeho následníci porážkou svých regionálních rivalů založili centralizovanou vládu nad územím, které dnešní badatelé nazývají jako globální srdce nebo střed světové moci. Eurazijské kontinentální impérium sahalo od Čínského moře k Anatólii v Malé Azii a do Střední Evropy (viz mapa). Byl to jen výkvět stalinistického čínsko-sovětského bloku, který se nakonec vyrovnal Mongolskému impériu na eurazijském kontinentě, tolik o rozsahu centralizovaného řízení nad zmíněným souvislým územím.

Římské, Čínské a Mongolské impérium byly regionálními předchůdci pozdějších uchazečů o globální moc. V případě Řím a  Číny, jak již bylo zmíněno, jejich imperiální struktura byla vysoce rozvinuta, jak politicky tak hospodářsky, zatímco široké přijetí kulturní nadřazenosti centra sehrálo důležitou upevňující roli. Naopak Mongolské impérium si udrželo politickou moc, když se spoléhalo více na přímé vojenské dobytí následované přizpůsobením (i asimilací) místním podmínkám.

 Mongolská imperiální moc byla značně dominující. Byla získána prostřednictvím brilantního a bezohledného použití výtečné vojenské taktiky spojeného s pozoruhodnou schopností rychlého pohybu sil a jejich včasného soustředění. Mongolská vláda nezahrnovala organizovaný hospodářský a finanční systém ani nebyla mongolská moc odvozena z nějakého důrazného pocitu kulturní nadřazenosti. Mongolští vládci byli tak málo početní, aby představovali generující se vládnoucí třídu a v každém případě nepřítomnost určitého pocitu kulturní nebo etnické nadřazenosti zbavilo elitu potřeby subjektivní důvěryhodnosti.

Ve skutečnosti mongolští vládci zcela připouštělií postupnou asimilaci často kulturnějšími a rozvinutějšími lidmi, které dobyli. A tak jeden z vnuka Čingischána, který byl imperátorem čínské části Čingischánovy říše, se stal horlivý propagátor konfucianismu, druhý se stal oddaným muslimem ve své funkci perského sultána, třetí se stal kulturně perským vládcem Střední Azie.

Byl to tento faktor — asimilace vládců ovládanými zásluhou absence dominantní politické kultury — stejně jako nerozřešené problémy následnictví po velkém Čingischánovi, který založil impérium, co způsobilo konečný zánik impéria. Mongolská říše se stala příliš velkou, aby ji bylo možno vládnout z jednoho centra, ale o řešení se pokusili — rozdělili impérium na několik soběstačných částí — což vedlo k ještě rychlejší asimilaci a urychlilo rozpad impéria. Po dalších dvou stoletích od roku 1206 do roku 1405 zmizelo největší světové impérium beze stopy.

Evropská globální nadřazenost, 1900

Evropská globální nadřazenost, 1900

— Britská námořní převaha
— Evropský politický dohled
—  Evropský kulturní vliv

Poté se Evropa stala jak místem, tak ohniskem globální moci a ohniskem hlavních bitev o globální moc. Skutečně, v průběhu zhruba tří staletí dosáhla malá severovýchodní periferie eurazijského kontinentu — uplatněním námořní síly a vůbec poprvé —skutečné globální nadvlády jako evropská mocnost, a uplatnila se na všech kontinentech zeměkoule. Stojí za zmínku, že imperiální hegemoni Západní Evropy nebyli demograficky příliš početní ve srovnáni z počtem podrobených. A tak počátkem dvacátého století, s výjimkou západní polokoule (která byla před dvěma sty lety podřízena převážně západoevropské nadvládě a které byla obydlena převážně evropskými emigranty a jejich potomky), jen Čína, Rusko, Ottomanské impérium a Etiopie byly nezávislé na západoevropské vládě (viz mapu).

Ovšem západoevropská nadvláda nebyla rovnocenná docílení globální moci Západní Evropou. Základní skutečností byla evropská kulturné nadřazenost a fragmentovaná evropská politická moc. Na rozdíl od dobytí území srdce Eurazie Mongoly nebo následným Ruským impériem, evropský zámořský imperialismus byl dosažen ustavičným transoceánským průzkumem a rozšířením zámořského obchodu. Součástí tohoto procesu byl ovšem trvalý zápas mezi hlavními evropskými státy nejen o zámořskou vládu, ale o evropskou hegemonii samotnou. Geopoliticky z toho plynulo, že globální hegemonie Evropy nebyla odvozena od žádné z evropských mocností.

Široce řečeno, už do poloviny sedmnáctého století bylo Španělsko trvalou evropskou mocností. Od konce patnáctého století též vykazovalo značnou zámořskou imperiální sílu a pěstovalo si globální ambice. Náboženství sloužilo jako sjednocující doktrína a jako zdroj imperiálního misionářského úsilí. A skutečně použil papežského rozhodnutí mezi Španělskem a jeho námořním rivalem Portugalskem, které kodifikovalo formální rozdělení světa na španělskou a portugalskou koloniální sféru ve Smlouvě z Tordesilly (1494) a ze Saragosy (1529). Nicméně tváří v tvář protestů z Anglie, z Francie a z Holandska nedosáhlo Španělsko nikdy úplné nadřazenosti, jak v Západní Evropě tak na oceánech.

Španělská moc postupně uvolňovala cestu Francii. Od roku 1815 se Francie stala hlavní evropskou mocností, když neustále zkoušela evropské rivaly, jak na kontinentě tak na moři. Za vlády Napoleona se Francie dostala blízko k dosažení skutečné hegemonie v Evropě. Kdyby uspěla, mohla by získat i status hlavní globální mocnosti. Ovšem po porážce evropskou koalicí se kontinentální rovnováha ustálila.

Britská svrchovanost1860-1914
- Brity ovládaná oceánská kritická místa
- Britská námořní převaha
- Brity ovládané území

Během příštího století do 1. světové války měla Británie globální námořní nadvládu a Londýn se stal hlavním finančním a obchodním centrem „vlády nad vlnami“ britského námořnictva. Velká Británie měla jasnou svrchovanost na mořích, ale stejně jako dřívější uchazeči o globální nadvládu, Britské impérium neměla samostatnou nadvládu nad Evropou. Místo toho se Británie spoléhala na složitou diplomacii rovnováhy moci a na anglo-francouzské spojenectví, aby zabránila kontinentální nadvládě Ruska nebo Německa.

Zámořské britské impérium bylo zpočátku vytvořeno kombinací průzkumu, obchodu a výbojů. Ale stejně jako jeho římský a čínský předchůdce nebo jeho francouzští a španělští soupeři, vzniklo z nemalé části na základě jeho stávajícího vnímání britské kulturní nadřazenosti. Tato nadřazenost nebyla jen věcí subjektivní arogance části imperiální vládnoucí třídy, ale byla pohledem sdíleným mnoha nebritskými subjekty. Slovy prvého jihoafrického presidenta Nelsona Mandely: „Byl jsem vzdělán v britských školách, a v té době byla Británie domovem toho nejlepšího na světě. Nepopírám vliv, který na nás měla britská historie a kultura.“ Kulturní nadřazenost, úspěšně získaná a tiše uznávaná, měla za následek omezení potřeby spoléhat se na velkou vojenskou sílu k udržení moci imperiálního centra. V roce 1914 jen několik tisícovek britského vojenského personálu a státních zaměstnanců ovládalo kolem 11 milionů čtverečních mil a téměř 400 milionů nebritských lidí (viz mapa).

Stručně řečeno, Řím vykonával svou moc převážně díky výborné vojenské organizaci a kulturnímu působení. Čína spoléhala zejména na účinné úřednictvo, aby ovládla impérium založené na etnické identitě a posilovala svou vládu na základě vysoce vyvinutého pocitu kulturní nadřazenosti. Mongolské impérium kombinovalo vyspělou vojenskou taktiku k dobytí se sklonem k asimilaci jako základem vlády. Britové ( rovněž Španělé, Holanďané a Francouzi) si zajišťovali přední postavení, když jejich prapor sledoval jejich obchod, jejich vláda byla rovněž posílena nejlepší vojenskou organizací a kulturní agresivitou. Ale žádné z těchto impérií nebylo skutečně globální. Ani Velká Británie nebyla skutečnou globální mocností. Nevládla v Evropě, jen tam udržovala rovnováhu. Stabilní Evropa byla kritická pro britskou mezinárodní nadvládu a sebezničení Evropy bylo koncem britské nadvlády.

Americká globální nadvláda

Americká globální nadvláda
- Oceánský dohled USA 
- Politický vliv USA
- Geopolitická převaha USA

Oproti tomu je rozsah a pronikavost dnešní americké globální moci jedinečný. Nejen že Spojené státy ovládají všechny světové oceány a moře, ale rozvinuly i rozhodnou vojenskou schopnost pro ovládnutí pobřeží, což jim umožňuje pronikat své moci do vnitrozemí politicky významným způsobem. Jejich vojenské oddíly jsou pevně uchyceny na východních a západních okrajích Eurazie a také ovládají Perský záliv. Američtí vazalové a poddaní, z nichž někteří touží být zahrnuti ještě formálnějšími vazbami k Washingtonu, jsou roztroušeni po celém Eurazijském kontinentě, jak ukazuje mapa.

Americká hospodářská dynamika zajišťuje nutné podmínky pro zajištění globální nadřazenosti. Zpočátku bezprostředně po 2. světové válce stálo americké hospodářství stranou všech ostatních a zahrnovalo asi 50 procent hrubého světového produktu. Hospodářské ozdravění Západní Evropy a Japonska následované širší jevem azijského hospodářského rozvoje způsobily, že americký podíl na světové produkci se musel zmenšit z neúměrně vysokých hodnot období bezprostředně po válce. Nicméně, po čase následná studená válka skončila. Americký podíl na globální produkci, či méně specificky její podíl světové průmyslové výrobě, se ustálil na 30 procentech, úrovni, která byla normou po většinu století kromě let bezprostředně po 2. světové válce.

Což je důležitější, Amerika dokázala a dokonce rozšířila své vedoucí postavení ve využívání nejnovějšího vědeckého pokroku k vojenským účelům tím, že vytvořila technicky jedinečnou vojenskou organizaci, jako jediná o účinném globálním rozsahu. Nadto dokázala svou silnou konkurenční schopnost v hospodářsky rozhodných informačních technologiích. Americké mistrovství v rozhodujících oblastech dnešního hospodářství ukazuje, že americká technická nadvláda asi nebude vbrzku překonána, a to zejména v hospodářsky rozhodujících oblastech. Američané dokáží a ještě rozšíří svou výhonu v produktivitě nad svými západoevropskými a japonskými soupeři.

Je jisté, že Rusko a Čína jsou velmoci, které neschvalují tuto americkou hegemonii. Počátkem roku 1996 společně prohlásily v průběhu pekingské návštěvy ruského presidenta Borise Jelcina. Kromě toho vlastní jaderný arzenál, který může ohrozit životní americké zájmy. Ale je krutým faktem současnosti a pro blízká následující léta, že ačkoliv mohou začít sebevražednou jadernou válku, nemohou ji vyhrát. Nejsou schopni navrhnout zbraně s velkým dosahem k prosazení své politické vůle a budou technicky mnohem zaostalejší než Amerika, a tak nemají prostředky k vytvoření — ani dosažení — trvalé politické základny na celém světě.

Stručně řečeno, Amerika se stala svrchovanou na čtyřech rozhodujících oblastech globální moci, vojensky má nebývalý globální dosah, hospodářsky zůstává hlavní hnací silou globálního růstu, i když soupeří v některých aspektech s Japonskem a Německem (žádný z nich nedosahuje k ostatním atributům globální moci), technicky si udržuje celkové vedení v rozhodujících oblastech inovací, a kulturně, přes jistou omezenost, zdá se, že nemá soupeře, zejména mezi světovou mládeží — to vše dává Spojeným státům politickou šanci, že žádný jiný stát nemá blízko to dosáhnout. Je to kombinace všech čtyř.

Americký globální systém

 I když mezinárodní výtečnost Ameriky nesporně připomíná dřívější imperiální systémy, jsou rozdíly podstatnější. Přesahují otázku územního rozsahu. Americká globální moc je uskutečňována pomocí globálního systému výhradně amerického návrhu, který odráží domácí americkou zkušenost. Ústředním bodem této domácí zkušenosti je pluralistický charakter jak americké společnosti tak politického systému. Dřívější impéria byla budována aristokratickými politickými elitami a vládly jim povětšinou autoritativní a absolutistické režimy. Většina obyvatel imperiálních států byla buď politicky indiferentní nebo v dřívější době infikována imperiálními pocity a symboly. Požadavek národní slávy, „břímě bílého muže“[5] „la mission civilisatrlce“[6], nemluvě o příležitosti k osobnímu prospěchu[7] — to vše sloužilo k mobilizaci podpory pro imperiální dobrodružství a udržení hierarchických mocenských pyramid.

 Přístup americké veřejnosti k vnějším projevům americké moci býval rozpolcený. Veřejnost podpořila americkou účast ve 2. světové válce díky šoku po japonském útoku na Pearl Harbor. Účast Spojených států ve Studené válce byl zpočátku schvalován méně ochotně, až do blokády Berlína a následné Korejské války. Po skončení Studené války vzestup Spojených států jako jediné globální velmoci nevzbuzoval přílišnou radost, spíše vyvolával sklon k omezenějšímu určení americké zodpovědnosti v zahraničí. Průzkum veřejného mínění v letech 1995 a 1996 ukázal, že široká veřejnost dává přednost sdílení globální odpovědnosti s jinými než monopolnímu uplatňování.

Vzhledem k domácím faktorům americký globální systém zdůrazňuje techniku rozšíření (jako v případě poražených soupeřů — Německa, Japonska a později i Ruska) v mnohem větším rozsahu než tu dělaly dřívější imperiální systémy. To rovněž silně spoléhá na nepřímý vliv na závislé cizí elity s využitím více výhod z působení jejich demokratických principů a institucí. A to vše uvedené je posilováno mohutným ale nepostižitelným vlivem americké nadvlády v globálních komunikacích, veřejné zábavě a masové kultuře a velmi zjevným vlivem americké vybroušené techniky a globálního vojenského dosahu.

 Kulturní nadvláda byla podceněným aspektem americké globální moci. Ať už si myslíte cokoliv o její estetické hodnotě, americká masová kultura je magickou výzvou, zejména pro světovou mládež. Její přitažlivost je možno odvodit z její požitkářské kvality životního stylu, který představuje, ale její globální přitažlivost je nepopiratelná. Americké televizní programy a filmy odpovídají asi třem čtvrtinám globálního trhu. Americká populární hudba je stejně dominantní, zatímco americká móda, stravovací návyky a dokonce oblečení jsou v rostoucí míře napodobovány na celém světě. Jazykem Internetu je angličtina a úměrná část globálního počítačového klábosení též pochází z Ameriky a ovlivňuje obsah globální konverzace. A naposled, Amerika se stává Mekkou těch, kteří hledají pokročilé vzdělání s přibližně půl milionem zahraničích studentů shromážděných ve Spojených státech, z nichž se mnozí nejschopnější nikdy nevrací domů. Absolventi amerických univerzit je možno najít v téměř každé vládě na každém kontinentě.

 Styl mnohých zahraničních demokratických politiků též v rostoucí míře napodobuje Američany. Nejen John F. Kennedy našel horlivé napodobitele v zahraničí, ale i pozdější (a méně proslavení) američtí političtí vůdci se stali objekty pečlivého studia a politického napodobení. Politici kultur tak vzdálených, jako Japonci a Britové (např. japonský premiér středu 1990-tých let Ryutaro Hashimoto a britský premiér Tonny Blair — a všimněte si, že „Tony“ imitoval „Jimmyho“ Cartera, „Billa“ Clintona nebo „Boba“ Doleho) shledali zcela vhodným kopírovat vlídný manýrismus, běžné populistické působení a techniky práce s veřejností.

Demokratické ideály spojené s americkou kulturní tradicí dále posilují to, co někteří chápou jako „kulturní imperialismus“ Američanů. Ve věku největšího rozšíření demokratické formy vlády americká politická zkušenost má sklon sloužit jako standard pro napodobování. Rostoucí celosvětový důraz na ústřední postavení psané ústavy a nadřazeností zákona nad politickou účelností, nehledě na to, jak je obcházen v praxi, byl základem amerického konstitucionalismu. Nedávné přijetí bývalých komunistických zemí s nadřazeností občanské složky nad vojenskou (zejména jako podmínka pro členství v NATO) byla silně ovlivněna americkým systémem vztahů civilní a vojenské sféry.

Výzva a vliv demokratického amerického politického systému byla též spojena s rostoucí přitažlivostí amerického podnikatelského hospodářského modelu, který tlačí k volnému globálnímu obchodu a neomezené soutěži. [8] Když západní bohatství, včetně německého důrazu na „společná řešení“ mezi podnikateli a odbory, začíná ztrácet hospodářský moment, více Evropanů hlásá názor, že více konkurenční a dokonce tvrdší americká hospodářská kultura by měla být napodobena, pokud se Evropa nemá propadat stále dál. Dokonce i v Japonsku začíná být uznáván větší individualismus v hospodářském chování jako nutné pro hospodářský úspěch.

Americký důraz na politickou demokracii a hospodářský rozvoj tak požaduje jednoduchou ideologickou masáž, která se vztahuje s mnohému: požadavek individuálního úspěchu vyžaduje svobodu při vytváření bohatství. Výsledná směs idealizmu a egoizmu je plodnou kombinací. Sebeuspokojení jednotlivce je prohlášeno právem od Boha a současně může prospívat druhým jako příklad vytváření bohatství. To je doktrína, která budí energii, úsilí a je vysoce konkurenční.

 Jak napodobování americké cesty postupně prostupuje svět, vytváří příbuzný soubor pro uplatnění nepřímé a zdánlivě  samovolné americké nadvlády. A stejně jako v případě domácího amerického systému, tato nadvláda zahrnuje komplex struktur provázaných institucí a procedur, navržených, aby vytvářely souhlas a zastínily asymetrii moci a vlivu. Americká globální nadřazenost je tak podpořena komplikovaným systémem spojenectví a koalic, které doslova překlenují zeměkouli.

Atlantická aliance ztělesněná institucionálně blokem NATO připojuje nejvýkonnější a nejvlivnější státy Evropy k Americe a činí Spojené státy klíčovým účastníkem i ve vnitroevpropských záležitostech. Dvojstranné politické a vojenské vazby s Japonskem váží nejvýkonnější azijské hospodářství ke Spojeným státům, zatímco Japonsko zůstává (alespoň pro současnost) v podstatě americkým protektorátem. Amerika ze též podílí na vznikajících transpacifických mnohostranných organizací jako  Azijsko-pacifické fórum hospodářské spolupráce (APEC) a tím se stává klíčovým účastníkem událostí v této oblasti. Západní polokoule je obecně chráněna před vnějším vlivem, což umožňuje Americe  hrát hlavní roli v existujících mnohostranných organizacích. Zvláštní bezpečnostní uspořádání v Perském zálivu, zvláště po krátké kárné misi proti Iráku, učinilo z této hospodářsky živé oblasti americké vojenské hájemství. Dokonce bývalý sovětský prostor je prostoupen různými Američany financovanými ujednáními pro těsnější spolupráci s NATO, takovými jako Partnerství pro mír.

Navíc musíme pokládat za část amerického systému globální síť specializovaných organizací, zejména „mezinárodní“ finanční instituce. Mezinárodní měnový fond (IMF) a Světovou banku je možno brát jako představitele „globálních“ zájmů a jejich zákazníky je možno chápat jako svět. Ve skutečnosti ovšem jsou tvrdě pod americkou nadvládou a jejich počátky lze vysledovat jako americkou iniciativu, zejména Brettonwoodskou konferenci z roku 1944.

Na rozdíl od jiných impérií není tento ohromný systém a komplex hierarchickou pyramidou. Spíše stojí Amerika ve středu propojeného vesmíru a v každém je moc uskutečňována prostřednictvím trvalého vyjednávání, rozšiřováním a požadavkem formálního souhlasu, i když ta moc pochází nakonec z jednoho zdroje, jmenovitě Washingtonu DC. A to je místo, odkud má být mocenská hra hrána, a hrána podle amerických domácích pravidel. Snad největší poklonou, kterou svět odplácí za centrálnost demokratického procesu pod americkou globální nadvládou, je stupeň, ve kterém jsou cizí země samotné zatahovány do interních amerických politických vyjednávání. V možné míře se cizí vlády snaží zmobilizovat ty Američany, se kterými sdílí určitou etnickou nebo náboženskou identitu. Většina cizích vlád též využívá americké lobbyisty k podpoře svých případů, zejména v Kongresu, kromě toho přibližně tisíc zvláštních zájmových skupin je registrováno jako aktivních v americkém kapitálu. Americká etnická společenství se též snaží ovlivnit americkou zahraniční politiku s Židovskými, Řeckými a Arménskými lobbyisty, kteří vystupují jako nejlépe organizovaní.

 Americká nadřazenost tak vytvořila nový mezinárodní řád, který nejen že opakuje, ale i zavádí do zahraničí mnohé z rysů samotného amerického systému. Jeho základní rysy jsou:

Většina z tohoto systému se objevila během Studené války jako součást americké snahy ovládnout svého globálního soupeře, Sovětský svaz. Byl vytvořen jako nachystaný pro globální použití, jakmile soupeř zeslábl a Amerika se stala první a jedinou globální mocností. Jejich podstata byla dobře popsána politologem G. Johnem Ikenberrym.

Byl hegemonický v tom smyslu, že byl soustředěn kolem Spojených států a odrážel politické mechanizmy a organizační principy amerického stylu. Byl to liberální rád díky tomu, že byl legitimní a vyznačoval se zpětnými reakcemi. Evropané [a navíc další, Japonci] byli schopní rekonstruovat a integrovat svou společnost s hospodářství způsobem, který byl v souladu s americkou nadvládou, ale i s možností zkoušet své vlastní autonomní a zčásti nezávislé politické systémy … Vývoj tohoto komplexního systému posloužil ke „zdomácnění“ vztahů mezi hlavními západními státy. Čas od času vznikaly napjaté konflikty mezi těmito státy, ale důležitým bodem je, že tyto konflikty byly uzavřeny uvnitř hluboce zakotveného, stabilního a stále skloubenějšího politickém řádu ... Hrozba války již není na pořadu[9].

V současnosti nemá americká globální nadvláda žádného soupeře. Ale zůstane bez problémů v létech, která přijdou?

 Kapitola 2

Eurazijské šachovnice

Pro Ameriku je hlavní geopolitickou cenou Eurazie. Po polovinu tisíciletí byly světové události ovládány eurazijskými mocnostmi a lidmi. kteří bojovali mezi sebou o lokální vládu. Teď je neeurazijská mocnost nejvýsadnější v Eurazii — a americká globální nadřazenost je přímo závislá na tom, jak dlouho a jak účinně se zachová její převaha v Eurazii.

Obvykle jsou takové podmínky dočasné. Ale jejich trvání a to co následuje je zvláště důležité nejen pro dobro Ameriky, ale obecně pro světový mír. Náhlé nebezpečí pro první a jedinou globální mocnost vytvořilo situaci, ve které by rovněž rychlý konec její nadřazenosti — buď kvůli americkému ústupu ze světa nebo náhlého nebezpečí úspěšného soupeře — vytvořilo velkou mezinárodní nestabilitu. Ve skutečnosti by to vedlo ke globální anarchii. Harvardský politolog Samuel P. Huntington právem výrazně prohlašuje:

Svět bez nadřazenosti USA by byl svět s větším nepořádkem a menší demokracií a hospodářským růstem než ve světě, ve kterém  Spojené státy nadále mají více vlivu než kterákoliv jiná země, pokud jde o horké mezinárodní záležitosti. Trvalá mezinárodní nadřazenost Spojených států je ústřední pro bohatství a bezpečnost Američanů a pro budoucnost svobody, demokracie, otevřené ekonomiky a mezinárodnho světového řádu. [10]

Geopoliticky ústřední kontinent a jeho živé periferie

Geopoliticky ústřední kontinent a jeho živé periferie

Mapa je v obrácené perspektivě pro zdůraznění vizuálního působení.

 V tomto kontextu je rozhodující, jak Amerika ovládá Eurazii. Eurazie je největší kontinent na zeměkouli a je geopoliticky ústřední. Moc, která spravuje Eurazii  by ovládla dvě ze světových nejvíce rozvinutých a hospodářsky nejproduktivnějších oblastí. Pouhý pohled na mapu též napovídá, že ovládnutí Eurazie by automaticky způsobilo podřízení Afriky a skýtalo západní polokouli a Oceánii jako geopolitický okraj ústředního světového kontinentu (viz mapu). Kolem 75 procent světové populace žije v Eurazii a většina fyzického světového bohatství je tam rovněž, jak v podnicích tak pod zemí. Eurazie zahrnuje kolem 60 procent hrubé světové produkce a tři čtvrtiny známých světových energetických zdrojů (viz tabulky).

Plocha kontinentů, jejich populace a hrubá výroba.

Eurazie je též místem světově nejsebevědomějších a nejdynamičtějších států. Po Spojených státech je šest dalších největších ekonomik a dalších šest největších spotřebitelů vojenských zbraní rozloženo v Eurazii. Všichni zjevní vlastníci jaderných zbraní a jeden skrytý jsou umístěni v Eurazii. Dva největší uchazeči o lokální nadvládu a globální vliv jsou v Eurazii. Všichni potenciální političtí a hospodářští soupeři americké nadřazenosti jsou v Eurazii. Moc Eurazie ohromně zastiňuje tu americkou. Naštěstí pro Ameriku je Eurazie příliš velká aby byla politicky jednotná.

Eurazijská šachovnice

Eurazie je tedy šachovnicí, na které se bude nadále hrát zápas o nadřazenost. I když geostrategie — strategické řízení geopolitických zájmů — je možno srovnat s šachy, trochu oválná eurazijská šachovnice dává možnosti ne dvěma, ale několika hráčům, z nich všichni mají různé rozsahy moci. Hlavní hráči jsou umístění na západě šachovnice, na východě, v centru a na jihu. Jak západní tak východní okraj šachovnice obsahuje hustě zalidněné oblasti, rozdělené na relativně přeplněném prostoru mezi několik mocných států. V případě eurazijského malého západního okraje je americká moc rozmístěna přímo. Dálněvýchodní střed je sídlem stále mocnějšího a nezávislého hráče řídícího obrovské množství obyvatelstva, zatímco území jeho energického soupeře — omezeného na několik sousedních ostrovů — a polovina malého dálněvýchodního poloostrova zajišťuje místo pro americkou moc.

 Oblast mezi západními a východními okraji je řídce obydlená a současně politicky proměnlivá a organizačně roztříštěný ohromný střední prostor byl dříve okupován mocným soupeřem nadřazenosti USA — soupeřem, který se jednou připustil záměr vytlačit Ameriku z Eurazie. Na jih od velké evropské tabule leží politicky zmatený ale na energii bohatý region potenciálně velké důležitosti jak pro západní tak pro východní eurazijské státy, včetně nejjižnější oblasti a hustě obydleného uchazeče o lokální nadvládu.

Tato obrovská zvláštně tvarované eurazijská šachovnice — roztažená od Lisabonu po Vladivostok — poskytuje prostor pro „hru“. Pokud ve středním prostoru je možno táhnout do rozpínající se oblasti Západu (kde má Amerika převahu), pokud jižní oblast není podřízena převaze jednoho hráče a když Východ není jednotný ve způsobu jak vytlačit Ameriku z pobřežních základen, je možno říci, že Amerika vítězí. Ale jestli střední oblast odmítne Západ, stane se sebevědomým jednotným subjektem a buď získá kontrolu nad Jihem nebo zformuje spojenectví s východním hráčem, americká nadřazenost v Eurazii se dramaticky scvrkne. Totéž by se stalo, pokud by dva hlavní východní hráči byli nějakým způsobem jednotní. Konečně každé vypuzení Ameriky jejími západními partnery z jejího postavení by automaticky znamenalo konec pro americkou účast ve hře na eurazijské šachovnici, neboť by nejspíše znamenalo případné podřízení západního okraje oživlému hráči okupujícímu střední prostor.

 Rozsah americké globální nadvlády je dejme tomu velký, ale její hloubka je malá a omezená jak domácími tak vnějšími překážkami. Americká nadvláda znamená provádění rozhodného vlivu, ale na rozdíl od dřívějších impérií ne přímého řízení. Velký rozsah a rozmanitost Eurazie stejně jako moc některých jejích států  omezuje rozsah kontroly průběhu událostí. Tento megakontinent je právě příliš veliký, příliš obydlený, kulturně příliš proměnný a sestává z příliš mnoha historicky ctižádostivých a politicky energických států, aby byl v souladu s dokonce hospodářsky úspěšnou a politicky dokonalou globální mocí. Tyto podmínky vyžadují nejlepší geostrategickou zkušenost při pečlivém, výběrovém a velmi uvážené rozvíjení amerických zdrojů na obrovské eurazijské šachovnici.

Je též skutečností, že Amerika je doma příliš demokratická, aby byla autokratická jinde. To omezuje použití americké moci, zejména její možnosti vojenského zastrašování. Nikdy předtím nedospěla populistická demokracie k mezinárodní nadřazenosti. Ale využití síly není cílem, který vzbuzuje veřejný hněv. pokud nejde o náhlou hrozbu nebo se neobrací na pocity veřejnosti pro domácí prospěch. Hospodářské sebezapření (tj. výdaje na obranu) a lidské oběti (i ztráty mezi profesionálními vojáky) vyžadují úsilí o přiměřenost k demokratickým instinktům. Demokracie je nepřátelská k imperiální mobilizaci.

Mimo to většina Američanů povětšinou nevyvozují žádné zvláštní potěšení z nové situace jako výhradní globální supervelmoci. Politický „triumfalismus“ spojený s americkým vítězstvím ve Studené válce má obecně tendenci k chladnému přijetí a byl předmětem určitého výsměchu části liberálně orientovaných komentátorů. Kdyby nic jiného, americký historický úspěch v konkurenci s bývalým Sovětským svazem byl politicky působivější: na jedné straně existuje přístup, že konec Studené války opravňuje k podstatnému omezení amerického globálního zapojení, případně důsledky pro americké globální postavení, na druhé straně existuje perspektiva že přišel čas pro opravdový mezinárodní multilateralismus, ke kterému by Amerika měla poskytnout něco ze své suverenity. Obě tyto myšlenkové školy přikazovaly loajalitu příslušných voličů.

Vyrovnání se s rozpaky doprovázejícími americké vedení vyvolalo změny v charakteru globální situace samotné: přímé použití síly dnes vede k větším omezením než v minulosti. Jaderné zbraně dramaticky omezily užitek války jako politického nástroje, dokonce i hrozby. Rostoucí hospodářská závislost mezi národy činí použití politického vydírání méně přesvědčivým. A tak manévry, diplomacie, sestavování koalic, kooptace a velmi dobře uvážené rozvíjení něčích politických vlivů se stalo klíčovými přísadami pro úspěšné uskutečňování geostrategické moci na eurazijské šachovnici. 

Výkon americké globální převahy musí být citlivý ke skutečnosti, že politická geografie zůstává kritickým hlediskem v mezinárodních otázkách. Napoleon prý kdysi prohlásil, že znát národní geografii znamená znát zahraniční politiku. Naše chápání důležitosti politické geografie musí ovšem převzít nové reality moci.

Neboť většinou v historii mezinárodních záležitostí bylo ohniskem ovládnutí území. Každé národní sebeuspokojení nad získáním velkého území nebo pocit národního strádání nad ztrátou „posvátné“ země bylo příčinou mnoha krvavých válek vybojovaných kvůli vzepětí nacionalismu. Není přeháněním prohlásit, že územní závazek byl hlavním podnětem ovládajícím agresivní chování národních států. Impéria vznikala též pro zmocnění se a udržení živoucích geografických výhod, jakým je Gibraltar či Suezský průplav či Singapur, které slouží jako klíčové oporné body nebo základní součásti systému imperiální kontroly.

Nejkrajnější příklad propojení mezi nacionalizmem a ovládání území poskytlo nacistické Německo a imperiální Japonsko. Snaha vybudovat „Tisíciletou Říši“ došla daleko za snahu o sjednocení všech německy mluvících lidí pod jednu střechu a soustředilo se též na přání získat pod kontrolu i „obilnici“ na Ukrajině a rovněž slovanské země, jejichž obyvatelstvo mělo vykonávat levnou otrockou práci pro imperiální doménu. [11] Japonci byli stejně fixováni na představě přímého územního ovládnutí Mandžuska a později důležité Holandské Východní Indie poskytující naftu, to bylo podstatné pro naplnění japonského požadavku pro národní moc a globální status. Podobně po staletí výklad ruské národní velikosti byl kladen na roveň se získáním území, a dokonce na konci dvacátého století na ruském trvání na udržení nadvlády nad takovým neruským územím, jako je Čečensko, které leží okolo důležitého zdroje nafty, bylo zdůvodněno požadavkem, že taková nadvláda je podstatná k udržení velmocenského postavení Ruska.

Národní státy zůstávají základními jednotkami světového systému. I když úpadek velmocenského nacionalizmu a slábnutí ideologie omezilo citovou náplň globální politiky — když zavedení jaderných zbraní je hlavním omezením pro použití síly — soutěž založená na území stále převládá ve světovém dění, přestože její formy v současnosti směřují více k občanské sféře. V této soutěži jsou geografické lokality stále výchozím bodem pro určení zahraničních priorit národních států a též zastávají jedním z hlavních kriterií stavu a moci.

Ovšem pro většinu národních států ztrácela otázka území svou důležitost. Vzhledem k tomu, že územní spory jsou stále důležité při utváření zahraniční politiky některých států, jsou nadále předmětem nelibosti při popírání sebeurčení etnických bratrů, kteří jsou údajně zbaveni práva na připojení k „vlasti“ nebo rozhořčení nad špatným zacházením sousedy etnických menšin a stávají se požadavkem na rozšířený národní status zvětšením území. V rostoucí míře národní elity začínají uznávat, že faktory jiné než území jsou důležitější pro určování mezinárodního charakteru státu nebo stupně jeho mezinárodního vlivu. Hospodářská dovednost a její přístup k technickým inovacím mohou být též kriteriem moci. Japonsko slouží jako výborný příklad. Nicméně geografická lokalita je nadále brána jako určující bezprostřední priority státu — a čím větší je jeho vojenská, hospodářská a politická moc, čím větší je okruh jeho přímých sousedů, podle životních zájmů státu, vlivu a zapojení.

Donedávna vedoucí geopolitičtí analytici debatovali, zda pozemní moc je důležitější než námořní a který určitý region Eurazie je schopný získat nadvládu nad celým kontinentem. Jeden z nejvýznamnějších, Harold Mackinder, zahájil diskusi počátkem století s úspěšným pojmem eurazijské „ústřední oblasti“ (která prý zahrnuje celou Sibiř a většinu Střední Azie) a později o středovýchodním evropském „srdci“ jako o živoucch odrazových můstcích pro získání kontinentální nadvlády. Popularizoval svou koncepci „srdce“ známým prohlášením:

Kdo vládne Východní Evropě poroučí srdci
Kdo vládne srdci poroučí světovému ostrovu
Kdo vládne světovému ostrovu poroučí světu.

Geopolitiky se dovolávali též někteří přední němečtí političtí geografové k ospravedlnění hesla jejich země „Drang nach Osten“, jmenovitě Karl Haushofer využívající Mackinderův pojem k německým strategickým požadavkům. Jeho zvulgarizovanější ozvěnu bylo též slýcháno v požadavku Adolfa Hitlera, že německý lid potřebuje „Lebensraum“. Jiní evropští myslitelé z poloviny tohoto století trvali na východním posunu  geopolitického těžiště, přitom pacifický region — a zejména Amerika a Japonsko — se stávají spíše dědici upadající evropské nadvlády. Aby předešel takovému posunu, francouzský politický geograf Paul Demangeon spolu s dalšími francouzskými geopolitiky hájili větší jednotu mezi evropskými státy dokonce před 2. světovou válkou.

Dnes již není geopolitickou otázkou která číst Eurazie je bodem počátku kontinentální nadvlády ani zda je pozemská moc důležitější než mořská. Geopolitici se posunuli z regionální do globální dimenze. s převahou názoru, že celý eurazijský kontinent slouží jako ústřední základna pro globální nadvládu. Spojené státy, neeurazijaská mocnost, nyní požívá mezinárodní nadvládu se silou přímo rozmístěnou na třech okrajích Eurazijského kontinentu, ze kterých vykonává mocný vliv na státy okupující srdce Eurazie. Ale na nejdůležitějším hracím poli zeměkoule — Eurazii — by se mohl zrodit možný americký soupeř. A tak, když se soustředíme na hlavní hráče a řádně odhadneme terén, dostaneme výchozí bod pro formulaci americké geostrategie k dlouhodobé správě amerických eurazijských politických zájmů.

Dva hlavní kroku proto vyžadují:

 Stručně řešeno, pro Spojené státy eurazijská geostrategie zahrnuje účelné ovládání geostrategicky dynamických států a pečlivá manipulace geostrategicky aktivních států při zachování oboustranných zájmů Ameriky při krátkodobé ochraně své ojedinělé globální moci a při jejich dlouhodobých změnách ke stále více zakotvené globální spolupráci. Po překladu do terminologie, která odpovídá krutější době starověkých impérií, tři hlavní příkazy imperiální geostrategie je zabránit kolizím a udržovat bezpečnou závislost mezi vazaly, udržovat poddané poddajné a chráněné a bránit barbarům se spojit.

Geostrategičtí hráči a geopolitičtí pivoti [12]

 Aktivní geostrategičtí hráči jsou státy mající schopnost a národní vůli uplatňovat moc nebo vliv za svými hranicemi, aby změnily — ve stupni, který ovlivňuje americké zájmy — stávající geopolitický stav událostí. Mají potenciál a/nebo náchylnost být geopoliticky nestálí. Z jakého důvodu — hledání národní velikosti, ideologické naplnění, náboženský mesianismus nebo hospodářský vzrůst — některé státy se tak snaží získat regionální nadvládu nebo globální status. Jsou vedeni hluboce zakořeněnými nebo komplexními motivy, které nejlépe vysvětluje fráze Roberta Browninga „… lidský rozlet by měl přesáhnout jeho dosah, nebo nač jsou nebesa?“ Musí brát v úvahu podporu americké moci, určit rozsah ve kterém se překrývá či kříží s americkou a utvářet svou vlastní více omezenou eurazijskými cíli, někdy v souhlase a někdy v konfliktu s americkou politikou.  Takto ovládaným eurazijským státům musí věnovat Spojené státy zvláštní pozornost.

Geopolitičtí pivoti jsou státy, jejich důležitost vyplývá ne z jejich moci a motivace, ale spíše s jejich citlivé polohy a z důsledků jejich potenciálně zranitelných podmínek pro chování geostrategických hráčů. Nejčastěji jsou geopolitičtí pivoti určeni svou polohou, která jim v určitých případech dává zvláštní roli buď bráněním přístupu k určitým oblastem nebo odpíráním zdrojů důležitým hráčům. V některých případech může geopolitický pivot sehrát roli obranného štítu pro důležitý stát nebo oblast.  Někdy samotná existence geopolitického pivota, jak je možno říci, má velmi důležité politické a kulturní důsledky pro aktivnější sousední geostrategické hráče. Určení klíčových eurazijských politických pivotů po skončení Studené války a jejich ochrana je tak též rozhodujícím aspektem americké globální geostrategie.

A nakonec je možno poznamenat, že i když geostrategičtí hráči se snaží být důležitými a mocnými zeměmi, ne všechny důležité a mocné země jsou automaticky geostrategickými hráči. A tak, zatímco určení geostrategických hráčů je poměrně snadné, vynechání některých z následujícího seznamu obvykle důležitých zemí vyžaduje další ospravedlnění.

Za současných geopolitických okolností může být na nové politické mapě Eurazie rozpoznáno nejméně pět geostrategických hráčů a pět geopolitických pivotů (z nichž dva snad mohou být částečně označeni jako hráči). Francie, Německo, Rusko, Čína a Indie jsou hlavními a aktivními hráči, zatímco Velká Británie, Japonsko a Indonésie, i když dejme tomu velmi důležité země, nejsou tak kvalifikovány, Ukrajina, Azerbajdžán, Jižní Korea, Turecko a Irán mají roli velmi důležitých geopolitických pivotů, ačkoliv Turecko a Irán jsou v určitém rozsahu — vzhledem k jejich omezeným možnostem — též geopoliticky aktivní. Více bude řečeno o každé z nich v následujících kapitolách.

V současnosti stačí říci, že na západním okraji Eurazie jsou klíčovými a dynamickými geostrategickými hráči Francie a Německo. Oba dva jsou motivováni vizí sjednocené Evropy, ale liší se v tom, jak moc a jakým způsobem bude tato Evropa nadále spojena s Amerikou. Oba chtějí vytvořit něco ctižádostivě nového v Evropě a změnit status quo. Speciálně Francie má vlastní geostrategickou koncepci Evropy, který se liší z několika důležitých hledisek od Spojených Států a má tendenci zapojit se do taktických manévrů ve snaze postavit Rusko proti Americe a Velkou Británii proti Německu, i když spoléhá na francouzsko-německé spojenectví k překonání své vlastní poměrné slabosti.

Nicméně jak Francie tak Německo mají dostatečnou moc a důraz, aby měly vliv ve větším rozsahu. Francie se snaží hrát nejen ústřední politickou roli ve sjednocující se Evropě, ale pokládá se i za jádro středozemsko-severoafrické skupiny států sdílejících společné zájmy. Německo je si v rostoucí míře vědomo svého zvláštního postavení mezi evropskými státy — jako hospodářský tahoun a rodící se vůdce Evropské unie (EU). Německo pociťuje, že má zvláštní zodpovědnost za nově zrovnoprávněnou Střední Evropu způsobem, který nejasně připomíná dřívější Německem ovládanou Mittleeuropu. Kromě toho jak Francie tak Německo se cítí oprávněny představovat evropské zájmy při jednání s Ruskem a Německo si nadále díky své geografické poloze, alespoň teoreticky, nárokuje možnosti zvláštního dvoustranného jednání s Ruskem.

Naopak Velká Británie není geostrategickým hráčem. Má méně závažných možností, nemá žádnou ctižádostivou vizi evropské budoucnosti a její poměrný úpadek omezuje její možnosti na tradiční roli udržování evropské rovnováhy. Její nerozhodnost ve věci sjednocení Evropy a její náklonnost k slábnoucím zvláštním vztahům s Amerikou činí Velkou Británii stále méně důležitou z hlediska hlavních variant týkajících se evropské budoucnosti. Londýn většinou jedná samostatně mimo evropské hry.

 Sir Roy Denman, bývalý vysoký britský úředník v Evropské komisi, připomíná ve svých pamětech, že již v roce 1955 na konferenci v Messině, která předcházela vzniku Evropské unie, oficiální mluvčí za Británii kategoricky prohlásil rádoby architektům Evropy:

Příští smlouva, o které diskutujete, nemá naději na schválení, pokud bude schválena, nemá naději na aplikaci. A pokud bude aplikována, bude zcela nepřijatelná pro Británii … au revoir et bonne chance. [13]

Po více než čtyřiceti letech zůstává v platnosti uvedené prohlášení jako zásadní postoj Británie k výstavbě opravdově sjednocené Evropy. Britská nechuť podílet se na Evropské měnové unii počínaje lednem 1999 odráží neochotu země spojit osud Británie s Evropou. Podstata tohoto přístupu byla shrnuta počátkem 90. let takto:

Velká Británie zajisté zůstává důležitou pro Ameriku. Nadále do jisté míry ovládá Commonwealth, ale už není ani tou neklidnou velmocí ani nemá ctižádostivou vizi. Je klíčovou oporou Ameriky, velmi věrný spojenec, živá vojenská základna a těsný partner při zvláště důležitých zpravodajských aktivitách. Její přátelství je nutno udržovat, ale její politika nevyžaduje trvalou pozornost. Je to vysloužilý geostrategický hráč, odpočívající na vavřínech, v zásadě nezapojený do velkého evropského dobrodružství, ve kterém jsou hlavními hráči Francie a Německo.

 Ostatní středně velké evropské státy, z nichž většina jsou členy NATO a/nebo Evropské unie, buď sledují americké vedení nebo následují za Německem nebo Francií. Jejich politika nemá větší místní vliv a nejsou schopné měnit zásadní uspořádání. V současnosti nejsou ani geostrategickými hráči ani geopolitickými pivoty. Totéž platí o nejdůležitějším středoevropským členem NATO a EU, jmenovitě o Polsku. Polsko je příliš slabé, aby se stalo geostrategickým hráčem, a má jen jednu možnost: být integrováno na Západ. Kromě toho, vymizení starého Ruského impéria a závislostí Polska jak na atlantické alianci tak na rodící se Evropě poskytuje Polsku v rostoucí míře historicky nebývalou bezpečnost a omezuje její strategické možnosti.

Rusko, to snad ani není nutno říkat, zůstává hlavním geostrategickým hráčem nehledě na oslabení a trvající neklid. Samotná jeho přítomnost silně ovlivňuje nové nezávislé státy na zbylém eurazijském prostoru bývalého Sovětského svazu. Má ctižádostivé geopolitické cíle, které v rostoucí míře otevřeně vyhlašuje. Jakmile obnoví svou sílu, bude silně ovlivňovat své západní a východní sousedy. Kromě toho má Rusko stále základní geostrategickou možnost pokud jde o vztah k Americe: je to přítel nebo nepřítel? Mnoho záleží, jak se vyvine jeho vnitřní politika a zejména, zda se Rusko stane evropskou demokracií nebo opět eurazijskou říší. V každém případě jasně zůstane nadále hráčem, i když ztratilo některé své „figurky“ a rovněž něco klíčového prostoru na eurazijské šachovnici.

 Podobně není nutno zdůvodňovat, že Čína je hlavním hráčem. Čína je již důležitý místní hráč a bude mít asi širší snahu, danou její velmocenskou historií a jejím představou Čínského státu jako globálního centra. Možnosti, které má Čína, začínají ovlivňovat politické rozdělení moci v Azii, zatímco její hospodářská síla jí zavazuje jak k větší fyzické moci, tak k rostoucím cílům. Vznik „Velké Číny“ nenechá tichou záležitost Taiwanu spát, a to nevyhnutelně ovlivní pozici Ameriky na Dálném Východě. Rozbití Sovětského svazu též vytvořilo na západním okraji Číny řadu států, vůči kterým nemohou být čínští vůdci lhostejní. A tak bude Rusko silně ovlivněno aktivnějším působením Číny na světové scéně.

Východní periferie Eurazie vytváří paradox. Japonsko je jasně hlavní velmocí ve světovém dění a americko-japonská aliance již často — a správně — byla určena jako americký nejdůležitější dvoustranný vztah. Jako jedna z největších hospodářských mocností na světě má Japonsko jasně potenciál pro uplatnění jako politická velmoc první třídy. Ale netrvá na tom, vyvaruje se všech snah místní nadvlády a místo toho dává přednost působit pod americkou ochranou. Stejně jako Velká Británie v případě Evropy, Japonsko dává přednost neangažovat se. v politice azijského vnitrozemí, i když přinejmenším částečným důvodem pro to je pokračující nepřátelství mnoha azijských partnerů k jakýmkoliv japonským pokusům o místní nadřazenou politickou roli. Zdrženlivý japonský politický profil naopak umožňuje Spojeným státům hrát ústřední bezpečnostní roli na Dálném Východě. Japonsko tak není geostrategickým hráčem, i když má možnost se jím stát — zejména pokud by Čína nebo Amerika náhle změnily svou současnou politiku — což vyžaduje od Spojených států pečlivě udržovat americko-japonské vztahy. Není to japonská zahraniční politika, co musí Amerika sledovat, ale je to japonská zdrženlivost, co musí Amerika velmi jemně rozvíjet. Každé významné omezení americko-japonské politické vazby by mělo přímý vliv na stabilitu oblasti.

 Důvod proč není uvedena Indonézie mezi dynamickými geostrategickými hráči je snadné najít. V Jihovýchodní Azii je Indonézie nejdůležitější zemí, ale ani v samotné oblasti jsou její možnosti pro projevení význačného vlivu omezeny poměrně málo vyvinutým stavem indonézského hospodářství, její pokračující vnitřní politickou nejistotou, jejím rozptýleným souostrovím a její citlivostí k etnickým konfliktům, které jsou jitřeny ústřední rolí vyvolávanou interními finančními záležitostmi čínské menšiny. Současně by Indonézie byla významnou překážkou čínské snaze ovládnout jih. Tuto možnost už byla uznána Austrálií, která sekdysi obávala indonézské expanze, ale později dala přednost bližší australsko-indonézské bezpečnostní spolupráci. Ale určité období politické konsolidace a pokračujícího hospodářského úspěchu je zapotřebí, než bude možno na Indonézii pohlížet jako na regionálně důležitého hráče.

Naopak Indie je ve stavu, kdy se staví do pozice lokální velmoci a rovněž na sebe pohlíží jako na možného hlavního globálního hráče. Pokládá se za soupeře Číny. To může být předmětem přehodnocení jejích vlastních dlouhodobých možností, ale Indie je nesporně nejmocnější jihoazijský stát, hegemon místní velikosti. Je též zčásti tajnou jadernou mocností, nejen aby zastrašoval Pákistán, ale aby vyvažoval čínské vlastnictví jaderných zbraní. Indie má geostrategickou vizi své regionální role, a to jak tváří v tvář  svým sousedům tak v Indickém oceáně. Ovšem v současnosti jen okrajově usiluje o zasahování do amerických eurazijských zájmů, a tak jako geostrategický hráč, Indie není — přinejmenším ve stejném stupni jako Rusko nebo Čína — příčinou geopolitických zájmů.

Ukrajina, nový důležitý prostor na eurazijské šachovnici, je geopolitickým pivotem, protože její samotná existence jako nezávislé země pomáhá k transformaci Ruska. Bez Ukrajiny Rusko přestává být eurazijským impériem. Rusko bez Ukrajiny se nemůže ucházet o imperiální status, ale stalo by se převážně azijským imperiálním státem, pravděpodobně zatahovaným do vysilujících konfliktů s probuzenými středoazijci, kteří budou rozzlobeni pro ztrátu své bývalé samostatnosti a budou mít podporu islámských států na jihu. Čína by asi také oponovala obnovení ruské nadvlády nad Střední Azií pro svůj rostoucí zájem o nové nezávislé státy. Ale pokud by si Moskva udržela kontrolu nad Ukrajinou s 52 miliony lidí a hlavními zdroji a rovněž přístup k Černému moři, Rusko by automaticky získalo prostředky stát se mocným imperiálním státem, rozdělujícím Evropu a Azii. Ztráta ukrajinské nezávislosti by měla bezprostřední důsledku pro Střední Evropu a přeměnilo Polsko na politického pivota na východním okraji sjednocené Evropy.

Nehledě na omezenou velikost a obyvatelstvo, Ázerbajdžán se svým množstvím energetických zdrojů též geopoliticky významný. Je to zátka v lahvi zahrnující bohatou kotlinu Kaspického moře a Střední Azii. Nezávislost středoazijských států je možno pokládat za nevýznamnou, pokud bude Azerbajdžán plně podřízen moskevské kontrole, a tak bude nezávislost Azerbajdžánu nicotná. Ale nezávislý Azerbajdžán spojený se západním trhem potrubím neprocházejícím Ruskem kontrolovaným územím se též stane bulvárem pro pokročilé a energeticky náročné hospodářství do energeticky bohatých středoazijských republik. Téměř stejně jako v případě Ukrajiny, budoucnost Azerbajdžánu a Střední Azie je významný pro to, co Rusko bude nebo nebude moci.

 Turecko a Irán jsou zaměstnáni ustavením určitého stupně vlivu v oblasti Kaspického moře a Střední Azie, kde využívají oslabení ruské moci. Z toho důvodu je možno pokládat za geostrategické hráče. Ovšem oba státy se střetávají s vážnými domácími problémy, a tak je jejich možnost ovlivnit hlavní oblastní posuny v rozdělení moci omezená. Jsou též soupeři a tak se snaží vzájemně negovat své vlivy. Tak v Azerbajdžánu, kde získalo Turecko vlivnou roli, postoj Iránu (vzniklý z možného vměšováni Azerů do Iránských záležitostí) byl nejvíce prospěšný pro Rusy.

Jak Turecko tak Irán jsou ovšem primárně důležitými geopolitickými pivoty. Turecko stabilizuje černomořskou oblast, kontroluje přístup z ní do středozemní oblasti, vyvažuje Rusko na Kavkaze, stále nabízí protijed proti muslimskému fundamentalismu a slouží jako jižní zakotvení NATO. Destabilizované Turecko by mohlo rozpoutat více násilí na jihu Balkánu, zatímco by umožnilo návrat ruské kontroly nad novými nezávislými státy za Kavkazem. Irán, nehledě na dvojznačnost jeho přístupu k Azerbajdžánu, podobně zajišťuje stabilizaci podpory pro novou politickou různorodost ve Střední Azii. Ovládá východní pobřeží Perského zálivu, zatímco jeho nezávislost, nehledě na iránské nepřátelství ke Spojeným státům, působí jako bariéra proti všem dlouhodobým ruským hrozbám americkým zájmům v oblasti Perského zálivu.

Nakonec, Jižní Korea je geopolitickým pivotem na Dálném východě. Její pevně připoutání ke Spojeným státům umožňuje Americe bránit Japonsku stát se nezávislou a velkou vojenskou mocností bez nutnosti americké přítomnosti v samotném Japonsku. Každá podstatná změna stavu Jižní Koreje, buď sjednocením a/nebo posunem k rozpínající se čínské sféře vlivu by nutně výrazně změnilo americkou roli na Dálném Východě, stejně jako změny v Japonsku. Navíc rostoucí hospodářská síla Jižní Koreje z ní činí důležitější „prostor“ s vlastními právy, nad nímž se kontrola stává mnohem hodnotnější.

Uvedený seznam geostrategických hráčů a geopolitických pivotů není ani stálý ani pevný. Čas od času mohou být některé státy přidány nebo vypuštěny. Zajisté v určitém ohledu může nastat případ, že Taiwan nebo Thajsko nebo Pákistán nebo snad Kazachstán či Uzbekistán by mohly být též zahrnuty do této kategorie. Ovšem v současnosti situace žádného z nich to nevyžaduje. Změna postavení každého z nich by představovala důležitou událost a zahrnula některé posuny v rozdělení moci, ale je pochybné, že způsobené důsledky by byly dalekého dosahu. Jediná výjimka může zahrnovat případ Taiwanu, když si ho představíme bez ohledu na Čínu. Ale i tehdy by tato záležitost vznikla jen, pokud by Čína použila sílu k obsazení ostrova při úspěšném odporu Spojených států, a tak by ohrozila americkou politickou věrohodnost na Dálném Východě. Pravděpodobnost takového průběhu věcí je nízká, ale je o ní stále nutno uvažovat při formování americké politiky vůči Číně.

Kritické volby a možné problémy

 Určení ústředních hráčů a klíčových pivotů pomáhá určit  hlavní problematiku americké politiky a předvídat možné hlavní problémy na eurazijském superkontinentě. Ty je možno shrnout před podrobnou diskusí v příštích kapitolách a obsahují pět širších otázek:

Spojené státy se vždy hlásily k věrnosti  případu sjednocené Evropy. Již od Kennedyho administrativy bylo standardním pojetím „rovné partnerství“. Oficiální Washington shodně prohlásil svou touhu vidět Evropu jako jednu entitu dostatečně mocnou, aby sdílela s Amerikou jak zodpovědnost tak břemena globálního vedení.

Taková byla ustálená rétorika o této věci. Ale v praxi byly Spojené státy méně jasné a méně důsledné. Přeje si skutečně Washington mít Evropu jako opravdového rovného partnera ve světových záležitostech? Např. kdyby Spojené státy připravovaly sdílené vedení na Středním Východě, oblast nejen geograficky bližší k Evropě než k Americe, ale též region, ve kterém má několik evropských států dlouhodobé zájmy? Případ Izraele se okamžitě vybavuje. Rozdíly mezi přístupem USA a Evropy k Iránu a Iráku byl též brán Spojenými státy ne jako záležitost mezi rovnými, ale jako věc podřízenosti.

Nejednoznačnost vzhledem ke stupni americké podpory sjednocení Evropy též přechází do otázky jak má být evropská jednota chápána, zejména zda a která země by měla vést sjednocenou Evropu. Washington neodrazoval před londýnskou rozbíječskou pozicí ve vztahu k evropské integraci, a Washington též dal jasnou přednost pro německé — spíše než pro francouzské — vedení v Evropě. Je to pochopitelně dané tradičními výpady francouzské politiky, ale tato přednost též ovlivňuje povzbuzování občasným případům francouzsko-britského spojenectví proti Německu a rovněž pravidelné francouzské namlouvání s Moskvou, aby vyvážilo anglo-americkou koalici.

Vznik skutečně sjednocené Evropy — zejména pokud se uskuteční za konstruktivní americké podpory — bude vyžadovat podstatné změny v alianci NATO, hlavním propojením Ameriky a Evropy. NATO neposkytuje jen hlavní mechanismus pro výkon amerického vlivu na evropské záležitosti, ale i základnu pro politicky důležitou americkou vojenskou přítomnost v Západní Evropě. Ovšem sjednocená Evropa bude vyžadovat, aby se ta struktura upravila podle nové skutečnosti aliance založené na dvou více méně rovných partnerech namísto aliance, která používá tradiční terminologii a zahrnuje v podstatě hegemona a jeho vazaly. Tato záležitost byla většinou obcházena přes drobné kroky v roce 1996 k rozšíření v NATO role Západoevropské unie (WEU), vojenské koalice západoevropských států. Skutečné volba ve prospěch sjednocené Evropy bude tak nutit dalekosáhlé nové uspořádání NATO za nevyhnutelného omezení americké nadřazenosti v alianci.

Stručně řečeno, dlouhodobá americká geostrategie pro Evropu musí přímo zohlednit fakt evropské jednoty a skutečného partnerství v Evropě. Amerika, která si opravdu přeje sjednocenou a tedy též nezávislejší Evropu bude muset podpořit ty evropské síly, které opravdu vedou k evropské politické a hospodářské integraci. Taková strategie též znamená odložit poslední známky kdysi posvátných zvláštních americko-britských vztahů.

Politika vůči sjednocené Evropě též bude muset určit — třebas společně s Evropany — vysoce citlivou záležitost geografického rozsahu Evropy.Jak moc na východ se má Evropská unie rozšířit? A má být východní hranice EU stejná jako východní hranice NATO? To poslední je spíše věcí evropského rozhodnutí, ale evropské rozhodnutí o tom bude mít přímý vliv na rozhodnutí NATO. A to se ovšem týká Spojených států, hlas USA v NATO je stále rozhodující. Za sílícího souhlasu s přáním vpustit národy Střední Evropy jak do EU, tak do NATO, když praktický význam této otázky se soustřeďuje na příští status pobaltských republik a snad i Ukrajiny. Existuje tedy důležitá kolize mezi rozebraným evropským dilematem a dilematem týkajícím se Ruska. Je prosté odpovědět na otázku týkající se budoucnosti Ruska vyhlášením volby demokratického Ruska těsně svázaného s Evropou. Podle všeho demokratické Rusko bude mít větší sympatie k hodnotám sdíleným Amerikou a Evropou a tedy bude spíše mladším partnerem při vytváření stabilnější a spolupracující Evropy. Ale ruské snahy mohou jít za cíl uznání a úcty k demokracii. Mezi osobnostmi ruské zahraniční politiky (zahrnující převážně bývalé sovětské úředníky) stále trvá hluboce zakořeněné přání zvláštní eurazijské role, která následně zahrnuje podřízenost nových nezávislých postsovětských států Moskvě.

V této souvislosti se i přátelská západní politika zdá některým vlivným členům ruského politiku utvářejícího společenství jako popírání oprávněných požadavků Ruska na globální status. Jak se vyjádřili dva ruští geopolitikové:

Spojené státy a země NATO — když šetří sebevědomí Ruska v co největším rozsahu — ale nicméně rozhodně a důsledně — boří geopolitické základy, které by měly, alespoň podle teorie, umožnit Rusku věřit, že dosáhne status mocnosti druhého řádu ve světové politice, který náležel Sovětskému svazu.

Nadto, zdá se že Amerika sleduje politiku, podle které

nová organizace evropského prostoru, která je navržena Západem, je ve své podstatě založena na myšlence podporovat v této části světa nové poměrně malé a slabé národní státy na základě jejich více či méně těsného sblížení s NATO, s EHS apod.[15]

Uvedené citace dobře ukazují — i když s určitým úmyslem — dilema kterému Spojené státy čelí. V určitém rozsahu by se mělo Rusko pomoci hospodářsky[16] -- a v jakém rozsahu by měly nové nezávislém státy pomáhat v obraně a konsolidaci své nezávislosti? Může Rusko být současně mocné a demokratické? Pokud se opět stane mocným, nebude se snažit obnovit svou imperiální doménu a může potom být jak impériem tak demokracií? [17]

Americká politika vůči živoucím politickým pivotům Ukrajině a Azerbajdžánu to nemůže obejít, a tak Amerika čelí těžkému dilematu s uvážením taktické rovnováhy a strategických cílů. Mezinárodní obnova Ruska je důležitá pro ruskou demokratizaci a případnou evropeizaci. Ale každá obnova mocenského potenciálu by byla škodlivá pro obě tyto záležitosti. Nicméně je důležitější, že by tu měl být jiný přístup než mezi Amerikou a některými evropskými státy, zejména když se EU a NATO rozšiřuje. Mělo by být Rusko chápáno jak kandidát na případné členství v některé struktuře? A co s Ukrajinou? Cena za vyloučení Ruska by byla vysoká — vytvoření předpovědi seberealizace v ruském vědomí — ale výsledek rozředění jak EU tak NATO by byl též destabilizující.

Globální zóna pronikání násilí
*
Oblasti neklidu, konfliktů a násilí

Další velká nejistota hrozí ve velkém a geopoliticky proměnlivém prostoru Střední Eurazie, zdůrazněná možnou zranitelností tureckých a iránských pivotů. V oblasti vyznačené na obrázku od Krymu v Černém moři přímo na východ podél jižních hranic Ruska a na cestě do čínské provincie Sin-ťiang, potom dolů k Indickému oceánu a pak západně k Rudému moři, pak na sever k východu Středozemního moře a zpět na Krym, kde žije 400 milionů lidí ve dvacet pěti státech, téměř všichni jsou etnicky i nábožensky heterogenní a prakticky nikde politicky stabilní. Některé z těchto států mohou mít snahu získat jaderné zbraně.

 Tato obrovská oblast rozervaná násilnou nenávistí a obklopená soupeřícími mocnými sousedy je pravděpodobně hlavním bojištěm, a to jak pro války mezi národními státy tak spíše pro stálé etnické a náboženské násilí. Ať už Indie působí jako překážka nebo má výhodu určité možnosti vnutit svou vůli Pákistánu, silně ovlivní územní rozsah pravděpodobných konfliktů. Vnitřní napětí mezi Tureckem a Iránem by mohlo nejen zhoršit, ale silně omezit stabilizující roli těchto států schopných hry v této výbušné oblasti. Takový vývoj by naopak mohl znesnadnit zapojení nových středoazijských států do mezinárodního společenství, ale i nepříznivě ovlivnit Američany ovládanou bezpečnost v oblasti Perského zálivu. V každém případě jak Amerika tak mezinárodní společenství musí čelit problému, který vznikl při současné krizi v bývalé Jugoslávii.

Možný problém s americkou nadřazeností od islámského fundamentalismu by mohl být problémem této nestabilní oblasti. Využitím nepřátelského postoje tohoto náboženství k americkému způsobu života a přednostním využitím arabsko-izraelského konfliktu by mohl islámský fundamentalismus ohrozit několik prozápadních středovýchodních vlád a případně ohrozit americké oblastní zájmy, zejména v Perském zálivu. Ovšem bez politické soudržnosti a bez přítomnosti jednoho skutečně mocného islámského státu by hrozba islámského fundamentalismu postrádala geopolitické jádro a nejspíše by se projevovala rozptýleným násilím.

 Geostrategická záležitost klíčového významu spočívá ve vývinu Číny jako hlavní velmoci. Nejlepším přístupem by bylo připojit demokratizující Čínu vyznávající volný obchod do velké regionální sítě spolupráce. Ale předpokládejme, že se Čína nezdemokratizuje a bude pokračovat v růstu hospodářské a vojenské moci. „Velká Čína“ se může zrodit bez ohledu na přání a propočty jejích sousedů, a každá snaha tomu zabránit by způsobila rostoucí konflikt s Čínou. Takový konflikt by mohl vnést napětí do americko-japonských vztahů — neboť je téměř jisté, že Japonsko by chtělo následovat Ameriku vedoucí k potlačení Číny — a mohlo by proto mít možné revoluční důsledky pro tokijské pojetí regionální role Japonska, což by případně mělo za následek ukončení americké přítomnosti na Dálném Východě.

Ovšem urovnání s Čínou bude stát určitou cenu. Přijmout Čínu jako regionální mocnost není jen věcí schválení dalšího hesla. Neexistuje žádná příčina pro takovou regionální výjimečnost. Řečeno otevřeně, jak velkou sféru čínského vlivu, a kde, by Amerika byla připravena přijmout jako součást politiky úspěšného přijetí Číny do světových záležitostí? A jaká oblast mimo čínského politického dosahu může být připuštěna pro sféru znovu povstalé Nebeské říše?

 V této souvislosti se udržení americké přítomnosti v Jižní Koreji stává zvláště důležitým. Bez ní si lze těžko představit pokračování americko-japonského obranného uspořádání v současné formě, neboť Japonsko by se muselo stát vojensky soběstačnější. Ale každá snaha k znovusjednocení by mohla základ pro pokračující americkou vojenskou přítomnost v Jižní Koreji. Znovusjednocená Korea by si nemusela zachovat americkou vojenskou ochranu, a to by ovšem byla cena vynucená Čínou za uplatnění její váhy při znovusjednocení poloostrova. Stručně řečeno, americký přístup k jejímu vztahu s Čínou by nevyhnutelně měl přímý důsledek na stabilitu americko-japonské trojstranné bezpečnostní vztahy.

A nakonec by měly být zmíněny možné důsledky na možné politické uspořádání. které budou podrobně diskutovány v odpovídajících kapitolách. V minulosti byly mezinárodní události podstatně ovlivněny zápasem mezi jednotlivými státy o regionální nadvládu. Nadále by měly Spojené státy určovat, jak zvládat regionální koalice, které se snaží vytlačit Ameriku z Eurazie a tím ohrožují americký status globální velmoci. Ovšem ať vzniknou nebo ne, takové koalice ohrožující americkou nadřazenost bude vlastně záviset do značné míry na tom, jak účinně budou Spojené státy odpovídat na hlavní rozpory zmíněné zde.

Možným nejnebezpečnějším scénářem by byla velká koalice Číny, Ruska a snad Iránu jako "protihegemonistická" koalice sjednocená ne ideologií ale vzniklým rozhořčením. Měl by být připomenut stupeň a rozsah odporu projevené kdysi čínsko-sovětským blokem, přestože dnes by nejspíše Čína byla vedoucí a Rusko porřízeným. Odvrácení těchto možností, ať jsou jakkoliv vzdálené, bude vyžadovat ukázku amerických geostrategických zkušeností na západním, východním a jižním okraji Eurazie současně.

Geograficky omezenější, ale potenciálně ještě důležitější problém by zahrnoval čínsko-japonskou osu pokud by nastalo zhroucení amerického postavení na Dálném východě a revoluční změna japonském světovém názoru. To by spojilo moc dvou mimořádně výkonných národů a využilo jistou formu „azijatství“ jako sjednocující protiamerické doktríny. Ovšem nejspíše nedojde k tomu, že by v dohledné budoucnosti Čína a Japonsko vytvořili alianci vzhledem k jejich dřívější historické zkušenosti; a dlouhodobá americká politika na Dálném Východě by zajisté byla schopna zabránit, aby se tato možnost uskutečnila.

Též zcela vzdálená ale ne zcela vyloučená je možnost velkého evropského přeuspořádání včetně německo-ruské tajné dohody nebo francouzsko-ruského spojenectví. Existují zjevné historické precedenty pro obojí a obojí by dalo vzniknout těžko narušitelnému  evropskému sjednocení a pak by vztahy mezi Evropou a Amerikou byly vážně narušeny. A jako poslední možnost je možno si představit evropsko-ruskou spolupráci pro vyloučení Ameriky z kontinentu. V současnosti se všechny tyto varianty nezdají pravděpodobné. Vyžadovaly by nejen hrubé americké chyby v její evropské politice, ale i dramatickou změnu orientace v některé části evropských států. Kdykoliv v budoucnosti je rozumné uzavřít, že americká nadřazenost na evropském kontinentě bude ohrožována zmatky a snad přinejmenším občasným násilím. Americká nadřazenost může byl zranitelná dalšími problémy, buď místními soupeři nebo novými konstelacemi. V současnosti vládnoucí americký globální systém, při kterém „hrozba války není na stole“ se zdá být stabilní nejen v těch částech světa, ve kterých americká nadřazenost, zavedená dlouhodobou geostrategií, zůstává slučitelná se sourodým sociopolitickým systémem, spojeným Amerikou ovládanými mnohostrannými rámci.

Kapitola 3

Demokratické předmostí

Evropská organizace

Evropští a američtí spojenci sdílejí stejné hodnoty: podílejí se v podstatě na stejném náboženském dědictví, praktikují stejnou demokratickou politiku a jsou vlastí velké většiny Američanů. Svým průkopnictvím v integraci národních států do sdíleného nadnárodního hospodářství a nakonec politické unie, Evropa též směřuje po cestě k větším formám nadnárodní organizace bez úzké vize destruktivních vášní věku nacionalizmu. Je to již z větší části mnohostranně organizovaná oblast světa (viz obrázek). Úspěch při jejím politickém sjednocování by vytvořil jednotku s asi 400 miliony lidí žijících pod demokratickou střechou a požívající životní standard srovnatelný s tím ve Spojených státech.Taková Evropa bude nevyhnutelně globální velmocí.

Evropa též slouží jak odraziště pro pokračující expanzi demokracie hlouběji do Eurazie. Evropská expanze na východ by zajistila vítězství demokracie v devadesátých letech.[18] To odpovídá politickému a hospodářskému plánu zásadního civilizačního rámce Evropy — který byl nazván Petrovská Evropa — založeném na dávném a všeobecném náboženském dědictví, odvozeném od západního křesťanství. [19] Taková Evropa kdysi existovala, dávno před věkem nacionalizmu a dokonce před nedávným rozdělením Evropy na poloviny ovládané Američany a Sověty. Taková větší Evropa by mohla působit magnetickou přitažlivostí na státy umístěné dále na východě a vystavět těsný rámec s Ukrajinou, Běloruskem a Ruskem a navazovat spolupráci při šíření obecných demokratických principů. Konečně, taková Evropa by se mohla stát jedním z živoucích pilířů Amerikou podporovaných větších eurazijských struktur bezpečnosti a spolupráce.

Ale v prvé řadě je Evropa důležitým geopolitickým předmostím Ameriky na Eurazijském kontinentě. Americká geostrategické podpora v Evropě je mohutná. Na rozdíl od amerických spojení s Japonskem zavádí Atlantická aliance americkou politickou moc přímo do eurazijského vnitrozemí. V tomto stadiu americko-evropských vztahů se spojeneckými národy dosud vysoce závislými na americké bezpečnostní ochraně každé rozšíření rozsahu Evropy se stává automaticky též rozšířením rozsahu přímého amerického vlivu. Naopak, bez těsných transatlantických vazeb se americká nadřazenost rychle ztrácí. A americká nadvláda nad Atlantickým oceánem a schopnost promítnout její vliv a moc hluboko do Eurazie by byla vážně ohrožena.

 Problémem je ovšem to, že skutečně evropská „Evropa“ jako taková neexistuje. Je to vize, pojem a cíl, ale ne skutečnost. Západní Evropa má již společný trh, ale je daleká od toho být politickou jednotkou. Politická Evropa se bude teprve muset zrodit. Krize v Bosně slouží jako bolestivý důkaz stálé neexistence Evropy, chcete-li nějaký důkaz. Krutou skutečností je, že Západní Evropa a v rostoucí míře též Střední Evropa zůstává v podstatě americkým protektorátem se svými spojeneckými státy připomínající bývalé vazaly a poddané. Nejsou tam zdravé podmínky jak pro Ameriku, tak pro evropské národy. A činí to ještě horší pronikavý pokles evropské vnitřní vitality. Jak oprávněnost existujícího sociálně hospodářského uspořádání tak povrchní pocit evropské identity se zdá zranitelný. V mnoha evropských státech můžeme pozorovat krizi důvěry a ztrátu tvůrčích impulsů, stejně jako pohled dovnitř, který je buď izolacionistický nebo únikový z velkých problémů světa. Není jasné, zda Evropané vůbec chtějí, aby Evropa byla velmocí a zda jsou připraveni učinit to, co je pro ně nutné, aby byli mocností. I zbytkový evropský antiamerikanizmus, v současnosti slabý, je podivně cynický: stěžují si na americkou „hegemonii“ ale užívají si pohodlí být jí chráněni.

Politický podnět pro evropskou integraci byl ovládán třemi hlavními impulsy: vzpomínkami na dvě destruktivní války, přáním hospodářského zotavení a nebezpečí msovětské hrozby. V polovině devadesátých let tyto impulsy zmizely. Hospodářské zotavení celkem vzato bylo dosaženo; kdyby nic, problém se kterým se Evropa v rostoucí míře střetává je příliš tíživý sociální systém, který podkopává její hospodářskou životnost, zatímco vášnivý odpor ke každé reformě zvláštního zájmu odklání politickou pozornost Evropy dovnitř. Sovětská hrozba zmizela, zatímco přání některých Evropanů získat nezávislost na americkém poručnictví se nezměnilo na odpovídající impuls pro unifikaci kontinentu.

Evropské případy byly v rostoucí míře zadržovány byrokratickými silami vytvářenými velkou úřednickou mašinérií Evropského společenství a jejího následníka, Evropské unie. Myšlenka jednoty má stále významnou lidovou podporu, ale lidé mají  tendenci být neteční, bez zaujetí a pocitu poslání. Obecně řečeno, Západní Evropa dnes působí dojmem neklidných, nesoustředěných a pohodlných ale sociálně stísněných společností, nepodílejících se na větších vizích. Evropská integrace je zejména proces a ne skutečnost.

Politické elity dvou hlavních evropských národů — Francie a Německo — dosud zůstávají silně zavázány cílem utváření a vymezování Evropy, která by byla opravdu Evropou. Jsou tak hlavními evropskými architekty. Kdyby pracovaly společně, mohly by vytvořit Evropu hrdou na svou minulost a své možnosti. Ale obě jsou zavázány trochu jinou vizí a návrhem a žádná z nich není dosti silná aby ssama přesvědčil.

Tyto podmínky dávají Spojeným státům zvláštní příležitost pro rozhodující zásah. Vyžaduje to americké angažování ve prospěch jednoty, neboť jinak by se sjednocování rozmělnilo a zastavilo a postupně dokonce zaniklo. Ale každé účinné americké zapletení na výstavbě Evropy by mělo být  vedeno jasným americkým názorem jakému typu Evropy dává Amerika přednost a je ho připravena podporovat — jako rovného partnera nebo mladšího spojence — a s ohledem možného rozsahu jak Evropské unie tak NATO. To vyžaduje pečlivé řízení dvou hlavních evropských architektů.

Majestát a vykoupení

Francie usiluje o své znovuzrození v Evropě. Německo doufá o vykoupení v celé Evropě. Tyto různé motivy jsou cestou k vysvětlení a určení podstaty různých francouzských a německých návrhů pro Evropu.

Pro Francii Evropa znamená znovuzískání bývalé francouzské velikosti. Dokonce před 2. světovou válkou se důležití francouzští myslitelé o mezinárodních záležitostech obávali postupného úpadku ústředního postavení Evropy ve světových záležitostech. Během několika desetiletí Studené války se jejich obavy obrátily k rozladění nad „anglo-saskou dominancí“ nad Západem, nemluvě o pohrdání vzhledem k „amerikanizaci“ západní kultury. Vytváření skutečné Evropy — slovy Charlese De Gaulla „od Atlantiku po Ural“ — bylo lékem proti tomuto žalostnému stavu věcí. A taková Evropa, jelikož by jí vedla Paříž, by současně obnovila Francii její majestát, kterou Francouzi stále ještě pociťují jako zvláštní předurčení národa.

 Pro Německo je závazek vůči Evropě základem národního vykoupení, zatímco důvěrné spojení s Amerikou je ústřední pro jeho bezpečnost. Proto Evropa rozhodně nezávislá na Americe není schůdnou volbou. Pro Německo vykoupení + bezpečnost = Evropa + Amerika. Tato formule určuje pozici a politiku Německa a činí současně z Německa skutečně dobrého partnera a amerického nejsilnějšího evropského stoupence.

Německo vnímá ve svém vřelém závazku k Evropě historické očištění a obnovu své morální a politické důvěry. Svým vykoupením v celé Evropě Německo obnovuje svůj vlastní majestát, když má poslání, které nebude automaticky vyvolávat evropský odpor a strach z Německa. Když Němci volí své národní zájmy, tak riskují znepřátelení ostatních Evropanů; když Němci prosazují evropské společné zájmy, tak sbírají evropskou podporu a respekt.

Při ústředních událostech Studené války byla Francie loajální, zasvěcený a rozhodný spojenec. Stála bok po boku s Amerikou, když létaly třísky. Ať už během dvou berlínských blokád nebo během kubánské raketové krize nebyly pochybnosti o francouzské vytrvalosti. Ale francouzská podpora pro NATO byla mírněna současným francouzským přáním prosadit zvláštní francouzskou identitu a uchovat pro Francii zásadní svobodu aktivit, zejména ve věcech týkajících se globálního statusu Francie nebo budoucnosti Evropy.

Existoval prvek šalebné představy v předsudcích francouzských elit s názorem, že Francie je stále globální velmocí. Když premiér Alain Juppe zopakoval po svých předchůdcích prohlášení Národnímu shromáždění v květnu 1995, že „Francie může a musí prosazovat svou povolanost jako světová velmoc“, shromáždění propuklo ve spontánní potlesk. Francouzské trvání na vývoji vlastního jaderného odstrašujícího prostředku bylo motivováno zejména představou, že Francie by tak dosáhla své vlastní svobody aktivit a současně získala schopnost ovlivnit americké životní rozhodnutí týkající se bezpečnosti aliance jako celku. Nebylo to tváří v tvář Sovětskému svazu, když si Francie zvolila změnit svůj status, neboť  francouzské odstrašující prostředky měly přinejlepším jen okrajový vliv na sovětské válečnické schopnosti. Paříž místo toho pocítila, že její vlastní jaderné zbraně poskytnou Francii roli v procesu rozhodování na nejvyšší úrovni a nejnebezpečnějších rozhodovacích procesech.

Pro francouzské myšlení upevňovalo vlastnictví jaderných zbraní požadavek být globální velmocí, mít hlas a být respektován po celém světě. Citelně to posilovalo pozici Francie jako jedné z pěti členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, všech pět byly jaderné mocnosti. Z pohledu Francie byly britské odstrašující prostředky prostým rozšířením těch amerických, zejména díky britskému závazku ke zvláštním vztahům a britskou neúčastí ve snaze vystavět jednotnou Evropu. (To, že francouzský jaderný program měl významný užitek ze skryté pomoci USA neměl pro Francouze žádný význam pro strategické výpočty.) Francouzské jaderné odstrašovací prostředky též upevňovaly z ve francouzské mysli francouzské velící postavení v kontinentální síle jako jediný tak vybavený skutečně evropský stát.

Francouzské a německé geopolitické sféry zvláštního zájmu
Francouzská sféra
Německá sféra

Francouzské globální ambice byly vyjádřeny určitou snahou zachovat si zvláštní bezpečnostní roli ve většině afrických frankofonních zemí. Nehledě na ztrátu Vietnamu a Alžírska po dlouhém boji a opuštění širšího impéria, bezpečnostní poslání stejně jako kontrola nad rozptýlenými tichomořskými ostrovy (které poskytly místo pro francouzské jaderné zkoušky) posílila přesvědčení francouzské elity, že Francie opravdu má stále roli globálního hráče přes skutečnost, že je vlastně postimperiální evropská mocnost druhého řádu,

Vše následující udržovalo a dobře motivovalo požadavek Francie získat evropské vedení. Británie se sama marginalizovala na v podstatě přívěsek moci USA a Německo rozdělené po většinu Studené války a stále hendikepované svou historií z dvacátého století, Francie uchopila myšlenku Evropy, identifikovala se s ní a uchvátila jí jako stejnou s vlastní francouzskou koncepcí. Země, která první vytvořila myšlenku suverénního národního státu a učinila z nacionalizmu občanské náboženství tak našla zcela přirozený pohled na sebe sama — s určitými citovými závazky kdysi vložené do „la patrie“ — jako ztělesnění nezávislé ale sjednocené Evropy. Majestát Francií vedené Evropy by potom byla Francie sama.

Zvláštní provolání, vytvořené hlubokým citem historického předurčení a upevněné jedinečnou kulturní hrdostí měl velké politické důsledky. Klíčový geopolitický prostor, který si chtěla Francie udržet ve sféře zájmů — přinejmenším zabránit jeho ovládnutí mocnějším státem než je sama — je možno zakreslit do mapy ve formě půlkruhu. Zahrnuje Iberijský poloostrov, severní pobřeží západního středomoří a Německo až po východ Střední Evropy (viz mapu). To není jen minimální poloměr francouzské bezpečnosti, je to i důležitá zóna francouzských politických zájmů. Jen se zajištěnou podporou jižních států a podporou z Německa může být cíl výstavby sjednocené a nezávislé Evropy vedené Francií účinně docílen. A jako vždy, v rámci této geopolitické zóny je obsaženo stále mocnější Německo, které je nejtěžší ovládat.

Podle francouzské představy hlavní cíl sjednocené a nezávislé Evropy může být dosažen kombinací pod francouzským vedením se současným postupným zmenšováním americké nadvlády na kontinentě. Ale pokud má Francie utvářet budoucnost Evropy, musí současně zapojit a připoutat Německo a přitom též usilovat krok za krokem vytlačit Washington z jeho politického vedení v evropských záležitostech. Výsledné politické problémy pro Francii jsou v podstatě dvojaké: jak udržet americký bezpečnostní závazek k Evropě — který Francie nadále pokládá za podstatný — a přitom vytrvale omezovat americkou přítomnost a jak udržovat francouzsko-německé partnerství jako kombinovaný politický a hospodářský mechanismus evropského sjednocování a přitom předejít německému vedení v Evropě.

Kdyby byla Francie skutečnou globální velmocí, řešením těchto problémů pro dosažení francouzského ústředního cíle by nebylo obtížné. Žádný z evropských států kromě Německa nemá stejné ambice ani není ovládán stejným duchem poslání. Německo by snad mohlo být dovedeno k přijetí francouzského vedení ve sjednocené a nezávislé (na Americe) Evropě, ale jen kdyby pociťovalo,že Francie je vlastně globální velmoc a mohlo by tak zajistit Evropě bezpečnost, což Německo nemůže, ale Amerika ano. Německo ovšem zná skutečná omezení francouzské moci. Francie je mnohem slabší než Německo hospodářsky, zatímco její vojenská organizace (jak ukázala Válka v zálivu v roce 1991) není příliš schopná. Je dostatečně dobrá k potlačení vnitřních převratů v satelitních afrických státech, ale nedokáže ani ochránit Evropu ani projevit významnější moc mimo Evropu. Francie je více méně evropská mocnost střední třídy. Proto pro výstavbu Evropy Německo chtělo uchlácholit francouzskou pýchu, ale aby udrželo Evropu skutečně bezpečnou, ale nechtělo slepě následovat francouzské vedení. Nadále trvalo na ústřední roli Ameriky v evropské bezpečnosti.

Tato skutečnost bolestivá pro francouzské sebevědomí, se projevila jasněji po sjednocení Německa. Do té doby francouzsko-německé usmíření vedlo ke vzniku francouzského politického vedení vezoucího se na německé hospodářské dynamice. Tato představa skutečně vyhovovala oběma stranám. To tišilo tradiční evropský strach z Německa a mělo za důsledek posílení a uspokojení francouzských iluzí tím, že vyvolávalo dojem, že výstavba Evropy je vedena Francií s podporou hospodářské dynamiky Západního Německa.

Francouzsko-německé usmíření přes své špatné představy bylo nicméně kladným vývojem v Evropě, ale jeho důležitost nesmí být přeceňována. Poskytovalo klíčový základ  pro veškerý pokrok dosažený dosud v evropském obtížném procesu sjednocování. A tak bylo v plném souladu s americkými zájmy a v udržování dlouhodobých závazků k podpoře nadnárodní spolupráce v Evropě. Selhání francouzsko-německé spolupráce by byl fatální porážkou pro Evropu a pohromou pro americké postavení v Evropě. Tichá americká podpora umožnila Francii a Německu spustit proces evropského sjednocování. Sjednocení Německa nadto zvýšilo podněty Francie uzavřít Německo do závazného evropského rámce. A tak 6. prosince 1990 se francouzský president a německý kancléř zavázali k vytvoření federální Evropy a o den později v Římě mezivládní konference o politickém sjednocení vydala — přes britské výhrady — jasný mandát dvanácti ministrům zahraničí Evropského společenství připravit Náčrt smlouvy o politickém sjednocení.

Ovšem sjednocení Německa též podstatně změnilo reálné parametry evropské politiky. Byla to současně politická porážka pro Rusko a pro Francii. Sjednocené Německo nejen že přestalo být politicky mladším partnerem Francie, ale stalo se automaticky neoddiskutovatelnou hlavní mocností v Západní Evropě a dokonce zčásti globální mocností, zejména zásluhou finančních příspěvků pro podporu klíčových mezinárodních institucí. [20] Tato nová skutečnost vedla k vzájemnému rozčarování v francouzsko-německých vztazích, neboť Německo nyní mohlo a chtělo formulovat a otevřeně podporovat své vlastní představy o budoucnosti Evropy, stále jako francouzský partner ale již ne jako chráněnec.

Pro Francii si vyžádal zmenšený politický vliv několik politických důsledků. Francie tak či onak chtěla získat větší vliv v NATO — z něhož téměř odpadla na protest proti nadvládě USA — a tím i vyrovnávala svou poměrnou slabost při větších diplomatických manévrech. Návrat do NATO by umožnil Francii více ovlivňovat Ameriku; příležitostné namlouvání s Moskvou nebo Londýnem mohl vyvolat tlak zvnějška na Ameriku stejně jako na Německo. Proto, jako součást své politiky spíše manévrování než sporů se Francie vrátila do velicí struktury NATO. Od roku 1994 byla Francie fakticky aktivním přispěvatelem politického a vojenského rozhodování NATO, koncem roku 1995 se francouzští ministři zahraničí a obrany opět pravidelně zúčastňovali zasedání aliance. Ale za cenu: jednou plně uvnitř, obnovili své rozhodnutí reformovat strukturu aliance k zajištění větší rovnováhy mezi jejím americkým vedením a evropskými účastníky. Požadovali vyšší podíl a větší roli kolektivní evropské součásti. A francouzský ministr zahraničí Hervé de Charette prohlásil v projevu 8. dubna 1966 „Pro Francii je hlavním cílem [pro sblížení] prosazovat evropskou identitu uvnitř aliance, která je důvěryhodná a politicky viditelná“

Současně byla Paříž zcela připravena takticky využít své tradiční spojení s Ruskem k omezení evropské politiky Ameriky a oživit kde je to výhodné staré francouzsko-britské namlouvání k vyrovnání rostoucí evropské nadřazenosti Německa. Francouzský ministr zahraničí to vyjádřil v srpnu 1996, když prohlásil, že „ pokud Francie chce hrát mezinárodní roli, trvá na výhodách z existence silného Ruska jako pomoc pro své potvrzení jako velmoc“, a vyzval ruského ministra zahraničí k odpovědi, že „ze všech světových mocností je nám Francie nejbližší a má konstruktivní přístupy ve vztazích k Rusku“. [21]

 Francouzská zpočátku vlažná podpora rozšíření NATO na východ — a ovšem zčásti potlačený skepticismus zda je žádoucí — byla pak zčásti takticky navržena jako páka při jednání se Spojenými státy. Přesněji proto, že Amerika a Německo byly hlavními navrhovateli rozšíření NATO, což vedlo Francii hrát chladně, být zdrženlivá, vystupovat na základě možného vlivu této iniciativy na Rusko a tak jednat jako citlivý mluvčí Moskvy.  Některým středoevropanům se zdálo, že Francie působí dojmem, že by nebyla proti ruské sféře vlivu ve Východní Evropě. Ruská karta nejen vyvažovala Americkou a dávala ne příliš důvtipnou zprávu Německu, ale též posílila tlak na Spojené státy, aby vzaly příznivě v úvahu francouzské návrhy na reformu NATO.

 Konečně, rozšíření NATO bude vyžadovat jednomyslnost mezi šestnácti členy aliance. Paříž věděla, že její povolnost byla nejen životně nutná pro jednohlasnost, ale že skutečné podpora Francie byla nutná k obejití obstrukcí jiných členů aliance. A tak nebyly tajemstvím francouzské záměry podpořit rozšíření NATO jako zástava pro případné uspokojení francouzských rozhodnutí změnit jak rovnováhu sil v rámci aliance tak její základní organizaci.

Francie byla nejdříve podobně vlažná ve své podpoře pro východní rozšíření Evropské unie. Tam se vedení ujalo převážně Německo s americkou podporou, ale bez stejného stupně angažování jako v případě rozšíření NATO. I když v NATO měla Francie tendenci obhajovat, že rozšíření EU by zajistilo přiměřenější deštník pro bývalé komunistické státy, jakmile Německo začalo tlačit na rychlejší rozšíření EU zahrnující Střední Evropu, Francie začala vznášet technické připomínky a též požadavek, aby EU věnovala stejnou pozornost Evropou zanedbanému středozemnímu jižnímu křídlu. (Tyto rozdíly se projevily již v listopadu 1994 na francouzsko-německém summitu). Francouzský důraz na dalším jednání měl za výsledek získání podpory jižních členů NATO pro Francii a tak zvýšila francouzskou vyjednávací sílu. Ale cenou bylo rozšíření rozdílu ve vzájemných politických pohledech Francie a Německa na Evropu, rozdíl jen částečně zúžený po francouzském opožděném potvrzení v druhé polovině roku 1996 pro přijetí Polska jak do NATO tak do EU.

Rozdíl byl nevyhnutelný, daný změnou historických souvislostí. Již od konce 2. světové války demokratické Německo uznalo, že francouzsko-německé smíření bylo nutné k výstavbě Evropského společenství na západní polovině rozdělené Evropy. Smíření bylo též nejdůležitější pro německou historickou rehabilitaci. A tak přijetí francouzského vedení bylo slušnou cenou. Současně pokračující sovětská hrozba zranitelnému Západnímu Německu učinila z loajality k Americe nutný předpoklad k přežití — a dokonce Francie to uznala. Ale po zhroucení Sovětského svazu nebyla výstavba větší a jednotnější Evropy podřízené Francii ani nutná ani vhodná. Rovnoprávné francouzsko-německé partnerství, kde sjednocené Německo bylo fakticky silnějším partnerem, bylo nejen čestnou dohodou pro Paříž, ale Francouzi by jednoduše měli přijmout německou prioritu pro základní bezpečnostní spojení s jeho transatlantickým ochráncem.

S koncem Studené války získalo toto spojení novou důležitost pro Německo. V minulosti chránil Německo před vnější ale velmi bezprostřední hrozbou a byla nutnou podmínkou pro případné znovusjednocení země. Když skončil Sovětský svaz a Německo se sjednotilo, propojení na Spojené státy nyní poskytlo deštník, pod kterým mohlo Německo otevřeněji přijmout vedoucí roli ve Střední Evropě aniž by současně ohrožovalo své sousedy. Propojení s Amerikou bylo více než zárukou dobrého chování: to ujistilo sousedy Německa, že těsnější vztahy k Německu znamenají též těsnější vztahy k Americe. A to vše usnadnilo Německu určit otevřeněji své vlastní geopolitické priority.

Německo — bezpečně zakotvené v Evropě a působící neškodně ale bezpečně zásluhou viditelné americké vojenské přítomnosti — může nyní podporovat zapojení nově osvobozené Střední Evropy do evropských struktur.Nebyla by to bývalá Mitleuropa německého imperializmu ale laskavé společenství hospodářské obnovy podporované německými investicemi a obchodem, kde Německo též působí jako sponzor případnho zahrnutí nové Mitteluropy jak do Evropské unie tak do NATO. [22] S francouzsko-německým spojenectvím poskytuje živoucí základnu pro získání rozhodnější regionální role.

Na mapě Evropy je možná zóna zvláštních německých zájmů načrtnuta ve formě oválu, na západě zahrnujícího samozřejmě Francii a na východě překlenující nově zrovnoprávněné postkomunistické státy Střední Evropy, včetně pobaltských republik, obklopující Ukrajinu a Bělorusko a dosahující dokonce do Ruska (Viz mapu). V mnoha ohledech tato zóna odpovídá historickému dosahu kulturního vlivu, vytýčeného v přednacionalistickém období ve Východní a Střední Evropě a v Baltských republikách, které byly všechny vymazány během 2. světové války. Důležitější je, že oblasti zvláštního zájmu Francie (rozebráno výše) a Německa, když jsou zobrazeny dohromady na jedné mapě, vlastně určují západní a východní hranice Evropy, zatímco jejich překryv zdůrazňuje rozhodující geopolitickou důležitost francouzsko-německého spojenectví jako živoucího jádra Evropy.

Důležitým zlomem pro otevřeně důraznější roli Německa ve Střední Evropě poskytlo německo-polské usmíření, které nastalo v polovině devadesátých let. Přes počáteční odpor, znovusjednocené Německo (pod americkým nátlakem) formálně uznalo jako trvalou hranici s Polskem na Odře a Nise, a tento krok naopak odstranil nejdůležitější polskou výhradu pokud jde o vztahy s Německem. Následovalo několik vzájemných gest dobré vůle a odpouštění a vztahy prodělaly zásadní změnu. Nejen že německo-polský obchod se doslova prudce rozvinul (v roce 1995 Polsko přeskočilo Rusko jako největší německý obchodní partner na Východě), ale Německo se stalo hlavním německým podporovatelem pro členství v EU a (spolu se Spojenými státy) v NATO. Není žádné přehánění, když řekneme, že uprostřed desetiletí polsko-německé usmíření mělo stejnou geopolitickou důležitost ve Střední Evropě jako dřívější vliv francouzsko-německého usmíření na Západní Evropu.

Přes Polsko se německý vliv mohl šířit severně — do baltských států — a východně — do Ukrajiny a Běloruska. Kromě toho rozsah německo-polského usmíření byl trochu rozšířen příležitostným zahrnutím Polska do důležitých francouzsko-německých diskusí o budoucnosti Evropy. Tzv. Výmarský trojúhelník (pojmenovaný podle německého města, kde se první třístranné jednání na nejvyšší úrovni konalo, později se stalo pravidelným) vytvořilo potenciálně důležitou geopolitickou osu na evropském kontinentě, zahrnující nějakých 180 milionů lidí tří národností s vysokým pocitem národní identity. Na jedné straně tato dále rozšířilo dominantní roli Německa ve Střední Evropě, na druhé straně to bylo vyváženo francouzsko-polskou účastí na třístranném dialogu.

Přijetí německého vedení ve Střední Evropě — a to byl povětšinou případ malých středoevropských států — bylo usnadněno zcela zřetelnou německým závazkem rozšíření evropských klíčových institucí na východ.  Když se tak samo zavázalo, Německo na sebe vzalo historické poslání, které bylo zčásti variantou některých hluboce zakořeněných západoevropských pohledů. Z pozdější perspektivy, události které nastaly na východ od Německa a Rakouska byly chápány jako poněkud za hranicemi toho, co ze týká skutečné Evropy. Tento postoj — vyjádřený počátkem osmnáctého století lordem Bilingbrookem[23], když prohlásil, že politické násilí na Východě nemá žádné důsledky na Západní Evropu — oživený  během Mnichovské krize v roce 1938 a mající tragické opakování v britském a francouzském přístupu během konfliktu uprostřed devadesátých let v Bosně. A stále se to skrývá pod povrchem následujících debat o budoucnosti Evropy.[24]

Na rozdíl od toho, skutečná debata v Německu se vedla o tom, zda má být dříve rozšířeno NATO nebo EU — ministr obrany dával přednost prvému, ministr zahraničí hájil to druhé — s konečným výsledkem, že Německo se stává nesporným apoštolem větší a více integrované Evropy. Německý kancléř hovořil o roce 2000 jako cíli prvého rozšíření na východ a německý ministr obrany byl mezi prvními, kdo navlhl, že padesátému výročí založení NATO je vhodným symbolickým datem pro východní rozšíření NATO. [25] Německá koncepce budoucnosti Evropy se tak liší od koncepcí jeho spojenců: Britové požadovali přednostně větší Evropu, protože viděli v jejím zvětšení prostředek pro rozředění evropské jednoty; Francie se obávala, že zvětšení by zvýšilo roli Německa a proto dávala přednost užší integraci. Německo prosadilo obojí a tak dosáhlo postavení ve Střední Evropě jako jediné.

Hlavní americké cíle

Hlavním problémem pro Ameriku je výstavba Evropy, který je založena na francouzsko-německém spojení, Evropy která je životaschopná, zůstane spojená se Spojenými státy a která rozšíří rozsah spolupracujících demokratických mezinárodních systémů, na kterých tak moc závisí účinná realizace americké globální nadřazenosti. Proto to není otázka volby mezi Francií a Německem. Jak bez Francie tak Německa nebude žádná Evropa.

Široké závěry vyplývají z následující diskuse:

  1. Americká angažovanost v případě evropského sjednocení je zapotřebí, aby vyrovnávala vnitřní krize morálky a z důvodů, které by podkopávaly evropskou životnost a překonala rozšířenou evropskou podezíravost, že nakonec Amerika nedává přednost skutečné evropské jednotě a aby vlila do evropského podniku potřebnou dávku demokratického zápalu. To vyžaduje jasný americký závazek o případném přijetí Evropy za amerického globálního partnera.
  2. Krátkodobá taktická opozice francouzské politice a podporu německého vedení je oprávněná; dlouhodobě zahrnuje evropská jednota výraznější evropskou a vojenskou identitu, pokud se opravdová Evropa má opravdu stát skutečností. To vyžaduje určité postupné přizpůsobení francouzskému pohledu v závislosti na rozdělení moci mezi transatlantickými institucemi.
  3. Ani Francie ani Německo nejsou dostatečně silné k výstavbě Evropy samostatně a řešily s Ruskem nejednoznačnost týkající se definice geografického rozsahu Evropy. To vyžaduje energické, soustředěné a rozhodné americké zapojení, zejména s Němci, při určení rozsahu Evropy a tedy též zvládnutí tak citlivých — zejména pro Rusko — otázek jako je případný status baltických republik a Ukrajiny v evropském systému.

Jen jeden pohled na mapu obrovských rozloh země podtrhuje geopolitický význam evropského předmostí pro Ameriku — stejně jako její geografickou umírněnost. Zachování předmostí a jeho rozšiřování jako nástupního prostoru pro demokracii je přímo závažné pro americkou bezpečnost. Existující rozdíl mezi americkým globálním zájmem o stabilitu a pro odpovídající rozšiřování demokracie a evropskou zdánlivou vlažností k těmto záležitostem (nehledě na Francií samou vyhlášený status globální velmoci) musí být uzavřen, a toho lze dosáhnout je pokud Evropa přijme více konfederační charakter. Evropa se nemůže stát jednotným národním státem vzhledem k vytrvalosti jejích různorodých národních tradic, ale může se stát objektem, který prostřednictvím společných politických institucí dohromady bude odrážet sdílené demokratické hodnoty, určující vlastní zájmy v jejich obecnosti a uplatní magnetickou přitažlivost pro spoluobyvatele eurazijského prostoru.

 Ponecháni sami sobě, Evropané riskují, že budou pohlceni svými vlastními sociálními zájmy. Hospodářské zotavení Evropy bylo zaslepeno dlouhodobou cenou svého zdánlivého úspěchu. Tato cena je škodlivá jak hospodářsky tak rovněž politicky. Krize politické zákonnosti a hospodářské vitality, se kterou se Západní Evropa v rostoucí míře střetá — ale nedokáže jí překonat — je hluboce zakořeněna ve vše prostupující státem podporované sociální struktuře, která dává přednost paternalismu, protekcionismu a provincialismu. Výsledkem jsou kulturní stav, který kombinuje únikový hédonismus s duchovní prázdnotou — stav který může být využit nacionálními extremisty nebo dogmatickými ideology.

Tento stav, pokud se stane nekontrolovatelným, by se ukázal smrtící pro demokracii a myšlenku Evropy. Dvě věci jsou spojeny s novými problémy pro Evropu — jsou to imigrace a hospodářsko-technická konkurence s Amerikou a Azií, nemluvě o potřebě politicky stabilní reformy současných sociálně ekonomických struktur — to může být pojednáno účinně v rostoucím kontinentálním kontextu. Tato Evropa je větší než součet jejích částí — tj. Evropa která vnímá svou globální roli v podpoře demokracie a širším rozšiřování základních lidských hodnot — měla by to spíše být Evropa pevně zbavená politického extremizmu, úzkého nacionalizmu nebo společenského hédonizmu.

Nelze ani vyvolat staré strachy z odděleného německo-ruského urovnání ani zveličovat důsledky francouzského taktického namlouvání s Moskvou k udržování geopolitické stability v Evropě — a o americké postavení v ní — vyplývající z chyb v trvajících evropských snahách o sjednocení. Každá taková chyba by vlastně způsobila nějaké obnovené a spíše tradiční evropské manévrování. A to by zajisté vytvořilo příležitost pro ruské nebo německé geopolitické touhy po sebeuplatnění, neboť pokud moderní historie obsahuje některé ponaučení, žádný by asi nedosáhl trvalého úspěchu tímto způsobem. Ovšem nakonec Německo se asi stane důraznějším a otevřenějším při určování národních zájmů.

V současnosti jsou německé zájmy v souladu nebo dokonce převyšují zájmy EU a NATO. Dokonce mluvčí levicové aliance 90/Zelení obhajoval sjednocení a zvětšení jak Evropy tak NATO. Ale pokud by se sjednocování a zvětšování Evropy zastavilo, byl by důvod předpokládat, že nacionalističtější definice německého pojetí evropského „pořádku“ by se potom projevila jako možná újma evropské stability. Wolfgang Schauble, představitel Křesťanských demokratů v Bundestagu a možný nástupce kancléře Kohla, vyjádřil toto mínění, když prohlásil, že Německo není nadále „západní záštitou proti Východu; máme se stát středem Evropy“ a jízlivě dodal, že „po dlouhá období ve středověku … se od Německa požadovalo vytváření evropského pořádku.''[26] Podle této představy by se Mitteleuropa — namísto aby byla evropským regionem ve kterém Německo hospodářsky převažuje — stala oblastí vyložené německé nadřazenosti a rovněž základnou pro jednostrannou německou politikou proti Západu a Východu.

Evropa by potom přestala být eurazijským předmostím pro americkou moc a možné odraziště pro demokratickou globální systémovou expanzí do Eurazie. Proto jednoznačná a hmatatelná podpora evropskému sjednocování musí trvat. I když jak při evropské hospodářské obnově tak v rámci transatlantické bezpečnostní aliance Amerika často vyhlašovala podporu evropskému sjednocení a podporovala nadnárodní spolupráci v Evropě, působila též jako by dávala přednost jednat o problémových hospodářských a politických záležitostech s jednotlivými evropskými státy a ne s Evropskou unií jako takovou. Příležitostné americké naléhání na hlas v rámci evropského rozhodovacího procesu vedlo k posílení evropského podezření, že Amerika dává přednost spolupráci s Evropany kteří následují americké vedení a ne s těmi, kteří vytvářejí evropskou politiku. To přineslo špatné zprávy.

 Americká vazba k evropské jednotě — silně zdůrazněná ve společné americko-evropské deklaraci z prosince 1995 — by se stala planou, kdyby Amerika nebyla připravena nejen jednoznačně prohlásit, že je připravena přijmout důsledky toho, že se Evropa stala opravdovou Evropou, ale i jednat podle toho. Pro Evropu by konečný důsledek zahrnoval opravdové partnerství s Amerikou spíše než status oblíbeného, ale mladšího spojence. A skutečné partnerství znamená sdílení jak rozhodnutí, tak zodpovědnosti. Americká podpora v tomto případě by pomohla oživit transatlantický dialog a podnítila mezi Evropany vážnější soustředění na svou roli, jako by skutečně významná Evropa mohla hrát ve světě.

Je možno si představit, že v jistém okamžiku by se skutečně sjednocená a mocná Evropská unie stala globálním politickým soupeřem Spojených států. Mohla by se skutečně stát  obtížným hospodářským a politickým konkurentem, zatímco by se její geopolitické zájmy na Středním Východě a jinde podstatně odchýlily od těch amerických. Ale ve skutečnosti není taková mocná a politicky názorově sjednocená Evropa pravděpodobně dohlednou skutečností. Na rozdíl od podmínek převládajících v Americe v době formování Spojených států existují hluboké historické kořeny nezlomnosti evropských národních států a nadšení pro nadnárodní Evropu jasně bledne.

Skutečnou alternativou pro příští desetiletí nebo dvě je buď rozšíření a sjednocení Evropy — třebas váhavé a křečovité — cíl kontinentální jednoty, nebo Evropa ve slepé uličce, která se nehýbe ze současného stavu integrace a geografického rozsahu, kde Střední Evropa zůstává geopoliticky ničí zemí, nebo jako doplněk k patu postupná fragmentace Evropy obnovující svou starou rivalitu. V patové Evropě je téměř jisté,  že vlastní identifikace Německa s Evropou poklesne a povede k nacionalističtějším definicím německých státních zájmů. Pro Ameriku je první možnost jasně nejlepší, ale tato možnost vyžaduje energickou americkou podporu, pokud se má uskutečnit.

 V tomto stadiu nerozhodné výstavby Evropy se Amerika nepotřebuje přímo zaplétat do spletitých debat o takových otázkách, zda EU má rozhodovat o zahraniční politice většinou hlasů (postoj, kterému dávají přednost Němci) nebo zda by Evropský parlament měl získat rozhodující legislativní moc a Evropská komise v Bruselu by se měla stát evropskou vládou; zda časový plán uskutečnění Smlouvy o evropské hospodářské a měnové jednotě má být umírněný; nebo konečně zda Evropa má být širokou konfederací nebo mnohovrstvou strukturou s federálním vnitřním jádrem a poněkud volnějším vnějším okrajem. Je věci Evropanů vyřešit to mezi sebou — a je více než pravděpodobné, že pokrok ve všech těchto otázkách nebude stejný, přerušovaný přestávkami a nakonec doveden k cíli jen po složitých kompromisech.

Nicméně je rozumné předpokládat, že Hospodářská a monetární unie vznikne kolem roku 2000, pravděpodobně zpočátku kolem šesti až deseti ze současných patnácti členů EU. To urychlí evropskou hospodářskou integraci za měnovou dimenzi a dále posílí její politickou integraci. A tak po mnoha zastávkách a rozbězích a s vnitřním více integrovaným jádrem a volnějším vnějším okrajem se jednotná Evropa v rostoucí míře stane důležitým politickým hráčem na evropské šachovnici.

V každém případě by Amerika neměla budit dojem, že dává přednost pomalejšímu i když širšímu připojení Evropy, ale měla by zopakovat slovy i skutky svou vůli počítat s EU jako s americkým globálním politickým a bezpečnostním partnerem a nejen jako s regionálním společným trhem sestaveným ze států spojených se Spojenými státy prostřednictvím NATO. Aby byl tento závazek důvěryhodnější a tedy překračoval řeči o partnerství, mělo by být navrženo a zahájeno společné plánování s EU o novém transatlantickém rozhodovacím mechanizmu.

Stejný princip se týká NATO jako takového. Jeho zachování je zásadní pro transatlantické spojení. Toho se týká nepřekonatelná americko-evropská shoda. Bez NATO by byla Evropa nejen zranitelná, ale byla by téměř okamžitě rovněž politicky roztříštěná. NATO zajišťuje evropskou bezpečnost a poskytuje stabilní rámec pro podporu evropské jednoty. To je to, co činí NATO historicky tak zásadní pro Evropu. Ovšem jak se Evropa postupně a váhavě sjednocuje, vnitřní struktura a procesy v NATO se budou muset přizpůsobit. Co se toho týče, je to na Francouzech. Nelze jednou mít skutečné sjednocenou Evropu a přitom mít alianci, která je sjednocena na základě jedné supervelmoci a patnácti závislých členech. Jakmile Evropa začne získávat skutečnou vlastní politickou identitu s EU, která v rostoucí míře přebírá některé funkce nadnárodní vlády, NATO se bude muset změnit na základě formule 1 + 1 (USA + EU).

To nenastane přes noc a najednou. Pokrok v tomto směru, opakuji, musí být postupný. Ale takový pokrok se musí odrážet v uspořádání existující aliance, zatímco bez takové úpravy samotné by vznikaly překážky dalšího vývoje. Důležitým krokem v tomto směru bylo rozhodnutí aliance z roku 1996 vytvořit prostor pro Kombinované spojené účelové jednotky [Combined Joint Task Forces] a tak pojmout možnost některých čistě evropských vojenských iniciativ podle logistiku aliance a rovněž pod velením, řízením komunikacích a rozvědce. Větší americká ochota přijmout francouzské požadavky pro rostoucí roli Západoevropské unie v rámci NATO, zejména v oblasti velení a rozhodování, by též naznačovala opravdovější americkou podporu pro evropskou jednotu a pomohla by poněkud zúžit rozdíly mezi Francií a Amerikou ve věci případného sebeurčení Evropy.

Z dlouhodobého hlediska je možné, že WEU zahrne některé členu EU, které z různých geopolitických a historických důvodů se mohou rozhodnout nebýt členy NATO. Mohlo by to zahrnout Finsko nebo Švédsko, nebo snad Rakousko, které všechny již získaly status pozorovatele v rámci WEU.[27] Ostatní státy mohou též zvolit členství ve WEU jako předběžný krok pro případné členství v NATO. WEU by též mohlo zvolit v určíte chvíli napodobit členství v programu Partnerství pro mír NATO s ohledem na případné členy EU. To vše by pomohlo rozvířit větší síť spolupráce v Evropě mimo formální rozsah transatlantické aliance.

Mezi tím, než se vytvoří větší a jednotnější Evropa — a to i za nejlepších podmínek nebude brzy — Spojené státy budou těsně spolupracovat jak s Francií tak s Německem, aby pomohly takovou větší a jednotnější Evropu vytvořit. Tak, pokud jde o Francii, ústřední politický problém pro Ameriku bude jak navnadit Francii pro těsnější atlantickou politickou a vojenskou integraci bez ohrožení americko-německého spojení, a pokud jde o Německo, jak využít důvěru v německé vedení v atlantické Evropě, aniž by znepokojily Francii a Británii stejně jako jiné evropské země.

Prokazatelnější americká pružnost ve věci budoucí formy aliance by byla užitečná pro případné povzbuzení francouzské podpory rozšíření aliance na východ. Dlouhodobě by zóna sjednocené vojenské bezpečnosti NATO na obou stranách Německa pevněji zakotvila Německo v mnohostranné síti, a ta by přinesla důsledky pro Francii. Nadto rozšíření aliance by zvýšilo pravděpodobnost, že Výmarský trojúhelník (Německo, Francie, Polsko) by se stalo důvtipným prostředkem k určitému vyvážení německého vedení v Evropě. I když Polsko trvá na německé podpoře při zajištění vstupu do aliance (a odmítá současné francouzské váhání pokud jde o rozšíření), jak bude jednou uvnitř aliance, sdílené francouzsko-polské geopolitické perspektivy se pravděpodobně vynoří.

V žádném případě by Washington neměl pustit ze zřetele skutečnost, že Francie je pouze krátkodobým soupeřem ve věcech týkajících se evropské identity nebo interních záležitostí NATO. Důležitější by bylo brát na vědomí skutečnost, že Francie je podstatný partner v důležitém úkolu trvale uzavřít demokratické Německo do Evropy. Taková je historická role francouzsko-německých vztahů a rozšíření jak EU tak NATO na východ by zvýšilo důležitost tohoto vztahu jako vnitřního jádra Evropy. Konečně, Francie není dostatečně silná ani aby zabrzdila Ameriku v geostrategických základech americké evropské politiky ani se sama stala vůdcem Evropy jako takové. A tak její svéráznost a dokonce její hněv je možno tolerovat.

Je též podstatné, že Francie nehraje konstruktivní roli v Severní Africe a ve frankofonních afrických zemích. Je to důležitý partner pro Maroko a Tunis a vykonává též stabilizující roli v Alžírsku. Existují dobré domácí důvody pro zahrnutí Francie: nějakých 5 milionů muslimů dnes žije ve Francii. Francie je tak živoucím pilířem pro stabilitu a řádný vývoj v Severní Africe. Ale tento zájem je větší výhodou pro bezpečnost Evropy. Bez francouzského vědomí jejího poslání by evropské jižní křídlo bylo méně stabilní a ohrožené. Celá jižní Evropa se stává v rostoucí míře ovlivněná společensko-politickými hrozbami způsobených nestabilitou podél středozemního jižního pobřeží. Francouzské silné znepokojení nad tím, co se děje podél Středozemí, souvisí s bezpečnostními zájmy NATO, a tyto úvahy by měly být vzaty v úvahu když má Amerika náhodou co do činění a francouzskými zveličenými požadavky na status zvláštního vůdce.

Německo, to je jiný případ. Dominantní role Německa nemůže být popřena, ale je nutno dávat pozor, pokud jde o veřejný souhlas s německým vedením v Evropě. Toto vedení může být výhodné pro některé evropské státy — jako jsou ty ve Střední Evropě které vítají německou iniciativu kolem východního rozšíření Evropy — a může být tolerováno Západoevropany dokud je podřízeno americké nadřazenosti, ale z dlouhodobého hlediska na něm nemůže být založena výstavba Evropy. Příliš mnoho vzpomínek stále trvá, příliš mnoho obav vychází na povrch. Evropa vystavěná a vedená Berlínem není vhodná. Proto Německo potřebuje Francii, proto Evropa potřebuje francouzsko-německé spojení a proto Amerika nemůže volit mezi Německem a Francií.

Důležitým bodem týkajícím se NATO je proces vnitřně spojený s vlastním rozšiřováním Evropy. Pokud se má Evropská unie stát geograficky velkým společenstvím — s více integrovaným francouzsko-německým vedoucím jádrem a méně integrovanými vnějšími vrstvami — a pokud taková Evropa má založit svou bezpečnost na pokračujícím společenství s Amerikou, tak z toho vyplývá, že její geopoliticky nejohroženější sektor, Střední Evropa, nemůže být demonstrativně vyloučena ze spoluúčasti na pocitu bezpečnosti, který má zbytek Evropy prostřednictvím transatlantické aliance. S tím Amerika i Německo souhlasí. Proto je podnět pro zvětšování politický, historický a konstruktivní. Není to ovládáno nepřátelstvím k Rusku ani strachem z Ruska ani přáním izolovat Rusko.

 Proto musí Amerika spolupracovat těsně s Německem na podpoře rozšíření na východ, Americko-německá spolupráce a společné vedení v této věci je důležité. Rozšíření nastane, pokud Spojené státy a Německo společně podnítí další spojence v NATO podporovat tento krok a buď účinně domluvit nějaké urovnání s Ruskem, pokud je ochotné ke kompromisu (viz kapitolu 4) nebo zapůsobit rozhodně ve správném přesvědčení, že tento úkol výstavby Evropy nemůže být podřízen ruským námitkám. Společná americko-německý tlak bude nutný zejména k získání jednohlasného souhlasu členů NATO, ale žádný člen NATO nebude moci odolat, pokud na ně bude Amerika a Německo tlačit.

Konečně, v sázce o tuto snahu je dlouhodobá role Ameriky v Evropě. Nová Evropa získává formu, a pokud tato nová Evropa má zůstat geopoliticky součástí „euro-atlantického“ prostoru, rozšíření NATO je podstatné. Skutečně, souhrnná americká politika pro Eurazii jako celku nebude možná, pokud by se snaha rozšířit NATO, která byla spuštěna Spojenými státy, zastavila a ochabla. Tato chyba by zpochybnila americké vedení, rozbila by koncepci rozpínání Evropy, demoralizovala by Středoevropany a to by roznítilo v současnosti dřímající ruské politické snahy ve Střední Evropě. Pro Západ by to bylo sebepoškození, které by smrtelně ohrozilo vyhlídky na opravdový evropský pilíř každé možné bezpečnostní architektury, a pro Ameriku by to byla nejen regionální porážka, ale rovněž porážka globální.

Základnou vedoucí k postupnému rozšíření Evropy musí být poučka, že žádná moc mimo existující transatlantický systém nemá právo zabránit účasti žádného způsobilého evropského státu do evropského systému — a tedy ani do jeho transatlantického systému bezpečnosti — a žádná způsobilá evropská země nemůže být a priori vyloučena z případného členství v EU nebo NATO. Zejména vysoce zranitelné a zvláště způsobilé baltské státy jsou oprávněny vědět, že se případně mohou stát plnoprávnými členy obou organizací — a mezi tím nesmí být jejich suverenita ohrožena bez zaručení zájmů rozšiřující se Evropy a jejího amerického partnera.

V podstatě Západ — zejména američtí západoevropští spojenci — se musí postarat o odpověď na otázku výslovně položenou Václavem Havlem v Cáchách 15: května 1995: Vím, že ani Evropská unie ani Severoatlantická aliance nemůže přes noc otevřít své dveře všem těm, kdo usilují o připojení k nim. Co mohou oba nesporně učinit — a co by měli udělat než bude pozdě — dát celé Evropě, viděné jako sféra společných hodnot, jasné ujištění, že nejsou uzavřené kluby. Měly by zformulovat jasnou a podrobnou politiku pro postupné rozšíření, které obsahuje nejen časový plán, ale též vysvětlit logiku tohoto plánu. [kurzíva doplněna]

Evropský historický časový plán

Je toto opravdu Evropa?
Spojení členové EU a NATO

Ač v tomto stadiu konečné východní hranice Evropy nemohou být pevně určeny ani s konečnou platností zafixovány, v širším smyslu Evropa je společná civilizace založená na sdílené křesťanské tradici, evropská užší definice Západu byla spojena s Římem ve svém historickém odkazu.[28]   Ale evropská křesťanská tradice zahrnovala i Byzantium a Ruskou pravoslavnou víru.[29] A tak Evropa je více než Petrovská Evropa a Petrovská Evropa je více než Západní Evropa — i když v nedávných letech si usurpovala označení „Evropa“. I letmý pohled na mapu potvrzuje, že existující Evropa jednoduše není celou Evropou. A co je horší, je to Evropa, ve které může mít zóna nejistoty mezi Evropou a Ruskem mít nasávací vliv [?] na obě strany, což působí napětí a rivalitu.

Evropa Karla Velikého[30] (omezená na Západní Evropu) jako nutnost měla smysl během Studené války, ale taková Evropa je dnes anomálií. Je tomu tak proto, že kromě samotné civilizovanosti představuje vznikající Evropská unie též způsob života, životní standard a společenský řád sdílených demokratických procedur nezatěžovaných etnickými a územními konflikty. Tato Evropa ve svém formálně organizovaném rozsahu znamená dnes méně, než činí její skutečný potenciál. Několik nejpokročilejších  a politicky nejstabilnějších středoevropských států, všechny součástí západní petrovské tradice,  jmenovitě Česká republika, Polsko, Maďarsko a snad i Slovensko jsou jasně kvalifikovány a nedočkavé na členství v „Evropě“ a jejího transatlantického bezpečnostního spojení.

 Za současných podmínek se rozšíření NATO a zahrnutí Polska, České republiky a Maďarska — asi 1999 — zdá pravděpodobné. Po tomto počátečním ale důležitém kroku se zdá, že další postupné rozšíření aliance bude souhlasit nebo následovat rozšíření EU. To si vyžádá mnohem složitější proces, a to jak počtem klasifikačních kroků (viz schéma). A tak i první  i první vstupy do EU ze Střední Evropy asi nenastane před rokem 2002 nebo o něco později. Nicméně po vstupu prvních tří nových členů NATO bude muset EU i NATO vznést podobný dotaz na rozšířené členství baltským republikám, Slovinsku, Rumunsku, Bulharsku a Slovensku a případně snad Ukrajině.

Členství v EU: žádost o vstup

|

Evropská země podá žádost o členství Radě Evropské Unie (Rada)

|

Rada požádá Komisi, aby předala svůj názor na žádost

|

Komise předá svůj názor na žádost Radě

|

Rada se jednomyslně rozhodne otevřít jednání o vstupu

|

Komise navrhne a Rada přijme jednohlasně svůj názor, který má přijmout Unie pokud jde o žádost o jednání o vstupu

|

Unie představovaná předsedou Rady vede jednání s žadatelem

|

Je dosažena dohoda mezi Unií a žadatelem o návrhu Smlouvy o vstupu

|

Smlouva o vstupu je předložena Radě a Evropskému parlamentu

|

Evropský parlament vysloví souhlas se Smlouvou o vstupu absolutní většinou.

|

Rada jednohlasně schválí Smlouvu o přijetí

|

Členské státy a žadatel formálně podepíší Smlouvu o vstupu

|

Členské státy a žadatel ratifikují Smlouvu o vstupu

|

Po ratifikaci vstupuje Smlouva o vstupu v platnost
Připraveno CSIS US-EU-Polskou akční komisí

 Poznamenejme, že vyhlídka na případné členství již má konstruktivní vliv na záležitosti a chování potenciálních členů. Názor, že ani EU ani NATO si nepřejí být zatěžovány dalšími konflikty týkajícími se menšinových práv nebo územních požadavků mezi členy (Turecko versus Řecko úplně stačí) již byl sdělen Slovensku, Maďarsku a Rumunsku jako nutná podmínka k dosažení souhlasu, což odpovídá standardům Rady Evropy. Téměř totéž je pravda pokud jde o obecný princip, že jen demokracie lze kvalifikovat pro vstup. Požadavek který nelze opominout má důležitý posilující vliv na nové demokracie.

V každém případě by mělo být samozřejmé, že evropská politická jednota a bezpečnost jsou nedělitelné. Z praktického hlediska je vlastně těžké chápat skutečně sjednocenou Evropu bez společného bezpečnostního uspořádání s Amerikou. Z toho tedy vyplývá, že na státy, které jsou v postavení začít a být pozvány provést vstupní pohovory s EU by mělo být nadále automaticky pohlíženo jako na subjekty ve skutečnosti pod předpokládanou ochranou NATO. A tedy proces rozšiřování Evropy a rozšiřování systému transatlantické bezpečnosti se zdá hýbat kupředu opatrnými kroky. Když uvážíme americké a západoevropské závazky, může být spekulativní a zhruba realistickým rozvrhem pro tato stadia následující:

  1.  Kolem roku 1999 budou první noví středoevropští členové přijati do NATO, zatímco jejich vstup do EU nenastane před rokem 2002 nebo 1003.
  2. Mezi tím EU zahájí vstupní rozhovory s baltickými republikami a NATO se asi začne pohybovat vpřed pokud jde o jejich členství a též rumunské členství, jejich vstup bude ukončen asi v roce 2005. Současně budou připravené i další balkánské státy.
  3. Vstup baltských států může povzbudit Švédsko a Finsko uvažovat o  členství v NATO.
  4. Někde mezi roky 2005 a 2010  byUkrajina, zejména pokud mezitím země udělá větší pokrok ve vnitřních reformách a stane se zřejměji projevovat jako středoevropská země, byla připravena pro vážné jednání jak s EU tak s NATO.

Středoevropská bezpečnost po roce 2010[31]

Mezi tím se asi francouzsko-německo-polská spolupráce v rámci EU a NATO značně prohloubí, zejména v oblasti obrany. Tato spolupráce by se stala západním jádrem všech širších uspořádání, které by případně zahrnuly Rusko a Ukrajinu. Vzhledem ke zvláštnímu geopolitickému zájmu Německa a Polska na nezávislosti Ukrajiny je též zcela možné, že Ukrajina bude postupně vtažena do zvláštních francouzsko-německo-polsko-ukrajinských vztahů. Po roce 2010 by se mohla francouzsko-německo-polsko-ukrajinská politická spolupráce, zahrnující nějakých 230 milionů lidí, vyvinout do partnerství zvyšujícího geostrategickou hloubku Evropy (Viz mapa výše).

Zda se výše nastíněný scénář  uskuteční vlídnou formou nebo v kontextu zesilujících tlaků Ruska je velmi důležité. Rusko musí být neustále ujišťováno, že dveře do Evropy jsou otevřené stejně jako dveře k případné spoluúčasti v rozšiřujícím se transatlantickém systému bezpečnosti, a snad někdy později, k novému transevropskému systému bezpečnosti. K získání důvěry k těmto ujištěním, různá pojítka spolupráce Ruska a Evropy — ve všech oblastech — by měla být uváženě podporována. (Vztahy Ruska k Evropě a role Ukrajiny v nich jsou plně rozebrány v příští kapitole).

Pokud bude Evropa úspěšná ve sjednocování a rozšiřování a pokud Rusko mezi tím prodělá úspěšné upevnění demokracie a společenské modernizace, Rusko se současně stane schopným organičtějších vztahů s Evropou. A to naopak umožní případné splynutí transatlantického bezpečnostního systému s transkontinentálním eurazijským systémem. Ovšem jako praktická realita nevznikne otázka  ruského formálního členství  v nějakém blízkém čase — a a tak, když nic jiného, je tím dalším důvodem neklepat nesmyslně na dveře k nim.

Na závěr: když zmizela Evropa z Jalty, je podstatné, že nenastane žádná revize Evropy z Versailles. Konec dělení Evropy by neměl vést  ke kroku zpět k Evropě svárlivých národních států, ale měl by být krokem k začátku větší a více integrované Evropy posílené rozšířeným NATO a skýtat ještě větší bezpečnost díky konstruktivním bezpečnostním vztahům s Ruskem. Proto americký ústřední geostrategický cíl v Evropě je možno shrnout docela prostě: znamená to konsolidovat opravdovějším transatlantickým partnerstvím americké předmostí pro eurazijský kontinent a tak se zvětšující Evropa se může stát životaschopnějším odrazištěm pro plánování.

Kapitola 4.

Černá díra

Rozpad územně největšího státu na světě v roce 1991 vytvořil „černou díru“ v samém středu Eurazie. Bylo to, jako by geopolitické „srdce“ bylo náhle vyrváno z globální mapy.

Pro Ameriku tato nová a matoucí geopolitická situace vznesla rozhodnou příležitost. Pochopitelně bezprostředním úkolem bylo omezit pravděpodobnost politické anarchie nebo přeměnu na nepřátelskou diktaturu v křehkém státě stále vlastnícím jaderný arzenál. Ale dlouhodobý úkol zůstal: jak dosáhnout demokratických transformací a hospodářského zotavení a přitom zabránit znovuvytvoření eurazijského impéria, které by zabránilo americkým geostrategickým cílům vytvořit větší euro-atlantický systém, ke kterému by Rusko mohlo mít stabilní a bezpečný vztah.

Nová geopolitická situace Ruska

Zhroucení Sovětského svazu bylo konečným stadiem postupné fragmentace ohromného čínsko-sovětského komunistického bloku, který krátký časový úsek dosáhl, a v některých oblastech dokonce přesáhl rozsah Džingischánovy říše. Ale modernější transkontinentální eurazijský blok trval velmi krátce, při odpadnutí Tisovy Jugoslávie a při neukázněnosti Maovy Číny, ukazující záhy na zranitelnost komunistického tábora nacionalistickým snahám, které se ukázaly silnější než ideologické vazby. Čínsko-sovětský blok trval zhruba deset let, Sovětský svaz kolem sedmdesáti.

Ovšem mnohem geopoliticky významnějším byl zánik po staletí Moskvou ovládaného Velkého ruského impéria. Rozpad tohoto impéria byl urychlený obecnými společensko-hospodářskými a politickými chybami sovětského systému — a jeho neklid byl zatemněn téměř až do samého konce jeho systematickým utajováním a vlastní izolací. Proto byl svět překvapen zdánlivou rychlostí rozpadu Sovětského svazu. V průběhu dvou krátkých týdnů v prosinci 1991 byl Sovětský svaz nejprve vzdorně prohlášen za rozpuštěný hlavami Ruské, Ukrajinské a Běloruské republiky, potom byl formálně nahrazen nejasným objektem — nazvaným Společenství nezávislých států (SNS) — zahrnujícím všechny sovětské republiky kromě těch baltických, potom sovětský president zdráhavě rezignoval a sovětský prapor byl nakonec odstraněn z věží Kremlu, a nakonec Ruská federace — nyní převážně ruský národní stát se 150 miliony obyvatel — se objevil jako faktický následník bývalého Sovětského svazu, zatímco ostatní republiky — s dalšími 150 miliony lidí — získaly s různým stupněm nezávislosti suverenitu.

Zhroucení Sovětského svazu vyvolalo mohutný geopolitický zmatek. V průběhu pouhých čtrnácti dnů ruský lid — který, obecně řečeno, byl dokonce méně varován než vnější svět mimo Sovětský svaz blížící se k rozpadu — náhle zjistil, že již dále neexistují vůdci transkontinentálního impéria, ale že hranice Ruska se posunuly zpět tam, kde byly na Kavkaze počátkem let 1880, ve Střední Azii ve středu 19 století a — ještě dramatičtěji a bolestivě — na Západě zhruba k roku 1600, ke stavu brzy po vládě Ivana Hrozného. Ztráta Kavkazu oživila strategický strach z ohrožujícího tureckého vlivu, ztráta Střední Azie působila ztrátu obrovských energetických a nerostných zdrojů regionu stejně jako znepokojení z potenciální islámské hrozby a nezávislost Ukrajiny způsobila samotnou podstatu ruského nároku být božsky nadáni jako standardní nositelé obecné panslavistické identity.

 Prostor okupovaný po staletí Carským impériem a po tři čtvrtě století Rusy ovládaným Sovětským svazem je nyní zaplněn tuctem států, ze kterých je většina (kromě Ruska) ztěží připravena pro opravdovou suverenitu a dosahujících velikost od poměrně velké Ukrajiny se svými 52 miliony lidí po Arménii s 3,5 miliony. Jejích životaschopnost se nezdá jistou, zatímco ochota Moskvy přizpůsobit se trvale nové realitě byla podobně nejistá. Historický šok, který utrpěli Rusové, by posílen skutečností, že nějakých 20 milionů rusky mluvících lidí bylo nyní obyvateli cizích států ovládaných politicky stále nacionalističtějšími elitami rozhodnutými získat svou vlastní identitu po desetiletích více či méně vynucovanou rusifikací.

Zhroucení Ruského impéria vytvořilo mocenskou díru v samém srdci Eurazie. Byla tam nejen slabost a zmatek v nových nezávislých státech. ale v Rusku samotném převrat způsobil mohutnou systémovou krizi, zejména když politický převrat byl doprovázen současnými pokusy zrušit starý sovětský společensko hospodářský model. Národní trauma ještě zhoršil ruský vojenský zásah v Tádžikistánu podporovaný strachem, že muslimové převezmou nově vytvořený stát, a byl zvláště posílen tragickou, krutou a jak hospodářsky tak politicky velmi nákladnou intervencí v Čečensku. Ale vůbec nejbolestivější bylo, že mezinárodní status Ruska byl významně snížen, když jedna ze dvou supervelmocí nyní vypadala jako mnohem menší než regionální mocnost třetího světa, přestože vlastnila významný a stále zastaralejší jaderný arzenál.

Geopolitická prázdnota byla posilována stupněm společenské krize Ruska. Tři čtvrtiny století komunistické vlády způsobily bezpříkladný biologický úpadek ruského lidu. Vysoký zlomek nejnadanějších a nejpodnikavějších lidí byl zabit nebo zahynul v Gulagu v množství počítaném na miliony. Kromě toho v průběhu století země též utrpěla zpustošení za 1. světové války, zabíjení za zdlouhavé občanské války a zvěrstva a škody 2. světové války. Vládnoucí komunistický režim způsobil dusivou doktrinářskou ortodoxii, když izoloval zemi od zbytku světa. Jeho hospodářská politika byla zcela lhostejná k ekologickým otázkám, výsledkem bylo jak enviromentální tak zdravotní utrpení lidí. Podle ruské oficiální statistiky, uprostřed devadesátých let jen 40 % novorozenců přicházelo na svět zdravých, zatímco zhruba jedna pětina ruských školáků trpělo některou formou mentální retardace. Délka dožití mužů byla 57,3 let a umíralo více Rusů než se rodilo. Ruské společenské podmínky byly ve skutečnosti typické jako u průměrné země třetího světa.

Nelze přecenit hrůzy a soužení, které postihlo ruský lid během tohoto století. Stěží měla každá ruská rodina příležitost vést normální civilizovaný život. Uvažme společenské důsledky následující řady událostí:

Ztráta ideologické kontroly a imperiální okleštění
Ztráta územního vlastnictví
Ztráta ideologické kontroly

 Nejenže byla krize vnitřních podmínek v Rusku a ztráta mezinárodního statusu úzkostně rušivá, zejména pro ruskou politickou elitu, ale geopolitická situace Ruska byla nepříznivě ovlivněna. Jako důsledek rozpadu Sovětského svazu byla ruská hranice  nejbolestivěji změněna na západě a jeho oblast geopolitického vlivu se dramaticky zmenšila (viz obrázek). Baltické státy byly pod ruskou kontrolou od let 1700 a ztráta přístavů Riga a Tallin učinila přístup Ruska k Baltickému moři omezenější a ovlivněný zimními mrazy. Ačkoliv Moskva si dokázala udržet politicky dominantní postavení ve formálně nezávislém, ale vysoce rusifikovaném Bělorusku, nebylo daleko od jistoty, že národní sebevědomí bude případně pozvedat ruce i zde. A za hranicemi bývalého Sovětského svazu zhroucení Varšavské smlouvy způsobil, že bývalé satelitní státy Střední Evropy, především Polsko, byly rychle přitahovány k NATO a k Evropské unii.

Největším znepokojením byla ztráta Ukrajiny. Vznik nezávislého ukrajinského státu nejen vybídla všechny Rusy k přehodnocení podstaty jejich vlastní politické a etnické identity, ale představovala živoucí geopolitickou porážku ruského státu. Neuznání více než tří set let ruské imperiální historie znamenalo ztrátu potenciálně bohatého průmyslového a zemědělského hospodářství a 52 milionů lidí etnicky a nábožensky dostatečně blízkých k Rusům, aby učinili z Ruska opravdu velký a důvěryhodný imperiální stát. Ukrajinská nezávislost též zbavila Rusko dominantního postavení na Černém moři, kde Oděsa sloužila jako živoucí ruské brána k obchodu se Středozemím a světem okolo.

Ztráta Ukrajiny byla politicky rozhodující, neboť výrazně omezila geostrategické možnosti Ruska. I bez baltických států a Polska by Rusko kdyby si zachovalo kontrolu nad Ukrajinou, mohlo chtít být vůdcem důrazného eurazijského impéria, kde by Moskva mohla vládnout neslovanům na jihu a na jihozápadě bývalého Sovětského svazu. Ale bez Ukrajiny a jejích 52 milionů přátelských Slovanů by každý pokus Moskvy obnovit eurazijské impérium zanechal Rusko samotné zapletené do stálých konfliktů z národnostně a nábožensky probuzenými neslovany, prvním příkladem může být válka v Čečensku. Kromě toho vzhledem k klesající porodnosti v Rusku a prudce stoupající porodnosti ve Střední Azii by se nový eurazijský objekt založený jen na moci Ruska bez Ukrajiny nutně stal méně evropským a více azijským s každým dalším rokem.

Ztráta Ukrajiny byla nejen geopoliticky rozhodující, ale i geopoliticky podněcující. Byly to akce Ukrajiny — Ukrajinské vyhlášení nezávislosti z prosince 1991, její požadavky na kritických jednáních v Běloj Veži že Sovětský svaz má být nahrazen volnějším Společenstvím nezávislých států a zejména náhlý  převratu podobný požadavek ukrajinského velení týkající se sovětských armádních jednotek umístěných na ukrajinské půdě — který zabránil SNS stát se téměř novým jménem pro více konfederativní SSSR. Ukrajinské politické sebeurčení zarazilo Moskvu a posloužilo jako příklad pro další sovětské republiky, zpočátku opatrněji, potom rozhodně.

Ruská ztráta pozic v Baltickém moři byla zopakována na Černém moři nejen kvůli ukrajinské nezávislosti, ale též kvůli novým nezávislým kavkazským státům — Gruzii, Arménii a Azerbajdžánu — a rozšířené možnosti pro Turecko obnovit kdysi ztracené postavení v této oblasti. Před rokem 1991 bylo Černé moře místem začátku pronikání ruské námořní moci do Středozemí. Ale uprostřed 90. let bylo Rusko ponecháno s malým kouskem pobřeží Černého moře a s nerozhodnutou debatou s Ukrajinou o právu na základnu na Krymu pro zbytky sovětské černomořské flotily a pozorovalo podrážděně spojené námořní a vyloďovací spojené manévry NATO-Ukrajina a rostoucí tureckou roli v černomořské oblasti. Rusko též podezřívalo Turecko, že účinně podporuje čečenský odpor.

Dále k jihu geopolitický převrat způsobil podobně důležitou změnu v situaci v Kaspické kotlině a obecně ve Středné Azii. Před zhroucením Sovětského svazu bylo Kaspické moře ve skutečnosti ruským jezerem s malým jižním sektorem patřícího do iránského okruhu.Když se objevil nezávislý a silně nacionalistický Ázerbajdžán — posílený návalem nedočkavých západních ropných investorů — a podobně nezávislý Kazachstán a Turkmenistán, Rusko se stalo jedním z pěti uchazečů o bohatství kotliny Kaspického moře. Nemohlo by nadále zajisté očekávat, že by disponovalo těmito zdroji samo.

Vznik nezávislých středoazijských států způsobil, že v některých místech se jihovýchodní hranice Ruska posunula zpět k severu o více než tisíc mil. Nové státy teď měly pod kontrolou ohromné nerostné a energetické zásoby které přitahovaly cizí zájmy. Bylo téměř nevyhnutelné, že nejen elity, ale zanedlouho též lid těchto zemí se stane nacionalističtější a snad v rostoucí míře islámštější v projevech. V Kazachstánu, ohromné zemi, která má obrovské nerostné bohatství a s téměř 20 miliony lidí rozdělených téměř stejně mezi Kazaky a Slovany, se jazykové a národnostní třenice nejspíše zesílí. Uzbekistán — se svými mnohem více etnicky homogenními obyvateli v počtu kolem 25 milionů a se svými vůdci zdůrazňujícími historickou slávu země — se stává stále důraznější v prohlášeních nového postkoloniálního stavu regionu. Turkmenistán, geograficky zastíněný Kazachstánem od přímého kontaktu z Ruskem, aktivně rozvinul nová spojení s Iránem aby zmenšil svou předchozí závislost na ruském komunikačním systému pro přístup ke globálním trhům.

S podporou zvenčí od Turecka, Iránu, Pákistánu a Saudské Arábie středoazijské státy neměly sklon prodat svou novou politickou suverenitu za výhodnou hospodářskou integraci z Rusy, jak mnoho Rusů nadále věřilo, že by měly. V nejhorším případě, jisté napětí a nepřátelství v jejich vztazích s Ruskem je nevyhnutelné, zatímco bolestivé příklady Čečenska a Tádžikistánu ukazovaly, že něco horšího nelze vůbec vyloučit. Pro Rusy by spektrum možných konfliktů s islámskými státy kolem celého ruského jižního křídla (které, když přidáme Turecko, Irán a Pákistán čítá více než 300 milionů lidí) muselo být zdrojem vážných znepokojení.

Nakonec v době rozpadu impéria čelilo Rusko nové hrozivé situaci na Dálném Východě, i když tam nedošlo k žádným územním ani politickým změnám. Pro několik zemí byla Čína slabší a zaostalejší než Rusko, přinejmenším v politicko-vojenské oblasti. Žádní Rusové se starostmi o budoucnost země a zmateni dramatickými změnami tohoto desetiletí nemohli ignorovat skutečnost, že Čína nastoupila cestu stát se pokročilejším, dynamičtějším a úspěšnějším státem než Rusko. Hospodářská moc Číny spjatá s dynamickou energií jejích 1,2 miliardou lidí v základech převracela historickou rovnováhu mezi oběma zeměmi s prázdným prostorem Sibiře téměř volajícím po čínské kolonizaci.

Tato ohromující nová realita svazovala ruský pocit bezpečnosti v dálnovýchodní oblasti stejně jako ruské zájmy ve Střední Azii. Dlouhodobě by tento vývoj mohl dokonce zastínit geopolitickou důležitost ruské ztráty Ukrajiny. Jeho strategické důsledky byly dobře vyjádřeny Vladimírem Lukinem, prvním postkomunistickým ruským velvyslancem ve Spojených státech a pozdějším předsedou zahraniční komise Ruské dumy:

V minulosti se Rusko zdálo být před Azii, zatímco se zpožďuje za Evropou. Ale ode dneška se Azie vyvíjela mnohem rychleji … a my se nacházíme ne tak moc mezi „moderní Evropou“ a „zaostalou Azií“, jako spíše že zaujímáme podivný střední prostor mezi dvěma „Evropami“. [32]

Ve stručnosti, donedávna se kované a velké územní impérium a vůdce ideologického bloku satelitních států dosahujícího do samého srdce Evropy a současně do Jihočíského moře stalo národním státem bez snadného geografického přístupu k vnějšímu světu a potenciálně zranitelným vysilujícími konflikty se svými sousedy na jeho západním, jižním a východním křídle. Pouze neobyvatelné a nepřístupné severní prostory, téměř trvale zamrzlé, se zdály být geopoliticky bezpečné.

Geostrategická fantasmagorie

Období historických a strategických zmatků v postimperiálním Rusku bylo tedy nevyhnutelné. Skandální zhroucení Sovětského svazu a zejména ohromující a obecně neočekávaný rozpad Velkého ruského impéria podnítil obrovské hledání duše, rozsáhlé debaty jaké má být současné historické sebeurčení Ruska, vášnivé veřejné i soukromé argumenty k otázkám, jaké u většiny národů nikdy nevznikly. Co bude v Rusku? Kde je Rusko? Co to znamená být Rus?

Tyto otázky nejsou jen teoretické: každá odpověď má v sobě důležitý geopolitický obsah. Je Rusko národní stát založený na čistě ruské etnicitě nebo je Rusko podle definice něco více (jako je Británie více než Anglie) a tedy předurčena být imperiálním státem? Jaké jsou — historicky, strategicky a etnicky — řádné hranice Ruska? Měla by nezávislá Ukrajina být brána jako dočasná úchylka, když je hodnocena v takových historických, strategických a etnických termínech? (Mnozí Rusové mají sklon to tak cítit.) Být Rusem, musí být člověk etnickým Rusem („Russkij“) nebo může být Rusem politicky a ne etnicky (tj. být „Rossianin“ — ekvivalent k „Britˇˇ ale ne „Angličanˇˇ)? Např. Jelcin a někteří Rusové argumentovali (s tragickými důsledky), že Čečenci by mohli — a ovšem měli — být pokládáni za Rusy.

Rok před zánikem Sovětského svazu ruský nacionalista, jeden z těch několika, kteří viděli blížící se zánik, křičeli zoufale:

Pokud strašná pohroma, která je nemyslitelná pro ruský lid, nastane a stát bude rozerván, oloupen a zbaven své tisícileté historie, bude náhle ukončen a jejich nedávní „bratři“ vezmou svůj majetek a zmizí na své „národní záchranné čluny“ a odplují pryč od své mateřské lodě — ano, potom nebudeme mít kam jít …

Ruská státnost, která ztělesňuje „ruskou myšlenku“ politicky, hospodářsky a duchovně, bude stavěna nově. Sebere to vše nejlepší z jeho tisíciletého království a 70. let sovětské historie, která najednou zanikla.[33].

 Ale jak? Obtížnost formulace odpovědi, která by byla přijatelná ruskému lidu a tedy realistická, byla sestavena samotnou historickou krizí ruského státu. Téměř po celou jeho historii byl tento stát současně nástrojem územní expanze a hospodářského rozvoje. Byl též státem, který se uváženě nepokládal za čistě národní nástroj podle západoevropské tradice, ale definoval se jako vykonavatel zvláštního nadnárodního poslání, s „ruskou myšlenkou“ různě definovanou v náboženských, geopolitických a ideologických termínech. A nyní bylo toto poslání popřeno, když se stát scvrknul územně, ale převážně etnicky.

 Kromě toho je postsovětská krize ruského státu (tak řečeno ve své „podstatě“) spojena se skutečností, že Rusko nejen čelilo tomu, že bylo náhle zbaveno svého imperiálního poslání, ale aby odstranilo křiklavý rozdíl mezi ruskou společenskou zaostalostí za pokročilejšími částmi Eurazie, je tlačeno domácími modernizátory (a jejich západními konzultanty), aby se vzdalo své tradiční hospodářské role rádce, vlastníka a distributora společenského bohatství. To nevolá po ničem jiném než po  revolučním omezení mezinárodní i vnitřní role ruského státu. To je hluboce protikladné tradičnímu obrazu ruského vnitrostátního života a přispívá k rozbíječskému pocitu geopolitické desorientace mezi ruskou elitou.

Ve zmatené situaci, kdy je možno očekávat otázky „Kam a jak v Rusku?“ vznikla řada odpovědí. Rozsáhlá eurazijská poloha Ruska dávno připravila tyto elity na myšlení v geopolitických termínech. První ministr zahraničí postimperiálního a postsovětského Ruska, Andrej Kozyrev opět potvrdil tento způsob myšlení v jednom ze svých prvních pokusů určit, jak by se mělo nové Rusko chovat na mezinárodní scéně. Již měsíc po rozpadu Sovětského svazu poznamenal: „Když opouštíme mesiášství nasazujeme kurs pragmatismu … rychle začínáme chápat, že geopolitika … nahrazuje ideologii,“ [34].

Obecně řečeno, existují široké a částečně se překrývající geostrategické volby, všechny nakonec spojené s ruskou předpojatostí v jeho vztahu k Americe a každý z nich zahrnuje několik dílčích variant, dá se říci, že vznikly jako reakce na zhroucení Sovětského svazu:

  1. přednost pro „zralé strategické partnerství“ s Amerikou, které pro některé zastánce bylo ve skutečnosti označením pro sdílenou globální vládu;[35]
  2.  důraz na „hned za hranicemi“ jako hlavní ruské hledisko s určitou obhajobou formy ruské hospodářské integrace, jiní též očekávali případnou obnovu některých forem imperiální kontroly a tak vytváření moci schopnější vyvážit Ameriku a Evropu; a
  3. odvetné spojenectví, včetně určité formy eurazijské protiamerické aliance určené k omezení americké převahy v Eurazii.

I když ta prvá z uvedených původně převládala mezi novým Jelcinovým vládním týmem, druhá možnost vystoupila do popředí záhy, zčásti jako kritika Jelcinových politických priorit; ta třetí o sobě dala slyšet o něco později, uprostřed 90-tých let jako reakce na rostoucí pocit, že geostrategie postsovětského Ruska je jak nejasná tak chybná. Když k tomu došlo, všechny tři se ukázaly být historicky těžkopádné a odvozené z fantasmagorického pohledu na současnou ruskou moc, mezinárodní potenciál a zahraniční zájmy.

Bezprostředně po zhroucení Sovětského svazu představovala Jelcinova původní pozice vzkříšení staré ale nikdy zcela úspěšné koncepce „pozápadnění“ v ruském politickém myšlení: že Rusko patří k Západu, mělo by být částí Západu a mělo by pokud možno napodobovat Západ ve svém politickém rozvoji. Tento pohled byl představován Jelcinem samotným a jeho ministrem zahraničí, když Jelcin byl zcela otevřený v odsuzování ruského imperiálního dědictví. Ve své řeči v Kyjevě 19. listopadu 1990 vyslovil, že Ukrajinci a Čečenci by se mohli případně obrátit proti nim, Jelcin výslovně prohlásil:

Rusko neusiluje stát se středem nějaké formy nového impéria … Rusko rozumí lépe než ostatní škodlivosti takové role, poněvadž to bylo Rusko, které hrálo tuto roli dlouhou dobu. Co jsme tím získali? Byli proto Rusové svobodnější? Zdravější? Šťastnější? — historie nás naučila, že lidé vládnoucí jiným nemohou být šťastní.

Tento uváženě přátelský přístup k ruskému vedení přijatý Západem, zejména Spojenými státy, byl zdrojem povzbuzení pro postsovětské „pozápadňovače“ v institucích ruské zahraniční politiky. To jednak posílilo jejich proamerické sklony, jednak oklamalo jejich personál osobně. Noví vůdci byli polichoceni, když byli jmenováni mezi prvými s hlavními tvůrci politiky jediné světové supervelmoci a snadno se dali ošálit představou, že i oni jsou vůdci supervelmoci. Když Američané vytýčili heslo o „zralém strategickém partnerství“ mezi Washingtonem a Moskvou, Rusům se zdálo, že nová demokratická sdílená americko-ruská vláda byla posvěcena.

Tato sdílená vláda by byla globálního rozsahu. Rusko by tak bylo nejen právním následníkem bývalého Sovětského svazu, ale i partnerem při jejím užívání založeném na skutečné rovnosti. Noví ruští vůdci se nikdy neunavili prosazováním, že to znamená nejen že zbytek světa by uznával Rusko a Ameriku za rovné, ale že žádný globální problém nebude řešen a vyřešen bez ruské účasti a/nebo svolení. I když to nebylo otevřeně řečeno, nevysloveně tato iluze zahrnovala též představu, že Střední Evropa nějak zůstane nebo by mohla i chtít zůstat oblastí zvláštní politické blízkosti k Rusku. Rozpuštění Varšavské smlouvy a RVHP by nebylo následováno přetažením jejich bývalých členů do NATO nebo jen do EU.

Západní pomoc by mezitím umožnila ruské vládě provést vnitřní reformy, uvolňující stát pro hospodářský život a umožňující upevnění demokratických institucí. Ekonomická obnova Ruska při jeho zvláštním statutu amerického rovného partnera a jeho naprostá přitažlivost by potom povzbudila nedávno osvobozené státy nového SNS — vděčných, že nové Rusko je neohrožuje a jsou si v rostoucí míře vědomy výhod bývalého sjednocení s Ruskem — sjednat si ještě těsnější hospodářskou a potom i politickou integraci s Ruskem, a tak též rozšířit rozsah a moc Ruska.

Problém tohoto přístupu je ten, že je zbaven jak mezinárodního tak domácího realismu. Zatímco koncept „zralého strategického partnerství“ lahodil, byl též klamný. Amerika nikdy neměla sklon sdílet globální moc s Ruskem, a nechtěla by, dokonce i kdyby si to přálo. Nové Rusko bylo prostě příliš slabé, příliš zpustošené třemi čtvrtinami století komunistické vlády, příliš společensky zaostalé, aby mohlo být skutečným globálním partnerem. Z pohledu Washingtonu Německo, Japonsko a Čína byly přinejmenším důležitější a vlivnější. Kromě toho v některých ústředních geostrategických otázkách národních zájmů Ameriky — v Evropě, na Středním Východě a na Dálném Východě — bylo daleko od skutečnosti, že by americké a ruské zájmy byly stejné. Jakmile rozdílnosti nutně začaly vyplouvat na povrch, neúměrnost politické moci, finanční neshoda, technické inovace a kulturní požadavky způsobily, že „zralé strategické partnerství“  se zdálo prázdným — a jevilo se stále rostoucímu počtu Rusů jako vědomě navržené k oklamání Ruska.

Toto zklamání by snad mohlo bát odvráceno, pokud by před tím — během americko-ruských líbánek — Amerika vzala za svůj koncept rozšíření NATO a současně nabídla Rusku „dohodu kterou by neodmítlo“, jmenovitě, zvláštní vztah spolupráce mezi Ruskem a NATO. Kdyby Amerika vzala jasně a rozhodně za své myšlenku rozšíření aliance s ustanovením, že Rusko by nějak bylo zahrnuto do procesu, snad by pozdější moskevský pocit zklamání se „zralým partnerstvím“, stejně jako postupné oslabení politické pozice pozápadňovačů v Kremlu, mohl být odvrácen.

Okamžik kdy to mělo být uděláno nastal během druhé poloviny roku 1993, ihned po Jelcinově veřejném prohlášení v srpnu o zájmu Polska o připojení k transatlantické alianci, které by bylo v souladu se zájmy Ruska. Zatímco Clintonova administrativa dosud sledovala politiku „Rusko nejprve“ skomírající další dva roky, Kreml změnil svůj tón a začal být stále nepřátelštější k přicházejícím ale nerozhodným signálům o amerických úmyslech rozšířit NATO. Po čase se Washington v roce 1996 rozhodl učinit z rozšíření NATO ústřední cíl americké politiky pro utváření většího a bezpečnějšího euroatlantického společenství, Rusové se uzavřeli do pevné opozice. A tak je možno dívat se na rok 1993 jako rok ztracené historické příležitosti.

Připusťme, že ne všichni Rusové se domnívali, že rozšíření NATO postrádá platnost nebo bylo motivováno zlými úmysly. Někteří oponenti, zajisté zejména mezi ruskými vojáky zavánějící mentalitou Studené války, neviděli rozšíření NATO jako nedílnou součást vlastního růstu Evropy, ale spíše jako krok směrem k Rusku Amerikou vedené nepřátelské aliance. Někteří z ruské zahraničně politické elity — povětšinou bývalí sovětští důstojníci — trvali na dlouhodobém geostrategickém pohledu, že Amerika nemá místo v Eurazii a že rozšíření NATO bylo z větší části ovládáno americkým přáním zvětšit svou sféru vlivu. Někteří z jejich opozice též čerpali z naděje, že nepřipojená Střední Evropa by se jednou opět vrátila do moskevské sféry geopolitického vlivu, jakmile by se Rusko znovu uzdravilo.

Ale mnozí ruští demokraté se též obávali, že rozšíření NATO by znamenalo, že Rusko bude ponecháno mimo Evropu, politicky vyobcováno a pokládáno za nehodné pro členství v institučním rámci evropské civilizace. Kulturní nejistota vytvářela politický strach, který způsobil, že rozšíření NATO se zdálo být vyvrcholením dlouhodobé politiky Západu určené k izolaci Ruska, ponechá ho ve světě samotné  a zranitelné jeho rozmanitými nepřáteli. Nadto ruští demokraté se jednoduše nemohli zbavit jak rozladění nad půl století trvající moskevskou vládou nad Střední Evropou tak jejich přáním být částí většího euro-atlantického systému. 

Když se všechno pečlivě uváží, je pravděpodobné, že ani zklamání ani oslabení ruských pozápadňovačů nešlo obejít. Jednoduše nová ruská elita, zcela rozdělená mezi sebou, kde ani president ani ministr zahraničí nebyli schopni zajistit pevné geostrategické vedení, nebyli schopni jasně určit co chce nové Rusko v Evropě ani by realisticky neocenili skutečné omezující podmínky oslabeného Ruska. Moskevští politicky angažovaní demokraté se nedokázali přenést přes to, že demokratické Rusko není v rozporu s rozšířením transatlantického společenství a že si přejí být s ním spojeni. Zklamání ze sdíleného globálního statusu s Amerikou učinilo pro moskevské politické elity opustit myšlenku privilegovaného geopolitického postavení Ruska, a to nejen v samotné oblasti bývalého Sovětského svazu, ale i ve vztahu k bývalým středoevropským satelitním státům.

Tento vývoj hrál do rukou nacionalistů, kteří od roku 1994 obnovili své hlasy, a militaristů, kteří byli do té doby vysoce důležitými domácími podporovateli Jelcina. Jejich rostoucí jekot a občasné ohrožující reakce na snahy středoevropanů jen posílily rozhodnutí bývalých satelitních států — vědomých si jen nedávno získané svobody od ruské nadvlády — dostat se do bezpečného útočiště NATO.

 Propast mezi Washingtonem a Moskvou se dále rozšířila zásluhou neochoty Kremlu neuznat všechny Stalinovy územní zisky. Veřejné mínění Západu, zejména ve Skandinávii, ale i ve Spojených státech, bylo zvláště zneklidněno nejednoznačností ruského přístupu k baltickým republikám. I když uznávali jejich nezávislost a netlačili na jejich členství v SNS, dokonce i demokratičtí ruští vůdci pravidelně řadili mezi požadavky, aby získali zvláštní zacházení pro velké společenství ruských kolonistů, kteří byli vědomě usazeni do těchto zemí během Stalinovy vlády. Atmosféra byla později zamračená zdůrazněním neochoty Kremlu odsoudit tajnou nacisticko-sovětskou smlouvu z roku 1939, která otevřela cestu k nucenému připojení těchto republik k Sovětskému svazu. Dokonce pět let po zhroucení Sovětského svazu trval mluvčí Kremlu (v oficiálním prohlášení 10. září 1996), že v roce 1940 byly baltské státy dobrovolně „připojeny“ k Sovětskému svazu.

Postsovětské ruské elity též zřejmě očekávaly, že Západ by napomohl nebo přinejmenším nepřekážel obnovení ústřední ruské role v postsovětském prostru. Odmítali tak vůli Západu pomoci novým nezávislým postsovětským státům upevnit svou samostatnou politickou existenci. I přes varování, že „konfrontace se Spojenými státy … je možnost, která by měla být vyloučena“ vedoucího ruského analytika americké zahraniční politiky, který argumentoval (ne zcela nepřesně), že Spojené státy chtějí „reorganizaci mezistátních vztahů v celé Eurazii … neboť tam nebyla jedna samotná vedoucí moc, ale množství středních poměrně stabilních a středně silných států … ale nutně slabších vůči Spojeným státům ve svých individuálních nebo i kolektivních možnostech''.[36].

 V tomto ohledu byla Ukrajina kritická. Rostoucí americký sklon, zejména v roce 1994, přiřadit vysokou prioritu americko-ukrajinským vztahům a pomoci Ukrajině udržet si novou národní svobodu, byl z pohledu mnohých v Moskvě — dokonce „pozápadňovači“ — politikou namířenou proti životním zájmům Ruska přitáhnout případně Ukrajinu zpět do společného náručí. Tato Ukrajina bude případně nějak „znovu připojena“, takový byl článek víry mezi mnoha členy ruské politické elity.[37]. Výsledkem bylo, že ruské geopolitické a historické zpochybňování samostatnosti Ukrajiny bylo v rozporu s americkým pohledem, že imperiální Rusko by nebylo demokratickým Ruskem.

 Navíc existoval čistě domácí důvod, proč „zralé strategické partnerství“ mezi dvěma „demokraciemi“ se ukazuje jako iluze. Rusko je právě příliš zaostalé a příliš zpustošené komunistickou vládou, aby mohla být životaschopným partnerem Spojených států. Tato ústřední skutečnost by nemohla být zatemněna krásně znějícím řečněním o partnerství. Postsovětské Rusko nadto udělalo jen malý zlom od minulosti. Téměř všichni její „demokratičtí“ vůdci — i když zbaveni iluzí sovětské minulosti —  byli nejen produkty sovětského systému, ale bývalí vedoucí členové vládnoucí elity. Nejsou tam bývalí disidenti jako v Polsku nebo v České republice.[38]. Klíčové instituce Sovětské moci — i když oslabené, demoralizované a zkorumpované — jsou tam pořád. Symbolem této skutečnosti a trvající oslavou komunistické minulosti byl historický středobod Moskvy: pokračující přítomnost Leninova mausolea. Je to, jako by v postnacistickém Německu vládli bývalí nacističtí „Gauleiteři“ střední třídy vykřikující nacistická hesla s Hitlerovým mausoleem stále stojícím uprostřed Berlína.[39]

Politická slabost nových demokratických elit byla namíchána z větší části z ruské hospodářské krize. Potřeba rozsáhlých reforem — pro vytažení ruského státu z hospodářské krize — vytvořila velké očekávání od západní, zejména americké, pomoci. I když tato pomoc, zvláště z Německa a z Ameriky, postupně předpokládala značné prostředky, i za nejlepších okolností nepřivolala rychlé hospodářské zotavení. Výsledná společenská nespokojenost posloužila jako další podpora rostoucího sboru nespokojené kritiky, která prohlašovala, že partnerství se Spojenými státy bylo podvodem výhodným pro Ameriku ale ohrožujícím Rusko.

 Stručně řečeno, žádné objektivní ani subjektivní předpoklady pro účinné globální partnerství neexistují v létech bezprostředně následujících zhroucení Sovětského svazu. Demokratičtí „pozápadňovači“ by jednoduše chtěli příliš mnoho a mohli zajistit příliš málo. Chtěli rovné partnerství — nebo spíše sdílenou vládu — s Amerikou, poměrně volné ruce v SNS a geopolitickou zemi nikoho ve Střední Evropě. Přitom jejich nerozhodnost kolem sovětské historie, nedostatek realizmu pokud jde o globální moc, hloubka hospodářské krize a nedostatek široké společenské podpory znamenal, že nejsou schopni zajistit stabilní a skutečně demokratické Rusko, jaké koncept rovného partnerství požaduje. Rusko musí nejprve projít dlouhým procesem politických reforem, stejně dlouhým procesem demokratické stabilizace a ještě delším procesem společenské a hospodářské modernizace a potom zvládne hluboký posun od imperiálního a nacionalistického myšlení pokud jde o geopolitické skutečnosti nejen ve Střední Evropě, ale zejména v rámci bývalého ruského impéria dříve, než by se reálné partnerství a Amerikou stalo životaschopnou politickou volbou.

Za těchto podmínek není překvapením, že priorita „hned za hranicemi“ se stane jak hlavním hlediskem prozápadní volby tak jako alternativa zahraniční politiky. Byla založena na argumentech, že opovrhovaná koncepce „partnerství“ by neměla být pro Rusko nejdůležitější, ale jmenovitě vztahy s bývalými sovětskými republikami. Termín „hned za hranicemi“ se stává krátkým vyjádřením pro zastánce politiky, která by kladla prvotní důraz na potřebu obnovit některý druh životaschopného rámce s Moskvou jako rozhodujícím centrem v geopolitickém prostoru kdysi okupovaném Sovětským svazem. Za tohoto předpokladu existuje široký souhlas, že politika soustředění na Západ, zejména na Ameriku, poskytla málo a stála příliš mnoho. A to prostě zjednodušuje využít výhod vytvořených zhroucením Sovětského svazu.

Ale škola myšlení „hned za hranicemi“ byla širokým deštníkem, pod níž se mohou skrývat rozmanité geopolitické koncepce.To zahrnuje nejen hospodářské funkcionalisty a deterministy (včetně některých „pozápadňovačů“), kteří věří, že SNS se vyvine do Moskvou vedené verze EU, ale i další, kteří vidí hospodářskou integraci jen jako jeden z mnoha nástrojů obnovy impéria, která by působila buď pod deštníkem SNS nebo na základě zvláštní dohody (zformulované v roce 1996) mezi Ruskem a Běloruskem nebo mezi Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem a Kirgizstánem; to zahrnuje i slavofilní romantiky, kteří obhajují Slovanskou unii Ruska, Ukrajiny a Běloruska, a konečně zastánce poněkud mystického ponětí euroaziatství jako reálné definice trvajícího ruského historického poslání.

Ve své nejužší formě priorita „hned za hranicemi“ zahrnuje zcela rozumný předpoklad, že Rusko se musí nejprve soustředit na vztahy s novými nezávislými státy, zejména když jsou všechny ve vzpomínkách svázány s Ruskem skutečnostmi pečovatelské sovětské politiky a šíření hospodářské nezávislosti mezi nimi. To má jak hospodářský tak geopolitický význam. „Společný hospodářský prostor“, o kterém noví ruští vůdci často hovoří, je skutečnost, která by neměla být ignorována vůdci nových nezávislých států. Spolupráce a dokonce určitá integrace byla hospodářskou nutností. A tak bylo nejen normální, ale žádoucí rozšířit spojené instituce SNS, aby obrátily hospodářský rozvrat a fragmentaci způsobené politickým rozbitím Sovětského svazu.

Pro některé Rusy tak bylo rozšíření hospodářské integrace funkčně efektivní a politicky zodpovědnou reakcí na to, co se stalo. Analogie s EU byla často citována jako přiměřená postsovětské situaci. Obnova impéria byla otevřeně odmítnuta umírněnějšími obhájci hospodářské integrace. Např. vlivná zpráva nazvaná „Strategie Ruska“, která byla vydána začátkem srpna 1992 Radou pro zahraniční a obrannou politiku, skupinou prominentních osobností a vládních úředníků, zcela konkrétně obhajovala „postimperiální osvícenou integraci“ jako řádný program pro postsovětský „společný hospodářský prostor“.

Ovšem důraz na politiku „hned za hranicemi“ nebyl jen politicky vlídnou doktrínou územní hospodářské spolupráce. Její geopolitický obsah má imperiální podtóny. Dokonce poměrně umírněná zpráva z roku 1992 hovoří o obnoveném Rusku, které by případně ustavilo strategické partnerství se Západem, ve které by Rusko mělo roli „regulace situace ve Východní Evropě, ve Střední Azii a na Dálném Východě“. Jiní obhájci této priority byli méně stydliví, když hovořili otevřeně o ruské „výhradní roli“ v postsovětském prostoru a obviňující Západ z využívání protiruské politiky poskytováním pomoci Ukrajině a dalším novám nezávislým státům.

Typický, i když v žádném případě extrémní, byl argument použitý Jevgenijem Ambarcumovem, předsedou parlamentní Komise pro zahraniční věci v roce 1993 a dřívější obhájce priority „partnerství“, který otevřeně požadoval, aby bývalý Sovětský prostor byl výhradním ruskou sférou geopolitického vlivu. V lednu 1994 to zopakoval dříve energický obhájce prozápadní priority ministr zahraničí Andrej Kozyrev, který požadoval, že Rusko „musí zachovat svou vojenskou přítomnost v oblastech, která byla jeho sférou zájmů po staletí“. Ve skutečnosti Izvestija uvedla 8. dubna 1994, že Rusko musí uspět v udržení ne méně než dvacet osmi vojenských základen na půdě nových nezávislých států — a čáru na mapě spojující ruské vojenské rozmístění v Kaliningradu, v Moldavsku, na Krymu, v Arménii, v Tádžikistánu a na Kurilských ostrovech, což by byly zhruba vnější hranice bývalého Sovětského svazu jako na uvedené mapě.

Ruské vojenské základny na bývalém sovětském prostoru.
● Základny na obvodu starých sovětských hranic

V září 1995 vydal president Jelcin oficiální dokument o ruské politice vůči SNS, který uvedl ruské cíle takto:

Hlavním cílem ruské politiky ve vztahu k SNS je vytvořit hospodářsky a politicky sjednocené společenství států schopných hlásit se o své řádné místo ve světovém společenství … k upevnění Ruska jako vedoucí síly při formování nového systému politických a hospodářských vztahů na území posvazového prostoru.

Poznamenejme, že důraz je kladen na politickou dimenzi snahy, na odkaz na jediný subjekt požadující „své'' místo ve světovém systému a na ruskou dominantní roli v rámci tohoto nového subjektu. Tímto zdůrazňováním Moskva trvá na politických a vojenských vazbách mezi Ruskem a nově vytvořeným SNS a též zdůraznila: že společné vojenské velení bude vytvořeno, že ozbrojené síly států SNS budou propojeny formální smlouvou, že vnější hranice SNS budou podřízeny centralizovanému (tj. moskevskému) velení; že ruské síly hrají rozhodující roli v mírotvorných aktivitách v rámci SNS, jehož společná zahraniční politika bude utvářena v rámci SNS, jehož hlavní instituce mají být umístěny v Moskvě (a ne v Minsku, jak bylo původně domluveno v roce 1991) a s ruským presidentem řídícím nejvyšší shromáždění SNS.[40]

Ale to nebylo vše. V září 1995 dokument též prohlašoval, že

 Vysílání ruské televize a radia blízko za hranicemi je zaručeno, šíření ruského tisku v regionu by mělo být podporováno a Rusko by mělo připravovat národní kádry států SNS.

Zvláštní pozornost by měla být věnována obnovení pozice Ruska jako hlavního školícího centra na území postsovětského prostoru, mít na mysli potřebu vzdělávat mladou generaci států SNS v duchu přátelských vztahů s Ruskem.

 Ve stejném duchu počátkem roku 1996 Ruská duma došla tak daleko, že prohlásila rozpuštění Sovětského svazu za neplatné. Nadto během jara téhož roku Rusko podepsalo dvě smlouvy zajišťující těsnější hospodářskou a politickou integraci mezi Ruskem a nejlépe vybavenými členy SNS. Jedna ze smluv, podepsaná s velkou slávou a obřadností vlastně zajistila spojení mezi Ruskem a Běloruskem v novém „Svazu Suverénních republik“ (ruská zkratka SSR připomínala Sovětský svaz, SSSR) a další — podepsaná Ruskem, Kazachstánem, Běloruskem a Kirgizií — předpokládala dlouhodobé vytvoření „Svazu integrovaných států“. Obě iniciativy ukazovaly na netrpělivost nad pomalým postupem integrace v rámci SNS a ruským rozhodnutím trvat na její podpoře,

Přístup „hned za hranicemi“ zdůrazňoval posílení ústředního mechanismu SNS kombinované s prvky důvěry v objektivní hospodářský determinizmus se silnou dávkou subjektivního imperiálního determinizmu. Ale nic z toho neposkytovalo filozofičtější a též geopolitičtější odpověď na stále hlodající otázku „Co je Rusko, jaké je jeho skutečné poslání a správná velikost?“

To je ta nicota, kterou se stále přitažlivější doktrína eurazijství — svým zaměřením i na „hned za hranicemi“ — pokoušela zaplnit. Moment odbočení na tuto orientaci — určený spíše kulturní a dokonce mystickou terminologií — vycházel z předpokladů, že geopoliticky a kulturně není Rusko ani zcela evropské ani cela azijské a má tedy zřetelnou vlastní eurazijskou identitu. Tato identita je dědictvím jedinečné prostorové kontroly nad obrovským územím mezi Střední Evropou a pobřežím Tichého oceánu, dědictví imperiální státnosti Moskvy vytvořené během čtyř staletí rozšiřování na východ. Toto rozšiřování vstřebalo do Ruska množství neruského a neevropského obyvatelstva a vytvořilo tak též jedinečný eurazijský politický a kulturní svéráz.

Eurazijství jako doktrína není postsovětským výtvorem. Poprvé se vynořila v devatenáctém století, ale byla pronikavější ve století dvacátém jako možná alternativa k sovětskému komunizmu a jako reakce na údajnou dekadenci Západu. Ruští emigranti byli zvláště aktivní k šíření této doktríny jako alternativy k sovětizmu, když si uvědomili, že probouzení neruských obyvatel uvnitř Sovětského svazu vyžaduje všezahrnující nadnárodní doktrínu, neboť případný pád komunizmu by vedl k rozpadu velkého ruského impéria. Již počátkem 20-tých let byla tato doktrína přesvědčivě zformulována knížetem N. S. Trubeckým, vedoucím zastáncem eurazijství, který napsal, že

Komunismus byl ve skutečnosti převlečenou formou europeismu při narušení duchovních základů národní jedinečnosti ruského života, který rozšiřuje materialistický rámec odkazu, který ve skutečnosti vládne jak Evropě tak Americe …

Náš úkol je vytvořit zcela novou kulturu, naší vlastní kulturu, která nebude napodobovat evropskou civilizaci … až Rusko přestane být převlečeným obrazem evropské civilizace … a stane se opět samo sebou: Rusko-Eurazie, svědomitý dědic a nositel velkého dědictví Džingischána. [41]

 Tento pohled si našel horlivé posluchače ve zmatené postsovětské situaci. Na jedné straně byl komunismus odsouzen jako zrada ruského pravoslaví a zvláštní mystické „ruské myšlenky“, na druhou stranu pozápadnění bylo odmítáno, protože Západ, zejména Amerika, se zdála zkažená, kulturně protiruská a se sklonem odpírat Rusku jeho historické a geografické kořeny a nárok na zvláštní kontrolu nad eurazijskou zemí.

 Eurazijství získalo akademický lesk v mnohokrát citovaném spise Lva Gumileva, historika, geografa a etnografa, jehož knihy Středověké Rusko a velká step, Rytmus EurazieGeografie etnika v historické době udělalo mnohé pro předpoklad, že Eurazie je přírodním etnografickým místem pro jedinečnou „etniku“ ruského lidu, důsledek historického soužití mezi ním a neruskými obyvateli otevřených stepí, který tak vytvořil jedinečnou eurazijskou kulturní a duchovní identitu. Gumilev varoval, že přizpůsobení Západu by neznamenalo pro ruský lid nic jiného než ztrátu jeho vlastní „etniky a duše“

Tyto pohledy byly opakovány, i když mnohem primitivněji, množstvím ruských nacionalistických politiků. Jelcinův bývalý vicepresident Alexandr Ruckoj např. prohlašoval, že „je zřejmé z pohledu na geopolitickou situaci naší země, že Rusko představuje jediný most mezi Evropou a Azií. Kdo bude vládcem tohoto prostoru, stane se vládcem světa.“ [42]Jelcinův komunistický soupeř z roku 1996, Genadij Zjuganov, přes své marx-leninské zaměření zahrnul mystický důraz eurazijství do zvláštní duchovní a misijní role ruského lidu na ohromném prostoru Eurazie a tvrdil, že Rusko bylo přesto nadáno jak jedinečným kulturním nadáním tak zvláště výhodnou geografickou základnou pro uplatnění globálního vedení.

Střízlivější a pragmatičtější verzi eurazijství byla též předložena vedoucím představitelem Kazachstánu Nursultánem Nazarbajevem. Když doma čelil téměř stejnému demografickému rozštěpení mezi rodilými Kazachy a ruskými osadníky a hledal formu, která by trochu oslabila moskevské tlaky na politickou integraci, Nazarbajev propagoval pojem „Eurazijské unie“ jako alternativu beztvarého a neúčinného SNS. I když jeho verze postrádala mystický obsah tradičnějšího eurazijského myšlení a zajisté nepředpokládá zvláštní poslání pro ruské vůdce Eurazie, byla odvozena z pojmu Eurazie — vyjádřeny geograficky v pojmech analogických jako Sovětský svaz — vytvářejí organický celek, který musí mít i politické dimenze.

Do určitého stupně je snaha přiřadit přístupu „hned za hranicemi“ nejvyšší prioritu v ruském geopolitickém myšlení byla  ospravedlněna ve smyslu, že míra pořádku a přizpůsobení mezi postimperiálním Ruskem a novými nezávislými státy je absolutní nutností z hlediska bezpečnosti a hospodářství. Ovšem co vyvolalo větší diskusi a surrealistický nádech bylo trvání otázky,  zda se to má v jistém smyslu uskutečnit buď dobrovolně (kvůli hospodářství) nebo jako důsledek případného obnovení ztracené moci Ruska — nemluvě o ruském zvláštním eurazijském a slovanském poslání — politická „integrace“ bývalého impéria byla jak žádoucí tak proveditelná. 

Z tohoto pohledu často používané srovnání EU zanedbává zásadní rozdíl: EU, i když umožňuje Německu zvláštní vliv, není ovládáno jednou silou, která by sama zastínila ostatní členy dohromady, jak v HDP, tak v počtu obyvatel a území. A EU není následníkem národního impéria, kde by osvobození členové hluboce podezřívali, že „integrace“ je kódovým slovem pro novou podřízenost.[43] A tak si každý může představit reakci evropských států, kdyby Německo formálně deklarovalo, že jeho cílem je upevnění a rozšíření jeho vedoucí role v EU v duchu ruských prohlášení ze září 1995 uvedená výše.

Analogie s EU trpí ještě jiným nedostatkem. Otevřená a poměrně rozvinutá západoevropská hospodářství byla připravena pro demokratickou integraci a většina západoevropanů vnímala zjevné hospodářské a politické výhody takové integrace. Ty chudší západoevropské státy mohly též čerpat výhody z podstatných podpor. Naopak nové nezávislé státy pohlížely na Rusko jako na politicky nestabilní a stále mající snahy ovládat, a hospodářsky jako překážku jejich účasti v globální ekonomice a pro jejich přístup k tak potřebným zahraničním investicím.

Opozice k moskevskému pojetí „integrace“ byla zvláště silná na Ukrajině. Její vůdci rychle poznali, že taková „integrace“, zejména kvůli drobným ruským výhradám k platnosti ukrajinské nezávislosti, by případně vedl ke ztrátě národní suverenity. Navíc těžkopádný ruský přístup k novému ukrajinskému státu — jeho neochota provést uznání ukrajinských hranic, zpochybňování ukrajinského nároku na Krym a mimořádná exteritoriální kontrola přístavu Sevastopol — způsobila růst ukrajinského nacionalismu a výrazných protiruských nálad. Sebeurčení ukrajinského národa během kritického formujícího stadia v historii nového státu, se nyní odchýlilo od tradičního protipolského a protirumunského směru a začalo se soustřeďovat jako opozice všem ruským návrhům na větší integraci SNS do většího slovanského společenství (s Ruskem a Běloruskem) nebo do Eurazijské unie, odhalující je jako ruskou imperiální taktiku.

Ukrajinské rozhodnutí zachovat svou nezávislost bylo povzbuzeno vnější podporou. I když zpočátku byl Západ, zejména Spojené státy, váhavý v uznání geopolitické důležitosti samostatného ukrajinského státu, uprostřed 90-tých let se jak Amerika tak Německo stali silnými strůjci samostatné identity Kyjeva. V červenci 1996 americký ministr obrany prohlásil: „Nemohu přecenit důležitost Ukrajiny jako samostatného státu pro bezpečnost a stabilitu celé Evropy“, zatímco v září německý kancléř — nehledě na silnou podporu presidenta Jelcina — šel ještě dál a prohlásil, že ..pevné místo Ukrajiny v Evropě nemůže být dále nikým zpochybňováno …Nikdo již nebude moci zpochybňovat nezávislost Ukrajiny a její územní celistvost“. Tvůrci americké politiky si pospíšili popsat americko-ukrajinské vztahy jako „strategické partnerství“ a vědomě použili stejnou frázi jako pro americko-ruské vztahy.

Bez Ukrajiny, jak již bylo řečeno, nebyla obnova impéria založená na SNS nebo Eurazijství životaschopnou volbou. Impérium bez Ukrajiny by případně znamenalo Rusko, které by se stalo více azijským a vzdálenější Evropě. Kromě toho eurazijství nebylo příliš přitažlivé pro nové nezávislé středoazijské státy, pár z nich bylo posedlých pro nové spojení s Moskvou, ale Uzbekistán se stal zvláště důrazným při podpoře ukrajinských výhrad ke každému povýšení SNS na nadnárodní subjekt a oponoval ruským iniciativám určených ke zvětšení SNS.

Ostatní státy SNS, též opatrné k moskevským úmyslům měly sklon seskupit se kolem Ukrajiny a Uzbekistánu a stavět se proti nebo se vyhýbat  moskevskému tlaku na těsnější politickou a vojenskou integraci. Kromě toho pocit národní zodpovědnosti se v rostoucí míře soustředil na odmítání bývalé podřízenosti Moskvě jako kolonialismus a vymýcení různých forem jeho dědictví A tak i etnicky zranitelný Kazachstán se připojil k ostatním středoasijským státům a opustil cyrilskou abecedu, kterou nahradil latinskou, jak to provedlo již dříve Turecko. Jako důsledek uprostřed 90-tých let blok, tiše vedený Ukrajinou a s podporou Uzbekistánu, Turkmenistánu, Ázerbajdžánu a někdy též Kazachstánu, Gruzie a Moldavska neformálně vystoupil proti snahám Ruska použít SNS jako nástroj politické integrace.

Trvání Ukrajiny na pouze omezené a převážně ekonomické integraci mělo za další efekt zbavení pojmu „Slovanská unie“ praktického významu. Tato myšlenka podporovaná slavofily, která získala na důležitosti podporou Alexandra Solženicina, se automaticky stala geopoliticky bezvýznamnou, jakmile byla odmítnuta Ukrajinou. To ponechalo Bělorusko samotné s Ruskem a současně to umožnilo účast Kazachstánu se severními oblastmi obydlenými Rusy stát se možnou součástí unie. Taková možnost by pochopitelně neuklidnila nové vládce Kazachstánu a jen posílila protiruský tlak jejich nacionalismu. V Bělorusku Slovanská unie bez Ukrajiny neznamenala nic jiného než připojení k Rusku a tak též posílilo zranitelnější cítění nacionalistického odporu.

Tyto vnější překážky politiky „hned za hranicemi“ byly mocně posíleny důležitými vnitřními omezeními: náladou ruského lidu. Bez ohledu na rétoriku a politickou agitaci mezi politickými elitami o ruském zvláštním poslání v prostoru bývalého impéria, ruský lid — zčásti z naprosté únavy, ale též po ztrátě zdravého rozumu — vykazoval málo nadšení pro každý ctižádostivý program obnovy impéria. Dávali přednost otevřeným hranicím, otevřenému trhu, svobodě pohybu a zvláštnímu postavení ruského jazyka, ale politická integrace, zvláště pokud by zahrnovala ekonomickou cenu nebo krveprolití, budila malé nadšení. Rozpadu „svazu“ litovali, jeho obnovení dávali přednost, ale veřejná reakce na válku v Čečensku ukazovala, že politika, která by vycházela za použití ekonomického účinku a/nebo politického tlaku by ztratila veřejnou podporu.

Stručně řečeno, konečná geopolitická přiměřenost volby „hned za hranicemi“ ukázala, že Rusko není dost politicky silné, aby vynutilo svou vůli, a ne dost hospodářsky atraktivní, aby mohlo obalamutit nové státy. Ruský tlak je pouze donutil hledat externí vazby, první a přednostní se Západem, ale v některých případech též s Čínou a s klíčovými islámskými zeměmi na jihu. Když Rusko nedokázalo vytvořit svůj vlastní vojenský blok jako odpověď na rozšiřování NATO, položilo si otázku „S kým?“ A dalo si ještě bolavější odpověď: nanejvýš snad s Běloruskem a Tádžikistánem.

 Nové státy, kdyby nic jiného, měly rostoucí sklony nedůvěřovat dokonce zcela rozumným a potřebným formám hospodářské integrace z Ruskem, obávaly se jejich možných politických důsledků. Současně pojem Ruskem uváděného eurazijského poslání a slovanská mystika posloužila jen k další izolaci Ruska od Evropy nebo obecněji od Západu, a tak zvěčnila postsovětskou krizi a zpozdila potřebnou modernizaci a pozápadnění ruské společnosti v duchu toho, co Kemal Ataturk provedl v Turecku těsně po zhroucení Ottomanského impéria. Možnost „hned za hranicemi“ nenabízela Rusku geopolitické řešení, ale geopolitickou iluzi.

 Když ne „sdílená globální vláda“ s Amerikou a ne „hned za hranicemi“, potom jaká další geostrategická možnost je pro Rusko otevřená? Chybou západní orientace při vytváření žádoucí globální sdílené rovnosti s Amerikou pro „demokratické Rusko“, která byla spíše heslem než skutečností, způsobila zklamání mezi demokraty, zatímco váhavé uznání „znovusjednocení“ starého impéria bylo v lepším případě jen vzdálenou možností zkoušenou některými ruskými geopolitiky jako hraní si s myšlenkou určité formy spojenectví proti hegemonistickému postavení Ameriky v Eurazii.

Počátkem roku 1996 Jelcin nahradil prozápadně orientovaného ministra zahraničí Kozyreva zkušenějším a též pravověrnějším dříve komunistickým mezinárodním specialistou Jevgenijem Primakovem, jehož dlouhodobým zájmem byl Irán a Čína. Někteří ruští komentátoři uvažovali, že Primakovova orientace by mohla přispět ke snaze vytvořit novou „protihegemonistickou“ koalici zformovanou kolem tří mocností s největší geopoliticko vahou a omezit americkou nadřazenost v Eurazii. Některé prvotní Primakovovy cesty vzbuzovaly takový dojem. Kromě toho existující čínsko-iránské spojení při obchodu se zbraněmi stejně jako sklony Ruska spolupracovat s iránským úsilím zvětšit svůj přístup k jaderné energii jak se zdá zajistí i dokonalou formu pro těsnější politický dialog a případné spojenectví. Výsledek by mohl, alespoň teoreticky, sblížit hlavní světovou slovanskou moc a nejzalidněnější a nejmocnější azijskou mocnost, a tak vytvořit plodnou koalici.

 Nutným bodem pro zahájení takové protialiance je obnovení dvoustranných čínsko-ruských spojení a využití rozladění politických elit obou států nad nástupem Ameriky jako globální supervelmoci. Počátkem roku 1996 Jelcin odcestoval do Pekingu a podepsal prohlášení, které otevřeně odmítalo globální „hegemonistické“ tendence, z čehož vyplývalo, že se oba státy spojí proti Spojeným státům. V prosinci čínský premiér Li Peng návštěvu oplatil a oba státy je zopakovaly svůj odpor k mezinárodnímu systému „ovládanému jednou velmocí“, ale též podpořily posílení existujícího spojenectví. Ruští komentátoři uvítali tento vývoj a pohlíželi na něj jako na pozitivní posun a jako na odpovídající odpověď na americkou podporu rozšíření NATO. Někteří dokonce radostně ohlašovali, že čínsko-ruské spojenectví by dalo Americe zaslouženou odplatu.

Ovšem koalice spojující Rusko jak s Čínou tak s Iránem se může rozvinout jen pokud Spojené státy budou natolik krátkozraké, že si znepřátelí současně Čínu a Irán. Zajisté, taková možnost nemůže být vyloučena, neboť americký postoj v letech 1995-1996 se téměř zdál v souladu s názorem, že Spojené státy vyhledávají antagonistické vztahy jak s Teheránem tak s Pekingem. Ovšem ani Irán ani Čína nebyly připraveny sázet na Rusko, které bylo jak nestabilní tak slabé. Oba se rozhodly, že každé takové spojenectví, jakmile přejde za určitou taktickou mez, by přineslo riziko pro jejich vlastní přístup k pokročilejšímu světu s výhradní schopností investovat a s potřebnou špičkovou technikou. Rusko toho mohlo nabídnout málo, aby se stalo opravdovým věrohodným partnerem v protihegemonistické koalici.

Ve skutečnosti při nedostatku sdílené ideologie a ve spojení jen „protihegemonistickými “ pocity, každá taková koalice by byla v podstatě součástí Třetího světa proti pokročilejšímu Prvému světu. Žádný z jejích členů by příliš nezískal a zejména Čína by riskovala ztrátu mohutných investičních toků zvnějška. Pro Rusko by též „fantom rusko-čínského spojenectví … výrazně zvýšil možnosti, že Rusko by mohlo být opět omezováno v západních technologiích a kapitálu“, jak poznamenal kritický geopolititik. [44] Tato situace by případně odsoudila všechny účastníky, ať už dva nebo tři, k dlouhodobé izolaci a sdílené zaostalosti.

Nadto Čína by byla vedoucím partnerem v jakékoliv vážné ruské snaze vytvářet takovou „protihegemonistickou“ koalici. Peking je lidnatější, více průmyslový, více inovativní, dynamičtější a přemýšlí o některých možných územních nárocích vůči Rusku. Čína by nutně dala Rusku status slabšího partnera, zatímco současně postrádá prostředky (a asi i skutečné přání) pomoci Rusku překonat svou zaostalost. Rusko by se tak stalo nárazníkem mezi rozšiřující se Evropou a rozpínavou se Čínou.

Nakonec někteří ruští experti na zahraniční věci si nadále pěstují naději, že slepá ulička evropské integrace včetně možných vnitřních rozporů Západu o budoucí formě NATO by případně vytvořila přinejmenším taktickou možnost pro rusko-německé nebo rusko-francouzské namlouvání, v každém případě oslabení transatlantického spojení Evropy s Amerikou. Tato perspektiva není nic nového, během Studené války se Moskva periodicky pokoušela hrát německou nebo francouzskou kartou. Nicméně pro některé moskevské geopolitiky nebylo nerozumné počítat s tím, že slepá ulička v evropských záležitostech by vytvořila taktické možnosti, které by bylo možno využít v neprospěch Ameriky.

Ale to je vše co by tímto mohlo být dosaženo: čistě taktické možnosti. Ani Francie ani Německo pravděpodobně neopustí spojení s Amerikou. Případné namlouvání, zejména s Francií, zaměřené na úzký problém, nemůže být vyloučeno — ale geopolitickému zvratu aliancí by předcházelo pozdvižení v evropských záležitostech, přerušení sjednocování Evropy a v transatlantických vazbách. A ani potom by nebylo pravděpodobné, že by evropské státy měly sklon usilovat o skutečně úplné geopolitické spojení s desorientovaným Ruskem.

A tak žádná z možností odvetného spojenectví nenabízí v konečné analýze životaschopnou alternativu. Řešení nového geopolitického dilematu Ruska nebude nalezeno v odvetném spojenectví ani nevznikne z iluze rovného strategického partnerství s Amerikou nebo ve snaze vytvořit novou hospodářsky a politicky „integrovanou“ strukturu na území bývalého Sovětského svazu. Vše spěje k jediné možnosti, a tou je vlastně otevřené Rusko.

Dilema jediné alternativy

Jedinou reálnou geostrategickou možností Ruska — možností, která by dala Rusku příležitost se transformovat a společensky modernizovat — je Evropa. A ne každá Evropa, ale transatlantická Evropa rozšiřujících se EU a NATO. Taková Evropa nabývá svého tvaru, jak jsme viděli v kapitole 3, a též asi zůstane těsně spojena s Amerikou. To je ta Evropa, ke které se bude muset Rusko vztahovat, pokud má zabránit nebezpečné geopolitické izolaci.

Pro Ameriku je Rusko příliš slabé aby bylo partnerem, ale stále příliš silné aby bylo vazalem. Nejspíše se to stane problémem, pokud se Amerika nepostará o situaci, která pomůže Rusům pochopit, že nejlepší variantou pro jejich zemi je rostoucí organické spojení s transatlantickou Evropou. I když dlouhodobé rusko-čínské a rusko-iránské strategické spojenectví není pravděpodobné, je obvykle pro Ameriku důležité zabránit politice, která by odradila Rusko od výběru potřebné geopolitické možnosti. Americké vztahy s Čínou a Iránem by měly proto být pokud možno voleny podle jejich vlivu na ruské geopolitické propočty, které je nutno mít na mysli. Trvající iluze o velkých geostrategických volbách mohou jen zpozdit historický vývěr, který musí Rusko učinit, aby udělalo konec svému hlubokému zneklidnění.

Jen Rusko, které si přeje přijmout nové skutečnosti v Evropě, jak hospodářské tak geopolitické, bude schopno mít vnitřní výhody ze zvětšujícího se rozsahu transkontinentální evropské spolupráce v obchodu, komunikacích, investicích a vzdělání. Ruská účast v Radě Evropy je tak krokem právě ve správném směru. Je to předzvěst dalších institučních spojení mezi novým Ruskem a rostoucí Evropou. A z toho též vyplývá, že pokud Rusko nastoupí tuto cestu, nebude mít jinou možnost než případně napodobit směr zvolený postottomanským Tureckem, kdy se rozhodne zbavit se imperiálních snah a nastoupit zcela vědomě cestu modernizace, evropeizace a demokratizace.

Žádná jiná volba nemůže Rusku nabídnout výhody moderní bohaté a demokratické Evropy spojené s Amerikou. Evropa a Amerika nejsou žádnou hrozbou pro Rusko, které je nerozpínavým národním a demokratickým státem. Neexistuje pro Rusko žádná varianta, kterou by jednou mohla navrhnout Čína, ani s Evropou nesdílí nebezpečné a potenciálně násilné hranice, jako zajisté případ ruských etnicky a územně nejasných hranic s muslimskými národy na jihu. Naopak pro Evropu stejně jako pro Ameriku je národní a demokratické Rusko geopoliticky žádoucím subjektem, zdrojem stability ve zranitelném eurazijském komplexu.

Rusko tedy čelí dilematu, protože volba ve prospěch Evropy a Ameriky, kterou by získalo zjevné výhody, vyžaduje jako první ze všeho jasné zřeknutí se imperiální minulosti, a za druhé, žádné vytáčky ve věci politických a bezpečnostních spojení rozšiřující se Evropy s Amerikou. Prvý předpoklad znamená přizpůsobení geopolitickému pluralismu, který musí převládnout v prostoru bývalého Sovětského svazu. Takové přizpůsobení nevylučuje hospodářskou spolupráci, nejlépe podle modelu staré Evropské zóny volného obchodu (EFTA), ale to nemůže přinášet omezení politické suverenity nových států — z prostých důvodů, že si to nepřejí. Nejdůležitější je v této věci potřeba, aby Rusko jasně a jednoznačně přijalo nezávislou existenci Ukrajiny, jejích hranic a její zřejmé národní identity.

Ten druhý požadavek může být ještě těžší spolknout. Skutečné vztahy spolupráce s transatlantickým společenstvím nemohou být založeny na představě, že ty demokratické státy Evropy, které si přejí být její součástí, by mohly být vyloučeny, protože si ti Rusové přejí. Rozšiřování společenství nesmí být uspěcháno a skutečně by nemělo podporovat protiruské motivy. Ale ani to nemůže ani to nesmí být zastaveno politickým nařízením, které samo o sobě odráží zastaralý pojem evropských bezpečnostních vztahů. Rozšiřování demokratické Evropy musí být otevřený historický proces nepodřízený libovolnými politickými geografickými omezeními.

Pro mnoho Rusů může být napoprvé dilema jediné alternativy po nějakou příští dobu příliš těžká k řešení. Bude vyžadovat značný skutek politické vůle a snad i vynikajícího vůdce schopného učinit tuto volbu a zformulovat vizi demokratického, národního a skutečně moderního a evropského Ruska. To se nemusí stát najednou. Trvající postkomunistická a postimperiální krize bude vyžadovat nejen více času jako v případě postkomunistické transformace Střední Evropy, ale též nalezení prozíravého a stabilního politického vedení. Žádný ruský Ataturk není v dohledu. Nicméně Rusové budou muset nakonec dojít k poznání, že nová národní definice Ruska není činem kapitulace, ale osvobození. [45] Budou muset přijmout to, co Jelcin řekl v Kyjevě v roce 1990, že neimperiální budoucnost Ruska je absolutním cílem. A skutečné neimperiální Rusko bude nadále velmocí, rozdělující nadále Eurazii, na světě největší územní jednotku.

V každém případě, nová definice toho „Co je Rusko a kde je Rusko“ nastane pravděpodobně postupně a bude vyžadovat rozumný a pevný přístup Západu. Amerika a Evropa bude muset pomoci. Měly by nabídnout Rusku nejen zvláštní smlouvu nebo chartu s NATO, ale budou muset začít hledat s Ruskem formu případného transkontinentálního systému bezpečnosti a spolupráce, který by šel značně za volnou strukturou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). A pokud Rusko upevní své vnitřní demokratické instituce a učiní citelný pokrok v hospodářském rozvoji založeném na volném trhu, jeho ještě těsnější spojenectví s NATO a EU nebude vyloučeno.

Současně je stejně důležité pro Západ, zejména pro Ameriku, sledovat politiku, která rspektuje dilema jediné alternativy pro Rusko. Politická a hospodářská stabilizace nových postsovětských států je hlavním faktorem vyžadujícím novou vlastní historickou definici Ruska. Proto podpora nových postsovětských států — a politického pluralismu v prostoru bývalého sovětského impéria — musí být integrální částí politiky navržené k ovlivnění Ruska, aby si zvolilo jednoznačně svou evropskou volbu. Mezi těmito státy jsou politicky důležité Azerbajdžán, Uzbekistán a Ukrajina.

Nezávislý Azerbajdžán může posloužit jako koridor pro přístup Západu k energií bohaté kotlině Kaspického moře a Střední Azie. Naopak podrobený Azerbajdžán by znamenal, že Střední Azie může být zablokována od vnějšího světa a tak být politicky zranitelná ruským tlakem na znovupřipojení Uzbekistánu, národnostně nejživotaschopnějšího a nejlidnatějšího středoazijského státu, a představuje hlavní překážku proti novému ruskému ovládnutí oblasti. Jeho nezávislost je kritická pro přežití dalších středoazijských států a je nejméně zranitelný ruským tlakům.

Nejdůležitější je ovšem Ukrajina, Jak se EU a NATO rozšiřuje, Ukrajina bude případně v postavení volit, zda si přeje být součástí některé z těchto organizací. Je pravděpodobné, že aby posílila svoji nezávislost, Ukrajina si bude přát připojit se k oběma, jakmile s nimi bude hraničit a jakmile jí její vnitřní transformace začne kvalifikovat pro vstup. I když to bude vyžadovat čas, není pro Západ příliš brzy — zatímco nadále zvyšuje své hospodářské a bezpečnostní vazby s Kyjevem — počátek ukazuje na desetiletí 2005-2015 jako rozumný časový rámec k zahájení postupného zapojení Ukrajiny, a tak omezit riziko, že Ukrajinci se mohou obávat, se zvětšování Evropy se zastaví na polsko-ukrajinské hranici.

Rusko přes protesty se pravděpodobně smíří s rozšířením NATO v roce 1999 zahrnující několik středoevropských zemí, protože kulturní a společenský rozdíl mezi Ruskem a Střední Evropou se výrazně zvětšil od pádu komunismu.  Naopak Rusko bude pokládat za nesrovnatelně těžší smířit se s přijetím Ukrajiny do NATO, neboť to by bylo potvrzením, že osud Ukrajiny již není organicky spjat s Ruskem. Ale pokud má Ukrajina přežít jako nezávislý stát, bude se muset stát částí Střední Evropy spíše než Eurazie, ale pokud se má stát částí Střední Evropy, bude se muset plně podílet na spojení Střední Evropy s NATO a Evropskou unií. Pokud by Rusko přijalo tato spojení, určilo by tak vlastní rozhodnutí být též opravdovou částí Evropy. Ruské odmítnutí by bylo rovnocenné odmítnutí Evropy ve prospěch osamocené identity a existence.

Klíčový bod, který mějme na mysli, je, že Rusko nemůže být v Evropě bez Ukrajiny, zatímco Ukrajina může být v Evropě, aniž by tam bylo Rusko. Z předpokladu, že se Rusko rozhodne spojit svůj osud s Evropou, automaticky vyplývá, že je vlastním ruským zájmem být zahrnuto do rostoucích evropských struktur. A tak vztah Ukrajiny k Evropě bude rozhodujícím bodem pro samotné Rusko. Ale to též znamená, že rozhodující moment pro vztah Ruska k Evropě je stále odložen — „rozhodnutí“ ve smyslu že Ukrajina si přednostně vybrala Evropu postaví před rozhodnutí Rusko ve smyslu další fáze jeho historie: buď být součástí Evropy nebo být eurazijským vyvrhelem, ani opravdově v Evropě ani v Azii a čvachtat se ve svých konfliktech „hned za hranicemi“.

Měli bychom doufat, že vztah spolupráce mezi zvětšující se Evropou a Ruskem se posune od formálních dvoustranných spojení k organičtějším a svázanějším hospodářským, politickým a bezpečnostním vazbám. Takto během prvých dvou desetiletí příštího století by se Rusko v rostoucí míře stalo integrální součástí Evropy, která bude zahrnovat nejen pouhou Ukrajinu, ale dosáhne až k Uralu a dokonce dále. Připojení nebo jen nějaká forma členství Ruska v evropských a transatlantickým strukturám by naopak otevřela dveře pro zahrnutí tří kavkazských zemí — Gruzie, Arménie a Azerbajdžánu — které tak vážně usilují o spojení s Evropou.

Nelze předpovědět, jak rychle tento proces poběží, ale jedna věc je jistá: poběží rychleji, pokud geopolitické souvislosti se utvoří tak, že popožene Rusko tímto směrem a uzavřou se jiná pokušení. A rychlý pohyb Ruska k Evropě, dříve černé díry Eurazie, bude zaplněna společností, která bude stále modernější a demokratičtější. Ale pro Rusko dilema jediné alternativy již není předmětem geopolitické volby, ale čelení příkazům přežití.

Kapitola 5

Eurazijský Balkán

Eurazijský Balkán
Geopolitický tlak
Eurazijský Balkán
Zóna nestability 01
* Body vzplanutí

V Evropě slovo „Balkán“ vyčaruje představu etnických konfliktů a velmocenské místní rivality. I Eurazie má svůj „Balkán“, ale Eurazijský Balkán je mnohem větší, mnohem lidnatější a ještě více nábožensky a etnicky nehomogenní. Je umístěn ve velkém geografickém obdélníku, která vyznačuje ústřední oblast globální nestability popsané v kapitole 2 a zahrnuje části jihovýchodní Evropy, Střední Azii a části Jižní Azie, oblast Perského zálivu a Střední Východ. Eurazijský Balkán vytváří vnitřní jádro tohoto velkého obdélníku (viz mapu) a liší se od vnější zóny v jedné zvláště důležité věci: jsou mocenským vakuem. Přestože většina států umístěných v Perském zálivu a na Středním Východě je též nestabilních, americké moc v této oblasti je konečným arbitrem. Nestabilní region ve vnější zóně je oblastí hegemonie jedné mocnosti a je tlumena touto hegemonií. Naopak eurazijský Balkán plně připomíná ten starší známější Balkán v Jihovýchodní Evropě: nejen že jsou její politické prvky nestabilní, ale pokoušejí se vyprovokovat mocnější sousedy, z nichž každý se snaží oponovat ovládnutí regionu jinými. Je to podobná kombinace mocenského vakua s mocenského sání,které opravňuje označení „Eurazijský Balkán“.

Tradiční Balkán představuje možnou geopolitickou cenu v zápase o evropskou nadřazenost. Eurazijský Balkán po obou stranách nevyhnutelně vzniklé dopravní cesty představuje přímé spojení nejbohatších a nejprůmyslovějších západních a východních okrajů Eurazie. Nadto je důležitý z hlediska bezpečnosti a historických snah jeho bezprostředních a nejmocnějších sousedů, jmenovitě Ruska, Turecka a Iránu, zatímco Čína též vykazuje zvýšený politický zájem o tuto oblast. Ale Eurazijský Balkán je nekonečně důležitější jako možná hospodářská cena: ohromná koncentrace přírodních plynových a naftových zásob umístěných v oblasti, navíc důležité nerosty včetně zlata.

Světová spotřeba energie bude mohutně růst v příštích dvou nebo třech desetiletích. Odhady amerického ministerstva energetiky počítají, že světová spotřeba vyroste o více než 50 procent mezi roku 1993 a 2015, a největší přírůstek nastane na Dálném Východě. Okamžik azijského hospodářského rozvoje již vytváří mohutný tlak na hledání a využití nových zdrojů energie, a o oblasti Střední Azie a kotlině Kaspického moře je známo, že obsahují zásoby přírodního plynu a nafty, které převyšují zásoby Kuvajtu, Mexického zálivu a Severního moře.

Přístup ke zdrojům a sdílení jejich potenciálního bohatství představuje cíle, které hýbají národními snahami, motivují zájmy korporací, znovu rozněcují historické nároky, oživují imperiální snahy a zapalují mezinárodní rivalitu. Situace se stává ještě nestálejší díky skutečnosti, že ta oblast není jen mocenským vakuem, ale je též vnitřně nestabilní. Každá z jeho zemí trpí vážnými vnitřními těžkostmi, všechny mají hranice, které jsou buď předmětem nároků sousedů nebo jsou oblastmi etnické nestability, málo z nich je národně homogenních a některé jsou již zapleteny do územního, etnického nebo náboženského násilí.

Etnický kotel

Hlavní etnické skupiny ve Střední Azii
Uzbekové
Kazaši
Tadžici
Rusové a Ukrajinci
Turkmeni
Kyrgyzové


Eurazijský Balkán zahrnuje devět zemí, na které se tím či oním způsobem hodí výše uvedený popis, se dvěma možnými kandidáty. Těch devět jsou Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Turkmenistán, Azerbajdžán, Arménie a Gruzie — všechny dříve části Sovětského svazu — a rovněž Afganistan. Možné dodatky jsou Turecko a Irán, obě z nich jsou politicky a hospodářsky mnohem životaschopnější, obě soutěží o regionální vliv na Eurazijském Balkáně a tak jsou obě důležitými geostrategickými hráči v oblasti. Současně jsou oba zranitelní vnitřními etnickými konflikty. Kdyby některý nebo oba dva byly destabilizovány, vnitřní problémy regionu by byly nezvládnutelné, zatímco snahy o omezení regionální dominance Ruska by se dokonce staly marné.

  Lidnatost
(miliony, 95)
Střední doba života Etnické dělení HDP
(miliardy $)
Hlavní export
Afganistán 21,3 45,4 Paštuni 38%
Tadžici 25%
Hazarové 19%
Uzbeci
 ? pšenice
dobytek
ovoce
vlna
drahokamy
Arménie 3,6 72,4 Arméni 93%
Azerové 3%
Rusové 2%
ostatní 2%
8,1 zlato
hliník
doprava
Elektřina
Azerbajdžán 7,8 71,1 Azerové 90%
Dagestánci 3,2%
Rusové 2,5%
Arméni 2,3
ostatní 2%
13,8 ropa
plyn
chemikálie
ropná pole
textil
bavlna
Gruzie 5,7 73,1 Gruzíni 70,1%
Arméni 8,1%
Rusové 6,3%
Azerové 5,7%
Osetínci 3%
Abchazové 1,8%
ostatní 5%
6,0 citrusové plody
čaj
víno
strojírenství
železná ruda
nežel. ruda
Kazachstán 17,4 68,1 Kazaši 41,9%
Rusové 37%
Ukrajinci 5,2%
Němci 4,7%
Uzbeci 2,1%
Tataří 2%
ostatní 5%
55,2 ropa
železná ruda
nežel. ruda
chemikálie
zrno
vlna
maso
uhlí
Kyrgyzstán 4,8 68,1 Kyrgyzové 52,4%
Rusové 21,5%
Uzbeci 12,9%
Ukrajinci 2,5%
Němci 2,4 %
ostatní 8,3% 
8,4 vlna
chemikálie
bavlna
železná ruda
nežel. ruda
boty
strojírenství
tabák
Tadžikistán 6,2 69,0 Tadžici 64,9%
Uzbeci 25%
Rusové 3,5%
ostatní 6%
8,5 bavlna
hliník
ovoce
rostl. olej
textil
Turkmenistán 4,1 65,4 Turkmeni 73,3%
Rusové 9,8%
Uzbeci 9%
Kazaši 2%
ostatní 5,9%
13,1 přír. plyn
bavlna
ropné produkty
elektřina
textil
koberce
Uzbekistán 23,1 68,8 Uzbeci 71%
Rusové 8,3%
Tadžici 4,7%
Kazaši 4,1%
Tataři 2,4%
Karapalkové 2,1%
ostatní 7%
54,5 bavlna
zlato
přír. plyn
miner. hnojiva
železné kovy
textil
potraviny

O třech kavkazských státech — Arménii, Gruzii a Azerbajdžánu — je možno říci, že jsou založeny na opravdových historických národech. Jako důsledek má jejich nacionalizmus sklon k pronikavosti a intenzitě a vnější konflikty se stávají klíčovou otázkou jejich blaha. O pěti nových středoazijských státech je naopak možno říci, že jsou spíše ve stadiu výstavby národa s tak silnou kmenovou a etnickou identitou, která činí z vnitřních neshod hlavní potíž.  V obou typech států se stává tato zranitelnost pokušením pro jejich mocnější a imperiálně zaměřenější sousedy.

Eurazijský Balkán je etnickou mozaikou (viz předchozí tabulku a mapu). Hranice jeho států byly vyměřeny náhodně sovětskými kartografy ve 20. a 30. letech, kdy byly odpovídající sovětské republiky formálně ustaveny. (Afganistán je výjimkou, nikdy nebyl součástí Sovětského svazu.) Jejich hranice byly stanoveny převážně podle etnického principu, ale odrážely i zájmy Kremlu vnitřně je rozdělit a tak učinit servilnější.

Proto Moskva odmítala návrhy středoazijských lidí (Většina z nich nebyla dosud nacionalisticky motivovaná) na spojení do jedné politické jednotky — „Turkestánu“ — a dali přednost vytvoření pěti oddělených „republik“, každé s výrazně novým jménem a skládačkou hranic. [46] Podle všeho nehledě na podobné propočty, Kreml opustil plán na jednu Kavkazskou federaci. Proto nepřekvapuje, že po zhroucení Sovětského svazu nebyly ani tři kavkazské státy ani pět středoazijských států  plně připraveny na svůj nový nezávislý status ani na žádoucí regionální spolupráci.

Na Kavkaze se Arménie s méně než 4 miliony obyvatel a Azerbajdžán s více než 8 miliony okamžitě zapletli do otevřené války o status Náhorního Karabachu, velké Armény obydlené enklávy v rámci Azerbajdžánu. Konflikt způsobil rozsáhlé etnické čištění se stovkami tisíc uprchlíků a utečenců prchajících oběma směry. Vzhledem ke skutečnosti, že Arménie je křesťanská a Azerbajdžán muslimský, válka měla nádech náboženského konfliktu. Hospodářsky devastující válka ztížila oběma zemím stát se stabilními a nezávislými. Arménie se snažila spoléhat na Rusko, které jí poskytlo významnou vojenskou pomoc, zatímco nová nezávislost a vnitřní stabilita Azerbajdžánu byla zpochybněna ztrátou Náhorního Karabachu.

Zranitelnost Azerbajdžánu měla širší regionální důsledky, protože umístění země z ní činí geopolitického pivota. Může být popsána jako životně důležitá „zátka“ kontrolující přístup k „láhvi“, která obsahuje bohatství kotliny Kaspického moře a Střední Azie. Nezávislý turkicky hovořící Azerbajdžán s produktovodem[47] vedoucím z něho do etnicky příbuzného a politicky podporujícího Turecka by zabránil Rusku využívání monopolu na přístup k regionu a zbavilo by tak Rusko rozhodujícího politického vlivu na politiku novách středoazijských států. Ale i, Azerbajdžán je velmi zranitelný zásluhou tlaků z mocného Ruska na severu a z Iránu na jihu. Je dvakrát více Azerů — některé odhady jsou až 20 milionů — žijících v severozápadním Iránu obávajícího se možného separatizmu mezi Azery a proto je zcela nerozhodný pokud jde o suverénní status Azerbajdžánu, nehledě na sdílenou muslimskou víru. Důsledkem je, že se Azerbajdžán stal objektem kombinovaného ruského a iránského tlaku na omezení jeho jednání se Západem.

Na rozdíl od Arménie a Azerbajdžánu, které jsou obojí etnicky zcela homogenní, okolo 30 % z 6 milionů obyvatel Gruzie jsou menšiny. Kromě toho tato malá společenství, spíše kmenová podle organizace a identity, intenzívně odmítaly gruzínskou nadvládu. Po rozpuštění Sovětského svazu Osetinci a Abcházci proto využili výhodu vnitřních gruzínských politických sporů a pokusili se o odštěpení, které Rusko tiše podpořilo aby nutilo Gruzii  podlehnout ruským tlakům a zůstat v SNS (ze kterého původně Gruzie chtěla odejít úplně) a přijmout ruské vojenské základny na gruzínské půdě, aby zablokovaly oblast proti Turecku.

Ve střední Azii byly vnitřní faktory významnější v podpoře nestability. Kulturně a jazykově jsou čtyři z pěti nových nezávislých středoazijských států součástí turkického světa. Tádžikistán je jazykově a kulturně perský, zatímco Afganistan (mimo bývalý Sovětský svaz) je pathánská, pašunská a perská etnická mozaika. Všech šest zemí je muslimských. Většina s nich byla pod přechodným vlivem Perského, Tureckého a Ruského impéria, ale tato zkušenost neposloužila k posílení ducha sdílet s nimi regionální zájmy. Naopak jejich rozmanité etnické složení je činí zranitelnými vnitřními i vnějšími konflikty, které dohromady vyzývají ke vměšování mocnějších sousedů.

Z pěti nových nezávislých středoazijských států jsou Kazachstán a Uzbekistán nejdůležitější. Z pohledu území je Kazachstán štítem a Uzbekistán duší rozmanitých národních probuzení regionu. Geografická velikost a umístění Kazachstánu zastiňuje ostatní od přímého ruského fyzického tlaku, jelikož jen samotný Kazachstán hraničí s Ruskem. Ovšem z jeho obyvatelstva je kolem 18. milionů Rusů (ruská populace po celé oblasti neustále klesá) s dalšími 20 % nekazachů, skutečnost, která to komplikuje novým kazašským vládcům — samotní jsou stále nacionalističtější, ale představujícím jen polovinu všeho obyvatelstva země — aby usilovali o cíl výstavby národa na základě etnicity a jazyka.

Rusové sídlící v novém státě jsou přirozeně rozmrzelí na nové kazašské vedení, a jelikož jsou bývalou vládnoucí koloniální třídou a tak jsou více vzdělaní a postavení, obávají se ztráty privilegií. Nadto mají sklony chápat nový kazašský nacionalizmus se ztěží ukrývaným opovržením. Jak v severozápadní tak v severovýchodní oblasti Kazachstánu převážně ovládanými ruskými kolonisty by Kazachstán čelil nebezpečí územního odloučení, pokud by se kazašsko-ruské vztahy vážně zhoršily. Současně několik stovek tisíc Kazachů sídlí na ruské straně státní hranice a v severovýchodním Uzbekistánu, státu, který Kazachové pokládají za svého hlavního soupeře pro vedení ve Střední Azii.

Uzbekistán je vlastně prvním kandidátem pro regionální vedení ve Střední Azii. I když je menší velikosti a méně zásoben přírodními zdroji než Kazachstán, má více obyvatel (téměř 25 milionů), a co je důležitější, poměrně homogennější obyvatelstvo než Kazachstán. S větší přirozenou porodností a postupným odchodu dříve dominantních Rusů bude již 75 % jeho obyvatel Uzbeků s jen nevýznamnou ruskou menšinou zbývající převážně v hlavním městě Taškentu.

Kromě toho politická elita země vědomě identifikuje nový stát jako nového nástupce ohromného středověkého impéria Tamerlána (1336-1404), jehož hlavní město Samarkand se stal renomovaným centrem regionu pro studium náboženství, astronomie a umění. Toto spojení vštěpuje modernímu Uzbekistánu hlubší pocit historické kontinuity a regionálního poslání než jeho sousedům. A samozřejmě někteří uzbečtí vůdci vidí Uzbekistán jako národní jádro jednotného středoazijského subjektu a pokládají Taškent za hlavní město. Více než v jiných středoazijských státech politické elity Uzbekistánu a v rostoucí míře i jeho lid se již podílejí na subjektivním vytváření moderního národního státu a jsou rozhodnuti — nehledě na domácí těžkosti — se nikdy nevrátit ke koloniálnímu statutu.

Tato situace činí z Uzbekistánu jak vůdce ve smyslu starosti o postetnický moderní nacionalizmus, tak objekt určité nejistoty mezi jeho sousedy. Dokonce uzbečtí vůdci učinili kroky ve výstavbě národa a v obhajobě větší regionální soběstačnosti, poměrně větší národní homogenity země a intenzivnějším národním vědomí inspirovaném strachem vládců Turmenistánu, Kyrgyzstánu, Tadžikistánu a dokonce Kazachstánu, že by uzbecké národní vedení vedlo k uzbecké regionální dominanci. Tato záležitost brání regionální spolupráci mezi novými suverénními státy — která není Rusy vůbec podporována — a zachovává zranitelnost regionu.

Ovšem stejně jako ostatní není Uzbekistán zcela prost etnických napětí. Část jižního Uzbekistánu, zejména kolem historických a kulturně důležitých center Samarkandu a Buchary, má významné tadžické obyvatelstvo, které nelibě nese hranice vytvořené Moskvou. Další komplikací v přítomnosti Uzbekistánu je západní Tadžikistán a Uzbeci tak Tadžikové v Ferganské dolině důležité pro Kirgizii (kde v nedávných letech vypuklo krvavé etnické násilí), nemluvě o přítomnosti Uzbeků v severním Afganistanu.

Ze tří dalších středoazijských států, které unikly z ruské koloniální vlády — Kyrgyzie, Tadžikistánu a Turkmenistánu — je pouze poslední poměrně etnicky soudržný. Přibližně 75 procent z jeho 4,5 milionu obyvatel jsou Turkméni s Uzbeky a Rusy čítajícími obojí kolem 10 procent. Zastíněná geografická poloha Turkmenistánu ho činí poměrně vzdálený od Ruska s Uzbekistánem a Iránem s větší geopolitickou důležitostí pro budoucnost země. Jakmile by byly postaveny plynovody, skutečně obrovské zásoby přírodního plynu předvídají úspěšnou budoucnost pro lid země.

5 milionů obyvatel Kyrgyzstánu je mnohem různorodějších. Kyrgizové sami činí kolem 55 procent  a Uzbeci kolem 13. procent se stále klesajícím podílem Rusů z 20 na 15 procent. Před dosažením nezávislosti Rusově převážně tvořili technickou inteligenci a jejich odchod ohrozil hospodářství země. I když má bohaté nerostné zdroje a je vybaven přírodními krásami, které vede některé lidi popisu země jako Švýcarsko Střední Azie (a tak jako možné turistické centrum). geopolitické místo Kyrgyzie sevřené mezi Čínu a Kazachstán ho činí silně závislým na stupni, v jakém samotný Kazachstán uspěje v prosazování své nezávislosti.

Tadžikistan je jen o trochu etnicky homogennější. Z 6,5 milionu lisí jsou méně než dvě třetiny Tadžiků a více než 25 procent Uzbeků (které vnímají Tadžikové s nepřátelstvím).zatímco zbylí Rusové čítají kolem 3 procent. Ovšem stejně jako jinde i převažující etnické společenství je ostře — a násilně — rozděleno podle kmenových linií, zatímco moderní nacionalismus je omezen převážně na městskou politickou elitu. Jako důsledek nezávislost způsobila nejen občanské spory, ale je vhodnou výmluvou pro Rusko, aby nadále mělo svou armádu v zemi. Ve skutečnosti stejně Tadžiků žije v Afganistanu jako v Tádžikistánu jako další faktor podkopávající regionální stabilitu.

Současný stav nepořádku v Afganistanu je pravděpodobně sovětským dědictvím, i když tato země není bývalou sovětskou republikou. Rozdělená sovětskou okupací a dlouhotrvajícími partizánskými válkami vedenými proti ní. [48] Afganistan jako národní stát je pouhým jménem. Jeho 22 milionů lidí je ostře rozděleno podle etnických linií s rostoucím podílem Paštunů, Tadžiků a Hazarů. Současně džihád proti ruským okupantům učinil z náboženství hlavní dimenzi politického života země vlévající dogmatickou horečku do již tak ostrých politických rozdílů. Na Afganistán je tedy nutno pohlížet nejen jako na součást středoazijského etnického hlavolamu, ale na politicky významnou součást Eurazijského Balkánu.

I když všechny bývalé sovětské středoazijské státy stejně jako Azerbajdžán byly obydleny převážně muslimy, jejich politické elity — stále převážně produkty sovětské éry — jsou téměř jednotně nenáboženští v názorech a státy jsou formálně sekulární. Avšak jejich obyvatelé se posunují od původní primárně tradiční rodové a kmenové identity k modernějšímu národnímu vědomí, pravděpodobně jim bude vštěpováno sílící islámské uvědomění. Ve skutečnosti obroda islámu — již podporované zvnějška, nejen z Iránu ale i ze Saudské Arábie — by se mohla stát mobilizujícím podnětem v rostoucí míře pronikavého nacionalizmu, určeného ke vzdorování jakémukoliv novému spojení s Ruskem — a tedy kontrolou nevěřícími.

Ovšem proces islamizace se ukazuje být nakažlivý i pro muslimy, kteří zůstali pod ruskou vládou. Je jich kolem 20 milionů — více než dvakrát tolik než počet neloajálních Rusů (asi 9,5 milionů), kteří nadále žijí pod cizí vládou v nezávislých středoazijských státech. Ruští muslimové tak tvoří kolem 13. procent ruského obyvatelstva a je téměř nevyhnutelné, že budou důraznější v požadavcích svého práva na výraznou náboženskou a politickou identitu. I když tento požadavek nebude mít formu požadavku na úplnou identitu, jako tomu bylo v Čečensku, bude se to překrývat s problémy, kterým Rusko, vzhledem ke svému nedávnému imperiálnímu ovlivnění ruské menšiny v nových státech, bude nadále čelit ve Střední Azii.

Kriticky rostoucí nestabilita na Eurazijském Balkáně, a co dělá situaci potenciálně výbušnější je skutečnost, že dva ze sousedních hlavních národních států, každý s historickými imperiálními, kulturními, náboženskými a hospodářskými zájmy v oblasti — jmenovitě Turecko a Irán — jsou samy nestálé ve své geopolitické orientaci a vnitřně potenciálně zranitelné. Kdyby tyto dva státy byly destabilizovány, je zcela pravděpodobné, že by celý region propadl do mohutných nepořádků s následnými etnickými a územními konflikty narušujícími kontrolu a již choulostivou rovnováhu regionu. Proto Turecko a Irán jsou nejen důležitými geostrategickými hráči, ale i geostrategickými pivoty, jejichž vlastí vnitřní podmínky mají kritickou důležitost pro osud regionu. Oba jsou mocnosti střední velikosti se silnými regionálními zájmy a smyslem pro historickou významnost. A tak budoucí geopolitická orientace a dokonce národní soudržnost obou států zůstává nejistou.

 Turecko je postimperiální stát stále v procesu nového určení své identity a je tlačeno ve třech směrech: modernisté by rádi viděli, aby se stalo evropským státem a tak vzhlížejí k západu, islamisté inklinují ke směru na Střední Východ a k muslimskému společenství a tak zhlížejí na jih a historicky ladění nacionalisté zhlížejí na turkické obyvatele v kotlině Kaspického moře a tak pohlížejí na východ. Každá z těchto perspektiv předpokládá jinou strategickou osu a srážky mezi nimi vznikly poprvé již za kemalistické revoluce jako míra nejistoty pokud jde o regionální roli Turecka.

Navíc samotné Turecko by se stalo přinejmenším částečným vítězem etnických konfliktů v regionu. Přestože jeho asi 65 milionů obyvatel je tureckých s 80. procentním turkickým původem (včetně různých Čerkesů, Albánců, Bosňanů, Bulharů a Arabů), až 20 % i snad více je Kurdů. Turečtí Kurdové koncentrovaní ve východních oblastech země jsou v rostoucí míře vtahováni do zápasu o národní nezávislost pod vedením iráckých a iránských Kurdů. Každý vnitřní tlak v Turecku týkající se celkového zaměření země by nepochybně podnítil Kurdy k dokonce násilnějšímu tlaku na samostatný národní status.

Příští orientace Iránu je ještě problematičtější. Fundamentalistická šiítská revoluce vyhlášená koncem 70-tých let může vstupovat do fáze „thermidoru“, a tak zvyšuje nejistotu pokud jde o strategickou roli Iránu. Na jedné straně zhroucení ateistického Sovětského svazu zpřístupnilo Iránu nové nezávislé severní sousedy pro šíření náboženství, ale na druhé straně iránské nepřátelství ke Spojeným státům naklonilo Teherán k přinejmenším taktickému přijmutí promoskevské orientace, posílené iránským vlivem na jeho vlastní provázanost s nivě nezávislým Azerbajdžánem.

Tento zájem je odvozen z iránské zranitelnosti od etnických tlaků. Z 65 milionů obyvatel země (téměř stejně jako v Turecku) jen něco více než polovina jsou Peršané. Zhruba jedna čtvrtina jsou Azerové, zbytek zahrnuje Kurdy, Baluče, Turkmény, Araby a jiné kmeny. Až na Kurdy a Azery ostatní nemají  schopnost ohrozit celistvost Iránu, ale existuje vysoký stupeň národního, dokonce imperiálního povědomí mezi Peršany. Ale to by se mohlo rychle změnit, zejména v případě nové politické krize iránské politiky.

Přesto je významnou skutečností, že nyní existuje několik nových nezávislých „fandů“ v oblasti a že dokonce 1 milion Čečenců byl schopen vyjádřit své politické požadavky, má nakažlivý vliv na Kurdy stejně jako na další etnické menšiny v Iránu. Pokud Azerbajdžán bude úspěšný ve stabilním politickém a hospodářském vývoji, iránští Azeři budou asi stále angažovanější pro myšlenku velkého Azerbajdžánu. Proto politická nestabilita a dělení v Teheránu by mohlo přerůst na ohrožení soudržnosti iránského státu a tak dramaticky rozšířit možnosti a zvýšit sázky na to, co patří do Eurazijského Balkánu.

Vícenásobná soutěž

Tradiční evropský Balkán postihovala přímá soutěž mezi třemi imperiálními soupeři: Otomanským impériem, Rakousko-Uherským impériem a Ruským impériem. A byli tu i tři nepřímí účastníci, kterých se to týkalo, neboť jejich evropské zájmy by byly nepříznivě ovlivněny vítězstvím některých protagonistů: Německo se obávalo ruské moci, Francie se stavěla proti Rakousko-Uhersku a Velká Británie dávala přednost oslabení Otomanského impéria pokud jde o kontrolu Dardanel a tak o vznik některého z dalších hlavních soupeřů na kontrolu Balkánu. V devatenáctém století dokázaly tyto mocnosti udržet balkánské konflikty bez ohrožení svých životních zájmů, ale udělaly chybu v roce 1914 se strašnými následky pro všechny.

Dnešní soutěž na Eurazijském Balkáně též přímo zahrnuje tři sousední mocnosti: Rusko, Turecko a Irán, zatímco Čína se též může stát hlavním protagonistou. A zahrnuje na dálku Ukrajinu, Pákistán, Indii a vzdálenou Ameriku. Každý ze tří hlavních a přímo zúčastněných soutěžících usiluje o moc nejen kvůli prospěchu z příštích geopolitických a hospodářských výhod, ale též na základě silných historických podnětů. Každý z nich byl v tom či onom čase buď politicky nebo kulturně dominantní mocností v oblasti. Každý se dívá na ostatní s podezřením. I když čelný válečný střet mezi nimi není pravděpodobný, celkový vliv jejích vnějšího soupeření by mohl přispět k regionálnímu chaosu.

Pokud jde o Rusy, nepřátelský postoj k Turkům se kloní k fanatizmu. Ruská media zobrazují Turky jako usilující o kontrolu oblasti, iniciátory místního odporu k Rusku (s jistým oprávněním v případě Čečenska), kteří ohrožují celkovou bezpečnost Ruska v míře,který není vůbec úměrná tureckým schopnostem. Turci naopak podobně vidí svou roli jako osvoboditelé svých bratří od dlouhodobého ruského útlaku. Turci a Iránci (Peršané) byli historickými soupeři v oblasti a toto soupeření bylo v nedávných letech oživeno, když Turci přdstavují obraz moderní a sekulární alternativy proti iránskému pojetí islámské společnosti.

I když o každém z těch tří lze říci, že hledají sféru vlivu, v případě Ruska mají moskevské snahy mnohem větší rozmach vzhledem k poměrně čerstvým vzpomínkám na imperiální kontrolu a k přítomnosti několika milionů Rusů v oblasti. Prohlášení moskevských zahraničních politiků jasně ukazují, že pohlížejí na celý prostor bývalého sovětského svazu jako na zónu kremelských zvláštních geostrategických zájmů, ze kterých vnější politický — i hospodářský — vliv by měl být vyloučen.

Turecká etnická a jazyková zóna

Naopak, ačkoliv turecké snahy o regionální vliv si udržují některé imperiální známky, i když zastaralé a v minulosti (Otomanské impérium dosáhlo svého vrcholu v roce 1590 po dobytí Kavkazu a Azerbajdžánu, zatímco nezahrnovalo Střední Azii), mají sklon zakládat vše na etnickém a jazykovém pocitu identity s turkickými obyvateli oblasti (viz mapu). Vzhledem k omezenější politické a vojenské moci Turecka nené oblast výlučného politického vlivu prostě udržitelná. Spíše se Turecko vidí jako možný vůdce ztraceného turkicky mluvícího společenství a nakonec využívá výhody poměrné modernosti, jazykové blízkosti a hospodářských prostředků, aby se ustavilo jako nejvlivnější síla v nastupujícím procesu národního uvědomění v regionu.

Iránské snahy jsou dosud neurčitější, ale dlouhodobě nicméně ohrožují ruské snahy. Perská říše je vzdálenější vzpomínka. Na svém vrcholu kolem roku 500 nl. zahrnovala současné území kavkazských států, Turkmenistánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu a Afganistanu, stejně jako Turecka, Iráku, Sýrie, Libanonu a Izraele. I když současné geopolitické snahu Iránu jsou užší než turecké a míří hlavně do Azerbajdžánu a Afganistanu, veškeré muslimské obyvatelstvo oblasti — dokonce i v samotném Rusku — je objektem iránského náboženského zájmu. Vskutku, oživení islámu ve Střední Azii se stalo organickou částí snah současných iránských vládců.

Konkurenční zájmy Ruska, Turecka a Iránu

Konkurenční zájmy Ruska, Turecka a iránu jsou zobrazeny na přiložené mapě: ve věci geopolitického tlaku Ruska dvě šipky míří přímo na jih na Azerbajdžán a Kazachstán, pro Turecko jedna šipka míří na východ přes Azerbajdžán na Kaspické moře a Střední Azii, pro Irán dvě šipky míří na sever do Azerbajdžánu a severovýchodně do Turkmenistánu, Afganistanu a Tadžíkistánu. Ty šipky se nejen kříží, ale mohou být v rozporu.

V současnosti je role Číny omezená a její cíle méně jasné. Je rozumné, že Čína dává přednost čelit souboru poměrně nezávislých států na západě než ruskému impériu. Nové státy slouží přinejmenším jako nárazník, ale Čína má též starosti, když její turkické menšiny v provincii Sin-ťiang by mohly vnímat nové nezávislé středoazijské státy jako přitažlivý příklad pro sebe, a proto Čína vyžaduje ujištění od Kazachstánu, že bude potlačovat přeshraniční aktivitu menšin. Dlouhodobě jsou energetické zdroje oblasti předmětem zvláštního zájmu Pekingu a přímý přístup k nim nepodléhající moskevské kontrole bude muset být ústředním cílem Číny. A tak celkový geopolitický zájem Číny je v rozporu s ruskými nároky na dominantní roli a doplňuje turecké a iránské snahy.

Pro Ukrajinu je hlavní otázkou budoucí charakter SNS a volný přístup k energetickým zdrojům, který by snížil závislost Ukrajiny na Rusku. V této věci se staly pro Kyjev důležité těsnější vztahy s Ázerbajdžánem, Turkmenistánem a Uzbekistánem a ukrajinská podpora nezávisleji orientovaných států, což vyjasřuje ukrajinské snahy rozšířit tak svou nezávislost na Moskvě. Ukrajina podporovala snahy Gruzie stát se západní cestou pro export Azerské ropy. Ukrajina spolupracovala s Tureckem, aby oslabila Ruský vliv na Černém moři a podporovala turecké snahy na přímé toky ropy ze Střední Azie do tureckých terminálů.

Vliv Pákistánu a Indie je dosud vzdálenější, ale žádný z nich není lhostejný k tomu, co se může stát na tomto novém Eurazijském Balkáně. Pro Pákistán je prvotním zájmem získat geostrategickou hloubku politickým vlivem v Afganistanu a v Tádžikistánu — a mít případné výhody z výstavby produktovodu spojujícího Střední Azii s Arabským mořem. Indie jako reakci na Pákistán a s možným zájmem o dlouhodobý vliv Číny v oblasti pohlíží na vliv Iránu v Afganistanu a větší ruskou přítomnost v bývalém sovětském prostoru příznivěji.

Přestože vzdálené, Spojené státy se svým záměrem udržování geopolitického pluralizmu v postsovětské Eurazii stojí v pozadí jako v rostoucí míře důležitý, i když nepřímý hráč s jasným zájmem v rozvoji zdrojů oblasti a též zabraňující Rusku ve výhradním ovládnutí geopoitického prostoru oblasti. Když tak činí, Amerika nejen sleduje své větší eurazijské cíle, ale představuje své vlastní rostoucí hospodářské zájmy, stejně jako v Evropě a na Dálném Východě, aby získala neomezený přístup k této až dosud uzavřené oblasti.

A tak v sázce v tomto hlavolamu je geopolitická moc, přístup k potenciálnímu velkému bohatství, naplnění národního a/nebo náboženského poslání a bezpečnosti. Zvláštní zaměření na konkurenci je v přístupu. Do zhroucení Sovětského svazu byl přístup k této oblasti monopolizován Moskvou. Železniční doprava, plynovody a produktovody a dokonce letecká doprava byly vedeny přes centrum. Ruští geopolitikové by dávali přednost, aby to tak zůstalo, jelikož vědí, že každý kdo kontroluje nebo ovládá přístup k oblasti je tím, kdo pravděpodobně vyhraje geopolitickou a hospodářskou cenu. [49]

Jsou to ty úvahy, které se týkaly záležitosti produktovodu tak důležitého pro budoucnost kotliny Kaspického moře a Střední Azie. Pokud by hlavní produktovody do oblasti nadále procházely přes ruské území k ruskému terminálu v Černém moři v Novorosijsku, politické důsledky této skutečnosti by byly cítit dokonce bez zjevných ruských mocenských hrátek. Oblast by zůstala politicky závislá se silnou pozicí Moskvy určovat, jak bude sdíleno její bohatství. Naopak kdyby jiné produktovody křižovaly Kaspické moře do Azerbajdžánu a dále do Středozemí přes Turecko a další vedl do Arabského moře přes Afganistan, žádná jednotlivá mocnost by neměla monopol na přístup.

Problém je v tom, že někteří členové ruské politické elity působí, jako by dávali přednost, aby zdroje oblasti nebyly rozvinuty vůbec, pokud Rusko nebude mít plnou kontrolu nad přístupem. Ať bohatství raději zůstane nevyužito, pokud alternativou je, že cizí investice povedou k přímé účasti cizích ekonomik a tak též politického vlivu. Vlastnický přístup je zakořeněn v historii a bude nutný čas a vnější tlak než se to změní.

Carská expanze na Kavkaz a do Střední Azie trvala po dobu kolem tří set let, ale její nedávný konec byl skandálně náhlý. Když Otomanské impérium ztrácelo svou životnost, Ruské impérium se tlačilo na jih podél pobřeží Kaspického moře k Persii. Astracháňského chanátu se zmocnili v roce 1556 a dosáhli Persie v roce 1607. Krym dobyli během let 1774-1784, potom převzali království Gruzie v roce 1801 a překonali kmeny obývající kavkazské horská hřebeny (včetně Čečenců, kteří kladli odpor s ojedinělou houževnatostí) během druhé poloviny devatenáctého století, vše završili převzetím Arménie v roce 1878.

Dobytí Střední Azie bylo spíše záležitostí překonání soupeřícího impéria než podrobení v podstatě izolovaných a pseudokmenových feudálních chanátů a emirátů schopných klást jen sporadický a izolovaný odpor. Uzbekistán a Kazachstán byly získány během řady vojenských expedicí v letech 1801-1881 a Turkmenistán rozdrcen a dobyt v roce 1850, a tím bylo dobytí většiny Střední Azie v podstatě dovršeno přes opakovaná propukání místního odporu během sovětské éry.

Zhroucení Sovětského svazu vytvořilo dramatický historický zvrat. Během snad dvou týdnů v prosinci 1991 se ruský azijský prostor scvrkl o nějakých 20 procent a obyvatelstvo Azie pod ruskou kontrolou se zmenšilo z 70 milionů na nějakých 30 milionů. Kromě toho dalších 18 milionů obyvatel Kavkazu bylo odtrženo od Ruska. A co učinilo tento zvrat pro ruskou politickou elitu ještě bolestivějším bylo vědomí, že hospodářský potenciál těchto oblastí byl nyní cílem cizích zájmů s finančními prostředky na investice, rozvoj a využití zdrojů, které byly ještě nedávno dostupné jen Rusku.

A tak Rusko čelilo problému: je příliš politicky slabé, aby oblast zcela zablokovalo před pronikání zvenka a příliš finančně slabé, aby oblast rozvinulo samo. Navíc citliví ruští vůdci zjistili, že demografická exploze, která nastala v nových státech, znamená, že jejich neschopnost udržet hospodářský růst by případně vytvořila výbušnou situaci na celé jižní hranici Ruska. Ruská zkušenost v Afganistanu a v Čečensku by se mohla zopakovat podél celé hraniční čáry, která se táhne od Černého moře do Mongolska, zejména když národní a islámské obrození nyní nastalo mezi dříve podrobenými lidmi.

Z toho vyplývá, že Rusko musí nějak najít cestu k přizpůsobení nové postimperiální skutečnosti a tak hledá, jak zvládnout tureckou a iránskou přítomnost, jak zabránit přitažlivost jeho hlavních soupeřů pro nové státy, zamezit vytváření skutečně nezávislé středoazijské regionální spolupráce a jak omezit americký geopolitický vliv v nových suverénních hlavních městech. Problémem už nebylo obnovení impéria — které by bylo příliš nákladné a bylo by prudce odmítáno — a namísto toho vyžaduje vytvoření nové sítě vztahů, které by přiměly nové státy zachovat hlavní geopolitické a hospodářské postavení Ruska.

Prvotně byl zvoleným nástrojem ke splnění tohoto úkolu SNS, ačkoliv na některých místech použití ruského vojska a obratné využití ruské diplomacie „rozděl a panuj“ též posloužilo kremelským cílům. Moskva využila svůj vliv, jak najít u nových států nejvyšší stupeň shody s její vizí stále integrovanějšího „společenství“ a tlačila na ústředně řízený systém kontroly nad vnějšími hranicemi SNS, co nejtěsnější vojenskou integraci se sítí společné zahraniční policie a dalšího rozšiřování existující (původně sovětské) sítě produktovodů, jak vyloučit ty nové, které by obcházely Rusko. Ruská strategická analýza otevřeně prohlásila, že Moskva vidí oblast  jako svůj vlastní geopolitický prostor, i když už není nadále integrální součástí jejího impéria.

Vodítkem ruských geopolitických záměrů je požadavek, kterým se Kreml pokoušel zachovat ruskou vojenskou přítomnost na území nových států. S využitím abcházského odštěpeneckého hnutí získala Moskva právo na základnu v Gruzii, ospravedlnila svou vojenskou přítomnost na arménské půdě využitím arménského požadavku na podporu ve válce proti Azerbajdžánu a využila politický a finanční tlak k získání kazašského souhlasu s ruskými základnami, navíc občanská válka v Tadžikistánu umožnila tam pokračující přítomnost bývalé sovětské armády.

Při formulaci své politiky Moskva pokračovala ve svém zdánlivém očekávání, že postimperiální síť vztahů ve Střední Azii bude postupně zastiňovat podstatu suverenity jednotlivých slabých nových států a to je dostane do podřízeného postavení velícího střediska „integrovaného“ SNS. K naplnění tohoto cíle Rusko odrazovalo nové státy od vytváření svých vlastních armád, od podpory používání svých vlastních jazyků (ve kterých postupně nahrazovaly cyrilskou abecedu latinskou), od pěstování těsných vazeb se sousedy, od vývoje nových produktovodů přímo k terminálům v Arabském a Středozemním moři. Kdyby se taková politika podařila, Rusko by ovládalo jejich zahraniční vztahy a určovala sdílení výnosů.

K dosažení tohoto cíle ruští mluvčí často používali, jak jsme viděli v kapitole 4, příklad Evropské unie. Ovšem ve skutečnosti ruská politika vůči středoazijským státům připomíná spíše frankofonní africké společenství — s francouzskými vojenskými kontingenty a rozpočtovými podporami určujícími politiku a taktiku francouzsky mluvících postkoloniálních afrických států.

Zatímco obnova co nejvhodnějšího stupně ruského politického a hospodářského vlivu v oblasti je celkovým cílem, je posílení SNS hlavním mechanizmem k jeho naplnění. Moskevskými prvotními politickými cíli pro politické podřízení se zdají být Azerbajdžán a Kazachstán. Aby byl ruský protiútok úspěšný, Moskva musí nejen uzavřít přístup k oblasti, ale musí též proniknou jejím geografickým štítem.

Pro Rusko musí být Azerbajdžán prioritním cílem. Jeho podřízení by pomohlo zablokovat Střední Azii od Západu, zejména od Turecka, a tím by dále zvětšilo vliv Ruska vůči vzpurnému Uzbekistánu a Turkmenistánu. Nakonec by taktická spolupráce s Iránem ve věci tak sporných záležitostí, jako jak rozdělení těžní koncese na kaspické dno, poslouží jako důležitá otázka pro donucení Baku přizpůsobit se moskevským přáním. Podřízený Azerbajdžán by též usnadnil upevnění ruské dominantní pozice jak v Gruzii tak v Arménii.

Kazachstán se rovněž nabízí jako zvláště lákavý cíl; vzhledem k etnické zranitelnosti je nemožné pro vládu Kazachstánu zvítězit v otevřené konfrontaci s Moskvou. Moskva též může využít obavy Kazachů z růstu Číny stejně jako pravděpodobnost  rostoucího odporu Kazachů k počínšťování v sousední čínské provincii Sin-ťijang. Postupná kazašská podřízenost by měla politický vliv na téměř automatické přesunutí Kyrgyzie a Tádžikistánu do moskevské sféry kontroly a vystavila by Uzbekistán a Turkmenistán mnohem přímějšímu ruskému tlaku.

Ruská strategie ovšem postupuje proti snahám téměř všech států umístěných na Eurazijském Balkáně. Jejich politické elity by dobrovolně nepředaly moc a privilegia, které získaly zásluhou nezávislosti. Když místní Rusové postupně uvolňovali svá dříve privilegovaná místa, nové elity rychle objevily nezadatelný podíl na suverenitě jako dynamický a společensky nakažlivý proces. Kromě toho kdysi politicky neteční obyvatelé se též stali nacionalističtější, kromě Gruzie a Arménie též vědomější si islámské identity.

Pokud jde o zahraniční věci, jak Gruzie tak Arménie (přes bývalou závislost na ruské podpoře proti Azerbajdžánu) by si přály stát se postupně více spojovány s Evropou. Středoazijské státy bohaté na zdroje spolu s Ázerbajdžánem by rády na své půdě zvýšily hospodářskou přítomnost amerického, evropského, japonského a později i korejského kapitálu a věřily, že tak podstatně zrychlí svůj hospodářský rozvoj a posílí svou nezávislost. Nakonec dokonce vítaly rostoucí roli Turecka a Iránu a viděly v ní protiváhu k ruské moci a most do velkého muslimského světa na jihu.

Azerbajdžán — s podporou jak Turecka tak Ameriky — nejen odmítl ruské požadavky na vojenské základny, ale též se vzepřel ruským požadavkům na jediné potrubí k ruskému černomořskému přístavu a zvolil namísto toho zdvojené řešení zahrnující druhý produktovod přes Gruzii a Turecko. (Produktovod na jih přes Irán financovaný americkou společností byl opuštěn kvůli americkému embargu na obchod s Iránem). V roce 1995 byl s mnoha fanfárami otevřena nová železniční trať mezi Turkmenistánem a Iránem usnadňující Evropě obchodovat se Střední Azií pomocí železnice a zcela obejít Rusko. Bylo s tím spojené trochu symbolické drama znovuotevření hedvábné stezky, a tak Rusko nemohlo nadále oddělovat Evropu od Azie.

Uzbekistán se též stal stále důraznějším ve svém odporu k ruským snahám o „integraci“. Jeho ministr zahraničí prohlásil rozhodně v srpnu 1996, že „Uzbekistán odmítá vytvoření nadnárodních institucí SNS, které mohou být použity jako nástroje centralizovaného řízení.“ Jeho silně nacionalistický postoj již odmítl ostré pomluvy ruského tisku o Uzbekistánské

důrazné prozápadní orientaci jeho hospodářství, hrubé napadání smluv o integraci s SNS a metodickou protiruskou národnostní politiku (dokonce mateřské školky používané Rusy jsou zavírány)  …Pro Spojené státy, které provádějí v azijské oblasti politiku oslabováni Ruska ,je tento postoj atraktivní.[50]

Dokonce i Kazachstán v reakci na ruské tlaky dal přednost druhou neruskou cestu pro své vlastní výstupy. Jak prohlásil Umirserik Kasenov, poradce kazašského presidenta:

Je skutečností, že to že Kazachstán hledá alternativní produktovody bylo vyvoláno vlastními akcemi Ruska jako je omezení na zásilky kazašské ropy do Novorosijska a Tjumenské ropy do Pavlodarské rafinerie. Snaha Turkmenistánu podporovat výstavbu plynovodu do Iránu je částečně způsobena skutečností, že země SNS platí jen 60 procent světové ceny nebo neplatí vůbec.[51]

Turkmenistán ze stejného důvodu aktivně zkoumal výstavbu nového produktovodu přes Afganistan a Pákistán do Arabského moře a navíc energickou výstavbu nových železničních spojení s Kazachstánem a Uzbekistánem na sever a s Iránem a Afganistanem na jih. Velmi předběžné a průzkumné rozhovory již byly veden s Kazachy, s Čínou a s Japonskem o ambiciózním projektu produktovodu, který by se rozprostíral ze Střední Azie do Čínského moře (viz mapu). S dlouhodobými západními závazky o ropě a plynu v Azerbajdžánu dosahujících nějakých 20 miliard dolarů a v Kazachstánu dosahující nějakých 13 miliard dolarů (čísla z roku 1996) by se hospodářská a politická izolace těchto zemí zlomila tváří v tvář hospodářským tlakům a omezeným ruským finančním možnostem.

Strach z Ruska měl také za účinek snahu středoazijských států o větší regionální spolupráci. Zpočátku podřimující Středoazijská unie zformovaná v lednu 1993 byla postupně aktivována. Dokonce president Nursultan Nazarbajev z Kazachstánu, především výmluvný obhájce nové „Eurazijské unie“, postupně začal konvertovat k myšlence těsnější středoazijské spolupráce, větší vojenské spolupráce mezi státy regionu, podpory snah Azerbajdžánu vést ropu od Kaspického moře a z Kazachstánu přes Turecko a společného odporu k ruským a iránským snahám zabránit sektorovému dělení kontinentálního šelfu Kaspického moře a nerostných zdrojů kolem pobřežních států.

Kaspicko- středomořské exportní ropovody
Uvažované nebo stavěné trasy

Je skutečností, že vlády v oblasti mají sklon být vysoce autoritativní, snad ještě důležitější bývá osobní smíření mezi hlavními vůdci. Je obecně známo, že presidenti Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu nemohou cítit jeden druhého (což činí zcela zřetelně i před cizími návštěvníky) a tento osobní antagonizmus zpočátku usnadňoval Kremlu štvát je proti sobě. Uprostřed 90-tých let si tito tři museli začít uvědomovat, že těsnější spolupráce mezi nimi je podstatná pro zachování jejich nové suverenity a že musí začít používat často zveřejňovanou ukázku svých údajně těsných vztahů a zdůrazňovat, že nadále budou koordinovat svou společnou politiku.

Ale zatím mnohem důležitější byl vznik neformální koalice v rámci SNS, vedené Ukrajinou a Uzbekistánem, vedená myšlenkou „spolupracující“ ale ne „integrované“ společenství.  V současnosti podepsala Ukrajina smlouvu o vojenské spolupráci s Uzbekistánem, Turkmenistánem a Gruzií a v září 1996 ministři zahraničí Ukrajiny a Uzbekistánu vykonali zcela symbolický akt, když vydali prohlášení, požadující, aby na vrcholných schůzkách SNS nebyl v čele ruský president, ale že předsednictví bude rotovat.

Příklad předvedený Ukrajinou a Uzbekistánem měl vliv dokonce na vůdce, kteří byli uctivější k ústředním postojům Moskvy. Kreml musel být zvláště rozmrzelý, když slyšel kazašského Nursultana Nazarbajeva a gruzínského Eduarda Ševarnadzeho prohlásit v srpnu 1996, že opustí SNS „pokud bude jejich nezávislost ohrožena“. Obecněji jako protiklad SNS středoazijské státy a Azerbajdžán posílily svůj stupeň aktivity  v Organizaci pro hospodářskou spolupráci, dosud poměrně volného sjednocení islámských států oblasti — včetně Turecka, Iránu a Pákistánu — určené pro rozšíření finančních, hospodářských a dopravních spojení mezi členy. Moskva veřejně kritizovala tyto iniciativy a vnímala je zcela správně jako rozředění členství odpovídajících států v SNS.

Podobným způsobem došlo k trvalému rozšíření vazeb s Tureckem a v menší míře s Iránem. Turkicky mluvící země dychtivě přijaly tureckou nabídku na vojenský výcvik pro nové národní sbory důstojníků a předložilo tureckou nabídku pro nějakou tisícovku studentů. Čtvrté vrcholné setkání turkicky hovořících zemí konané v Taškentu v říjnu 1996 připravené s tureckou podporou se soustředilo hlavně na zlepšení dopravních spojení, zvýšení obchodu a též společné vzdělávací standardy a též těsnější kulturní spolupráci s Tureckem. Jak Turecko tak Irán byly zvláště aktivní v pomoci novým státům s televizními programy a tak přímo ovlivňovaly široké publikum.

Slavnost v Alma-Atě, hlavním městě Kazachstánu v prosinci 1996 byla zejména symbolická pro tureckou identifikaci s nezávislými státy regionu. U příležitosti pátého výročí nezávislosti Kazachstánu turecký president Sulejman Demirel stál na straně presidenta Nazarbajeva při odhalení zlatého sloupu dvacet osm metrů vysokého a korunovaného postavou legendárního kazašsko-turkického bojovníka na stvoření podobném ptáku Nohovi. Při té příležitosti Kazachstán zdravil Turecko „stojící za Kazachstánem na každém kroku jeho rozvoje jako nezávislého státu“, a Turci odpověděli Kazachstánu poskytnutím kreditu 300 milionů dolarů mimo turecké soukromé investice okolo 1,2 miliard dolarů.

I když Turecko ani Irán neměly prostředky k vyloučení Ruska z regionálního vlivu, Turecko a (o něco méně) Irán tak posílily vůli a schopnost nových států odolat nové integraci s jejich severním sousedem a bývalým pánem. A to skutečně pomohlo udržet geopolitickou budoucnost regionu otevřenou.

Ani nadvláda ani vyloučení

Geostrategické důsledky pro Ameriku jsou jasné: Amerika je příliš vzdálená pro nadvládu v této části Eurazie a příliš mocná, aby se neangažovala. Všechny státy v této oblasti berou americkou angažovanost jako nutnou k jejich přežití. Rusko je příliš slabé, aby obnovilo svou imperiální nadvládu, ale příliš blízko a příliš silné, aby bylo vyloučeno. Turecko a Irán jsou dostatečné silné, aby měly vliv, ale jejich vlastní zranitelnost by jim neumožnila zvládnout jak hrozbu ze severu tak interní konflikty v oblasti. Čína je příliš mocná, aby se jí nebály Rusko a státy Střední Azie, i když samotná její přítomnost a ekonomická dynamika ulehčuje požadavek Střední Azie na větší globální dosah.

Z toho vyplývá pro prvotní zájem Ameriky potřeba pomoci, aby žádná jediná mocnost nemohla kontrolovat tento geopolitický prostor a aby globální společenství mělo neomezený finanční a hospodářský přístup k němu. Geopolitický pluralismus se stane trvalou skutečností jen tehdy, pokud síť produktovodů a dopravní cesty propojí region přímo s hlavními středisky globální hospodářské aktivity přes Středozemní a Arabské moře a rovněž po zemi. A tak ruské snaze monopolizovat přístup je nutno vzdorovat jako škodlivé pro stabilitu regionu.

Ovšem vyloučení Ruska z oblasti není ani žádoucí ani proveditelné, ale ani podpora nepřátelství mezi novými státy oblasti a Ruskem. Ve skutečnosti je ruská aktivní hospodářská účast v rozvoji regionu podstatná pro stabilitu oblasti — mající Rusko za partnera, ale ne jako výhradního vládce, může též přinést jako výsledek důležité hospodářské výhody. Větší stabilita a větší bohatství v oblasti by přispělo k dobru Ruska a dalo opravdový význam „společenství“ přislíbené pod názvem SNS. Ale možnost spolupráce se stane ruskou politikou jen pokud mnohem ambicióznějšímu návrhu, který bolestivě připomíná původní Balkán, bude účinně zabráněno.

Státy, které si zasluhují silnější americkou podporu, jsou Azerbajdžán, Uzbekistán a (mimo region) Ukrajina, všechny tři jsou geopolitickými pivoty. Ovšem role Kyjeva posiluje argument, že Ukrajina je kritickým státem natolik, že se dotýká příštího vývoje Ruska. Současně Kazachstán — vzhledem k jeho velikosti, hospodářskému potenciálu a geograficky důležité poloze — si též zasluhuje opatrnou mezinárodní podporu a zvláště trvalou hospodářskou podporu. V současnosti by hospodářský růst Kazachstánu mohl napomoci přemostit etnické rozdělení, které činí tento středoazijský „štít“ příliš zranitelným ruským tlakem.

V této oblasti sdílí Amerika společný zájem nejen se stabilním prozápadním Tureckem, ale i s Iránem a Čínou. Postupné zlepšování americko-iránských vztahů by značně zlepšil globální přístup k regionu, a určitěji by omezil bezprostřední hrozbu přežití Azerbajdžánu. Rostoucí hospodářská přítomnost Číny v oblasti a její politická sázka na nezávislost oblasti je též v souladu s americkými zájmy. Čínská podpora pakistánských snah v Afganistánu je též pozitivním faktorem, neboť bližší pakistánsko-afgánské vztahy by učinily mezinárodní přístup do Turkmenistánu proveditelnější. a tak by pomohl posílit jak tento stát tak Uzbekistán (pro případ, že by Kazachstán váhal).

Vývoj a orientace Turecka je pravděpodobně zvláště rozhodující pro budoucnost kavkazských států. Pokud si Turecko udrží svou cestu k Evropě — a pokud Evropa nezavře své dveře Turecku — státy Kavkazu se nejspíše přitáhnou na evropskou dráhu, vyhlídka po které vášnivě touží. Ale pokud se evropeizace Turecka zastaví, ať už z vnitřních či vnějších příčin, potom Gruzie a Arménie nebudou mít jinou možnost než se přijmout přiklonění k Rusku.Jejich budoucnost se potom stane závislá na vývoji ruských vlastních vztahů se zvětšující se Evropou v dobru i zlu.

Role Iránu je dokonce ještě problematičtější. Návrat k prozápadním postojům by určitě zajistil stabilizaci a konsolidaci oblasti a je proto strategicky žádoucí pro Ameriku dosáhnout takového obratu v chování Iránu. Ale než se to stane, Irán asi sehraje negativní roli, nepříznivě ovlivní vyhlídky Azerbajdžánu, i když učiní pozitivní kroky jako je otevření Turkmenistánu světu a nehledě na současný iránský fundamentalizmus posílí vědomí středoazijců o jejich náboženském dědictví.

Konečně, budoucnost Střední Azie bude asi utvářena mnohem složitějším souborem okolností, se strachem jeho států daných spletitou mezihrou ruských, tureckých, iránských a čínských zájmů, stejně jako stupněm v jakém Spojené státy podmíní své vztahy s Ruskem a na ruském uznání nezávislosti nových států. Skutečnost této mezihry předem brání každému impériu nebo monopolu jako rozumnému cíli pro všechny zahrnuté geostrategické hráče. Spíše je základní možností volba mezi jemnou regionální rovnováhou — která by umožnila postupné zahrnutí oblasti do vznikajícího globálního hospodářství, zatímco státy oblasti se zkonsolidují a pravděpodobně získají výraznější islámskou identitu — nebo etnické konflikty, politickou fragmentaci a možná i otevřené nepřátelství podél jižních hranic Ruska. Docílení a konsolidace rovnováhy oblasti by měl být hlavní cíl každé zevrubné geostrategie pro Eurazii.

Kapitola 6

Dálněvýchodní kotva

Účinná americká politika pro Eurazii musí mít dálněvýchodní kotvu. S takovou potřebou bychom se nesetkali, kdyby Amerika nebyla vyloučena nebo se sama nevyloučila z azijského vnitrozemí. Těsný vztah s přímořským Japonskem je podstatný pro americkou globální politiku, ale vztah spolupráce s vnitrozemskou Čínou je příkazem pro eurazijskou geostrategii Ameriky. Důsledkům této skutečnosti je nutno čelit, neboť budoucí vzájemné působení na Dálném Východě mezi třemi hlavními mocnostmi — Amerikou, Čínou a Japonskem — vytváří potenciálně nebezpečný regionální hlavolam a je téměř jisté, že vzniknou geopolitické tektonické posuny.

Pro Čínu by Amerika za Tichým oceánem měla být přirozeným spojencem, jelikož Amerika nemá žádné plány na azijském vnitrozemí a je historicky oponentem jak japonského tak ruského zasahování proti slabé Číně. Pro Číňany byli Japonci hlavním nepřítelem v minulém [tj. devatenáctém] století; Rusko, „hladová země“ v čínštině, nemělo důvěru; a Indie též nově se rýsující možný soupeř. Princip „soused mého souseda je mým spojencem“ tak splňuje geopolitické a historické vztahy mezi Čínou a Amerikou.

Ovšem Amerika již není japonským protivníkem za oceánem, ale je nyní těsným spojencem Japonska. Amerika má též těsné vazby s Taiwanem a s několika nejjižnějšími azijskými národy. Číňané jsou též citliví na americké doktrinální výhrady týkající se vnitřního charakteru čínského režimu. A tak je Amerika vnímána jako hlavní překážka čínského požadavku stát se globálně nadřazenou a dokonce regionálně převládající. Je střetnutí mezi Čínou a Amerikou nevyhnutelné?

Pro Japonsko byla Amerika deštníkem, pod nímž se země zotavila z zničující porážky, obnovila svou hospodářskou sílu a na tomto základě postupně získala postavení jako jedna z hlavních světových mocností. Ale samotná existence tohoto deštníku přináší omezení japonské akční svobody a vytvořila tak paradoxní situaci mocnosti světové třídy, která je současně protektorátem. Pro Japonsko je Amerika nadále živoucím partnerem v japonském vzestupu jako mezinárodního vůdce. Ale Amerika je též hlavním důvodem pro pokračující nedostatek národního sebevědomí v oblasti bezpečnosti. Jak dlouho může tato situace trvat?

Jinými slovy, v dohledné budoucnosti se budou definovat dvě ústředně důležité — a velmi přímo působící — geopolitické záležitosti, pokud jde o roli Ameriky v eurazijském Dálném Východu:

  1. Jaký je praktické vymezení — z amerického hlediska — přijatelného rozsahu čínského možného vzestupu jako převládající regionální mocnosti a jejích rostoucích snah o status globální mocnosti?
  2. Když Japonsko hledá vymezení globální role pro sebe, jak by měla Amerika ovládat stupeň japonského souhlasu s jeho statutem amerického protektorátu?

 Východoazijská geopolitická scéna je v současnosti charakteristická metastabilními mocenskými vztahy. Metastabilita zahrnuje podmínku vnější strnulosti a relativně malé pružnosti, v tomto ohledu připomíná spíše železo než ocel. Je zranitelná destruktivními řetězovými reakcemi vyvolávanými nepříjemnými mocnými závany. Dnešní Dálný Východ vykazuje mimořádnou hospodářskou dynamiku spolu s rostoucí politickou nejistotou. Azijský hospodářský růst může dokonce přispívat k nejistotě, protože prosperita zatemňuje politickou zranitelnost oblasti stejně jako posiluje národní ambice a rozšiřuje společenské očekávání.

To, že Azie je hospodářsky úspěšná bez současného společenského rozvoje, probíhá bez řečí. Jen několik základních statistik výrazně osvětluje skutečnost. Před více než čtyřiceti lety Východní Azie (včetně Japonska) produkovala nějaká 4 procenta celkové světové hrubé výroby, zatímco Severní Amerika vedla s přibližně 35-40 procenty; uprostřed 90-tých let byly oblasti zhruba vyrovnány (okolo 25 procent). Nadto rychlost růstu Azie byla historicky bezpříkladná. Ekonomové zaznamenali, že  počáteční fáze industrializace trvala Velké Británii padesát let, u Ameriky jen o něco méně než padesát let než zdvojnásobila svou odpovídající produkci na hlavu, zatímco jak Čína tak Jižní Korea dosáhla stejného výsledku asi za deset let. Nedojde-li k nějakému regionálnímu rozvratu, za čtvrt století Azie pravděpodobně předstihne Ameriku a Evropu v celkové hrubé produkci.

Ovšem kromě toho, že se stává světovým středem přitažlivosti je Azie též potenciálním politickým vulkánem. I když překonává Evropu v hospodářském vývoji, Azie je pozoruhodně zaostalá v politickém vývoji oblasti. Postrádá spolupracující mnohostranné struktury, které tak ovládají evropský politický prostor a které rozřeďují, pohlcují a obsahují tradičnější evropské územní, etnické a národní konflikty. V Azii není nic podobného jako Evropská Unie nebo NATO. Žádná ze tří místních regionálních asociací — ASEAN (Association of Southeast Asian Nations, Asociace nejjižnějších azijských národů),ARF (Asia Regional Forum, Azijské regionální fórum, platforma pro politický a bezpečnostní dialog) a APEC (Asia-Pacific Economic Cooperation Group, Azijsko-tichooceánská skupina pro hospodářskou spolupráci) — jen vzdáleně napodobují síť mnohostranných a oblastních vazeb spolupráce, které drží Evropu pohromadě.

Naopak Azie je dnes místem největší koncentrace rodícího se a nedávno probuzeného masového nacionalizmu podporovaného náhlým přístupem ke sdělovacím prostředkům, hyperaktivovaným rostoucími společenskými požadavky vytvářenými rostoucí hospodářskou prosperitou, stejně jako rozšiřováním nerovností ve společenském bohatství , vystavený pronikání politické mobilizace zásluhou explozivního růstu jak obyvatelstva tak urbanizace. Tato podmínka se stává ještě osudovější zásluhou stupně azijského zbrojení. V roce 1995 se oblast stala — podle Mezinárodního institutu strategických studií — největším světovým dovozcem zbraní a překonal Evropu a Střední Východ.

Hranice a územní spory v Jihovýchodní Azii
1. Čínský nárok
2. Indický nárok
3. Čínský nárok
4. Čínsko-vietnamské hraniční třenice
5. Ostrovy Paracel 
6. Ostrovy Spratly
7. Ostrov Prates
8. Ostrovy Senkaku / Diaoyutai 
9. Skály Uancourr
10. Rozdělená Korea
11. Jižní Kurilské ostrovy


Stručně řečeno, Východní Azie kypí dynamickou aktivitou, která byla dosud namířena do mírumilovných směrů zásluhou rychlého tempa oblasti hospodářského růstu. Ale tento bezpečný ventil by mohl být v některém okamžiku překonán rozpoutaným politickým nadšením jakmile by dosáhlo nějakého bodu vzplanutí, dokonce i poměrně banálního. Možnost takového bodu vzplanutí je přítomna ve velkém počtu sporných záležitostí, z nichž je každá využitelná k demagogickému využití a tak potenciálně výbušná:

Azijské ozbrojené síly
(Čísla v závorkách přestavují pokročilé systémy)
  Personál

celkem
 Tanky

celkem
Stíhačky

celkem
Hladinové
lodě

celkem
Ponorky

celkem
Čína 3 030 000 9400 (500) 5224 (124) 57 (40) 53 (7)
Pákistán 577 000 1890 (40) 336 (160)  11 (8) 6 (6)
Indie  1 100 000 3500 (2700) 700 (374)  21 (14) 18 (12)
Thajsko  295 000 633 (313) 74 (18)  14 (6) 0 (0)
Singapur  55 500 350 (0) 143 (6)  0 (0) 0 (0)
Severní Korea  1 127 000 4200 (2225) 730 (136)  3 (0) 23 (0)
Jižní Korea  633 000 1860 (450) 334 (231)  17 (9) 3 (3)
Japonsko  237 000 1200 (929) 324 (231)  62 (40) 17 (17)
Taiwan  442 000 1400 (0) 460 (10)  38 (11) 4 (4)
Vietnam  857 000 1900 (400) 240 (0)  7 (5) 0 (0)
Malajzie  114 000 26 (26) 50 (0)  2 (0) 0 (0)
Filipíny  106 500 41 (0) 7 (0)  1 (0) 0 (0)
Indonézie  270 900 235 (110) 54 (12)  17 (4) 2 (2)
Taiwan má 150 F-16, 60 Mirage a 130 dalších tryskových stíhaček objednaných a několik námořních lodí ve výstavbě
Malajzie nakupuje 8 F-18 a možná IS MiG-29
Pozn: Personálem je jsou myšleni všichni aktivní vojáci, tanky jsou hlavní bitevní tanky a lehké tanky, stíhačky jsou vzduch-vzduch a útočná letadla, hladinové lodě jsou dopravníky, motorové lodě, torpédoborce a  fregaty, ponorky jsou všech typů. Pokročilé systémy jsou nejdříve navrženy ve středu 60-tých let s pokročilými technologiemi jako jsou laserové vyhledavače pro tanky.
Zdroj: General Accounting Office report, "Impact of China's Military Modernization in the Pacific Region, červenec 1995.

 Rozdělení moci v oblasti je též nevyvážené. Čína s jaderným arzenálem a svými ohromnými ozbrojenými silami je jasně převládající vojenskou silou (viz tabulku). Čínské námořnictvo již přijalo strategickou doktrínu „aktivní obrana pobřeží“ a snaží se získat během posledních patnácti let oceánskou schopnost „účinné kontroly moří až po prvý řetěz ostrovů“, čímž míní Taiwanský průliv a Jihočínské moře. Japonské vojenské schopnosti se pro jistotu též zvětšují a pokud jde o kvalitu, nemají regionálního soupeře. V současnosti ovšem nejsou japonské ozbrojené síly nástrojem zahraniční politiky a jsou častěji vnímány jako rozšíření americké vojenské přítomnosti v oblasti.

Vývoj Číny již pobídl jeho jihovýchodními sousedy, aby byli pozornější k čínským záležitostem. Stojí za zmínku, že během minikrize počátkem roku 1996 týkající se Taiwanu (ve které Čína provedla několik ohrožujících vojenských cvičení a zatarasila vzdušný a mořský přístup do oblasti blízko Taiwanu zabraňující demonstrativní rozmístění amerického námořnictva) thajský ministr zahraničí narychlo prohlásil, že takový zákaz byl normální, jeho indonézský kolega prohlásil, že to byla čistě čínská záležitost a Filipíny a Malajsie prohlásily politiku neutrality v této věci.

Neexistence oblastní rovnováhy moci v nedávných letech pobídlo jak Austrálii tak Indonézii — dříve navzájem spíše opatrné — zahájit rostoucí vojenskou koordinaci. Obě země dělaly malé tajemství ze svého znepokojení z dlouhodobých vyhlídek na čínskou oblastní vojenskou nadvládu a na přetrvávající moc Spojených států jako bezpečnostního garanta oblasti. Tato záležitost též způsobila, že Singapur začal zkoumat těsnější bezpečnostní spolupráci s těmito národy. Ve skutečnosti se po celé oblasti stalo ústřední otázkou: „Jak dlouho může mír v oblasti na světě nejlidnatější a stále vyzbrojenější zajistit sto tisíc amerických vojáků a jak dlouho tu v každém případě mohou zůstat?“ Je to tato zranitelná situace rostoucího nacionalizmu, rostoucí populace, výbušných očekávání a překrývajících se mocenských snah, co způsobuje, že na východoazijské pevnině nastávají tektonické posuny?

Tyto tektonické posuny dávají další hlediska k těm dvěma ústředním záležitostem uvedeným na počátku této kapitoly.

Čína: ne globální ale regionální

Historie Číny je historií národní velikosti. Současný silný nacionalizmus čínského lidu je nový nejen svou společenskou pronikavostí, ale využívá vlastní identifikaci a city nebývalého počtu Číňanů. Již to není jev omezený převážně na studenty, kteří na počátku tohoto století vytvořili předchůdce Kuomintangu a Čínské komunistické strany. Čínský nacionalizmus je dnes masovým jevem určujícím povědomí nejlidnatějšího státu na světě.

Toto povědomí má hluboké historické kořeny. Historie předem připravila čínskou elitu k tomu pokládat Čínu za přirozený střed světa. Ve skutečnosti čínský výraz pro Čínu — Chung-kup neboli „Království středu“ — vyjadřuje jak ústřední postavení Číny ve světových záležitostech tak důležitost národní jednoty. Z tohoto pohledu též vyplývá hierarchické šíření vlivu ze středu na okraje, a tak Čína jako střed očekává od ostatních úctu.

Navíc od nepaměti měla Čína s ohromnou populací svéráznou a hrdou vlastní civilizaci. Tato civilizace byla vysoce pokročilá ve všech oblastech: filosofii, kultuře, umění, společenské praxi a politické moci. Číňané si to připomínají, že zhruba do roku 1600 Čína vedla svět v zemědělské produkci, průmyslových inovacích a životních standardech. Ale na rozdíl od Evropy a islámské civilizace, které byly vytvořeny z nějakých sedmdesáti sedmi samostatných států, Čína je připomínána po většinu své historie jako jeden stát, který v době amerického vyhlášení samostatnosti již zahrnoval více než 200 milionů lidí a byl hlavní světovou výrobní mocností.

Z tohoto pohledu Čína upadla ze své velikosti — posledních 150 let čínského ponížení je vybočením a znesvěcením zvláštní čínské kvality a osobní urážkou každého jednotlivého Číňana. Musejí být vymazána, jejich viníci si zaslouží potrestání. Tito viníci byli v různém stupni čtyři: Velká Británie, Japonsko, Rusko a Amerika — Velká Británie kvůli Opiové válce a následném hanebném ponížení Číny; Japonsko kvůli jeho ničivým válkám trvajícím v posledním století, jejichž výsledkem bylo strašné (a dosud neodpuštěné) postižení utrpením všech Číňanů; Rusko kvůli trvajícímu pronikání na čínské území na severu a rovněž kvůli Stalinově pánovité necitlivosti vůči čínskému sebevědomí; a nakonec Amerika kvůli její azijské přítomnosti a podpoře Japonska, což vše stojí v cestě čínských zahraničních snah.

Z čínského pohledu byly dvě z těchto čtyř mocností již potrestány, tak řečeno, historicky. Velká Británie již není impériem a stažení britské vlajky Union Jack v Hong Kongu navěky uzavřelo tuto bolestivou kapitolu. Rusko zůstává hned za dveřmi, i když ponížené ve velikosti, významu a území. Jsou to Amerika a Japonsko, které stavějí před Čínu největší problémy, a je to interakce s nimi, co skutečně určuje regionální a globální roli Číny. 

Toto určení bude v první řadě záležet na tom, jak se Čína sama rozvine, jak silnou se jako hospodářská a vojenská mocnost skutečně stane. V této věci je předpověď pro Čínu obecně slibná, i když ne bez určitých nejistot a kvalifikací. Jak rychlost čínského hospodářského růstu tak rozsah zahraničních investicí v Číně — vše mezi nejvyššími na světě — poskytne statistický základ pro tradiční předpověď, že během dvou desetiletí se Čína stane globální mocností zhruba na roveň se Spojenými státy a Evropou (za předpokladu, že se ta poslední dále sjednotí a rozšíří). Čína by potom mohla mít HDP významně převyšující Japonsko a též významně převýší Rusko. Hospodářský mechanizmus by dovolil Číně získat vojenskou moc v rozsahu, který by byl zastrašující pro všechny její sousedy, snad i geograficky pro vzdálenější protivníky čínských snah. Dále posílena připojením Hong Kongu a Macaa a snad též politickým podřízením Taiwanu získá Velká Čína nejen nadvládu na Dálném Východě, ale též jako světová velmoc první třídy.

Ale existují úskalí pro každou takovou předpověď nevyhnutelné obnovy „Království středu“ jako ústřední globální mocnosti, z nichž nejběžnější se týkají mechanického spoléhání na statistické pohledy. Právě tu chybu učinili nedávno ti, kdo předpovídali, že Japonsko by nahradilo Spojené státy jako hlavní světové hospodářství a že Japonsko je předurčeno stát se novou supervelmocí. Tento pohled chyboval, když nebral v úvahu jak faktor hospodářské zranitelnosti Japonska tak problém politické nespojitosti — a stejnou chybu dělají ti, kteří prohlašují a dokonce se obávají nevyhnutelné skutečnosti, že Čína se stane světovou mocností.

Především není zdaleka jisté, že rychlost výbušného růstu Číny je možno udržet po příští dvě desetiletí. Hospodářské zpomalení nelze vyloučit, a to by samo o sobě zpochybnilo tradiční předpovědi. Ve skutečnosti to, aby tato rychlost zůstala trvalá po historicky delší období, by vyžadovalo neobvykle šťastnou kombinaci schopného národního vedení, politický klid, domácí společenskou disciplínu, vysokou míru úspor, trvající velmi vysoký tok zahraničních investic a regionální stabilitu. Dlouhotrvající kombinace těchto pozitivních faktorů je problematická.

Nadto vysoká rychlost růstu bude pravděpodobně vyvolávat politické postranní jevy, které omezí její volnost jednání. Čínská spotřeba energie již dnes přerůstá množství, které převyšuje domácí výrobu. Tento nadbytek  bude dále růst, zejména pokud čínská rychlost růstu bude nadále vysoká. Totéž platí o potravinách. I kdyby se čínský demografický růst zpomalil, čínské obyvatelstvo stále rychle narůstá, a tak se dovoz potravin stává stále důležitější pro vnitřní blahobyt a politickou stabilitu. Závislost na dovozu nejen způsobí napětí u čínských hospodářských zdrojů kvůli vyšším cenám, ale učiní Čínu zranitelnější vnějšími tlaky.

Vojensky by se mohla Čína částečně kvalifikovat jako globální mocnost, pokud by sama velikost jejího hospodářství a její rychlost růstu umožnila jejím vládcům odvést významnou část HDP země, aby si zachovala hlavní růst a modernizaci čínských ozbrojených sil včetně další výstavby jejího strategického jaderného arzenálu. Ovšem pokud bude tato snaha nadměrná (a podle západních odhadů uprostřed 90-mých let to již spotřebovávalo kolem 20 procent čínského HDP), mělo by to stejný negativní vliv na dlouhodobý hospodářský růst Číny, jaký měla neúspěšná snaha Sovětského svazu soutěžit ve zbrojení se Spojenými státy na sovětské hospodářství. Dále hlavní čínská snahu v této oblasti by pravděpodobně urychlilo vyvažující japonské zbrojení, které by negovalo některé politické výhody rostoucí čínské vojenské dovednosti. A nelze ignorovat, že mimo to jsou jaderné síly. Čína asi nebude mít za nějaký čas prostředky zvyšovat svou vojenskou moc nad regionální rámec.

Napětí v Číně by též zesílilo jako důsledek nutné nevyváženosti vysoce zrychleného hospodářského růstu, silně posilovaného nevyváženým využíváním předností jejích okrajových částí. Pobřežní Jih a Východ stejně jako hlavni městská centra — přístupnější pro cizí investice a zámořský obchod — měly  dosud hlavními užitek z působivého čínského hospodářského růstu. Naopak vnitrozemské zemědělské oblasti obecně a několik odlehlých regionů zejména zaostávaly (s více než 100 miliony nezaměstnaných zemědělců).

Výsledné rozladění nad regionální nerovností by začalo působit hněv nad společenskou nerovností. Rychlý růst Číny rozšiřuje sociální nerovnost při rozdělování bohatství. V jistém okamžiku, buď proto, že vláda může hledat, jak omezit takové rozdíly, nebo kvůli společenskému rozladění zdola, by regionální nerovnost a rozdíl v životní úrovni mohl ovlivnit politickou stabilitu země.

 Druhým důvodem pro opatrný skepticizmus ve věci širokých předpovědí o vývoji Číny během příští čtvrtiny století jako převládající mocnosti v globálních věcech je samozřejmě budoucnost čínské politiky. Dynamický charakter čínské nestátní hospodářské transformace včetně společenské otevřenosti zbytku světa není dlouhodobě ve vzájemném souladu s poměrně uzavřenou a byrokraticky tuhou komunistickou diktaturou. Přitom vyhlašovaný komunismus této diktatury je postupně méně věcí ideologického souhlasu a více věcí nezadatelných byrokratických zájmů. Čínské politické elity nadále zůstávají organizované do soběstačné tuhé disciplinované a monopolistické netolerantní hierarchie, která nadále rituálně prohlašuje svou věrnost dogmatu, který údajně opravňuje jejich moc, ale stejná elita již není společensky podložena. Současně se tyto dvě dimenze života budou čelně křížit, dokud se čínská politika nezačne postupně přizpůsobovat příkazům čínského hospodářství.

Proto se problému demokratizace nedá nekonečně vyhýbat, pokud Čína náhle neudělá stejné rozhodnutí jaké učinila v roce 1474: izolovat se od světa podobně jako současná Severní Korea. K tomu by Čína musela povolat zpět svých více než sedmdesát tisíc studentů, kteří v současnosti studují v Americe, vypudit zahraniční obchodníky, uzavřít své počítače a strhat satelitní antény z milionů čínských domů. Byl by to akt šílenství, připomínající kulturní revoluci. Snad na krátkou chvíli v kontextu domácího boje o moc by se dogmatické křídlo vládnoucí ale slábnoucí Čínské komunistické strany mohlo pokusit napodobit Severní Koreu, ale nebylo by to déle než na krátké období. Je více pravděpodobné než ne, že by to vyvolalo hospodářskou stagnaci a potom způsobilo politický výbuch.

V každém případě by vlastní izolace znamenala konec všech čínských snah nejen o globální mocnost, ale i o lokální nadřazenost. Kromě toho má země příliš mnoho v sázce v přístupu ke světu, a tento svět na rozdíl od roku 1474 je jednoduše příliš neodbytný, aby byla účinně vyloučená. Neexistuje žádná praktická hospodářsky produktivní a politicky životaschopná alternativa k tomu, aby se Čína otevřela světu.

Demokratizace tak bude stále více obcházet Čínou. Ani této věci ani spojeným otázkám lidských práv není možno se vyhýbat příliš dlouho. Příští pokrok Číny stejně jako její vzestup jako hlavní mocnosti tak bude záviset do značného stupně na tom, jak obratně vládnoucí čínské elity zvládnou tyto dva spojené problémy převzetí moci od současné generace vládců mladšími týmy a jak se vyrovnají s rostoucími tlaky mezi hospodářstvím země a politickým systémem.

Čínští vůdci by snad mohli uspět při prosazování pomalého a evolučního přechodu k velmi omezenému volebnímu autoritářství, ve které je určitá politická volba na nižší úrovni tolerována, a teprve potom se přiklonit s opravdovějšímu politickému pluralizmu včetně většího důrazu na budoucí ústavní vládu. Takový řízený přechod by byl více v souladu s potřebami v rostoucí míře otevřené hospodářské dynamiky země než servání v údržbě výsadního monopolu Strany na politickou moc.

K uskutečnění takové řízené demokratizace by čínská politická elita musela být vedena se zvláštní dovedností, vedena pragmatickým obecným citem a zůstat poměrně sjednocenou a ochotnou předat část svého monopolu moci (a osobních privilegií) — zatímco obyvatelstvo by povětšinou muselo být jak trpělivé tak bez požadavků. Taková kombinace šťastných okolností se může ukázat jako obtížně dosažitelná. Zkušenost ukazuje, že tlaky na demokratizaci zdola, ať už od těch, kteří se cítí politicky potlačeni (intelektuálové a studenti) nebo hospodářsky využívaní (nová městská dělnická třída a vesnická chudina) mají obecně sklony předstihnout  ochotu vládců vzdát se. V určitém okamžiku politicky a společensky zklamaní v Číně pravděpodobně spojí své síly v požadavcích větší demokracie, svobody projevu a ohledu na lidská práva. To se nestalo na Náměstí nebeského klidu v roce 1989, ale mohlo by se to stát příště.

Proto není pravděpodobné, že Čína bude schopna se vyhnout fázi politického neklidu. Vzhledem k její velikosti, skutečnosti růstu regionálních rozdílů a odkazu nějakých padesáti let doktrinální diktatury by taková fáze mohla být rozkladná jak politicky tak hospodářsky. Dokonce i čínští vůdci samotní se zdají, že to očekávají, když interní studie Komunistické strany provedené počátkem 90-tých let předvídají možnost vážného politického neklidu. [52] Někteří čínští experti dokonce předvídali, že Čína by mohla projít několika historickými cykly vnitřní fragmentace, což by zastavilo pochod Číny k velikosti zcela. Ale pravděpodobnost takového extrémního vývoje je oslabován dvěma vlivy, masovým nacionalizmem a moderní komunikací, z nichž oba pracují ve prospěch jednotného čínského státu.

 Konečně existuje třetí důvod ke skepticizmu o výhledu čínského vzestupu v průběhu příštích nějakých dvaceti let jako skutečné velké — jak již někteří Američané hrozí — globální velmoci. I kdyby se Čína vyhnula větším politickým zvratům a kdyby si nějak dokázala udržet své mimořádné tempo hospodářského růstu po celou čtvrtinu století — a jsou to obojí spíše silná kdyby — byla by Čína stále poměrně velmi chudá. Dokonce ztrojnásobení HDP by zanechalo obyvatele Číny na nejnižší úrovni mezi světovými národy podle příjmů na obyvatele, nemluvě o skutečné chudobě podstatné části obyvatel.[53] Její srovnatelné údaje na obyvatele o dostupnosti telefonu, karet a počítačů jako samostatného spotřebitelského zboží by byly velmi nízké.

Shrňme to: dokonce v roce 2020 je velmi nepravděpodobné, že by se Čína stala opravdovou konkurenční globální velmocí v klíčových ukazatelích. I tak je Čína na dobré cestě stát se hlavní regionální mocností ve Východní Azii. Je již geopoliticky dominantní na pevnině. Její vojenská a hospodářská síla převyšuje její bezprostřední sousedy s výjimkou Indie. Je proto přirozené, že Čína se bude uplatňovat ve zvýšené míře regionálně, jak jí přikazuje její historie, poloha a hospodářství. 

Čínští studenti historie země vědí, že ještě nedávno v roce 1840 vláda Čínského impéria dosahovala do Jihovýchodní Azie, dolů k Malackému průlivu včetně Barmy, část dnešní Bangladéše a rovněž Nepál, části dnešního Kazachstánu, celé Mongolsko a oblast, který je dnes nazýván Ruské dálněvýchodní provincie, na sever tam, kde se Amur vlévá do Tichého oceánu (viz mapu Mandžuské říše v kapitole 1). Tyto oblasti byly buď pod nějakou formou čínské nadvlády nebo platily poddanské poplatky Číně. Francouzsko-britská koloniální expanze zbavila Čínu nadvlády nad Jihovýchodní Azií během let 1885-96, zatímco smlouvy vnucené Ruskem v letech 1858 a 1864 měly za následek ztrátu Severovýchodu a Severozápadu. V roce 1895 po čínsko-japonské válce Čína ztratila i Taiwan.

Je téměř jisté, že historie a geografie učiní pro Čínu stále naléhavějším — i z citových důvodů — případné znovusjednocení Taiwanu s pevninou. Je též rozumní očekávat, že Čína s tím, jak poroste její síla, učiní z tohoto cíle hlavní úkol během prvního desetiletí příštího století po hospodářském pohlcení a politickém strávení Hong Kongu. Snad by mírové sjednocení — možná že heslo „jeden národ, několik systémů“ (varianta hesla Teng Siao-pchinga z roku 1984 „jedna země, dva systémy“) — by mohlo oslovit Taiwan a neodradilo by Ameriku, ale jen pokud Čína bude úspěšná v zachování hospodářského pokroku a přijme důležité demokratizační reformy. Jinak dokonce regionálně vládnoucí Čína nemá dosud vojenské prostředky k prosazení své vůle, zejména čelit americkému odporu; v tomto případě je vše svázáno na pokračování burcování čínského nacionalizmu, který ztrpčuje americko-čínské vztahy.

Geografie je též důležitým faktorem určujícím čínský zájem o vytvoření spojenectví s Pákistánem a zřízením vojenské přítomnosti v Barmě. V obou případech je Indie geostrategickým cílem. Těsná vojenská spolupráce s Pákistánem zvýší bezpečnostní problémy Indie a omezí schopnost Indie ustavit se jako regionální hegemon v Jižní Azii a jako regionální soupeř Číny. Vojenská spolupráce s Barmou dává Číně přístup k námořním zařízením na několika barmských pobřežních ostrovech v Indickém oceánu a tak umožňuje další strategický vliv v Jihovýchodní Azii obecně a kontrolu v Malackém průlivu a geostrategického kontrolního  bodu v Singapuru a bude kontrolovat přístup Japonska ke Střednímu Východu a k evropským trhům.

Geografie s posilou historie též diktuje zájem v Koreji. Kdysi podrobený stát, sjednocená Korea jako rozšíření amerického (a nepřímo též japonského) vlivu nebude přijatelná pro Čínu. Přinejmenším by Čína trvala na tom, aby sjednocené Korea byla neutrálním nárazníkem mezi Čínou a Japonskem a též by očekávala, že historicky zakořeněné nepřátelství Koreje k Japonsku by samo o sobě vtáhlo Koreu do čínské sféry vlivu. V současnosti ovšem rozdělená Korea vyhovuje Číně nejlépe, a tak Čína asi nadále dávat přednost existenci severokorejského režimu.

Hospodářské úvahy též nutně ovlivní tlak na čínské regionální vztahy. V této věci rychle rostoucí potřeby nových energetických zdrojů již donutily Čínu trvat na hlavní roli v každém oblastním využívání pobřežních zásob Jihočínského moře Ze stejných důvodů začíná Čína jevit zvýšený zájem na nezávislosti středoazijských států bohatých na energii. V dubnu 1996 Čína, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán podepsaly společnou hraniční a bezpečnostní smlouvu a během návštěvy presidenta Ťiang Ce-mina v Kazachstánu v červenci téhož roku ujistila čínská strana, že podpoří „snahu Kazachstánu bránit svou nezávislost, suverenitu a územní celistvost“. To jasně ukázalo rostoucí zapojení Číny do geopolitiky Střední Azie.

Historie a hospodářství též vede ke zvýšení zájmu regionálně mocnější Číny o Ruský dálný východ. Od prvních dnů kdy Rusko a Čína sdílely formální hranice byla Čína hospodářsky dynamičtější a politicky silnější stranou. Pronikání čínských emigrantů a obchodníků do ruské oblasti již dosáhlo významného podílu a Čína se stává aktivnější v podpoře severovýchodní azijské hospodářské spolupráce a též zapojuje Japonsko a Koreu. V této spolupráci drží Rusko slabší kartu, zatímco Ruský dálný východ se stává stále hospodářsky závislejším na těsnějších vazbách s Mandžuskem.Podobné hospodářské síly též fungují na čínských vztazích s Mongolskem, které již není ruským satelitem a jehož formální nezávislost Čína zdráhavě uznala.

Čínská sféra regionálních zájmů se tedy vytváří. Sféru vlivu si ovšem nesmíme plést s oblastí výhradní politické nadvlády, jakou měl Sovětský svaz ve Východní Evropě. Ta je společensko-hospodářsky propustnější a politicky méně monopolní. Nicméně zahrnuje geografický prostor, ve kterém různé státy, když formulují svou vlastní politiku, berou zvláštní ohled na zájmy, pohledy a předpokládané reakce regionálně převládající mocnosti — snad sféra ohledu by byla přesnější formulací — a může být definována jako zóna, ve které první otázkou, kterou si pokládají v různých hlavních městech kolem každé určité otázky je „Co tomu říká Peking“.

Možný rozsah čínské sféry vlivu a body střetu
možné mocenské konflikty
regionálně dominantní Velká Čína
Velká Čína jako globální mocnost


Přiložená mapa vytyčuje pro příští čtvrtinu století možný rozsah regionálně dominantní Číny a též Číny jako globální mocnosti pro případ že — nehledě na uvedené vnitřní a vnější překážky — by se jí Čína skutečně stala. Regionálně dominantní Velká Čína, která by zmobilizovala politickou podporu svým ohromným bohatstvím, hospodářskou diasporou v Singapuru, v Bankoku, v Kuala Lumpuru, v Manile a v Djakartě, nemluvě o Taiwanu a Hong Kongu (viz poznámky s některými zarážejícími daty[54] ), která by pronikla jak do Střední Azie tak na Ruský dálný východ a dosáhla by tak svého dosahu jako Čínské impérium před 150. lety, dokonce by rozšířila svůj geopolitický dosah spojenectvím s Pákistánem. Jak Čína získává moc a význam, bohatí zahraniční Číňané by se mohli identifikovat stále více se snahami Číny a stali by se tak  mocným předvojem čínského imperiálního mechanizmu. Jihovýchodní azijské státy mohou shledat moudrým podřídit se čínskému politickému vnímání a hospodářským zájmům -- a oni to stále častěji dělají.[55] Podobně nové středoazijské státy stále více vidí Čínu jako mocnost, která sází na jejich nezávislost a na jejich roli nárazníků mezi Čínou a Ruskem.

Rozsah Číny jako globální mocnosti by nejpravděpodobněji zahrnoval podstatně hlubší jižní výběžek včetně Indonézie a Filipín vyvolaný skutečností, že čínské námořnictvo je hlavní sílou v Jihočínském moři. Taková Čína by se mohla pokoušet řešit otázku Taiwanu silou bez ohledu na postoj Ameriky. Na západě by mohl Uzbekistán, středoazijský stát nejrozhodnější odolávat ruskému zasahování do své bývalé imperiální domény, dát přednost  vyvažovat ho spojenectvím s Čínou, stejně jako Turkmenistán, a Čína by se též mohla více uplatňovat v etnicky rozděleném a národnostně zranitelném Kazachstánu. A Čína, která se tak stane jak politickým tak hospodářským obrem, by mohla též mohla promítat otevřenější politický vliv na Ruský dálný východ, zatímco podporuje sjednocení Koreje pod její ochranou (viz výše uvedená mapa).

Ale takto nafouklá Čína by též pravděpodobně zakoušela silnou vnější opozici. Předchozí mapa ukazuje, že na západě jak Rusko tak Indie by měly dobré geopolitické důvody spojit se při hledání, jak odvrátit čínskou hrozbu. Spolupráce mezi nimi by se pravděpodobně soustředila zejména na Střední Azii a Pákistán, kde by jejich zájmy Čína nejvíce ohrozila. Na jihu by byl odpor největší z Vietnamu a z Indonézie (s pravděpodobnou podporou Austrálie). Na východě by Amerika, nejspíše s podporou Japonska, reagovala nepřátelsky na čínské snahy získat nadvládu v Koreji a připojit Taiwan silou, akce, které by omezily americkou vojenskou přítomnost na Dálném Východě a destabilizovaly osamělé postavení Japonska.

Nakonec pravděpodobnost, že se uskuteční některý ze scénářů načrtnutých na mapě, nezáleží jen na vývoji samotné Číny, ale i na chování a vystupování Ameriky. Neangažovaná Amerika by přijala druhý ze scénářů raději, ale i plné uskutečnění toho prvého by vyžadovalo určité americké přizpůsobení a zdrženlivost. Číňané to vědí, a proto by se čínská politika měla soustředit zejména na ovlivnění jak amerického postoje, tak zejména důležitého americko-japonského spojenectví, a ostatní vztahy Číny takticky manipulovat se strategickými hledisky na mysli.

Hlavní čínské výhrady k Americe se ani tak netýkají toho, co Amerika právě činí, jako toho, čím Amerika dnes je a kde je. Amerika je vnímána jako současný světový hegemon, jehož samotná přítomnost v oblasti založená na dominantní postavení v Japonsku, potlačuje vliv Číny. Slovy čínského analytika zaměstnaného ve výzkumném křídle čínského ministerstva zahraničí: „Strategická snaha Spojených států je dosáhnout hegemonie na celém světě a nemůže trpět vznik nějaké velmoci na Evropském či Azijském kontinentě, která by ohrozila jejich vedoucí postavení.“ [56] A tak protože je tím, čím je, se Amerika stává nechtěným protivníkem spíše než jejím přirozeným spojencem.

 Proto úkolem čínské politiky — v souhlase se starobylou strategickou moudrostí mistra Sun-c’[57] — je využít americkou moc k mírové porážce americké hegemonie, ale bez probuzení všech skrytých japonských regionálních snah. K tomu musí čínská geostrategie sledovat dva cíle najednou, jak to trochu nepřímo určil v srpnu 1994 Teng Siao-pching: „Za prvé, čelit hegemonizmu a politice síly a zachovat světový mír, za druhé, vystavět nový mezinárodní politický a hospodářský řád.“ To prvé jako obvykle míří na Spojené státy a jeho účelem je omezení americké převahy a přitom pečlivě zabránit vojenským střetům, což by nakonec dovedlo Čínu k hospodářské moci, to druhé se snaží opravit rozdělení globální moci a využít nelibost některých klíčových států proti současnému nežádoucímu pořádku, ve kterém sídlí Spojené státy nahoře s podporou Evropy (nebo Německa) na samém západním okraji Eurazie a Japonskem na jejím východním okraji.

Druhý čínský cíl vyzývá Peking sledovat regionální geostrategii, která se snaží vyhýbat každému vážnějšímu konfliktu s jeho bezprostředními sousedy, i když nadále usiluje o regionální převahu. Taktické zlepšení čínsko-ruských vztahů přišlo právě včas, zvláště protože Rusko je dnes slabší než Čína.  Proto v dubnu 1997 se obě země spojily při odsuzování „hegemonizmu“ a prohlášením, že rozšíření NATO je „nepřípustné“.  Je ale nepravděpodobné, že by Čína vážně uvažovala o nějaké dlouhodobé rusko-čínské alianci proti Americe. To povede k prohloubení a rozšíření rozsahu americko-japonského spojenectví, které by chtěla Čína pomalu rozpustit, a které by též izolovalo Čínu od kriticky důležitých zdrojů moderní technologie a kapitálu.

Stejně jako u čínsko-ruských vztahů vyhovuje Číně zabránění všech přímých srážek s Indií, i když nadále trvá její těsná vojenská spolupráce s Pákistánem a Barmou. Politika otevřeného nepřátelství by měla záporný vliv na složité a takticky výhodné urovnání s Ruskem a současně by tlačilo Indii k větší spolupráci s Amerikou. V rozsahu, ve kterém Indie též sdílí zásadní a trochu protizápadní sklon proti existující globální „hegemoni“, je snížení čínsko-indického napětí též v souladu se širšími čínskými geostrategickými pohledy.

Stejné úvahy se obecně vztahují k pokračujícím čínským vztahům v Jihovýchodní Azii. I když jednostranně vznášejí své požadavky na Jihočínské moře, Číňané si současně pěstují vůdce z Jihovýchodní Azie (s výjimkou historicky nepřátelských Vietnamců) a využívají otevřeněji protizápadní pocity (zejména ve věci západních hodnot a lidských práv), které byly v minulých letech vyjadřovány vůdci Malajsie a Singapuru. Zvláště vítají občasná ostrá protiamerická vyjádření premiéra Datuka Nahathira z Malajsie, který v květnu 1996 na fóru v Tokiu dokonce veřejně zpochybnil potřebu americko-japonské obranné smlouvy a požadoval určení nepřítele, na obranu proti kterému je smlouva zaměřena a tvrdil, že Malajsie nemá nepřátele Číňané jasně počítají s tím, že jejich vliv automaticky vzroste po snížení americké přítomnosti.

Podobně se trpělivý tlak zdá motivem současné čínské politiky vůči Taiwanu. I když zaujímají nekompromisní postoj ve věci statutu Taiwanu — záležitost, která měla za vinu záměrně způsobení mezinárodních tlaků pro zpochybnění vážnosti Číny v této věci (jako v březnu 1996) — čínští vůdci podle všeho uvažují, že v současnosti nebudou nadále používat sílu k vynucení uspokojivého řešení. Domnívají se, že ukvapené spoléhání na sílu by jen posloužilo k ukvapené sebezničující srážce s Amerikou, která by posílila roli Ameriky jako regionálního mírotvorce. Nicméně, což Čína sama potvrdila, to jak byl účinně Hong Kong pohlcen Čínou, značně posílilo výhledy na vznik Velké Číny.

 Urovnání, které nastalo v čínských vztazích s Jižní Koreou je též nedílnou součástí politiky upevnění jejích křídel, aby se mohla účinněji soustředit na hlavní cíl. Vzhledem k historii a veřejným pocitům přispívá čínsko-korejské urovnání k omezení možné japonské regionální role a připravuje základ pro obnovení tradičnějších vztahů mezi Čínou a (buď sjednocenou nebo dosud rozdělenou) Koreou.

Důležitější je, že mírové rozšíření regionálního postavení Číny zajistí sledování hlavního cíle, který by čínský stratég Sun-c' zformuloval takto: oslabit americkou regionální moc do té míry, která by oslabenou Ameriku dovedla k potřebě mít regionálně dominantní Čínu za spojence a případně globálně mocnou Čínu za svého partnera. O tento cíl je nutno usilovat a dosáhnout způsobem, který by nepřivodil ani obranné rozšíření rozsahu americko-japonské aliance ani regionální nahrazení americké moci japonskou.

Pro dosažení hlavního krátkodobého cíle se Čína snaží zabránit upevňování a rozšiřování americko-japonské bezpečnostní spolupráce. Čína se zvláště ulekla počátkem roku 1996 naznačeného rozšíření americko-japonské bezpečnostní spolupráce z užší formy „dálný východ“ na širší „azijsko pacifický“,  když v tom viděla nejen bezprostřední hrozby čínským zájmům, ale i výchozí bod pro Amerikou ovládaný azijský systém bezpečnosti s cílem potlačení Číny (kde bude Japonsko živoucím oporným bodem[58] stejně jako Německo v NATO během Studené války). Smlouva byla v Pekingu chápána jako usnadnění případného vzniku Japonska jako hlavní vojenské mocnosti, snad dokonce schopné spoléhat se na sílu k řešení hlavních vlastních hospodářských a námořních sporů. Čína tak málem energicky rozdmýchala silný azijský strach z určité vojenské role Japonska v oblasti, aby omezila Ameriku a zastrašila Japonsko.

Ovšem dlouhodobě nesmi podle čínských strategických propočtů americká hegemonie trvat. I když někteří Číňané, zejména mezi vojáky, mají sklon vidět Ameriku jako nesmiřitelného odvěkého nepřítele Číny, převažující očekávání v Pekingu říká, že Amerika se stane regionálně izolovanější kvůli svému převažujícímu spoléhání na Japonsko, a proto americká závislost na Japonsku  nadále poroste, stejně jako americko-japonské rozpory, a že se Amerika bojí japonského militarizmu. A to umožní Číně, aby se hrála play off Ameriky a Japonska proti sobě, jako to udělal dříve Čína v případě Spojených států a Sovětského svazu. Z pohledu Pekingu přijde čas, kdy si Amerika uvědomí, že — pokud chce zůstat vlivnou azijsko-pacifickou mocností — nemá jinou možnost obrátit se pro svého přirozeného partnera na azijskou pevninu.

Japonsko: ne regionální, ale mezinárodní

To, jak se vyvinou americko-japonské vztahy, je dnes rozhodující dimenzí pro geopolitickou budoucnost Číny. Od konce čínské občanské války v roce 1949 byla americká politika na Dálném Východě založena na Japonsku. Jako prvotní místo pro americkou okupační armádu se Japonsko stalo základnou pro americkou politickou a vojenskou přítomnost v azijsko-tichooceánské oblasti a americkým hlavním důležitým globálním spojencem, a přesto bezpečnostním protektorátem. Vzestup Číny ovšem přinesl otázku, zda — a s jakým koncem — mohou těsné americko-japonské vztahy přetrvat v proměnném regionálním kontextu. Role Japonska v protičínské alianci by byla jasná, ale jakou by byla role Japonska, pokud vzestup Číny má být nějakým způsobem přijmut a omezí americkou nadřazenost v oblasti?

Podobně jako Čína je Japonsko národní stát se silně zakořeněným pocitem jedinečného charakteru a zvláštního statutu. Jeho dosavadní historie, dokonce imperiální mytologie, předem připravila velmi pracovitý a disciplinovaný japonský lid, aby na sebe pohlížel jako na nadaný zvláštním vznešeným životním stylem, který Japonsko nejprve bránilo pyšnou izolací, a potom, když je svět oklamal v devatenáctém století, napodobením evropských impérií ve snaze vytvořit své vlastní na azijské pevnině. Pohroma 2. světové války soustředila japonský lid ne jediný cíl hospodářského zotavení, ale současně ho znejistilo pokud jde o širší poslání jeho země.

Současné americké obavy z dominantní Číny jsou vzpomínkou na poměrně nedávnou americkou paranoiu kvůli Japonsku. Japanofobie přešla na sinofobii. Před pouhým desetiletím předpovědi o japonském nevyhnutelném a hrozícím vzestupu jako světového „superstátu“ — připraveného nejen svrhnout Ameriku (a dokonce jí vykoupit!), ale přinést nějakou formu „Pax Nipponica“ [japonského míru] — to byla opravdová domácí bouda mezi americkými komentátory a politiky. Ale ne mezi Američany. Samotní Japonci se brzy stali horlivými imitátory se sérií bestselerů v japonštině předkládajících myšlenku, že Japonsko je předurčeno porazit Spojené státy v soupeření ve vysoké technice a že se Japonsko brzy stane střediskem globálního „informačního impéria“, zatímco Amerika údajně sklouzává k úpadku kvůli historické únavě a společenské pohodlnosti.

Tyto lehkověrné analýzy zatemňovaly stupeň, podle kterého Japonsko bylo a zůstává zranitelnou zemí. Je zranitelné tím nejmenším narušením pravidelného globálního toku zdrojů a obchodu, nemluvě o globální stabilitě obecně a je obklopeno objevující se domácí slabosti — demografickou, společenskou a politickou. Japonsko je současně bohaté, dynamické a hospodářsky silné, ale je regionálně izolované a politicky omezené bezpečnostní závislostí na mocných spojencích, které se stávají hlavními strážci globální stability (na níž Japonsko tolik závisí) stejně jako hlavní hospodářský soupeř Japonska.

Není pravděpodobné, že by Japonsko v současném  postavení — na jedné straně jako globálně respektovaný hospodářský motor, na druhé straně jako geopolitické prodloužení americké moci — zůstalo přijatelné nové generaci Japonců, kteří již nejsou poznamenáni a zahanbeni zkušeností z 2. světové války. Jak kvůli historii tak kvůli sebeúctě je Japonsko zemí ne zcela spokojenou s globální situací, i když umírněnějším způsobem než Čína. Pociťují s jistým uspokojením, že jsou oprávněni k formálnímu uznání jako světová mocnost, ale jsou si vědomi, že regionálně užitečná (a pro jeho azijské sousedy uklidňující) bezpečnostní závislost na Americe brání tomuto uznání.

Nadto rostoucí moc Číny na azijské pevnině spolu s výhledem na její vliv se může brzy rozšířit do přímořských oblastí s hospodářskou důležitostí pro Japonsko, posílí japonský pocit nejistoty o geopolitické budoucnosti země. Na jedné straně existuje v Japonsku silná kulturní a citová vazba s Čínou stejně jako skrytý pocit společné azijské identity. Někteří Japonci mohou též pociťovat, že vzestup silné Číny má prospěšný vliv na posílení důležitosti Japonska pro Spojené státy, když je americká regionální svrchovanost omezena. Na druhé straně pro mnohé Japonce je Čína tradiční soupeř, bývalý nepřítel a možná hrozba stabilitě oblasti. To činí bezpečnostní vazbu s Amerikou důležitější než dříve, i kdyby to posílilo nelibost některých nacionalističtějších Japonců nad nežádoucími omezeními japonské politické a vojenské nezávislosti.

Existuje vnější podobnost mezi situací Japonska v eurazijském Dálném Východě a Německa v eurazijském Dálném Západě. Obě jsou hlavními regionálními spojenci Spojených států. Vskutku je americká moc v Evropě a Azii odvozena přímo z těsného spojenectví s těmito dvěma zeměmi. Obě mají solidní vojenské vybavení, ale žádná není v této věci nezávislá: Německo je omezeno vojenskou integrací do NATO, zatímco Japonsko je omezeno svým vlastním (ač Američany navrženým) ústavním omezením a americko-japonskou bezpečnostní smlouvou. Obě jsou obchodními a finančními motory, regionálně dominantní a též významné v globálním měřítku. Obě je možno klasifikovat jako kvazi-globální mocnosti a oběma vadí pokračující popírání jejich formálního uznání získáním stálých křesel v Radě bezpečnosti OSN.

Ale rozdíly v jejich vzájemných geopolitických podmínkách jsou naplněny možnými významnými následky. Skutečný vztah Německa k NATO klade zemi na rovno s jejími hlavními evropskými spojenci a podle Severoatlantické smlouvy má Německo formálně obrácenou obranou povinnost se Spojenými státy. Americko-japonská bezpečnostní smlouva stanovuje americký závazek bránit Japonsko, ale nezajišťuje (i když jen formálně) použití japonského vojska při obraně Ameriky. Smlouva vlastně stanoví ochranný vztah.

Kromě toho Německo se svým aktivním členstvím v Evropské unii a v NATO již není vnímáno jako hrozba těmi sousedy, kteří byli v minulosti oběťmi jeho agrese, ale místo toho je vnímáno jako žádoucí hospodářský a politický partner. Někteří dokonce vítají možný vznik Německem vedené Mitteleuropy s Německem braným jako regionální mocnost. Ale to je daleko od případu azijských sousedů Japonska, kteří skrývají trvající nepřátelství k Japonsku od 2. světové války. Přispívá k tomu faktor sousedského odporu k uznání jenu, který nejen budil hořké stížnosti , ale byl dokonce překážkou smíření s Malajsií, s Indonézií, s Filipínami s dokonce s Čínou, jejíž dlouhodobé dluhy jsou z 30 procent v jenech.

Japonsko nemá v Azii též ekvivalent německého soupeře Francie: tj. opravdového více méně rovného regionálního partnera. Připusťme, že je tu silná kulturní blízkost k Číně smíšená snad s pocitem viny, ale tato blízkost je politicky nejasná, protože žádná strana nevěří té druhé a žádná není připravena přijmout regionální vedení té druhé. Japonsko nemá též žádný ekvivalent německého partnera Polska: tj. slabšího ale geopoliticky důležitého souseda, s kterým se smíření a dokonce spolupráce stává skutečností. Snad Korea, zvláště po případném sjednocení, by mohla být ekvivalentem, ale japonsko-korejské vztahy jsou dobré jen formálně, s korejskými vzpomínkami na minulou nadvládu a japonským pocitem kulturní nadřazenosti bránící každému skutečnému společenskému vyrovnání. [59] Nakonec, vztahy Japonska s Ruskem byly mnohem chladnější než německé, Rusko stále drží silou Jižní Kurily, které obsadilo po 2. světové válce, což zmrazuje rusko-japonské vztahy. Stručně řečeno, Japonsko je politicky izolované ve své oblasti, zatímco Německo ne.

Kromě toho Německo sdílí se svými sousedy jak společné demokratické principy, tak širší evropské křesťanské dědictví. Též se snaží identifikovat a dokonce se povznést na celek větší než je samo, tedy na „Evropu“. Naopak tu není srovnatelná „Azie“. Ovšem ostrovní minulost Japonska a dokonce jeho současný demokratický systém mají tendenci oddělit ho od zbytku oblasti navzdory vzniku demokracie v několika azijských zemích v posledních letech. Mnoho azijců vnímá Japonsko nejen jako nacionalistického sobce, ale i jako přespříliš napodobující Západ a neochotné připojit se k nim ve zpochybňování pohledu Západu na lidská práva a důležitost individualizmu. A tak je Japonsko chápáno jako ne skutečně azijské mnohými aziaty a dokonce Západ se občas diví, do jakého stupně se Japonsko skutečně stalo Západem.

Výsledkem je, že ač je v Azii, není skutečně azijské. Tato skutečnost silně omezuje jeho geostrategické možnosti. Opravdová regionální možnost, ta regionálně převládajícího Japonska které zastiňuje Čínu — i když již není založena na japonské nadvládě jako spíše na vlídné Japonskem vedené regionální spolupráci — se nezdá životaschopná pro dané historické, politické a kulturní důvody. Dále Japonsko zůstává závislé na americké vojenské ochraně a mezinárodní podpoře. Odvolání nebo dokonce postupné oslabení americko-japonské bezpečnostní smlouvy by ponechalo Japonsko okamžitě zranitelným rozvraty, které by mohl přinést každý vážný případ regionálního nebo globálního nepokoje. Jedinou alternativou by bylo buď přijmout čínskou regionální nadvládu nebo provést mohutný — a nejen nákladný, ale též velmi nebezpečný — program vojenského přezbrojení.

Je pochopitelné, že mnozí Japonci shledávají současné postavení Japonska — současně kvaziglobální mocnost a bezpečnostní protektorát — jako nenormální. Ale vhodné a životaschopné alternativy k současnému uspořádání nejsou zřejmé. Dá se to vyjádřit tak, že čínské národní cíle, nehledě na nepřeberné  množství pohledů na určitá hlediska mezi čínskými stratégy, jsou rozumně jasné a regionální projevy čínských geopolitických snah je možno poměrně předvídat; japonské geostrategické pohledy bývají poměrně temné a nálada japonské veřejnosti méně jednoznačná.

Většina Japonců se domnívá, že by strategicky významná a neočekávaná změna kurzu mohla být nebezpečná. Může se Japonsko stát regionální mocností v oblasti, kde je dosud objektem odporu a kde se objevuje Čína jako regionálně převažující mocnost? A má se Japonsko prostě smířit s takovou rolí Číny? Může se Japonsko stát skutečnou komplexní globální mocností (ve všech jejích dimenzích) bez ohrožující americké podpory a nevzbudí dokonce regionální nenávist? A nehne se Amerika ve všech případech z Azie, a pokud ano, jaká bude její reakce na rostoucí vliv Číny na prioritu, kterou dosud klade na americko-japonské spojení? Po většinu Studené války nebyly takové otázky dokonce vznášeny. Dnes se stávají strategicky významné a jsou v Japonsku předmětem stále živějších debat.

Od 50-tých let je zahraniční politika Japonska vedena čtyřmi hlavními principy vyhlášenými premiérem Šigeru Jošidou. Jošidova doktrína  vyžadovala, že (1) Japonským hlavním cílem by měl být hospodářský rozvoj. (2) Japonsko by mělo být lehce vyzbrojeno a mělo by se vyhnout účasti v mezinárodních konfliktech. (3) Japonsko by mělo následovat politické vedení a přijmout vojenskou ochranu od Spojených států. (4) Japonská diplomacie by  měla být neideologická a měla by se soustředit na mezinárodní spolupráci. Ovšem jelikož mnozí Japonci též pociťovali neklid kvůli rozsahu japonského podílu na Studené válce, fikce částečné neutrality byla postupně pěstována. A tak již v roce 1981 ministr zahraničí Masajoši Ito byl nucen rezignovat, protože si dovolil používat výraz „aliance“ (domef) pro charakterizaci americko-japonských vztahů.

To je dnes bolestná minulost, Japonsko se potom obnovilo, Čína se sama izolovala a Eurazie byla polarizována. Naopak japonská politická elita nyní cítí, že bohaté Japonsko hospodářsky zapojené do světa nemůže nadále brát vlastní obohacení za hlavní cíl, aniž by provokovalo mezinárodní zášť. A dále hospodářsky výkonné Japonsko, zvláště takové, které konkuruje Americe, nemůže být prostým rozšířením americké zahraniční politiky, aniž by se současně vyhýbalo mezinárodní politické zodpovědnosti. Politicky vlivnější Japonsko, zvláště to, které se snaží o globální uznání (např. stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN) se nemůže vyhnout přijetí slibů o důležitějších bezpečnostních a geopolitických záležitostech ovlivňujících světový mír.

Jako důsledek bylo vidět šíření zvláštních studií a zpráv množstvím japonských veřejných a soukromých osob, stejně jako množství často kontroverzních knih dobře známých politiků a profesorů, ukazujících nové poslání pro japonské poválečné období. [60] Mnohé z nich obsahovaly úvahy o trvalosti a vhodnosti americko-japonské bezpečnostní aliance a obhajovaly aktivnější japonskou diplomacii, zejména vůči Číně, a energičtější vojenskou roli Japonska v oblasti. Pokud máme posoudit stav americko-japonského spojení na základě veřejného dialogu, byli bychom oprávněni k závěru, že uprostřed 90-tých let vztahy mezi oběma zeměmi došly do krizového stavu.

Ovšem na úrovni veřejné politiky byla vážně probíraná doporučení vcelku poměrně střízlivá, přiměřená a mírná. Extrémní názory — ty otevřeně pacifistické (s protiamerickým nádechem) nebo ty pro jednostranné a rozsáhlé vyzbrojení (vyžadující změnu ústavy a sledující podle všeho otevřený odpor vůči nepřátelské reakci Ameriky a oblasti) — si získaly jen několik příznivců. Veřejná výzva k pacifizmu, pokud vůbec, byla vidět v nedávných letech a jednostrannost a militarismus též nedokázaly získat veřejnou podporu navzdory obhajobě některými plamennými řečníky. Většina veřejnosti a určitě vlivná obchodní elita fyzicky cítí, že žádná z těchto možností není variantou reálné politiky a vlastně by ohrozila japonský blahobyt.

Politicky převládající veřejné diskuse se týkaly hlavně rozdílů v důrazu pokud jde o základní mezinárodní postavení Japonska s některými druhotnými variantami pokud jde o geopolitické priority. Široce vyjádřeno, je možno najít a označit tři hlavní orientace a možná čtyři varianty: nestydaté zastánce „Amerika jako prvá“, globální merkantilisty [61], proaktivní realisty a internacionální vizionáře. Ale po konečné analýze sdílejí všechny čtyři směry společný spíše obecný cíl a prosazují stejné ústřední hledisko: využít zvláštního vztahu ke Spojeným státům k získání globálního uznání Japonska s vyhnutím se azijského nepřátelství a bez předčasného ohrožení amerického bezpečnostního deštníku.

Prvá orientace bere za svůj výchozí bod tvrzení, že udržování existujících (a připusťme asymetrických) americko-japonských vztahů by mělo zůstat základem japonské geostrategie. Její zastánci si přejí spolu s většinou Japonců lepší mezinárodní uznání Japonska a více rovnosti v alianci, ale jejich hlavní článek víry vyjádřil premiér Kiiči Mijazawa v lednu 1993: „vyhlídky světa při přechodu do jednadvacátého století budou silně záviset na tom, zda si Japonsko a Spojené státy budou schopny zajistit vedení podle sdílené vize.“ Toto hledisko bylo hlavním mezi internacionalistickou politickou elitou a zahraničně politickými institucemi, které byly u moci v průběhu posledních dvou desetiletí. Na základě klíčových geostrategických otázek regionální role Číny a americké přítomnosti v Koreji podporovalo toto vedení Spojené státy, ale též vidělo svou roli jako zdroje omezení v každém americké snaze zaujmout konfrontační postoj vůči Číně. Ve skutečnosti, i když se tato skupina začala v rostoucí míře sklánět ke zdůrazňování potřeby těsnějších japonsko-čínských vztahů s důležitostí těsně pod důležitostí vazeb s Amerikou.

Druhá orientace nepopírá geostrategickou identifikaci japonské politiky s americkou, ale vidí, že nejlepší pro japonské zájmy je přímé uznání a přijmutí skutečnosti, že Japonsko je prvotně hospodářskou mocností. Tento pohled je nejčastěji spojen s tradičně vlivnými úředníku Ministerstva mezinárodního obchodu a průmyslu a s vedením obchodu a exportu. Z tohoto pohledu slouží relativní demilitarizace Japonska svému účelu. Zatímco Amerika zajišťuje bezpečnost země, Japonsko může svobodně provozovat politiku hospodářského růstu, která potichu zlepšuje jeho globální postavení.

V ideálním světě by se ta druhá orientace přikláněla dávat přednost politice de facto neutrality s Amerikou vyrovnávající regionální moc Číny a tak chránící Taiwan a Jižní Koreu, aby Japonsko uvolnila k pěstování těsnějších hospodářských vztahů s pevninou a s Jihovýchodní Azií. Ovšem za stávajících politických vztahů globální merkatilisté přijímají americko-japonské spojenectví jako nutné uspořádání včetně poměrně mírných rozpočtových nákladů pro japonské ozbrojené síly (které dosud příliš nepřevyšují 1 procento HDP země), ale nechtějí zatěžovat toto spojenectví žádnou regionálně důležitou záležitostí.

 Třetí skupina, proaktivní realisté, mají sklon být novým typem politických a geopolitických myslitelů. Věří, že bohaté a úspěšné demokratické Japonsko má příležitost i závazek být ve světě po Studené válce skutečně jiné. Touto cestou může dosáhnout globálního uznání, k jakému má Japonsko oprávnění jako hospodářský motor, který historicky patří mezi na světě několik málo velkých národů. Objevení takových silovějších japonských postojů naznačil v roce 1980 premiér Jasuhiro Nakasone, ale snad nejznámější výklad tohoto pohledu byl obsažen v kontroverzní zprávě Ozawovy komise publikované v roce 1994 a sugestivně nazvané „Plán pro nové Japonsko: přehodnocení národa“.

Byla nazvána po předsedovi komise Iochiro Ozawovi, rychle vycházejícímu centristickému politickému vůdci; zpráva obhajovala jak demokratizaci hierarchické politické kultury země, tak přehodnocení mezinárodního postavení Japonska. Naléhala, aby se Japonsko stalo „normální zemí“, a doporučovala uchování americko-japonského bezpečnostního spojení, ale také radila, že by Japonsko mělo opustit mezinárodní pasivitu a stát se aktivně zapojeným do globální politiky, zejména převzít vedení v mezinárodních snahách o udržení míru. Nakonec zpráva doporučila, aby ústavní omezení země o zahraniční kontrole japonských ozbrojených sil bylo opuštěno. 

Nevyjádřila se otevřeně, ale zdůraznění termínu „normální země“ mělo též význam významnějšího geopolitického osvobození od americké bezpečnostní pokrývky. Obhájci tohoto pohledu měli tendenci v této věci globální důležitosti tvrdit, že Japonsko by se nemělo rozpakovat hovořit za Azii a ne automaticky následovat americké vedení. Ale zůstali charakteristicky neurčití o tak citlivých záležitostech jako je rostoucí regionální role Číny nebo budoucnost Koreje a tak se příliš nelišili od svých tradicionalističtějších kolegů. A pokud jde o regionální bezpečnost, zastávali stále silnější sklon ponechat obě záležitosti primárně na Americe, zatímco Japonsko by mělo jen zprostředkující roli ve všem americkém úsilí.

V druhé polovině 1990-tých let začala tato proaktivní orientace převládat ve veřejném mínění a ovlivnila vytváření zahraniční politiky Japonska. V prvé polovině roku 1996 začala japonská vláda hovořit o japonské „nezávislé diplomacii“ (jishu gaiko), i když opatrný japonský ministr zahraničí se rozhodl přeložit tuto japonskou frází (a pro Ameriku méně dráždivý) termín „proaktivní diplomacie“.

Čtvrtá orientace, orientace mezinárodních vizionářů, nebyla příliš ovlivněna žádnou z těch předchozích., ale občas posloužila k vyjádření japonského pohledu idealističtějšími projevy. Bývá veřejně spojována s výjimečnými osobnostmi — jako je Akio Moritaz firmy Sony — který osobně dramatizoval důležitost Japonska pro neskrývanou odpovědnost za morálně žádoucí globální cíle. Často se odvolávali na pojem „nový globální řád“, vizionáři požadovali od Japonska — právě proto, že není vázáno geopolitickou zodpovědností — aby bylo vůdcem v rozvoji a pokroku skutečně  humánní agendy pro světovou společnost.

Všechny čtyři orientace souhlasí s klíčovou regionální věcí: vznik mnohostranné azijsko-tichomořské spolupráce je v zájmu Japonska. Taková spolupráce může přinést po čase kladný výsledek: může pomoci zapojit (a mírně omezit) Čínu, pomůže udržet Ameriku v Azii, i když postupně omezí její nadřazenost a může napomoci zmírnit protijaponský odpor a tak zvýšit vliv Japonska. I když není pravděpodobné vytvořit japonskou regionální sféru vlivu, může to poskytnout Japonsku určitý stupeň regionálního uznání, zejména v pobřežních přímořských zemích, které se mohou cítit nedobře kvůli rostoucí moci Číny.

Překryv mezi Velkou Čínou a americko-japonskou protičínskou koalicí
Americko-japonská protičínská koalice
Velká Čína jako globální mocnost


 Všechny čtyři pohledy též souhlasí,  že opatrné rozvíjení Číny má přednost před každou Amerikou vedenou snahou o přímou politiku z pozice síly. Ve skutečnosti pojem Amerikou provozované strategie ovládnutí Číny nebo jen myšlenka neformální vyvažující koalice podporované Japonskem a Amerikou omezuje ostrovní státy jako Taiwan, Filipíny, Brunej a Indonézii a nemá významnější přitažlivost pro instituce japonské zahraniční politiky. Z pohledu Japonska by snahy tohoto typu nejen vyžadovaly nekonečnou a silnou americkou vojenskou přítomnost jak v Japonsku tak v Koreji, ale — vytvořením výbušného geopolitického překrytí mezi čínskými a americko-japonskými regionálními zájmy (viz mapa) — by mohla vést k naplnění proroctví o srážce s Čínou. [62] Výsledkem by bylo zabránění postupnému zrovnoprávnění Japonska a ohrozilo by dálněvýchodní hospodářský blahobyt.

Málo oblíbený je opačný pohled na tutéž otázku: velké urovnání mezi Japonskem a Čínou. Regionální důsledky takové klasické obrácené aliance by byly příliš rušivé: vytlačení Ameriky z regionu stejně jako okamžité podřízení jak Taiwanu tak Koreje Číně a ponechání Japonska Číně na milost. To není přitažlivý projekt, bezpečný jen pro pár extrémistů. S Ruskem geopoliticky na okraji a historicky opovrhovaným zde není žádná možnost pro základní souhlas, a tak spojení s Amerikou zůstává pro Japonsko hlavní nutností. Bez ní si Japonsko nemůže zajistit trvalé dodávky ropy ani se ubránit před čínskými (a snad vbrzku i korejskými) jadernými bombami. Jediným skutečným politickým problémem je jak nejlépe udržovat americké spojení aby podpořily japonské zájmy.

Proto Japonsko doprovázelo americká přání rozšířit americko-japonskou vojenskou spolupráci včetně zdánlivě zvětšení rozsahu od úzké „dálněvýchodní“ k širší „azijsko-tichooceánské“ formulaci. V souhlase s tím počátkem roku 1996 ve svém přehledu tzv. Japonsko-americké obranné směrnici japonská vláda též rozšířila  svůj odkaz na možné využití japonských obranných sil z „Dálněvýchodní mimořádné situace“ na „Mimořádnou situaci v s Japonskem sousedící oblasti“, Japonská vůle vyhovět Americe v této věci byla též vedena vznikajícími pochybnostmi ve věci dlouhodobého zachování americké moci v Azii a s ohledem na vzestup Číny — a americké zdánlivé úzkosti nad ním — který by mohl nutit již někdy v budoucnosti Japonsko k nepříjemné volbě: postavit se s Amerikou proti Číně nebo se bez Ameriky spojit s Čínou.

Pro Japonsko zahrnuje toto základní dilema též historický příkaz: jelikož stát se hlavní regionální mocí není životaschopný cíl a jelikož bez regionální základný není dosažení globální moci nereálné, musí Japonsko docílit  status globálního vůdce prostřednictvím aktivního využití celosvětového udržování míru a hospodářského rozvoje. Využitím přednosti  americko-japonského vojenského spojenectví k zaručení stability Dálného Východu — ale aniž nechá vzniknout protičínské koalici — si může Japonsko bezpečně dosáhnout výrazného a vlivného globálního poslání jako mocnost, která podporuje vznik skutečně mezinárodní  a účinněji založené spolupráce. Japonsko by se tak stalo globálně vlivným ekvivalentem Kanady: státem, který má respekt pro konstruktivní použití bohatství a moci, ale před kterým nikdo nemá strach nebo odpor.

Americké geostrategické uspořádání

Úkolem americké politiky by mělo by být zajistit, že Japonsko provede takovou volbu aby vzestup Číny k regionální nadvládě nezabránil stabilní trojúhelníkové rovnováze východoazijské moci. Snaha ovládat jak Japonsko tak Čínu a udržovat stabilní třístranné vztahy, které též zahrnují Ameriku, bude vážně zatěžovat americkou diplomatickou zkušenost a politickou představivost. Zbavit se minulé fixace na hrozbu údajně představovanou japonským hospodářským vzestupem a vyhnout se strachu z čínské politické síly může dopomoci vnést chladný realizmus do politiky, která musí být založena na pečlivých strategických výpočtech: jak zaměřit japonskou energii mezinárodním směrem a jak řídit čínskou moc k regionálnímu urovnání.

Jedině tímto způsobem bude Amerika schopná vytvořit na východním pobřeží Eurazie geopoliticky sourodý ekvivalent své evropské role na západním okraji Eurazie, tj. strukturu regionální moci založenou na sdílených zájmech. Ovšem na rozdíl od evropského případu, demokratické předmostí na východní pevnině dosud nevzniklo. Místo toho musí posloužit na Dálném Východě přesměrovaná aliance s Japonskem též jako základna  pro americké vyrovnání s regionálně vládnoucí Čínou. Pro Ameriku vyplývá z analýzy obsažené v předchozích dvou sekcích několik důležitých geostrategických závěrů.

Převažující vědomí, že Čína je příští globální mocností vychází obavy o Číně a živí čínskou megalomanii. Strach z agresivní a nepřátelské Číny, která je dlouhodobě předurčena stát se globální velmocí, je přinejmenším předčasný a přinejhorším se může stát sebenaplňujícím proroctvím. Z toho plyne, že by bylo brzdou organizovat koalici určenou, aby zabránila Číně stát se globální mocností. Ta by jen zajistila, že regionálně vlivná Čína bude nepřátelská. Současně by taková snaha vnesla napětí  do americko-japonských vztahů, protože většina Japonců by se nejspíše stavěla proti takové koalici. Proto by Spojené státy měly upustit od tlaku na Japonsko přijmout větší obrannou zodpovědnost v azijsko-tichooceánském regionu. Snahy v tomto směru by jen překážely vzniku stabilních vztahů mezi Japonskem a Čínou a tak by též dále izolovaly Japonsko v oblasti.

A to přesně proto, že Čína se pravděpodobně vbrzku neobjeví jako globální mocnost — a protože právě z tohoto důvodu bylo nerozumné provádět politiku regionálního omezování Číny — je žádoucí brát Čínu za globálně významného hráče. Zapojení Číny do širší mezinárodní spolupráce a poskytnutí postavení, po jakém touží, může mít za následek obroušení ostrých hran čínských národních snah. Důležitým krokem v tomto směru bude zařazení Číny na každoroční setkání vedoucích zemí světa, tak zvané skupiny G-7, zejména pokud tam bude pozváno i Rusko.

I když se to nezdá, Čína nemá vlastně mnoho strategických možností. Pokračující čínský hospodářský úspěch zůstává silně závislý na toku západního kapitálu a technologií a na přístupu k zahraničním trhům, a to vážně omezuje možnosti Číny. Spojenectví s nestabilním a ochuzeným Ruskem by nerozšířila hospodářské a geopolitické výhledy Číny (a pro Rusko by to znamenalo podřízení Číně). Proto to není životaschopná geostrategická možnost, i kdyby takticky lákalo jak Čínu tak Rusko pohrávat si s touto myšlenkou. Čínská pomoc Iránu a Pákistánu má bezprostřednější regionální a geopolitický význam pro Čínu, ale neposkytuje východisko pro vážnější požadavek na postavení globální mocnosti. „Protihegemonistická“ koalice by se stala poslední možnou volbou, pokud by Čína začala pociťovat, že její národní nebo regionální snahy byly zablokovány Spojenými státy (s podporou Japonska). Ale byla by to koalice chudých, kteří by pravděpodobně zůstali chudí po delší dobu.

Velká Čína vzniká jako regionálně vládnoucí mocnost. Jako taková se může pokoušet vnucovat svým sousedům způsobem, který je regionálně destabilizující, nebo může být spokojena uplatňováním svého vlivu nepřímo v souladu s minulou historií Čínského impéria. Zda vznikne hegemonistická sféra vlivu nebo neurčitější sféra podřízenosti závisí částečně na tom, jak tvrdý a autoritativní zůstane čínský režim, a částečně na způsobu, jakým klíčoví vnější hráči, jmenovitě Amerika a Japonsko, budou reagovat na vznik Velké Číny. Politika prostého usmiřování by podpořila důraznější pozici Číny, ale politika pouhého bránění vzniku takové Číny by asi též způsobilo podobné důsledky. Pečlivé urovnání v některých věcech a přesné načrtnutí hranice u ostatních by mohlo zabránit všem extrémům.

V každém případě v některých oblastech Eurazie může Velká Čína mít geopolitický vliv, který je shodný s americkými geostrategickými zájmy v stabilní ale politicky pluralistické Eurazii. Např. rostoucí zájem Číny o Střední Azii nevyhnutelně omezí svobodu aktivity Ruska ve snaze najít nějakou formu nové politicky sjednocené oblasti pod kontrolou Moskvy. V tomto spojení a ve spojení týkajícím se Perského zálivu diktuje potřeba energie rostoucí Číny mít společné zájmy s Amerikou k zajištění volného přístupu k politické stabilitě v ropu produkujících oblastech. Podobně čínská podpora Pákistánu omezuje snahy Indie podřídit si tuto zemi a tlumí sklony Indie spolupracovat s Ruskem s ohledem na Afganistan a Střední Azii. Nakonec čínská a indická účast na rozvoji východní Sibiře může podobně napomoci zvýšit stabilitu oblasti. Tyto společné zájmy mohou být prozkoumány prostřednictvím trvalého strategického dialogu. [63]

Existují též oblasti, kde čínské snahy se mohou střetnout a americkými (a též japonskými) zájmy, zejména pokud tyto snahy jsou sledovány pomocí historicky známější silové taktiky. To se vztahuje zejména ke Středovýchodní Azii, k Taiwanu a ke Koreji.

Jihovýchodní Azie je potenciálně příliš bohatá, geograficky příliš rozčleněná a jednoduše příliš velká, aby byla snadno podřízena dokonce i mocnou Čínou — ale je též příliš slabá a politicky příliš fragmentovaná, aby se nestala přinejmenším sférou poddanosti pro Čínu. Regionální vliv Číny podporovaný čínskou finanční a hospodářskou přítomností ve všech zemích oblasti musí růst s rostoucí mocí Číny. Mnoho záleží na tom, jak Čína uplatňuje svou moc, ale není samozřejmé, že má Amerika nějaký zvláštní zájem stavět se proti ní přímo nebo se míchat do takových věcí, jak je spor o Jihočínské moře. Čína má významnou historickou zkušenost jak jemně ovládat nerovné (nebo poddanské) vztahy a bude zajisté ve vlastních zájmech Číny uplatnit sebekázeň aby zabránila strachu před čínským imperialismem. Tento strach by vyvolal vznik protičínské koalice (a některé náznaky toho již existují v rodící se indonézsko-australská vojenské spolupráci), která by potom nejspíše hledala podporu od Spojených států, od Japonska a od Austrálie.

Velká Čína, zejména po pohlcení Hong Kongu, bude téměř jistě energetičtěji hledat, jak dosáhnout sjednoceni Taiwanu s pevninou. Je důležité ocenit skutečnost, že Čína nebyla nikdy smířena s věčným oddělením Taiwanu. Proto tato záležitost okamžitě vyvolá čelnou americko-čínskou srážku. Její důsledky pro všechny dotyčné by byly zničující: hospodářské výhledy Čínu budou překaženy, americká vazba s Japonskem se stane mnohem napjatější a americké snahy vytvořit stabilní rovnováhu moci ve Východní Eurazii zkrachuje.

Proto je důležité docílit a udržovat v této věci naopak nejvyšší průzračnost. I když v dohledné budoucnosti bude asi Čína postrádat prostředky k účinnému donucování Taiwanu, Peking musí chápat — a být pevně přesvědčen — že americký souhlas s pokusem násilného znovupřipojeni Taiwanu provedený použitím vojenské síly by byl tak zničující pro americké postavení na Dálném východě, že Amerika by si prostě nemohla dovolit zůstat vojensky pasivní, kdyby Taiwan nebyl schopen chránit se sám.

Jinými slovy, Amerika by musela intervenovat ne kvůli samostatnosti Taiwanu, ale kvůli americkým geopolitickým zájmům v azijsko-tichooceánské oblasti. To je podstatný rozdíl. Spojené státy nemají samy osobě žádný zvláštní zájem o samostatný Taiwan. Oficiální pozice vlastně byla a měla by zůstat, že je tu jen jedna Čína. Ale když Čína volí znovusjednocení, může narazit na americké životní zájmy, a Číňané si toho jsou jasně vědomi.

Záležitost Taiwanu dává též Americe legitimní důvod pro vyzdvihování otázky lidských práv při jednání s Čínou, aniž by čelila obvinění z vměšování do jejích vnitřních záležitostí. Je dokonale vhodné opakovat Pekingu, že znovusjednocení by bylo provedeno jen pokud se Čína stane prosperující a demokratickou zemí. Jen taková Čína bude schopná připojit Taiwan a splynout s ním ve Velikou Čínu, která je též připravena být konfederací založenou na principu „jedna země, několik systémů“. V každém případě, protože kvůli Taiwanu je čínským vlastním zájmem rozšířit uznání lidských práv, a pro Ameriku je vhodné  dotýkat se toho. Současně sluší Spojeným státům — když dodržují své závazky Číně — zdržet se přímo či nepřímo podpory každé mezinárodní změny postavení Taiwanu. V 1990-tých letech některé Americko-Taiwanské oficiální kontakty budily dojem, že Spojené státy začaly mlčky pokládat Taiwan za samostatný stát a čínský hněv kolem toho byl pochopitelný, stejně jako čínské rozladění nad zesílením snahy taiwanských představitelů získat mezinárodní uznání pro taiwanskou nezávislost.

Spojené státy se proto nemusí stydět ujišťovat, že jejich postoj k Taiwanu by byl nepříznivě ovlivněn taiwanskými snahami změnit dávno ustavené a vědomé nejasnosti ovládající čínsko-taiwanské vztahy. Kromě toho kdyby Čína prosperovala a provedla demokratizaci a pokud by její pohlcení Hong Kongu nevyvolalo zhoršení lidských práv, americká podpora vážných dialogů přes průliv o termínech případného znovusjednocení by též pomohla tlaku na posílení demokratizace v Číně a současně podpořila širší strategické urovnání mezi Spojenými státy a Větší Čínou,

 Korea, geopoliticky pivotní stát v Severovýchodní Azii, by se opět mohla stát zdrojem sváru mezi Amerikou a Čínou a její  budoucnost bude též přímo ovlivňovat americko-japonské spojenectví. Dokud Korea zůstane rozdělená a potenciálně zranitelná válkou mezi nestabilním severem a stále bohatším jihem, americká armáda bude muset zůstat na poloostrově. Každé jednostranné americké stažení by pravděpodobně nejen urychlilo novou válku, ale pravděpodobně též signalizovalo konec americké vojenské přítomnosti v Japonsku. Je obtížné představit si Japonce, kteří nadále spoléhají na pokračující americké rozmístění na japonské půdě, po probuzení americkým opuštěním Jižní Koreje, Rychlé japonské ozbrojení by bylo pravděpodobně důsledkem s široce destabilizujícími důsledky v oblasti jako celku.

Znovosjednocení Koreje by ovšem pravděpodobně přineslo geopolitické dilema. Pokud by americká armáda mělo zůztat ve sjednoceno Koreji, byla by nevyhnutelně vnímána Čínou jako zaměřená proti ní. Je pochybné, zda by se Čína smířila se znovusjednocením za těchto podmínek. Pokud by znovusjednocení probíhalo po krocích včetně tzv. měkkého přistání, Čína by mu bránila politicky a podporovala by ty síly v Severní Koreji, které se nadále staví proti znovusjednocení. Kdyby toto znovusjednocení proběhlo násilně s „havarijním přistáním“ Severní Koreje, nelze vyloučit ani čínskou vojenskou intervenci. Z pohledu Číny by sjednocená Korea byla přijatelná, jen kdyby nebyla současně přímým rozšířením americké moci (s Japonskem v pozadí jako odrazištěm).

Ale znovusjednocená Korea bez amerických vojsk na své půdě by byla pravděpodobně přitahována nejprve k formě neutrality mezi Čínou a Japonskem, a potom postupně — ovlivněna zčásti zbylým ale stále silným protijaponským cítěním — k čínské sféře, a to buď politicky mnohem důraznějším vlivem nebo trochu jemnější poddaností. Potom by vznikla otázka zda by Japonsko nadále chtělo sloužit jako jediná azijská základna pro americkou moc. Přinejmenším by otázka mohla být rozhodující v japonské vnitřní politice. Každé výsledné zmenšení rozsahu americké vojenské přítomnosti na Dálném Východě by na oplátku učinilo udržování stabilní eurazijské rovnováhy moci těžším. Tyto úvahy tak posilují americké a japonské spoléhání na korejský status quo (v každém z případů z poněkud jiných příčin), a pokud by měl být status změněn, musí proběhnout ve velmi malých krocích, nejlépe nastavením a prohloubením americko-čínského regionálního urovnání.

Mezi tím by skutečné japonsko-korejské smíření významně přispělo k stabilnějšímu stavu oblasti pro každé případné znovusjednocení. Rozmanité mezinárodní komplikace, které by přineslo znovusjednocení Koreje by byly utišovány skutečným smířením mezi Japonskem a Koreou, majícím za výsledek stále přátelštější a pevnější politické vztahy mezi těmito dvěma zeměmi. Spojené státy by měly sehrát vážnou roli při prosazování smíření. Mnoho jednotlivých kroků, které byly učiněny před prvým německo-francouzským smířením, později mezi Německem a Polskem (např. počínaje společnými univerzitními programy až po společné vojenské jednotky) by mohlo být použito i v tomto případě. Komplexní a regionálně stabilizující japonsko-korejské partnerství by naopak zajistilo pokračování americké přítomnosti na Dálném Východě, dokonce snad i po sjednocení Koreje.

Snad není potřeba říkat, že těsné politické vztahy s Japonskem jsou americkým globálním geostrategickým zájmem. Ale otázka, zda Japonsko má být americkým vazalem, soupeřem nebo partnerem závisí na schopnosti Američanů a Japonců určit jasněji, jaké mezinárodní cíle by měly země mít společné a vyznačit jasněji dělicí čáru mezi geostrategickým posláním Ameriky na Dálném Východě a snahami Japonska o globální roli. Pro Japonsko, nehledě na domácí debaty o japonaké zahraniční politice, zůstává vztah s Amerikou ústředním signálem pro jeho vlastní pocit mezinárodního směřování. Desorientovaní Japonci se sklony buď ke znovuvyzbrojení nebo samostatné urovnání s Čínou budou poukazovat na konec americké role v Azijsko-tichooceánské oblasti a vylučovali by možnost vzniku regionálně stabilního trojúhelníkového uspořádání zahrnujícího Ameriku, Japonsko a Čínu, Ti by naopak vylučovali vytvoření Amerikou udržované politické rovnováhy po celé Eurazii.

Stručně řečeno, desorientovaní Japonci by byli jako velryba na pláži . házeli by sebou kolem bezmocně a nebezpečně. To by destabilizovalo Azii a nemohlo vytvořit životaschopnou alternativu k potřebné stabilizující rovnováze mezi Amerikou, Japonskem a Čínou. Jen prostřednictvím těsného spojenectví s Japonskem bude schopna Amerika urovnat čínské regionální snahy a omezit její svévolné projevy. Jen na tomto základě může být složité trojcestné urovnání — to, které zahrnuje globální moc Ameriky. Čínská regionální nadvláda a japonské mezinárodní vedení — to je žádoucí.

Z toho vyplývá, že v dohledné budoucnosti není žádoucí omezení existující úrovně amerických sil v Japonsku (a její rozšíření v Koreji). Ze stejných důvodů není žádoucí výrazné zvýšení geopolitického rozsahu a skutečné velikosti japonské vojenské síly. Významnější americké stažení by pravděpodobně spustilo velký japonský program zbrojení v souvislosti s narušenou strategickou desorientací, zatímco americký tlak na Japonsko vyžadující větší vojenskou roli může jen ohrozit vyhlídky na mezinárodní stabilitu, brání většímu regionálnímu urovnání s Velkou Čínou, odklání Japonsko od převzetí konstruktivnějšího mezinárodního poslání a tak komplikuje snahy o pěstování stabilního geopolitického pluralizmu v celé Eurazii.

Z toho též vyplývá, že Japonsko — pokud se má přiklonit ke světu a ne do Azie — musí dostat smysluplný podnět a zvláštní postavení, tak aby jeho vlastní národní zájmy byly dobře ošetřeny. Na rozdíl od Číny, která se může stát globální mocností tak, že se stane nejprve regionální mocností. Japonsko může získat globální vliv, když se vyvaruje snahy o regionální mocnost. A to vše činí důležitějším pro Japonsko pocit, že je americkým zvláštním partnerem s globálním posláním a že je to politicky uspokojivé a hospodářsky výhodné. Nakonec, Spojené státy udělají dobře, když uváží přijetí americko-japonské smlouvy o volném obchodu a tak vytvoří společný americko-japonský hospodářský prostor. Takový krok, formalizující rostoucí propojení obou hospodářství, by zajistil geopolitickou oporu jak pro pokračující americkou přítomnost ba Dálném Východě, tak konstruktivní globální zapojení Japonska.[64]

Na závěr: Pro Ameriku by mělo být Japonsko jeho živoucím a nejpřednějším partnerem při vytváření stále přátelštějšího a pronikavějšího systému globální spolupráce, ale ne primárně její vojenský spojenec pro každé uspořádání navržené k boji proti čínské regionální nadvládě. Ve skutečnosti by Japonsko mělo být globálním partnerem při přípravě nové agendy světových událostí. Regionálně převažující Čína by se měla stát americkou dálněvýchodní kotvou v tradičnější oblasti mocenské politiky a tak dopomáhat pěstovat eurazijskou rovnováhu sil s Velkou Čínou na eurazijském východě hrající v tomto ohledu roli zvětšení Evropy na eurazijský východ.

Kapitola 7

Závěr

Pro Spojené státy přišel čas zformulovat a provádět komplexní a dlouhodobou geostrategii pro celou Eurazii. Tato potřeba vyplývá ze vzájemného působení mezi dvěma základními skutečnostmi: Amerika je nyní jedinou globální supervelmocí a Eurazie je ústřední arénou zeměkoule. Proto to, co se stane s rozdělením moci na eurazijském kontinentě, bude mít rozhodující důležitost pro globální nadřazenost Ameriky a pro její historické dědictví.

 Americká globální nadřazenost je jedinečná ve svém rozsahu a charakteru. Je to hegemonie nového typu, která odráží mnoho rysů amerického demokratického systému: je pluralitní, propustná a pružná. Je docílená je v průběhu necelého století, a hlavním geopolitickým projevem této hegemonie je bezpříkladná role Ameriky na eurazijské pevnině, která byla dosud původem všech předchozích uchazečů o globální moc. Amerika je dnes eurazijským arbitrem a žádný větší eurazijský problém nemůže být řešen bez americké účasti nebo v rozporu a americkými zájmy.

To, jak Spojené státy ovládají a uspokojují klíčové geostrategické hráče na eurazijské šachovnici a jak vedou eurazijské klíčové geopolitické pivoty bude podstatné pro trvalost a stabilitu americké globální nadřazenosti. V Evropě jsou nadále klíčovými hráči Francie a Německo a americkým hlavním cílem by mělo být upevnit a rozšířit existující demokratické předmostí na západním okraji Eurazie. Na eurazijském Dálném Východě je pravděpodobně Čína rostoucím centrem a Amerika nebude mít politickou oporu na azijské pevnině, dokud americko-čínská shoda není úspěšně pěstována. Ve středu Eurazie zůstane prostor mezi rostoucí Evropou a regionálně stoupající Čínou politicky černou dírou, přinejmenším pokud si Rusko nerozhodne svůj vnitřní zápas o své postimperiální vlastní určení, zatímco oblasti na jihu od Ruska — Eurazijskému Balkánu — nebude hrozit stát se kotlem etnických konfliktů a soupeření velmocí.

V této souvislosti po nějaký příští čas — po více než generaci — pravděpodobně nebude postavení Ameriky jako světové hlavní mocnosti ohroženo žádnou prostou hrozbou. Žádný národní stát asi nebude stačit na Ameriku ne čtyřech klíčových dimenzích moci (vojenská, hospodářská, technická a kulturní), které dohromady vytváří rozhodný globální politický celek. Bez uváženého nebo neúmyslného amerického odstoupení je jedinou skutečnou alternativou americkému vedení v dohledné budoucnosti mezinárodní anarchie. V tomto ohledu je správné říkat, že Amerika se stala, jak to vyjádřil president Clinton, světově „nepostradatelným národem“.

Je důležité zmínit zde jak skutečnost nepostradatelnosti, tak okolnost možné globální anarchie. Rozkladné důsledky populační exploze, radikální urbanizace, etnické a náboženské nepřátelství a šíření zbraní hromadného ničení by byly nezvládnutelné, pokud by se existující a zásadní rámec národních států s jen základní geopolitickou stabilitou sám rozsypal. Bez trvalého a přímého amerického zapojení by zanedlouho síly globálního nepořádku mohly ovládnout světovou scénu. A možnost takového rozdrobení je neodmyslitelná kvůli politickým napětím nejen v dnešní Eurazii, ale obecně na celém světě.

Výslední riziko pro globální stabilitu by pravděpodobně dále zesílilo výhlídku na obecné zhoršování lidských podmínek. Zejména v chudších zemích světa by demografická expanze a současná urbanizace těchto obyvatel rychle způsobily nahromadění nedostatků, ale zejména stovky milionů nezaměstnané a stále neklidnější mládeže, jejíchž míra zklamání exponenciálně roste. Moderní komunikace zesilují jejich roztržku s tradičními autoritami a činí je stále sebevědomější — a neklidnější — z globální nerovnosti a tak vnímavé pro mobilizaci extrémisty. Na jedné straně rostoucí jev globální migrace dosahující již desítky milionů může působit jako dočasný bezpečnostní ventil, na druhé straně by mohl posloužit jako prostředek pro transkontinentální přenos etnických a společenských konfliktů.

Globální dozor, která je dědictvím Ameriky, je proto jako by pronásledován zmatky, napětím a přinejmenším občasným násilím. Nový a komplexní mezinárodní pořádek utvářený americkou hegemonií a v rámci kterého „hrozba války není na pořadu“ bude nejspíše omezen na ty části světa, kde byla americká moc posílena demokratickým společensko politickým systémem a důkladnými vnějšími — ale Američany ovládanými — rámci.

Americká geostrategie pro Eurazii tak bude soutěžit se silami nepořádků. V Evropě jsou příznaky, že podněty pro integraci a zvětšování ubývají a že tradiční evropský nacionalizmus se může zanedlouho probudit. Dlouhodobá nezaměstnanost trvá i v nejúspěšnějších evropských státech, rostoucí xenofobní reakce by mohly náhle způsobit ve francouzské a německé politice sklon k významnému politickému extremizmu a dovnitř orientovanému šovinizmu. Opravdu by se mohla vytvořit i skutečná předrevoluční situace. Historický časový plán pro Evropu rozebraný v kapitole 3 se uskuteční jen pokud evropské snahy o jednotu budou jak podporovány tak i podněcovány Spojenými státy.

Nejistoty kolem Ruské budoucnosti jsou dokonce větší a výhledy na pozitivní vývoj mnohem mlhavější. Proto je pro Ameriku příkazem utvářet geopolitický kontext, který je v souladu se zapojením Ruska do většího celku rostoucí evropské spolupráce a který též pěstuje sebedůvěru a nezávislost nových suverénních sousedů. Ano, životaschopnost řekněme Ukrajiny nebo Uzbekistánu (nemluvě o etnicky rozdvojeném Kazachstánu) zůstane nejistou, zejména pokud americká pozornost se odchýlí na vnitřní krize Evropy, rostoucí rozdíl mezi Tureckem a Evropou nebo zesilující nepřátelství v americko-iránských vztazích.

Možnost případného velkého urovnání s Čínou může být narušeno budoucí krizí kolem Taiwanu nebo protože vnitřní politická dynamika bude podporovat vznik agresivního a nepřátelského režimu nebo prostě protože se americko-čínské vztahy zhorší. Čína by se potom stala vysoce destabilizující silou světa působící silné napětí v americko-japonských vztazích a snad by způsobila i rozvratnou geopolitickou orientaci samotného Japonska. Za těchto okolností by stabilita Jihovýchodní Azie byla zajisté riskantní a je možno si jen představovat, jak by současné působení těchto událostí ovlivnilo postavení a soudržnost Indie, země důležité pro stabilitu Jižní Azie.

Tato pozorování slouží jako připomínka ani ne tak nových globálních problémů, které jsou za rámcem národních států, ani tradičnějších geopolitických záležitostí, které mají být řešeny nebo potlačeny, pokud se odpovídající geopolitická struktura globální moci začne drobit. Na základě varovných signálů v celé Evropě a Azii se úspěšná americká politika musí soustředit na Eurazii jako celek a být vedena geostrategickým přístupem.

Geostrategie pro Eurazii

Východiskem potřebné politiky musí být neústupné uznání tří bezpříkladných podmínek, které dnes určují geopolitický stav světových událostí: poprvé v historii je (1) jediný stát skutečnou globální mocností, (2) neeuroazijský stát je globálně nadřazeným státem a (3) ústřední aréna zeměkoule, Eurazie, je ovládána neeuroazijským státem.

Ale komplexní a integrovaná geostrategie pro Eurazii musí být též založena na omezeních účinné americké moci a nevyhnutelném vyčerpání během jejího průběhu. Jak již bylo poznamenáno, velký rozsah a rozmanitost Eurazie stejně jako možná moc některých jejích států omezuje hloubku amerického vlivu a stupeň její kontroly na průběh událostí. Tato podmínka klade na první místo geostrategický pohled a uváženě výběrové rozmístění amerických prostředků na obrovské eurazijské šachovnici. A dokud bezpříkladná moc Ameriky je zavázána se časem zmenšit, přednost musí mít zajistit vznik dalších regionálních mocností způsobem, který neohrozí americkou globální nadřazenost.

Stejně jako v šachu musí američtí globální plánovači myslet o několik tahů dopředu a uvážit možné protitahy. Udržitelná geostrategie musí proto rozlišovat mezi krátkodobými perspektivami (asi pro příštích pět let), střednědobými okolnostmi (až na asi dvacet let) a dlouhodobými (přes dvacet let). Kromě toho je nutno na tyto fáze pohlížet ne jako na uzavřené úseky, ale jako na součást souvislého děje. Prvá fáze musí postupně a důsledně vést ke druhé — ovšem vědomě jí předcházet — a ta druhá musí dále vést k té třetí.

Krátkodobě je v americkém zájmu upevnit a uchovat převládající geopolitický pluralizmus na mapě Eurazie. To klade na první místo manévrovat a manipulovat tak, aby zabránila vzniku nepřátelské koalice, která by mohla případně ohrozit americkou nadřazenost, nemluvě o vzdálené možnosti některého určitého státu to učinit. Střednědobě musí to předchozí postupně vést k většímu zdůraznění vzniku stále důležitějších ale strategicky slučitelných partnerů, kteří pobízeni americkým vedením by mohli pomoci utvářet přátelštější bezpečnostní systém napříč Eurasií. Případně, ještě dlouhodoběji, to předchozí by mělo přejít na globální jádro skutečně sdílené politické zodpovědnosti.

Bezprostředním úkolem je zajistit, aby žádný stát nebo kombinace států nezískala schopnost vytlačit Spojené Státy z Eurazie nebo výrazně zmenšit  jeho směrodatnou rozhodující roli. Ovšem na upevnění transkontinentálního geopolitického pluralizmu by nemělo být pohlíženo jako na konečný cíl, ale jenom prostředek k dosažení střednědobého cíle zformování skutečného strategického partnerství v klíčových oblastech Eurazie. Není pravděpodobné, že by se demokratická Amerika chtěla trvale zaměstnat obtížnými, zahlcujícími a nákladnými úlohami udržování Eurazie trvalou manipulací a manévrováním prostřednictvím amerických vojenských prostředků, aby zabránila regionální nadvládě jedné mocnosti. První fáze musí proto logicky a vědomě vést ke druhé, ve které blahodárná americká hegemonie bude stále odrazovat jiné od vznášení požadavků nejen tím, že učiní cenu takových požadavků příliš vysokou, ale též tím, že neohrozí životní zájmy možných eurazijských regionálních uchazečů.

To vyžaduje jako střednědobý cíl pěstovat opravdová partnerství a dávat mezi nimi přednost těm s více sjednocenou a politicky určitější Evropou a s regionálně převažující Čínou stejně jako s (doufejme) postimperiálním a proevropsky orientovaným Ruskem a na jižním křídle Eurazie s regionálně stabilní a demokratickou Indií. Ale ať to bude úspěšné nebo chybné, snaha o vytváření širších strategických vztahů s Evropou a Čínou bude vytvářet určující kontext pro ruskou roli, buď pozitivní nebo negativní.

Z toho plyne, že širší Evropa a zvětšené NATO poslouží jak ke krátkodobým tak k dlouhodobým cílům americké politiky. Větší Evropa rozšíří rozsah amerického vlivu — a tedy přijetí nových středoevropských členů též zvětší v Evropských radách počet států s proamerickou náklonností — a současně vytvoří Evropu tak politicky integrovanou, že by brzy mohůa pobízela Spojené státy k geopolitickým akcím vysoké důležitosti pro Ameriku i jinde, zejména na Středním Východě. Politicky vymezená Evropa je též důležitá pro postupné zapojení Ruska do systému globální spolupráce.

Připusťme, že Amerika nemůže sama o sobě vytvářet sjednocenější Evropu — to je na Evropanech, zejména na Francouzích a Němcích — ale Amerika může zabránit vzniku sjednocenější Evropy. A to se by ukázalo jako neblahé pro stabilitu v Eurazii a tedy pro americké vlastní zájmy. Tedy, pokud by se Evropa stala více sjednocenou, pravděpodobně by se stala opět více nesjednocenou. Proto, jak bylo již řečeno, je podstatné, aby Amerika spolupracovala těsně jak s Francií tak s Německem, aby zvolila Evropu, která je politicky životaschopná, Evropu, která zůstává propojená se Spojenými státy, a Evropu, která rozšiřuje rozsah spolupráce demokratického mezinárodního systému. Učinit volbu mezi Francií a Německem není programem. Jak bez Francie tak bez Německa nebude existovat žádná Evropa a bez Evropy nebude existovat žádný celoeurazijský systém.

Z praktického hlediska výše uvedené vyžaduje postupný přechod ke sdílenému vedení NATO, větší důraz na francouzský zájem o roli Evropy nejen v Africe, ale i na Středním Východě, a pokračující podporu pro východní rozšíření EU, i když se EU stane politicky a hospodářsky důraznějším globálním hráčem.[65] Transatlantická smlouva o volném obchodu, již obhajovaná řadou prominentních atlantických představitelů, by též zmírnila riziko rostoucího hospodářského soupeření mezi sjednocenější Evropou a Spojenými státy. V každém případě, případný úspěch EU při pohřbení po staletí trvajícího evropského nacionalistického antagonizmus s jeho globálně rozkladným vlivem by posloužilo k postupnému zmenšování americké rozhodující role současného eurazijského arbitra.

Zvětšení NATO a EU by posloužilo k obnovení vlastního slábnoucího evropského pocitu vlastních schopností, což by upevnilo ve prospěch Ameriky a Evropy demokratické výdobytky získané po úspěšném skončení Studené války. V sázce o tuto snahu není nic méně než dlouhodobý vztah Ameriky se samotnou Evropou. Nová Evropa se teprve formuje a pokud má tato nová Evropa zůstat geopoliticky součástí „euroatlantického“ prostoru, rozšíření NATO je podstatné. K téže věci, chyba při rozšíření NATO, by dnes, když byl přijmut závazek, rozbila představu rozšíření Evropy a demoralizoval středoevropany. Mohlo by to dokonce znovu probudilo v současnosti latentní nebo hynoucí ruské geopolitické snahy ve Střední Evropě.

Ale chyba Amerikou vedených snah o rozšíření NATO by mohla obnovit i ctižádostivější ruské touhy. Dosud není zjevné — a historická zkušenost je silně opačná — že ruská politická elita sdílí touhu Evropy po silné a trvající americké politické a vojenské přítomnosti. Proto, zatímco pěstování sílícího přátelského vztahu k Rusku je jasně žádoucí, je pro Ameriku důležité podat jasnou zprávu o svých globálních prioritách. Volbu je nutno učinit mezi větším euro-atlantickým systémem a lepšími vztahy k Rusku, a první varianta má pro Ameriku nesrovnatelně vyšší cenu.

Z těchto důvodů by urovnání s Ruskem v otázce zvětšení NATO nemělo mít za následek, že učiní z Ruska fakticky rozhodujícího člena aliance a tak zmírnit zvláštní euro-atlantický charakter NATO a současně zařadilo jeho nově přijmuté členy do druhořadého postavení. To by vytvořilo pro Rusko příležitost obnovit nejen snahu znovu získat sféru vlivu ve Střední Evropě, ale i využít svou přítomnost v NATO a zahrát na některé americko-evropské neshody, aby omezilo roli Ameriky v evropských záležitostech.

Je též podstatné, aby po zapojení Střední Evropy do NATO byla nějaká nová bezpečnostní záruka Rusku týkající se oblasti skutečně oboustranná a vzájemně závazná. Omezení rozmístění jednotek NATO a jaderných zbraní na půdu nových členů může být důležitým faktorem pro utišení legitimních ruských zájmů, ale měly by být doplněny symetrickou ruskou zárukou ve věci demilitarizace možných strategický hrozících předmostí v Kaliningradu a omezením rozmístění  hlavních vojsk blízko hranic výhledových nových členů NATO a EU. Zatímco všichni nově nezávislí ruští západní sousedé mají starost, aby měli stabilní a přátelský vztah s Ruskem, je skutečností, že mají nadále strach z historicky pochopitelných příčin. Proto vznik spravedlivého urovnání NATO/EU s Ruskem bude uvítáno všemi Evropany jako signál, že Rusko nakonec zvolilo postimperiální volbu ve prospěch Evropy.

Taková volba by vytyčila cestu k širší snaze posílit postavení a vážnost Ruska. Formální členství v G7, stejně jako zvýšení politického mechanizmu OBSE (v rámci které by byla ustavena zvláštní bezpečnostní komise skládající se z Ameriky, Ruska a několika evropských zemí), by vytvořila příležitost pro konstruktivní ruský podíl na utváření jak politických tak bezpečnostních dimenzí v Evropě. Ve spojení s připravovanou finanční pomocí Rusku[66] spolu s rozvojem mnohem ctižádostivějších schémat k propojení Ruska těsněji v k Evropě prostřednictvím dálnic a železniční sítě by se proces dávající základ pro ruskou volby pro Evropu se významně pohnul kupředu.

Dlouhodobá rule Ruska v Eurazii závisí hlavně na historické volbě, jakou Rusko učiní o své vlastním určení, snad v průběhu tohoto desetiletí. Dokonce i až Evropa a Čína zvětší svou velikost a svůj odpovídající regionální vliv, Rusku zůstane v péči největší světový celek nemovitého majetku. Má rozsah přes deset časových pásem a je územně dvakrát větší než Spojené státy nebo Čína, převyšuje dokonce z tohoto pohledu i zvětšenou Evropu. Přesto není ztráta území ústředním problémem Ruska. Spíše musí obrovské Rusko přímo čelit a nést odpovídající důsledky ze skutečnosti, že jak Evropa tak Čína jsou již hospodářsky mocnější a že Čína též ohrožuje, že předstihne Rusko na poli společenské modernizace.

Za těchto okolností by se stalo pro ruskou politickou elitu zřejmější, že první prioritou Ruska je modernizovat se a ne marná snaha obnovit své bývalé postavení globální mocnosti. Vzhledem k ohromné velikosti a rozmanitosti země by decentralizovaný politický systém založený na volném trhu snad uvolnil tvůrčí možnosti jak ruského lidu tak obrovských přírodních zdrojů země. Naopak, takové decentralizované Rusko by bylo méně citlivé k imperiální mobilizaci. Volně konfederované Rusko — skládající se z Evropského Ruska, sibiřských republik a dálněvýchodních republik — by též shledalo snazším pěstovat těsnější hospodářské vztahy s Evropou, s novými státy Střední Azie a s Orientem, což by tak urychlilo vlastní rozvoj Ruska. Každý z těchto konfederačních prvků by byl schopnější využít místní tvůrčí potenciál potlačovaný po staletí těžkou byrokratickou rukou Moskvy.[67]

Jasná volba Ruska ve prospěch evropské varianty nad imperiální by byla pravděpodobnější, pokud by Amerika úspěšně sledovala druhý závazný bod své strategie k Rusku, konkrétně posílení převažujícího politického pluralizmu v postsovětském prostoru. Takové posílení by posloužilo k odrazení od všech imperiálních svodů. Postimperiální evropsky orientované Rusko by skutečně vidělo americké snahy v tomto směru jako užitečné k upevnění skutečné stability a omezení možných konfliktů kolem jeho nových potenciálně nestabilních jižních hranic. Ale politika upevnění geopolitického pluralizmu není podmíněna existencí dobrých vztahů s Ruskem. Spíše je to důležité zajištění i pokud se takové dobré vztahy nevyvinou, protože to vytvoří překážky nového vzniku každé opravdu hrozící ruské imperiální politiky.

Z toho vyplývá, že politická a hospodářská podpora nových klíčových nezávislých států je integrální součástí širší strategie pro Eurazii. Upevnění suverénní Ukrajiny, která se mezi tím bude pokládat za středoevropský stát a zapojí se do těsnější integrace se Střední Evropou, je kriticky důležitá součást takové politiky, jako je pěstování těsnějších vztahů s takovými strategicky pivotními státy jako je Azerbajdžán a Uzbekistán jako dodatek k obecnější snaze zpřístupnit Střední Azii (přes ruské překážky) globálnímu hospodářství.

Mezinárodní investice velkého rozsahu do stále přístupnější kaspicko-středoazijské oblasti nejen pomohou posílit nezávislost  její nových zemí, ale dlouhodobě by též posloužily postimperiálnímu a demokratickému Rusku. Využití energetických a nerostných zdrojů oblasti by vytvořilo prosperitu, vzbudilo větší pocit stability v oblasti a snad též omezilo riziko konfliktů balkánského typu. Výhody urychleného rozvoje oblasti by se též šířilo do sousedních ruských provincií, které mají sklon být hospodářsky nevyvinuté. Navíc jakmile nové vládnoucí elity oblasti začnou chápat, že Rusko se smířilo s integrací oblasti do globálního hospodářství, stanou se méně bázlivé kvůli důsledkům těsných hospodářských vztahů s Ruskem. Časem by neimperiální Rusko mohlo výt přijato jako hlavní hospodářský partner oblasti, i když ne imperiální vládce.

K podpoře stabilního a nezávislého Kavkazu a Střední Azie musí být Amerika opatrná, aby si neodcizila Turecko, a měla by prozkoumat, zda zlepšení americko-iránských vztahů je proveditelné. Turecko, které pociťuje, jako by bylo odříznuto od svazku, ke kterému se chtělo připojit, se stane islámštějším Tureckem, pravděpodobně bude naschvál vetovat zvětšení NATO a méně pravděpodobně spolupracovat se Západem při pokusu buď stabilizovat nebo integrovat sekulární Střední Azii do světového společenství.

Proto by Amerika měla použít svůj vliv v Evropě a podpořit případné přijetí Turecka do EU a měla by zdůraznit, že pokládá Turecko za evropský stát — za předpokladu, že vnitřní politika Turecka se dramaticky nepřikloní k islámskému směru. Pravidelné konzultace s Ankarou o budoucnosti Kaspické kotliny a Střední Azie by pěstovaly v Turecku pocit strategického partnerství se Spojenými státy. Amerika by též měla silně podporovat turecké úsilí získat produktovod z Baku v Azerbajdžánu do Ceyhanu na tureckém středomořském pobřeží sloužící jako hlavní výstup pro energetické zdroje z Kotliny Kaspického moře.

Kromě toho není v americkém zájmu zachovat na věky americko-indické nepřátelství. Každé případné smíření by mělo být založeno na uznání vzájemných strategických zájmů pro stabilizaci v současnosti velmi nestálého regionálního prostředí pro Irán. Připusťme, že takové smíření musí být sledováno oběma stranami a ne dávat přednost podpoře jedné strany druhou. Silný a nábožensky motivovaný ale ne fanaticky protizápadní Irán je předmětem amerických zájmů a nakonec iránské politické elity to mohou zjistit. Mezi tím by americké dlouhodobé zájmy v Eurazii byly lépe ošetřeny po zrušení amerických námitek proti těsnější turecko-iránské hospodářské spolupráci, zejména při stavbě nových produktovodů, ale i při stavbě jiných spojení s Iránem, Ázerbajdžánem a Turkmenistánem. Dlouhodobá americká účast při financování takových projektů by vlastně byla v americkém zájmu.[68]

Možnou roli Indie je třeba též zdůraznit, i když je to v současnosti poměrně pasivní hráč na eurazijské scéně. Indie je geopoliticky potlačena čínsko-pakistánskou koalicí, zatímco Rusko jí nemůže nabízet politickou podporu, kterou jí kdysi poskytoval Sovětský svaz. Ale přežití její demokracie je důležité proto, že vyvrací lépe než akademická debata, že pojem lidských práv a demokracie je čistě lokální západní projev. Indie dokazuje, že protidemokratické „azijské hodnoty“ propagované řečníky od Singapuru po Čínu jsou jednoduše antidemokratické ale ne nutně charakteristické pro Azii. Selhání Indie v téže věci by odvál výhledy na demokracii a odstranilo by ze scény mocnost, která přispívá k větší rovnováze na azijské scéně, zejména při růstu čínské nadvlády. Z toho vyplývá, že postupné zapojování Indie do diskuse o regionální stabilitě, zejména o budoucnosti Střední Azie, je na čase, nemluvě o podpoře příměji dvojstranného propojení mezi americkými a indickými obrannými společenstvími.

Geopolitický pluralizmus v Eurazii jako celku by nikdy nebyl dosažitelný ani stabilní bez prohloubení strategického porozumění mezi Amerikou a Čínou. Z toho vyplývá, že politika zapojení Číny do vážnějších strategických dialogů, případně snad trojcestná snaha, která zahrne i Japonsko, je nutným prvním krokem pro zdůraznění čínských zájmů na uspořádání s Amerikou, které odráží několik geopolitických zájmů (zejména Severovýchodní Azii a Střední Azii), které obě země vlastně sdílejí společně. Americe se též vyplatí vyloučit jakoukoliv nejistotu o vlastním americkém závazku k politice jedné Číny, přestože otázka Taiwanu bolí a škodí, zejména až Čína pohltí Hong Kong. V téže věci je čínským vlastním zájmem učinit z pohlcení úspěšnou demonstraci principu, že Větší Čína může tolerovat a chránit větší různorodost ve svém vnitřním politickém uspořádání.

Zatím — jako bylo zdůrazněno v kapitolách 4 a 6 — nějaká rádoby čínsko-rusko-iránská koalice proti Americe pravděpodobně nevznikne kromě nějakých náhodných taktických situací, ale je pro Spojené státy důležité jednat s Čínou způsobem, který nepostrčí Peking v tomto směru. V každé takové „protihegemonistické“ alianci by Čína byla klíčovou. Byla by to nejsilnější, nejdynamičtější a tedy vůdčí součást. Taková koalice by mohla vzniknout kolem rebelující, zklamané a nepřátelské Číny. Ani Rusko ani Irán nemá prostředky pro to, aby se staly ústředním magnetem takové koalice.

Americko-čínský strategický dialog o oblastech, které si obě země přejí mít volné od nadvlády jiných uchazečů o hegemonii je tedy příkazem. K dosažení pokroku musí být dialog trvalý a vážný. V průběhu takové komunikace by spornější otázky týkající se Taiwanu a dokonce lidských práv mohly být podány přesvědčivěji. Ale tato záležitost může být vyjádřena důvěrněji, protože záležitost čínské vnitřní liberalizace není čistě domácí čínskou záležitostí, jelikož jen demokratizovaná a prosperující Čína má nějakou naději na mírové získání Taiwanu. Každý pokus o násilné znovupřipojení by jen dovedl americko-čínské vztahy do ohrožení, ale i nevyhnutelně způsobil nežádoucí důsledky pro schopnost Číny přitáhnout zahraniční kapitál a zachovat si vývoj. Vlastní čínské snahy o regionální nadvládu a globální status by tak byly obětovány.

I když Čína stoupá jako regionálně převládající síla, není pravděpodobné, že se stane globální silou po dlouhou dobu (důvodu jsou uvedeny v kapitole 6) — a paranoický strach z Číny jako globální mocnosti je v Číně rodící se metalománií, i když se též stává zdrojem sebenaplňujícího proroctví o sílícím americko-čínském nepřátelství. Proto by Čína neměla být ani potlačována ani usmiřována. Měla by být brána s respektem jako na světě největší rozvojový stát a — alespoň doposud — spíše ten úspěšnější. Jeho geopolitická role nejen na Dálném Východě, ale v Eurázii jako celku, pravděpodobně rovněž poroste. Proto bude mít smysl přijmout Čínu na každoroční vrcholné setkání G7 hlavních světových zemí, zejména protože zahrnutí Ruska rozšířilo program setkání z hospodářství na politiku.

Až bude Čína více integrována do světového systému a proto bude méně schopná a mít menší sklony využívat svou regionální nadřazenost politicky nemoudrým způsobem, vyplyne z toho, že vlastně vznik čínské sféry podřízenosti v oblastech historických zájmů Číny je nejspíše součástí rodící se eurazijské struktury geopolitického urovnání. Zda se bude sjednocená Korea přiklánět k takové sféře záleží velmi na stupni japonsko-korejského smíření (ke kterému by měla Amerika aktivněji pobízet), ale v každém případě je znovusjednocení Koreje bez urovnání s Čínou nepravděpodobné.

Větší Čína bude v jistém okamžiku nevyhnutelně tlačit na řešení otázky Taiwanu, ale stupeň zapojení Číny do rostoucího systému mezinárodních hospodářských a politických propojení může mít pozitivní vliv na podstatu čínské vnitřní politiky, Pokud se pohlcení Hong Kongu ukáže jako nerepresivní, potom Dengova formulace pro Taiwan „jedna země, dva systémy“ může být předefinována na „jedna země, několik systémů“. To může učinit znovusjednocení přijatelnější pro ty, kterých se týká — což opět posílí fakt, že bez určitého politického vývoje samotné Číny nebude mírové znovuvytvoření jediné Číny možné.

V každém případě z historických i geopolitických důvodů by měla Čína pokládat Ameriku za svého přirozeného spojence. Na rozdíl od Japonska nebo Ruska neměla Amerika nikdy územní nároky na Čínu, a na rozdíl do Velké Británie nikdy neponižovala Čínu. Kromě toho bez životaschopné strategické shody s Amerikou by Čína pravděpodobně nepřitáhla mohutné zahraniční investice tak potřebné pro její hospodářský růst a taktéž její dosažení regionální nadřazenosti. Z určitých důvodů bez americko-čínského strategického urovnání jako východní kotvy amerického působení v Eurazii nebude mít Amerika geostrategii pro pevninskou Azii, a bez geostrategie pro pevninskou Azii nebude mít Amerika geostrategii pro Eurazii. A tak je pro Ameriku může být čínská regionální moc zahrnutá do širší sítě mezinárodní spolupráce životně důležitou geostrategickou výhodou — z tohoto hlediska stejně důležitou jako Evropa a důležitější než Japonsko — při zajišťování eurazijské stability.

Ovšem na rozdíl od evropské situace, demokratické předmostí na východní pevnině dosud nevzniklo. To vše činí důležitějším, aby americké snahy oživovat a prohlubovat strategické vztahy s Čínou byly založeny na nesporném souhlase, že demokratické a hospodářsky úspěšné Japonsko je prvotním tichooceánským a klíčovým partnerem Ameriky. I když Japonsko se nemůže stát hlavním azijským regionálním partnerem vzhledem k silným averzím, které vyvolává, může být vedoucím mezinárodním partnerem.Tokio si může dobýt  globálně vlivnou roli užší spoluprací se Spojenými státy v tom, co může být nazváno novou agendou globálního rozsahu, pokud se vyvaruje možných kontraproduktivních snah stát se samo regionální mocností. Úkolem pro americké státníky by proto mělo být směřovat Japonsko v tomto směru, americko-japonská smlouva o volném obchodu vytvářející společný hospodářský prostor by posílila propojení a podpořila tento cíl, i když její užitek by měl být společně prozkoumán.

Právě zásluhou těsného politického vztahu s Japonskem může být Amerika bezpečněji schopna urovnat regionální snahy Číny a čelit její svévolnější projevy. Jen na tomto základě může být spletité trojcestné urovnání — to, které zahrnuje americkou globální moc, čínskou regionální nadřazenost a japonské mezinárodní vedení — žádoucí. Ovšem toto široké geostrategické urovnání by mohlo být podlomeno nemoudrým rozšířením americko-japonské vojenské spolupráce. Ústřední rolí Japonska by nemělo být stát se nepotopitelným leteckým přepravcem na Dálném Východě ani by nemělo být hlavním americkým vojenským partnerem v Azii nebo možnou azijskou regionální mocností. Zavádějící snahy podporovat cokoliv z výše uvedeného by mohly odříznout Ameriku od azijské pevniny, zkazit vyhlídky na dosažení strategické dohody s Čínou a tak zmařit americkou schopnost upevnit stabilní geopolitický pluralizmus po celé Eurazii.

Celoeurazijský systém bezpečnosti

Stabilita eurazijského politického pluralizmu předcházená objevením jediné dominantní mocnosti by mohla být zvýšena případným vznikem, snad někdy v příštím století, Celoeurazijským systémem bezpečnosti [Trans-Eurasian Security System, TESS]. Taková transkontinentální bezpečnostní smlouva by měla zahrnovat a rozšířit NATO — propojené přátelskou smlouvou s Ruskem — a Čínu stejně jako Japonsko (které by bylo stále propojeno se Spojenými státy dvoustrannou bezpečnostní smlouvou). Ale než tam dojdeme, NATO se musí nejdříve rozšířit, až zapojí Rusko do největšího regionálního rámce bezpečnostní spolupráce. Navíc Američané a Japonci musí těsně konzultovat a spolupracovat na spuštění trojstranného politického bezpečnostního dialogu na Dálném Východě, který zapojí Čínu. Trojstranné americko-japonsko-čínské rozhovory by mohly případně zahrnout více azijských účastníků a později vést k dialogu mezi nimi a Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Naopak takový dialog by vytyčil cestu k vážnému jednání všech evropských a azijských států, a tak by zahájil proces účinně založeného a transkontinentálního bezpečnostního systému.

Časem by se měla začít utvářet formálnější struktura pobízející ke vzniku celoeurazijského systému bezpečnosti, který by poprvé překlenoval celý kontinent. Formování tohoto systému — určení jeho podstaty a potom vytváření institucí — by se stalo hlavní architektonickou iniciativou příštího desetiletí, jakmile by dříve popsané politiky vytvořily nutné podmínky. Takový široký transkontinentální rámec bezpečnosti by měl též zahrnovat stálou bezpečnostní komisi složenou z hlavních eurazijských celků, aby rozšířily schopnost TESS podporovat účinnou spolupráci na otázkách rozhodných pro globální stabilitu. Amerika, Evropa, Čína, Japonsko, konfederované Rusko a Indie stejně jako možná některé další země mohou společně posloužit jako jádro takového strukturovaného transkontinentálního systému. Případný vznik TESS by postupně ulehčil Americe od některých jejích břemen, i když by trvala její rozhodující role eurazijského stabilizátora a arbitra.[69]

Po poslední globální velmoci

Dlouhodobě se musí stát globální politika stále nepřiměřenější soustředěním hegemonické moci v rukách jediného státu. Proto je Amerika nejen první a rovněž nejen jedinou opravdovou globální velmocí, ale je pravděpodobně tou úplně poslední.[70]

A není to jenom proto, že národní státy se postupně stávají stále prostupnější, ale též protože znalosti stejně jako moc se stává rozptýlenější. Hospodářská moc se asi též stane rozptýlenější. V letech která přijdou nedosáhne asi žádná moc úrovně 30. procent nebo podobně světového HDP, který si Amerika udržela po většinu tohoto století, nemluvě o 50. procentech, kterých dosahovala v roce 1945. Některé odhady naznačují, že na konci tohoto desetiletí Amerika bude dosahovat nějakých 20 procent globálního HDP, což se sníží na nějakých 10-15 procent kolem roku 2020 a jiné mocnosti — Evropa, Čína a Japonsko — zvýší svůj relativní podíl více méně na úroveň Ameriky. Ale globální hospodářská převaha jednoho subjektu toho typu, jakého Amerika dosáhla během tohoto století, není pravděpodobná, a to je obvykle spojeno s vojenskými a politickými důsledky.

Kromě toho silně mnohonárodnostní a výjimečný charakter americké společnosti usnadnil Americe učinit svou hegemonii univerzální, aniž by jí dodal přísně národní charakter. Např. snaha Číny dosáhnout globální nadřazenosti by nevyhnutelně byla vnímána jinými jako pokus vyvolat národní hegemonii, Velmi prostě řečeno, každý se může stát Američanem, ale jen Číňan může být Číňanem — a to klade další a důležitou překážku na cestě k v podstatě národní globální hegemonii.

Proto jakmile americké vedení začne vadnout, americká globální nadvláda nebude pravděpodobně nahrazena žádným jednotlivým státem. A tak klíčová otázka pro budoucnost zní: „Co Amerika odkáže světu jako trvalé dědictví své nadřazenosti?“

Odpověď závisí zčásti na tom, jak dlouho bude tato nadřazenost trvat a jak energicky Amerika zformuje rámec klíčových mocenských partnerství, která budou časem formálněji ustaveny jako instituce. Ve skutečnosti by se toto okénko historické příležitosti pro americké konstruktivní využití její globální moci ukázalo poměrně krátké z domácích i zahraničních příčin. Skutečná populistická demokracie nikdy předtím nedosáhla mezinárodní nadřazenosti. Pokračování moci a zejména hospodářská cena a lidské oběti, které doprovázejí taková moc často vyžaduje to, co není obecně v souladu s demokratickým cítěním. Demokratizace je nepřítelem imperiální mobilizace.

Ovšem podstatnou nejistotou o budoucnosti může být dobře otázka, zda Amerika by mohla být první velmocí neschopnou nebo nechtějící udržet svou moc, Mohla by to být neschopná globální mocnost? Průzkum veřejného mínění naznačuje, že jen malá menšina (13 procent) Američanů dává přednost tvrzení, že „jako jediný světový vůdce  by USA měly nadále být nadřazeným světovým vůdcem při řešení mezinárodních problémů“. Převažující většina (74 procent) dává přednost tvrzení, že „vykonává svůj spravedlivý podíl na snahách řešit mezinárodní problémy spolu s dalšími zeměmi''.[71]

Kromě toho se Amerika stává stále více multikulturní společností a může shledat obtížnějším dosáhnout shody o otázkách zahraniční politiky kromě okolností skutečně velké a široce vnímané vnější hrozby. Takový souhlas obecně existoval během 2. světové války a dokonce během Studené války, Byl zakořeněn nejen zásluhou hluboce sdílených demokratických hodnot, které veřejnost pokládala za ohrožené, ale i v kulturní a etnickému blízkosti s převážně evropskými obětmi nepřátelského totalitarizmu. [72]

Když tu není odpovídající vnější hrozba, americká společnost může shledat obtížnějším dosáhnout souhlasu o zahraniční politice, která nemůže být přímo vztažena k ústředním názorům a široce sdíleným kulturně-etnickým sympatiím a která dosud vyžaduje trvalé a někdy nákladné imperiální nasazení. Kdyby nic jiného, dva zásadně odlišné názory na důsledky amerického historického vítězství ve Studené válce jsou snad politicky přitažlivější: na jedné straně pohled na konec Studené války opravňuje k podstatnému omezení amerického globálního nasazení bez ohledu na důsledky amerického globálního postavení; na druhé straně představa, že přichází čas pro skutečnou mezinárodní mnohostrannost, které by Amerika měla odevzdat něco ze své suverenity. A oba extrémy požadují loajalitu angažovaných účastníků.

Obecněji, kulturní změny v Americe mohou též být v souladu s trvalým uplatňováním skutečně imperiální moci v zahraničí. Takové uplatňování vyžaduje vysoký stupeň doktrinální motivace, intelektuální vazby a vlasteneckého nadšení. Ano, převládající kultura země je stále více spojována s masovou zábavou, ve které silně převládají osobní hédonistická a společensky úniková témata. Souhrnný efekt dělá stále těžším mobilizovat potřebný společenský souhlas ve prospěch trvalého, ale i příležitostně nákladného amerického vedení v zahraničí. Hromadné sdělovací prostředky hrají zvláště významnou roli v tomto ohledu a při vytváření silného odporu proti každému případnému použití síly, které vyžaduje i jen malý stupeň obětí.

Kromě toho jak Amerika tak Západní Evropa shledala obtížným vyrovnat se s kulturními důsledky společenského hédonizmu a podstatný pokles v ústředním postavení nábožensky založených hodnot společnosti. (Paralely s úpadkem imperiálních systémů shrnuté v kapitole 1 v tomto ohledu překvapují). Výsledná kulturní krize byla podpořena rozšíření drog  a zejména v Americe spojením s rasovými otázkami. Nakonec rychlost hospodářského růstu již není schopna udržet krok s rostoucím materiálním očekáváním, to poslední podněcuje kultura, která dává na první místo spotřebu. Není nadsázkou říkat, že historické znepokojení, snad dokonce pesimizmus, se stávají zřejmými ve výraznějších částech západní společnosti.

Téměř před půl stoletím poznamenal historik Hans Kohn [73], který pozoroval tragickou zkušenost dvou světových válek a vysilující důsledky totalitního ohrožení a obával se, že Západ by se mohl stát „unaveným a vyčerpaným“. Přesto se obával, že

člověk dvacátého století se stává méně důvěřivým, než byl jeho předek v devatenáctém století. Byl podle vlastní zkušenosti svědkem temných sil historie. Věci, které se mu zdály patřit do budoucnosti se znovu objevily: fanatická víra, neomylní vůdci, otroctví a masakry, vykořenění všeho obyvatelstva, nemilosrdnost a barbarství.

Ztráta důvěry byla posílena široce rozšířeným rozčarováním nad důsledky konce Studené války. Namísto „nového světového řádu“ založeného na souhlasu a harmonii se „věci, která se zdály patřit do minulosti“ náhle staly budoucností. I když etnické a národnostní konflikty již nemohou představovat riziko globální války, ohrožují mír ve významných částech zeměkoule. A tak se válka nezdá zastaralou v časech, které přijdou. Pro nadanější národy omezené jejich vlastními technickými možnostmi sebezničení stejně jako sobeckostí se válka může stát luxusem, který si mohou dovolit jen chudí lidé tohoto světa. V dohledné budoucnosti by zbídačené dvě třetiny lidstva neměly být motivovány odporem privilegovaných.

Stojí též za zmínku, že mezinárodní konflikty a teroristické akce byly dosud pozoruhodně prosté použití zbraní hromadného ničení. Jak dlouho tato sebekázeň může vydržet je samozřejmě nepředpověditelné, ale rostoucí dostupnost těchto prostředků k vyvolání hromadných obětí, a to nejen pro státy, ale i pro organizované skupiny  — použitím jaderných nebo bakteriologických zbraní — též nevyhnutelně zvýší pravděpodobnost jejich použití.

Ve stručnosti, Amerika jako hlavní světová mocnost má k dispozici úzké okénko historické příležitosti. V současnosti za poměrného globálního míru nemusí dlouho trvat. Tato vyhlídka zdůrazňuje naléhavou potřebu amerického zapojení do světa, který je vědomě soustředěn na zvýšení mezinárodní geopolitické stability, a tak je schopna oživit na Západě pocit historického optimizmu. Tento optimizmus požaduje předvést schopnost jednat současně o vnitřních a vnějších geopolitických problémech.

Ovšem nové roznícení západního optimizmu a univerzalizmu západních hodnot nezávisí výhradně na Americe a na Evropě. Japonsko a Indie dokazují, že pojmy lidských práv a ústředního postavení demokratického experimentu může mít platnost rovněž v azijských podmínkách. oba to jsou vysoce rozvinuté státy mezi těmi, které se dosud jen rozvíjejí. Pokračující demokratický úspěch v Japonsku a v Indii je proto mimořádně důležitý pro udržení důvěryhodnější perspektivy pokud jde o příští politické utváření zeměkoule. Ovšem jejich zkušenost, stejně jako ta z Jižní Koreje a Taiwanu, ukazuje, že pokračující hospodářský růst Číny spolu s tlaky zvnějška na změnu vyvolávanou větším mezinárodním zapojením by snad mohly vést k postupné demokratizaci  čínského systému. [74]

Střetání s takovými hrozbami je americkým břemenem stejně jako její jedinečnou zodpovědností. Při skutečnostech americké demokracie bude účinná odpověď vyžadovat veřejné porozumění pokračující důležitosti americké moci při utváření a rozšiřování rámce geopolitické spolupráce a tak současně zabrání globální anarchii a úspěšně pozdrží vznik nových mocenských hrozeb. Tyto dva úkoly — zabránění globální anarchii a bránění vzniku mocenských soupeřů — jsou neoddělitelné z dlouhodobé definice cíle globálního zapojení Ameriky, jmenovitě vytváření trvalého rámce globální geopolitické spolupráce.[75]

Bohužel k dnešnímu dni byly snahy vyjádřit nové ústřední a celosvětové úkoly pro Spojené státy u příležitosti ukončení Studené války jednodimenzionální. Nedokázaly spojit potřebu zlepšení lidských podmínek s příkazem zachování ústředního postavení americké moci ve světových záležitostech. Několik nedávných pokusů je možno najít. Během prvých dvou let Clintonovy vlády obhajoba „důrazné mnohostrannosti“ nevzala dostatečně na vědomí základní skutečnosti současné moci. O něco později alternativní zdůraznění pojetí, že Amerika by se měla soustředit na globální „demokratické rozšíření“, nevzalo odpovídajícím způsobem na vědomí stálou důležitost Ameriky při údržbě globální stability nebo dokonce při podpoře některých výhodných (ale bohužel ne „demokratických“) mocenských vztahů, např. s Čínou.

Jako ústřední priorita USA byly úžeji zaměřené výzvy méně úspěšné, takové jako ty, které se soustřeďovaly na vyloučení převažující nespravedlnosti při globálním rozdělováni příjmů, na formování zvláštního „zralého strategického partnerství“ s Ruskem, na omezení šíření zbraní. Další alternativy — že by se Amerika měla soustředit na ochranu životního prostředí nebo úžeji na potírání lokálních válek — měly též sklony ignorovat ústřední skutečnosti globální moci. Jako výsledek žádná z uvedených formulací nevyjádřila plně potřebu vytvářet minimální globální geopolitickou stabilitu jako podstatný základ pro současné udržování americké hegemonie a účinného bránění mezinárodní anarchii.

Stručně řečeno, americká politika musí být neodvolatelně dvojaká: udržet americké vlastní dominantní postavení alespoň po jednu generaci a raději ještě déle a vytvářet geopolitický rámec, který může tlumit nevyhnutelné šoky a napětí společenských a politických změn a současně vyvíjet geopolitické jádro sdílené zodpovědnosti pro globální mírovou údržbu. Pokračující fáze postupně se rozrůstající spolupráce s klíčovými eurazijskými partnery, obojí za povzbuzování a rozsuzování Ameriky, může též pomoci pěstovat podmínky pro případnou úpravu existující a stále zastaralejší struktury OSN. Nové rozdělení zodpovědnosti a privilegií může vzit v úvahu změněné skutečnosti globální moci, tak zárazně odlišné od skutečností roku 1945.

Tyto snahy přidají historickou příležitost mít výhody z nové sítě globálních propojení rostoucích exponenciálně mimo tradičnějšího systému národních států. Tato síť — utkaná z mnohonárodních korporací, NGO (nevládních organizací, které jsou ve své podstatě transnacionální) a vědeckých společností a posílených Internetem — již vytvářejí neformální globální systém, který je zcela v souladu s více formalizovanoou a všeobecnou globální spoluprací.[76]

V průběhu několika příštích desetiletí tak by měla vzniknout funkční struktura globální spolupráce založená na geopolitických skutečnostech a postupně převzít plášť současných světových „správců“, kteří jsou v současnosti vázáni břemenem odpovědnosti za světovou stabilitu a mír. Geostrategický úspěch v tomto případě bude představovat vhodný odkaz americké role jako prvé jediné a poslední skutečně globální velmoci.




Poznámky

[1] Termin národ je chápán spíše jako lid určitého státu než jako etnografická jednotka, podobně adjektivum národní. Teprve ve výrazu národní stát dostává původní etnografický význam.
Pozn. překladatele

[2] Donald Puchala: The History of the Future of International Relations, Ethics and International Affairs (1994):183.
Pozn. autora,

[3] Termím empire překládám v duchu předlohy jako impérium, přestože v češtině je obecně užíváno označení říše, podobně imperiální apod.
Pokud jsem v překladu použil slovi říše, odpovídá slovu realm origiálu, území, vláda.
Pozn. překladatele

[4] Autor vědomě ignoruje některé historické souvislosti. Tak hlava ruského impéria Ivan Vasiljevič (Hrozný) začal po porážce mongolských Tatarů používat titulu imperátor či car jako dědictví po pádu Východořímské říše (1453) s centrem v Konstantinopoli (dnes Istambul); s posledním tam vládnoucím rodem byl v příbozenském vztahu. Samozřejmě existovaly i mocenské a příbuzenské vztahu k následníkům Čingischána.
Stejně tak Bagdátský kalifát (či Arabská říše) měl rozsah od Indie přes Arábii a severní Afriku až po Španělsko. Jeho přínos nebyl jen mocenský, měl vysokou vlastní vědu a kulturu a současně služil jako kulturní most mezi Východem (Čína, Indie) a Evropou a mezi antikou a současností. Jeho kulturním dědictvím je dnes celý svět islámu.
Pozn.překladatele.

[5] Podle poemy Rudyarda Kiplinga The White Man's Burden napsaného původně k oslavě diamantového výročí královny Viktorie. Později autor doplnil titul: The United States and the Philippine Islands a karikoval v něm americkou nadvládu nad Filipinami.
Poznámka překladatele.

[6] Francouzsky „civilizační mise“ - oficiální ospravedlnění kolonializmu.
Pozn. překladatele.

[7] Fakt, že podstatou americké „kolonizace“ je osobní prospěch a vytunelování obsazených zemí jsme poznali jasně po „sametovém“ převratu v roce 1989. Ovšem nejlepší ilustrací příčin takové politiky je citát z knihy Billa Browdera: „Rudý zákon“:

V roce 2000 se Hermitage stala nejvýkonnějším fondem na rozvojoových trzích. Investorům ... jsme vygenerovali výnos 1 500 %. Výsledky tohoto podnikání dalece přesahovaly má nejoprimističtější očekávámí. Postsovětské Rusko nabízelo nejúžasnější investiční příležitosti v dějinách finančních trhů a taková práce byla dobrodružná - občas i nebezpečná — stejně jako výnosná.

Podobným praktikám ruských i zahraničních tunelářů zabránila mj. politika ruského prezidenta V. V. Putina — proto se stal ruský president autorovým i americkým nepřítelem č. 1 — proto musí USA organizovat své „majdany“ a „barevné“ revoluce.
Pozn. překladatele.

[8] Podivným projevem svobodného obchodu a volné soutěže jsou stále častěji uplatňované hospodářké sankce!
Pozn. překladatele.

[9] Z článku Creating Liberal Order. The Origins and Persistence of the Postwar Western Settlement. University of Pensylvania, Philadekphia, listopad 1995
Pozn. autora.

[10] Samuel P. Huntington: Why International Primary Metters. International Security (jaro 1993), 83.
Pozn. autora.

[11] Existuje snad otevřenější vyjádření vysvětlující vznik Evropské unie?
Pozn. překladatele.

[12] Termím pivot nepřekládám, protože jsem nenašel odpovídající český ekvivalent. Termín má mnoho významů, žádný z českých ekvivalentů se do tohoto kontextu nehodí. Doplňuji jen výklad podle výkladového Wiki slovníku, který odpovídá danému kontextu:

Pivot je to, kolem čeho se něco točí
nebo ještě lépe
Něco mající ústřední důležitost.

Pozn. překladatele.

[13] Na shledanou při lepší příležitosti. Francouzsky.
Pozn. překladatele.

[14] Denman, Missed Chances (London: Cassell, 1996). Příspěvek Roberta Skidelskyho: "Great Britain and the New Europe" v knize "From the Atlantic to the Urals", ed. David P. Calleo and Philip H. Gordon (Arlington, Va.: 1992), str. 145.
Pozn. autora.

[15] A. Bogaturov, V. Kremenjuk (oba starší pracovníci Ústavu Spojených států a Kanady RAN) v článku Current Relations and Prospects for Interaction Between Russia and the United States, Nezavisimmaja gazeta, 28. červen 1996
Pozn. autora.

[16] >Nejlépe vytunelováním země podobně, jako v Československu - viz. např. knihu amerického tuneláře Billa Browdera Rudý zákon, který se těžce urazil, když ho Putinova administrativa vyrazila ze země. BizBooks, Albatros Media, Brno 2015.
Pozn. překladatele.

[17] Ukazuje se, že v případě Spojených států to možné není.
Pozn. překladatele.

[18] Bohužel rozšiřování „Evropy“ na východ neznamenalo ani v minulosti ani v současnosti vítězství demokracie - ať už expanze nacistické „Třetí říše“ Adolfa Hitlera v minulém století nebo současný expanze Evropské unie, která dala vzniknout neonacistické Ukrajině. Podrobněji viz Rodney Atkinson: Rodí se fašistická Evropa.
Bohužel dnes je slovíčko „demokracie“ jen krycím názvem pro novou totalitu. Konečně jedním z principů opravdové demokracie je právo národů na sebeurčení, které Brzezinského pojetí globální nadřazenosti zcela popírá.
Pozn. překladatele.

[19] Základem všech demokratických deklarací lidských práv je náboženská svoboda. Autorova logika pochází ze základního principu Petrovské teorie „základu římsko-katolické nauky o papežské nadřazenosti“. Tedy teorie, na jejímž základě byla římsko-katolická víra šířena ohnem a mečem. To je v příkrém rozporu s Brzezinského žvaněním o „demokracii“ i s historickou zkušeností českého národa. Spojování s římskokatolickou církví, jednou z nejhorších zločineckých organizací všech dob, s americkou nadřazeností, je typické!
Jak se můžeme dočíst v knize Avro Manhatan: Vatikán ve světové politice, papežská podpora kristianizaci Východní Evropy napomohla i rozpoutání 2. Světové války. Dokážeme Americkým klerofašistům zabránit alespoň v rozpoutání té třetí?
Pozn. překladatele.

[20] Např. jako procento celkového rozpočtu, Německo dává do EU: 28,5 %, do NATO: 22,8 %, do OSN: 8,93 % a kromě toho je největším akcionářem Světové banky a EBRD (Evropská banka pro obnovu a rozvoj)
Pozn. autora.

[21] Citováno v Le Nouvel Observateur 12. srpna 1966.
Pozn. autora.

[22] Vskutku skvělá pomoc Německa a Západu. Mnoho továren a jiných prostředků postavených z daní českých zaměstnanců „zprivatizovali za hubičku“ němečtí a západní „investoři“, takže veškerý zisk proudí jako vazalský poplatek do zahraničí, zatímco čeští důchodci strádají. Stát odvándí pravidelně prostředky do fondů EU, ale když se má část vrátit ve formě tzv. „evropských fondů“, jsou zadrženy nebo vydány jen na základě politického vydírání. Prostě vyjádřeno politicky nekorektně, jsou ukradeny. A tak zatímco stát nemá na důchody, zdravotnictví a jiné sociální výdaje, žijí z našich peněz západní investiční fondy. Český zaměstnanec tak vydělává třeba na americké důchodce. Ty označuje kupodivu autor slovem „sponzor“; spíše by se hodilo slovo „tunelář“.
Pozn.překladatele.

[23] Viz jeho History of Europe, from the Pyrenean Peace to the Death of Louis XIV. (Historie Evropy od pyrenejského míru do smrti Ludvíka XIV)
Pozn. autora

[24] Tedy podle stejného principu jako v Mnichově nezáleží na nějakých těch válečných zločinech, zločinech proti lidskosti či genocodě obyvatel Východu (zejména slovanských). Podle stejného principu není důležitých 25 milionů obětí 2. světové války v SSSR, není důležité „humanitární bombardování“, genocida Srbů nebo občanů Ukrajiny. Prostě Německá Evropa pod ochranou USA může beztrestně opakovat zločiny z nacistického období. Konečně podle současných českých „humanistů“ nejhroznější událostí 20. století bylo vyvraždějí evropských židů. Nechci tuto událost zlehčovat, ale byly tu některé mnohem horší události, mj. dvě světové války, ale ty se Západoevropanů netýkají, na Východě lidskost a „lidská práva“ neplatí.
Viz Jan Sokol, Člověk a náboženství, str 8.
Pozn. překladatele.

[25] Důležité je výročí, ne vůle obyvatel připojovaných zemí. Nemohu si nevzponenout na moskevské „Manéžní náměstí“ přejmenované na „Náměstí padesátého výročí Října“. Prostě totalitní byrokratické režimy mají mnoho společného.
Pozn. překladatele.

[26] Politiken Sondag, 2. srpen 1996.
Pozn. autora

[27] Stojí za zmínku, že vlivné politické hlasy jak ve Finsku tak ve Švédsku začaly diskutovat možnost připojení k NATO. V květnu 1996 velitel finských ozbrojených sil podle zpráv švédských medií nastínil možnost určitého rozšíření NATO na půdu Skandinávie a v srpnu 1996 švédský parlamentní výbor pro obranu v akci přiznačné postupnému posunu blíže bezpečnostní spolupráci s NATO doporučil připojit se do Západoevropské ozbrojené skupiny (Western European Armaments Group, WEAG), do které patří jen členové NATO
Pozn. autora.

[28] Nejlépe tuto tradici v naší zemi představuje onen tunel z Prahy až do Vatikánu, kterým proudí naše peníze z tzv.církevních restitucí. Přitom česká husitská tradice naopak požaduje církev chudou a zakazuje podobnou formu odpustků.
Pozn. překladatele.

[29] Autor zapomněl na Řeky, Srby, celou paltu britských církví, Tatarstán s hlavním městem Kazaní, asi největší evropské město Istambul i muslimy žijící v Západní Evropě. Klerikání pojetí Evropy nás vrací do středověku. Nemluvě jiných náboženastvích a atheistech. Jeho pojetí připomíná nacistickou Třetí říši, která systematicky likvidovala jinověrce (nejen židy).
Pozn. překladatele.

[30] Karel Veliký (742 - 814) byl francký král a první „Římský císař“. Do historie vstoupil zejména tím, že šířil západní křesťanství násilím, ohněm a mečem, proto je ho možno pokládat za patrona evropských despotů. Poznamenejme ještě, že skuečnou kontinuitu římského císařství nesl císař v Konstantinopoli (Byzantiu). Cenou Karla Velikého byly oceňovány zasloužilé osobnosti nacisticlé Třetí Říše a posději jejího následníka, Evropské unie.
Pozn. překladatele.

[31] Povšimněte si, kam autor zařadil Krymský poloostrov. Obdivuhodná předvídavost!
Pozn. překladatele.

[32] V článku Our Security Predicament, Foreign Policy 88 (podzim 1992):60.
Pozn. autora.

[33] Literaturnaja Gazeta leden 1990, str. 4-5
Pozn. autora.

[34] Rozhovor v: Rossijskaja gazeta 12. ledna 1992.
Pozn.autora.

[35] Autor používá temín kondominium.
Pozn. překladatele.

[36] A Bogdanov, V. Kremenčuk (oba vedoucí pracovníci Institutu Spojených států a Kanady) v článku Američané sami se nikdy nezastaví, Nezavisimaja gazeta 28. června 1996.
Pozn, autora.

[37] Např. i Jelcinův hlavní politický poradce Dimitrij Rjurikov, jak uvedl Interfax (20. listopadu 1996), pokládal Ukrajinu za „dočasný jev“, zatímco Moskevská Obščaja gazete (10. prosinec 1996) uvedl, že „v předvídatelné budoucnosti události na východní Ukrajině by mohly postavit Rusko před vážné problémy. Masové manifestace nespokojenosti ... budou doprovázeny výzvami k Rusku nebo i požadavky na převzetí regionu. Jen několik lidí v Moskvě by bylo připraveno podpořit takové plány.“ Západní pojetí týkající se ruských záměrů nebyly usnadněny ruskými požadavky na Krym a Sevastopol ani provokacemi jako vědomé zahrnutí Sevastopolu do veřejné televizní noční předpovědi počasí mezi ruská města koncem roku 1996.
Pozn. autora.

[38] Jak ukázala zkušenost, je to ve zmíněných zemích spíše problémem — bývalí „disidenti“ morálně i finančně podporovaní z USA a ze Západu dnes musejí splácet své dluhy a slouží jako věrné loutky svých bývalých chlebodárců. Zatímco Rusko se už dokázalo poměrně dobře vypořádat se západními tuneláři a zlatokopy, český průmysl, který byl „za hubičku“ vyprodán západním „investorům“, dosud přináší zisk cizím „majitelům“, kteří těží z bohatství a práce našich lidí.
Pozn. překladatele<.

[39] Jak dokazuje Rodney Atkinson ve své knize Rodí se fašistická Evropa, patrili podobnéí nacističtí „Gauleiteři“ z Německa a z Vichistické Francie Evropskou unii. A v současnosti instalovali „demokratičtí“ Američané v Kyjevě loutkovou vládu, která se k nacismu otevřeně hlásí!
Pozn. překladatele.

[40] Autor zapomíná, že předchůdcem EU byla nacistická „Třetí říše národa německého“, nemluvě o pangermánských tradicích říše Karla Velikého. Obavy malých členů EU z dominance Německa či několika větších členů přesně odpovídají tomu, co autor popisuje v případě Ruska. Nehledě na uplatňovanou politickou „nadřazenost“ Ameriky, o které pojednává právě tato kniha — v současnosti jeden cizí hegenmon vnucuje svou vůli celému EU a zcela ignorije její demokratické orgány.
Pozn. překladatele

[41] N. S. Trubeckoj, Dědictví Džingischána Cross Currents 9(1990) 68.
Poznámka autora.

[42] V rozhovoru pro Espresso (Řím) 15. července 1994.
Pozn. autora.

[43] Autor zapomíná, že předchůdcem EU byla nacistická „Třetí říše národa německého“, nemluvě o pangermánských tradicích říše Karla Velikého. Obavy malých členů EU z dominance Německa či několika větších členů přesně odpovídají tomu, co autor popisuje v případě Ruska. Nehledě na uplatňovanou politickou „nadřazenost“ Ameriky, o které pojednává právě tato kniha — v současnosti jeden cizí hegenmon vnucuje svou vůli celému EU a zcela ignorije její demokratické orgány.
Pozn. překladatele.

[44] Alexej Bogatirov, Současné vztahy a výhledy na součinnost mezi Ruskem a Spojenými státy. Nezavisimmaja gazeta 28. června 1996.
Pozn. autora.

[45] Počátkem roku 1996 generál Alexandr Lebeď publikoval zajímavý člának (Zánik Evropy a znovuzrození Ruska Segodnja 26. dubna 1966), který došel daleko k naplnění tohoto cíle.
Pozn. autora.

[46] Bylo tomu naopak, původně byla v roce 1918 vytvořena jedna sovětská republika „Turkestán“, která byla v letech 1924-1925 rozdělena na pět samostatných svazových republik. Viz ruskou Wikipedii.
Pozn. překladatele.

[47] Anglický termín pipeline jako společné označení ropovodu a plynovodu překládám neobvyklým termínem produktovod.
Pozn. překladatele.

[48] Nutno říci, že boje za nezávislost i mezietnické války probíhají v Afganistanu již nějakých 200 let, na těch posledních se podílela i česká okupační armáda. Klást proto veškerou vinu jen na sověty je proto vědomě matoucí.
Pozn. překladatele.

[49] V tomto odstavci se jasně ukazuje skutečný charakter „demokratického“ a „pluralistického“ přístupu amerických yankee (= uchvatitelů): vykrást veškeré nerostné i lidské bohatství regionu podobně, jako to kdysi učinili jejich předchůdci (pioneers) s americkými indiány. Podobné „sázky“ jsou stejně poctivé, jako hra se skořápkáři a podobnými podvodníky.
Pozn. překladatele.

[50] Zavtm 28. června 1995.
Pozn. autora.

[51] Co chce Rusko v Zakavkazí a ve Středné Azii. Nezavisimaja Gazeta 24. ledna 1995.
Pozn. autora.

[52] Oficiální dokument předvídá nepořádky během období po Tengovi [Siao-pchingovi]. Cheng Ming (Hong Kong), 1. února 1995 podává podrobné shrnutí tvou analýz připravených pro vedení Strany o různých formách možného neklidu. Západní pohled na stejný problém je obsažen v článku Richarda Bauma China Alter Deng; Ten Scenarios in Search of Reality China Quarterly z března 1996.

[53] V trochu optimističtější zprávě nazvané Čínské hospodářství pro 21. století (Zou xiang 21 shiji de Zhongguo jinji) vydané v roce 1996 Čínským ústavem pro kvantitativní hospodářské a technické studie bylo odhadnuto, že příjem na obyvatele v roce 2010 bude asi 735 dolarů a tedy o 30 dolarů vyšší než je definice Světové banky pro zemi s nizkými příjmy.
Pozn. autora.

[54] Podle listu Yazhou Zhoukan (Azijský týden) z 25. září 1994 jsou celková aktiva 500. hlavních Číňany vlastněných společností v Jihovýchodní Azii dohromady okolo 540 miliard dolarů Jiné odhady jsou ještě vyšší: International Economy z listopadu/prosince 1996 uvádí roční příjmy 50 milionů zámořských Číňanů jsou zkruba stejné, jako je HDP čínské pevniny. Zahraniční Číňané prý kontrolují kolem 90 procent indonézského hospodářství, 75 procent malajzijského a celé hospodářství Taiwanu, Hong Kongu a Singapuru. Znepokojení z této situace dokonce vedlo bývalého indonézského velvyslance v Japonsku k veřejnému varování o „čínské hospodářské intervenci v oblasti“, která by mohla nejen využívat takovou přítomnost Číňanů, ale dokonce vést k vytváření Čínou podporovaných „loutkových vlád“ (Saydiman Suryohadiprojo, How to Deal with China and Taiwan, Asahi Shimbun [Tokyo], 23. září 1996).
Pozn. autora.

[55] Příznačná byla v této věci zpráva publikovaná v bangkongském anglicky psaném deníku The Nation (31. březen 1997) o návštěvě thajského premiéra Chavalita Yongchaiyudha v Pekingu. Cíl návštěvy byl určen jako založení pevného strategického spojenectví s „Velkou Čínou“. Thajské vedení prý musí „uznat Čínu jako supervelmoc s globální rolí“ a přeje si sloužit jako „most mezi Čínou a ASEANem“. Singapur šel dokonce dále ve zdůrazňování své identifikace s Čínou.
Pozn. autora.

[56] Song Yimin: Diskuse o rozdělení a seskupení sil ve světě po skončení Studené války. International Studies (Čínský ústav pro mezinárodní studie, Peking) 6-8(1996)10. To, že tento pohled představuje pohled nejvyššího čínského vedení ukazuje skutečnost, že kratší verze analýzy se objevila v masovém úředním orgánu Strany Renmin Ribao (Lidový deník) 29. dubna 1996.
Pozn. autora.

[57] Sun-c' (v originále Sun Tsu) nebo Mistr Sun (544 př. n. l. – 496 př. n. l.) je klasický čínský stratég.
Pozn. překladatele.

[58] Podrobné zkoumání záměrů amerických spojenců vytvořit takový protičínský azijský systém je obsaženo v článku Wang Chunyina: Pohled dopředu na Azijsko-pacifickou bezpečnost počátkem jednadvacátého stoletíGuoji Zhanwang (Světový výhled), únor 1996
Další čínský komentátor tvrdí, že americko-japonská bezpečnostní smlouva byla změněna z „bezpečnostního štítu“ zaměřeného proti sovětské moci na „útočný oštěp“ zamšřený proti Číně. (Yang Baijiang: Důsledky japonsko-americké bezpečnostní deklarace ve výhledu Xiandai Guoji Guanxi (Současné mezinárodní vztahy) z 20. června 1996). 31. ledna 1997 autoritativní deník Čínské komunistické strany Renmin Ribao vydal článek Posílení vojenské aliance neodpovídá současnému trendu, ve kterém změna rozsahu americko-japonské vojenské spolupráce byla označena jako „nebezpečný tah“.
Poznámka autora.

[59] Japan Digest z 25. února 1997 uvádí, že podle vládního průzkumu jen 36 procent Japonců pociťuje přátelství k Jižní Koreji.
Pozn. autora.

[60] Např. Higuchiho komise, poradní výbor premiéra, načrtl Tři pilíře bezpečnostní politiky Japonska ve zprávě vydané v létě 1994 zdůraznil nadřazenost americko-japonských bezpečnostních vazeb, ale též obhajoval Azijský mnohostranný bezpečnostní dialog. Ve zprávě Ozawovy komise z roku 1994 Plán pro nové Japonsko náčrt Jomuri Šimbuna Komplexní bezpečnostní politika z května 1995 obhajuje mezi jinými věcmi použití japonských ozbrojených sil v zahraničí pro udržování míru, zpráva z dubna 1996 Japonské asociace spojených exekutorů (keizai doyukai) připravile ve spolupráci s think tankem banky Fuji zprávu, ve které požaduje větší symetrii v americko-japonském bezpečnostním systému; zpráva nazvaná Možnosti a role bezpečnostního systému v azijsko-tichomořské oblasti předložená premiérovi v červnu 1996 Japonským fórem pro mezinárodní otázky, stejně jako množství knih a článků publikovaných během posledních několika let, často mnohem polemičtějších a extrémnějších ve svých doporučeních a častěji citovaných v západních mediích než výše zmiňované mainstrímové zprávy. Např. v roce 1996 v knize sestavené japonským generálem uvádí rozšířené tiskové komentáře, které si dovolují spekulovat, že za určitých podmínek Spojené státy mohou selhat při ochraně Japonska a proto by Japonsko mělo rozšířit obranné možnosti. (Viz generál Jašuhiro Morino, ed. Příští generace základní obranné síly a jeho komentáře v článku Mýty o USA jsoucích nám na pomoc Sankei Šimbun, 4. březen 1996.
Pozn. autora.

[61] Hlavním cílem merkantilistů je růst národního bohatství a toto bohatství zvětšují peníze.
Pozn. překladatele.

[62] Někteří konzervativní Japonci byli zlákáni nápadem zvláštního japonsko-taiwanského spojení a v roce 1996 byla vytvořena „Japonsko-taiwanská asociace parlamentářů“ k podpoře tohoto cíle. Reakce Číny byla, jak se dalo předpokládat, nepřátelská.
Pozn. autora.

[63] Na schůzce v roce 1996 s nejvyššími národními bezpečnostními a obrannými představiteli jsem určil (s využitím náhodných uvážených neurčitých formulací) následující oblasti společného strategického zájmu jako základu takového dialogu: (1) mírová Střední Azie, (2) nepoužití síly při řešení pobřežních otázek. (3) mírové znovusjednocení Číny, (4) stabiliya v Koreji, (5) nezávislost Střední Azie, (6) rovnováha mezi Indií a Pákistánem, (7) hospodářsky dynamické a mezinárodně vlídné Japonsko, (8) stabilní, ale ne silné Rusko.
Pozn. autora.

[64] Silný příklad takové iniciativy poukazující na její hospodářské výhody je v článku Kurta Tonga Převrat v americko japonské politice Foreign Policy (zima 1996-1997).
Pozn. autora.

[65] Řada konstruktivních návrhů k této věci byla předložena na konferenci CSIS (Centra mezinárodních strategických studií) o Americe a Evropě, konané v Bruselu v únoru 1997. Pohybovaly se od spojenách snah o strukturní reformu, navrženou k omezení vládních deficitů, po rozvoj zvětšené evropské obranné průmyslové základny, která by zvýšila transatlantickou obrannou spolupráci a posílila roli Evropy v NATO. Užitečný seznam podobných a jiných iniciativ, určených pro větší roli Evropy, je obsažen ve sborníku David C. Gompert and F. Stephen Larrabee, eds. America and Europe: A Partnership for a New Em (Santa Monica, Calif.: RAND, 1997).
Pozn.autora

[66] Takovou formu finanční „pomoci“ známe z vlastní zkušenisti pod názvem „tunelování“. Západní „investor“ skoupí „za hubičku“ podniky či přímo přírodní suroviny tunelované země, mají z toho velký zisk a získají tak strategické suroviny. Krásným autobiografickým příkladem takého tunelování je kniha Billa Browdera Rudý zákon, jak jsem se stal Putinovým nepřítelem č. 1, Bizbooks, Brno 2015. Právě takové tuneláře (vnitřní i zahraniční) vykázal V. V. Putin ze země a tím se stal veřejným nepřítelem amerických zlatokopů.
Pozn. překladatele.

[67] >Zatímco autorovi vadí „těžká byrokratická ruka Moskvy“, podporuje snad ještě horší „těžkou byrokratickou ruku Bruselu“ v EU. A snad by si dokázal vzpomenout, kolik krve stála kdysi snaha o vytvoření volnějších konfederovaných Spojených států bez „těžké byrokratické ruky Washingtonu“. Autor se snaží z Washingtonu naokrojovat Rusku byrokratický systém, který by měl nahradit složitě budovanou soustavu součástí federace založenou na respektu k nejrůznějším národnostem, etnickým a náboženským skupinám, žijícím po léta v Ruské federaci. Snad by si měl vzpomenout, jak dopadli v jeho nové otčině původní indiánské kmeny a jiné etnické skupiny!
Konečně, krvavé „řešení“ otázky „liských práv a svobod“ je přece nedílným dědictvím americké historie i přítomnosti.
Pozn. překladatele.

[68] Je vhodné zde zmínit moudré rady nabízené mými kolegy v CSIS. Anthony H. Cordesman (ve svém článku Americká hrozba Spojeným státům, únor 1997, str. 16, předneseném jako projev v Army War College) varoval před americkým sklonem démonizovat problémy nebo národy. Jak se vyjádříl: „Irán, Irák a Lybie jsou případy, které USA pokládaly za nepřátelské režimy, které působí omezenou hrozbu, a démonizuje je bez vytvoření nějaké funkční středně nebo dlouhodobé hry pro svou strategii. Plánovači USA nemohou uvěřit na úplnou izolaci těchto států, a tak nemá smysl ohrožovat je, jako by to byly stejné ničemné nebo teroristické státy. … USA žíjí v morálně šedém světě a nemohou uspět, když se ho pokusí udělat černobílý.“
Pozn. autora.

[69] Při čtení tohoto odstavce jsem si připoadal jako marx-leninském politickém školení. V souhlase s knihou H. G. Welse Kremelský snílek o jeho osobním setkání s V. I. Leninem by si autor této kapitoly zasloužil titul Washingtonský snílek. Podobné ideologické a náboženské bláboly zachraňující lidstvo zpravidla nakonec způsobují to největší zlo.
Poznámka překladatele.

[70] Obávám se, že toto autorovo proroctví by se mohlo naplnit nečekaným způsobem: americký „boj za demokracii a lidská práva“ povede ke globálnímu jadernému konfliktu. Potom už nejen že nebude mít kdo vládnout, ale hlavně nebude komu vládnout.
Zatím takový „boj“ dovedl k otevřené podpoře genocidy (Donbas), probudil takovou vlnu migrace ohrožených lidí, která připomíná „stěhování národů“ a dostal svět na samý okraj globálního válečného konflktu.
Co bude dál?
Pozn.překladatele.

[71] Vznikající shoda — studie amerických veřejných postojů o americké roli ve světě (Colledge Park: Centrum mezinárodních a bezpečnostních studií Univerzity v Marylandu, červenec 1996). Stojí za zmínku, ale není to v nesouladu s předchozím, že studie tohoto centra, provedená počátkem roku 1997 (s hlavním badatelem Stevenem Kullem) též ukázala významnou většinu ve prospěch rozšíření NATO (62 procent pro, 27 procent silně pro a jen 29 procent proti a 14 procent silně proti).
Pozn autora

[72] Není snad pojem „globálí nadřazenosti“ či přímo „totální nadvlády“ nad světem typickým projebem totalitní, tj. ůplné moci. Potom je možno pokádat oběti Amerikou vedených válek a jí uměle vyvolaných konfliktů (Jugoslávie, Ukrajina, Donbas, islámské země, rozmanité „barevné revoluce“) za typické oběti totality? A to nejen v Evropě, ale prakticky na celém světě?
Pozn. přakladatele.

[73] Hans Kohn: The twentieth century (New York 1949) str. 53.
Pozn. autora.

[74] Bohužel nedávné pokusy o agresivní politiku ze strany Spojených států, konkrétně snaha o vyvolání „barevné revoluce“ v Hong Kongu, takový proces účinně zbrzdily. Nemluvě o podbných „demokratických iniciativách“ u nás (např. akce červené karty) jako formě vnějích zásahů do suverenity země, o ukrajinském Majdanu s jeho krvavými důsledky apod. Každý takový pokus o mezinárodní agresi vyvolá nutně obranou reakci, která neprospívá skutečnému rozvoji svobody a demokracie. Rádi bychom věřili, že snaha o „vývoz revoluce“ skončila s pádem komunizmu.
Pozn. překladatele

[75] Opět vyvolává vzpomínku na sovětskou „družbu narodov“, projevující se mj. „internacionální pomocí“ a sovětskými tanky. Konečně, nedávno jsme si takovou zkušenost mohli zopakovat, ovšem tentokrát se jednalo o jiného agresora. A bohužel v obou případech se našel dostatek kolaborantů, kteří tuto formu internacionální pomoci vítali.
Pozn. překladatele.

[76] Nikým nevolené nevládní organizace, pokud mají formální právo o něčem rozhodovat, jsou přímým popřením principu demokracie. Nelze nesouhlasit s pohledem Václava Klause, který na jednom semináři CEP označil „NGOismus“ za formu fašismu. Zvláště, pokud jsou takové „nevládní“ organizace finančně podporovány zahraničními vládami, institucemi či ambasádami (třeba americkou NED — National Endowment for Demokracy — Národní nadace pro „demokracii“). Samozřejmě — v souhlase se základní svobodou spolčovací je činnost takových organizací legitimní, ale jen při vytváření názorů; rozhodování je posláním volených demokratických institucí.
Pozn.překladatele.