Ideologie, pověry a lidské poznání

Zpráva o oslavě narozenin

20. dubna 2009 jsem přestal být nezaměstnaným a splnil se můj životní sen — dožil jsem se důchodu. Z vůle vládnoucí strany a vlády (a odpovídajícího zákona) došlo kupodivu (s několikaletým zpožděním) k naplnění závazku státu, na který jsem si po léta platil formou daní příspěvkem, který se dosud nepodařilo současným ekonomickým expertům zcela vytunelovat. Došlo k tomu v den mých narozenin, které nesmím slavit, protože se téhož dne před lety narodil i jakýsi Adolf Hitler, a proto bych za takovou oslavu mohl být označen za extrémistu, ukřižován, upálen či alespoň zostuzen ve veškerých sdělovacích prostředcích. Naštěstí ne veškerá veřejná shromáždění jsou v tento den zakázána, a proto si mohlo Centrum pro ekonomiku a politiku dovolit uspořádat seminář

Darwin a darwinismus - věda, nebo ideologie?

na kterém vystoupil
Jan Zrzavý, profesor Přírodovědecké fakulty JU
Jaroslav Flegr, profesor Přírodovědecké fakulty UK
Jiří Vácha, emeritní profesor Masarykovy univerzity
Anton Markoš, Přírodovědecká fakulta UK
Petr Hájek, zástupce vedoucího KPR

Seminář moderoval Václav Klaus

Žádný prorok nerespektující právě uznávané „pravdy“ to nemá lehké, ať už přináší nová přikázání (Mojžíš), probuzení a osvícení (Siddhártha Gautama zvaný Buddha), zásady a principy (Konfucius), pravdu a lásku (Ježíš z Nazaretu), poselství Boží (Mohamed), víru pravou (Jan z Husi), nový systém světa (Galileo Galilei) či původ biologických druhů (Charles Darwin). Proto byla podle ohlasů v publiku očekávána bouřlivá diskuse mezi stoupenci Darwinova pojetí vývoje druhů, křesťanského dogmatu o „stvoření světa“ představovaného tzv. kreacionisty, případně dalších zideologizovaných pojetí, jakou představovala třeba „marxistická genetika“ T. D. Lysenka či nacistická „Rassenhygiene“, případně s představami Darwinových předchůdců. Toto očekávání bylo zklamáno; mezi pozvanými odborníky byli skuteční současní biologové a přírodovědci, kteří by se k obhajobě nepodložených dogmat těžko propůjčili, pouze poukázali na skutečnost, že doba Darwina je dávno za námi a od té doby udělalo lidské poznání, biologie a genetika určitý pokrok, který je spíše doplněním než popřením Darwinova přístupu. A tak jako jediné kontroverzní působilo pečlivě připravené vystoupení Petra Hájka, který převzal úlohu „advocata diaboli“ a „kacířské učení“ skotského biologa demonstrativně odsoudil na podkladě přesvědčivé argumentace typu „Jako že je Bůh nade mnou“. A skutečně plodná diskuse vznikla až v kuloárech po skončení oficiální části přednášky.

V každém případě mohu vyjádřit svou vděčnost CEPu za to, že mi navzdory politické persekuci současných kacířů a extrémistů umožnil důstojnou oslavu tohoto mého významného životního okamžiku.


Lidské poznání a věda

 Zmíněný seminář mne dovedl k hlubším úvahám o lidském poznání, o přírodních vědách, o jeho ovlivnění politikou a ideologií, ale i o tom, jakou roli v dalším poznávání přírody hraje laická veřejnost, představovaná často naprostými diletanty.

Podle naivních představ, které vám rádo sdělí každé malé dítě neovlivněné školní výukou, že když pustíte z věže kus dřeva a kus železa, bude to železo padat rychleji, protože je těžší. „To je přece logické“. A podobně se na celou věc dívali lidé až do doby, kdy se našel kacíř, který na tu věž vylezl (prý na šikmou v Pise, ale mohlo to být i jinde), to železo a dřevo upustil, dole postavil škopek s vodou, a podle kol na hladině zjistil, že dřevo dopadlo kupodivu téměř současně s tím železem. (Ten kacíř se jmenoval Galileo Galilei a ještě se o něm budu zmiňovat.) Stejnou metodou přistupoval i k jiným problémům. Vytvořil tím jeden z hlavních principů poznávání přírody, tedy oblasti, kterou Isaac Newton nazval ve svém díle Philosofiæ Naturalis Principia Mathematica experimentální přírodní filosofií a dnes jí nazýváme přírodními vědami - základem lidského poznání v této oblasti je pozorování jevů, buď přímo, nebo tak, že přírodě klademe otázky formou experimentu. Obecná tvrzení, kterým říkáme přírodní zákony, jsou potom z těchto pozorování odvozena indukcí. A protože i biologie a genetika patří mezi přírodní vědy, nejsou pro její závěry podstatná různá dogmata, ať už z oblasti náboženství či jiné ideologie, ale především pozorování přírody.

Přírodní vědy samozřejmě nebrání ve vytváření hypotéz, které nejsou podloženy zkušeností, pouze konstatují, že takové hypotézy nejsou jejich součástí. Isaac Newton na základě principu Ochamovy břitvy uvádí ve třetí knize Principií De Mundi Systemate (O systému světa) tato základní pravidla přírodních věd:

  1. K vysvětlení přírodních jevů nemá být použito více příčin, než ty, které jsou pravdivé a dostatečné k vysvětlení jevu .
  2. Proto přírodním jevům stejného typu musíme, pokud je to možné, přiřadit stejné příčiny .
  3. Vlastnosti těles, které nelze ani zesílit ani zeslabit a které náležejí všem tělesům, na kterých lze provést experiment, mají být pokládány za obecné vlastnosti všech těles .
  4. V experimentální filosofii mají být pokládána tvrzení odvozená indukcí z jevů za pravdivá nebo téměř pravdivá bez ohledu na jakékoliv protichůdné hypotézy, dokud jiný jev neučiní tato tvrzení přesnějšími nebo podléhajícími výjimkám .

Podle těchto pravidel je tedy v přírodních vědách prvotní pozorování přírody, a jakákoliv dogmata přinesená odjinud, ať už z Bible nebo jiné ideologie, tam nemají místo. A protože Charles Darwin založil svou teorii na pozorování, ne na dogmatu, patří jeho vývojová teorie do oblasti vědy a ne ideologie. Samozřejmě jen tak dlouho, dokud ji jiná pozorování přírody neupřesní, neopraví nebo nevyvrátí.

V očích laiků je rozmanitost živé přírody nepřehledná, proto povrchně rozdělují živé objekty, např. rostliny, podle barvy květu (modré kytky, žluté kytky apod.), výšky (květiny a stromy), užitku (tzv. houbařské dělení na jedlé a nejedlé). Švédský biolog Carl Linné pozoroval přírodu do větší hloubky, roztřídil známé organismy podle vlastních kritérií a vytvořil tak dodnes platnou systematickou nomenklaturu. Přestože sám nevěřil na vývoj druhů, jeho nomenklatura je dodnes v souladu s Darwinovým pojetím včetně současných doplňků. Vlastně došel ke stejnému systému nezávisle na Darwinovi. Podstatné je ovšem, že svoji práci založil na důkladném pozorování a porozumění přírodě a ne na základě dogmat převzatých odjinud, ani se nesnažil dokazovat hypotézy či požadavky dogmatických ideologů.


Přírodní vědy a poznávání

Ve škole nám marxisté vtloukali do hlavy, že „Příroda je objektivní realita existující  nezávislá na našem vědomí “. Jako aforismus perfektní, ale na prvý pohled tam vidím skrytou tautologii (definici kruhem). Jelikož se necítím v tomto oboru expertem, nechci hledat všechna problematická místa tohoto tvrzení, ovšem skutečnost, že se výrok snaží definovat jeden pojem pomocí řady jiných nedefinovaných pojmů, je zřejmá — když formulujeme jakékoliv tvrzení, musíme použít jazyk, a ten nikdo přesně definovat nedokázal. Prostou abstrakcí si lidé vytvořili jazyk a pojmy mající vždy smysl jen  pro určitý okruh problémů, zatímco jinde více či méně smysl postrádají, proto přesnou definici všeho nikdo dosud nevytvořil a asi nikdy nevytvoří. Nemluvě o tom, že každý jednotlivec vkládá do jednotlivých pojmů vlastní zkušenost. Přesto spolu lidé touto formou dokáží komunikovat a měnit svůj život; důkazem budiž, že i vy právě čtete tuto větu a možná jí přikládáte i nějaký význam.

Na druhé straně snaha exaktních vědců přesně definovat své pojmy není vždy prostá. Co si vy, čtenáři, představujete pod Euklidovou  definicí bodu: ,,Bod je to, co nemá části''. Čím se potom liší takový bod třeba od Demokritova nedělitelného atomu? (Neplést se současným smyslem toho slova!) A to se jedná o ty nejprvotnější představy !  Proto se musíme smířit s tím, že naše tvrzení nejsou vždy přesná a různí jedinci nebo i týž jedinec v jiné době je může chápat různě.

Na druhé straně si představme jinou podobnou formulaci: „Naše vědomí je nezávislé na přírodě“. To by ovšem vylučovalo jakékoliv pozorování (kdy naše vědomí reaguje na vnější svět — na přírodu) o vědomém experimentu již nemluvě. A současně jakoukoliv aktivitu, která by se změnou prostředí snažila změnit náš život — výsledek bychom stejně nevnímali a naše vědomí by bylo zcela uspokojené. Takový je snad jen stav věčné blaženosti v pojetí buddhismu.

Takovou aktivitu by ovšem činil nemožnou i ten předchozí výrok: Pokud by příroda nezávisela na našem vědomí, potom bychom jí svým vědomím ani vědomou aktivitou nemohli měnit. Pane Bože, to bychom snad ani nemohli poroučet větru, dešti!

A to už vůbec nemluvě o tom, že náš mozek, ve kterém se podle materialistů vědomí rodí, je též součástí přírody ! Je potom její součástí i toto vědomí? Kdož ví?

Naše logika se dostává do nebezpečné oblasti Russellova paradoxu klasické teorie množin, kam se raději pouštět nebudu, tam dokázal bloudit i samospasitelný vrchol scholastické filosofie Immanuel Kant , na toho určitě nemám. A ani mít nechci, vždyť právě on byl inspirací takových velikánů klasické německé totalitní filosofie, jakými byli Georg Hegel, Karl Marx, Fridrich Engels, Fridrich Nietsche, Dietrich Eckhart či Adolf Hitler.


Odlišný charakter otázek praktických a otázek poznání

 V praktickém životě je každodenně nutno operativně řešit řadu praktických otázek, např. co nakoupit, kde najít zaměstnání, bydlení apod. Takové otázky je nutno řešit rychle a často umožňují více řešení; pro některé z nich se musíme rozhodnout. Rozhodujeme sami, v okruhu rodiny, skupiny přátel apod. Podobně je tomu při řešení praktických problémů v zaměstnání, ve veřejné správě (např. zda postavit obecní vodovod či fotbalové hřiště, zda vstoupit do NATO apod.) Lze je řešit třeba demokraticky formou hlasování, referenda, případně rozhodnutím odpovědné osoby či instituce, velitele či diktátora, často je na základě doporučení odborníků řeší laici či nějaká forma laické poroty (např. rodina, obecní rada, parlament apod.). Pro tyto otázky je typické, že často je důležitější rozhodnout se pro některé z přijatelných řešení, než otálet z rozhodnutím a nedělat nic.

Vědecké otázky poznání ovšem takto s konečnou platností řešit nelze — žádné rozhodnutí jedince či skupiny lidí nemůže změnit chování přírody. Přesto je snahou i v této oblasti hledat okamžité řešení problému podobně jako u otázek praktických — rozhoduje šéf, vědecká rada nebo nějaká vnější odborná instituce. Podstatné je, že takové rozhodnutí nemůže být konečné, ale musí být možná ho kdykoliv znovu prozkoumat. A právě v tom se liší metoda vědeckého zkoumání od metody totalitní, od věčných a neměnných pravd, jaké nám nabízejí totalitní ideologie.

Další stránkou vědeckého poznání je určitý konservativismus při přijímání nových poznatků, které nejsou řádně prověřeny. Jako odstrašující se obvykle uvádí příklad sporu konzervativní Svaté inkvizice s přírodovědcem Galileem v otázkách astronomie. Těžko se zastávat konzervativních sil ve sporu, kde byly zjevně v neprávu. Ovšem uvědomme si, že spolu s oprávněným názorem Galilea se v historii poznání vyskytly případy mnoha nadšených „objevitelů“, jejichž hypotézy byly pouhými ničím nepodloženými fantaziemi — lidská společnost, než přijme nějakou novou myšlenku, musí její správnost prověřit. Chybou Svaté inkvizice nebyla konzervativní skepse k novým myšlenkám, chybou bylo, že namísto zkoumání věcných argumentů novátora použila scholastickou argumentaci totalitních dogmat převzatých z Bible. A dále to, že místo, aby poskytla novátorovi prostor a čas pro ověření a obhajobu svých myšlenek, další výzkum a dokonce i publikaci dosavadních výsledků mu zakázala.

Podobný přístup ovšem nebyl jen dávnou výsadou Svaté inkvizice — podobné totalitní přístupy jsou bohužel i součástí dneška. Stejně, jako Svatá inkvizice zakázala Galileovi další zkoumání i publikaci jeho výsledků v oblasti astronomie, zakazuje dnes totalitní „zákon o popírání holocaustu“ historikům objektivně zkoumat nedávnou minulost, ale trvá na jednou provždy postulovaném dogmatu. Tento zákon a podobné praktiky jsou dnes pro svobodného lidského ducha stejně nebezpečné, jakou byla ona středověká Svatá inkvizice. Člověk už nějak začíná tušit, odkud se nová vlna totality bere.

Konečně náboženský fanatismus, komunismus, fašismus ani nacismus nebyly bohužel posledními příklady totalitních ideologií, které zaplavují náš svět. Skvělou analýzu současných výdobytků současné světové pavědy podává Gerald Holton ve své knize Věda a antivěda. Jako důstojné nástupce uvedených ideologií autor uvádí postmodernismus a jako důstojného nástupce Svaté inkvizice, Lenina, Stalina, a Hitlera uvádí autor  — Václava Havla. Uvedu jen krátký citát, kterým Holton reaguje na Havlův projev „Konec moderní éry“, přednesený na Světovém ekonomickém fóru v Davosu:

Ohlížeje se nazpět po staletí, které by mohlo být dobře charakterizováno, a to zejména z pohledu Středoevropana, silami brutální iracionality, bestiality a rozmary císaře Viléma, Hitlera, Stalina a jejich pochopů, jimiž byly zpečetěny osudy milionů, Havel objevuje, že hlavní zdroj soužení je přesně opačný, totiž „racionální, kognitivní myšlení“, „odosobněná objektivita“ a „kult objektivity“. „Krach komunismu“, píše, »je tečkou nejen za devatenáctým a dvacátým stoletím, tedy za moderní dobou, ale vůbec za novověkem. …«

Dále Gerakd Holton cituje z hagiografie Jana Vladislava: Václav Havel, aneb život v pravdě:

»Moderní věda, konstruující svůj univerzálně platný obraz světa, se tudíž probourává hranicemi přirozeného světa, který může chápat jako vězení předsudků, ze kterého musíme uniknout do světla objektivně ověřené pravdy… Tím samozřejmě ruší jako pouhé zdání dokonce i nejvnitřnější základ našeho přirozeného světa; zabíjí Boha a zaujímá místo na jeho uprázdněném trůnu, takže od nynějška to bude věda, která bude držet ve svých rukou řád věcí jako jediný legitimní strážce a bude jediným legitimním arbitrem veškeré relativní pravdy. Protože konec konců je to pouze věda, která se pozvedá nad absolutními subjektivními pravdami a nahrazuje je vyšší, trans-subjektivní pravdou, která je vskutku objektivní a univerzální.«

Prostě „kritika čistého rozumu“, za kterou by se nemusel stydět ani Sv. Immanuel z Královce ! Jejímu autorovi uniká, že na rozdíl od totalitního charakteru semitských náboženství je věda otevřený systém, který se dokáže přizpůsobit proměnám lidského poznání, a že vědecká argumentace vylučuje použití totalitních podpásových metod argumentace, použití mocenských prostředků a osobních útoků na nositele myšlenek, kterými Havel tak proslul. Připomeňme si je kauzu Bartončík a Havlovu argumentaci ,,Bůh je mým svědkem'' ! Současně naznačuje, že jeden z inspiračních zdrojů této moderní Inkvizice je možno opět hledat někde v Lateránském paláci ve Vatikánu.

 Uvedu ještě Holtonův komentář k tomuto Havlovu výroku:

Ve velkém počtu rozličných případů v průběhu dějin připravily názory nepřátelské vědě základ pro to, aby se opozice vůči uplatňovaným nárokům vědy začlenila do širšího systému, jenž dává prostor anti- nebo pavědě. Zahrnují tak rozmanité příklady, jako Goethovo anti-newtonovství, Blakeovu vizionářskou fyziku, „arijskou“ vědu v Německu, systém protikulturního přesvědčení šedesátých let, protivědeckou kampaň v souvislosti s čínskou kulturní revolucí a alespoň jeden z dnešních kultů a přesvědčení … .

A jaký bude pravděpodobný trend tohoto konfliktu v blízké budoucnosti, to bude záviset do jisté míry na tom, … zda intelektuálové a tvůrci politiky jako celek budou i nadále pokračovat v řešení tohoto problému pouze slovy a neupřímnými sliby, podobně jako to již udělali s vědeckou i obecnou kulturní nevzdělaností.

Že by si český národ po letech malosti nakonec našel svého Führera? Tak to snad ne !

Ještě štěstí, že o budoucnosti lidstva nerozhodují jen potměšilí intelektuálové. Jako posla naděje ještě ocituji z Běsů  F. M. Dostojevského:

 Rachot vozů, přivážejících lidstvu chleba, je užitečnější než Sixtinská Madona.


Přírodní vědy a diletanti

Ale vraťme se k otázkám biologie a genetiky. Uvedu ještě jeden citát:

„Tak si tak přemýšlím, dumám, nahlížím do učených knih a sbírám jednotlivé informace. Je jich spousta, ale… k tomuto tématu existují publikace, určené pouze pro úzkou část odborné veřejnosti, čtivé to rozhodně není a srozumitelné už vůbec ne:))“

Člověk, který sám přiznává, že o dané problematice mnoho neví, se cítí oprávněn „čtivě a srozumitelně“ řešit základní otázky poznání. Člověk, patřící do kategorie, které říkám „kavárenští povaleči“, i když hovory podobné úrovně se nevedou jen v kavárnách, ale i v hospodách IV. cenové skupiny, v trampských osadách u táborových ohňů a často dokonce i v akademických kruzích.

Vraťme se opět k astronomii. Když Johanes Kepler dokázal ve formě matematického popisu přesně vyjádřit zákony pohybu planet (tzv. kinematiku), které v podstatě platí dodnes, kterými se řídí přirozené oběžnice, který platil pro první sputnik a využívá jí (s potřebnými korekcemi) i současná satelitní navigace, nevzbudilo to velkou pozornost. Až když Galileo zpracoval problematiku do formy Dialogů, kterým mohl porozumět každý Simplicius a kavárenský povaleč, vzbudil všeobecné pohoršení — teprve tehdy se laická veřejnost ,,probudila''.

Logika těchto kavárenských povalečů je podivná. Někdy mezi válkami patřilo v kavárnách k dobrému tónu, když se takový kecal vyjádřil, jak nerozumí Picassovým obrazům a Einsteinově teorii relativity. Nejsem malíř, ale vím, že umění se obrací k lidskému subjektu a obrazy slouží mimo jiné právě k ozdobě kaváren, proto nevidím nic tak strašného, když kavárenští povaleči hodnotí práci malířů, i když uznávám jen hodnocení typu „líbí“ nebo „nelíbí“ — pro kavárenské kecaly ovšem ideální téma ke konverzaci. Později už každý povaleč tušil, že Picasso byl kýmsi prohlášen za opravdového umělce a proto vznášet pochyby o jeho umění už není „in“. Ovšem Einsteinova teorie je složitý matematický model a jeho hlubší pochopení bez znalostí základů vyšší matematiky není možné, nemluvě o tom, že oni kecalové zpravidla nevědí nic ani o tom, z jakých fyzikálních podnětů relativita vyšla a jaké jsou její důsledky. Když si poslechnete jejich blábolení, zjistíte, že z celé věci rozumí jen tomu slovu „relativní“, a to jen v relativně velmi primitivním smyslu. A tento nedostatek nahrazují tím, že napadají Alberta Einsteina za to, že byl žid, podrobně rozebírají soukromý život této „celebrity“ apod. Pravda, často jim nic jiného nezbývá, na víc prostě nemají.

Mičurinova odrůda višně „Nataša Krupskaja“

Konečně — podobně je tomu asi, když se snaží pomlouvat Charlese Darwina lidé za to, co lidé v jiných oborech nazvali „sociálním darwinismem“. S tím měl Darwin asi stejně společného, jako měl ruský šlechtitel I. V. Mičurin s „mičurinskou genetikou“ T. D. Lysenka. Viz kapitola o propagandě; pro pomluvu se hodí každá záminka, třeba i to, když šlechtitel dává svým výpěstkům jména politiků.

A musím konstatovat, že takoví kecalové, kteří s přehledem hovoří do všeho, čemu vůbec nerozumí, se najdou všude — počínaje třeba marxistou V. I. Uljanovem-Leninem a konče humanistou T. G. Masarykem.

S podobnou pakulturou celebrit se bohužel setkáváme stále častěji. Pokud si berou na mušku modelky, filmové herce či populární zpěváky, potom příliš škody nenadělají, lid se musí bavit a potřebuje kromě chleba i své hry, ale neštěstím je, když se začnou podobně plést i do vážnějších oblastí, jakými jsou věda a základní lidské poznání.

Nedávno jsem si nemohl vzpomenout na přesnou formu Maxwellových rovnic elektromagnetického pole a rozhodl jsem se ji hledat na Internetu. Smůla spojená s tím, že jsem našel přehršel sylabů přednášek z různých univerzit, kde byly rovnice citovány ale neuvedeny, je pochopitelná, ale šokovalo mne, že jsem dříve našel desítky životopisů, rozebírající jeho rodinný život, stránky skotských patriotů s vyobrazením jeho rodného domku apod., ale to, čím hlavně prospěl lidskému poznání, zápis jeho rovnic, jsem našel až po dlouhém hledání. Naše doba je prostě dobou povrchnosti.

Ještě hůře jsem dopadl v případě Emmy Noether, jejíž větu o souvislosti symetrie a invariance fyzikálního modelu se zákony zachování pokládám za vrcholný objev teoretické fyziky 20. století, přestože jí na rozdíl od Alberta Einsteina široká veřejnost nezná. Jako první jsem narazil na stránku feministek, které zásluhu Emmy Noether neviděly ani tak v tom, že odvodila jednu z nejobecnějších teorém současné fyziky, ale v tom, že je to ženská — samozřejmě včetně rodného domku a jiných atributů současné pakultury celebrit. Pravda — dnes jsem to zkusil znovu a kupodivu našel sice jen reklamu, ale za to na knihu, která je oslavou jejího díla. Že by ten náš svět přece ještě nebyl tak úplně zdegenerovaný?

 Když německý fyzik Werner Heisenberg narazil na problém neurčitosti při současném určování některých veličin, sepsal okolo toho traktát, který je často citován i kavárenskými Simplicii — tomu dokázali porozumět. Když fyzici ovšem posléze našli matematické vyjádření kvantové mechaniky, provedli pomocí integrálního počtu a vlastností Hilbertových prostorů přesný důkaz těchto relací. Důkaz, který samozřejmě mohou lidé bez matematické gramotnosti těžko studovat. Proto jsou Heisenbergovy hrubé a předběžné úvahy filosofy a „humanisty“ často citovány, zatímco pozdější přesný matematický důkaz oslovil jen gramotnější lidi.

Konečně — podobně tomu bude i pokud jde o Darwina. Kdyby své závěry vyslovil třeba jen pro vývoj brouků či kobylek, asi by jeho přístup nevzbudil u „humanistů“ veliký ohlas. Ohlas způsobila hlavně skutečnost, že se Darwin neomezil na živočišnou a rostlinou říši, ale dovolil si mezi přírodní druhy zařadit i člověka. Tvrdě tak narazil na antropocentrickou tradici semitských náboženství (zejména judaismu a křesťanství), podle kterých „Bůh stvořil člověka k obrazu svému“ a obdařil ho duší, proto ho nelze řadit mezi přírodní druhy. Všimněte si, že „humanisté“ zpravidla neútočí na jeho obecné tvrzení o vývoji druhů, ale posměšně vykřikují Darwinův dílčí závěr, a to ještě ve zvulgarizované formě „Člověk pochází z opice“. Navíc si Darwin dovolil porušit přísné tabu „křesťanské civilizace“ a otevřeně hovořil o pohlavním výběru, tedy o něčem, o čem slušná kavárenská společnost hovoří jen šeptem! Snad proto byly některé Darwinovy knihy ještě za vlády komunistů tabu a mohly být publikovány až zcela nedávno, zejména právě otázky spojené s pohlavním výběrem. A že jiné problémy v oblasti sociálních věd jsou tabu dodnes se mohl přesvědčit Petr Bakalář, když vyšla jeho kniha Tabu v sociálních vědách.

Stručně řečeno, totalitní ideologie, jako komunismus, fašismus, nacismus, judaismus, křesťanství apod. jsou se skutečným vědeckým poznáním neslučitelné. A platí to bohužel i o ideologii režimu současného.


Víra a vědecké poznání

Ke střetu mezi apriori přijatými závěry (vírou) a vědeckým poznáním dochází vždy, když se empirické poznatky s apriorní závěry přestanou shodovat. Není např. problém odvodit „logicky“ z knihy Genesis, že Země stvořená prvý den je starší než Slunce a Měsíc, které Bůh stvořil den třetí, proto nemůže starší Země obíhat kolem mladšího Slunce. Alespoň tak tvrdí některé protestantské webové stránky. Když posléze astronomové pozorováním přírody zjistili, že je tomu naopak, nastal rozpor, který katolická církev řešila totalitně: lživou propagandou, upalováním, cenzurou, zákazy. A k podobné situaci dochází vždy, když víra a empirické poznatky nejsou v souladu, např. v případě Darwinovy teorie vývoje druhů.

Společnost, která není ovládána totalitní ideologií, reaguje na takovou situaci tak, že si nejprve ověří správnost nových poznatků, a pokud se o ní přesvědčí, svůj přístup ke světu upraví; naopak společnost totalitní použije výše zmíněné nástroje.

Přitom nelze prostě spojovat víru s náboženstvím. Např. my fyzici věříme, že chování námi studovaných objektů je možno popsat několika formálně jednoduchými zákony. Částečně to vychází z výše uvedeného principu Ochamovy břitvy (který je vlastně též formou víry). Každý, kdo se pokusil modelovat nějaký jev, dobře ví, že čím více si zavede do svých zákonů parametrů, které později podle potřeby nastaví, tím je jeho úloha snazší, proto když má přírodovědec k dispozici několik variant teorií s větším či menším počtem nastavitelných parametrů, které stejně dobře popisují pozorované jevy, pokládá za lepší tu s méně parametry. Kromě toho řada osvědčených zákonů měla právě formu formálně jednoduchých rovnic, tak proč by tomu tak nemělo být i u teorií nových. Nehledě na to, že pokud je celý systém rovnic odvoditelný z jednoho základního principu (tzv. variační model), potom jsou rovnice určitě vnitřně bezesporné, a navíc na ně je možno použít výše zmíněnou větu Emmy Noether. Přesto, i když se za touto naší vírou skrývá určitá zkušenost, nelze jí zařadit do kategorie ověřených fakt, proto vírou zůstává.

Nemluvě o tom, že onen pojem jednoduchosti je velmi relativní; tak základní rovnice Einsteinovy teorie přitažlivosti má sice jednoduchý tenzorový zápis, ale po jejím rozvedení a rozepsání vztahů kovariantních a kontravariantních složek metrického tenzoru vede na nelineární diferenciální rovnici, u které je známo jen několik málo přesných řešení. Navíc vzhledem k nelinearitě rovnic není kombinace těchto řešení řešením dalším, jako je tom zpravidla v jiných oblastech fyziky. U základních rovnic kvantové mechaniky je situace podobná, je známo několik přesných řešení jednoduchých systémů, složitější systémy lze řešit jen použitím přibližných numerických metod. Přesto základní poznatky těchto oborů umožnily pochopit chování mnoha systémů a realizovat technická řešení, která tak citelně ovlivňují naší dobu: jen znalost fyziky polovodičů a objev tranzistoru umožnily např. za poslední půlku století rozvoj elektroniky, počítačů a informatiky způsobem, který si naši předkové nedovedli ani představit.

Konečně, my fyzikové sestavujeme matematické modely světa a prostě věříme, že je možno jeho chování nějakým takovým modelem popsat. A jediným důvodem k podpoře této naší víry je skutečnost, že našim předchůdcům se na základě takových modelů podařilo pochopit a předvídat jeho chování a dokonce na jejich základě vytvořit nástroje a pomůcky, které se alespoň někdy chovají podle našich přání, a tak přizpůsobit přírodní prostředí našim potřebám. Tak, jak to dokáže každý živý organismus, který má v souhlase s Darwinem schopnost přežít. A to způsobem, který jiné obory lidského poznání neumožňují. Na druhé straně obvyklou chybou laiků, ale i mnohých z nás je, že potom často klademe rovnítko mezi pojmy zavedenými při sestavení těchto modelů a popisovaným světem. Dokud fyzika procházela stádiem mechanistických modelů, bylo to možné;  dnes ovšem existuje několik popisů, které se dosud nepodařilo vzájemně skloubit, kromě toho mnohé používané pojmy je možno zavést jen použitím přibližných metod, proto není vhodné klást mezi přírodou a jejími modely rovnítko. Např. fyzika pevných látek používá různé pojmy, jako kvazičástice, kvazielektronydíry,dále fonony a dokonce excitony — pojmy, které jsou přesně použitelné jen při linearizaci problému ; jen díky tomuto zjednodušení vznikla teorie polovodičů, objev tranzistoru a následný bouřivý rozvoj moderní elektroniky a informatiky. V praxi tedy užitečné pojmy, ale na obecnou otázku filosofa „existuje opravdu fonon?“ bych si netroufal odpovědět; jenom vím, jak se používají v přibližných výpočtech; konečně, podobná situace existuje vlastně při každém popisu přírody pomocí kvantové mechaniky. Pravda, humanitní filosof neznalý podstaty problému by na takové otázky jistě suverénně odpověď našel. Opravdu nevědomost hříchu nečiní? Nečinila tak zajisté např. když soudruh František Kahuda vytvořil svou teorii mentionů . Pravda, on se bez nějakých matematických modelů, které by jeho pojetí podpíraly, zcela obešel. Konečně, jako filosofičtí snílci typu V. I. Lenina nebo T. G. Masaryka, když zmíníme jen hlavy států z prvé poloviny minulého století.

Ne každá víra a dokonce ne každé náboženství vede nutně k totalitě — naopak totalitní se stává každá ideologie, který se prohlašuje za jedinou možnou, jedinou pravou nebo alespoň trvá na své „vedoucí úloze“. Např. už nejstarší kultura indických Védů a Arijců měla své pojetí světa, ale na rozdíl od semitské tradice (představované zejména jejím Starým zákonem) ho nechápali jako dogmatické a neměnné; typickým rysem jejich tradice bylo variantní myšlení, jeho typickým projevem bylo tertalema. Kromě toho v době kolem 5. století př.n.l. byl typickým projevem indický agnosticismus (poněkud odlišný od evropského, kde tento termín označuje spíše opak gnose), jehož hlavním rysem bylo, že se učitel (prorok) záměrně nevyjadřoval k otázkám, které do svého učení nezahrnoval; proto se takové učení nezhroutilo, když bylo nutno změnit názor na některou z nich. Proto nenesou východní náboženství tolik prvků totality, jako náboženství semitská, a snáze se vyrovnávají s novými poznatky přírodovědy.


Vědecké otázky a odpovědi

Podle křesťanské tradice je možno na každou otázku odpovědět „ano -- ano“ nebo ,,ne -- ne''. Ovšem v případě složitějších otázek není situace tak jednoduchá. Jak ukázal předchozí odstavec, nabízí východní tradice bohatší přístup, a život ukázal, že mnohé klasické otázky byly zodpovězeny prostě tak, že se ukázaly jako zbytečné nebo nesmyslné.

Podle starých představ byla Země placka a lidé se tázali, čím ta placka končí a co je za tím „koncem“? Zdánlivě logický problém — ovšem později se nám Země zakulatila a ukázalo se, že žádný takový „konec“ prostě neexistuje, takže otázka nedává smysl.

Podobně renesanční astronomové řešili závažný „vědecký“ problém: co je středem vesmíru. Dnešní pohled odpovídá tehdejšímu pohledu Giordana Bruna: vesmír prostě žádný střed nemá.

Podobně se dnes lidé táží, zda je náš prostor konečný nebo nekonečný. Jednoduchý člověk říká, že musí být nekonečný, protože kdyby byl konečný, co by bylo za tím „koncem“. Stejně pochybná úvaha jako s tou Zemí — on si prostě nedokáže představit, že trojrozměrný prostor může být konečný, ale bez hranic, stejně jako ten dvourozměrný povrch Země. A pokud se zeptá mne, odpovím tradičně: můžeš mi definovat, co znamenají tvé pojmy „konečný“ a „nekonečný“. A co na to kdysi odpověděl moudrý Buddha, to si můžete přečíst v poznámkách.

Současná věda často nevystačí s intuicí a ne všechno je názorně prosté; proto pokud se nechci dopustit omylu, musím se často oprostit od intuitivních představ a využít přesného matematického formalismu.Vzhledem k tomu, že někdy intuice selže i v běžném trojrozměrném prostoru, nezbývá, než se ve složitějších případech spolehnout jen na přesný matematický formalismus. Malý příklad najdete zde.

S rozvojem teorie relativity byl zaveden pojem časoprostoru, a současní kosmologové rádi hovoří o „velkém třesku“ jako o singularitě jeho počátku. A opět jsem se setkal s téměř stejnou otázkou: Co bylo před velkým třeskem? Tazatel si neuvědomuje, že ona předložka před se týká času, tedy jedné z dimenzí onoho časoprostoru, a ten začíná či končí někde v tom velkém třesku; tam končí smysl i onoho slůvka před, a proto i oné otázky. Kde není čas, není přece ani žádné před !

Jednoduchým řešením Einsteinovy gravitační rovnice je rotačně symetrická tzv. Schwarzschieldova černá díra. Pokud řešení popíšeme v metrice neměnné v čase, má taková metrika kulovou singularitu, které se říká časový horizont — vše, co se dostane pod tento horizont, se již nemůže dostat ven. Kupodivu ovšem je možno najít souřadný systém s časově proměnnou metrikou, kde singularita mizí; v tomto systému potom lze popsat i procesy v okolí horizontu. Pokud bychom těleso v lidu nechali padat v takovém gravitačním poli, potom by pozorovatel na něm, pokud by přežil působící slapové síly, za konečnou dobu dosáhl horizontu (měřeno jeho hodinami, umístěné spolu s ním v silném poli). Předpokládejme, že posílá světelné signály pozorovateli v klidu vně horizontu. Podle tohoto pozorovatele by se četnost signálů neustále zmenšovala, jejich frekvence (barva světla) stále snižovala, ale teoreticky by k němu signály od padajícího tělesa docházely nekonečně dlouho. Samozřejmě signály odeslané tím prvním ještě před dosažením horizontu. Čili jeden pozorovatel vidí pád v konečném čase, druhý v nekonečném? Který to vidí správně? Samozřejmě oba, protože každému ubíhá čas zcela jinak. A to se jedná o zcela prostý model nejjednoduššího řešení dnes už klasické Einsteinovy teorie gravitace — modelu, kde bohužel nelze řešení skládat jako v Newtonově mechanice a vše je mnohem komplikovanější.

Dnešní fyzici používají modely složitější a s vlastnostmi, které se jeví mnohem podivnější, např. modely pracující s devíti či deseti dimenzemi namísto Einsteinových čtyř (nebo Kaluzových pěti, abychom zůstali u dnes klasických případů). Znamená to snad, že je náš svět desetirozměrný? Ne! Znamená to, že tolik dimenzí používá onen model! Na otázku, kolik dimenzí má skutečně náš prostor, bych skepticky zůstal na pozicích moudrého Buddhy.


Věda, ideologie a politická propaganda

Typickým projevem totalitních ideologií je snaha vytvořit univerzálně platný a dále neměnný obraz světa; když si někdo dovolí takový obraz narušit, nepoužije k obhajobě svých názorů věcnou argumentaci podloženou fakty, ale pokouší se takové oponenty napadat mocenskými prostředky, namísto věcné argumentace používá útoky na osobu oponenta nebo použije některé prostředky demagogie a politické propagandy, případně přímo politického nátlaku. Do této kategorie patří i náboženští oponenti Darwinovy teorie vývoje druhů, kteří zpravidla namísto věcných argumentů založených na pozorování přírody začínají svou argumentaci dogmatickými citáty z Bible.

Totalitní dogmatický přístup se ovšem netýká jen semitských náboženství, mnozí z mé generace narazili na podobný přístup ze strany stoupenců marxismu a zejména jeho leninské a stalinské formy. Dobře pamatuji, že jsme se jako studenti učili kvantovou mechaniku z učebnice, kterou napsal ruský teoretický fyzik D. I. Blochincev. Protože stalinisté postavili některé součásti moderní fyziky včetně kvantové mechaniky na ideologický pranýř, musel se s tím autor učebnice vypořádat: v úvodu zkritizoval některé přístupy, zejména tzv. Kodaňské školy, ve zbytku učebnice vyložil mnohé, včetně jejich přístupu. Mnozí přírodovědci se za vlády komunistů stali obětmi ideologického nátlaku (včetně autora článku) a podobné švejkovské metody byly často nejúčinnější metodou obranu proti němu. Přesto byla právě ideologizace vědy jedním z důvodů, proč sovětský byrokratický komunismus nakonec neobstál v dlouhodobé soutěži se Západem.

Rusko, které bylo a je velmocí, si nemůže dlouhodobě dovolit ignorovat žádnou důležitou oblast vědy a techniky. Zásluhou moderní fyziky se stalo jednou z jaderných mocností, proto později dostali přírodovědci při své odborné práci mnohem větší tvůrčí svobodu; hůře dopadli kolegové z humanitárních a ekonomických oborů. Přesto se stalinské období do historie zideologizované vědy nesmazatelně zapsalo.

Stalinisté chápali svět „třídně“ a základem technického pokroku typu měly být „zlepšovací návrhy pracujících“. Čítankovým příkladem byla „budovatelská genetika“ rolnického synka T. D. Lysenka a O. B. Lepešinské. V budovatelském nadšení navrhli řadu „zlepšováků“ podpořených vlastní specifickou formou genetiky; když výsledky jejich metod nepotvrdily ani experimenty ani praxe, snažili se hájit politickým napadáním odpůrců. Dnes jsou známí z učebnic vědecké etiky zejména jako odstrašující příklady zideologizované vědy.

Nejhorší je, že podobné budovatelské nadšení rudých „zlepšovatelů“ bylo např. i v pozadí nehody jaderné elektrárny v Černobylu — k vyzkoušení nových „progresivních“ metod tam vypnuli veškeré bezpečnostní okruhy a výsledkem byla dosud nejhorší jaderná katastrofa. Jak říkával jeden můj ruský kolega: Sovětský paralytik — nejprogresivnější paralytik na světě.

Konečně, každý, kdo měl možnost (či v určité době spíše životní nutnost) nahlédnout do klasických spisů V. I. Lenina, mohl je použít jako učebnici demagogie: když chybí argumenty, je nutné je nahradit nadávkami a osobními útoky. Bohužel, podobně dopadly v období stalinismu i společenské vědy. Vzpomínám si, že když jsem kdysi studoval metody operační analýzy, narazil jsem i na zideologizované stalinské učebnice. Nějaká ta kritika „z třídních pozic“ naší už nemohla překvapit, přesto si vzpomínám, jak se stalinským ekonomům nelíbila západní interpretace tzv. duálního řešení, které vznikne jako vedlejší produkt lineární optimalizace. Konečně — je věcí ekonomů, zda budou určitým odvozeným veličinám přikládat význam nebo ne. Ale stalinští ekonomové šli dále: popřeli samotnou existenci nějakého duálního řešení, které je integrální součástí lineární algebry a je používáno v mnoha oborech (např. reciproká mřížka v krystalografii). Když se prostě stalinským ekonomům nelíbil (z ideových důvodů) nějaký výsledek, nezavrhnou jeho využití jen ve svém oboru ale zakáží ho přímo v matematice. Lze se potom divit, že sovětský komunismus se nakonec zhroutil?

Bohužel s pádem komunismu neskončily typické metody komunistických kádrováků — jen je někde nahradili kádrováci jiní. V této interpelaci se můžete dočíst, jak se už za současného režimu dopráskal bývalý komunistický udavač až na post předsedy Akademie věd, a na této stránce, že se jednalo o šarlatána, který si nezadal ani s výše zmíněným soudruhem Kahudou. S takovými lidmi ve vedoucích pozicích by snad tento režim mohl „prasknout“ ještě mnohem rychleji, než ten komunistický!

Bohužel komunistická demagogie nebyla ve své době jedinou. Jako protipól „boje proti komunismu“ létaly demagogické šrapnely štvavé propagandy i ze západu, mj. s rozhlasových stanic, jakými byla mnichovská Svobodná Evropa. A její štvavý duch poznamenal i ty emigranty z českého exilu, kteří ji používali jako jedinou platformu pro komunikaci se svou bývalou vlastí. Jak jsem se přesvědčil zde v minulém čísle našeho listu, podlehly jí i takové osobnosti, jakou byl nesporně Karel Kryl.

Jedním z typických nástrojů demagogie je napadat nějakou teorii či jejího autora kvůli údajnému tvrzení, které nikdy nevyslovili. Při setkání s náboženskými fanatiky — odpůrci současné biologie — jsem nejednou narazil na podivnou argumentaci — prý se Darwin mýlil, protože nikdo nikdy neviděl, že by se např. myš změnila v žábu. To je samozřejmě pravda, ale vždyť Darwin také nikdy nic takového netvrdil — jeho vývojová koncepce je přesně doložená a o nějaké rychlé změně jednoho druhu na jiný přece Darwin nehovořil — naopak vždy se jednalo o postupný vývoj vyžadující řadu generací, než k nějaké větší změně vlastností došlo. Vývoj podle schématu, které Darwin vypracoval a které s drobnými opravami platí dodnes.

Když se člověk setká s podobnou argumentací u obyčejného primitivního náboženského fanatika, který dává přednost argumentům svého faráře před praktickým poznáváním přírody a nadšeně napadá vědecky podloženou koncepci, kterou si asi vlastně nikdy neprostudoval a určitě nepochopil, potom bych nebyl překvapen. Ale u člověka s rozhledem Karla Kryla byl pro mne jeho primitivní epigram o „přeměně zajíců v ovce“ skutečným zklamáním; klesl tak bohužel přesně na úroveň těch komunistických ideologů, které tak rád sám kritizuje.. Bohužel, až tam vede někdy náboženská zaslepenost.

Jiří Šoler

P.S.

Ideologizace Darwinova výkladu vývoje biologických druhů, ale obecně snaha nedovzdělanců bránit silou lidskému empirickému poznání je typické pro totalitní ideologie, ale i pro pokřivené a zakomplexované jedince poznamenané rozladěním ze zklamaných nadějí, když se z nich omylem osudu stanou vysoko postavené figury. Nádherně to popisuje H. G. Wells v poslední kapitole své knihy Crux Ansata, kde vznáší obžalobu na římskokatolickou církev pro její podíl na zločinech Druhé světové války. Ovšem jeho náhled na osobu papeže Pia XII je natolik obecný, že ho je možno brát jako obecnou charakteristiku podobných osobností, a ne nutně jen kněží. A jeho varování v poslední větě knihy je dnes v Praze stejně aktuální, jako tomu bylo v Londýně v roce 1943.

Uveďme jen několik posledních vět:

„… v mysli kněží máme  co do činění s čímsi zmařeným a rozladěným, s něčím sexuálně stejně jako intelektuálně zhoubným. A to se vztahuje, přes všechna kouzla kněžského roucha, kadidla atd., i na papeže, stejně jako na každého jiného člena hierarchie. Máme tady co do činění s myšlenkami přežívajícími z temných dob v mozcích bytostí, která se staly dětinskými, zvrácenými a zhoubnými. Pius XII, když mu stáhneme roucho a vrátíme ho do skutečnosti, vypadá sám o sobě stejně neskutečně a nezrale jako Hitler. Nebo snad ještě více. Oba to byli bezzásadoví a zbrklí lidé, kteří dostali příležitost stát se vůdčími figurami kvůli neukázněné hlouposti této skomírající epochy. Samotná skutečnost, že se někdo dostane nešťastnou náhodou nebo omylem nahoru, může vést k ohromné spoustě krveprolití a hořkého utrpení po celém světě, ale neučiní ho ani větším ani moudřejším. Dokud se ho lidstvo nezbaví, papežství by mohlo utopit naše naděje pro příští generace v kalužích krve — při pokusu uskutečnit konečnou celosvětovou Bartolomějskou moc — a nepřidá to ani palec k jejich velikosti ani to nezmění skutečnost, že papež, každý papež, je nutně špatně vzdělaná a pošetilá překážka, jádro prvotního vzdoru, dědic tradic římského katolicismu v jeho posledním stadiu zhoubného úpadku, překážka pro lepší uspořádání světa.“

(překlad autora)

Tantum religio potuit suadere malorum


Poznámky