Prof. Robert Carter

Energetika, klimatické změny a lidská adaptace

Evropou a světem kráčí nové strašidlo — strašidlo globálního oteplování. Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) uspořádalo 8. prosince 2010 na toto téma přednášku profesora Roberta M. Cartera z University Jamese Cooka (Queensland, Austrálie), paleontologa, mořského geologa a klimatologa se čtyřicetiletou profesní praxí. Profesora Cartera, o němž publikoval Václav Klaus 21, října 2010 v časopise Spectator.CO.UK článek Díky nebesům za Boba Cartera, o jeho knize Climate: Counter Consensus (Klima: Opačný názor).

Robert Carter:
změny klimatu vyžadují adaptaci

Profesor Carter vysvětlil, jak probíhal vývoj klimatu na Zemi v průběhu existence života. Vysvětlil, že současná kyslíkové atmosféra je vlastně biogenním prvkem, který vznikl tím, že rostliny při fotosyntéze odčerpávaly ze zemské atmosféry oxid uhličitý CO2, získaný uhlík využívaly ke stavbě svého těla a kyslík zůstal v atmosféře; při opačném procesu respirace živé organizmy rozkládají organické látky, spotřebovávají kyslík a produkují CO2; tímto procesem získávají energii pro hlavní životní funkce veškeré organismy, zatímco fotosyntézu dokáží provádět jen zelené rostliny. Hlavním obdobím pro vznik kyslíkové atmosféry byly prvohory (paleozoikum), zejména období karbonu, devonu a siluru, kdy se těla organismů ukládala v mořích ve formě uhlí a uhličitanů (vápenec CaCO3, dolomit CaMg(CO3)2 apod.) Současně se změnou složení atmosféry probíhaly klimatické změny, zejména změna průměrné teploty zemského povrchu a zemské atmosféry. Svá tvrzení doložil bohatými paleontologickými nálezy ze všech částí světa.

Podle Roberta Cartera jsou klimatické jevy přírodním jevem, se kterými se setkává lidstvo za celou dobu své existence: suchá a mokrá léta, bouřky a tornáda, povodně apod. Chce-li lidstvo přežít, musí se stejně jako jiné živé organizmy umět adaptovat; rostlinné a živočišné druhy, které se nedokázaly adaptovat, vyhynuly. Jako příklad může posloužit zánik dinosaurů, po kterých se vlády na zemi ujaly jiné organismy schopné adaptace. A naopak: darwinovský vývoj přispěl k tomu, že většina organizmů na Zemi je adaptována právě na podmínky, ve kterých žije. Podmínkou je, že změny klimatu probíhají natolik pomalu, že organismy se stačí přizpůsobit, buď změnou fyziologie nebo změnou stanoviště. Naopak rychlé změny mohou způsobit hromadné vymizení celých skupin druhů.

Prof. Carter uvedl, že podle jeho dat neprobíhá ono zideologizované „globální oteplování“ tak silně, jak se obvykle uvádí; konečně letošní chladná zima argumenty klimatologických ideologů též oslabuje. A vůbec není jasné, jak velký podíl na změnách klimatu má lidská činnost a jaké jsou jiné externí vlivy. V soukromé debatě po přednášce potvrdil autorovi článku, že jednou z hlavních přírodních vlivů může být kolísající sluneční aktivita, jev, který je pozorován již od dob Galilea, který vykazuje několik period (zejména výrazná je ta jedenáctiletá); přitom veškeré informace plynou z pozorování, vysvětlení jejího kolísání dosud neznáme.

Faktory ovlivňující klima

Jedním z dávno známých faktorů ovlivňujících teplotu zemského povrchu je skleníkový jev. Teplota zemského povrchu je důsledkem tepelné rovnováhy. Přitom hlavním zdrojem je sluneční záření, které přináší nejvíce energie ve spektrální oblasti viditelného světla, odpovídající vysoké teplotě povrchu Slunce, zatímco hlavní ztrátou je tepelné vyzařování chladnějšího povrchu Země s maximem v infračervené části spektra. Můžeme se o tom přesvědčit za jasných letních dnů, kdy sluneční světlo dopadá přímo na zemský povrch, zatímco při zamračeném nebo mlhavém počasí jeho energie na zemský povrch nedojde. Naopak za jasných nocí bývá chladno, zatímco při zatažené obloze nebo přízemní mlze země nestačí prochladnout. Skleníkový efekt, který zvyšuje teplotu zemského povrchu o nějakou desítku stupňů celsia, je způsoben tím, že zemská atmosféra viditelné světlo propouští, zatímco infračervené záření pohlcuje; proto umožňuje Slunci Zemi prohřát, zatímco tepelné záření odnášející teplo ze Země do vesmíru tlumí. Protože podobný efekt nastává uměle ve skleníku — buď přirozeně díky krycímu sklu propouštějícímu viditelné a pohlcujícímu infračervené paprsky, nebo uměle tím, že okna v noci zakryjeme a tím nočnímu ochlazení zabráníme — dostal tento jev pojmenování skleníkový efekt.

Absorpce infračerveného záření může zesílit, pokud se do atmosféry dostane větší množství plynů, které pohlcují infračervené záření, tzv. skleníkových plynů, potom dochází ke globálnímu oteplování. Naopak pokud se do atmosféry dostane prach, např. po sopečném výbuchu, denní světlo dopadající na zemský povrch je zeslabeno a dochází k ochlazení, trvajícímu třeba několik měsíců. Mezi skleníkové plyny patří mimo jiné metan CH4 , ale i oxid uhličitý CO2, pro pokud chceme oteplování zabránit, je nutno emise takových plynů omezit. Bohužel mnozí politici, namísto, aby k problému přistupovali racionálně, snaží se jej zideologizovat a získávat body z často uměle vyvolaných zmatků.

Záporná zpětná vazba

Jak jsme ukázali, teplota na zemském povrchu je dána rovnováhou mezi teplem získaným ze slunečního záření a teplem vyzářeným; ovlivňují ho i další faktory, např. geotermální teplo ze zemského nitra, teplo produkované lidmi a jinými živými organizmy (biogenní) apod., tyto faktory jsou slabší a nemění se v čase, proto naše úvahy příliš neovlivní.

Množství vyzářeného tepla silně závisí na teplotě: pokud by Země pohlcovala stejně celý rozsah spektra, platil by pro ni Stefan-Boltzmanův zákon: množství tepla je úměrné čtvrté mocnině absolutní teploty povrchu (tj. teploty ve stupních Celsia plus 273); pro reálný zemský povrch platí přibližně — rozdíly v absorpci podle vlnové délky záření mohou právě za skleníkový efekt. Vyzařování tedy roste velmi rychle s teplotou a proto naopak rovnovážná teplota povrchu se proto příliš nemění při změnách získaného tepla.

Jak bylo uvedeno, kyslíková atmosféra je výsledkem biogenní aktivity — fotosyntézy zelených rostlin. Je známo, že tento proces probíhá silněji s rostoucí koncentrací CO2 v atmosféře až do koncentrace 2 - 5 % CO2. Rychlost fotosyntézy též roste s teplotou. Proto při nárůstu koncentrace CO2 v atmosféře a růstu teploty se fotosyntéza zrychluje a tím oteplování tlumí, což působí jako záporná zpětná vazba. Efekt, který se ideologům globálního oteplování obvykle nehodí a proto ho ignorují.

Naopak zmenšování plochy zelených rostlin, zejména těch, jejichž těla se usazují a které tedy odstraňují  uhlík z atmosféry, skleníkový efekt zesiluje. Týká se to zejména deštných pralesů poblíž rovníku. Naopak plodiny, které jsou posléze spáleny (např. v elektrárně či k pohonu spalovacích motorů) či slouží jako potrava, k snižování skleníkového efektu nepřispívají.

Pohled na Elbrus ze stanice Šadžatmaz

Sluneční aktivita

Hlavním zdrojem tepla oteplujícím zemský povrch je Slunce — jednak jako zdroj infračerveného, viditelného a ultrafialového elektromagnetického záření, jednak ovlivňováním magnetického pole Země. Aktivita Slunce (mírou je např. množství slunečních skvrn) kolísá; přesnou příčinu neznáme, veškerá data jsou čistě empirická. S rostoucí aktivitou Slunce silně roste množství tepla vyzařovaného ze Slunce, a tedy i množství tepla dopadajícího na Zemi. Studium sluneční aktivity, projevující se zejména chováním vrchní vrstvy Slunce — sluneční korony, se zabývají tzv. koronární observatoře (neplést s koronárními jednotkami v medicíně).

Sluneční skvrny

Ruská televize vysílala v roce 2008 dokumentární film Тайны солнечной бездны (Tajemství sluneční propasti) o ruské Horské astronomické observatoři na hoře Šadžat-Maz (43° 44' sš, 42° 40' vd, 2056 m/m) 40 km severně od Elbrusu vybavené trofejním koronárním teleskopem fy Carl Zeis Jena. Mimo jiné se zmiňuje o sluneční aktivitě, která v době natočení (tj. v roce 2008) narůstala, měla by vrcholit v roce 2012 a potom opět klesat — vědci vycházeli z několika známých cyklických period. Přitom vliv slunce se neprojevuje jen v oblasti elektromagnetického záření, velký vliv má i proud nabitých částic, které Slunce emituje. Pokud tedy hlavní vliv na globální oteplování má sluneční aktivita, měli bychom se vbrzku dočkat jeho poklesu.

Podrobněji o ruských výzkumech viz např. Páté národní sdělení Ruské federace presentované podle článků 4 a 12 rámcové konvence OSN o změnách klimatu a článku 7 Kjótského protokolu. (2010). Viz též Kondraťjev, Nikolskij (

Očekávaný pokles podporuje i nízká sluneční aktivita tuto zimu.

Adaptace a globální oteplování

Jak vyplývá z předchozího, je globální oteplování  zčásti strašidlo uměle vytvořené špatnými politiky a ideology. Přitom si uvědomme, že i kdyby došlo k změně průměrné teploty na zemském povrchu, v žádném případě by to neohrozilo existenci lidstva, biologického druhu homo sapiens. Vždyť dokáže žít ve všech klimatických pásmech na Zemi a na rozdíl od jiných druhů používá k ochraně před drsným klimatem oděv, dokonce dokáže být všude kromě polárních oblastí soběstačný ve výrobě potravin.

Přitom hlavní faktor ovlivňující zemské klima — Slunce a jeho aktivita — je proměnný a člověk dosud nezná přesné zákony a procesy, které tuto aktivitu ovlivňují. Proto spalování fosilních paliv — dokud bude co spalovat — nemůže lidstvo ohrozit, maximálně zvýšení mořské hladiny může ohrozit několik přístavních měst.

Je typické, že nejvíce straší globálním oteplováním pochybní aktivisté z USA, jmenovitě je jeho hrozba v současnosti IN (moderní) v americké Kalifornii. Mám nesmazatelné vzpomínky na návštěvu Los Angeles, Hollywoodu a Beverly Hills. Vzpomínám, jak si místní zbohatlíci ve městě uprostřed pouště pěstují pečlivě zavlažované trávníky; přitom aby získali vodu k jejich zavlažování musí odebírat vodu z celé Kalifornie i jinde. Pamatuji si na vysýchající jezero Mono na východ od High Sierry; v dolině vedoucí na bvýchod od Yosemitského parku, jejíž potok toto jezero zavlažoval, vidíte vodárny patřící Los Angeles County, odkud je pitná voda odváděna až to Los Angeles — je to, jako kdybyste převáděli vodu řekněme z řeky Poprad až do Prahy. Pamatuji na přehradu v Yumě na řece Colorado, odkud je většina vody opět odváděna do Los Angeles, místo aby posloužila k zavlažování zemědělské půdu v Mexiku. Vše samozřejmě v rozporu se všemi uznávanými mezinárodními pravidly. Když aktivisté z takové země a z takového prostředí žvaní o hrozbě globálního oteplování, nemohu je brát vážně. A nechci se tím samozřejmě dotknout poctivých amerických farmářů, kteří takovým zbohatlíkům vyrábějí potraviny.

Proto spalování fosilních paliv, pokud bude co spalovat, může způsobit lidstvu různé nepříjemnosti, ale samotnou jeho existenci neohrožuje. Člověk je totiž vůči takovým hrozbám adaptabilní a dokáže se přizpůsobit.

Adaptace a jaderné elektrárny

Mnozí tzv. pravicoví aktivisté obvykle prosazují náhradu fosilních paliv jadernou energetikou. Jaderná energetika založená na štěpení jader těžkých prvků bohužel má tyto problémy:

  1. Výsledkem jaderného štěpení je vznik radioaktivních izotopů těžkých prvků, u některých s dlouhou dobu rozpadu. Takto vzniklý jaderný odpad nedokážeme účinně likvidovat jinak, než ukládáním na skládky. V případě úniku odpadu z těchto skládek hrozí trvalé zamoření povrchu země radioaktivním odpadem. Doba, za kterou se odpad stane neškodným, je řádově mezi tisíci a sto tisíci lety.
  2. Technologie jaderných reaktorů není dosud tak vyspělá, aby spolehlivě zabránila jaderné katastrofě — viz nedávná nehoda v japonské elektrárně Fukušima. Taková katastrofa způsobí radioaktivní zamoření životního prostředí, jehož důsledky jsou nesrovnatelné s tím, když třeba vybouchne kotel v tepelné elektrárně. Uniklá radioaktivita se rozptýlí do prostředí, může silně zamořit bezprostřední okolí elektrárny, ale uniklé množství (max. jedna náplň reaktoru) by neměla působit globální problémy. Kromě toho silně zářící složky rozptýleného odpadu se rychle vyzáří, dlouhodobě zůstanou v prostředí jen pomalu se rozpadající složky.
  3. Vedlejším produktem jaderného reaktoru je plutonium a další transurany vhodné k výrobě jaderných zbraní. Jak tyto produkty, tak jaderný odpad, mohou být potenciálním cílem teroristů a tak ohrozit bezpečnost lidí i celých národů.
  4. Většina dosavadních elektráren byla stavěna primárně jako zdroj plutonia pro jaderné zbraně. Např. odpady z československých elektráren byly původně předávány do SSSR, kde byly odpovídajícím způsobem přepracovány. Tomu odpovídá i používaná technologie s nízkou účinností — převážná část vyrobené energie je vypouštěna do vzduchu jako tepelný odpad, jen malá část je přeměněna na elektřinu, využívá se jen malá část energie obsažená v palivu. Pokud by elektrárny měly být primárně zdrojem elektřiny, měly by asi mít příznivější technické parametry. Nemohu proto doporučit rychlou výstavbu komerčních elektráren, dokud nebudou vyvinuty technologie s vyššími parametry.
  5. Jak jsem se přesvědčil, běžná populace pohlíží na problémy jaderné bezpečnosti značně naivně, což je důsledkem naprosto nedostatečného vzdělání a osvěty v této oblasti. Většina populace nechápe rozdíl mezi chemickými procesy a procesy v atomovém jádru — dokonce jsem slyšel skvělé návrhy, jak vyrábět z jaderných odpadů průmyslová hnojiva. Přitom, na rozdíl třeba od úrazů elektrickým proudem, které je patrné okamžitě, projevují se důsledky radioaktivního ozáření mnohem pomaleji, někdy může přetrvat i několik generací. Bohužel až nakonec veřejnost pochopí, kde se skrývá nebezpečí, může být již pozdě. Nakonec snad katastrofa v Černobylu přesvědčila generály, že nechat vojáky běhat v terénu pár hodin po jaderném výbuchu chráněné maskou holínkami a papírovou pláštěnkou je nesmysl, ale celková negramotnost veřejnosti v této oblasti je katastrofální.
  6. Všeobecná gramotnost veřejnosti pokud jde o přírodní vědy je velmi nízká, ve škole se žáci naučí odříkávat třeba zákon zachování energie, aniž by pochopili, o čem ten zákon vypovídá. Výsledkem jsou stále návrhy naivních „zelených“ aktivistů na různá perpetua mobile  a podobná zařízení, která obecné fyzikální zákony znemožňují. Útěk do naprostého iracionálna, do kterého se nás snaží postmodernisté zahnat, se bohužel daří.
  7. Planeta Země měla v době svého vzniku na povrchu mnohem větší intenzitu radioaktivního záření — během času se mnohé jaderné materiály samovolně rozpadly či jejich množství pokleslo, a s tím poklesla i radioaktivita zemského povrchu. Od té doby na zemi těžké radioaktivní prvky prakticky nepřibyly — jediným zdrojem nových radioaktivních materiálů je kosmické záření a produkty jeho působení — zejména izotop uhlíku 14C, používaného k určování stáří archeologických nálezů.
  8. Radioaktivní záření působí rušivě na veškerou živou hmotu, zejména tím, že narušuje genetickou informaci používanou jak k při reprodukci organismů — vzniku nových jedinců — tak při růstu složitějších organismů — množení buněk. Čím je organismus složitější (mírou je množství genetické informace, tedy délka řetězců RNA či DNA), tím více ho radioaktivní záření porušuje. Proto se na Zemi složitější organismy vyvinuly až tehdy, kdy úroveň přirozené radioaktivity příslušně poklesla.
  9. Na rozdíl od globálního oteplování či jiných podobných hrozeb, na které se člověk a jiné biologické druhy dokáží adaptovat, je adaptace na radioaktivní záření prakticky nemožná. Příroda se dokáže adaptovat jediným způsobem — smrtí ohrožených jedinců i celých druhů — zejména těch složitějších. Kdyby lidé takové nebezpečí podcenili, mohli by sami sebe vyhubit.
  10. Další varianta výroby energie — jaderná fůze či termonukleární reakce, není dosud technologicky zvládnuta. Její předností je, že jejím produktem jsou lehké prvky s krátkým poločasem rozpadu, proto její odpad není takovou hrozbou. Vznikají při ní samozřejmě proudy neutronů, které vyrobí radioaktivní izotopy ze svého okolí, ale toto riziko je přece jen řádově menší. Více je samozřejmě možné říci až po zvládnutí konkrétní technologie, zatím je vše spíše v oblasti fantazie.

Jaderný odpad

Výsledkem štěpné reakce paliva v jaderném reaktoru jsou dvě až tři jádra lehčích atomů a několik neutronů. Ty mohou inicializovat další štěpnou reakci (proto se jí též říká řetězová), být pohlceny v jiném atomovém jádře a vytvořit transuran nebo se beta rozpadem přeměnit na proton — jádro vodíku. (Případná neutrina a podobné těžko pozorovatelné částice, které mohou odnést část energie a hybnosti, z úvah vynecháme.) Přitom ona dvě či tři jádra patří povětšinou nějakému radioaktivnímu izotopu lehčího prvku a nadále se rozpadá za vzniku radioaktivního záření alfa, beta či gama (případně několika současně). Pokud produktem takového rozpadu je opět radioaktivní izotop, rozpad pokračuje v rámci tzv. rozpadové řady, dokud nakonec nevznikne stabilní jádro.

Energie uvolňovaná při štěpení těžkého jádra obvykle řádově převyšuje energii uvolněné při radioaktivním rozpadu, a ta zase o několik řádů převyšuje energii, odpovídající přeskupování elektronových obalů atomů; poslední může odpovídat energiím odpovídajícím chemickým procesům. A procesy s řádově vyšší energií probíhají prakticky nezávisle na procesech s energií nižší. Proto složení produktů štěpení prakticky nezávisí na chemické vazbě paliva, na teplotě v reaktoru apod.; ovlivnit ho může jen geometrie nádoby a vzájemné uspořádání tyčí a moderátoru. Současná fyzika nedokáže takové procesy přesněji popsat, proto údaje o složení vyhořelého paliva byly zjišťovány zejména empiricky a nezáleží příliš na konkrétním reaktoru. Před lety jsem si proto opatřil na katedře jaderných reaktorů ČVUT informace o složení ze sovětských zdrojů; složení vyhořelého paliva u různých typů reaktorů se příliš neliší.

Radioaktivní izotopy se vyzařováním mění v další izotopy tak dlouho, až vznikne izotop stabilní. Přitom jednotlivá jádra se rozpadají nezávisle na sobě se stejnou pravděpodobností charakteristický pro dané jádro (izotop). Pokud současně daný izotop nevzniká rozpadem jiného, dá se ukázat, že množství zbylého nerozpadlého izotopu probíhá exponenciálně v čase. Obvykle jej charakterizujeme poločasem rozpadu — dobou, za kterou se rozpadne polovina jader. Samozřejmě — vyhořelé palivo obsahuje směs izotopů, které často tvoří rozpadové řady. V každém případě u čerstvého paliva převládá záření rychle se rozpadajících prvků (s krátkým poločasem), ty se časem vyčerpají a zůstávají izotopy, které se rozpadají pomalu. Údaje o rychlosti rozpadu jsou veřejně přístupné ve fyzikálních tabulkách (např. tabulky Miroslava Valoucha užívané na středních a vysokých školách).

Čerstvé palivo je tedy velmi aktivní, proto velmi nebezpečné, a díky rychlým rozpadům se silně zahřívá. Proto bývá uloženo přímo v reaktorové hale. Po několika dnech či týdnech je možno ho přenést do kontejneru a bývá uloženo na půdě elektrárny, teprve po měsících či rocích je přeneseno do tzv, trvalého úložiště. Bohužel vzhledem k dlouhodobé nebezpečnosti paliva (řádově tisíce až statisíce let) není žádné úložiště skutečně trvalé — různé geologické procesy, přírodní a jiné katastrofy mohou radioaktivní palivo uvolnit a rozptýlit do širokého okolí, případně do celé biosféry. V tom je hlavní neřešený problém jaderné energetiky založené na štěpení těžkých jader.

Při rozpadu těžkých jader je se ze systému uvolňuje energie, proto je přirozené očekávat, že vyhořelé palivo bude na konec méně aktivní, než palivo původní. Ta úvaha je správná, ale rozpad nakonec probíhá pomalu, takže stejnou aktivitu jako původní palivo má vyhořelé palivo asi za sto tisíc let. Nejvíce je za to zodpovědný izotop technecia 99Tc s poločasem rozpadu 200 000 let — kratší než výchozí uran, ale dostatečně dlouhý, aby udržel aktivitu paliva velmi dlouho. (Přitom technecium je umělý prvek, který nemá stabilní izotop a na Zemi jako přírodní neexistuje.) Jiné vzniklé izotopy se rozpadají rychleji, jejich aktivita klesne na úroveň původního paliva řádově za tisíce let.

Reakce živých organismů na radioaktivní ozáření

Účinky radioaktivního ozáření organismu jsou krátkodobé a dlouhodobé. Ty prvé odpovídají silnému krátkodobému ozáření při jaderných výbuších a katastrofách; organismus je buď přežije či nepřežije, pokud přežije, není trvale poškozen. Nás ovšem zajímají zejména dlouhodobé účinky vznikající dlouhodobým ozářením organismu, které působí porušení genetické informace. Informace jsou čerpány zejména z empirického sledování ozářených laboratorních zvířat, ale i např. přírodních myší žijících v okolí jaderné elektrárny Černobyl.

Dlouhodobé účinky je opět možno rozdělit do dvou kategorií — účinky na jeden organismus a účinky přenášené na potomstvo. Ty prvé se projevují zejména vznikem nádorového bujení, zatímco ty druhé působí genetické poruchy potomstva.

Genetické projevy u jednoho organismu

Porušení genetického kódu v určité buňce organismu se opět může projevit dvěma způsoby. Ve většině případů vzniká nefunkční buňka, kterou organismus zničí, aniž by došlo k poškození. Pokud takových buněk není příliš mnoho, organismus se z ozáření vzpamatuje. Pokud je ovšem porušená buňka životaschopná, vede ozáření k nějaké formě zhoubného bujení, které je pro organismus fatální. Proto dlouhodobé ozáření působí nárůst nádorových onemocnění či leukémie.

Přenos genetických poruch

Genetická poruch se může přenést do pohlavních buněk, které potom nesou porušenou genetickou informaci rodičovského organismu. Je tu několik možností:

  1. Genetická porucha nastala v části DNA (RNA), která není pro funkci organismu kritická. Porucha se přenáší na potomstvo, ale prakticky se neprojevuje. Takové poruchy proto nejsou pozorovány.
  2. Poruch nastala v části informace kritické pro funkci organismu. Ve většině případů vzniká po oplodnění nefunkční embryo, které záhy přestane růst a posléze zaniká. Pozorovatelným důsledkem je jen zhoršená plodnost rodičů, kterým se nedaří zplodit potomka. Příroda tak eliminuje nefunkční genetické kombinace — a to nejen způsobené radioaktivní mutací.
  3. Po oplodněné vznikne životaschopné embryo. Pokud se porucha projeví později, dochází ke ztrátě plodu. Pokud je plod životaschopný, může vzniknout mutant — přitom ho těžko odlišíme od mutantů vzniklých jiným způsobem.
  4. Pokud je mutant silně poškozen, umírá nebo není schopen plodit potomstvo. U takového mutanta genetická linie končí.
  5. Pokud mutant přežívá a plodí potomstvo, může se jeho genetická porucha přenést na další generaci. Kombinací genových párů mutovaných a nemutovaných organismů se může genetická poruch projevit až za několik generací. Současně přirozený vývoj preferuje ty organismy, které jsou odolnější proti ozáření — i to je popsáno — ovšem to je spíše možné u jednodušších organismů.
  6. Pokud přežije několik generací jednorázově ozářených organizmů (např. při výbuchu), příroda se postará o „pročištění“ genofondu a frekvence mutantů se snižuje. Při pozorování myší žijících v  okolí Černobylské elektrárny po několika generacích četnost mutantů s genetickou poruchou poklesla.
  7. Pokud je četnost genetických poruch působených trvalým radioaktivním pozadím roste rychleji, než je stačí přirozený vývoj likvidovat, potom odpovídající biologický druh zaniká — přežívají jen ty, které jsou vůči záření odolnější.
  8. Biologické zákony platí pro všechny biologické druhy. Poslední odstavec proto můře popisovat i situaci, kdy do životního prostředí unikne odpad z jaderných elektráren a zvýší úroveň pozadí nad snesitelnou míru.
  9. Při menší úrovni pozadí se jeho vliv projeví zejména zvýšenou úmrtností (zejména na onkologická onemocnění) a sníženou porodností populace. Tedy jev, který již dnes pozorujeme. Autor článku ovšem netvrdí, že hlavní příčinou je radioaktivní pozadí — různé škodlivé vlivy se skládají dohromady.

Závěr

Zatímco tzv. globální oteplování je přírodní jev, který na Zemi existuje již miliony let a jehož intenzita kolísá, je případné zamoření jejího povrchu radioaktivním odpadem zcela novým jevem, který ještě po vzniku biologického života nenastal.

Zvýšení teploty na povrchu Země o několik stupňů by mohlo způsobit mnohé nepříjemnosti, ale obecně se dokáže lidstvo — druh homo sapiens — takové změně přizpůsobit.

Naopak případný nárůst radioaktivního pozadí je jev zcela nový — jistý vzestup bylo možno pozorovat zejména v padesátých letech jako důsledek pokusů s jadernými zbraněmi. Pokud by lidstvo nedokázalo zabránit nárůstu pozadí nad kritickou hodnotu, mohl by vést dokonce k zániku lidstva jako druhu. Podobný efekt by samozřejmě přinesla i jiná příčina zvýšení pozadí — třeba jaderná válka (možná i ta „preventivní“).

Nedošlo by samozřejmě k žádnému neštěstí, jaké ekologisté vyvolávají hesly jako „PLANETA UMÍRÁ“. Planeta Země by to samozřejmě přežila, jen by zanikl jeden škodlivý živočišný druh. Případně pár druhů příbuzných, podobně, jako při vyhynutí dinosaurů. Pro planetu ZEMI to žádné neštěstí nepředstavuje!

A až se podstatná část radioaktivního odpadu vyzáří — z geologického hlediska to bude za chvíli — vytvoří se životní prostor pro vývoj nějakého nového druhu, který zaplní niku po vyhynulém Homo sapiens. Doufejme, že ten bude moudřejší než jsme my.

Jiří Šoler


Poznámky