Crux Ansata

(Závěsný kříž)

Obžaloba

římskokatolické

církve

Herbert George Wells

(1943)

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Předmluva

 Předkládanou knihu napsal její autor, britský spisovatel známý svými vědeckofantastickými romány, ale i společenskými eseji, které se nevyhýbají ani oblasti politiky. Tak např. počátkem dvacátých let 20. století navštívil Sovětské Rusko, poznal atmosféru po bolševické revoluci a své poznatky popsal v eseji „Rusko v mlze“. Na rozdíl od náboženských fanatiků tam nejel s předem stanoveným cílem shromažďovat jen zápory režimu a poté na něj chrlit pomluvy, ale s cílem poznat ruskou realitu a tu potom popsat. Je známý svou úvahou, že bolševici si nakonec získali důvěru většiny národa a ovládli zemi, protože po kolapsu carské totality (samovlády, autokracie, samoděržaví) byli asi jedinou silou, jejímž hlavním cílem nebyla jen touha po moci a vlastní obohacení, ale snaha o vytvoření moderní společnosti, která odloží zbytečná dogmata, odstraní zbytečné překážky a umožní plný rozvoj lidských schopností. Nehledal proto jen zápory, ale i to pozitivní, a proto dokázal poukázat již v počátcích nového společenského zřízení ocenit jeho kladné i záporné stránky. Konečně, přes nemalé chyby a problémy dokázal měl tento systém rozhodující podíl na porážce nacismu a dovedl svou zemi od zaostalé agrární země až k branám vesmíru, než se posléze sám rozložil vinou své morální degenerace. A to, že se režim nakonec vzdálí i té troše demokracie a liberalismu, jakou vykazoval počátkem dvacátých let, nemohl autor tušit.

To, jak dokázal vidět kladné i záporné stránky nového zřízení je snad vidět i z názvu kapitoly, kde popisuje své setkání s hlavním bolševickým ideologem V. I. Uljanovem-Leninem, kterou on, autor-fantasta nazval „Kremelský snílek“. Dokázal ocenit, že tento politický vůdce dokáže hledět na budoucnost národa mnoho let dopředu, ale vystihl i určitou utopičnost tohoto pohledu.

Předkládaný materiál je přeložen z původního vydání knihy nakladatelstvím Penguin Books z roku 1943, tedy z doby vrcholných bojů Druhé světové války, kdy autor solidárně pobýval v bombardováním poničeném Londýně. Vydání velmi prostého, protože kniha reagovala na okamžitou situaci a jedním z jejích cílů byla výzva vládě, aby v rámci válečných operací zahájila i bombardování Říma, hlavního města fašistické Itálie. Proto je také hned prvá kapitola zaměřena k tomuto cíli; některá pozdější vydání přemístila tuto kapitolu na konec knihy. Doba vzniku se podepsala i na formě knihy — je to jednoduchá brožurka (96 stran) tisknutá novinovým tiskem, a na jejím začátku se vydavatel omlouvá, že kvůli těžkostem válečné výroby nemohl zajistit nic lepšího, když brožurka byla tak aktuální a sledovala okamžité cíle. Přes tuto dobovou aktuálnost je esej perfektní analýzou reálného stavu římskokatolické církve a jeho příčin.

Podobně jako u jiných britských autorů je kniha zaměřena na britské čtenáře a vychází z tradic britského konservatismu a anglikánské církve. Ovšem, na rozdíl od mnohých jiných britských autorů , Wells se neomezuje na popis autoritativního charakteru římské církve až po vzniku protestantismu (což bývá pro Brity vystoupení Martina Luthera), ale nachází jeho kořeny již mnohem dříve. I když český čtenář v ní možná bude marně očekávat důkladnější reakci na husitské hnutí; to do povědomí západoevropanů obvykle neproniklo; obecně lze říci, že i tato kniha se často snaží hájit spíše protestantskou Británii a protestantismus obecně proti římskému katolicismu, než aby hledala obecné projevy a příčiny upadajícího vlivu křesťanského náboženství na současné lidstvo.

Autor pro název knihy zvolil latinský název pro původně staroegyptský symbol (a současně hieroglyf) anch, který používali i prvotní křesťané v Egyptě a dodnes jej používá koptská ortodoxní (pravoslavná) církev. Doslova jej lze přeložit asi jako „kříž s držadlem“, v češtině se používají i termíny „závěsný kříž“ nebo „nilský kříž“ podle jeho původu. Jeho zobrazení je vytisknuto i na prvé straně původní knižní obálky. Proč volil právě tento název autor v knize podrobněji nevysvětluje, proto ponechme jeho výklad iniciativě čtenáře.


I

Proč nebombardujeme Řím?

Následující odstavec jsem převzal z listu The Times z 27. října 1942. „Vzdušné nálety na Itálii poskytly velké uspokojení na Maltě, která tak mnoho utrpěla z rukou OSY. Přinejmenším Italové nyní vědí, co to znamená být bombardován i podstatu utrpení, které tak necitelně působili maličké Maltě od 12. června 1940, kdy shodili své prvé bomby na to, co se potom stalo téměř bezbranným ostrovem.“

„Když toto bombardování zesílilo, zvláště po tom, kdy Italové požádali o německou pomoc ve své marné snaze přemoci Maltu, byla reakce lidí násilná a byla vyjádřena dvěma slovy »Bombardujte Řím«, která byla napsána nápadně na zdech ve všech obcích.“

1. července 1942 bombardoval nepřítel Canterbury co nejblíže sídla arcibiskupa z Canterbury. Ale co je nakonec protestantský arcibiskup proti Jeho svatosti papeži?

V březnu 1943 Řím stále ještě nebyl bombardován.

Nyní uvažme následující fakta.

Jsme ve válce s Italským královstvím, které provedlo obzvláště krutý a hloupý útok na naše spojence Řecko a Francii; které je domovskou zemí fašismu a jehož „Duce“ Mussolini prosil zejména o výsadu pomáhat při bombardování Londýna.

Dále jsou tu i italské jednotky bojující proti našim spojencům Rusům. Řádné bombardování (à la Berlín) italského hlavního města se zdá nejen žádoucí, ale nutné. V současnosti všeobecné přesvědčení, že Řím bude lehce vynechán našimi bombardéry, vede k velkému soustřeďování těch nejhorších elementů fašistického zřízení v Římě a okolí.

Nejen že je Řím původcem a centrem fašismu, ale byl i sídlem papeže, který, jak ukážeme, byl otevřeným spojencem nacisticko-fašisticko-šintoistické Osy od svého nástupu na trůn. Nikdy nepozvedl svůj hlas proti Ose, nikdy neodsoudil hanebné agrese, vraždy a  krutosti, kterých se dopouštěli na lidstvu, a prosby, které nyní činí za mír a odpuštění jsou zjevně určeny jen jako pomoc k úniku těch zločinců, kteří dnes mohou napadat vše, co je slušné a humánní. Papežství je otevřeno pro komunikaci s Japonci a vytváří ve Vatikánu aktivní japonskou pozorovatelnu.

Žádné jiné hlavní město nebylo ušetřeno úderů této války.

Proč nebombardujeme Řím? Proč dovolujeme těmto otevřeným a vyhlášeným protivníkům demokratické svobody hostit své šintoistické spojence a  organizovat pseudokatolické rozbíjení demokratické svobody? Proč my — po všech překvapeních a zradách v této válce — dovolíme tuto otevřenou přípravu vnitřního útoku na obnovu Evropy? Odpověď spočívá v úmyslné slepotě našeho ministerstva zahraničí a vytváří velmi vážnou obžalobu škodlivého společenského rozkladu způsobeného současnými římskokatolickými aktivitami.


II

Vývoj myšlenky křesťanství

Proberme si v co nejkratší formě určité význačné fáze ve vývoji křesťanských organizací, které nám ukáží na rozpory mezi různými formami protestantismu a Římem. Jako všechny lidské organizace, které hrály svou roli po mnoho generací, vývoj katolické církve prošel mnoha změnami. Byly tam fáze silné víry v sebe sama a v moudré vedení, jindy se vydala špatnou cestou a nevypadala lépe než umírající kostra,ale ožila a rozdělila se. Není pro nás nutné vykládat její ranný vývoj a proměnny křesťanství, dokud nenabyla své konečné formy pod patronací a zcela rozhodnou vládu císaře Konstantina. Vzájemné spory starších církevních orců, jejich podivné myšlení a ještě podivnější praktiky se nás tu netýkají, Byly tu církve, ale nebyla tu jedna sjednocená církev.

Katolicismus jak ho dnes známe v konečné a stylizované podobě začal existovat při formulaci Nicejského vyznání (kréda). Eusebius předložil nezvyklý návrh podivnému shromáždění v Nicei [1], kterému předsedal císař, přestože dosud nebyl pokřtěný. Nebyl to prvý koncil církve, protože císař již (v roce 314) předsedal koncilu c Arles. Seděl uprostřed koncilu v Nicei na zlatém trůně, a protože neměl příliš řecky, musíme předpokládat, že se omezoval na pozorování tváří a gest rokujících a poslouchat jejich intonaci.

Byl to bouřlivý koncil. Když stařík Arius vstal aby promluvil, Nicholas z Myry ho udeřil do tváře, a posléze mnozí odešli nebo si zastrkali prsty do uší v předstírané hrůze před herezí starého pána. Představme si velkého císaře velmi úzkostlivého o soudržnost své říše, pevně rozhodnutého ukončit toto štěpení, jak táhne k sobě zpět všechny řečníky a žádá je o vysvětlení toho povyku.

Názory které v Nicei převládly byly vtěleny do Nicejského vyznání, přísně prosazujícího potvrzení Trojice Boží, a císař zaujal protrojický postoj. Ale později, když se Athanasius příliš tvrdě obořil na Ariány a vykázal je z Alexandrie a když alexandrijská církev exkomunikovala Aria, přikázal jim přijmout ho zpět do svého společenství.

Pro nás je velmi důležité všimnout si role, jakou sehrál císař při sjednocování a upevňování církve. Nejenže byl Nicejský koncil svolán Konstantinem Velikým, ale všechny velké koncily, dva v Konstantinopoli (381 a 553), v Efezu (431) a v Chalcedonu (451) byly svolány z moci císaře. A je velmi význačné, že po většinu historie křesťanství v této době byl duch Konstantina Velikého stejně patrný, ne-li dokonce patrnější, než duch Ježíšův.

Konstantin byl čistý samovládce. Samovláda vypudila poslední stopy ústavní vlády za dnů Aureliána a Diokleciána. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí se císař pokoušel o obnovu potácející se říše dokud byl ještě čas, podle tohoto svědomí, beze všech poradců, bez veřejného mínění a bez citu pro potřeby takových cílů a překážek.

Myšlenka zadušení všech rozporů a rozkolů, zadušení všech nezávislých myšlenek vnucením jednoho dogmatického vyznání všem věřícím je čistě samovládnou myšlenkou, je to myšlenka jednorukého muže, který cítí, že pokud má něco dokázat, musí se zbavit opozice a kritiky. Historie církve poté, kdy ji takto zkonsolidoval, začíná být proto historií násilných srážek lidí vázaných poslušností jeho náhlých výzev k jednotě. Od něho získala církev sklony být autoritativní a neomylná a budovat centralizovanou organizaci a existovat spolu s římskou říší, která si zachovala svůj způsob myšlení.

Druhým velkým samovládcem, který v té době posílil ryze autoritativní charakter katolického křesťanství byl Theodosius I, Theodosius Veliký (379 - 395). Ten předal všechny kostely zastáncům Trojice, zakázal těm nepravověrným pořádat shromáždění a zbořil pohanské chrámy po celé říši; dokonce v roce 390 dal zničit velkou sochu bohyně Serapis v Alexandrii. A od té doby tu nesměla existovat rivalita a žádné výhrady vůči pevné jednotě církve.

Uvedeme zde jen hrubý přehled rozsáhlých vnitřních rozporů církve, její nechuť k herezi, k ariánům a pauliciánům, ke gnostikům a manichejským.

Veřejné odsouzení hereze začalo ještě před krédem ve stadiu formování křesťanství. Křesťanské kongregace měly v té době společné zájmy, jakousi formu svobodného zednářství společných zájmů a jejich hlavní teologie byla pauliciánská, ale zjevně probírali svá základní učení a dokumenty široce a někdy i příkře. Křesťanské učení bylo téměř od samého počátku věcí vášnivých disputací. Samotná Evangelia obsahují často nejasné argumenty, epištoly jsou diskutabilní, a tak hledání pravdy posilovalo rozkoly. Násilí a netolerance Nikejského koncilu svědčí o napětí okolo učení, které se nashromáždilo za uplynulá léta, a zmatku spojeném s těmi, kteří si přáli dovést soupeřící theologie k nějakému převládajícímu názoru tváří v tvář teologickému Babylonu.

Pro moderního inteligentního studenta historie není možné nesympatizovat s hlavní myšlenkou papežského dvora, s myšlenou univerzálního vládce udržujícího pravdu a mír na zemi a nevidět mnohé prvky ušlechtilosti, které vstoupily do Lateránské politiky. Dříve či později musí lidstvo dojít k jednomu univerzálnímu míru, pokud nemá být naše rasa zničena rostoucí mocí svých vlastních rozkladných myšlenek, a tento všeobecný mír musí mít formu vlády, tedy organizace udržující zákony v tom nejlepším smyslu slova náboženská — vláda ovládající lidi prostřednictvím vzdělané koordinace jejich myslí podle společných koncepcí lidské historie a lidského osudu.

Katolická církev byla prvým jasným svědomitým pokusem zajistit takovou vládu světu. Nemůžeme příliš vážně zkoumat její nedostatky a její nepřiměřenost, ale co z ní můžeme v každém případě odvodit je nutnost velkého významu utváření našich myšlenek na základě našich mezinárodních vztahů.


III

Hlavní slabosti křesťanství

A prvou mezi věcmi, kterým čelí učenci, je vracející se snaha církve ustanovit světové město Boží. Tato politika církve nebyla upřímně a neustále dotahována do konce. Jen čas od času některé ušlechtilé osoby nebo skupiny ušlechtilých osob jí vedou tímto směrem. „Království Boží“, o kterém kázal Ježíš z Nazaretu, bylo překryto téměř od samého počátku učeními a obřadními tradicemi pozdějších věků a intelektuálně horšího typu. Křesťanství přestalo být čistě prorocké a tvůrčí. Zapletlo se s archaickými tradicemi lidských obětí, s mitraickým krveproléváním, s kněžstvím stejně starým jako lidská společnost, a s komplikovanými učeními o struktuře božstva. Sláva zvednutého ukazováčku etruského pontiflex maximus (nejvyššího biskupa) v současné době zastiňuje učení Ježíše z Nazaretu, složitost myšlení alexandrijských Řeků ho zapletla. Ve hřmotu těchto nesouladů se církev, která se snaží plnit svůj sjednocující úkol, se stává dogmatickou a podřízenou despotické autoritě.

Její kněží a biskupové jsou stále více vázáni krédy, dogmaty a ustálenými procedurami a časem se z nich stávají papežové, kdy jsou spíše staršími muži navyklými na politické zápasy s rychlými konci a již neschopní celosvětového nadhledu. Zapomněli již na Království boží, ale chtějí vidět moc církve, která se stává jejich vlastní mocí ovládající lidské životy. A právě proto mnozí z nich nejspíše tajně pochybují o celkovém smyslu jejich zbytečného a složitého přediva učení, že o něm raději nestrpí diskusi. Jsou netolerantní k pochybnostem a k otázkám, ne protože by si byli jisti svou vírou, ale právě proto, že nejsou. Ti nespokojenci hladoví po vědění o základních pravdách nejsou příslibem ničeho jiného, než neustálých úchylek.

A jak soudržnost a dogmatismus církve sílí, pohrdají a pronásledují heretické sbory i jednotlivce se stále rostoucí energií. A tak nám důvěřivý, naivní a ctihodný Abbot Guilbert z Nogent-sous-Coucy ve svém neocenitelném vlastním životopise ukazuje stav věcí v jedenáctém století a odhaluje, jak proměnné a bohaté byly jak interní tak externí vzpoury proti sílící autoritativnosti nastolené Hildebrandem.

Abbot Guilbert samotný je začínající interní buřič, který kritizuje biskupskou a papežskou zkaženost, čímž předjímal Lollardy a Luthery, a příhody které vypravuje o ďáblech, ďábelských majetcích a smrtelných ložích bezvěrců svědčí o značné převaze posměváčků v této ranné době.

Ovšem Abbot Guilbert, přestože byl potenciální protestant, byl plně svázán s katolickou církví, stejně, jako jsme my svázáni gravitací se zemí. A tehdy nebyly žádné možnosti k úniku. Možnost oddělit se ještě nebyla objevena. Posměváčci se mohli vysmívat, ale ze smrtelné postele se odebírali do pekla. Musela projít dlouhá staletí duševní dřiny, než se tyto vazby podařilo zpřetrhat.

Ale od třináctého století začala být církev chorobně nedůtklivá k hlodajícím pochybnostem, které by mohly najednou rozbít celou strukturu jejích požadavků v trosky. A tak hledala všude heretiky, stejně jako bázlivé staré dámy se prý dívají pod postel a do skříní než jdou spát.


IV

Hereze jsou snahou o lidské neúnavné hledání pravdy

Prozkoumejme některé širší problémy, které vedou k herezím. Na počátku jedné heretické větve je Manichejský způsob myšlení o životních konfliktech.

Perský učitel Mani byl ukřižován a stažen z kůže v roce 277. Jeho typ představ o zápase mezi dobrem a zlam byl zápasem mezi silami světla a silami tmy přetrvávajících ve vesmíru. Všechna tato vážná tajemství jsou nutně reprezentována symboly a poetickými výrazy a myšlenky Maniho stále nalézají odezvu v mnoha myšlenkových proudech dneška. Manichejské učení je možno zaslechnout z mnoha křesťanských kazatelen. Ale pravověrná katolická symbolika byla jiná.

Manichejské myšlenky se rozšířily po celé Evropě, ale zejména do Bulharska a na jih Francie. Na jihu Francie se lidé, kteří je vyznávali, nazývali Katary . Vznikly ve východní Evropě v devátém století mezi Bulhary a šířily se na západ. Bulhaři právě přijali křesťanství a byli ovlivněni dualistickým východním myšlením. Trvali na přehnané nesexuálnosti. Nejedli by žádné jídlo, které mělo něco společného se sexem — vejce, dokonce i sýr byly tabu, ale jedli ryby, protože sdíleli obecnou víru, že ryby se rozmnožují bez sexu. Jejich myšlenky šly tak málo dohromady se základy křesťanství, že se pokládali za ty nejoddanější křesťany. Jako společenství žili své životy okázalé čistoty v násilné, nedisciplinované a neřestné době. Byli pod ochranou papeže Řehoře VII (Hildebtand), protože jejich názory vyvolaly jeho požadavek na celibát kněží (o kterém budeme hovořit v kapitole VIII) v jedenáctém století. Ale později je jejich snahy o hledání pravdy dostaly do otevřeného konfliktu se sjednocenou církví. Dávali přednost Bibli před knězi. Zpochybňovali věroučnou spolehlivost Říma a pravověrný výklad bible. pokládali Ježíše za vzbouřence proti krutosti Boha a Starého zákona a ne za jeho poslušného syna, a tak nakonec trpěli za tuto odchylnou snahu.

Těsně svázaní s Katary v historii herezí jsou Waldenští, stoupenci muže zvaného Waldo, který se zdá být poměrně pravověrný ve své teologii a méně neústupný pokud jde o „čistý život“, ale útočný na soudržnost církve, protože napadá bohatství a přepych vyšších duchovních. Waldo býval bohatý muž, který prodal svůj veškerý majetek, aby kázal a žil v chudobě. Přitahoval zbožné příznivce a po nějaký čas ho církev tolerovala. Ale jeho příznivci, zejména ti v Lombardii, šli ještě dále. Waldo přeložil Nový zákon včetně Zjevení do provençálštiny a zanedlouho jeho žáci začali napadat římskou církev jako šarlatová žena v Apokalypse. To bylo pro Laterán příliš, a tak Inocent III uspořádal podívanou, když  po pokusech o polemiku a přesvědčování ztratil trpělivost a přikázal křížové tažení proti těmto problematickým průzkumníkům. Průběh tohoto křížového tažení je kapitolou v historii, u které římskokatoličtí historici udělali vše pro její vymazání.

Byli naverbováni různí potulní lotři bez práce, aby plenili ohněm, mečem, mučením a všemi představitelnými formami násilí ty nejmírumilovnější poddané francouzského krále. Výčty krutostí a ohavností tohoto křížového tažení jsou podstatně horší, než seznam krutostí páchaných pohany na kterémkoliv křesťanském mučedníkovi, ale nejhorší je, že jsou nesporně pravdivé.

Přesto waldenské nevyhubili. V osamělých dolinách Savojska jich zbytek přežil a žil dále, generace po generaci, dokud se nepřipojili k velkému hnutí Reformace a čelili a trpěli pod obrozenou římskokatolickou církví za plného proudu protireformace. Ale o tom budeme hovořit později.

Ale netolerance církve, která zužovala a zhušťovala své učení, se neomezovala jen na náboženské otázky. Ten mazaný, okázalý, popudlivý, rozčarovaný a spíše nenávistný starý pán, který zřejmě ustavil vítěznou většinu na církevních koncilech, odmítal každý výklad kromě toho vlastního a nedůvěřoval žádné myšlence, kterou by neopravil a nezkontroloval. Každá duševní aktivita kromě té jeho vlastní ho zraňovala, neboť byla přinejmenším nestoudná, pokud ne přímo hříšná. Později měli mít velký spor o otázce polohy Země ve vesmíru a zda se pohybuje kolem Slunce nebo ne. A to přece vůbec není věcí církve. Mohla klidně ponechat rozumu to, co mu přísluší, ale jí se zdá, že musí z vnitřní potřeby ovládat i myšlenky a svědomí lidí.

Kdyby tato netolerance vycházela ze skutečné síly přesvědčení, bylo by to zlé samo o sobě, ale je doprovázena neskrývaným pohrdáním obyčejnými lidmi, což ji činí ještě méně přijatelnou pro moderní myšlenky. Zcela nezávisle na problémech samotného Říma vzniká ve dvanáctém století utváří silný pocit, že není něco v pořádku v její duchovní atmosféře. Vznikla tam hnutí — hnutí, která bychom dnes nazvali „obrodná“ — v rámci církve, a z toho neplyne nic jiného, než výslovná kritika přiměřenosti jejích existujících metod a organizace. Lidé hledají nové formy správného života vzdálené klášterům a kněžství.

Jedním vynikajícím příkladem je sv. František z Assisi (1181-1226). Tento milý mladý muž prošel náhlou změnou uprostřed svého života v radosti, a když učinil slib krajní chudoby, začal napodobovat život Krista a oddal se službě nemocným a  chudým, nebo prakticky sloužil nemocným leprou, která tehdy zachvátila Itálii.

Následovalo ho mnoho žáků, a tak vznikli prví mniší františkánského řádu. Ženský řád jeho stoupenců vznikl záhy na podkladě počátečního bratrství, a navíc mnoho žen i mužů se přidružilo méně formálně. Kázali, poznamenejme že aniž by jim bránili muslimové, v Egyptě a v Palestině, jelikož právě probíhala pátá křížová výprava. O jejich vztahu k církvi je možno diskutovat. Jejich práce byla posvěcena papežem Inocentem III, ale zatímco byli na východě, došlo k přestavbě rádu, zesílení disciplíny a náhrada autority namísto citlivých podnětů, a v důsledku toho se František  vzdal vedení. Nakonec vášnivě lpěl na úplné chudobě, ale sotva zemřel, řád získal majetek od správců a vystavěl v Assissi velký kostel na jeho památku. Disciplínu v jeho řádu vyžadovanou po jeho smrti od jeho přímých společníků je těžké rozlišit od pronásledování; několik méně nápadných horlivců bylo jednoduše zbičováno, jiní byli uvězněni, jeden zabit, když se pokoušel o útěk, a bratr Bernard, jeho „prvý žák“, strávil rok v lesích a v horách, kde ho honili jak lovnou zvěř.

Tento boj uvnitř Františkánského řádu je zajímavý, protože předem nastiňuje velké problémy, které vznikly uvnitř křesťanství. Po celé třinácté století část františkánů usilovala o ovládnutí církve a v roce 1318 byli čtyři z nich upáleni zaživa v Marseji jako nenapravitelní heretici. Zdá se, že existoval malý rozdíl mezi učením a duchem sv. Františka a přístupem Waldy z dvanáctého století, zakladatele vyvražděné ale neporazitelné sekty Waldenských. Obojí byli vášnivě nadšení duchem Ježíše z Nazaretu. Ale zatímco Waldo se vzbouřil proti církvi, sv. František dělal vše pro to, aby byl dobrým dítětem církve a jeho komentáře k duchu oficiálního křesťanství byly jen niterné. Ale obojí jsou příklady vzpoury svědomí proti autoritě a řádným postupům církve. A je jasné, že v tom druhém případě, stejně jako v prvním, církev tušila vzpouru.

Velmi odlišný charakter od sv. Františka měl Španěl sv. Dominik (1170-1221), který byl mimo jiné pravověrný. Pro něj nebyla církev dosti pravověrná. Byl reformátorem zprava. Měl vášeň pro argumentační obracení heretiků a byl pověřen papežem Innocentem III, aby šel kázat Albigenským. Jeho práce postupovala bok po boku s bojem a masakry křižáků. Koho Dominik nedokázal obrátit, toho Inocentovi křižáci zavraždili. Posléze jeho velká aktivita, uznání a podpora jeho řádu papežem svědčila  stále rostoucímu počtu diskusí a přesvědčení dokonce ze strany papežů, že síla není žádným lékem.

Z několika ohledů vývoj Černých mnichů čili dominikánů — františkáni byli šediví mniši — ukazuje, že se římská církev rozdělila na dvě větve, když se pouštěla do stále většího konfliktu z rostoucí inteligencí a odvahou lidstva. Tak, jejímž úkolem bylo učit, se rozhodla nutit. Poslední rozprava sv. Dominika s heretiky, kterou se rozhodl konvertovat heretiky, se zachovala. Prozrazuje na osudný hněv člověka, který ztratil svou víru v sílu pravdy, protože právě ta jeho pravda nezvítězila.

..Po mnohá léta“, řekl, „jsem vás zbytečně napomínal, vlídně, kázáním, modlením a  pláčem. Ale podle přísloví mé země ‚Kde nelze ničeho dosáhnout požehnáním, může prospět rána‘, musíme pozvednout proti vám vladaře a preláty, kteří, ach běda! vyzbrojí národy a království proti této zemi, … a tak rány dopadnou tam, kde požehnání a vlídnost neměly moc''.


V

Město Boží

A tak netolerance katolické církve vedla nakonec k jejímu vlastnímu rozkolu: Nicméně po tisíc let zůstávala myšlenka křesťanství pojetím lidské jednoty stále důvěrnější a stále širší, než se podařilo uskutečnit kdykoliv dříve.

Již v pátém století se křesťanství stávalo stále větším, osudovějším a trvalejším, než byly všechny předchozí říše, protože bylo něčím působícím nejen na lidi, ale protkané s jejich hlubokým citem pro pravdivost. Dosahovalo daleko za hranice říše, do Arménie, do Persie, do Etiopie, do Irska, do Německa, do Indie a do Turkestánu. Stala se něčím, co státníci nemohli ignorovat.

Široce rozprostřené bratrstvo, které mělo svou sílu zejména ve městech a v přístavech rozpadající se říše, muselo být velmi silnou výzvou pro každého politického organizátore. Křesťané, to byli zejména měšťané a obchodníci. Vesničané byli dosud pohany (pagani = vesničané).

„Myšlenka vytvořila široce rozestřené kongregace“ říká Britská encyklopedie v článku o „historii církve“, „byla to myšlenka: jedno tělo Boží, jeden Boží lid. ato myšlenková jednota našla své vyjádření několika způsoby. Vzájemné komunikace mezi různými křesťanskými společenstvími byla velmi aktivní, Křesťané na cestách byli vždy určitě a teple přijímáni  svými spřátelenými žáky. Poslové a dopisy byly volně posílány z jedné církve do druhé. Misionáři a evangelisté chodili neustále z místa na místo. Dokumenty různých druhů, včetně evangelií a apoštolských listů, široce obíhaly. A tak našel pocit jednoty různé formy vyjádření a vývoj i vysoce vzdálených částí křesťanstva se přibližoval více čI méně společnému typu.“

Myšlenky celosvětové vlády formou rozšíření a rozvětvení církví proto převládalo ve čtvrtém století. Křesťanství začalo být politické. Svatý Augustin narozený v Hippu v Severní Africe, který psal mezi roky 354 a 430, vyjádřil tuto politickou myšlenku církve ve své knize „Město Boží“. Město Boží vede naše mysli přímo k vytvoření světa jako z teologicky organizované Království Boží. Město, jak tomu Augustin říká, je „zvláštní společností předurčených věřících“, ale krok odtud k jeho politickému naplnění nebyl tím nejběžnějším. Církev měla být vládcem světa nad všemi národy a prozřetelností vedenou vládnoucí mocí nad velkou společností pozemských států.

Následně vedla tato myšlenka ke konkrétní politické teorii a praxi. Barbarské kmeny se usazovaly a stávaly se křesťany a papež si začal dělat nárok na nadvládu nad jejich králi. V několika stoletích se papežové stávali latinskými katolickými králi a v jistém praktickém rozsahu i  vysoko postavenými knězi, cenzory, soudci a Božskými monarchy křesťanstva; jejich vliv, jak jsme již poznamenali, se rozšířil dokonce až za hranice staré říše. Po více než tisíc let tato myšlenka jednoty křesťanství, křesťanství jako druhu obrovské společenství, jehož členové se dokonce i v době války vystříhají určitých krajností v rámci myšlenky společného bratrství a společné loajality k církvi ovládla Evropu. Historie Evropy od pátého století až do patnáctého století byla do značné míry historií selhání této velké myšlenky Bohem dosazené a spravedlivé světové vlády převedené do praxe.


VI

Církev zachraňuje učení

Při temných nepořádcích během úpadku a pádu Římské říše sehrála nově zorganizovaná katolická církev důležitou roli pro zachování jejích učení a společenských myšlenek. Sv. Benedikt a Cassiodorus se zasloužili při uchovávání knih a učení, a mezi jejich bezprostředními následovníky byl jeden z prvých významných papežů, Řehoř Veliký. V oněch dnech byli místní křesťanští kněží příliš nevzdělaní, aby rozuměli latinským frázím, které mumlali a brumlali při svých bohoslužbách. Řehořovo vzdělávací nadšení to napravilo. Obnovil kněžskou latinu. A tak si později katolická církev svou širokou solidaritu přes mnohé mimořádné události v Římě. Dávala by nesporně přednost udržení svého latinského jazyka bez latinských klasiků, ale jejich používání bylo nezbytné, pokud se měl jazyk ustálit a přetrvat.

Sv. Benedikt se narodil ve Spoletu v Itálii jako mladý muž z dobré rodiny. Ale padly na něj stíny doby, a on pochopil nechuť ke zlu života, a jako Buddha tisíc let před ním se oddal náboženskému životu a nestanovil si omezení prostoty. Padesát mil od Říma v Subiaciu, tam na konci rokle Anio, pod džunglí zrostlých květin a křoví, růží v opuštěném paláci vystavěném císařem Nero, s vyhlídkou na umělé jezírko, které vzniklo v těch dnech bývalé prosperity přehrazením vod řeky. Zde, zahalen vlasy jako jediným majetkem, Benedikt zřídil svůj příbytek v jeskyni ve vysoké k jihu obrácené skále, která visela nad proudem v tak nepřístupné poloze, že i potrava mu musela být podávána pomocí lana věrným stoupencem. Po tři roky tady žil a jeho pověst se šířila jako pověst Buddhova, jako velkého svatého a učitele.

Později se již nezabýval sebetrýzněním, ale řídil skupinu dvanácti mnichů, vybraných z velkého množství lidí. Posílali k němu mládež, aby se vzdělávala, ale plný charakter jeho života zůstal asketický.

Ze Subacia se přemístil do Monte Casino na půl cestě mezi Římem a Neapolem, na mírnou a krásnou horu uprostřed malebného kruhu mohutných vrchů. Tady, to je zajímavé poznamenat, že v šestém století AD našel chrám Apola a posvátný háj a že vesničané dosud konali služby v této svatyni. Jeho prvními pracovníky byli misionáři, a jen s námahou přesvědčil prosté pohany ke zboření jejich chrámu a pokácení jejich háje. Jejich sídlo na Monte Casinu se stalo známým a mocným střediskem za života jeho zakladatele. Mezi spoustou hloupých výmyslů mnichů milujících mramor, mezi vyháněnými démony, učedníky kráčejícími na vodě a mrtvými dětmi přivedenými k životu můžeme dosud najít cosi z duchovního života sv. Benedikta. Zvláště významné jsou historky , které ho představují, když varoval před přílišnou askezí. Vyjádřil se odmítavě k poustevníkovi, který vymyslel novou formu svatosti, když se připoutal řetězem ke skále v blízké jeskyni. „Přetrhej svůj řetěz“, řekl Benedikt, „neboť pravý sluha Boží není připoután ke skále železem, ale spravedlností Krista.“

Třetí významná věc kolem Benedikta byl jeho politický vliv. Sám se rozhodl smířit Gothy a Italy, a je jasné, že Totia, jeho gothský král, k němu chodil pro rady a byl jím silně ovlivněn. Když Totila získal Neapol od Řeků, Gothové chránili ženy před násilím a pokoušeli se dokonce vnuknout vojákům humanitu. Belisarius, Justiniánův generál, dobyl stejné město před deseti lety a oslavil své vítězství velkým masakrem.

Záhy se mnišská organizace sv. Bendikta stala tím velkým počátkem západního světa. Jeden z jeho prominentních žáků se stal papežem Řehořem Velikým (540-604), prvým mnichem, který se stal papežem (590); byl jedním z nejschopnějších a nejenergičtějších papežů, posílal úspěšné misie k nekřesťanům, zejména k Anglosasům. Vládl Římu jako nezávislý král, organizoval armádu a uzavíral smlouvy. Jeho vlivem způsobil rozšíření benediktinské vlády na téměř všechny latinské kláštery.

Řehoř Veliký vládl v Římě jako nezávislý král, organizoval armádu, uzavíral smlouvy. Byl to on, kdo uviděl dva pěkné zajatce z Británie, a když se tázal, odkud pocházejí, a když mu bylo řečeno, že jsou Anglové, řekl, že mohou být andělé — non Angli sed Angeli — spíše než Anglové, pokud mají Víru. Pověřil je zvláštním úkolem posílat misionáře do Anglie. A to je poslední chvíle v pestré historii Římské církve. Od dob Řehoře I přešla do fáze úpadku nejen v Římě, ale v celé své sféře vlivu. 


VII

Karel Veliký

Zajímavým amatérem v teologii, který byl předurčen vrazit klín do systému křesťanské solidarity byl Císař Charlemagne , Karel Veliký, přítel a spojenec krále Alfréda z Wessexu, Ten klín byl  neúmyslný.  Školský výklad historie s nezaslouženou vážností svých učených myslí vybavila Karla téměř nelidskou předvídavostí. Byl synem Pipina, který byl majordomem v paláci posledního merovingiánakého krále, a vzhledem ke své síle byl vlastně králem, který vyzval papeže, aby posadil korunu na jeho hlavu. A papež tak učinil. Všude v Evropě dědiční vládci používali křesťanství jako jednotící sílu k zpevňování jejich území. Křesťanství se stalo praporem agresivních pohlavárů — jako tomu bylo v Ugandě v Africe v krvavých dnech v předchozím století, dokud tato země nebyla připojena k Britskému impériu.

Karel Veliký byl ten nejprostší a nejzapálenější křesťan, ale jeho sklony k tělesným hříchům, k určité domácí uvolněnosti — je viněn mimo jiné s incestních vztahů se svými dcerami — jen zostřovaly jeho spasitelskou horlivost pro církev. Odedávna útočná církev, která rozhodla, že tělesné hříchy jsou lehké hříchy ve srovnání s nepravověrností, a on mohl nabídnout mnoho stovek dobytých pohanů, aby usmířil stále úslužnější katolickou církev. Trval na tom, aby se stali křesťany, a odmítnutí křtu nebo jeho vzetí zpět byly stejné zločiny trestané smrtí. Poté, kdy byl korunován na císaře, požadoval na každém muži nad dvanáct let, aby obnovil svoji přísahu věrnosti a zaručil se, že bude nejen dobrým člověkem, ale i dobrým křesťanem.

Nový papež Lev III v roce 795 učinil Karla Velikého císařem. Až dosud měl byzantský dvůr jistou nedefinovanou moc nad papežem. Silní císaři jako Justinian zastrašovali papeže a nutili je k návštěvě Konstantinopole, zatímco nadvláda slabých císařů byla neúčinná. Myšlenka prolomení jak sekulární tak náboženské vazby na Konstantinopol dlouho zaměstnávala Lateránský palác, a zdálo se, že moc Franků by mohla bát tou oporou, která byla nezbytná, kdyby se Konstantinopol vzepřela.

A tak po svém nástupu Lev III poslal klíče od hrobky sv. Petra a standartu Karlu Velikému jako symboly jeho suverenity v Římě jako krále Itálie. A velmi brzy musel papež volat po ochraně, kterou si zvolil. Byl v Římě neoblíbený, během procesí na něj by podniknut útok a bylo s ním zle naloženo, a on musel utéct do Němec (799). Eginhard tvrdí, že mu byly vydloubány oči a vyříznut jazyk. Ale později se ukázalo, že má opět jak jazyk, tak oči. Karel Veliký ho přivedl zpět do Říma a znovu ho dosadil (800).

Potom došlo k velmi důležité scéně. O vánočním dnu roku 800. když se Karel zvedal po modlitbě v kostele sv. Petra, který byl najednou v pořádku, vložil korunu na jeho hlavu a pozdravil ho jako Caesara a Augusta. Nastal velký potlesk lidu. Ale Eginhard, přítel a životopisec Karlův tvrdí, že nový císař nebyl nijak nadšen tímto pučem papeže Lva. Kdyby býval věděl, co se stane, prý „by nebyl vstoupil do kostela, kdyby věděl,jak velká událost se z toho zrodil.“

Nepochybně myslel a hovořil o tom, že se chce stát císařem, ale zjevně nechtěl, aby ho tím císařem udělal papež.Míval určité myšlenky, že se ožení s dcerou císařovny Ireny, která v dobu vládla v Konstantinopoli, a tak se stal monarchou Východní i Západní říše Ale teď musel přijmout titul tím způsobem, který Lev použil, jako dárek od papeže Lva, a to způsobem, který odcizil Konstantinopol a zajistil oddělení Říma od byzantské církve.

Zpočátku Byzantium nechtělo uznat císařský titul Karla Velikého. Ale v roce 811 došlo k velké katastrofě v Byzantské říši. Pohanští Bulhaři vedení knížetem Krumem, porazili a zničili armády císaře Nicefóra, jehož lebka sloužila Krumovi za pohár. Velká část balkánského poloostrova byla dobyta jeho lidmi. Po tomto neštěstí nebylo Byzantium v situaci pro spory o obnovení své vlády na Západě, a tak v roce 812 byl Karel Veliký formálně uznán Byzantským dvorem za císaře a Augusta.

Nefunkční Západní říše se opět zrodila jako „Svatá říše římská“. Přestože její vojenská síla byla na sever od Alp, jejím centrem vlády byl Řím. Byla od samého počátku rozdělená, což bylo spíše tvrzení a argument než skutečnost. Dobrý německý meč stále rachotil přes Alpy do Itálie, s misie a legáti se trmáceli opačným směrem. Ale Němci by nikdy nechtěli udržet Itálii nastálo, protože by nepřestáli malárii, která zničenou, zanedbanou a  vyčerpanou zemi ničila. A v Římě, stejně jako v dalších městech Itálie, tam dohasínala mnohem starší tradice, tradice aristokratické republiky nepřátelská jak císaři tak papeži.

Navzdory skutečnosti, že máme jeho život popsán jeho současníkem, Eginhardem, charakter a osobnost Karla Velikého je obtížné si představit. Eginhard byl špatný spisovatel, uvádí mnohé podrobnosti, ale nepodrobnosti, které by vytvářely živou osobnost. Karel byl,jak říká, vysoký muž se spíše slabým hlasem, měl jasné oči a dlouhý nos. „Vršek jeho hlavy byl kulatý“, ať už to znamená cokoliv, a vlasy měl „bílé“. Asi to znamená, že byl blonďák. Byl silný, se spíše kratším krkem, a „jeho břicho příliš vyčnívalo“. nosil tuniku se stříbrným okrajem a kalhoty s podvazky. Měl modrý plášť, byl stále opásán mečem, jehož jílec a pás byl stříbrný nebo zlatý.

Byl mužem velké představivosti a jeho hojné milostné aféry nebránily vůbec jeho ustavičné vojenské a politické činnosti. Podnikal mnohá cvičení, měl rád okázalost a náboženské slavnosti a byl velkorysý. Byl mužem značného intelektuálního založení„ se sebedůvěrou a ješitností ve srovnání se způsoby Viléma II, bývalého německého císaře, který nedávno zemřel v Doornu, aniž by to vzbudilo zájem..

Jeho duševní aktivity jsou zajímavé a mohou sloužit jako příklad intelektuála těch dnů. Snad uměl číst, při jídle „poslouchal hudbu nebo čtení“, ale nikdy si neosvojil umění psát.; byl zvyklý „mít svou písanku a tabulku pod polštářem, a když měl čas, mohl si procvičovat ruku při psaní písmen, ale s malým pokrokem, protože s tímto uměním začal v životě příliš pozdě.“ Určitě měl touho poznávat a snažil se přitahovat učené muže na svůj dvůr.

Tito učení muži byli ovšem kněží, na světě tehdy nebylo jiných učených mužů, a ti přirozeně dali duchovní zabarvení informacím, které přinášeli. Na jeho dvoře, který byl obvykle v Aix-la-Chapelle nebo v Mayence si krátil čas během zimy ve zvláštní instituci zvané „škola“, ve které on a jeho učení druhové odsouzení k pobytu mimo všech světových center myšlení přijímali jména převzatá z klasických spisů nebo Písma svatého a zabývali se učením a teologií. Karel sám byl „Davidem“. Získal tak značnou znalost teologie, a je to on, komu musíme připsat návrh přidat slovo filioque co Nicejského vyznání — doplněk, který později rozštěpil latinskou a řeckou církev vedví. Ale je více než pochybné, zda měl nějaké takové štěpení na mysli. Chtěl prostě přidat slovíčko do vyznání, stejně jako císař Vilém II chtěl zanechat svou stopu v německém jazyce a v německých knihách, a tak pozvedl tuto myšlenku  filioque, což byla původně Španělská inovace. Papež Lev tomu taktně bránil. Když to bylo po staletích přijato, bylo to asi přijato s vědomým cílem zvětšit rostoucí rozkol mezi latinským a byzantským křesťanstvem.

Ta záležitost filioque je jemností, která si zaslouží slovíčko vysvětlení pro ty, kteří nemají teologické znalosti. Latinské křesťanství nyní věří, že Duch svatý vychází jak s Otce, tak i Syna svatého, zatímco řecké a východní křesťanství, že Duch svatý vychází jen z Otce a ne se Syna. Ta druhá varianta se zdá bližší ariánskému pojetí. Katolická víra tvrdí, že Otec a Syn vždy existují pohromadě do konce světa, zatímco řecká ortodoxní myšlenka je poznamenána velice lidskou myšlenkou, že otcové musí být přinejmenším o něco starší než jejich synové. Čtenář nechť se obrátí na vlastní učitele náboženství k přesnému rozboru tohoto bodu.

Sklony některých lidí v postavení nejvyšší vzdělávací autority ve společenství směřovat k některému určitému závěru, na základě kterého je vše lépe zapamatovatelné, nejsou výjimkou. Císař Vilém např. pomohl izolovat Němce a udělal mnoho pro německé divadelníky, když použil svůj vliv k udržení tučného teutonského černého písma a trval na odmítání cizích slov a kmenů ze správného německého slovníku. Např. slovo „telephone“ bylo tabu a bylo nahrazeno slovem „fernsprecher“, z „wireless“ se stalo „drahtloss“. A tak německý nacionalismus došel ke stejným koncům, jako odpor anglických hlupáků k pravopisným změnám a učinil jazyk obtížnějším a odpudivějším pro cizince.

 Běžným jazykem Karla Velikého byla franština. Snad rozuměl latině, spíše je to nutno brát s rezervou, ale neměl příležitost seznámit se s řečtinou. Sebral sbírku germánských písní a pověstí, ale ta byla zničena jeho synem a následníkem, Ludvíkem Pobožným, vzhledem k jejímu pohanství.


VIII

Období temna

Velmi dlouhou dobu bylo sídlo císařů a papežů ve městě Římě velice nebezpečné. Mnohé přežívající patricijské rodiny a též římská spodina si vyhrazovala rozporná privilegia při volbě a odvolávání papežů, německý císař požadoval podobná práva, a na druhé straně si papeži vyhrazovali své právo sesazovat a exkomunikovat císaře. Při těchto zmatcích papežů přibývalo, dokonce i laik, Jan XIX, byl ustanoven papežem, a často existovalo i několik papežů. V roce 1045 se v Římě tři prali papežové,  nechvalně známý Benedikt IX, Sylvestr III a Řehoř VI. Řehoř VI si koupil papežství od Benedikta, který se potom koupi zrušil.

Hildebrand se stal papežem Řehořem VII. Následoval po paeži Alexandrovi, který se podle jeho návrhů pokusil reformovat a konsolidovat církevní organizaci. Uvalil na kněze celibát a tím je odřízl od rodinných a společenských vazeb. Církev zkonsolidoval, ale současně odlidštil. Hildebrand vybojoval dlouhý boj s císařem Jindřichem IV. Jindřich ho sesadil a Řehoř exkomunikoval císaře, který se kál a učinil pokání v Canosse. Později Jindřich litoval svého ponížení a jmenoval vzdoropapeže Klementa III. Oblehl Řehoře, který se zdržoval na Andělském hradu. Robert Guiscard, normanský pirát, kterého papež Mikuláš II učinil „Hrabětem z Apunie a z Kalábrie a budoucího Pána Sicílie z milosti Boží a sv. Petra“, přišel na záchranu, vyhnal císaře a vzdoropapeže a při té příležitosti vyloupil Řím. Poté Řehoř opustil Řím pod ochranou Normanů a zemřel v Salernu jako nenáviděný a nešťastný muž, jinak dobrý a duchem nadaný muž poražený nekontrolovatelnými složitostmi života.

Historie schismat a konfliktů se táhne všemi dokumenty církve. Mnozí z papežů bojovali o moc do samého konce, ale zmíníme jen takové muže, jako byli Řehoř VII a Urban II (papež prvé křížové výpravy), největší bezpráví, pokud nebereme v úvahu skutečnost, že v pozadí těchto barbarských bojů o moc mohly dlouhodobá hlediska a nezajímavé cíle. Souhlas s principy křesťanství a zcela kruté životní podněty byly dalšími možnostmi, ze kterých si lidé mohli volit v atmosféře té doby. Lidé „hřešili“ násilně a vzdorovitě a dokonce se pověrčivě báli. V poslední hodinky byly obvykle naplněny pokáním, poníženým doznáváním a zbožnými odkazy. Pro současnou mysl je obtížné si představit, jak mnoho v té době lidé zmatení lidé mohli věřit a jak málo důstojnosti, soudržnosti a kritičnosti bylo v jejich víře.

 Jak daleko mohou věci dojít pokud jde o slabost, zpustlost a nesolventnost ukázala jedna fáze v historii Říma v této době, téměř nepopsatelná fáze. Po rozpadu říše Karla Velikého zůstali papežové bez podpory a byli ohrožováni z Byzance a od Saracénů (kteří zabrali Sicílii) a tváří v tvář nezvladatelné římské šlechtě. Mezi nejmocnější z této šlechty patřily dvě ženy, Theodora a Marozia, matka a dcera, které postupně držely Andělský hrad, který Therophylact, patricijský manžel Theodory, získal spolu s většinou světské moci papeže. Tyto dvě ženy byly tak smělé, bezohledné a zpustlé, jak mohl být každý mužský kníže té doby aq jsou líčeny mužskými historiky, jako by byly desetkrát horší. Marozia chytila a uvěznila papeže Jana X (928), který záhy zemřel pod jejíma rukama. Její matka, Theodora, byla její milenkou. Marozia potom učinila ze svého nelegitimního syna papeže nazvaného Jan XI.

Po něm zaujal stolec sv. Petra její vnuk, Jan XII. Gibbonův výčet způsobů a mravů Jana XII je zalit červení a jedinou možností je uchýlit se dolů k latinským poznámkám. Tento papež, Jan XII, byl nakonec degradován německým císařem Ottou, potomkem nové dynastie, která následovala po Karlovcích a který přešel Alpy a došel do Itálie, aby byl v roce 962 korunován. Tvrdá kritika církve vypovídá o této fázi v její historii pornokracie.

Slovo „pornokracie“ zní mnohem hůře pro katolickou církev, než tomu bylo ve skutečnosti. Byla to velice málo kontroverzní záležitost, abychom byli spravedliví. Byl to čistě římský skandál a věřící v celém křesťanstvu asi nikdy neslyšeli slovo o této „pornokratické“ fázi. Šli za svými prostými náboženskými povinnostmi, jak tomu byli naučeni. Byla to doba, kdy nebylo snadné cestovat, a prakticky nikdo v desátém století nechodil do Říma ani neslyšel, co se tam dělo. Tato forma nátlaku měla přijít později.


IXA

Církev se pouští do křížových tažení

Ve této stručné historii celkového úsilí lidské mysli a vůle dodat určitý řád jejím vnitřním i vnějším zmatkům, si zasluhují křížová tažení, a to zejména Prvé křížové tažení, naší zvláštní pozornost.  Prvé křížové tažení ukazuje na „křesťanství“  jako nejúčinnější ze všech sjednocujících a ospravedlňujících myšlenek, a poukazuje též na nutnou nestabilitu římského vedení a myšlenkové podivínství Karla Velikého ve spojení s utkvělým hledáním sebe sama a všeobecných zmatcích v lidské mysli, které ospravedlňovaly všechny předstírané záměry tohoto velkého tažení na Východ. Všechny předstírané důvody. Ale reakcí na směs myšlenek a důvodů, kterými se zaštiťovali byl nepředvídatelný rozklad křesťanství, ke kterému to vedlo.

Křížové výpravy byly přímým dílem církve. Ta se pomalu sjednocovala a zbavovala nejistot z dřívější Doby temna. Ustanovení kněžského celibátu v devátém a desátém století ji oddělilo od společenských mas a odklon od života v rozkoši k mnišství poznamenalo západní svět staletími pracovitých hospodářů, čemuž svědčila ochrana rozvíjející se feudální organizací a zajišťovalo útočiště, ze kterého se muži v podstatně vyšším věku vynořovali jako duchovní, kancléři, učitelé. Becketovi bylo kolem padesáti, když byl zabit, Anselm žil do sedmdesáti pěti, Lafrancův věk není jistý, ale bylo mu nějak kolem osmdesáti. Nemůžeme se divit, že měli velkou váhu v obecně dětinském světě.

Člověk je tak starý, jako jsou staré jeho tepny, jak říkáme dnes, ale klíč ke skutečnému a velebnému staršímu věku se v těchto božských letech odvozoval od zdravých zubů. Neboť ti, kteří je ztratili přestávali hovořit s důstojností s respektem. A tenkrát se zuby léčily jen trháním.

„Kněžské výhody“, které spočívaly přinejmenším ve zmírňování hrubých trestajících zákonů, vycházely z požadavku sjednocující se církve vyjmout kněze z rukou světské moci a zacházet s nimi svým vlastním způsobem. Ale kláštery byly průbojné jen když si troufaly, nebyly imunní proti místním nepořádkům a musely být řízeny s rozvahou. Bylo tenkrát neustálé hašteření, loupeže a války, střídavé místní hladomory a životní standard stoupal a klesal čas od času tam i onde.

V jedenáctém a dvanáctém století vykazovala civilizace Západní Evropy méně sociálních nejistot a nerovností a daleko méně krutosti, než v následujícím období. Existovaly oblasti a období poměrně zdravé a životaschopné. Ale taková období přinášela hromadění majetku, který lze uloupit, a otvírala cestu k provádění výbojů na mnohem větším a výnosnějším stupni. Normanské dobytí Anglie byl důležitý čin pro svou dobu. Tradice Římské říše, tradice velkých a bohatých měst na jihovýchodě, stále znepokojovala lidskou představivost a udělalo mnoho pro ještě větší dobrodružství křížových tažení.

Starší a moudřejší hlavy sjednocovaly obrozenou latinskou církev v desátém a jedenáctém století, kdy zápasili proti neustálým válkám těch časů. Církev byla tenkrát něco zcela jiného od dnešní církve papeže Pacelliho. Ve své obrozené formě z jedenáctého století pod vedením jednoho z největších papežských státníků, papeže Řehoře VII (Hildebrand), byla nejcivilizovanější a civilizující věcí v západním světě. Byla to její nejlepší doba. Nejen římskokatolická církev jak jí známe, ale i všechna protestantská vyznání jsou z ní odvozené. Zkoušela všechny prostředky k dosažení příměří u lokálních místních násilností a chopila se špatného tureckého zacházení s poutníky ke Svatému Hrobu jako podnětu. Ti Turci rozdrtili byzantské armády a vytlačili je z Malé Asie. Usadili se v Nicei proti samotnému Byzantiu. V této krajní situaci Alexis Comnenus, byzantský císař, žádal papeže Řehoře VII o pomoc, a latinsky hovořící Západ odpověděl rychle a rázně. Jak Západní říše tak církev před sebou prostě viděly podrobení Východního světa Západnímu.


IXB

Křesťanství kráčí k východu

 Podněcování ke křížové výpravě vyburcoval překvapivé a různorodé reakce. Probudil veškeré skryté jednotící síly, které se nahromadily okolo myšlenky křesťanství.

Na začátku sedmého století jsme sledovali Západní Evropu jako směsici společenských a politických odštěpků bez společné naděje nebo myšlenky, systém roztříštěný téměř na prášek jednotlivců, kteří hledali sami sebe. Nyní, v závěru jedenáctého století, objevujeme společnou víru, spojovací myšlenku, které lidé mohou zasvětit život a s jejíž pomocí mohou spolupracovat na společném podniku. Uvědomujeme si, že přes mnohou slabost a intelektuální i morální zkaženost, v takové míře křesťanství fungovalo. Můžeme poměřovat zlé chvíle Říma desátého století, skandály, nepoctivost, vraždy a násilí a jejich správnou hodnotu měřítkem této skutečnosti. Nepochybně nejen Řím samotný, ale celé křesťanstvo, v němž bylo množství líných, zlých a falešných duchovních, ale toto je důkazem, že jim navzdory úlohu učení a koordinace plnila díky velké většiny řádně žijících kněží,mnichů a jeptišek. Nový a větší sousedský svazek, svazek křesťanů, se objevil na světě a tvořily ho tisíce těchto anonymních věřících bytostí.

A odpovědi na výzvu Urbana II se neomezovaly jen na to, co bychom nazvali vzdělanými lidmi. Nebyli prostě jen rytíři a knížata, kteří byli ochotni jít do křížového tažení. Bok po boku s postavou Urbana musíme připustit i takové, jako byl Petr Poustevník, nový typ pro Evropu, i když připomínal hebrejské proroky. Tento člověk začal kázat o křížovém tažení obyčejným lidem. Vyprávěl příhodu — v této souvislosti není podstatné, zda pravdivé nebo ne — o své poti do Jeruzaléma, o bezohledném zničení Božího hrobu seldžuckými Turky, kteří ho dobyli někdy kolem roku 1075 — chronologie tohoto období není příliš přesná — a o vydírání, ukrutnostech a surovosti, které nyní provádějí křesťanským poutníkům ke Svatému hrobu. Bosý, oděný do prostého roucha, jezdící na oslu a nosící ohromný kříž, cestoval tento člověk po Francii a Německu a všude kázal obrovským davům v kostelích i na ulicích nebo tržištích.

Tady se poprvé objevují masy Evropanů se společnou myšlenkou. Objevuje se kolektivní zodpovědnost a rozhořčení z příhody o vzdáleném zlu, náhlé poznání společného přístupu bohatými stejně jako chudými. Není možné si představit podobné dění v říši Augusta Cæsara, nebo dokonce v kterémkoliv dřívějším státě světové historie. Něco podobného by snad mohlo být možné v mnohem menším světě Řecka nebo Arábie před Islámem. Ale toto hnutí se týkalo národů, království, jazyků a lidí. Máme co dělat s něčím novým, co se objevilo na světě.

Od samého počátku bylo toto planoucí nadšení promíšeno s nekalejšími prvky. Existoval chladně sestavený plán svobodné a ctižádostivé latinské církve jak si podmanit a nahradit byzantskou církev; existoval pirátský pud Normanů, kteří roztrhali Itálii na kousky a kteří se pohotově vrhli na nový a bohatší svět, aby ho vyplenili; a konečně tu bylo cosi u množství těch, kteří se obrátili k východu, něco hlubšího než láska k lidskému tvoření, konkrétně nenávist zrozená ze strachu, kterou ohnivé výzvy propagátorů a zveličené hrůzy a ukrutnosti bezvěrců rozdmýchaly do plamenů.

A působily tu i další síly; netolerantní Seldžukové a netolerantní Fatimisté vytvořili v té době neprostupnou překážku obchodu Janova a Benátek s Východem, který dále vedl do Bagdadu Aleppa a do Egypta. Vyjma Konstantinopole a Černomořské cesty si vytvořili monopol na veškerý obchod s Východem, a proto museli tlačit na otevření těchto uzavřených obchodních cest. Kromě toho v letech 1094 a 1095 zuřil mor a hlad od Šeldy po Čechy působící silné společenské nepořádky.

„Nelze se divit“, napsal pan Ernest Baker, „že k Východu zamířil proud emigrantů, stejný, jaký by v moderním světě mířil k nově objeveným zlatým polím — proud nesoucí ve svých kalných vodách více společenského odpadu, tuláků a bankrotářů, markytánek a čachrářů, kočovných mnichů a uprchlých nevolníků, a který se vyznačoval stejně pestrými uskupeními a stejnou životní horečkou, stejnými typy hojnosti i žebroty, který je známkou dnešních zlatých horeček.“

Ale to jsou druhotné projevy. Předmětem hlavního zájmu historiků lidstva je jejich vůle ke křížovému tažení, která se tu náhle objevila jako nový masový projev v lidském jednání.

Těmi prvními, kteří se vydali na východ, byly velké skupiny neukázněných lidí a ne armády, a pokoušeli se vykonat svou cestu údolím Dunaje a potom k jihu do Konstantinopole. Bylo to nazváno „lidovým křížovým tažením“. Nikdy předtím se v celé historii světa neobjevila taková podívaná jako tyto davy lidí prakticky bez vůdců, které vedla myšlenka. Když se ocitli mezi cizinci, neuvědomovali si, že již nejsou mezi souvěrci. Dvě velké tlupy, přední stráž výpravy, prováděly takové výstřelky v Maďarsku, kde jim byl jazyk nesrozumitelný, že byli pobiti. Třetí houf zahájil velký pogrom židů v Porýní, a i tento dav byl pobit v Maďarsku. Další dvě tlupy vedené samotným Petrem dosáhly Konstantinopole k údivu a hrůze císaře Alexiuse. Rabovali a dopouštěli se násilností, dříve než byli převezeni přes Bospor, a byli spíše pobiti než poraženi Seldžuky (1096).

Tento prvý nešťastný případ v moderní evropské historii, kdy se  „lid“ projevil jako lid, následovala v roce 1097 organizované síly Prvé křížové výpravy. Dorazili různými cestami z Francie, Normandie, Flander, Anglie, Severní Itálie a ze Sicílie a byli ovládáni vůlí a mocí Normanů. Přešli Bospor a dosáhli Nikeje, kterou předtím obsadil Alexius, protože by jí vyloupili.

Potom odešli do Antiochie, kterou dobyli po téměř ročním obléhání. Potom porazili velkou armádu, která přišla od Mosulu.

Velká část křižáků zůstala v Antiochii a menší část pod vedením Godfreye z Bouillonu odešla do Jeruzaléma. Ocitujeme opět Barkera: „Po méně než měsíčním obléhání bylo město nakonec dobyto (15. července 1099). Nastalo velké krveprolití; krev dobytých tekla ulicemi, dokud muži skropení krví táhli ulicemi. Za soumraku křižáci, »slzící nadšením« odešli k Božímu hrobu od prodejců vína a sepjali své krví zborcené ruce k modlitbě. A tak skončila První křížová výprava dnem vítězství.“

 Peavomoc jeruzalémského patriarchy uchvátili latinští duchovní spolu s křížovým tažením a pravoslavní křesťané se tak dostali do snad horšího postavení než za vlády Turků. Existovaly již latinští vládci ustavení v Antiochii a v Edesse a mezi různými královskými dvory probíhal zápas o nástupnictví. Dokonce došlo k neúspěšnému pokusu učinit Jeruzalém vlastnictvím papeže. Byly to komplikace za hranicí současného chápání.

Uveďme alespoň charakteristické pasáže z Gibbona, abychom ukázali průběh událostí: „Ve formě méně důstojné, než jakou používají historici, bych mohl přirovnat císaře Alexia k šakalovi, který prý sleduje stopy lva a požírá pop něm zbytky. Veškerý jeho strach a úsilí o organizování První křížové výpravy byl bohatě vynahrazen pozdějšími výhodami vyplývajícími z využití Franků. Jeho obratnost, bdělost a ostražitost zabránila prvému dobytí Nikei a z tohoto hrozícího postavení byli Turci donuceni opustit okolí Konstantinopole.

Zatímco křižáci se slepou odvahou postupovali do vnitrozemí Asie, lstiví Řekové využili příznivé okolnosti, když emírové od mořského pobřeží byli pozváni pod korouhev sultána. Turci byli vyhnáni z ostrovů Rhodos a Chios, z měst Efezu a Smirny, ze Sard, z Filadelfie a Laodikeje, byla obnovena říše, kterou Alexius rozšířil ke břehům Hellespontu k břehům Meandru a skalnatému pobřeží Pamfílie. Byl obnoven lesk kostelů, města byla přestavěna a opevněna a venkovská poušť byla osídlena koloniemi křesťanů, kteří se pozvolna stěhovali ze vzdálenějšího a nebezpečnějšího pohraničí.

Vzhledem k jeho otcovské péči můžeme Alexiovi prominout, že zapomněl na osvobozování Božího hrobu, neboť podle latiníků byla jeho vláda poznamenána výtkami za zradu a deserci. Oni přísahali oddanost a věrnost jeho trůnu, a on slíbil pomáhat jejich podniku osobně, nebo přinejmenším, svými vojsky a penězi; tato hlavní výtka rušila veškeré jejich závazky, a tak se meč, který byl nástrojem jejich vítězství, stal zárukou a oprávněním jejich oprávněné nezávislosti. Nebylo podstatné, že císař se pokoušel obnovit své staré nároky na Království jeruzalémské, ale hranice Cilicie a Syrie byly ještě nedávno v jeho vlastnictví a přístupnější pro jeho zbraně. Velká armáda křižáků byla zničena nebo rozptýlena, moc nad Antiochií byla ponechána bez vládce jako nečekaná kořist Bohemonda, její výkupné jí zatížilo velkým dluhem a jeho normanští stoupenci nestačili zabránit nepřátelství Řeků a Turků.

Ve své tísni Bohemnod přijal šlechetné rozhodnutí ponechal obranu Antiochie svému příbuznému, věrnému Tancredovi, aby vyzbrojil Západ proti Byzantské říši a k provedení plánu, který zdědil po svém otci Guiscardovi. Jeho nalodění bylo provedeno tajně, a máme-li věřit vyprávění princezny Anny, překonal nepřátelské moře tajně ukrytý v rakvi. (Anna Conpena dodává, že aby dovršil svůj klam, byl tam uzavřen s mrtvým kohoutem, a dokonce se divil, jak barbaři mohli snášet jeho rozklad a hnilobu. Tuto absurdní historku neznají Latiníci.) …

Tak Gibbon, sarkasticky ale věrohodně, ošklivící si Římany i Byzantince vštípenou nenávistí, přináší své svědectví.

A právě během tohoto konfliktu Římanů a Řeků se stal ten teologický vrtoch Karla Velikého, klausule filioque, politicky důležitou.

Sledovali jsme vývoj myšlenky náboženské nadvlády křesťanstva — a prostřednictvím křesťanského lidstva — a ukázali jsme, jak přirozeně a nezbytně, vzhledem k tradici světové říše, našlo svůj střed v Římě. Římský papež nebyl jen západním patriarchou, byl též hlavou ohromného území, na kterém byla hlavním jazykem latina; jiní patriarchové patřící k pravoslavné církvi hovořili řecky, takže si navzájem nerozuměli, a tak slovíčko filioque přidané k latinskému krédu, nyní rozdělilo byzantské křesťany na základě jednoho z těchto velmi jemných a nezřetelných bodů učení, ve kterých se nedokázali smířit. (Konečná roztržka nastala v roce 1054.)

širší skutečností křížových tažení bylo,že veškerá přebytečná energie Západu, pokud jde o vášnivou nenasytnost, zbožnost a mravní pohoršení, se sesypala na kultivovaný Východ a vrátila se s tisícem do té doby neslýchaných věcí. Většina mužstva byla vybita („muži byli pyšní“), ale rytíři a šlechta, kteří se vraceli se svými družinami, přicházeli zpět oděni v hedvábí a sametu, smrtících a řinčících zbraní a s touhou a pojetím přepychu, který byl vytlačen z myslí západních lidí od pádu Římské říše.


X

Katolický gentleman z roku 1440

Podívejme se krátce na tvář a kvalitu života v Evropě v této době, ve čtrnáctém a patnáctém století. Musíme vypudit z mysli všeobecné přesvědčení, že lidé pocházející z měst a vesnic, které jsme zdědili byli nejspíše podobní těm lidem, kteří se dnes procházejí po dnešních ulicích, snad až na to, že měli jiné oblečení. To je úplný klam. Tenkrát to nebyl žádný maškarní ples. Tito lidé z patnáctého století byli průměrně o dvacet let mladší, vypadali méně zdravě a odporně páchli. Ale barbarství té doby nebylo tak jednoduché. Povstalo z úpadku dřívějšího společenského řádu. Velké veřejné lázně podle římské tradice se ztratily spolu s rozpadem společenské struktury.. Neklame nás jen přirozená lidská podstata, která nám, abychom tak řekli, vytváří obraz dřívějších lidí v podstatě jako lidé dnešní,ale jsme klamáni též obrazy a záznamy, které zkreslují obraz tehdejší doby.

Tištěné knihy se měly teprve objevit na světě, a veškeré záznamy o průběhu věcí byly zaznamenávány v mnišských kronikách používaných knížaty a potentáty té doby. Tito kronikáři se velmi snažili dělat své rukopisy pro jejich objednatele co nejjasnější a  nejpěknější. Proto je náš pohled na tuto dobu magicky ilustrován jejich uměním. Urážlivý pach z brlohů je prosvětlen lichotivým jasem podlézavých kronikářů a heraldickými erby, a jen když je prozkoumáme podrobněji, potom můžeme zcela pochopit i ty hrubší skutečnosti o lidském životě té doby.

Tehdy, stejně jako dnes, měl svět své příjemné stránky,východ a západ slunce, nádherný nástup jara, zlatý podzim, bílé namrzlé květy na větvích, ale zabarvení a látka oblečení z třináctého a čtrnáctého století v křesťanském světě v sobě neměly nic z pozlátek a zářivých barev ilustrátorů. Oděv musel být spíše hrubších barev a z tuhých a sprostých materiálů. Průměrná doba života byla kratší a lidé byli méně zdatní. Shledáváme výzbroj našich předků jako příliš malou a těsnou i pro dnešní drobné lidi. Ale nosili je potom, můžeme se tázat, skutečně urostlí muži? Tito lidé se často ženili ve třinácti, stávali se bojovníky a vůdci před dvacátým rokem a stávali se krytými starými satyry ve třiceti šesti letech. Oni vlastně nikdy nedospívali ani fyzicky ani mentálně. Žili ve světě omezeného panstva a dětinského melodramatu.

Po této odbočce zbavující iluzí o skvělosti patnáctého století se můžeme vrátit k jednomu výjimečně „skvělému“ mladému muži.Gillesovi de Rais, typickému pro tuto dobu, o jehož životě máme zásluhou určitých událostí výjimečně dobré zprávy. Oženil se s bohatou dědičkou v šestnácti letech po dvou předchozích pokusech najít partnerku (poprvé ve třinácti), které se nevydařily. Byl to chlapec nejen výjimečně energický, ale i výjimečně nadaný. Stranil hudbě. Ilustroval a vázal knihy. A zpočátku byl tím, co lidé nazývají „nevyvážený“.

Někteří lidé by mohlo být nakloněni ho pro jeho osobité výstřelky pokládat za „šílence“. Ale šílenství je nelítostný a důsledný děj, který může nastat, řada myšlenek, které označujeme za pomatené, jsou neodvratné, můžete najít jejich původ a souvislosti, a dnes, když jsme všichni v nesouladu s podmínkami přežití, jsme se mírně řečeno „zbláznili“, bychom ho nestavěli mimo naší zkušenost. Jeho počáteční bohatství a jeho duchovní temperament z něho udělaly marnotratníka. Stejně, jako mnozí mladíci zrození v bohatství si nedokázal představit, že by na tom byl hůře, než nyní. Měl rád marnotratné zábavy, záhady a zásady. Vcelku byl dobrým katolíkem, uvědoměle a nepředstíraně nábožný. O tom nelze pochybovat.  Zabýval se alchymií a černou magií — tenkrát neměl k dispozici ani Monte Carlo ani dostihy — a snažil se odčinit za svou magii mimořádnou dobročinností a zvláštními bohoslužbami.

 To všechno je chování nezvládnutého školáka z vyšší třídy, který věří ve své štěstí, nekritickou zbožnost ve stylu „budoucího křesťanského bojovníka“ a nezřízenou touhou trápit nováčky. Byl krutý; podle všech našich standardů byl ohavně krutý, liboval si v trápení dětí, ale hlavními body, které chceme prozkoumat jsou: za prvé, zda to byl výjimečný hříšník,  zda své hříchy začal provádět důsledkem své duchovní letory nebo tak jednal na základě toho ubohého nahromadění lidstva zvaného civilizace; a za druhé, což jke pro náš účel důležitější„ do jaké míry náboženská víra a praktiky patnáctého století skutečně způsobily jeho zločiny.

Křesťané v době před Konstantinem Velikým setrvávali statečně ve své víře přes krutosti arény a pro praktické bratrství lidí, ale platilo to i o církvi i v době, kdy se Gilles de Rais stal vysokým šlechticem? Záznamy říkají, že byl v roce 1440 pověšen za mučení a vraždu 140 dětí, ke kterým se přiznal. Byl obviněn ze svatokrádeže a zbaven kněžské imunity, když vstoupil do kostela sv. Etienna de Mer Morte záhy po mši, vytáhl ven jistého Jeana de Ferron, který tam klečel v modlitbách. To uspíšilo nepřátelství a podezření, které se proti němu nastřádalo. Jako důsledek tohoto přestupku byl uvězněn a postaven před biskupa z Nantes na základě různých obvinění, ze kterých svatokrádež a kacířství patřily k těm hlavním, zatímco ty vraždy byly až na druhém místě. Současně s tím prováděl vyšetřování Pierre de l'Hôpital, president bretaňského parlementu, jehož rozsudkem byl nakonec odsouzen. Jeho dobročinnost a špatná kondice ho uchránily před mučením, ze kterého by nejspíše měl skutečnou hrůzu vzhledem k okouzlení, které v něm nacházel.

Byl pověšen, „posvěcen,  vystrojen a pomazán“, s větším štěstím než Hamletův otec, a jeho tělo bylo uchráněno před spálením „čtyřmi nebo pěti dámami a slečnami z vyšší společnosti“, které vyjmuty jeho tělo z plamenů hranice postavené tak, aby do ní spadl. Zřejmě to, čeho se dopustil, nepokládaly za tak velké zlo. Jeho dva druhové neměli takové společenské postavení, a tak jejich těla byla spálena. To, pokud tomu rozumím, jim způsobí značné potíže při vzkříšení, čehož byl šlechtic Gilles ušetřen.

Začal svůj život skvěle a čestně. Okolní svět na něj pohlížel jako na skvostného mladého muže, podle všech tehdejších hledisek byl skvostný. Byl těsným stoupencem Jany z Arku, se kterou bojoval bok po boku v Orleansu a později v Jargeau a v Patay. Provedl korunovaci Karla VII v Remeši a stal se maršálem Francie za důležitých okolností.

S podobnou otázkou přehlížení společenské nerovnosti a krutosti se setkáváme v každém stadiu dlouhého „utrpení lidstva“. Člověk je zřejmě zvířetem, které bude bojovat, a to v případě nutnosti zoufale, ale které dává přednost bojovat ve výhodě. Bude raději umírněný a bude činit ústupky, pokud bojuje proti zhruba sobě rovným, než proti těm, kteří jsou již bezmocní, a vždy prokazuje malé nebo vůbec žádné ohledy k těm níže postaveným, k pouhému mužstvu, a ještě méně ke slabým lidem, kteří mu stojí v jeho cestě bojovníka. Když má být použita politika spálené země či pokud se jedná o židy nebo nevěřící, potom na ně nebere už vůbec žádný ohled.

Kupec benátský, ta nejhloupější hra, kterou snad zplodila Shaspearova skupina, ukazuje na vnitřní konflikt mezi svobodomyslnými a zaujatými členy skupiny, kteří sflikovali tuto v základě ponurou historii nenávisti proti nenávisti. A zápas mezi těmito skupinami probíhá ve všech společenstvích lidí, a to nejen jako muž proti muži, ale i mezi tím, co nazýváme tím naší lepší a horší polovinou, mezi citem pro spravedlnost a našimi ještě pevněji zakořeněnými předsudky. To probíhá v celé historii křesťanstva, a pokud jde o náš případ katolické církve, ta, přestože byla založena na naléhavé myšlence bratrské rovnosti, stále pevněji upadá od své vznešenosti na svém počátku a přechází nakonec úplně  na stranu pronásledování a zálibě v krutosti.


XI

Sociální nerovnost ve čtrnáctém a patnáctém století.

Na počátku patnáctého století dosáhlo obecně mladé obyvatelstvo křesťanských zemí maximálního stupně společenské nerovnosti a vyznačovalo se složitostí ve společenském rozvrstvení, kterou převýšila snad jen ta v Indii. Když se podíváme na obrázky té vynikající sbírky La Costume Historique M. A. Racineta, nebo ještě lépe na Gesichte des Kostüms Adolfa Rosenberga, můžete tam sledovat celý ten proces nesouladného barbarství, který nás přenese přímo do značně propracované společenské struktury se stále rostoucí nerovností mezi jednotlivými třídami v průběhu staletí. Obyčejní lidé stále chodili polonazí a nohy měly omotané hrubou látkou.

Tyto masy zůstávaly, ale současně se objevovala střední třída. Pod usilovnou velkolepostí šlechty a panstva se objevovali řemeslníci plnící rostoucí potřeby svých pánů. Objevují se vysoko postavení sloužící a společníci a dávali si záležet na svém zjevu, dokonce nosili livreje.

Nikdo nekupoval oblečení pro obyčejné lidi. Ti nosili starou odloženou veteš. Ještě dnes existuje rozsáhlý trh s obnošenými oděvy. Jdeme-li zpět od devatenáctého století, irští „balíci“ nosili nevhodné oblečení z druhé ruky. Jejich fraky a křiklavé klobouky se staly součástí vtípků, které si o nich vykládali Angličané. Pod úrovní panstva bylo myslet na zásobování osob a bytů nižších tříd. Je mi dnes téměř sedmdesát sedm a byl jsem vychován v domě, kde bylo všechno, koberce, postele a vše, snad až na mušelínové záclony apod., koupeno v dražbách. Byl to u chudobného filantropa v Plumouthu, který vůbec neuvažoval o tom, že by získal nábytek, který by splňoval potřeby chudé domácnosti, hlavně pro nižší střední třídu. Spoléhal na štěstí a následoval Shoolbready, Maply, Healy a další podobné ve jejich ohromné kariéře. V době Gillese de Rais žádný níže postavený si nedovolil používat cokoliv,co předtím neposkytovalo své služby na stole boháčů. Všem lidem na světě to připadalo zcela přirozené. Špatně a nečistě odění, špatně živení, špatně bydlící a zanedbaní a hodně vulgární. Vezměme si za svědka našeho „nesčetnými lidmi citovaného“ Shakespeara. Jak by mnozí s těch nesčetných lidí opovrhoval jejich „umaštěnými vlasy“ a vysmíval se jejich ubohým snahám napodobovat a chlácholit ty výše postavené!

Špinavé vzájemné pohrdání, skrývaná zášť a podlézavá povolnost. Taková byla společenská skutečnost v patnáctém století, ve kterém žil Gilles de Rais, nezdravá nádhera vznešeně zakrývající množství špíny. Taková byla společenská atmosféra v té nejrozvratnější  fázi křesťanství.

I když zkoumáme způsob myšlení ve čtrnáctém a patnáctém století s větší vážností, shledáme jen laciné myšlenky a momenty smyslných tvrzení, které nejsou v souladu s důstojností a výhradami naší zralejší mysli. Váček v poklopci, často úmyslně zvětšený, svědčil o sexuální posedlosti naších adolescentních předků a připomínají nápisy na veřejných záchodcích, které ukazují na probouzející se myšlenky současné mládeže.

Nehledě na tuto okolnost ve čtrnáctém a patnáctém století, oblečení střední třídy vykazuje určité projevy elegance, nadýchanosti, rozparků, různobarevných nohavic a podobných náznaků.

Někdy v té době přišla vlna lepšího vkusu — myslím že ze Střední Asie. Přišla spolu s hracími kartami. Elegance, nadýchanost a rozparky, zpozdilá obuv se zbytečně prodlouženými špičkami apod. dnes ztratily svůj význam — přinejmenším na nějaký čas. Hrací karty z běžných balíčků ukazují oblečení ze sedmnáctého století. Tato vlna lepšího vkusu se k nám nepřišla spolu s návratem křižáků, ale mnohem severnější cestou, která budí současně moji zvědavost i nezájem. S jejím počátkem ovlivnila určitá střízlivost oblečení středních tříd. Ti vůči nim výše postavení se záhy vrátili k límcům s okružím a ozdobným výšivkám. Jejich nitra zůstala hrubá. Jako je tomu konečně dodnes.


XII

Počátky sociální nespokojenosti

Najednou došlo k tomu, že se dva význačné zdroje napětí, které výrazně ovlivňují obvyklý způsob života v Evropě, zrodily v polovině čtrnáctého století. Za prvé málo souvisí jak jeden s druhým, tak s náboženským vývojem křesťanství. Ale později ho měly zcela revolučně proměnit. Oba přišly s východu. Jedním byla Černá smrt, tím druhým byla výroba papíru o obvyklé možnosti, které s sebou přinesla, zejména tisk knih pohyblivými typy. Ten první zdražil práci, ten druhý učinil knihy a vědomosti levnější. Ten prvý, jak uvidíme, vypustil do světa socialismus, ten druhý osvobodil kritické myšlení lidí. Do té doby bylo podrobování obyčejných lidí snadnou záležitostí.Bylo jich množství, a kdyby přestali pracovat pro vlastníka panství nebo jeho druhotné nájemce, ten by mrzl a hladověl. Potom přišla z Východu nová rána a našla si vhodnou půdu ve nečistých městech a špinavých vesnicích středověkého venkova, morová epidemie.

Ještě nikdy neudeřil mor tak strašně. Přišel a vracel se. Více než polovina ze tří či čtyř milionů lidí, kteří byli obyvateli Anglie, byla zmetena. Chyběly ruce, které by obdělávaly půdu, nebyl nikdo, kdo by vyháněl bloudící stáda krav z polí plných obilí.

Poprvé v historii křesťanstva vznikl rozpor mezi  majiteli a pracovníky. Vlastnictví, podle po věky ustálené ideologie, si nenašlo lepší cestu, jak přistupovat k tomuto problému, než že pracovníci musí tvrději dřít. Majetné třídy reagovaly na bídu způsobenou Černou smrtí tak, že se snažili uvázat tyto pracovníky tam, kde měli pracovat, zakázali jim stěhovat se, snížením mezd pod hranici bídy apod. a byli v tom neúprosní.

Blíže nevyjasněné rozhořčení v obecném povědomí lidí našlo své vyjádření v kázáních kohosi, koho dvorní kronikář Froissart nazýval ,,bláznivým knězem z Kentu'' John Ball.

„Dobří lidé“ vykřikoval ten kazatel, „nikdy to v Anglii nebude lepší, dokud nebude zboží společné, dokud tu budou nevolníci a šlechta. Ale proč by měli ti, které nazýváme panstvem, mít větší právo než my? Na jakém podkladě by si ho zasloužili? Proč nás drží v otroctví? Pokud všichni pocházíme ze stejného otce a matky, z Adama a Evy, jak mohou tvrdit, , že jsou lepší než my, pokud by nebyli těmi, kteří nás nedonutil dřít se pro ně na to, co oni spotřebují na svou pýchu?Oni se oblékají do sametu a hřejí se ve svých kožešinách a hermelínech, zatímco my se přikrýváme hadry? Oni mají víno, kožení a jemná chléb a my ovesné placky a slámu a pijeme vodu. Oni mají zahálku a dobré bydlo a my máme jen bolesti a práci, déšť a vítr v polích. A přitom je to naše zásluha a naše dřina, co je udržuje v jejich postavení.“

A přitom podle prosté výzvy

„Když Adam s Evou zrodil se
kde hledat máme šlechtice?“

Francouz Jacquerie působil současně a měl podobný přístup k věci jako prvotní socialismus Johna Balla. V té době byl Kent a jihovýchod Anglie mnohem více propojen se severovýchodem Francie jak v myšlenkách tak ve společenském životě než se zeměmi v jiných oblastech. A existovala současně s nimi podobná hnutí hnutí ve Flandrech, zejména v Gentu, v Bruggách a na Ypru. Gentští tkalci byli nejtvrdší. „Po celých šest let, přes silné potíže, vedli svou při proti knížeti, proti šlechtě a proti »boháčům, kteří měli co ztratit« “ (Henri Pirrene, A History of Europe).

 To, že Wat Tyller byl zavražděn, to, že byl později John Ball popraven před očima Richarda II, to, že tento nešťastný a neslavný král lhal a podváděl během Selského povstání; když mu lidé uvěřili a byli zmasakrováni kvůli své dojemné ochotě uvěřit slovu šlechtice, a to, že po období úlevy, vzhledem k tomu, že čím méně jich bylo, tím více byli zabíjeni, jejich počet se přesto zvyšoval a násobil, přestože byli opět hospodářsky ponižováni, to vše by mělo být zahrnuto do historie.

Ale duch kentského povstání nezemřel, ale přerostl do dneška do formy vzpoury, která spolu s překladem bible a jejím zlevněním a následném vzestupu gramotnosti přešla na opozici a nesouhlas, do radikalizmu a nakonec do jasné formy světového socialismu, které se tradice, stará myšlenka panství nad tou nižší a přirozenou vrstvou společnosti, již nikdy nezbavila.


XIIIA

Duchovní atmosféra před Reformací

Musíme pochopit, že to bylo uvnitř společenství katolické církve, odkud začalo rozbíjení její jednoty. Byli tu lidé ze svatých řádů usilující o to být dobrými křesťany, kdo zahájil zpochybňování metod a kázně v církvi. Byl to důvtipný a neústupný Wycliffe, kdo popřel transubstantiaci a tím oddělil živoucí a pokrokový protestantismus od stále reakčnější církve, kdo přeložil Bibli do prostého jazyka, a spolu se svým žákem Janem Husem zplodil reformaci.

Duch protestantismu vyšel z mužů, kteří brali svou nespornou katolickou víru s takovou vážností, že nemohli neprotestovat proti zlým věcem, které viděli kolem sebe. V méně kritickém jedenáctém století, ve dnech Hildebranta (papež Řehoř VII) byla posilována solidarita církve tím, že byl požadován celibát kněží a jejích plné vytržení z normálního lidského života, který z toho vyplýval, což přineslo mimořádnou ochotu věřit, že katolické kněžstvo je dobré a rozumné. A bylo v těch dobách poměrně lepší a moudřejší. Církvi byla svěřena velké moc, vyplývající z její duchovní funkce, a mimořádná svoboda. Tragedií církve bylo, že vzala svůj duchovní vliv za nesprávný konec a bezmezně zneužívala svou svobodu.

 Papež byl nejvyšším zákonodárcem křesťanstva a jeho soud v Římě byl konečným a rozhodujícím odvolacím soudem. Církev ukládala daně, měla nejen ohromný majetek, ale i velký příjem z poplatků, protože požadovala desetinu výdělku, desátek, od svých podřízených. Nepožadovala ho jako zbožný dar, požadovala ho jako své právo. Pravidelně více a více z národního majetku spadalo do mrtvých rukou (Mortmain) církve a tak splácelo svou poctu sv. Petru. Kněží na druhou stranu požadovali výjimku z ukládaných daní.

Tento pokus o kupčení se svým výsadním postavením a vyhýbat se podílu na fiskální zátěži byl nesporně jedním z vážných důvodů rostoucí nespokojenosti s kněžstvem. Nehledě na otázku spravedlnosti, bylo to nepolitické. to způsobilo, že se daně zdály desetkrát více zatěžující těm lidem, kteří je měli platit. A to byli všichni, kteří nepožívali imunitu církve.

A ještě přehnanějším a nerozumnějším požadavkem vznášeným církví byl požadavek na právo zproštění hříchu. Ten nevykládal dobro a zlo jako dnes, ale byl nad dobrem a zlem a činil ze zla dobro a z dobra zlo. Papež se v mnoha situacích nedbal v jednotlivých na církevní zákony, povoloval svatby bratrancům a sestřenicím, dovoloval mužům mít dvě ženy, zbavoval muže slibu. To církev korunovala v šestnáctém století prodejem odpustků, kdy utrpení duše v očistci mohlo být vykoupeno peněžní platbou.

Na počátku šestnáctého století církev slepě a unáhleně došla ke konečnému rozdělení cest. Síla protestu, které říkáme protestantismus, se proti ní nahromadil, a byly před ní dvě možnosti: buď se zmodernizuje, nebo bude dogmatická a bojovná. Zvolila si boj a tyranizování.

Před třináctým stoletím bylo pro papeže běžné provádět občasné pátrání a vyšetřování kacířství ve své oblasti moci, ale Inocent III našel v Dominikánech mocný nástroj jejího potlačování. Byla vytvořena inkvizice jako stálý vyšetřovací orgán pod jejich řízením, a tak pomocí ohně a mučení samotná církev prostřednictvím tohoto nástroje zaútočila a oslabila lidské svědomí, v čemž spočívala její naděje na světovládu. Před třináctým stoletím byl trest smrti ukládán jen zřídka pro kacířství a nevěřící. A nyní na stovkách tržišť Evropy hodnostáři církve vyhlíželi, jak očernit osoby svých odpůrců, povětšinou chudých a nevýznamných lidí, nemilosrdně upálených a spláchnutých do vody, a tak jejich vlastní poslání lidstvu shořelo a bylo spláchnuto spolu s nimi na popel a prach.

Chaucer v jedené z typických a pánovitých figurek ve svých Canterburských povídkách podává náhodný a nepřehlédnutelný obraz stavu myšlení o církvi na samém počátku blížící se reformace. Máme tam společnost poutníků kráčejících do Cuntenbury — neboť pouť byla tehdy jedinou cestou, jak strávit konec týdne poměrně bezpečně — a to byli všichni, jako konečně sám Chaucer, poměrně dobří katolíci. Nebo spíše řekněme zatím ještě katolíci, protože neměli jinou možnost. Až na nadšení Lolladů. Přesto jejich kritický pohled na metody a vydírání církví je jasný a výslovný, přitom dvě nejzavrženíhodnější figurky v jeho živém albu jsou dva církevní úředníci, žalobce a odpustkář.

Je naší smůlou, že jeho příspěvek k anglické literatuře je téměř nečitelný v původní formě. Jazyk se ještě neustálil a tak jeho příspěvek utrpěl změnami jazyka po jeho smrti v roce 1400. Ustálil se až díky překladům Bible a literární aktivitou pozdního tudorovského období, a tak dnes běžný čtenář si ho může pohodlně přečíst jen v takové modernizované formě, jako je ta J. U. Nicolsona.

Chaucerovi bylo v roce 1400 téměř šedesát, k jeho smrti došlo náhle, a tak se podařilo shromáždit pouhou třetinu jeho díla pod názvem Canterburgské povídky. A jen díky tomu svědčí o ohromující všestrannosti a ukazuje na výrazné kvality angličtiny, které se později zopakovaly u humoristů, jako byl Shakespeare, Fielding, Dickens a spousta dalších vyprávěčů až po současné spisovatele, jako je Christopher Morley, a které jsou dokladem nesrovnatelným s jinou literaturou.

 Všichni mají horlivý zájem o jednotlivé skutečnosti a nechuť k dogmatickým a  zaníceným konečným závěrům, jaký je charakteristický pro Angličany obecně a pro jejich literaturu zvláště od samého počátku. Tato skeptická mentalita, která je tak patrná z anglických výmyslů, s rejstříkem od tvrdohlavosti, hloupé a konzervativní nepoučitelnosti až k hlubokému a otevřenému vnímání nereálnosti věcí a nemožnosti konečných řešení. V anglickém světě existují všechny přechodné typy, ale mají něco společného. Britský trouba a britský genius se rodí jako bratři.

Tato vrozená schopnost pojímat vše existující jako pokusné a nedůvěra či odmítání vemlouvavé důkladnosti náboženské „mystiky“ je nepochopitelná mnoha indickým myslím. Jejich námitky jsou typicky vyjádřený v eseji Eastern Eyes pana Ranjee G,. Shahani, B.A., D.Litt, kterou kdosi položil na můj stůl. A namísto slova „Shakespeare“ si můžeme prostě dosadit slovo Angličan.

 Pan Ranjee Shahani nehledí na obvykle pravděpodobný smíšený původ Shakespearových her a nachází vyznání víry i každém výrazu každé postavy v každé z nich, a přes zcela krátkodobou podstatu jazyka a všech lidských symbolů, zcela postrádá v tomto vzorku Západu rozsáhlou kouřovou clonu domýšlivého breptání. Uvedu příklad:

„Ind by řekl, že Shakespeare nepronikl dosti hluboko do lidské duše a tomu nad duší, kterému říkáme Bůh. Neboť orientální myslitel se vážně zaměřuje nejen na pochopení těchto principů, ale i na hledání vztahů mezi nimi. Hlavní myšlenky Upanišád — spisů obsahujících ty nejokultnější myšlenku hinduismu — trvá na uznání jedinečnosti Brahmy a atmanu, jedinečnosti Boha a duše. To je též hlavní princip systému Védánty. »Kdo by mohl dýchat, kdo by mohl existovat«, prohlašuje Kena Upanišas, »kdyby nebylo štěstí Brahmy v éteru jeho srdce?« Sir Edwin Arnold správně měří ducha Indů, když říká, že toto: »pro jejich mysl je nepředstavitelné, že tato všezahrnující bytost není nezbytná pro jejich myšlení a  nezbytná též pro každé další pojetí skutečnosti«.

Hindustánská dharma prohlašuje, že člověk nemůže žít je pro své záliby, ale musí prožívat i svůj duchovní život. Mókša je jeho cílem. Mókša je osvobození z nekonečného cyklu znovuzrození. Je to konec spojení konečna a nekonečna — spojení duše jednotlivce s neohraničeným oceánem. Jinými slovy, je to nirvána podle Buddhy. …

Vyznavači Východu i Západu prohlašují, že není možné štěstí, které by nebylo odvozeno od mystické zkušenosti. Roumi, Kabir, Meister Echart, Swendenborg, sv. Tereza, sv. Jan z Kříže a mnozí další, ti všichni svědčí o stejné skutečnosti. Jistě, není pro člověka nic pěknějšího a vyššího, než když ví, že »podle posledních analýz drží vesmír pohromadě«. To je právě ta otázka, kterou si klade Faust, a stejně tak každý mystik. Pro Vivekanada, stejně jako pro Ramakrishnu, jeho pána, »znalost Brahmy je ten úplný konec, nejvyšší osud člověka«.

Pan Middleton Murry v souhlase s předky pokládá básníka za vates sacer [svatého proroka], který dostává přímé zprávy od Boha. …

»Poezie mysticismu«, říká sl. Evelyn Underhillová, »může být definován na jedné straně jako reakce povahy na vidění skutečnosti, ale na druhé straně jako forma proroctví. A protože mystické svědomí má zvláštní schopnost pohybovat se mezi oběma možnostmi, vycházet z upřímné lásky k Bohu a vracet se zpět, aby říkalo tajemství věčnosti jiným lidem, a tak umělecké vyjádření tohoto svědomí má též dvojí charakter, Je to poezie lásky, ale poezie lásky, která je obvykle psána s misionářskými úmysly.«

Indům se nedaří najít něco takového u Shakespeara. Jeho poezie není výbuchem nadšení a vytržení. Takovou kombinaci nacházíme v perské mystice, v básnících Sufi, u několika západních bardů a u křesťanských svatých. Nalézáme stejné spojení i u Kabira. Poslechněme si jednu z jeho básní přeložených společným úsilím Rabindranaha Tagore a sl. Evelyn Underhillové:

 

Řekni mi, ó labuti, svůj starý příběh,
z jaké země pocházíš, ó labuti, a na jaké pobřeží letíš?
Kde budeš odpočívat, ó labuti, a co tam hledáš?
Jen toto jitro, ó labuti, se probuď a pojď se mnou!

 

Tady je země, kde nevládnou pochybnosti ani smutek:
kde hrůzy smrti nejsou již

 

Tady jarní stromy kvetou a sladká vůně »To jsem já« se nese ve větru
tam včely srdce jsou hluboko pohrouženy a nepřejí si již nic jiného“

 

Vedle tohoto typu nadšení vyvolává široký proud literatury vytvářené v Anglii od Chaucera až dodnes v lidech nápadně silné skeptické pocity.

Prvou povídkou z Chaucerovy sbírky je rytířská historie Palamona a Arcite, dlouhá a oslavná historka o Italech se vznešenou ušlechtilostí a cudností. Hned za ní, neboť tenkrát se tak vyprávělo a nebylo úlevy, opilý mlynář vykládá svou obscénní historku o tom, jak byly tesaři nasazeny parohy a byl zesměšněn úředníkem Nicholas jak byl farář Absalom zesměšněn a znechucen.

Po něm se musí rychtář vyjádřit k urážlivé historce mlynáře a kuchař začne vesele o marnotratném gentlemanovi, který „měl ženu, která měla na oko obchod, ale kurvila se, aby se uživila''. Ale tento zlomek života končí náhle a nikdy nebyl dokončen.

 Pokračuje námořník a vypráví historku o prodejné ženě a o její vášni k mnichovi, ze které plyne poučení: „Neber si žádné mnichy do domu ani do hostince'', a potom přichází madame Eglantine, převorka, která vypráví hrůzostrašný výmysl o vraždě chlapce „v židovské čtvrti“, podle kterého bylo křesťanskému chlapci nešťastně dovoleno čtvrtí projít, jak tam byl zavražděn a slíbil, že vyjeví svůj osud. Tato madame Eglantine byla, jak se dozvíme z prologu:

„… byla tak šlechetná a dojímavá
že by slzela jen kdyby uviděla myš
chycenou do pasti, a ta byla mrtvá nebo krvácela.
Měla také několik malých psíků, které živila
pečeným masem, mlékem nebo jemným bílým chlebem.
Brečela by bolestí, kdyby některý z nich zemřel,
nebo je někdo citelně praštil klackem,
neboť soucit vládl jí a jejímu něžnému srdci.“

A takto soucitným způsobem pojednává o židech:

„Mučením a hanebnou smrtí pro každého
by probošt posloužil těmto prokletým Hebrejcům
kteří vědí o té vraždě, a ihned
spravedlivému trestu neujdou
zlu patří to, co si zlo zaslouží
a proto ať právem vláčí pomocí divých koní
jejich těla sejmutá z šibenice.“

A jak se připomíná údajnou „rituální vraždu“ Hugha z Lincolnu:

„Ó, mladý Hughu z Lincolnu, kterého též zabili
proklatí židé, jak to vědí všichni
protože to není tak dlouho
oroduj za nás, za hříšné a slabé, kteří volají
že ve své milosti Bůh přece nedá upadnout 
troše laskavosti a mnohému slitování
z úcty k jeho matce, drahé a vznešené. Amen.“

Potom je vyvolán sám Chaucer a vypráví příběh Sira Thopase, veselou burlesku ve stylu starých romantických povídek, dokud ho hostinský nevyzve zvláště hrubým jazykem, aby ustal. Potom změní téma a  vypráví příběh Melibea o moudrosti a dobrotě odpouštění. V ní  námořník hněvivě odsoudí Lollardy „nedočkavé ve svém úsilí“.

„»Cítím ve vzduchu Lollardy,« prohlásí
»Jsou to dobří muži« odvětí hostinský »teď mne poslouchejte
posečkejte chvíli, neboť vzplane velký Boží hněv
neboť zažijeme kázání než se nadějeme
tady ten Lollard nám bude vykládat.«
»Ne, u duše mého otce, to snad ne!«
odpoví námořník. »Tady nám kázat nebude,
ani připomínky k evangeliu, ani výklady
všichni věříme v mocného Boha,« řekl
»Ale on by mezi nás zasel těžkosti
nebo nasypal koukol do našeho čistého zrna« “

Touto pečlivě promíchanou formou pokračuje velké dílo ke svému pestrému konci. Žena z Bathu, společnice paní Quickly a snad největší postava komedie přichází na scénu. …

 Je to vzorek myšlení v Anglii těsně před začátkem reformace. Všehochuť prudké zábavy nejrůznějšího druhu, spojená s parodií bujarým veselím, jaká je možná jen zásluhou plného nedostatku pozitivního přesvědčení. A stejně, jako na samotném počátku, tak to chodí v anglickém umění dodnes.

Langland, který napsal Vidění o Petru Oráči, byl Chaucerovým současníkem. Jeho rukopis byl mnohokrát opisován se změnami a dodatky a šel z ruky do ruky. Svědčí o stejném stavu zkaženosti a lhostejnosti části těch, kteří ovládali církev, stejném jako u Chaucera. Ale zatímco Chaucer není v podstatě nábožensky zaměřen,  je Langland teolog, a přestože se pokládá za pravověrného křesťana, jeho víra je v podstatě určitým druhem kalvinistického humanismu. Jeho „Kristus“ je obyčejný člověk, jaký se pohybuje ve vašem okolí. Ve čtrnáctém století se opakované epidemie, místní hladomory a výbuchy násilí zdály přirozenou součástí života. Každý byl přinejmenším střídavě nemocen a většina lidí byla podle současných hledisek podvyživená. Zprávy o dění ve světě přicházely nahodile, byly zkreslené a neúplné. Černá smrt, povstání Johna Balla a lidí z Kentu jak Chaucer, tak Langland ignorovali a neměli ani ponětí o představě Rogera Bacona o možnostech duchovním osvobození a lidském blahobytu. Přesto, že o sobě nevěděli a každý vlastní formou, tito Angličané svým způsobem cítili nezávisle na duchovní temno středověkého světa.

Nejen morální, ale i intelektuální význam Říma upadal v sílící osvícenosti doby. Wycliffe (1320-1384) byl vzdělaným doktorem v Oxfordu, po nějakou dobu byl Mistrem koleje Balliol a zastával  různé církevní úřady. Ale později ve svém životě zahájil řadu výslovných kritik kněžské zkaženosti a nemoudrých postojů církve.

Zorganizoval skupinu chudých kněží, wycliffistů, aby šířili jeho myšlenky po celé Anglii, a aby lidé mohli volit mezi jím a církví, přeložil bibli do angličtiny.

Byl to vzdělanější a schopnější člověk, než byli sv. František či sv. Dominik. Mě své zastánce na vysokých místech a mnoho stoupenců mezi lidem, a proto si pohněval Řím a ten požadoval jeho uvěznění, ale zemřel jako svobodný člověk, který nadále spravoval farnost jako farář v Lutterworthu.

Černý a zastaralý duch vedoucí církev k jejímu rozkladu neponechal v klidu ani jeho kosti v hrobě. Podle dekretu Kostnického koncilu z roku 1415 bylo přikázáno jeho ostatku vykopat a spálit, příkaz, který byl vykonán na pokyn papeže Martina V biskupem Flemingem v roce 1428. Toto znesvěcení nebylo činem nějakého izolovaného fanatika, ale byla to oficiální akce té církve, proti které vznášíme obvinění.

Reformace měla tři stránky. Panovníkova reformace chtěla zastavit tok peněz do Říma a získat morální autoritu, řídit vzdělávání a získat hmotné statky církve na svém území; reformace v očích lidu, který chtěl učinit z křesťanství mocnou zbraň proti bezpráví bohatých a mocných, a dále hnutí za reformaci uvnitř církve, kteří pokládali sv. Františka z Assisi za svého předchůdce, chtěli obnovit jednotící schopnost církve, a jejím prostřednictvím její moc.

Vladaři měli úmysl odejmout jí pravomoc nad svými poddanými, zejména když získávala, jak dnes můžeme říci, povahu revolučního lidového socialismu. Chtěli se zejména zbavit vlivu papeže a ustavit národní církve závislé na nich. A tak Anglie, Skotsko, Švédsko, Norsko, Dánsko, Severní Německo a Čechy se odtrhly odˇřímského společenství, přitom jejich vládci a kněžstvo měli největší starost o to, aby to hnutí udrželi pod kontrolou. Připustit právě tak mnoho reformace, která by přerušila jejich propojení z Římem. Cokoliv dalšího, každý nebezpečný přechod k primitivnímu Ježíšově učení nebo hrubý přímý výklad Bible odmítali. Takto vytvořená anglikánská církev je nejtypičtějším příkladem výsledných úspěšných kompromisů, stále ještě svatá a kněžská.

Lidová reformace byla zcela jiná a její duch a obsah se mění od jedné země ke druhé. Široké duchovní vzedmutí té doby bylo naráz upřímnější, zmatenější, trvalejší, ale s menším okamžitým úspěchem než reformy vládců. Jen velmi málo nábožně zaměřených lidí si dovolilo odhodit nebo drze přiznat, že se zbavili autoritativního učení a že se teď spoléhají zcela na vlastní rozum a svědomí. To vyžadovalo vekou duševní odvahu. Všeobecný proud obyčejných lidí v této době v Evropě byl získat si něco nového, Bibli, jako protiargument proti církvi. Takový byl i případ velkého vůdce německých protestantů, Martina Luthera (1483-1546).l

A tak po celém Německu, a dokonce po celé Západní Evropě, bylo možno najít lidi slabikující načerno získané stránky nově přeložené a vytisknuté Bible, počínaje knihou Leviticus a Písní Šalamounovou a konče Zjevením sv. Jana Evangelisty — podivnými a šokujícími knihami — tedy něco, co přesahovalo jednoduchý a podnětný záznam o Ježíši v evangeliích. A přirozeně tak vznikaly groteskní interpretace.. Je spíše s podivem, že nebyly ještě podivnější a grotesknější. Ale převážná část takových studentů Bible si z ní vzalo to, co potřebovalo jejich svědomí, upravili to podle svého citu pro lidská práva a důstojnost a ignorovali její záhady a protiklady.

Nejpodivnější výbuchy společenské a náboženské revolty nastaly v Německu. Měly mnohé společné se společenskou a náboženskou revoltou v Západní Evropě dvě století předtím. Náboženské nepokoje vyvolávaly kritiku lidské společenské nerovnosti, ale teď, místo aby se jednalo o negramotné věřící podle ustáleného křesťanského pohledu na svět, který poznali v kostele, nastala bouře otevřených diskusí o učení a o Bibli a zamýšlení nad sebou samými. Podnětem byla stejně jako předtím zkaženost římské církve, a by se navrátili k pojetí ranného křesťanství, kdy věřící měli své věci společné a jediným hlediskem pro pravdu pravých věřících bylo vnitřní světlo jejich svědomí pod vedením Boha. Anabaptisté (podle Anabaptismo, což znamená znovu pokřtít, protože popírali platnost křtu dětí) se shromáždili ve městě Münster a rozhodli se ustavit tam nové Království Boží na Zemi.

Vnitřní světlo a nestravitelnost Bible a spekulativní teologie způsobily podivuhodné výsledky. Bockhold, krejčí lépe známý z historie jako Jan z Laydenu, na podnět svých snů a vizí, ovládl město. Podobně jako Hitler byl mentálně nevyvážený a ovládal své přívržence svou posedlostí. Nekladli mu žádný odpor a následovali jeho příkladu. Změnil jménu Münsteru na Sion a prohlásil se za následníka krále Davida. Obnovil polygamii, která vlastně dosud nevymizela z křesťanství, jelikož těch, kteří k ní měli prostředky, se netýkalo.  Sám měl čtyři ženy, z nichž jednu připravil na tržišti o hlavu vlastní rukou. Z nezaznamenané příčiny. Po léta, ja říká můj zdroj, byl Münster „scénou bezuzdné nevázanosti“, což vlastně znamená, že lidé nestahovali rolety. Potom bylo město dobyto útokem a pobouřený společenský řád Jana a jeho hlavní stoupence řádně zmučil a nakonec popravil a vystavil jejich zohavené těla. Tak skončila tato německá epizoda společenské a náboženské revoluce a masy byly přivedeny k pořádku. Došli dále a dopadli hůře než obyvatelé ve všech ostatních zemích.

Po celé Evropě žije velmi aktivní zbytek protestantů, kteří odmítají, aby jim jejich náboženství vytvářeli vládci. Existuje spousta sekt, které nemají společného nic jiného, než svůj odpor k autoritativnímu náboženství, ať už od papeže nebo od státu. V Německu po zhroucení anabaptistů byly známé nekonformity z větší části zakázány vládcem, zatímco ve Velké Británii disent zůstal klidný, mocný a rúznorodý. Mnohé odlišnosti mezi německým a britským lidem je možno sledovat podle míry potlačení svobodného myšlení v Německu v té době.

Většina, ale ne všichni tito nonkonformisté a disidenti pokládají Bibli za Božskou inspiraci a závazný předpis. Byl to spíše strategický než trvalý stav, a tak moderní nonkorfomisté přecházejí zpět od původní biblistiky k umírněnému a sentimentálnímu vyznávání holého učení Ježíše z Nazaretu. A za hranicí nonkonformity a vůbec za hranicí křesťanského vyznání existuje též značná a rostoucí masa rovnostářských vyznání a dobročinných podnětů, které vycházejí z přetrvávajícího vrozeného citu pro spravedlnost vloženou do člověka.


XIIIB

Jak se Jindřich VIII stal protestantským vládcem

 Motivy vládců a cítění mas se měnilo během reformace velmi široce. Do hry vstupovaly osobní záležitosti. Jindřich VIII Anglický započal svou vládu jako nadšený katolík. Vystupoval proti kacířům a obdařoval papeže titulem Obránce víry, „Fid. Def“, který je dosud na líci mnoha britských mincí. Anglie se zdála být chráněna před Římem. Potom se jeho pozornost odchýlila od jeho ženy Kateřiny Aragonské k temperamentnější mladé ženě zvané Anna Boleynová, a protože církev mu církev nedovolila zrušení jeho manželství a nepovolila mu oženit se se svou novou milostnicí, přešel (a přenesl s sebou i Anglii) na stranu protestantů.

Ale Řím silně tlačil na Jindřicha ve věci jeho svatby. Kateřina Aragonaská byla dcerou Ferdinanda a Isabely Španělské, toho Kolumbova Ferdinanda a Isabely a dobyvatele Granady a byla provdána za Artura, staršího Jindřichova bratra, v roce 1501. Jak nevěsta tak ženich byli šestnáct let staří. Byli bezdětní a princ Artur zemřel příští rok. Ale politika papeže, který byl tenkrát nepřátelský vůči Francii, potřebovala těsné spojenectví mezi Španělskem a Anglií, a zcela v nesouhlase s vlastním učením Svatý Stolec povolil zproštění závazku, aby jí umožnil provdat se za Jindřicha. Zproštění bylo poskytnuto v roce 1503, ale mladý princ nejevil velkou chuť na tu dámu a skutečné spojení nastalo až za šest let.

Kateřina byla od pohledu nehezká, silné postavy a odpudivě zbožná, tvrdohlavá a dobře vzdělaná. Během té doby si Jindřichovy mladické vášně našly průchod jinde a měl nelegitimního syna Jindřicha, ze kterého později učinil Hraběte z Richhmondu. Kateřina, ubohá mladá dáma, měla mezitím dlouhou chvíli. Tento vlažný politický vztah přinesl šest dětí, ale všechny zemřely během dětství nebo se narodily mrtvé, až na jednu dceru, Marii, a veřejné mínění to svádělo Božímu odmítání incestu„ s kteroužto myšlenkou se chtělo Jindřichovi jen souhlasit, když jeho znuděnost s Kateřinou narůstala. Vznesl zásadní námitky proti papežově zproštění a uvedl důvody k prohlášení svého levobočka za Hraběte z Richmondu, kterému dával přednost nejen před nejvyšší šlechtou království, ale i před Kateřininou dcerou Marií.

Vznikl problém, který byl způsoben veškerým neupřímným pokrytectvím římského systému. Musel spolknout, prominutí proti svému vlastnímu učení. Zopakuje to?

Velký a nadaný kardinál Wosley navrhl tiše malou při proti králi za incest, aby ho odstranil ze svého vlivu. Docházelo k mnohým příchodům a odchodům zmatených učenců, universitních doktorů a papežských legátů. Rozvod nebyl možný, kdyby prominutí a svatba nebyly platné, potom by byl král svobodný a další jednání by se točilo okolo toho.  A čím vášnivěji král toužil po své Anně Boleynové, tím více byl přesvědčen, že žil ve smrtelném hříchu s Kateřinou. Značná míra pýchy a tvrdohlavosti v postojích Kateřiny bránil církvi v jejích snahách poslat jí na odpočinek do kláštera a zastavit její odpor k zrušení sňatku. Papež Klement vydal přísný zákaz králi pro druhou svatbu a nařídil mu obnovit manželská práva Kateřiny. Atak se Jindřich odvrátil od Říma a přešel na stranu protestantů.


XIV

Protireformace

Reformace zastihla církev v Římě ve stavu uvolněné vnitřní disciplíny, která byla zdrojem agresivity a netolerance až slepoty ke posunu světového dění. Ale byla stále ve velké vážnosti a existovalo množství popletených, ale stále oddaných věřících a prospěchářští vládci a a vlivní vlastníci cítili silné ohrožení působené všeobecným uvolněním a kritičností v pozadí reformace.

Římsko-katolická církev, již ne katolická církev, se probrala a uvědomila si své tehdejší postavení, hrozící jejím úplným rozkladem v době nepříliš vzdálené, pokud se nezmůže na odpor.

Reformace, vyvlastnění majetku klášterů a vzpoura proti nadvládě Říma, trvala necelé století, a po ní nastoupila protireformace vyplašené a probuzené římské církve. Bylo to opožděné probuzení a v její historii se objevují stejné momenty ve zvýšené míře, propletená motivace, nestálost cílů, zatvrzelé trvání na křehkých součástech učení a strach ze smrti, který je způsobován vírou v nejistý budoucí život a v nemilosrdného trestajícího Boha, což může změnit jen magie věroučných formulek. které již navíc byly spletené a rozdělily křesťanstvo.

Protireformace se vrátila k ideálu křesťanství jako k poslušné skupině národů pod otcovským vedením Říma. Ve Francii, kde tento boj probíhal typickým způsobem, církev zaměřila své akce na oživení tradice Jany z Arku, spojence  onoho hanebného mučitele dětí, Gillese de Rais, maršála Francie, a přijala za svůj symbol a prapor dvojitá lotrinský kříž — vlajku a symbol používaný v současnosti de Gaullem, tím podivným chráněncem Britského ministerstva zahraničí. Svatá liga (La Sante Ligue) zorganizovala protireformaci pod tímto symbolem. V jisté fázi se pokusili o kompromis, ten ale porušili římští katolíci, když zavraždili množství Hugenotů shromážděných k svaté bohoslužbě ve stodole v Poissy. Následovala kolísající občanská válka a byly uzavírány mírové dohody právě tehdy, když se žádný mír nemohl udržet. Coligny, hlavní vůdce Hugenotů, byl zavražděn a vše vyvrcholilo při masakru Bartolomějské noci (srpen 1572).

 Podnět k tomuto zločinu vyšel od Kateřiny de Medici. Znepokojena rostoucím vlivem admirála Colignyho, který proti její vůli podněcoval krále Karla IX k válce se Španělskem, rozhodla se ho zavraždit. Prvý pokus ale nevyšel, a tak se Kateřina rozhodla povraždit všechny vůdce Hugenotů. Zahrnula k nim i Colignyho. Masakr začal 24. srpna na sv. Bartoloměje na konci dne a v Paříži pokračoval až do 17. září. Z Paříže se rozšířil do provincií. Vévoda z Longueville v Pikardii, Chabot-Charny (syn admirála Chabota) v Dijonu, hrabě de Matignon (1525-97) v Normandii a další provinční guvernéři odmítli schválit masakr. François Hotman odhaduje počet zabitých v celé Francii na 50 000. Kateřina de Medici obdržela gratulaci od všech katolických mocností a papež Řehoř XIII nařídil zapalovat slavnostní ohně a razit medaile.

Početný zbytek hugenotů přežil a byl schopen postavit se proti vražednické politice papeže. Ten se radoval předčasně. Přežil dostatek protestantů, aby se vzchopili. Mnozí z nich, jako Condé a Jindřích IV Navarský, této noci unikli vraždě rychlou a zcela dočasnou konverzí ke katolicismu.

Ten Jindřich IV je v té historii význačnou figurou jako jedna z typických pro tu dobu. Měl protestantského vyznání a po celý život hlasitě projevoval své protestantské přesvědčení. Měl vtip a byl to hejsek, který trpěl, ale i se  bavil pokušením přirozeným pro výjimečně „okouzlující“ osobnosti. Když zjistil, že Svatá liga je silně zaměřená proti němu, sebral ji vítr z plachet tím, že se sám stal katolíkem. „Paříž“, jak říkal v žertu, „mi za tu jednu mši stojí.“ Ale když uviděl, že hugenoti dosáhli něčeho jako aktivní ochrany před další Bartolomějskou nocí Nantským ediktem a že ochranná bdělost jejich význačného ministra Sullyho vrátila všechny cesty, kanály, výrobu a zemědělské produkty o nedělích pro každého rolníka a obecný lid.

Nantský edikt byl odvolán králem Ludvíkem XIV. Byl to ten nejkřesťanštější král a nejstarší syn církve, který vládnul nejen tělům svých poddaných, ale i jejich duším. Cítil se povolán k ustavení jednoty víry a vyhnat ve jménu pravé víry všechny disidenty, hugenoty, jansenisty a kvietisty. Hugenoti požívali dlouho svobodu bohoslužby a stále prospívali v oblasti průmyslu, zemědělství a obchodu. Společnost Compagnie de Saint-Sacrament odmítala tyto imunity, a pod jejím vlivem byli hugenoti v letech 1661a 1685 vystavováni rostoucím vysokým poplatkům a byli úspěšně vyloučení generálních stavů [a tedy i z Parlamentu], z diplomatických služeb, ze správy obcí, a byli zbaveni svých nemocnic, kolejí,akademií a škol. Byly ukládány nepřiměřené pokuty, proti těm vzpurným bylo markýzem de Louvois posíláno vojsko a podněcováno k té nejhorší brutalitě (tzv. dragonáda), až nakonec Ludvík zrušil Nantský edikt úplně (1685) jako zastaralý a proto již ne nutný v sjednocené Francii, sjednocené zejména prostřednictvím masakrů. To vyvolalo u jedné části hugenotů vlnu masové emigrace k velkému prospěchu obchodu a průmyslu v Londýně.

 Ještě později přišla vzpoura Komisardů a její kruté potlačení a občanská válka v pohoří Cevennes, kterou vedly královské armády celkově od roku 1703 do roku 1711, tedy v době, kdy bylo království ohroženo invazí.  Tak došlo k tomu, že Jediná pravá církev bránila samu sebe nadbaje dokonce ani na bezpečnost státu, který jí vydržoval. 

V roce 1665 pokračovaly tyto masakry protestantů v Savojsku. Po značnou dobu unikali rituálnímu vraždění pod ochranou savojského vévody, ale ten byl vážně varován, že nemá odporovat naléhavým žádostem církve a připojil se k zábavnému masakru. Pár jich zabil, ale ti kteří mu unikli do hor se obrátili na Anglii. Anglie byla v té době ve fázi extrémního protestantismu po vládou Olivera Cromwella. Byla svolána národní hotovost, sebráno 40 000 liber pro okamžitou podporu obětí a prohlášena hrozba nepřátelství na moři. Tak vysokou vážnost si získal protestantský režim v zemi, kde se vévoda nakonec zhroutil. Událost zvěčnil Milton, jehož rozhořčený sonet je jedním z těch největších v našem jazyce. Zní takto:

Pomsti, ó Pane, Své zavražděné syny, jejichž kosti
leží rozptýlené po chladných alpských údolích;
a ty, kdo střežili Tvou pravdu tak čistou a starodávnou
když všichni naši otci kázali kamení a dříví
Nezapomeň: do své knihy zapsat jejich vzdechy
těch, kdo byli tvými beránky, a jejich dávné stádo
zabitých krvavými Piemonťany, kteří svrhávali
matky s dětmi ze skal dolů. Jejich sténání
znásobené v horských dolinách se vzneslo 
.k nebesům. Krev a popel jejich mučedníků 
rozsej po všech italských polích, kde dosud vládne
tyran trojí; popel těch, kdo mohou narůst 
stonásobně, těch, kteří kráčeli Tvou cestou  
brzy může vzlétnout babylónský žal.

 

Milton je jednou z nejpodivnějších postav, jaké anglický protestantismus dosud zplodil, kombinace ohromné vzdělanosti, náboženské nezávislosti a citu pro vyslovené pravdy a rozumné akce, podivná svou kontraverzí s každou ze staran tehdejšího konfliktu. Měl i své slabosti. Záleželo mu natolik na osobním vzhledu, že raději chodil poslepu, než aby nosil brýle. Ale mohl snad předjímat naše moderní myšlení takového druhu, jako:

„… je skoro stejné zabít člověka jako zabít dobrou knihu: kdo zabije člověka zabije rozumnou bytost, obraz Boží; ale kdo zničí dobrou knihu zabíjí vlastní rozum a zabíjí obraz Boží, jaký byl v jeho očích. Mnoho lidí žije přivázaných k zemi, ale dobrá kniha je právě životní silou jeho ducha, uchovávaného a shromažďovaného pro život po životě. Je pravdu, že žádná doba nemůže navrátit život, což ovšem není žádná velká ztráta„ a ani běh času nenahradí ztrátu zavržené pravdy, která způsobí, že se celým národům vede hůře. Musíme si proto dávat pozor, jaká omezení klademe proti živé práci obyčejných lidí, jak rozdělujeme tento vyzrálý život lidí uchovaný a nahromaděný v knihách, dokud neuvidíme, jaké formy zabíjení lidí je tak možno působit, někdy formou mučednictví, a pokud to rozšíříme na celá vydání, vlastně druh masakru, jehož provádění nekončí  v zabíjení samotného života, ale dotýká se té věčné a duchovní podstaty, samotného ducha myšlení, zabíjí spíše nesmrtelnost než život.“

„Zdravá potrava se pro zkažený žaludek liší málo nebo vůbec ne od nezdravé, a nejlepší knihy se pro sprostý rozum se mohou stát příčinu zla. Ale špatná potrava ztěží způsobí dobré zažívání  ani v té nejzdravější směsi, ale  v tom se liší od špatných knih, že pro rozvážné a soudné čtenáře poslouží mnohdy k odhalení, vyvrácení, k varování a k osvětlení … . Dobro a zlo, jak víme, na tomto světě rostou dohromady téměř neoddělitelně, a tak znalost dobra je tak spojena a propletena se znalostí zla,a v mnohých obratných podobách je těžké rozlišit, kdy je to špatné zrní, které tam vložila Psyché při ve své neustálé snaze oddělit a je od sebe, tam již není přimícháno. …“

„Panstvo a prostí lidé Anglie! uvažte, z jakého národa pocházíte a komu vládnete; národ nemá pomalý a tupý, ale má rychlého, duchaplného a pronikavého ducha. připraveného vymýšlet, lstivého a houževnatého v rozpravě, schopného dosáhnout každého mety, nad kterou se lidská schopnost dokáže vznést. …“

„Ať je všem směrům učení dovoleno pobývat na zemi, potom Pravda bude ve hře, a my jí budeme urážet, povolovat a zakazovat, abychom zpochybnili její sílu. Nechť se pravda a lež utkají. neboť kdo dosud nechal pravdu a střetnout se se zlem v otevřeném zápase? …“

To vše bylo napsáno před více než třemi sty lety. A přesto stále oddaní římští katolíci mají své klapky na očích a nacisté oslavují svůj vzestup k moci před deseti lety velkým pálením knih.

Nějakých osmdesát let před narozením Miltona vzešla nová vlna fanatismu, ve Španělsku se zrodila organizace jezuitů, „Tovaryšstvo Ježíšovo“ a předurčila další stupeň morálního úpadku odumírající ale stále tvrdohlavě agresivní římské církve.


XV

Jezuité

Zakladatelem jezuitů byl přísný a statečný mladý Španěl jménem Inigo Lopez de Recalde z Loyoly. Loyola byla místem jeho původu a tam měl až do svého slibu chudoby svůj majetek. Byl bystrý a obratný a měl byl nadán odvahou, neohrožeností a spíše okázalou slávu. Jeho milostné aféry byly časté, nezávazné a pitoreskní. V roce 1521 Francouzi dobyli město Pampeluna ve Španělsku od císaře Karla V a Ignatius byl jedním z obránců. Nohy mu roztříštila dělová koule a byl uvězněn. Jedna noha mu špatně srostla a musela být znovu zlomena, a tato bolestná a složitá operace ho málem stála život. Dostal poslední pomazání. Příští noci se začal uzdravovat, později se zotavil a musel čelit vyhlídce na život, ve kterém bude snad trvale invalidní.

Jeho myšlenky se obrátily k náboženským dobrodružstvím. Občas přemýšlel o jedné velké dámě a o tom, jak by přes svou invaliditu získal její obdiv nějakým úžasným skutkem, a někdy si myslel, že se stal nějakým zvláštním a osobitým způsobem Kristovým rytířem. Během těchto zmatků za jedné bezesné noci, jak tvrdil, si vyžádala jeho pozornost další velká dáma, měl viděné sv. Panny Marie, která držela malého Krista v rukách. „Okamžitě se ho zmocnila ošklivost nad dřívějším způsobem jeho života.“ Rozhodl se vzdát se dalších myšlenek na pozemské ženy a vést život v úplné nevinnosti a oddanosti Matce Boží. Naplánoval si velké putování a mnišský život.

Tento způsob přijímání slibů v něm ukazuje na vesničana typu Dona Kichota. Ale získal zpět svou sílu a odcválal do světa spíše bez cíle, chudý vojáček štěstěny, která neměl nic než své ruce a mulu, na které jel, když se střetl s mouřeníny. Jeli pohromadě a klevetili a také hovořili o náboženství. Maurové byli dobře vzdělaní lidé, používali ty nejlepší argumenty a hovořili urážlivě o Panně Marii tak, že jim bylo těžké odporovat a odešli s vítězstvím. Mladičký rytíř Naší Panny se zpotil ostudou a rozhořčením. Byl v rozpacích, zda by měl jít za Maury aby je zabil nebo pokračovat v pouti, na níž se vydal. Na rozcestí cest to nechal na mule, která tak zachránila Maury.

Přišel do benediktínského kláštera v Monseratu blízko Manresa a tam napodobil jedinečného hrdinu středověké romance., Amadise de Gaul, a držel celou noc virgílie před oltářem Blahoslavené Panny. Daroval mulu klášteru a věnoval svůj světský oděv žebrákovi, položil svůj meč a dýku na oltář, sám se oblékl do oděvu z pytloviny a do konopných bot. Potom se odebral do nejbližšího útulku a věnoval se odříkání a prostotě. Celý týden se zcela postil. Potom se vydal na pouť do Svaté země.

Několik let tak putoval naplněn myšlenkami na založení nového řádu Božích rytířů, ale nevěděl, jak ten podnik uskutečnit. Získal si další nadšence, kteří byli jako on zanícenými a rozhořčenými mladými muži. Zpočátku postrádali ve své společnosti kněze, který by prováděl obřady. Loyola se stále více obával své negramotnosti, a inkvizice, která se o jeho činnost začala zajímat, mu zakázala učit další, dokud nestráví alespoň čtyři roky studiem. To se mu zdálo velmi pochybné.

Jeho představa byla převážně představou bojovné společnosti, církev, jak si byl vědom, vedla nyní obrannou válku a potřebovala bojovou sílu, která by bojovala s nekritickou oddaností disciplinovaných vojáků a pomocí metod strategie, překvapení a maskování, jakou si válečný stav vynucuje. Vše bylo plné podezření a výzev. Mauři mohli ve Španělsku volně hovořit. Lutherovy spisy byly spáleny a papež vydal bulu o jeho exkomunikaci rok předtím. A nikdy Loyolu ani nenapadlo, že by pro jeho popírání a odmítání mohly být postačující důvody. A kdyby ho takové myšlenky napadly, odmítl by je s hrůzou. Svět se bouřil proti víře, a tato vzpoura musí být zastavena všemi prostředky, které má k dispozici.

Stejně jako pro vojáky ze starých časů je jejich Armáda vším, proto i pro novou bojovou sílu musí být společnost nadevše; prvým zákonem společnosti byla nekritická oddanost plnění příkazů, úplně se vzdát vlastních myšlenek a soudů a zřeknout se svobody. V dopisech svým stoupencům v Coimbře prohlásil, že generál řádu je na místě Boha, bez ohledu na jejich osobní moudrost, zbožnost či rozvahu, že každá oddanost padá, když nahradíme vůli nadřízeného svou vlastní, a to jak pokud jde o vnitřní nadšení tak pokud jde o vnější efekt, že činnost přes obsah rozkazu,. a to i ve věcech  obecně dobrých a ceněných, je porušením oddanosti, a že „svatost intelektu“ je třetím a nejvyšším stupněm oddanosti, která se líbí Bohu„ když podřízený nejen chce to, co si přeje nadřízený, a myslí jako on, podřizuje se jeho soudu, pokud vůle dokáže ovlivňovat a vést.

 Formulace konečné jezuitské přísahy po řadě přípravných jednání trvajících po léta, zní takto: „Slibuji všemohoucímu Bohu před jeho Pannou matkou a celým nebeským sborem a všem, kteří jsou kolem, tobě, důstojný otče generále Tovaryšstva Ježíšova, který zaujímáš postavení Boha, a tvým následníkům, věčnou chudobu, nevinnost a oddanost, a v souhlase s tím mimořádnou péči při vzdělávání chlapců podle vzorů obsažených v apoštolských listech Tovaryšstva Ježíšova a jeho Ústavou.“

Samotný Ignácius stanovil pravidlo, že podřízený je zavázán vyjevit veškeré své námitky nadřízenému, aniž by to bylo pokládáno za porušení poslušnosti. Když nadřízený zná názory svých podřízených a stále trvá na rozkazu, je tomu proto, že je si vědom dalších stránek věci, které jsou důležitější než ty, které podřízený uvádí.

Jezuité si měli hledat svou hlavní činnost ve světské činnosti a být v přímém a okamžitém kontaktu s lidmi. Aby si hledali duchovní dokonalost v ústraní rozjímáním a modlitbou se Ignáciovi nezdálo být tou nejlepší cestou k překonání zla, které přivodilo revoltu proti Římu. Odrazoval své stoupence od tohoto způsobu odloučení, snad s výjimkou dočasné přípravy na pozdější aktivitu, měl notorický spor se světem za prvotní povinnost a před svým koncem striktně zakázal veškeré takové vnější výstřednosti v oblékání jako pravidlo, až to směřovalo k překážkám na cestě jeho stoupenců působit aktivně jako poslové, agenti a misionáři na těch nejrozmanitějších místech a okolnostech.  Jezuita nemá žádný domov a celý svět je jeho farností. Pohyblivost a kosmopolitismus byly v samé podstatě Tovaryšstva.

Jejich hlavní činností měla být propaganda, osvěta a šíření pomluv všemi možnými prostředky moci a politiky církve. Jejích osvětová práce byla v té době nesporně dobrá. Encyclopædia Britannica o tom říká: 

V dobách, kdy základní a dokonce i střední školství se povětšinou jalově a pedanticky uchylovalo k zastaralým metodám byli jezuité dostatečně smělí k zavádění novot jak v systému, tak v materiálu. Nejen že vyučovali katechismus novým, čerstvým a atraktivním způsobem, nejen že zakládali bezplatné školy vysoké kvality, ale poskytovali nové učebnice svým žákům, které byly značně pokrokovější oproti těm, které se dosud používaly, a tak téměř celé století byli jezuité pokládáni za nejlepší vyučující v Evropě, a byli jimi nesporně ve Francii až do jejich násilného zákazu v roce 1901. Francis Bacon stroze vyjadřuje svůj pohled na jezuitské vyučování těmito slovy: „Pokud jde o pedagogiku, je nejkratší cestou zeptat se v jezuitských školách, neboť nic lepšího nebylo v praxi užívánu“ De Augmentis, vi, 4.

A opět, zatímco většina kněží na kontinentu více či méně upadla do morálního a intelektuálního bahna, které nám vyobrazil Erasmus a Epistolæ obscurorum virorum, jezuité si získali zpětně uznání kněžstva pro svou osobní kulturu a nenapadnutelnou čistotou svého života. Tyto jejich kvality byly pečlivě udržovány, a pravděpodobně žádné větší uskupení lidí na světě nebylo udržováno jako celek na tak vysokém stupni inteligence a postojů. … Ale byla to oblast misií, kde byla jejich činnost nejvýraznější. Když se dřeli mezi překypujícími miliony v Indii a v Číně, pracovali mezi Hurony a Irokézy v Severní Americe, vedli a civilizovali domorodé Brazilce a Paraguayce  v misiích, „vymýtání“ nebo v duchovní správě a každou hodinu riskovali svůj život, jevili se svým katolickým kolegům v Anglii pod vládou Alžběty a Stuartovců jezuité jako oddaní, neúnavní, srdeční lidé, kteří si zasloužili srdečný obdiv a úctu.

 Naneštěstí pro svět jezuité nikdy schopni držet se stranou od politiky. Bylo to sice proti jejich psaným zásadám, kdybychom je vzali doslova, ale zřejmě to nutně patřilo k jejich pokušením. Měli svůj přímý či nepřímý podíl při vzniku konfliktů mezi státy, osnování spiknutí a dětinských válek. Měli velký podíl při rozdmýchávání nenávisti mezi hugenoty za posledních dvou králů z rodu Valois; tvrdohlavě intrikovali proti Anglii za vlády Alžběty a jejich podíl na Třicetileté válce a náboženském utrpení v Čechách je neoddiskutovatelný.  Jejich vliv na odvolání Nantského ediktu a vyhnání protestantů z Francie je očividný. Pád stuartovské vlády za Jakuba II a ustavení protestantského nástupnictví bylo způsobeno do značné míry jejich netaktním vměšováním. V mnohých případech jsou důkazy proti nim pochybné, ale přinejmenším časová shoda, která je zřejmá, je přímým důkazem, že někteří jezuité byli v kontaktu se skutečně působícími činiteli.

Postupně pověst jezuitů jako nebezpečných fanatiků s mimořádnou touhou po moci narůstala.  Ve Francii se jezuité připojili, pokud ji přímo nevytvořili, k Lize proti Jindřichovi Navarskému a odmítali dát rozhřešení těm, kteří by se nepřipojili ke vzpouře rodu Guisů. Zavraždění Jindřicha III v zájmu Ligy a zranění Jindřicha IV v roce 1584 Chastelem, jejich loutkou, plně prokázalo kvalitu jejich schopností. V Anglii politické machinace nezávislých farářů [parsons] byly nemalým příspěvkem k opovržení, které dopadlo na veškeré Tovaryšstvo, a jeho odhodlání využít anglické katolíky jako údělné panství Tovaryšstva bylo názornou lekcí pro zbytek Evropy o bezmezné ctižádosti a touze o ovládnutí, které mělo mnohé napodobitele. Generální kongregace Tovaryšstva v roce 1594 vydalo doktrínu zakazující členům řádu podílet se na veřejných záležitostech, dekret, který neměl naději na naplnění.  Farářům bylo povoleno pokračovat v práci, a další jezuité ve Francii po mnohá léta řídili státní záležitosti. V roce 1605 se v Anglii odehrálo Spiknutí střelného prachu, na kterém se podílel Henry Garnet, představený Tovaryšstva v Anglii. O tom, že jezuité byli přímými podněcovateli spiknutí nejsou důkazy, ale byli v těsném spojení se spiklenci, o jehož plánu měl Garnet přesné znalosti. Nelze rozumně pochybovat, že on a další jezuité byli právně spoluviníky  a že obvinění Garneta ze zrady bylo skutečně oprávněné.

Nepřátelství k hugenotům vyvolané odvoláním Nantského ediktu v roce 1685 a jejich válka proti jejich jansenitským oponentům neustala, dokud nebyly veškeré stěny kláštera Port Royal zbořeny v roce 1710, dokonce včetně samotného klášterního kostela, a těla mrtvých se všemi známkami násilí vykopány ze svých hrobů a doslova předhozeny psům za potravu. Jejich japonská misie zmizela v krvi v roce 1651, a přestože mnozí jezuité zemřeli spolu se svými konvertity statečně jako mučedníci víry, není možné je zbavit viny z extrémní politické provokace.

Budeme muset tuto obžalobu ještě rozšířit. Téměř všechny evropské země kromě Anglie byly někdy vyprovokovány k vypovězení jezuitů, a jak dnes víme, jejich zatvrzelé trvání na provádění zlého pokračuje dodnes. Dnes jsou tou nejaktivnější frontou římskokatolické církve.


XVI

Postupné smršťování římskokatolické církve

Neboť ta je dnes pouhým zbytkem. Uváděný počet praktikujících římských katolíků je značně přehnaný. Vytrvale v průběhu tohoto černého přehledu její agresivní netolerance římskokatolická církev vydávala a ztrácela svou životaschopnost a měnila se na aktivně zhoubný a slábnoucí sbor, jakým je dnes. Joseph McCabe rázně prověřil její vykazované stavy.

McCabe je jedním z nejschopnějších a nejzajímavějších ze všech protikatolických autorů, a jako většina nekompromisních reformátorů minulosti vyšel z lůna církve. Nejprve získal důkladnou římskokatolickou výchovu, narodil se roku 1867 a v šestnácti letech se stal františkánským mnichem, a knězem ve dvacet třech. Byl profesorem scholastické filosofie po čtyři roky a potom rektorem Buckinghamské koleje. Jeho úřední titul, který přestal používat, je Důstojný pán páter Antony. Odešel z církve v roce 1896 a po třech letech se oženil. Je možné ho popsat jako krajního protestanta, lze říci, že na něm nezůstal ani kousek náboženské víry, již dávno pochopil, že pokud by nějaká bytost udržovala vesmír„ nemůže mít nic společného s tím marnivým a pomstychtivým strašákem, kterého si kněží vymysleli, aby strašil a zotročoval lidstvo. Píše se sečtělostí a množstvím znalostí, která z něho činí nejschopnějšího kritika papežského systému, jaký kdy existoval. Dovoluji si uvést jeho obzvláště nelítostné hodnocení římského konkláve dále v této kapitole. Ale nejprve použiji jeho malý traktát z časopisu Black International (druhý ročník, č. 13) na potvrzení mého tvrzení o zmenšování římského zbytku křesťanstva.

Počet římských katolíků ve světě vyhlašovaný katolickými úřady, jak zdůrazňuje, se úžasně mění. Katolický expert v encyklopedii Encyclopædia Americana udává 294 583 000, (britská) Catholic Directory udává 398 277 000. McCabe říká:

Každý kněz sestavuje výroční zprávu pro svého biskupa — pomáhal jsem jim při tom — a tyto správy jsou podkladem pro národní součty, které jsou posílány do Říma. Mimo jiné jsou udávána dvě čísla: počet katolíků v tom horším smyslu — tj. pokřtěných osob — je ve farnosti, a zejména kolik z nich je skutečných katolíků ověřených návštěvou kostela o nedělích a počtem zpovědí o velikonocích. Ale ani místní prelátu ani Vatikán neuvádějí tyto výsledky. Nejbližší odhade je v oficiální mezinárodní výroční zprávě Orbis Catholicus, která neudává žádný celkový součet, ovšem když sečtete údaje za jednotlivé země, celkový součet je okolo 350 000 000.

Celkový součet je obvykle sestavován zcela podvodným způsobem, ale ani profesorové sociologie, kteří zahrnují kostely mezi společensky užitečné činnosti, to nepopírají. Země, které vzhledem ke svým zeměpisným a historickým podmínkám nikdy nepřijaly reformaci, se stále nazývají katolickými zeměmi a veškeré jejich obyvatelstvo je obvykle zahrnováno mezi katolíky, a jen nějakých 1 až 5 procent je ponecháno pro protestanty, židy a — přestože ti  jsou obecně nejpočetnější — pro skeptiky. Tyto země (Francie a její kolonie, Itálie, Španělsko a jeho bývalé kolonie, Portugalsko a jeho kolonie, Latinská Amerika a obecně Rakousko), které mají celkový počet obyvatel více než 200 000 000 vytváří převážnou část počtu katolíků. I u ostatních zemí jsou počty stejně fantastické. Katolický autor v  Encyclopædia Americana udává 11 000 000 pro Rusko, kde žádný katolík neuvádí více než 3 000 000 a kde jich určitě není více než 300 000, 39 000 000 pro Rakousko a Maďarsko, které neměly ještě před čtvrt stoletím dohromady jen 15 000 obyvatel, 24 000 000 pro Německo, kde je církev v rozkladu, 35 000 000 ve Francii, což je přinejmenším pětkrát přehnáno.

Při zkoumání těchto čísel musíme jasně chápat podmínky. Co je to katolík nebo člen římskokatolické církve? Kanonické právo je prosté a rezolutní: každý, kdo někdy podstoupil katolický křest (mj. i McCabe !). 

Američtí katoličtí autoři jsou znepokojeni touto arogantní teorií své církve, totiž že nikdo z ní nemůže vystoupit, a jsou vynalézaví a neurčití při definici toho, co míní tím, když prohlašují, že ve Spojených Státech je více než 20 000 000 katolíků. Ve fantastické — a katolíci jí říkají vědecká — práci Zachovali si imigranti víru? páter G. Shaugnessy říká, že katolíkem myslí každého, kdo podstoupil katolický křest, žení a vdává se v kostele a má své děti pokřtěné a před smrtí dostane Poslední pomazání. A najednou připouští, že ta  třetí podmínka je „spíše hypotetická“ — je si přesně vědom, že to není bráno v úvahu — a měl by vědět a asi to ví, že Irové, Italové a  jiní katolíci se obecně žení a vdávají v kostele a nechají manželku či příbuzné nechat děti pokřtít, přestože oni sami toho s konečnou platností zanechali. Na otázky položené v Moorově knize Stane se Amerika katolickou? (1931) je jasné, že v katolických časopisech páter Shaunessy, profesor katolické koleje, je zvyklý podávat obvyklou definici katolíka: ten, kdo byl v dětství pokřtěn. Takový je přísný zákon církve, a takový je hlavní princip kněží, kteří sestavují farní statistiky, podle kterých jsou vypočteny národní a celosvětové součty.

Nebudu pokračovat v pohrdlivých analýzách McCabeho. Ten operuje s možným maximem 180 milionů katolíků, včtně velkého podílu dětí (50 milionů) a negramotných, asi 100 milionů, v celosvětové populaci 2 000 milionů. Papež, jak říká, nejspíše nevládne více než 50 milionům osob na této planetě, které dokáží napsat své vlastní jméno. A po celém světě jsou stále k dispozici statistiky, že počet katolických zločinců a prostitutek je zcela neúměrný jejich počtu v mezi všemi obyvateli.

Důstojný pán páter Antony píše s nelítostnou důvěrností svých znalostí, kterou nemohu napodobit. Jeho dobře známá History of the Popes (Watts & Co., 1939) je klasikou, kterou musí prostudovat každý student historie náboženství, ale když dojde ke střetu, padá na mne z ní nějaká zdrženlivost, a tak, jelikož chci učinit tuto knihu co nejméně útočnou, uvedu jen jeden z jeho kontraverznějších traktátů (Blask International, druhý ročník, č. 11). Píše tam:

Třikrát od roku 1900 si voliči zvolili za hlavu své církve (celosvětového obchodu s příjmy stovek milionů dolarů ročně jen v jejím ústředím úřadu) člověka, který by nedokázal vést hokynářství s příjmem 3000 dolarů. Právě jsem o tom přečetl patnáct  katolických knih — britských, francouzských, italských a německých — a měl bych o tom něco vědět. …

Uvažujme o volbách papeže (konkláve) samotném. … Teoreticky je asi znáte. Šedesát či sedmdesát kardinálů volí papeže. Jsou zamčeni a zabedněni ve zvláštní části vatikánského paláce, kde má nyní každý svou řadu místností — za starých časů byli všichni zamčeni v kapli celé dny a noci a páchlo to tam ne svatostí — dokud jeden z kandidátských rivalů nezískal dvě třetiny hlasů. Bylo tam mnoho modliteb k Duchu Svatému, aby je vedl, ale stále museli být zamčeni uvnitř a sledováni, aby nemohli konzultovat se světskými osobami venku. …

V praxi je konkláve mnohem humánnější než podle teorie.  Od těch dob, kdy římská církev zbohatla ve čtvrtém století, existoval tam duchovní boj o kontrolu pokladny. Již v roce 366 bylo více než 160 stoupenců rivalských kandidátů muselo být upáleno, a až do roku 1492 činil „řezníkův účet“ již více než 200 osob. Nyní je zápas rafinovanější, a tak když papež slouží svou prvou mši, má stále po ruce šlechtice, aby ochutnali prvý doušek vína a bylo vidět, že není otrávené.

Horečnaté intriky rozpalují Řím ještě před smrtí papeže. Obvykle existují dva tytpy kardinálů: „fanatici“ — představte si vlasatého horala z Kentucky, který vyřvává hymnus „Neberte nám naší víru“ — a „politiky“ či praktické osoby. Bývá tak čtyři či pět kardinálů, kteří cítí svou příležitost a na které Římané uzavírají sázky, a ti agitují mezi voliči rivalských uskupení a dávají jim znát, že jsou vděční svým stoupencům. Každá ze stran si vybere svého borce, a ti vstupují do konkláve s Duchem Svatým na rtech a se jmény svého kandidáta v kapse. …

Modlí se a vedou hovory hodinu či dvě a potom přistoupí k volbě (písemné). Dva favorité by měli mít, řekněme každý třetinu hlasů, a něco málo od ostatních stran a jednání započne. Obecně dochází k patu a začnou se obracet k řadě těch neúspěšných. Je vyzkoušeno několik neutrálních outsiderů, doku některý z nich nezíská dvoutřetinovou většinu. Bývá obvykle pokročilého věku nebo invalida, a tak zápas se může zopakovat po několika letech. Šťastlivec, který nakonec získá potřebnou většinu, mumlá „Nejsem toho hoden“, a — jelikož papež je najednou brán vážně, když to prohlásil — zajde si pro papežský oděv, který ho očekává (ve třech velikostech). Potom ho vezmou na balkón aby ho ukázali publiku. Historické záznamy těchto konkláve od Petrucelliho de la Gattina překonávají i Historii Tammanské dvorany svým jasným humorem.

Italský katolický kněz G. Berthelet (Storia e Rivilazioni sul Concave, 1904) vypráví o volbě „velikého“ Lva XIII:

„Kdyby Pius IX tušil, že bude zvolen Lev IX, byl by ho exkomunikoval z církve, ale kdyby Lev XIII tušil, že po jeho smrti budou kardinálové volit Giuseppa Sarto, exkomunikoval by jich spoustu.“

Sarto, benátská arcibiskup, byl dobrý starý muž rolnického původu. Jeho sestra měla vesnickou hospodu. Miloval potulky po okolí Benátek s vesničany a šokoval ty upjatější z kardinálů. Ale co jiného měli ubozí voliči dělat? Po léta kardinál Rumpolla, ten nejschopnější z nich, hubený, intrikán temné tváře s rysím pohledem, se pokoušel o tu funkci. Kandidátem fanatiků byl Gatti … Dokonce velmi střízlivý a vážený francouzský list Le Temps napsal na účet tohoto konkláve: „Duch Svatý byl jasně pro francouzského kandidáta (Rumpolla), ale trojspolek tomu zabránil.“ …

Taková je „katolická atmosféra“ v dnešním Římě, a taková je současná fáze rozkladu křesťanství našich předků. Dokonce ve srovnání s fašismem a s nacistickým dobrodružstvím, je římský katolicismus zlomený a v naprosto zoufalém stavu, schopný pouze způsobit škodu našemu probouzejícímu světu. Papež je dnes jen hlavou padesáti milionů pologramotných lidí rozptýlených po celé planetě vlekoucí za sebou slepé zcela nevědoucí množství „věřících“, následován nevědoucími muži, ženami a dětmi, což nepřevýší těch uvedených 120 milionů.

A s tím si papež troufá zadržet a zmařit sekulární modernizaci světa.


XVII

Zápas o Británii

Osnova této analýzy římského katolicismu by byla neúplná bez několika poznámek, které čtenáři připomenou podivný konflikt, který byl veden počínaje reformací římskokatolickou církví, aby obnovila svou nadvládu nad Británií.

Nikdo z té britské směsi lidí nemůže být brán jako vášnivě nábožný. Nikdo z nich dokonce nemůže být označen za vášnivého v žádném ohledu. Mají určitou zálibu a sympatii ke zločinům z vášně, jakou mají pro nadšence s divokýma očima v zjevně žíněné košili. Je možno napsat nějaké slátaniny z jejich oblíbených frází. Jejich slabostí a jejich velkým nebezpečím pro dnešek je jejich sklon chovat se „rozumně“, nechat minulost minulostí, neplakat nad rozlitým mlékem, žít a nechat žít a věřit, že ostatní lidé na světě mají podobný rozumný srovnatelný temperament. Budou bojovat o body, „hrát svou hru“, musí být udeřeni pořádně a tvrdě a popliváni a celkově uraženi, než je někdo přiměje k boji. Jsou spíše potěšeni, když prohrají každou bitvu kromě té poslední, „zvorat to“ a potom udělat „dobrý ústupek“ vedoucí k rozhodnutí, které je ztrátou míru. Jsou špatnými spojenci pro slabé lidi kvůli těmto důvěřivým rozhodnutím, která učiní. Ponecháni samotni, neprobuďte je, a můžete jim ukrást klíče od sejfu. Mnozí Angličané si myslí, že není dobré počítat si drobné, a tak si oěkliví registrační pokladny. Ale když zjistí, že byli podvedeni dostali něco, co si neujednali, mohou nebezpečně vybuchnout.

Snad je to Golfským proudem nebo zeměpisnou polohou, co je dělá takové, snad to, že žijí tak řečeno na konci Evropy, a to po staletí, dokud nepřišla na svět Amerika, přicházeli do Anglie nejrůznější lidé a nikdo neodcházel, jsou tak promícháni a propojeni, že nevěří ničemu docela. Kompromis a nedostatek důrazu je v jejich povaze.

Když se chci chvástat anglickým lidem a chci to učinit stručně a nemohu se tomuto nepříjemnému úkolu vyhnout, Měl bych určitě spojit tuto letoru s jeho vlažností pokud jde o náboženská a společenské dogmata se zcela výjimečným podílem, který má na prvotní organizaci vědeckého výzkumu.

Mají sklon vznášet otázky ke všem pozitivním tvrzením, protože mají skutečný cit k současné nepřesnosti jazyka a ke všem možným symbolům a tvrzením. Cítí, že věci mohou být nějaké do jisté míry, ale ne tak zcela. Uvědomují si, že naše mysl je v stavu je nepřesně chápat. Neustále je vidíme blížit se k pravdě, ale každá nová skutečnost je podrobena novým otázkám. Tato cesta k pravdě je nekonečná a každá generace jí provádí a je dalším podnětem k dalšímu růstu. A to prostě není schopnost vědecky vychovaného Angličana, ale odpovídá to něčemu takovému, jako je obecný instinkt těch nejobyčejnějších lidí. Oškliví si všechna přesná, závazná a konečná tvrzení, cítí v tom něco špatného a pohrdají dogmatickým nadšením. Vymysleli si slovo „humbuk“ a jsou o něco méně patriotičtí než naturalizovaný cizinec. Když se rozčílí, jsou neposlušní a posměšní, a když se uklidní, jsou apatičtí a nepřesvědčiví.

Vyrovnaní. Takoví jsou Britové dnes a byli takoví vždy. Napsal jsem o tom, jak se Anglie stala protestantskou. Měla snad zůstat katolická nebýt Anny Boleynové? To není tak jisté. Protestantismus je zanechal klidné v mnoha případech, ale jako jsme důkladně probrali v této studii, papežství se nikdy nedokázalo zdržet provokací. Nikdy nenechalo Anglo-Sasy usnout. A to ve své podstatě vyvolalo jistou formu výbuchu.

V kapitole IV jsme uvedli jsme stručný přehled herezí. Britové nikdy nezačali s agresivní herezí.odmítali s tím začít. Jen se vysmívali a kritizovali nároky církve, ale nikdy se nezačali bouřit. Potom církev vyhlásila dogma o transsubstinaci. Wicliffe ji zpochybnil natolik, že rozdělil církev na dvě části, ale zůstal v ní až do své smrti. Většina z canteburských poutníků, jak jsme je zmínili v kapitole XIIIa, jsou lehkomyslní posměváčci.  A nemůžete říci, zda taková složitá osobnost jako Shakespeare, byl katolík, protestant, nebo jako Macbeth skrz naskrz atheista. Každý z nich v něm byl obsažen. A oficiální anglická reformace skončila tak význačným kompromisem, jakým byly státní církev a Třicet devět článků, které byly natolik katolické, že dávaly jezuitům a papežům naději na opětný nástup. A potom, když byly znovu téměř nasazena pouta a roubík, přišlo nevyhnutelné probuzení a výbuch.

Ve fázi puritanismu, která následovala po období povrchnosti Alžbětinců, najdeme Angličany v netušené fázi, když žili své životy tak, jak sami chtěli, a nepociťovali žádnou hrozbu z tohoto způsobu života. V knize J. R. Greena Short History of the English People [Stručná historie anglického lidu] najdeme náčrt plukovníka Hutchinsona, jednoho z královrahů, který uvedu poněkud zkrácený.

S koncem alžbětínského období ovšem intelektuální svoboda, kterou se vyznačovala, postupně uvadala: smělé filosofické úvahy, které Sidney pochytil od Bruna a které přinesly Marlowovi a Raleghovi nádech atheismu, odumřely, stejně jako její vlastní náboženská vlažnost, spolu s královnou. Ale ty světlejší a elegantnější stránky alžbětínské kultury byly v plném souladu s  povahou puritánských gentlemanů.

Postava plukovníka Hutchinsona, jednoho z královrahů, ční z obrazu jeho ženy s grácií a něhou portrétů Vandyka. Spočívá v osobní kráse, kterou se vyznačuje její mládí, neboť „její zuby byly rovné a bílé jako ta nejčistší slonovina“, „její vlasy jsou hnědé, v jejím mládí velmi husté, měkčí než to nejjemnější hedvábí, a vlní se na konci ve velkých kroužcích“. Vážná jako její nátura ve vážných záležitostech, mladá statkářka z Owthorpu měla ráda sokolnictví a dráždila jí jeho dovednost v tanci a v šermu. Její umělecká záliba se projevovala kritickou láskou v „malířství, sochařství a všech svobodných uměních“, stejně jako potěšení, která měla ze svých zahrad, pěstěných hájů a v procházkách pod lesními stromy.

 Jejich život byl uspořádaný a metodický. obešel se bez přejídání a požitků, vstávali časně a „nikdy nebyli nečinní a nemilovali ty, kteří nebyli takoví“. Tato střízlivost a zdrženlivost se projevila i ve změně oblékání. Nádherné barvy a klenoty z období renesance zmizely. Plukovník Hutchinson „si záhy přestal oblékat vše to,co bylo drahé, již svou zjevnou nedbalostí se projevoval jako gentleman.“

Ztrátu barevnosti a různorodosti života nahradily závažné změny. Největší mezi nimi byl nový pojem společenské rovnosti. Toto společné bratrství v Kristu zrušilo pocit nadřazenosti společenských rozdílů, který byl typický pro albětínskou dobu. I ten nejpovýšenější šlechtic uznával duchovní rovnost s těmi nejchudšími „svatými“. Bylo to pociťováno ještě více v nové důstojnosti a sebevědomí, se kterým vědomí jejich „vyvolenosti“ vybavilo třídy nehledě na jejich původ. …

Jsou to puritáni ze střední třídy, u kterých najdeme nejúplnější a nejskvělejší projevy nového vlivu, kterým se projevovala povaha doby. John Milton je nejen tím nejvyšším, ale i nejúplnějším typem puritána. Narodil se, když puritánství začalo projevovat svůj přímý vliv na anglické politiky a na anglikánskou církev, a zamřel, když jeho snaha přetvořit je ke svému obrazu pominula, a ty poklesly opět pod mnoha vlivy, kterým jsme zavázáni své národní povaze. Jeho první verše, pamflety těchto zralých let a epika této doby, vyznačuje s velkou přesností tři velké etapy této historie. Jeho mládí poukazuje na mnoho veselí, lehkou poetiku, intelektuální kulturu renesance přetrvávající v puritánských domech. Byl jako jeho otec notářem a „perfekcionista“, byl to zkušený hudebník, a jako chlapec zdědil po svém otci schopnost hry na loutnu a na varhany. …

 Navzdory válce mezi dramatikem a perfekcionistou se Miltonovo puritánské mládí netajilo láskou k jevišti, „ať už studoval veselohry Jonsona či sladkého Shakespeara, dítě Štěstěny, švitořil vlastními divokými trylky''. Vložil to do svých ,,maškarád a antických slavností'' ve svých dvorních zábavných kusech ComusArcades. V žádném z nich nejsou ani stopy po tom, že by příští zápas s církví znepokojoval sny mladého studenta, který bloudil pod  „vysokou klenutou klenbou podpíranou antickým sloupovím a vysokými bohatě zdobenými okny propouštějícími matné nábožné světlo“ nebo naslouchal „hlaholu varhanních píšťal a mnohohlasému sboru dole pějícímu vysoký a jasný chorál“. Jeho potěšení z pestrosti života je v příkrém kontrastu s jeho melancholií a přísností, se zápasy a pronásledováním, které přineslo pozdější puritánství. Navzdory tomu, co popsal jako „určitou zdrženlivost své povahy“, která ustupovala „veselí a žertům, pro které jsem měl malou schopnost“, mladý zpěvák si stále užíval „šprýmy a mladé veselí“ světa, který ho obklopoval, jeho „vtípky a ztřeštěnosti a rozpustilé svody“; mohl se dobře vyjímat na vesnických trzích, „kde rozmarné housle vyhrávaly mnoha mladíkům a mnoha dívkám, tančícím v pestrém zátiší.

Nic asketického nebylo v jeho vzhledu, v jeho štíhlé energické postavě, v jeho tváři naplněné jemnou ale vážnou krásou, v jeho bohatých hnědých vlasech padajících mu do čela. … Popíjel podle Spencerových ideálů rytířství, ale jeho nábožnost a čistota opovrhovala vnějšími závazky, na kterých rytířství zakládalo podstatu své důstojnosti. „Každý volný a ušlechtilý duch“, říkal Milton, „ale bez závazku být rytířem“. Byla to tato nálada, kterou si přinesl z londýnské školy sv. Pavla do Kristovy koleje v Cambridgi, a byla to tato nálada, kterou si uchoval po celou svou univerzitní kariéru.“

 Ale v této knize jsme již bohatě vykreslili Miltona. Ještě před smrtí královny Alžběty vyprovokoval útok papeže hněv v této zemi.

Bezmocná a bez podpory žádného státníka ani duchovního byla královna nucena soupeřícími vyznáními k bojovému příměří. Hlavní principy reformace byly přijaty, ale horliví super-reformátoři byli drženi stranou. Bible zůstávala otevřenou, soukromé diskuse nebyly omezovány, ale válka mezi kazateli byla utišena udělováním povolení. Vnější soulad a účast na společných kázáních byla vynucována u všech, ale změnám rituálů, při kterých horlivci z Ženevy dávali přednost radikálním formám náboženských změn, které se šířily celou zemí, bylo zabráněno. Zatímco Anglie bojovala o svou existenci, tento vyvážený přístup Koruny odrážel dostatečně věrně vyvážený přístup národa, ale po vyhlášení války papežem formou Buly o sesazená získalo hnutí ve prospěch výraznějšího protestantismu získalo na síle. Královna nešťastně a tvrdohlavě lpěla na svém systému kompromisů, které byly samy o sobě slabé a rozdrobené. K náboženskému nadšením, které vzrůstalo všude kolem ní, neměla vůbec žádné sympatie. Její vášní byla umírněnost, jejím cílem byl prostý občanský řád, ale jak řád tak umírněnost byly ohroženy jádrem bigotních kněží, kteří se dali dohromady pod vlajkou protestantismu. Bigotnost vzbudila opačný tábor. Ty bigotní na levici vedl Thomas Cartwright. Studoval v Ženevě a vrátil se s fanatickou vírou v kalvinismus a v systém církevní vlády, jakou navrhoval Kalvín, a ve funkci cambridgského Markgaretina profesora teologie měl plné možnosti, které mu tato katedra poskytovala pro propagaci svých názorů. Žádný vůdce náboženské strany dosud nebyl hoden menších sympatií než Catwright. Byl nepochybně studovaný a zbožný, ale jeho letora byla letorou středověkého inkvizitora. Relikty starých rituálů, křižování při křtu, komže, předávání prstenů při svatbách, to vše ho nejen znechucovalo, jak tomu bylo u puritánů všeobecně, ale představovaly modlářství a byly znakem šelmy.

Carwright nepřipadal v úvahu, jak se říká, pro anglický lid. Duch kalvinistického presbyterianismu vylučoval veškerou toleranci při provádění obřadů.

Jak to vyjádřil Milton, ten protestant s moderním duchem:

Nový Presbyterián je jen prodlouženou formou starého presbytera [pátera]

„Pro řádného anglického protestanta“, jak říká J. R. Green, „žádná změna ve víře či bohoslužbě má malou cenu, pokud směřuje do Říma. Hrozba je příliš veliká, než aby připouštěla toleranci či umírněnost.“ …

Náturu puritánů můžeme najít již v Millenary Petition (tak se nazývala), která byla předložena Jakubovi prvému při jeho nástupu nějakými osmi stovkami duchovních, tedy jednou desetinou z jejich celkového počtu. Petice požadovala neprovádět žádné změny ve vládě či v organizaci církve, ale reformu jeho soudů, odstranění pověrčivého používání Knihy společných modliteb, zastavit čtení z apokryfních knih Písma, důslednější dodržování nedělí a zaopatření a výuku kazatelů. Dokonce i státník, který měl malé sympatie k náboženskému duchu v jeho okolí volal po náboženské a národní jednotě církevních reforem. „Proč“, táže se Francis Bacon, „by se měl občanský stát být očišťován a obnovován dobrými a užitečnými zákony, které každé tři roky připravuje Parlamentní shromáždění, navrhující nápravu tak rychle, jak si to čas vyžaduje„ zatímco církevní stát neustále pokračuje po celou dobu a nedochází tak k žádným změnám těchto padesát pět let či více?“ V obecném očekávání převažovalo mínění, že nyní, když padl odpor královny, mělo by se něco udělat. Naneštěstí její následník se projevil stejně rozhodně proti všem změnám v církevních záležitostech.

Žádný suverén nemohl tak málo odpovídat pojetí anglického vladaře vzniklému za Palantagenetovců a Tudotovců jako Jakub Prvý. Jeho velká hlava, jeho uslintaný jazyk, jeho třaslavé nohy, to vše bylo v podivném protikladu proti všemu tomu, co lidé znali od Jindřicha či Alžběty, totiž jeho chvástání, jeho potřebu osobní důstojnosti, jeho bláznovství, hrubost jeho řeči, jeho pedantství a zbabělost. Ovšem pod tímto komickým zevnějškem se skrývaly přirozené schopnosti, vzdělání se značným základem důvtipu, vrozená inteligence a schopnost pohotové odpovědi. Jeho znalosti, zejména pokud jde o teologii, byly značné a byl autorem rozsáhlých pojednání počínaje predestinací a konče tabákem. Ale jeho bystrost a vzdělání ho jen učinilo, vyjádřeno slovu Jindřicha Čtvrtého, „tím nejmoudřejším šaškem křesťanstva“. Měl náturu pedanta, pedantskou domýšlivost, pedantskou lásku k teoriím a pedantskou neschopnost dovést své teorie do vztahu se skutečností. Vše, co mohlo být uděláno dobře ho přivádělo k úvahám o čarodějnictví, o předurčení [predestinaci], o škodlivosti kouření.

 Nešťastně pro Anglii a jeho následníky, lnul ještě vášnivěji k teoriím vlády, která v sobě zahrnovala sémě smrtelného zápasu mezi lidem a korunou. Ještě před svým nástupem na anglický trůn zformuloval svou teorii vlády v práci The True Law of Free Monarchy [Pravý zákon svobodné monarchie], a vyhlašoval, že „i když dobrý král provádí své aktivity tak, aby byly v souladu se zákonem, ale není jím vázán, ale jen svou vlastní vůlí atím, že je příkladem svým poddaným“. Když tudorovci používali fráze „absolutní král“ či „absolutní monarchie“, měli na mysli suveréna nebo vládu samu o sobě nezávislou na všech vnějších či papežských intervencích. Jakub se rozhodl chápat ta slova jako poukaz na svobodu monarchy od veškeré kontroly zákonem či od zodpovědnosti komukoliv kromě své královské vůle.

A tato králova teorie se stala jako božské právo králů učením, které biskupové kázali ze svých kazatelen. Církevní synod ve svém Kanonickém právu označuje jako osudnou chybu tvrzení, že by „veškerá světská moc, právo a autorita byla prvotně odvozena z lidu či neuspořádaného davu, a buď mu náleží od počátku, anebo vyplývá z jejich přirozeného souhlasu, a tedy není Boží vůlí, která by od počátku vychází od Boha a závisí od Boha.“

Cowell, světský člověk, vyjádřil názor Synodu prohlášením, že „král je nad zákonem svou absolutní mocí“ a že „nehledě na jeho slib může měnit nebo rušit každý konkrétní zákon, který pokládá za škodlivý pro veřejné poměry.“ Jeho kniha byla zakázána protestem Dolní sněmovny, ale záležitost pasivní poslušnosti rychle narůstala. Několik let před smrtí Jakuba Oxfordská universita slavnostně vyhlásila, že „není v žádném případě zákonné pro podané použít násilí vůči svému vládci nebo vystoupí útočně či obranně proti němu v poli“. „Protože je to atheismus nebo rouhání pochybovat o tom, co může udělat Bůh“, prohlásil Jakub  ve své řeči pronesené před Hvězdnou komorou, „A je troufalé a vysoce urážlivé samo o sobě debatovat o tom, co může dělat král, nebo řekněme, že král nemůže dělat to či ono.“

Mezi královými nejhoroucnějšími stoupenci a intelektuálními spojenci byl John Donne, básník, který začal svou kariéru jako milovník toho nejskvělejšího typu a zaznamenal to do nesmrtelných veršů, hluboce se zamiloval, unesl ženu a stal se věrným manželem, měl vždy po roce dvanáct dětí, ze kterých jich pět pohřbil, a když jeho žena zemřela od námahy, zasvětil se svému špatnému zdraví a poetickému nadání. Král shledal Donneovo vzdělání lepší než své vlastní a jeho víru v Boží Pravdu za velmi odůvodněnou. Jakub ho přemluvil přijmout svěcení, které do té doby odmítal, a ustanovil ho děkanem Svatopavelské katedrály jako prvého z dlouhé řady vážených děkanů. To, že Donne dával přednost Jeho Výsosti před svým Stvořitelem je nesporné. Donne se zabil, když v tom nejhorším zdravotním stavu trval na své osobní přítomnosti u svého královského pána a přednášel své obvyklé postní kázání.

Výstřední povahová úchylka, která přivedla Donneho ctihodné mnišství k řadě mladých mužských „favoritů“, ze kterých tím hlavním byl vévoda z Buckinghamu, a jeho snaha oženit Prince z Walesu se španělskou katolickou princeznou posílily obecnou nejistotu. Není nutno podrobně líčit „romantickou“ návštěvu Buckinghamaa prince Karla v Madridu. Dobrodružství skončilo nezdarem. Návrat prince „byl signálem k vypuknutí národního veselí. Celý Londýn byl osvětlen ohni jako projev radosti nad nezdarem španělských námluv a nad zhroucením, a to značným, která tak dlouho zaváděla dobré jméno Anglie pod kola španělského kočáru.“

Následovalo porozumění s Francií a svatba Karla I (který nastoupil na trůn) s Henrietou, sestrou francouzského krále.

Bylo podezření, které se brzy změnilo v jistotu, že navzdory svému závazku nedělat žádné náboženské ústupky slíbil Karel, že při své svatbě zruší sankční zákony proti katolíkům, a že zahraniční síly opět získají možnost vměšovat se do občanských záležitostí království. Byl to muž s katolickým vzděláním, kterému Karel, jak se zdálo, dával přednost.  Biskup Laus byl uznáván jako centrum této rozmanité opozice proti puritanismu a její členové se těsněji semkli pod jménem Arminiáni; Laud se potom stal královým poradcem v náboženských záležitostech. S Laudem v čele nová strana rostla co do síly i počtu členů. A přirozeně hledala ochranu pro své náboženské názory vynášeném moci koruny. Oblíbenec dvora, Montague, se odvážil přezírat reformní církve na kontinentu ve prospěch římské církve a tvrdit, že víra jejich církve je v mnoha bodech odmítána kalvinisty. Nálada v dolní sněmovny ve věcech náboženství byla zjevná každému pozorovateli. „Každá zmínka vyvolává strach a nebezpečí v oblasti náboženství a zvyšuje vliv papeženství“, napsal jeho člen, který zmiňoval jednání Parlamentu, „jejich rozrušení vzrůstá.“

Buckingham byl zavražděn v roce 1628 během politováníhodných radovánek částí londýnské lůzy, Laud se stal téhož roku londýnským biskupem a puritánská emigrace, která dala vzniknout Nové Anglii začala jako organizované hnutí (Loď Mayflower vyplula z Holandska v roce 1620).

Po celou dobu vlády Karla I pokračovaly zásahy monarchistického absolutismu a jak římského tak anglického katolicismu, a po každé výzvě nepřátelství anglického lidu k těmto zásahům bylo výraznější, Když po selhání reakčnáhi armádního soiknutí Karel první, aby si zachránil kůži, zradil svého hlavního stoupence, Strafforda, celá země se radovala.

Stafford zemřel tak, jak žil. Jeho přátelé ho varovali před velkým davem shromážděným před Towerem, aby byli svědky jeho pádu. „Vím, jak se dívat smrti do tváře, a lid to ví též“, odpověděl hrdě, „Děkuji Bohu, že se již nebojím smrti, ale stejně vesele si sundám svůj kabátec teď, jko to dělám vždy, když jdu do postele.“ Když sekyra dopadla„ ticho velkého davu bylo přerušeno všeobecným výkřikem radosti. Ulice se zatřpytily ohni. Zvony vyzváněly na každé zvonici. „Mnozí z těch,“ říkal pozorovatel, „kteří přišli do města, aby viděli popravu, se triumfálně vraceli, mávali klobouky a při všech projevech radosti chodili po městě a křičeli" »Jeho hlava padla! Jeho hlava padla.«“

Stafford připravoval armádu k podpoře krále v Irsku. Nyní byla armáda bez velitele.

Tito rozprchlí vojáci cestovali po celé zemi a rozdmýchávali doutnající nespokojenost do plamenů. Spiknutí, organizované s obdivuhodnou silou a utajením, vypuklo v Ulsreru, kde nikdy nezapomněli na konfiskace během urovnání [1606], a rozšířilo se jako divoký oheň po celém středu a sveru ostrova. Dublin se zachránil šťastnou náhodou. V otevřené krajině kráčela smrt bez omezení. Tisíce Angličanů zahynulo a šeptanda zdvojnásobila a ztrojnásobila jejich počet. Pověsti o hrůzách a násilí přicházely den po dni před Irský kanál. Místopřísežná prohlášení vyprávěla, jak  manželé byli rozsekáni na kusy před jejich ženami, hlavy jejich dětí roztříštěny před jejich očima, jejich dcery surově znásilněny a vyhnány nahé ven, aby zmrzly v lesích.

„Někteří“, říká May, „byli upáleni záměrně, jiní utopeni ze sportu nebo pro zábavu, a pokud plavali, bylo jim zabráněno vrátit se na zem, nebo zastřeleni, zabiti ve vodě, mnozí byli rychle spáleni, jiná zakopáni pop prsa do země a ponecháni, aby zemřeli hlady.“ Povstání dostalo na rozdíl od těch předchozích náboženský charakter. Již to nebyl jako dříve zápas Keltů proti Sasům, ale katolíků proti protestantům. Papeženci žijící v oblasti Pale spojili své ruce s ním a jeho divokým jádrem mimo Pale. …

Příběh pokračuje. Občanská válka byla dobojována do konce a Karel byl jako nestoudný podvodník a lhář připraven o hlavu na do té doby neslýchaný zločin, za zradu lidu. Potom přišla restaurace a fáze nejisté loajality, dokud akce jezuitů opět neprobudily veřejné znepokojení. Existovalo skutečné spiknutí, ale existovalo i falešné spiknutí vymyšlené padouchem Titem Oatsem. Toto „papežské spiknutí“, míchající skutečnost a představy, vzbudilo obvyklou odpověď obyvatel. Bylo zjevné, že Jakub, vévoda z Yorku, králův bratr a následník, se podílel ma připravované restauraci papežské moci v Anglii.

Nikdy se nezdálo spojenectví s Francií tak velkým nebezpečím pro anglickou bezbožnost. Evropa se již dlouho třásla před ambicemi Ludvíka XIV, ale nyní se třásla pod jeho náboženským fanatismem. Vyhlásil v té chvíli válku náboženské svobodě odvoláním Nantského ediktu, opatření, kterým Jindřich Čtvrtý poté, kdy opustil protestantství zaručil toleranci a svobodné bohoslužby svým protestantským poddaným. Ten bul respektován kardinálem Richelieu i přes jeho vítězství nad hugenoty a jen mírně porušován Mazarinem. Ale od počátku své vlády se Ludvík rozhodl nedbat na své sliby a jeho odvolání ediktu v roce 1685 bylo jen přirozeným ukončením postupného systému pronásledování. Odvolání bylo doprovázeno násilím krutějším dokonce než krveprolití Alvy. Dragouni vpadli do protestantských rodin a dostali úplnou volnost uplatnit násilí, ženy byly vyhazovány z lůžek nemocných na ulici, děti byly vyrvány z náručí matek, aby byly převychovány v duchu katolicismu, kazatelé byli posíláni na galeje.

Navzdory královským nařízením, která zakazovala emigraci obětí těchto strašlivých ukrutností, uprchlo sto tisíc protestantů přes hranice do Holandska, do Švýcarska, do Falce, které byly plné francouzských exulantů. Tisíce jich našly útočiště v Anglii a jejich průmysl založil východně od Londýna hedvábnický průmysl ve Špitálských polích. Ale zatímco anglický lid přijímal tyto události s hrůzou,Jakub jim vzal nové naděje. V rozporu se zákonem doplnil nové regimenty katolickými důstojníky. Předstoupil před Parlament se zpupným tvrzením, že ať už je to podle zákona či ne„ jeho jmenování katolíků nesmí být zpochybňováno a s požadavkem na nové pohledávky pro nové jednotky. Ať už byla nálada Sněmovny jakkoliv loajální, jejich obava o reformované náboženství a jejich strach z vlivu armády byly přece jen silnější než jejich loajalita. Dolní sněmovna většinou jednoho hlasu odmítla poskytnout prostředky, dokud stížnost nebude napravena a požadovala ve svém usnesení odvolání nezákonných jmenování. Sněmovna lordů použila smělejší tón, a zásluhou Halifaxe byl vypracován protest biskupů proti porušení Prověřovacího zákona. Obě sněmovny byly odročeny. S papežovým požehnáním této události byl vyslán jako velvyslanec hrabě z Castelmainu.

Katolíci byli připuštěni do civilních a vojenských úřadů bez omezení a čtyři katoličtí páni byli přijati za členy Tajné rady. Zákony zakazující přítomnost katolických kněží v království a otevřené provádění katolických bohoslužeb byly anulovány.  V paláci sv. Jakuba byla otevřena nádherná kaple k dispozici krále. Karmelitáni, benediktýni a františkáni se objevovali na ulicích Londýna ve svém náboženském rouše a jezuité si založili v Savojském paláci školu nabitou studenty.

Zřejmá veřejná „nespokojenost s těmito činy by přivedla moudřejšího člověka k opatrnosti, ale Jakub se tak pyšnil svou tvrdohlavostí, se kterou nikdy neustupoval, a po poprasku, který nastal po otevření nové katolické kaple v City následovalo založení tábora se třinácti tisíci muži v Hounslow, aby zastrašil hlavní město.

Jakub si dělal naději, že najde povolný Parlament, u kterého může zvítězit při prosazování odvolání Prověřovacího zákona. Tváří v tvář neústupné opozici země byly odloženy volby a obnovené Prohlášení o odpuštění se obracelo k národu jako celku. V jeho závěru přislíbil svolat Parlament v listopadu a vyzýval voliče, aby vybrali takové poslance, kteří by přispěli k úspěšnému dokončení politiky, kterou započal. Bylo v povaze královského prohlášení, že požadovalo od každého duchovního, aby ho přečetl během bohoslužby po dvě následující neděle. Bylo necháno málo času na rozmyšlenou, ale tento čas stačil. Duchovní odmítli téměř jako jeden muž být nástrojem vlastního ponížení. Prohlášení bylo čteno jen ve čtyřech londýnských kostelech, a v nich se shromáždění rozprchlo po jeho prvých slovech. Kněží po téměř celé zemi odmítli podřídit se královskému rozkazu. A biskupové následovali zbytek duchovních.

Několik dní před stanovenou nedělí arcibiskup Sancroft svolal své světící biskupy, a těch šest, kteří se stihli objevit v Lambethu podepsalo umírněný protest ke králi, ve které odmítli zveřejnit protizákonné prohlášení.„To je normální vzpoura“ vykřikoval Jakub, když mu Primas předložil dokument, a odpor duchovních se u  něj neprojevil, dokud se nerozhodl vykonat pomstu na prelátech, kteří podepsali protest. Požádal církevní komisaře, aby je sesadili z jejich postů, ale v této věci  se dokonce komisaři odmítli se podřídit. Kancléř, Lord Jeffrey, doporučil potrestání za pomluvu jako tu nejmenší míru trestu, a tak biskupové, kteří odmítli dát souhlas, byli pozváni za svůj čin do Toweru. Došli do svého vězení za mohutného pokřiku velkého davu, strážci poklekli a žádali požehnání, když došli k jeho branám, a vojáci posádky jim připíjeli. Tak hrozivá byla nálada národa, když jeho kazatelé donutili Jakuba k ústupku. Ale jeho zarputilost rostla spolu s nebezpečím. „Shovívavost“, říkal, „zničila mého otce“, a tak se 29. června biskupové objevili jako zločinci před soudem Královské stolice. Porota byla zpracovaná, soudci byli spíše nástrojem koruny, ale soudci a porota byli přece jen zastrašeni tak velkým pobouřením lidu. Jakmile předseda poroty pronesl slovo „nevinní“, propukl v davu výbuch potlesku a jezdec popoháněl svého koně všemi ulicemi, aby roznesl po celé zemi zprávu o osvobozujícím rozsudku.

Posledním bojovným činem krále Jakuba, než nad ním potemnělo nebe, bylo, když si pozval zálohu katolické armády Tyrconella, aby se ho zastal. Z toho vznikla kromě jiného i jedna z nejlepších pochodových písní Britské armády „Lilliburlero“. Stala se okamžitě populární. Zpívala se po celé zemi. Melodie je prý založena na staré irské ukolébavce, ale slova, jak se zdá, dal dohromady v náznaku irského nářečí Lord Thomas Wharton, a svěží duch vložený do doposud nejdivočejší bouřlivé a populární britské pochodové melodie nikým jiným, než skladatelem Henfy Purcellem. Zplodil a publikoval jí jako „Novou irskou melodii“ v roce 1689 ve své sbírce Music's Handmaid.

Tady je konečná verze textu. Lid improvizoval a měnil ho, když se jako vítr rozletěl po celé zemi. Obecná verze se zpívala nějak takto:

Ho! brother Teague, slyšel jsi o dekretu
Lilliburlero, burlen a-la
Máme mít nového poslance
Lilliburlero, burlen a-la
Lero lero, liliburlero,lero, lero, bullen a-la.

Ho! svatý Tyburne, je to Talbot
Lilliburlero, burlen a-la
A ten podřeže Anglánům krk
Lilliburlero, burlen a-la
Lero lero, liliburlero,lero, lero, bullen a-la.

Ač na mou duši budou Angláni žvanit
Že zákon je u nich a Kristus o tom ví.

Ale když nám to papež povolení dá
Pověsíme Magnu Chartu i je na provaz. …

Všichni ve Francii složili přísahu
Že nechtěj tam mít ani protestantský chlup
(Z čehož se stávalo „Nechtějí tam žádné protestanty“.)

A staré proroctví v latríně jest
Že teď nám povládne osel a pes
(Ten „pes“ tam byl podle Whartona, ale lid si ti změnil rychle na „prase“.)

A nyní to proroctví plní se nachlup
(Ohromné zesílení)
Neboť Talbot je psem a oslem je Jakub.

 Fantasticky hořké rýmovánky, ale vyjadřují nahromaděný odpor země ohrožené návratem římskokatolické nadvlády.

Poté přišla „Slavná revoluce“, která s konečnou platností ustavila v Anglii protestantské nástupnictví, potvrdila vyloučení římských katolíků z universit a veřejných úřadů, a tak odstranila podezřívavost veřejnosti. Všichni círili, že je po nebezpečí. Vrozená apatie anglické mysli tváří v tvář teologii se vrátila.

 Zatím jsem postupoval podle Greenovy knihy Short History of English People [Krátká historie anglického lidu]. Ale teď se podíváme na jiné autority Jméno Lorda Geoge Gordona a jeho příběh nepokojů „No Popery“ [Bez papežství] z roku 1780 se dostalo ke mně, a já marně prohledával Greena. Obrátil jsem se k svému vydání Barnaby Rudge. Dickens karikuje celou záležitost. Podle něj jsou to hanebné nepokoje „zplozené netolerancí a pronásledováním“. „Ovšem nedokonale“, píše, „jsou tyto výtržnosti vykládány na dalších stránkách, jsou nestranně vykresleny kýmsi, komu je nesympatická římská církev, a přitom připouští jako většina lidí, že má několik vážených přátel mezi stoupenci tohoto vyznání.“

 Crabbe viděl tyto nepokoje, které J. R. Green ignoroval, a připisuje je ve svém časopise své milovaná „Miře“, tj. Sally Elmyové, která se později stala jeho ženou. Dav, jak uvádí, byl míchanicí velmi rozmanitých typů. Byl „tichý a slušný“, jak ho popisuje u Westminsteru, ale útočný na dozorce v Old Bailey a uvěznění usvědčených zločinců ho zřejmě rozzuřilo. Osvobodil též všechny dlužníky a Newgateskou věznici otevřeli tak, že tam mohl kdokoliv přicházet či odcházet. Hrozivá skupina zločinců ze slumů začala pálit a rabovat. „Nějakých deset nebo dvanáct lidí z davu se dostalo nahoru na vězení pro dlužníky, které hořelo, pokřikovali a objevili se obaleni černým kouřem promíšeným z nečekanými výšlehy ohně — jako Miltonovi pekelníci, kteří znali plameny i sebe navzájem. Když to srovnám s poznámkami svých sousedů, zjišťuji, že jsem uviděl jen malou část té spouště. Ti říkali, že dům lorda Mansfielda je v plamenech.“

 Ale J. R. Green nenapsal o těchto věcech ani slovo. Stejně jako Dickens byl prosáknut přívětivým liberalismem gladstoniánské fáze anglického myšlení. Leopard změnil své skvrny a najednou bylo vše jinak.

Zřejmě si tito liberálové mysleli, že papežství ztratilo svou nebezpečnost pro svobody anglického lidu. Domnívám se, že v této záležitosti byly instinkty tohoto londýnského davu z osmnáctého století zdravější, než jejich nekritická tolerance.

Oxfordská kontrarevoluce je nejlépe pojednána Jamesem Anthony Froudem ve studii se stejným titulem a v jeho Nemesis of Faith [Nemesis víry]. Jeho History of England from the Fall of Wosley to the Defeat of the Spanish Armada [Historie Anglie od pádu Woslyho do porážku španělská Armády] je též alespoň trochu upřímného a živého vylíčení historie z pohledu protestanta. Čtenář může najít jeho nepřátelské ocenění v žalostné Garvinově encyklopedii Encyckopedia Britanica zřejmě napsané římským katolíkem, který zůstává charakteristicky a diskrétně anonymní. Včasné ocenění A. L. Rowsem v listu New Statesman z 20. března 1943 smetá jeho pomluvy.

Pokud jde o velkého viktoriánského historika Freudea, zdá se mi, že autor vůbec neocenil jeho pravou hodnotu lépe ho ocenit, když psal hodnocení. Je toho u něho tolik výzev pro naší dobu, v mnoha případech měl bližší pohled odpovídající století dvacátému než století devatenáctému: náklonnost ke skepticismu v jedné věci, k relativismu historiků, kvůli kterému vidí veškerá náboženství jako mýty a lidskou filosofii než jako zdůvodnění jejich zájmů a přání. …

Byl čten. Udržoval pozornost lidí. Měl své ctitele, snad nějaké obhájce, ale žádné stoupence. Byl osamělou figurkou v téže době, kdy měl zdravější přístup a byl významnou postavou ve společnosti. …

… jeho problémy započaly s jeho první knihou a trvaly až do samého konce. Jeho Nemesis of Faith je hlavně známa tím, že byla veřejně spálena podrektorem jeho koleje v Oxfordu ještě když byl Freude jejím mladším spolupracovníkem. Ale pozornost si zaslouží s vážnějších důvodů a příčin v ní obsažených. Jejím předmětem je vření myšlenek o podstatě víry rozpoutaným Oxfordským hnutím, dilema víry, které bylo tak kritickou záležitostí pro citlivé mysli  poloviny devatenáctého století, s zejména těch s klerikálního prostředí jako byl Freude, jehož živobytí a kariéra byla jeho součástí.

Již dlouho pozoruji snahu podřídit tuto bezstarostnou a k rímskokatolické církvi hluboce skeptickou zemi z živým zájmem. Ten postup byl systematický a nestoudný až k neuvěření. Jen si uvědomuji, o jak mnoho se pokoušel, až nyní, kdy je za svým zavržením. Stejným způsobem si nemusíme uvědomovat vážnost Blitzkriegu [bleskové války] dokud nejsme za jejím završením. V průběhu nesmírného tlaku války došlo ke katolické bleskové válce o Británii. Posledním pozůstatkem protestantské Anglie bylo protestantské nástupnictví koruny. Odstraněním závazku koruny k protestantství — a to může být snadno dojednáno pod záminkou svobody vyznání — by byla odstraněna tato poslední překážka.

Po čtyři válečné roky se oficiálně Velká Británie chovala jako katolická země. Křesťanské a katolické pořady měly neúměrně velký podíl v našem vysílacím čase. Nekřesťanské hlasy nebylo téměř slyšet, přestože velká většina lidí v Britské říši se nehlásí ke křesťanství.

Učení římskokatolické církve staví víru nad všechny ostatní společenské a politické zřetele a římští katolíci tvoří v každé zemi a za každé vlády cizí odlišné společenství. Příliš důvěřivý liberalismus na počátku devatenáctého století přiznal plná práva tomuto společenství, když uvěřil, že by s nimi snad nějakým zázrakem hrál hru vzájemné tolerance, která se zdála přirozenou v podstatě skeptickému a sekulárnímu liberálnímu smýšlení. Ale nic takového se nestalo. Neustále a vytrvale katolická církev pracovala na rozbití právě toho liberalismu, který obnovil její politický vliv. Neúprosným pronásledováním když byla na vzestupu a oklešťováním jednotlivých svobod svědomí všude, kde narážela na moderní organizaci společnosti, a tato mentální rakovina se opět šířila, aby zničila zdraví a naděje moderního světa.

Je v té činnosti římských katolíků cosi, co mi opět připomíná Coleridgeovu Christabel. Čtenář si snad vzpomene, jak tajemná dívka Geraldina přijde k Christabel a žádá o její ochranu, a jak jí Christabel  chrání navzdory řadě hrůzostrašných narážek, které byly všechny nepatřičné pro návštěvníka.

A Geraldina …

Měkce zvedla závoj svůj
ten na pravou ruku spadl jí opět
a ruce své si na hruď složila
a hlavu položila na prsa
a zešikma hleděla na Christabel
Ježíši, Marie, dobře jí chraňte.

A mdlé oči hadí mžourají mdle a plaše
a oči paní se sráží k její hlavě
každé se stáhne na oko hadí
a s trochou zloby, a s větší hrůzou
dívají se na Christabel s úkosem !—
Najednou — pohled uhnul
ale Christabel ve zmateném vytržení
klopýtala po nejisté půdě …

Opět uviděla ta ňadra stará
opět ucítila ta ňadra chladná …

V současném světě probíhá válka, a i když nastane nějaká druh dočasného skoro míru než zdegeneruje na motanici drobných válek, stává se stále jasnějším, že to již není válka mezi vládami, národy a lidmi vyvolaná zeměpisnou polohou, ale celosvětový zápas našeho druhu, aby se uvolnil od rdousící chobotnice katolického křesťanství. Všude církev roztahuje svá chapadla a bojuje za prodloužení mučednictví lidstva. Prostřednictvím Saint-Cyru a de gaulismu útočí na liberální tradice Francie, ovládá politiku Britského ministerstva války a Ministerstva zahraničí a prostřednictvím BBC a tisku disciplínovanými hlasy katolíků, rozhodujícím hlasem v nekonečných volbách a trvalými organizovanými hrozbami a bojkoty brání otevřeným diskusím o svém vlivu v Americe. Pracuje jak proti starému nacionalismu, který oddělila od reformace, tak proti nebezpečí vědecky řízeného světa obecného blahobytu počínaje jeho počátečním pokusem v ruském komunismu. Jako chobotnice nemá žádné tvůrčí podněty kromš instinktu přežít. V Irsku, ve Španělsku, v Itálii, v reakční Francii, v Severní a jižní Americe, v Japonsku a všude jinde, kde může roztáhnout svá chapadla a hledá spojence, který je společenským základem a pomohl by jí pokračovat v zápase proti probouzejícímu se liberalismu „Spojených demokracií“, jak je ve svých nadějích nazýváme.

Toto je výběr z článku Katharine Hayden Salterové v (americkém) časopise Churchman z 15. ledna 1943.

5. října (1942) vydání toledských novin přineslo následující oznámení v položce zprávy:

Monsignor Sheen, mimořádný profesor filosofie Katolické university ve Washingtonu D.C.  ředitel programu Katolická hodinka měl přednášku o  Krizi křesťanství na setkání sponzorovaném sdružením Mary Manse Alumnæ Association. Řekl:

Žijeme na konci éry zahájené protestantskou revolucí před 400 lety — revoluce, která popírala autority, takže jsme žili bez Boha, vyvrhli jsme ho z jeho vlastního světa. Monsignor Sheen to nazval válkou názorů na způsob, jakým lidé žijí, a prohlásil, že vítězství bude naše jen za podmínky, že se budeme kát.

Simon a Schuster nedávno vydali knihu Thomase Woodlocka The Catholic Pattern [Katolický vzor]. Je založena na přesně stejné myšlence — že příčinou této války je reformace, „vzpoura“, „metafyzické kacířství“ proti katolivké církvi. Je to útok na celý protestantský svět a trvá na tom, že samotná Deklarace nezávislosti (napsaná Thomasem Jeffersonem, deistou a „kacířem“, jestliže vůbec nějaký existoval) a ohrožuje celý katolický vzor. …

11. ledna 1928 ve vydání časopisu America, významné jezuitské publikaci, Charles J. Mullaly, S.J., popisuje případ vcelku. Uvedu z něj trošku. Páter Mullaly podrobně popisuje činnost katolického bojkotu, vymyšlený jeho kolegou jezuitou v dřívějších dnech a provedený v roce 18913 ve Washingtonu D.C., když se noviny pokusily zkoumat podmínky v katolickém domově pro vzpurné dívky. Popisuje úplný bojkot svědomitě prováděný laiky i duchovními, bez nesnází — kromě námitek posměchu katolíkům — ,bojácného katolického zadavatele reklamy, který prohlásil, že nevěří v míchání obchodu s náboženstvím !“ Páter Mullaly pyšně prohlásil: „Čtyřicet procent z nákladu znamená také čtyřicetiprocentní pokles v poplatcích za reklamu“. … Washingtonem se ozývalo heslo „Nekupujte žádné noviny, které útočí na katolické náboženství, nenakupujte v žádném obchodě, který má reklamu v takových novinách.“ Byla to poslední lekce. …

Historie se často opakuje. Do té doby některé sekulární obchody a noviny nevěřily tomu, čemu nevěřil washingtonský vydavatel v roce 1913, totiž že zaplatil za útok na katolickou církev a za podporu náboženského sporu. A proč by měli katolíci ve všech městech nechat historku o tomto protiútoku pro sebe? Mohou přece zopakovat příklad katolíků z Washingtonu z roku 1913. …

Lekce provedená ve Washingtonu v roce 1913 může být stručně shrnuta takto:

  1. Neútočte na obchody a noviny prostřednictvím jejich vydavatelství, ale prostřednictvím jejich obchodního oddělení.

  2. Když obchod nebo noviny zaútočí na vaše náboženství, napište obchodnímu vedoucímu a informujte ho, že si již tento útočný list nebudete kupovat, a to znamená … 

Kdyby katolíci následovali příkladu katolíků z Washingtonu z roku 1913, můžeme dát brzy odpověď na otázku, kterou si vydavatelé některých sekulárních periodik kladou: VYPLATÍ SE ÚTOČIT NA KATOLÍKY?

Taková byla řeč a technika posledního katolického útoku. Mají snad mravopočestní protestanté napodobit tento nečestný boj, máme se snad tázat našeho obchodníka a knihkupce, zda je katolík a bojkotovat ho, pokud jím je, nebo bude lepší obnovit nepřátelský status celé jejich organizace? Zřejmě dnešní doba si vyžaduje stejné poučení, jaké přednesl Chaucerův námořník před šesti sty lety: „Neberte si žádné mnichy do domu ani do hostince.“

Smiřovat římskokatolické organizace s politickými institucemi nebo s mocí je jako navazovat přátelské vztahy s místním udavačem a dát mu rodinné stříbro.


XVIII

Šinto katolicismus

Papež Pius XII, otevřený nepřítel všeho tvůrčího a pokrokového ve světě, získal své první vzdělání na Gregoriánské universitě a v Římském semináři a vystupoval profesionálně v Akademii urozených duchovních, byl [titulárním] arcibiskupem ze Sard v roce 1917, když se pokoušel přemluvit císaře, aby uzavřel separátní mír, rozvinul politické myšlenky jako papežský nuncius v Bavorsku a v Německu, atd. Protože je neodvolatelně spojen s Osou, přijal, a to velmi ochotně, přizpůsobit pro vzájemnou pomoc šintoismus a katolicismus.

 Jak daleko toto přizpůsobování došlo, o tom ať přinese svědectví tato pasáž z knihy profesora Karla Adamse The Spirit of Catholicism [Duch katolicismu].

„My, katolíci“, říká tento autoritativní představitel římskokatolické ortodoxie, „ochotně uznává, beze studu, spíše s pýchou, že katolicismus nemůže být ztotožněn jednoduše a vcelku s prvotním křesťanstvím ani s Kristovým evangeliem, a to stejným způsobem, jako nemůže být velký dub ztotožněn s drobným žaludem. Nejedná se o mechanickou totožnost, ale o organickou totožnost. Ale můžeme jít ještě dále a říci, že po tisících let bude katolicismus ještě bohatší, plodnější, různorodější v dogmatu, v morálce, v předpisech i bohoslužbách, než je katolicismus současný. Historici náboženství z pátého tisíciletí po Kr. budou bez problémů nacházet v katolicismu koncepce, formy a praktiky, které budou odvozeny z Indie, z Číny a z Japonska a budou moci najít další obvyklý »komplex opaků«. Je plnou pravdou, že je spojením protikladů. Ale »protiklady nejsou rozpory«. … Evangelium Krista by nebylo živým evangeliem a sémě které zasel by nebylo živým, kdyby zůstalo tak nepatrné jako v roce 33 po Kr. a nezapustilo kořeny a nezahrnulo by cizí látku a nevyrostlo s pomocí vnějších podnětů na mohutný strom, aby mohlo ptactvo nebeské přebývat v jeho větvích.“

Je zajímavé zvážit ty „koncepce, formy a praktiky“, které katolická církev, jak objasňuje profesor Karl Adam, nyní začleňuje.

Pan A. Morgan Young nedávno publikoval jejich pozoruhodné shrnutí (The Rise of Pagan State [Vzestup pohanského státu], 1939). Udává zdroj všech tvrzení která uvádí, a tak si zainteresovaný čtenář může vzít tuto knihu a ověřit nebo rozšířit informaci, které je zde předkládána.

Základem šintoismu je kniha Kojiki sestavená v osmém století po Kr.. Dokáží si jí vcelku přečíst jen badatelé, protože její jazyk je tak vzdálený od dnešní japonštiny jako je anglo-saský jazyk osmého století vzdálen od dnešní angličtiny. A z různých důvodů byly pro obecné použití modernizovány jej její části. Začíná záplavou Bohů, ani stvořených ani zplozených, ale zesnulých. Z této vřavy povstaly dvě vysoce sexuální figury, Iznagi a Iznami, které je možno popsat hollywoodským jazykem jako mužský a ženský „sex-appeal“. Reagují na sebe se strašnou silou, plodí ostrovy a bohy, až nakonec bůh ohně sežehne svou matku Iznami. Ale v té chvíli Iznagi neustává v plození, a tak vše okolo něho plodí, strhne si šaty a ty se stávají mořskými a zemskými bohy. Nakonec vytvoří Bohyni slunce ze svého levého oka, Boha měsíce z pravého oka a bez rozmyslu Susa-no-o tak, že kýchne. Potom se odebere na odpočinek a jeviště ovládnou Bohyně slunce a Susa-no-o.

 Po různých pozoruhodných dobrodružstvích, nepochybně s velkým duchovním významem pro skutečné věřící, se Susa-no-o setkává s hrozivým drakem požírajícím panny s osmi hlavami a dalšími hrozivými doplňky, otráví tu bestii vínem saki, zabije jí a rozseká. Ale jeden jeho ocas zbude a vyrazí jí meč, protože je v něm skrytý lepší meč. Ten předloží Susa-no-o své sestře Sluneční bohyni. Leží dodnes, pečlivě zabalený do brokátu, v rodinné pokladnici císařského domu v Tokiu. Je to jeden ze tří pokladů, meče, zrcadla a klenotu, které Sluneční bohyně předala božským císařům, živoucím bohům Japonska.

Pro katolickou mysl zvyklou na zcela jiný systém mýtů a absurdit se to jeví jako příšerný nesmysl. Ale je moudřejší neříkat to v Japonsku. Např. dr. Inoue Tetsujiro, loajální ale liberálně smýšlející šintoista, si dovolil zpochybnit autentičnost těchto Tří Posvátných pokladů. Byl veřejně odsouzen, vydavatel potrestán, a on byl vyloučen z Císařské university. Později, když navštívil tryznu za svého přítele, byl napaden tlupou fanatických surovců a zbit tak, že přišel o jedno oko. Ale nikdo za to nebyl potrestán za tento projev násilí, který je jen jedním příkladem z mnoha pokud jde o duch obrozeného šintoismu. Je zcela správné přepadnout člověka, který vysloví nebo naznačí gestem něco, co zdánlivě vyjadřuje neúctu, a pobodat ho. Je to jako když zuřiví plukovníci staré Anglie člověka jen proto, že nestál v pozoru, když hráli hymnu „Bůh krále chraň“. A to je ten skutečný duch zastánců Trojice Boží v Nikeji.

Velké přizpůsobování prorokované profesorem Karlem Adamem již začalo. Neotesaní prvotní křesťané, dosud ve stadiu „žaludů“, dávali přednost mučednictví než podkuřovat kadidlem římským císařům, ale dnešní římskokatolická církev si zjednala přátelské vztahy s šintoistickou vírou a japonští katolíci se v šintoistických chrámech povolně klaní božskému císaři místně nadřazenému nad Vatikánem.

V pátém tisíciletí po Kr. nebude vůbec žádní katolická církev a bylo by směšné přemýšlet o tom, jak budou potomci profesora Karla Adama o mnoho dříve sklánět před Trojicí bohů,  Bohovi mužského sex-apealu, z jehož levého oka vyskočila Bohyně slunce a přemožitelka draka Susa-no-o z jeho nosu.


XIX

Římský katolicismus v Americe.

Takový je katolicismus, jak ho chápou papež Pacelli a Japonci. Ale duch římského katolicismu, který najdeme v Americe, se od něj velmi liší. Římští katolíci jsou v Americe velmi vlivní vzhledem k tomu, že tvoří pevný volební blok, ale přes to všechno američtí římští katolíci neradi slyší  — a podle svých nejlepších schopností neslyší nic — o spojení Vatikán s Japonskem. Pokud jde o dobře vycvičeného věřícího, potom se tváří, jako by nic takového neexistovalo. A a jako protiváhu můžeme uvést, co předcházelo slovy nejzdravějšího typu římského katolíka, pana Josepha Dinneena, který nedávno napsal, a napsal to velmi dobře, svůj úsudek o tomto papeži Osy z hlediska amerického novináře.

Na jeho titulní straně je portrét papeže Pacelliho, pod kterým  čteme tato prostá slova: „Biskup římský, patriarcha Západu, nejvyšší papež Všeobecné církve.“ Nevím, do jaké= míry pan Dinneen schválil tento popis. Ale v jeho úvodu říká zcela odzbrojujícím způsobem, jak to s ním otřáslo, když se dozvěděl, že Pius X byl notorickým kuřákem doutníků a uvědomil si, že i „papežové jsou jen lidé“. Říká:

Učení o neomylnosti papeže je vždy záhadou pro mé protestantské přátele. Jako odpověď na to uvádí katolický katechismus: „Církev hlásá neomylnost, když hovoří prostřednictvím papeže a biskupů spojených do Společného shromáždění, nebo prostřednictvím samotného papeže, když se vyjadřuje k učení víry a morálky.“ Stejně jako mnoha jiných katolíků se mne tázali arogantní přátelé, že můj intelekt je nutně omezen a vázán oddaností papeži, a já pokrčím rameny a otočím se, protože si uvědomuji, že žádné množství argumentů je nemůže přesvědčit, že mohu být se svým náboženstvím šťastný, věřit mlčky v jeho dogmata a učení a stále samostatně přemýšlet o světských věcech, že zahraniční politika Státního tajemníka Státu Vatikán je např. světskou záležitostí, a tak mohu nesouhlasit s politikou církve ve Španělsku a stále být dobrým katolíkem a přijímat svátost.

Takový je dobrý a jasný americký katolicismus. Ale není v něm slůvka pravdy- Je zastaralý. Je to téměř předreformační hloupost. Může být označen jako starý katolicismus. Není to ten katolicismus stále více agresivního papežství. …

Pro mnoho lidí, kteří byli kdysi dobrými katolíky, se učení o neomylnosti stalo mezníkem.

Pokud jde o historii církve, je dr. G. G. Coulton trpělivým, neúprosným a skutečným průvodcem a nikdo, kdo se zajímá o osudnou koncentraci moci v rukách papeže od roku 1870 udělá chybu, když si ho nepřečte. Ve své knize Papal Infallibility [Papežská neomylnost] (1932) ukazuje, jak mnoho historických autorit, jako je např. Lord Acton, se dostali do otevřené opozice zásluhou tohoto dogmatu. Acton sám byl katolík, jeden z významných historiků církve, jakého má církev v současnosti, a i ten napsal o tomto učení s lítostivým prorockým pohledem:

Původně vzniklo jako neproniknutelná pevnost proti postupujícímu liberalismu, ale nyní se jeví spíše jako smrtelná past. Na chvíli se může zdát být ospravedlněním všech aktivit římské církve, ale nyní vidíme stále jasněji, že vyžaduje shromáždit všechny vzpomínky na starý věhlas a všechny její prostředky její komplikované byrokracie, veškerou její disciplinární strohost, aby dala tomuto učení přijatelnou tvář, tak podivnou jak z historického tak z filosofického hlediska.

A ještě důraznější tvrzené ze stejného zdroje. Lord Acton píše katolické historičce Lady Blennerhasetové:

Spoluviníci Starého muže z hor (klasičtí atentátníci historie) odstřelovali jednotlivé oběti, ale papežové provádějí vraždy a masakry ve velkém a též v mnohem krutější a nelidštější míře. Byli nejen atentátníky ve velkém, ale učinili princip atentátu zákonem pro křesťanskou církev a podmínku spasení.“ (Výběr z korespondence Prvého Lorda Actona, 1917, díl I., str. 55).

Od roku 1820 do roku 1860 nejméně 300 000 neozbrojených mužů, žen a dokonce dětí zemřelo při masakrech, na popravištích, ve zhoubných vězeních za to, že požadovali to, co dnes pokládáme za lidská práva.

A čím katoličtější země, tím krutější bylo mučení a krveprolití. Sicilské království (Itálie a Sicílie) bylo svědkem nejdelších a nejodpornějších reakcí. Generál Coletta tvrdí, že tam bylo v letech 1790-1830 celkem 200 000 obětí a jeho neapolský následník uvádí 250 000 za posledních třicet let, a ještě v roce 1860 krutost útlaku šokovala celou Evropu. Ta čísla jsoui nejistá, protože je velmi těžké je shromáždit, ale v případě Itálie zahrnují určitý počet ozbrojených povstalců, ale po pečlivém sečtení to dá nejméně 300 000 mužů, žen a dětí, kteří zahynuli v Itálii, ve Španělsku a v Portugalsku. Ve vlastním Papežském království s asi 3 000 000 obyvatel jich mnoho tisíc zahynulo při popravách, v masakrech nebo ve věznicích mimořádně krutého typu. Divokost klerikálních roajalistů a špatný charakter většiny monarchů je popsána v Cambridge Modern History a ve všech významných příručkách. ...

Je nutno zmínit i další bod. Společenský řád, který chránily tyto ukrutnosti, byl stejně neefektivní jako nespravedlivý, a nejhorší byl ve vlastních papežských státech. Všechny zmiňované autority s tím souhlasí. Lady Blennerhassetová oprávněně cituje ve své Cambridge Moderm History (X, 164) reakci pátera Lamennailse po návštěvě Říma, že to je „nejodpornější stoka, s jakou se kdy setkalo lidské oko.“ (Joseph McCabe: A History of the Popes, Watta, Londýn 1939)

Dinneen vypráví krásnou anekdotu o americkém kardinálovi Gibbonovi, který se vrátil z volby Pia XI. Byl tázán — zřejmě Američanem — co si myslí o papežské neomulnosti. Odpověděl. "Ano“, řekl se zachvěním, ,,nazývali mne Jibbons.''

Americký katolicismus prostě musí provádět určitý nepohodlný tělocvik kolem svého papeže, vyznávajícího Osu Berlín-Řím_Tokyo. My bezbožní lidé při svém intelektuálním válčení za konvertity a příspěvky proti katolicismu Dinneena, ale já osobně silně pochybuji, zda ve svém srdci se Dinneenova nedůvěra k Piovi XII přiliš liší od té mé.

Nyní tváří v tvář vojenskému spojenectví a závislosti „Spojených národů“ na mohutné morálce ruského a čínského lidu, máme tohoto papeže Osy dožadujícího se krutého konfliktu proti čemusi „nekřesťanskému“ nazývanému ..bolševismem“, který by prý zničil všechno příjemné, vrchnost a poddané, rodinu — katolíci vždy silně podporovali rodinu — a dividendy.


XX

Jednotná křesťanská fronta

Když toto píši, leží přede mnou velmi zajímavý dokument. Otvírá závažnou otázku pro všechny, kteří se hlásí ke křesťanství, aby uvážili přesně co ve smyslu tohoto dokumentu míní tím, že se k němu hlásí. Byl publikován v roce 1938 a je nadepsán Jednotná křesťanská fronta. Vůdcem této Jednotné křesťanské fronty je kapitán Archibald Ramsay, který byl spolu s Mosleym internován při vypuknutí války. Jeho zástupcem a pokladníkem byl zesnulý Sir Henry Lunn, zdravý Tory, který podobně jako Sir Samuel Hoare věřil, že dobrodruh Franco je „křesťanský gentleman“.

Dalším členem Jednotné křesťanské fronty byl — nebo snad dosud je, protože nevím, do jaké míry Fronta stále aktivně existuje — tento vytrvalý obhájce svých investic proti zcela pomyslně přehnanému rozšiřování neinvestujících tříd, Dean Inge. Měl jsem co do činění s jeho vrtochy v malé Penguinské knize, The Commonsense of War and Peace [Zdravý rozum války a míru] a Inge nikdy neodpověděl na mou výzvu. Ale existuje Sir Henry Lunn obhajující Deana proti biskupovi z Chelmsfordu, když cituje jeho výrok: „jedna čtvrtina kněží a jeptišek ve Španělsku byla zavražděna, někteří byli strašlivě zmučeni“. Biskup, jak se zdá, napsal, že to není pravda, a ocitoval vatikánský list Osservatore Romano, který může být těžko pokládán za protikatolickou publikaci, že jich uvádí jen 6000 na rozdíl od Ingeho čtvrtiny z 106 743. Ale číslo 6000, jak říká Sir Henry, se týká jen sekulárních kněží, což spíše naznačuje než dokazuje, že Dean říkal děsivou pravdu. Ubohý Sir Henry mrhal svým důvtipem. Záhy přišel Dean s tímto:

Biskup z Chelmsfordu mne špatně cituje když říká, že jedna čtvrtina jeptišek ve Španělsku byla zavražděna. Neříkal jsem nic takového. Mnoho jich bylo zabito, ale biskupovi chráněnci byli schopni je spíše svléknout a znásilnit.

Je skutečně dosti strašné najít biskupa, který se zastává lidí, kteří působí podle instrukcí Moskvy vyvraždit střední třídu, ve které bylo zavražděno podle nižších odhadů 200 000 bezmocných a nevinných lidí, a těch, jejichž uznávaným cílem je vykořenit křesťanskou víru ze země sv. Terezy a sv. Jana od Kříže.

Existuje množství dobře zdokumentovaných důkazů této věci — menšina, jak se obáván — kteří si přejí znát pravdu.

Žádné zdokumentované důkazy nebyly uvedeny, protože žádné zdokumentované případy uvést nelze.

Nebudu pranýřovat podivnou sbírku jmen, které se shromáždily v okolí kapitána Archibalda Ramseye v roce 1938, neboť některá z nich se ukázala od té doby chybná. Bod, který stojí za zaznamenání je silný strach z Moskvy a zoufalý sklon dát se dohromady s každým, kdo se pokládá za křesťana, dokonce i s Francem a jehi muslimskými černými mouřeníny, proti této obávané nové věci ve světě. Ramsey, Mosley, Mussolini, Dean Inge, král Itálie, de Gaulle, Pétain (ne ten statečný francouzský aviatik, ale ten starý pán ve Vichy) a vrchol této pyramidy, šinto katolický papež Pius XII! Jaká pestrá sebranka! Spojuje je jen jedna věc, a to je strach a nenávist k tomu zdravějšímu vědeckému rovnostářskému uspořádáni světa. Jak daleko tomy lidé nového pořádku necháme dojít, aby takoví lidé zničili nově zrozenou naději lidstva?

 Posledním úsilím na shromáždění věřících jsou dvě spojené organizace. Jejich jediným posláním, pokud vůbec dokáži najít nějaké poslání, je vyhnat všechny poctivé učitele historie z našich škol. Potom budou moci být mysli našich lidí ucpány blátem řádně a úplně. Tou prvou a nejhrozivější organizací je The Sword of the Spirit [Meč ducha]. Ta druhá se nazývá Religion and Life [Náboženství a život] a zdá se být z větší části pod vládou pana T. S. Eliota. Římský katolicismus si uchovává silné tradice kanibalismu, a já mohu dobře hádat, kdo na této společné bárce přežije déle. Bude zábavné pozorovat jejich plavbu.

Program mají obzvláště nejasný pokud jde o Primase celé Anglie a Primase Anglie a kardinála Hinsleye a moderátora Federálního shromáždění svobodných církví, ke společné bárce a navzájem. Protože jsou mimo dosah Jeho svatosti, nemají důvod bít žraloky ani Japonce, kteří jsou, jak jsme již viděli, hluboce nábožnými lidmi. A jak se mi zdá z vážného praktického pohledu, chybí tam jakékoliv opatření proti pytlačení. Víte, že tito gentlemani budou pytlačit. A nastanou podezření a urážky.

Mohu si představit takovou scénu: šustění ticha těchto svatých mužů a potom náhlý výkřik: „Tady! Čího sirotka to kradete? Ten patří do mé péče!“ Zmatek na bárce a cákání. Pozdvižení žraloků.

Svornost se vrací jen při objevení mobilní biologické experimentální stanice přecpané nebezpečnými knihami o skutečnosti a pravdě. Pokud narazí do bárky, může poslat všechen ten bláznivý náklad ke dnu. „Všichni muži k veslům!“. A po nějaký čas po této „krizi křesťanství“ je Jednotná křesťanská fronta obnovena.

Vysmívám se organizované Vysoké církvi a katolickému křesťanství a rád bych jasně řekl tak, abych se nedotkl toho, co bych mohl nazývat nutným požadavkem mnoha myslí, zejména těch nejmladších, které hledají to, co je možno vyjádřit takovými frázemi jako „Boží rodina“ nebo „království Boží mezi námi“. Ovšem z takových požadavků římskokatolická církev těží a zrazuje je.


XXI

Záměry a omezení papeže Pia XII

Vraťme se k typickému papeži, papeži Piu XII. Je nutno trvat na jeho známé neznalosti a duševní podřadnosti. Většina z nás stále žije ve starých tradicích společnosti, slavíme a podrobujeme se těm, kterým byla nad námi svěřena pravomoc, a pořádně nás překvapí, když slyšíme, že králové a ministři a jmenovitě římskokatolická hierarchie jsou často méně znalí, než stále rostoucí většina zcela obyčejných lidí. Uvažme typické meze, kterým tito lidé podléhají. Byli zbaveni kontaktu se zdravým lidským rozumem od svého mládí.

Jakou měl Pius XII v atmosféře, v níž byl vychován, možnost osvojit si alespoň ty nejobecnější představy o moderní biologii či o moderním myšlení?  Život je příliš krátký, abychom znali všechno, ale uvažme, jaká část jeho krátkého života přišla nazmar.

Posuďme např., jakou část ze svého přirozeného přídělu let a dní spotřeboval na služby v kostele. Každodenně je tu spousta obřadů, které musel vykonat. Kolik hodin na to spotřeboval nevím, ale musela to být dobrá polovina, a kromě toho jsou tu kněžské povinnosti vůči zpovědníkům, příprava na půsty a svátky. To mu neponechalo příliš času pro jinou četbu. Běžný britský a americký nezaměstnaný na podpoře, který čte množství literatury z běžné veřejné knihovny, může, pokud je zvědavý, získat znalosti moderní biologie a moderního myšlení a moderního způsobu života nesrovnatelně větší, než si mohl osvojit každý z papežů, který kdy žil. Ten nezaměstnaný má výhodu značného a narůstajícího množství přehledných biologických myšlenek a poznatků, nad kterými vědečtí badatelé strávili mnoho životů — a které může bez omezení studovat. I kdyby měl papež možnost číst moderní vědeckou literaturu ve čase, který mu k tomu zbývá, bude stále poměrně nevzdělaným člověkem. Ale katolický kněz nesmí svobodně číst to, co by chtěl Jeho četba i myšlení je důkladně řízeno a usměrňováno. Církev je proto v tak značném nesouhlasu skutečností a s pravou stránkou věcí, a tak se stará o to, aby naučila učit své kněze zavírat od počátku oči a zacpávat si uši.

Sledujte kněze ve veřejném dopravním prostředku. Neustále bojuje proti rušivým podnětům. Nesmí se dívat na ženy, aby nemyslel na sex. Nesmí se dívat okolo sebe, protože co kdyby náhodou řekněme ďábel čekal, aby ho nějak podvedl. Vidíte, jak pronáší ochranná zaříkadla a vyhýbá se vaším očím. Potlačuje „hříšné“ myšlenky.

Takové typy jsou stavebním materiálem církve. Přitom přitažlivost sexu je přirozeností pro mladého muže stejně jako jídlo. Jeho potlačení je porušením všeho, pro co zdravý muž žije. Proto v mysli kněží máme  co do činění s čímsi zmařeným a rozladěným, s něčím sexuálně stejně jako intelektuálně zhoubným. A to se vztahuje, přes všechna kouzla kněžského roucha, kadidla atd., i na papeže, stejně jako na každého jiného člena hierarchie. Máme tady co do činění s myšlenkami přežívajícími z temných dob v mozcích bytostí, která se staly dětinskými, zvrácenými a zhoubnými. Pius XII, když mu stáhneme roucho a vrátíme ho do skutečnosti, vypadá sám o sobě stejně neskutečně a nezrale jako Hitler. Nebo snad ještě více. Oba to byli bezzásadoví a zbrklí lidé, kteří dostali příležitost stát se vůdčími figurami kvůli neukázněné hlouposti této skomírající epochy. Samotná skutečnost, že se někdo dostane nešťastnou náhodou nebo omylem nahoru, může vést k ohromné spoustě krveprolití a hořkého utrpení po celém světě, ale neučiní ho ani větším ani moudřejším. Dokud se ho lidstvo nezbaví, papežství by mohlo utopit naše naděje pro příští generace v kalužích krve — při pokusu uskutečnit konečnou celosvětovou Bartolomějskou moc — a nepřidá to ani palec k jejich velikosti ani to nezmění skutečnost, že papež, každý papež, je nutně špatně vzdělaná a pošetilá překážka, jádro prvotního vzdoru, dědic tradic římského katolicismu v jeho posledním stadiu zhoubného úpadku, překážka pro lepší uspořádání světa.



Poznámky překladatele