Můj pohled na mysteriózní jednání

Josef Bartončík

Právo, 18. května 2006

Ve čtvrtek 4. května přineslo Právo ukázky z nové knihy vzpomínek Václava Havla Prosím stručně. Nemalá část uveřejněného výňatku je věnována mojí osobě a okolnostem mojí - abych použil formulace samotného autora - „veřejné popravy“ před šestnácti lety. Obsah a styl líčení některých tehdejších událostí, již v minulosti zkreslovaný, tentokrát překračuje únosnou míru.

Výchozím bodem dané pasáže je naše legendami opředená důvěrná schůzka těsně před volbami v devadesátém roce. Poté, co pan Havel opakovaně porušil dohodu o mlčenlivosti, jež byla jeho přáním („naším svědkem byl jen Bůh“, s oblibou tehdy říkával novinářům), je na mně, abych promluvil.

V úvodu onoho mysteriózního jednání vyňal prezident republiky z kapsy pomačkaný papír, na kterém se jistý pracovník Státní bezpečnosti představil jako můj řídící orgán a vyznával se, k jakým příšerným věcem mne řídil. Za toto vyznání dostal o pár měsíců později prebendu v podobě pracovního místa na ambasádě v Chile. Jeho nástupu se podařilo zabránit v den plánovaného odletu.

K tomu pomačkanému důkazu tehdejšího pana prezidenta: taková snůška nepravd a nesmyslů je k vidění zřídka a s tímto konstatováním jsem ji také v celém rozsahu odmítl. Pan Havel však viděl věc nesmírně dramaticky: toho vypovídajícího důstojníka StB mají v rukách komunisté, jakmile se zmocní veřejnosti obava, že by přes Bartončíka mohli získat kontrolu nad Federálním shromážděním, může dojít k přímému ohrožení demokracie… Dodnes mám před očima scénu, jak prezident při svém hysterickém projevu buší do skleněných stěn jakéhosi kurníku, instalovaného na Hradě, v němž jsme se nacházeli.

Hlavně však jsem chápal toto jednání v relaci k ještě dřívější schůzce, kde jsem byl přesvědčován ucházet se o funkci předsedy FS. A výhradně tuto funkci jsem měl na mysli, když jsem Václavu Havlovi opakoval, že celkové vyčerpání v důsledku enormního nasazení uplynulého půl roku se projevuje na mém zdravotním stavu a neumožňuje mi uvažovat o žádné další funkční zátěži.

Můj protějšek mi starost o zdraví pochválil a potřebu léčby vřele doporučil, zjevně se mu ulevilo poznáním, že touha vystřídat po volbách v čele FS Alexandra Dubčeka mne zjevně neovládla a půjdu tedy ze hry.

Ještě jsem upozornil Václava Havla, že jakékoliv moje stanovisko o mém postavení po volbách je nutné chápat jako soukromé, neboť veškerý kádrový výhled je v ČSL věcí kolektivního orgánu. Proto jsem nabídl, že ještě téhož dne svolám předsednictvo nebo alespoň užší vedení strany, předložím celou záležitost k projednání a o výsledku bude pan prezident promptně informován. K tomu už ovšem nedošlo ze známých důvodů, které mi neumožnily držet další vývoj pod kontrolou.

Z celého jednání mi snad nejvíce utkvělo v paměti tvrzení Václava Havla o komunistech, kteří mají v rukách denuncujícího důstojníka StB a ohrožují demokratický vývoj. Pozdější šetření za pomoci přátel dokonale vyvrátilo podezření, že ti, kteří nahnali Václavu Havlovi (a chlapsky přiznávám, že trochu také mně) tolik strachu, by se mohli rekrutovat z řad tehdejší komunistické strany. Překvapení přineslo až ztotožnění osob, které se v iniciaci kauzy Bartončík angažovaly.

Tříčlenná skupina, která „zaverbovala“ onoho příslušníka StB (jeden chartista, jeden chartista a člen klubu Obroda, jeden člen klubu Obroda), dále jeden čelný představitel justice a chartista, dvě spojky na rakouský časopis Profil a další, ti všichni měli jedno společné: kdysi před rokem 1970 byli členy KSČ a většina z nich splňovala kritéria Havlovy kategorie „přátelé reformní komunisté“. Někteří z nich mohli mít docela chuť zchladit si na mně žáhu. Ale že by zrovna oni v devadesátém roce ohrožovali demokratický vývoj? Koho či čeho se tehdejší pan prezident tolik bál?

Dubčeka se musím zastat

Zastat se musím Alexandra Dubčeka. Byl po mém návratu z nemocnice první, kdo se mi omluvil, i když vlastně neměl za co, a před svědky mne ujistil, že se od útoků na mně distancuje. A ačkoliv k tomu byl vyzýván, do kampaně se nezapojil. Udivuje mne tedy, proč přede mnou pana Havla varoval. Po něm následovala řada dalších tzv. reformních komunistů, kteří mi tlumočili podporu.

Tak vnímám události, o nichž se rozepisuje Václav Havel v nových memoárech, já. Prohlašuji, že jsem nebyl jím ani kýmkoliv jiným vyzýván, abych se vzdal kandidatury na poslance FS ze zdravotních či jiných důvodů. Jediný, koho bych ostatně považoval za legitimního k takové výzvě, byla ČSL. Nestalo se tak přesto, že několik týdnů před volbami proti mně spustil kampaň rakouský Profil a den po něm řada tuzemských sdělovacích prostředků. Jen tehdejší pan prezident se to „dozvěděl asi týden před volbami“.

Pod kyslíkem

Způsob, jakým jsou v uveřejněných výňatcích popisovány okolnosti mého onemocnění, nemohu než nazvat hyenismem. Neuchýlil jsem se do nemocnice na doporučení autora, ale byl jsem odvezen z ústředí ČSL, kde jsem zkolaboval, záchrannou službou na jednotku intenzívní péče. Rekonvalescence nebyla žádnou legrací a zdravotní následky nesu dodnes.

Tvrzení, že jsem Václavu Havlovi z nemocnice volal a cosi potvrzoval, je hrubá mystifikace. Druhého či třetího dne hospitalizace ke mně byla puštěna osoba, která mi přinesla duchovní útěchu. V krátkém rozhovoru mne informovala, že z Hradu se šíří difamační zvěsti. Proto jsem vleže, pod kyslíkem, zřejmě značně neúhledně a možná i obtížně čitelně sepsal jakési memorandum, ve kterém v heslech zachycuji obsah mého posledního jednání na Hradě.

Dotyčná osoba toto prohlášení doručila na Hrad a pokud jsem informován, část byla přečtena na tiskové konferenci v předvečer voleb. Na té tiskové konferenci, na které jeden z čelných poraděnků na dotaz novináře, kolik mi StB platila, prohodil k moderátorovi „teď by to chtělo něco tam prsknout“. Chudák přehlédl, že má před sebou mikrofon.

Nebyl jsem podřízený Hradu

Zvláštní poznámku musím věnovat ještě konstrukci, podle které se nic nemuselo stát, kdybych dodržel jakýsi slib a nespoléhal na dobráctví hlasatelů pravdy a lásky. Jak to bylo s tím slibem, uvedl jsem na jiném místě.

Podstatná je ale jiná věc: přes svého času nadstandardní vztahy jsem do veškerého jednání s Václavem Havlem vstupoval nikoliv jako hradní rádce či přísedící ze stolní společnosti, ale jako předseda suverénní a nikoliv nevýznamné politické strany. A také, s ohledem na postavení v čele Sněmovny, jako jeden z nejvyšších ústavních činitelů federace. Při vší autoritě, které se v té době bývalý prezident těšil a kterou jsem ostatně pomáhal sám budovat, jsem nebyl formálně ani morálně v podřízeném postavení, které by mně ukládalo plnit prezidentova přání, skládat mu jakékoliv sliby a účty z nich. A ať si dotyčný vykládá právo jakkoliv, to, co se pod jeho praporem a iniciativou jeho lidí v předvečer voleb v roce 1990 odehrálo, bylo první jednání dramatu o hnití politické kultury. Obávám se, že poslední akt ještě zdaleka nebyl uveden na scénu.

Může doložit jediné udání?

Co ovšem považuji za spodní patro obyčejné lidské sprostoty, je snaha dávat mne do jakékoliv souvislosti „s tisíci let vězení, s popravami, desítkami tisíc zničených životů“, jak to činí autor v závěru uveřejněných výňatků, nazývaje mne udavačem. Ví snad o jediném případu, kdy jsem někoho udal či jinak poškodil prostřednictvím StB? Může snad doložit jedinou korunu, kterou jsem přijal od této složky? Pokud jsou takové důkazy, sem s nimi! Čekám na ně již šestnáct let. A že se mnozí snažili! Slídili, vyšetřovali, pokoušeli se bývalé příslušníky Státní bezpečnosti zastrašovat i korumpovat, a stále nic.

Jistě, každý, kdo si dnes na internetu otevře příslušnou stránku, najde v seznamu moje jméno.

To se má tak: za posledních sedmnáct let jsem v různých seznamech, jak šly za sebou, nebyl, byl, a v těch nynějších zpočátku také nebyl. Teď už zase jsem. Z uvedených i dalších vážných důvodů mám vážné pochybnosti o vypovídací hodnotě zveřejněných seznamů. Označovat někoho za udavače na základě pouhé evidence je asi jako bych nálepkoval tímto titulem jednoho nikoliv nevýznamného disidenta, majícího za sebou prokazatelně opakované návštěvy v pražském konspirativním bytě sovětské tajné služby. Určitě tam nechodil hrát mariáš, ale já jsem přesto hluboce přesvědčen, že jeho zmíněné kontakty byly v naprostém souladu se zájmy této země a lidí v ní.