Kniha ve formátu MOBI (Kindle)

Evropský úplný kruh

Korporativní elity a nový fašismus

Rodney Atkinson

Třetí vydání z prosince 1998

Obálka knihy


Věnování

Věnuji tuto knihu své matce Elle May Atkinsonové, která navrhla její název a svému zesnulému otci Ericovi Atkinsonovi MA (Oxon), který podnítil můj zájem o politickou ekonomii a a německý jazyk.


Předali nás nešťastně do rukou nových vládců
Vládců bez hněvu a cti, kteří si netroufnou nosit své meče
Kteří bojují úskočnými články; kteří mají jasné mrtvé nepřátelské oči
Kteří se dívají na naší práci i na náš smích jako se unavený muž dívá po mouchách
A břímě jejich soucitu bez lásky je horší než starobylé zlo
Jejich dveře jsou po večerech zavřeny a neznají žádné písně

Posloucháme muže, kteří k nám hovoří o nových zákonech silně a sladce
Ale není to mužná řeč jakou hovoříme na ulicích
Smějí se na nás, platí nás, míjejí nás. Ale nikdy zcela nezapomeňte na to
Že jsme lid Anglie a ještě jsme nepromluvili.

G. K. Chesterton, Skrytý lid


„Zdá se, že francouzští a italští státníci mají zájem na vyhlídku obklíčení Anglie na všech mořích a ve všech zemích obklopujících její pobřeží, které, jak jsou přesvědčeni, povede k jejímu zhroucení, pokud bude vytvořeno společenství o kterém Führer hovořil.”

Gordon A. Craig, Germany 1866 - 1945, Oxford, 1978, strana 725


Po několik předchozích let byly v Německu uspořádány Nordické srazy, na které bylo pozváno množství Norů. Němečtí přednášející, herci, zpěváci a muži vědy navštěvovali Norsko k propagaci společné kultury. To vše bylo vetkáno do přediva vojenského plánu a široce rozmělněné proněmecké konspirace, založené na podílu … všech členů diplomatických nebo konzulárních služeb, když každá zúčastněná složka sehrála dvou roli … President Norského parlamentu, Carl Hambro, napsal:

„V případě Norska se Němci pod maskou přátelství pokusili zlikvidovat národ … To co ohromilo Nory více než samotná agrese byl celonárodní podíl této velmoci, která po letech projevů svého přátelství se najednou projevila jako smrtící nepřítel a že muži a ženy, se kterými jsme měli důvěrné styky nebo profesionální vztahy a kteří byli srdečné vítán v našich domech, byli špióni nebo agenti destrukce … připravující ten nejpodrobnější plán invaze a pozdějšího zotročení jejich země.”

Král, vláda, armáda a lid, jakmile pochopili co se stalo vzpláli ve velkém hněvu. Ale bylo příliš pozdě.

Winston Churchill, The history of the Second World War, díl 1, str. 546


„Jen si představte, kdyby se o těchto záležitostech (koncentrační tábory) dověděl nepřítel a využil je. Se vší pravděpodobností by taková propaganda nebyla účinná, protože by nikdo nebyl připraven tomu uvěřit.”

Dopis „Říšského komisaře pro Východní země” „Říšskému ministrovi pro okupované východní zamě” z 18. června 1943 podle knihy

Gerhard Schoenberger The Yelow Star, Corgi Edition 1969, str. 97


Uznání

Autor by rád vyjádřil své poděkování Peterovi Johnsonovi, jehož pomoc při korektuře, rady a příspěvky k výzkumu byly neocenitelné, Norisu McWhirterovi a Siru Louisu de Bailly za přínos jejich moudrosti a zkušenosti při obraně našeho národa, dále těmto osobám: Derek Tozer, Michael Champness, Dr. Gerald Aadlers (Nizozemí), Erik Göethe (Švédsko), Peteru Warsonovi a Leon Price QC, za jejich příspěvky studijního materiálu a komentáře k rukopisu této knihy. Jsem též vděčný mnohým v obou parlamentních komorách za jejich pomoc a podporu, zejména Siru Richardu Bodymu a jeho skupině „euroskeptiků” v Dolní sněmovně a statečného Lorda Stoddarta ze Swindonu, který bez ohledu na bezzásadové pokusy politických stran potlačit jeho disent důsledně odhaloval a odmítal smíření se svými zemskými odpůrci.


OBSAH

Předmluva autora ke třetímu vydání

Autorův úvod ke druhému vydání

Autor

Úvod

  1. Socialismus, korporativismus a základ fašismu
  2. Fašistické prvky v britských politických stranách
  3. Vliv Národních socialistů po válce
  4. Evropská unie a německé plány pro Evropu z roku 1942
  5. Arnold Toynbee a útok na národní stát
  6. Joseph Retinger - od osobních intrik k vládě nad národy
  7. Skupina Bilderbergů
  8. Setkání Bilderbergů: Účastníci z let 1965 a 1966
  9. Nový „demokratický” fašismus
  10. Appaseament (usmíření): hrozivá paralela
  11. Moc odkazu nacistů

Závěr

Příloha I. Británie a „Evropa” - ústavní a ekonomická katastrofa

Příloha II. Konservativní strana a evropská krise

Příloha III. Labouristická strana a evropská krise

Výzva čtenáři této knihy


Předmluva autora ke třetímu vydání

Třetí vydání knihy Europe's Full Circle dva roky po prvém vydání si vyžádala vysoká poptávka díky mohutné chvále - přestože se ani jediné recenze neobjevila v žádném Majorově listu nebo periodiku.

To nepřekvapí ty, kteří si zvykli na dlouhotrvající censuru medií pokud jde o fakta o „Evropskou” unii, její likvidaci 800 let staré ústavy a pokouší se prostřednictvím vedoucích politiků všech politických stran zastavit diskusi o tomto skandálu.

Ve třetím vydání bylo přidáno mnoho materiálu, z nichž je dnes nejznámější kapitola 11, v níž jsou podány další paralely mezi slovy a činy fašistické Evropy 30. a 40. let a Evropskou unií let 80. a 90. Zejména o paralely mezi aktivitami Německa v Jugoslávii a Kosovu dnes a pokusech nacistického Německa rozvrátit Jugoslávii ve 30. letech a jejich rozbití této země na mnoho rasových a etnických satelitů ve 40. letech je velký zájem.

Ještě větší zájem je o paralely mezi metodami nacistické propagandy 30. a 40. let a postoji a taktikou Evropské komise a labouristické vlády dnes, kdy jejich úmyslná manipulace voličů majících trvalý nedostatek demokratického povědomí a dokonce práva zvolit nekončící absurditu nového Eurostátu.

V úvodu další materiál, ukazující jak americké společnosti podporovaly nacistický válečný stroj, činí při srovnání dnešní žaloby proti Švýcarsku ponižující.

Kapitola o Bilderberzích obsahuje další materiál o některých hlavních zastánců tohoto korporativistického a tajnůstkářského sdružení během let. Zejména bývalý pracovník CIA potvrdil, že Bilderbergové byli ti nejúspěšnější podporovatelé Evropské unie a likvidace suverénních států ve svobodné Evropě.


Předmluva autora ke druhému vydání

Tři měsíce po prvém vydání knihy Europe's Full Circle prodej převýšil nabídku. Pomysleli jsme na vytvoření nového vydání, jednak abychom udělali některé drobné opravy, abychom dodali jednu či dvě poznámky a jednak hlavně doplnit novou kapitolu „Moc odkazu nacistů”. Tato nová kapitola (11) ukazuje, jak doufám, mimořádné nebezpečí současné situace v Evropě a jak přesné jsou paralely mezi 90.  a 30. lety.

Opět (jako v 30. letech, kdy tak málo lidí vidělo nebezpečí) předvídavost riskuje, že bude nazvána  „germanofobií” nebo „protiněmeckou”. Ještě jednou musí být zdůrazněno, že nebezpečné politické aktivity německé vlády měly své výlučné podporovatele mezi korporativistickými a kvazifašistickými silami  v jiných evropských zemích, v USA a dokonce ve Spojeném království. Ale přestože demokratické síly jsou dnes v Německu silnější než ve 30. letech, německý průmysl a nadnárodní korporativismus jsou silnější též. Německý parlamentní systém je mladý, pouze 50% členů Parlamentu je voleno přímo a proporcionální representace působí ztrátu sponzorství pro strany s méně než 5% voličů.

A tak Itálie má od roku 1945 v průměru více než jednu vládu ročně, Španělsko, Řecko a Portugalsko měly poměrně nedávno vojenskou diktaturu, Nizozemí zajistilo Hitlerovi dvě čistě holandské divize SS, Belgie je rozdělena, destabilizována soudními, politickými a finančními skandály a její premiér (chráněnec Německa Dehaene) omezil demokratická práva. Francouzská centralistická a pánovitá byrokracie si tak znepřátelila lid, že „diskuse” má formu pouličního násilí, barikád a útoků na cizince.

Tragedií Spojeného království je, že na této straně Kanálu se nám zdá, že je zopakována, jedna ku jedné, forma smířlivého, nepochopitelného a samolibého politického vedení, které přivedlo naší zemi ke katastrofě v minulé generaci.


Autor

Autor knihy spolu s Norrisem McWhirterem při presentaci knihy Maastrichtská zrada

Rodney Atkinson BA MSc MIL vystudoval na universitách v Durhamu a Newcastlu upon Tyne než se po 6 let stal přednášejícím na universitě v Mainzu v Německu. Po návratu pracoval v pozici obchodního bankéře v londýnské City před tím, než zahájil svou vlastní činnost v nemovitostech, konferencích a publikacích. Píše o politické ekonomii s celonárodním s světovou pověstí a byl příležitostným poradcem vládním ministrům. Publikoval články v listech Daily Telegraph, The Guardian, The Times, The Financial TimesWall Street Journal. Je autorem nějakých 50 článků a politických úvah a šesti knih - Government Against People (Vláda proti lidu - 1986), The Emancipated Society (Emancipovaná společnost, 1988), The Failure of the State (Chyba státu, 1989), Conservativism in Danger (Konservativismus v nebezpečí, 1991), Your Country Your Democracy (Tvá země Tvá demokracie, 1989) a s Norrisem McWhirterem Treason at Maastrich - The Destruction of Nation State (Maastrichtská zrada - likvidace národního státu, druhé vydání 1995). Byl častým komentátorem o politických a ekonomických záležitostech v televizi a v rozhlase.

Přehled činnosti autora

V této knize autor varuje před následky ekonomických a politických rozhodnutí přijatých Britským parlamentem a vládou. Pokud budou mít tato varování kýžený účinek - změnu těchto rozhodnutí - potom přehled minulé činnosti autora je důležitý, aby dodal těmto varováním důvěryhodnost.

Po mnoho let varoval Rodney Atkinson ministry vlády před politikou, o které věřil, že by mohla přinést katastrofální důsledky. Také často prováděl analýzy, které vedly vládu k použití vysoce účinné politiky.

V roce 1981 v článku Bow Group „Making Monetarism Work” (Aby monetarismus pracoval) Atkinson varoval, že důsledkem pevné monetární politiky na banky dosahovaly vysoké neočekávané zisky, v důsledku čehož dojde ke zvýení bankovních reserv a ještě větší inflaci. Nedlouho potom byla přijata daň z nenadálých zisků.

V roce 1984 Financial Times Energy Economist publikoval autorův článek, který předvídal významný pád cen ropy. Pád nastal.

V průběhu 80. let autor varoval před tím, co nazval „Ztráta spravedlnosti pro regiony” která nastává, když ústřední vláda zdaní společnosti a jednotlivce v chudším regionu a potom vrátí až 95%  z každé libry zpět „do regionu” ve formě podpory a dotací cizím společnostem, které vyrábějí v konkurenci s britskými společnostmi. Zdůraznil, že přestože že do severovýchodu Anglie byla nalita miliarda liber, tento region stále zůstává nejchudší v Británii.

V roce 1985 napsal článek Bow Group doporučující, aby společnosti British Gas nebylo povoleno (jako monopolnímu britskému nákupčímu) dovážet plyn s norského pole Sleipner, protože jsou mnohem nákladnější než britská plynová pole a brání využití těchto britských pobřežních polí. Jako přímý výsledek tohoto článku Sněmovna lidu zvolila komisi, která vydala šetření a dovoz byl zastaven, což ušetřilo britským daňovým poplatníkům kolem 10 miliard liber.

V roce 1990, čtyři dni poté, kdy vláda připojla Spojené království do Mechanismu evropských směnných kursů. Atkinsonův dopis v listu The Times předpověděl její chybu a zdůraznil, že rozhodnutí o připojení je v protikladu s veškerými tradičními konzervativními ekonomickými a politickými idejemi. Předpověděl též, že zafixování směnného kursu libry vůči ERM (evropský mechanismus směnných kursů) by umožnilo Německu získat obchodní výhody bez jakéhokoliv zjevného rizika devalvace. Ukázalo se, že měl pravdu, zvláště když Němci koupili majetky v Londýně, obchodní banky a průmyslové společnosti.

V roce 1991 předpověděl v článku Bow Group „Podpora hypotéčních půjček - čas pro zrušení”,  že ceny domů by se výrazně snížily. Byl často kritizován realitními agenty a stavebními společnostmi, ale ukázalo se, že měl pravdu. Jak doporučil, podpora hypotéčních půjček byla potom značně omezena a tak ušetřila státní pokladně mnoho miliard liber ročně.

V roce 192 jeho článek „Reálné úroky” varoval, že zdanění příjmu z úroků bez možnosti inflace likviduje kapitál střadatelů a deformací kapitálu, bydlení s státní příjmy.  Autor varoval několik ministrů financí a poradců, že to byli obvykle konzervativci, kdo byl postižen touto politikou. V rozpočtu na rok 1995 kancléř státní pokladny  zavedl speciální 20% daň ma úrokové příjmy (ale jen pro plátce základní sazby), která, přes neadekvátní reakci, přinejmenším potvrdila problém.

Počátkem 90 let Atkinson napsal při několika příležitostech výstrahu, že jejich politika boje proti symptomům inflace (třeba prostřednictvím mechanismu směnných kursů) než proti jejich příčinám by zničila konservativní třídu a obohatila socialistickou třídu. V červenci 1992 napsal kancléři Normanu Lamontovi:

„Vláda, která  pochybí v zápase jak se státním tak s korporativistickým kolektivismem nemůže být úspěšná v boji s inflací.  Bitva pouze odstaví zodpovědné malé společnosti, drobné střadatele pracující neorganizované v odborech, střední třídu důchodců a všechny ostatní typické voliče konzervativců”

V březnu 1994 varoval hlavního tajemníka Ministerstva financí Michaela Portillo, před:

„… katastrofickými důsledky úsilí o monetární kontrolu pro konzervativní stranu, pokud neděláme nic k odstranění  základních deformací, které způsobují inflaci”.

Za pár let se tyto předpovědi staly skutečností. Tradiční konservativní vedení nad k labouristy v sociálních kategoriích ABC1 přešlo na podstatné vedené liberálů. Statistiky publikované v dubnu 1996 ukázaly, že existuje vysoké procento voličů labouristů vydělávajících ročně přes 20 000 liber než konservativních voličů. Mezi roky 1980 a 1990 obchod Spojeného království poklesl o 15 000 ročně. Mezi roky 1990 a 1995 je střední hodnota kolem 46 000 ročně. V roce 1990 bylo 90 000 majitelů domů se „záporným jměním” , ale v roce 1995 jejich počet vzrostl na 1,1 milionů.

Po zničením finančních reserv konservativců nás nesmí překvapit, že politika vlády vedla k podlomení financí konservativní strany.

Spolu s politickými a ekonomickými chybami došlo (a bylo do značné míry způsobeno) ke konečné chybě kterékoliv vlády - ke likvidaci britské ústavy, kterou autor popsal v knize Your Country Your Democracy - the Thread from Evropean union a, spolu s Norrisem McWhirterem, v knize Treason in Maastricht.


Úvod

Kombinací těch nejautoritativnějších prvků socialismu a kapitalismu na základě principů  korporativní a státní moci se fašismu podařilo sjednotit „levici”, „pravici” a „střed”. Fašismus není jedním z prvků výzbroje demokratické volby a svobody, je popřením této volby a protiklad těchto svobod a je zčásti hlavním rysem politiky vládnoucích politických stran.

Jelikož politický stát má svůj nepopiratelný počátek na začátku 20. století, kdy se moc soustředila ve jménu sociálních hledisek, obchodních organisací a politických práv a stala se standardním nástrojem všech politických stran a byla vděčně přijímána a využívána fašisty, komunisty a dokonce náboženskými diktaturami. Jako výsledek těchto „demokratických” stran, které tvrdí, že potírají tyto režimy pokračují v rozvoji politických podmínek právě pro tyto režimy.

Hlavním prvkem fašistického systému není hlučně řvoucí diktátor, ale systém korporativistické a kolektivistické moci. Korporace, instituce a kolektivy vytvořené absolutní mocí státu (a kolektivu států) tvrdí, že vědí nejlépe než jednotlivci, rodiny, společnosti a národy a svobodný spontánní proces, který je s nimi spojený. Ale čím více tyto režimy chybují, tím více organizují. A čím více organizují, tím více jejich moc mohutní. A čím více se lidé brání jejich moci a kontrole, tím autoritativnější je jejich odpověď.

Obětování suverenity národů na oltáři nacistického konceptu „Evropských společenství” je téměř posledním krokem v procesu, který zničil svobodu a odpovědnost jednotlivců a asociací, kterým svobodně projevují svou oddanost.

Existuje mnoho skupin, některé ideologické, jiné pragmatické, majících ve své podstatě zájem na rozbití národních států v Evropě - jako předzvěst ještě ohavnějších projektů „světové vlády”. Evropský fašismus, nejúčinněji zkoncentrovaný do evropského nadnárodního státu na počátku 40. let, dnes opět ožil (přinejmenším ve své sociální, ekonomické a „geopolitické” formě) v institucích Evropské unie.

Tuzemský socialismus hledá nadnárodní prostředky k „znovuzískání” těch, kteří unikli jejich národní kontrole. Mezinárodní socialismus hledá ještě účinnější úrovně sociální a ekonomické úrovně sociálních a ekonomických organisací ke kontrole těch národních demokracií, které již tak rozhodně odmítli jejich filosofii. Komunismus měl ve svých základech Leninův plán pro Evropu ne nepodobný současnému zárodku evropského „sovětu” (Lenin byl samozřejmě provezen do Ruska v roce 1917 Němci, kteří ho též financovali). Bývalý vůdce Sovětské komunistické strany Michail Gorbačov se nyní pokouší vytvořit „nový světový řád”, ve kterém je ten druh globální moci vždy vyhledávaný komunismem přijatelný pro korporativistický Západ. (Gorbačovova organisace má svůj základnu v Kalifornii).

Korporatisté jako ti uvedení jako účastníci Bildedebergovských setkání (viz kapitoly 6 a 7) mají snad ještě silnější ekonomické důvody pro likvidaci národních států a demokratické suverenity jejich parlamentů. Odboráři, bankéři a nadnárodní korporace, kteří se po několik desetiletí účastnili setkání korporativistických „elit” zjistili, že lingvistické, kulturní, parlamentní a náboženské rozdíly, to jsou všechno překážky  jejich nadnárodních struktur a kontrol.

Existují samozřejmě další slupiny mající zájem o globalistické mocenské struktury, včetně mnoha náboženských a kvazináboženskýcgh organisací. (Vatikán byl prvým státem, který uznal Hitlerův režim a různé moderní „církve” mají globalistické ambice - včetně Světové sjednocující církve nebo „Moonies”, kteří často používají ve určitém rozsahu řečnické praktiky Sira Edwarda Heatha).

Tato kniha se soustředí na tři hlavní zájmové skupiny. První skupinou jsou odbory, banky, korporace a průmyslové federace, které formulují korporativistické zájmy (zejména v kapitolách 1, 7 a 8). Druhým slouží za vzor euro-fašistická tradice socialistů, konzervativních intervencionistů a fašistů a zejména na evropští kontinentální politici se snahou vytvořit katolickou Evropu podle středomořského modelu (kapitoly 6 a 9). Tu třetí tvoří jednotlivci a skupiny, kteří buď patří k nacistickému pokusu o vytvoření korporativistického evropského státu nebo podporují jejich aktivity a nebo prostě náhodou sdílejí stejnou snahu o korporativistickou a sociální organisaci (kapitoly 3, 5, 7 a 13).

Kapitola 2 bude popisovat, že existují řídké atributy přinejmenším sociálních a ekonomických struktur fašistického systému, které nebyly součástí politiky „vládnoucích” demokratických stran, ale byly přijaty a rozšiřovány státní a korporativistickou mocí na úkor jednotlivce, rodiny, společnosti a národa. Věřím, že zvláště tato kapitola ujasní rozdíly mezi lidmi emancipovanými demokratickými svobodami i odpovědnostmi a elitářským systémem založeným na obchodu, odborech a politicích. Ten poslední systém je charakteristický pro Spojené království a Evropskou unii dnes a přednacistické Německo a jsou připraveny provést kompletní politický zvrat a vytvořit diktaturu.

Ozsah v jakém byl reprodukován hitlerovský projekt v Evropě transatlantickým korporativismem od roku 1972 snad nebyl lépe demonstrován v říjnu 1997, kdy vrchní ředitel General Motors namítal, že buď se Británie vzdá libry a Anglické banky ve prospěch jednotné evropské měny nebo společnost uzavře své výrobní závody ve Spojeném království.

Společnost General Motors má více dokladů politické a ekonomické podpory evropského útisku. V roce 1936 si velvyslanec USA v Berlíně stěžoval, že společnost tam má „… enormní obchod, který věci komplikuje a zvyšuje naše válečná nebezpečí.” (1) Po roce 1936 pobočka General Motors - Opel byla jedním ze dvou vedoucích výrobců tanků pro nacistickou válečnou mašinérii (2) a v roce 1935 Ministerstvo obrany USA protestovalo u společnosti proti jejímu předání ethylové špičkové technologie, která byla tak důležitá pro vojenské letectvo. (3)

Jak prohlásil předseda Norského parlamentu k nacistickému převratu v roce 1940: Co ohromilo Nory více než samotná agrese byl celonárodní podíl této velmoci, která po letech projevů svého přátelství se najednou projevila jako smrtící nepřítel a že muži a ženy, se kterými jsme měli důvěrné styky nebo profesionální vztahy a kteří byli srdečné vítán v našich domech, byli špióni nebo agenti destrukce.” (4) Tato kniha se pokouší ukázat, že pro naše národy a naší demokracii existuje stejná hrozba, která se vrací v ambicích nadnárodních korporací.

Americká kolaborace s nacistickým režimem (chtěná i nechtěná) byla mnohem vyššího řádu, než z jaké bylo obviněno Švýcarsko, a přitom USA nebyly obklopeny dvěma všude vítězícími fašistickými velmocemi.

Paralely mezi 30. a 90. roky v Evropě (druh Kondratievova politického cyklu) jsou tak jasné že je nelze napadnout, jak popisují kapitoly 10 a 11. Nedávné zavedení výjimečných zákonů v Belgii, vlastně potlačení demokratických práv lidu, natolik připomíná podobná opatření německého kancléře Heinricha Brüninga pomocí dekretů v roce 1930 - ústavní mechanismus používaný později Hitlerem. Přinejmenším Brüning zápasil s vysokou nezaměstnaností, vzpourami, stávkami a populárními nacistickými a komunistickými stranami. To eurofanatický belgický premiér Jean Luc Deheane neměl žádnou takovou výmluvu; jeho protidemokratická akce byla navržena k vymačkání vládních půjček a výdajů, aby se připravil pro společnou evropskou měnu a vzdání se národní měny. Ale žádný účel nemůže posvětit prostředky, které jsou (stejně jako schéma EU, její struktury a metody) křiklavě fašistické.

Protože jsem strávil mnoho let životem a prací v Německu, poznal jsem osobně mnoho těch, kdo vykonávali důležité funkce v nacisty okupované Evropě. Byli velmi příjemní, pohlední a idealističtí jednotlivci - dojem potvrzený mým otcem, který strávil několik let ve věznicích válečných táborů, kde musel existovat spolu s důstojníky SS.  Moji akademičtí známí omlouvali svou nacistickou minulost tím že „v těch dnech jsem se bál více lidí než Boha”. Jiný, milý učitel z Belgie, působil v Gestapu, byl na konci války odsouzen k smrti, omilostněn v roce 1950 před tím, než odešel učit do Belgie.

Byla to skupina nesporně stejně příjemných jednotlivců, kteří vytvořili tzv. „Jugoslávský výbor”, kroužek slovanských intelektuálů, kteří vytvořili v roce 1915 koncept federální Jugoslávie. Dr. Andrew Fear, když psal do časopisu European Journal ze srpna 1966 uvedl nebezpečně naivní slova těchto idealistů:

„Pouze sjednocením všech členů jugoslávské rasy a jejich území do jednoho nezávislého státu může být zajištěn mír v jihovýchodní Evropě.”

Známe nyní jeho tragické důsledky. Ale jak jsem zdůraznil ve svém pamfletu „Your Country Your Democracy” podobnou historickou lekci, kterou jsem se poučil z vytvoření národních států Německo a Itálie koncem 19. století. I když nová federální moc byla založena na principu používání stejného jazyka a sdíleného kulturního dědictví, nevznikla žádná přirozená loajalita k novému německému a italskému státu. Protože nemohli spoléhat na takovou loajalitu či alespoň na daně nové federální autoritě, německá a italská vláda byly závislé na rozsáhlých půjčkách k financování svých federálních aspirací. Taková nestabilita byla nesporně hlavním přínosem k inflaci, nezaměstnanosti a růstu fašismu v obou zemích. Podobný federální podnik zahrnující 15 zemí s 12 jazyky a staletími válek mezi nimi je strašlivý projekt. Opravdu, jediným důvodem, proč Evropské unie sama o sobě nezbankrotuje je ve vysokém zadlužení jejího rozpočtu požadavky, které vznášejí její členské národy - ironicky hlavní námitka proti jejím ambicím na společnou měnu.

Tou závažnou krizí v britské a evropské politice je v principu vytvoření německého politického státu, který od svého založení v roce 1870 třikrát vedl válku proti svým sousedům. Jedna z hlavních otázek vznesených v této knize je „Má Německo v úmyslu po roce 1945 být v základu jiné než to, které vedlo války po roce 1870? Nebo má tu samou hlavní strategii, kterou chce provádět jinými prostředky?”

 Bývalý vedoucí odboru hospodářské války amerického Ministerstva spravedlnosti, James Steward Martin, ve své brilantní knize All Honourable Men (Všichni čestní muži) napsal, a to dokonce v roce 1950, varování:

„Ať už z jakýchkoliv příčin celkovým obrazem je opakování toho, co nastalo po Prvé světové válce; ale tempo je rychlejší, jako by se velmoc pohybovaly rychleji k ještě katastrofálnějšímu důsledku.”

Věnuji vece prostoru v kapitole 3 diskusi o cílech a snahách nového demokratického Německa počátkem 50. let. Stejně jako Martin jsem znepokojen tím, co jsem si přečetl o období tak podobném dnešku, ještě před vytvořením Východoněmeckého státu, kdy Německo usilovalo o znovuustavení své politické a ekonomické moci.

Martin si již v roce 1950 uvědomoval to, co se jeho kniha chce předložit v té době - že hlavní tendence určující politický a hospodářský model světa v době míru, v přípravě na válku, ve válce a ve smlouvách ukončujících válku není ani tak pod kontrolou demokratických vlád jako korporativistických klik. Když Martin začíná analyzovat síť intrik mezinárodních obchodních smluv, které uzavřela německá hospodářská válečná mašinérie, zjistil (6):

„… systém lze datovat zpět až do roků 1926 a 1929, kdy mezinárodní dohody mezi některými z největších amerických, britských a německých firem rozdělily svět… a obchodní partnerství bylo vystavěno pevněji než mezinárodní finance předchozích generací…”

A při popisu počáteční verze bilderbergovských tajností Martin pokračuje (7):

„Uprostřed března 1939, když se skupina britských a německých průmyslníků sešla v Düsseldorfu, aby připravila plány ekonomické spolupráce mezi jejich dvěma zeměmi, tisk o těchto schůzkách téměř nepsal.”

V roce 1944 Martin a jeho kolegové zkoumali, jak byl řízen německý ekonomický úspěch (8):

„Běhen tří let bylo připraveno třicet šest stovek těchto snímků německé ekonomické moci v akci … obraz nepřítele, který by měl přežít vojenskou porážku, protože nepotřebuje používat vojenské zbraně.”

Jinými slovy, nepřátelská mašinérie byla korporativistická mašinérie, která získala mezinárodní spojence, a pokud (9):

„Období mezi válkami bylo pouhým příměřím, během něhož německé firmy připravovaly válku proti nám…”

nebyly tím samým události po Druhé světové válce za pomoci, nebo snad po řízením, amerických korporací a americké vládní politiky? Jistě tu jsou rozsáhlé důkazy pro toto tvrzení. Americký generální prokurátor Francis Biddle varoval (10):

„Společnosti, které použily jako nástroje porušení mírových smluv aby ovládly průmysl v Evropě,aby podporovaly nacistickou válečnou mašinérii a omezily domácí produkci, se nyní objevují pod pláštíkem řádných obchodních firem. ”

Biddle začal varovat před všemi těmi politickými postupy používanými vládami USA od roku 1945 a které dosáhly svého katastrofálního vrcholu za usmiřování Bushovy a Clintonovy administrativy s německou dominancí v Evropě a v podpoře mezinárodním korporacím jako svou mstu suverénním národním státům. Protidemokratická role státní a korporativní moci, tak dobře představovaná v aktivitách nadnárodních elit jako je Skupina bilderbergů, padly přesně do schématu korporativní dominance německé demokracie. Francis Biddle stručně popisuje tento dlouho se ustavující proces:

„Schéma aktivit těchto firem se ustavoval dříve, než nacisté přišli k moci během prvých dnů Německé republiky. Německá vláda a německý lid jako celek nikdy nepřijali doktrínu ekonomického liberalismu, která se nesla americkou historií. Monopolní německé firmy přežily v této zemi dvě války a představují konečnou hrozbu příštímu světovému míru. Pokud přežijí v současné formě, bude obzvláště obtížné vytvořit nezávislý průmysl mimo Německo.”

 Ale zamýšlená poválečná likvidace těchto korporativistických kartelů byla přerušena a založení Evropské unie, ve které budou monopolní národní korporace budou chráněny odkazem na větší „Evropský trh” bude dále mařit tyto chvályhodné cíle. Ale Evropská unie umožnila všem zemím, které tvořily součást nacistické korporativní evropské ekonomiky, obejít mnohé tržní iniciativy Evropské komise - ocel, uhlí, počítače, stavba lodí a letecké společnosti jsou klasickými příklady takové manipulace.

I když na Biddleovo varování byl vzat určitý zřetel, když byly rozbity průmyslové nástroje německé válečné mašinérie, I. G. Farben a řada dalších kombinátů, celý proces byl zastaven po úplné změně názorů americké administrativy, představované v podstatě generálem Clayem. Kombináty těžkého průmyslu byly ignorovány a důraz byl položen na ryze  zákaznický trh. Tehdy stejně jako nyní hlaví nepřátelé volné tržní společnosti přestaly být zjevně cize nepřátelskými a začaly být skrytými domácími „přáteli”.

Když Martin přijel do Německa, zjistil, že ředitelem Ministerstva hospodářství příští vlády okupovaného Německa byl plukovník Graeme K. Howard. (12).

„Howard byl autorem knihy napsané v roce 1940 … nazvané Amerika a nový světový pořádek (všimněte si stejných klíčových slov užívaných dnes - RA), obrany nacistického hospodářského systému, která by mohla být stejně tak nazvána Můžete obchodovat s Hitlerem.

I když tato konkrétní osoba byla později propuštěna, mnoho z těch, kdo pracovali ve spojenecké vládě v Německu pocházeli z prominentních bank, které financovaly nacistickou vládu a korporativní mašinérii během 30. let až do roku 1941.

Je nutno poznamenat dva body, týkající se postoje k „Evropě” mezi válkami a skutečných  hospodářských vztahů mezi poraženým Německem a hospodářskou situací jeho nepřátel. Martin zdůrazňuje, že Alsasko-Lotrinsko ve Francii bylo historickým centrem  západoevropského ocelářského průmyslu. Francie vlastnila železnou rudu a ocelářské provozy. Po porážce Francie v roce 1870 Německo okupovalo Alsasko-Lotrinsko a začalo „integrovat” (jiným eufemismem je dnes měna) tato francouzská aktiva do německého ruhrského hospodářství. Vysoké pece byly blízko zdrojů rudy v Lotrinsku a většina koksáren byla blízko ložisek uhlí v Poruří. Versailleská smlouva požadovala , aby Německo dodalo Francii 7 milionů tun uhlí ročně - asi polovinu množství z roku 1913 - ale i tyto dodávky nebyly plněny, dokud Spojenci neschválili, že zaplatí 1 dolar ve zlatě za tunu dodaného uhlí. K ošálení naivních Evropanů a důvěřivých Američanů bylo použito argumentu, že Německo potřebuje pomoc při udržení evropského průmyslu. Když Německo ztratilo ocelářství ukořistěné v roce 1870, stalo se ve 20. letech „evropskou” záležitostí. Když německá vojenská a korporativistická kořist z jiných zemí přestala fungovat ve 40. letech, stejný cíl se stal předmětem „evropské integrace” v poválečném období.

Přestože podmínky Versaillské smlouvy byly těžké, našlo se mnoho cest, kterými Německo - a zejména Německý průmysl - prospíval za poválečných podmínek. Jedna věc, za kterou německé korporativistické kruhy vděčily vládnímu psu, byly miliony říšských marek zaplacených železářským a ocelářským společnostem Německým státem jako kompensaci za navrácení lotrinských oceláren jejich právoplatným vlastníkům. Vysoké dotace byly hlavním příspěvkem k nestabilitě vlastní německé výroby. Kromě toho nenastala žádná podstatná válečná škoda německému průmyslu během Prvé světové války - kapitulace proběhla, když německá armáda stále bojovala mimo vlastní hranice. Francie a jiné země utrpěly velkou válečnou ztrátu - Verdun byl současně velkým ocelářským centrem a bitevním polem.  Německý průmysl proto získal náskok před francouzským s dotacemi německé vlády pro uhlí a ocel a s importem železné rudy ze Švédska, Španělska a Kanady - odevšad kromě Francie! To přineslo samozřejmě další ránu francouzskému průmyslu. Německé dráhy získaly mohutné poplatky za dopravu té trochy uhlí, která byla vyvážena do Francie a poválečný nedostatek uhlí v Německu posílil německou ekonomiku na úkor francouzské.

Když získal 1 dolar zlata za tunu exportovaného uhlí do Francie aby „nakrmila své dělníky”, německý průmysl se zaměstnával výstavbou zcela nových komplexů železářského a ocelářského průmyslu a stát se spěšně znovu vyzbrojil. Kromě toho Versailleská smlouva požadovala velké půjčky Německu ze spojeneckých bank.

Proto francouzská okupace Poruří v roce 1923 za účelem vymáhání smluvních závazků na dodávku uhlí nebyla překvapením. Ani jím nebyla dodávka milionů tun britského uhlí  Německu a kritika francouzské vlády Brity!

Kromě toho, daleko od slabé průmyslové výkonnosti Evropy, Němci využili poválečného nedostatku uhlí k organisaci ocelářských kartelů bránících skutečné soutěži s Belgií a Francií a převzali vedení v Mezinárodním ocelářském kartelu, i když (podobně jako mnohé instituce Evropské unie) byl založen v Luxemburku.

 Spojenecká vláda v Německu po Druhé světové válce zjistila, že se toto schéma opakuje, ale přes snahy analytiků jako je James Stewart Martin umožnil korporativistický a politický tlak z Británie a z Ameriky (spolu s vojenskou administrativou ignorující průmyslové trhy) mnoha korporativistickým strukturám přežít „denacifikační” program stejně, jako mnoha nacistům. Mnoho výkonných pracovníků v sekci ekonomické války Ministerstva spravedlnosti resignovalo, když generál Clay  převrátil celou protikorporatistickou strategii ve jménu „evropské” průmyslové obnovy (Speer a jiní nacisté ovlivnili americké myšlení - viz dále). Bylo to v rozporu se zákony, které spojenecký režim sám ustanovil. Martin poznamenává, že:

„Nakonec zůstala hrstka Američanů zodpovědná za obchodní praktiky dvaceti milionů Němců v americké zóně. … Nejen že hlavní práce nebyla udělána, ale státní úředníci byli pokáráni, když se o to pokoušeli.”

Ale chyby této éry nebyly pouze hříchy opomenutí, ale zmocnění. V květnu 1948 generál Clay schválil plán povolující soukromě řízené průmyslové asociace (dosud aktivní a dominantní pokud jde o mzdová ujednání) a jejich hlavní stany v centru jim odpovídajícího průmyslu. Členství by bylo dobrovolné, ale všechny společnosti přejdou pod ochranu těchto organisací. Budou kontrolovat a koordinovat průmysl, kterého se týká podpora výroby a prodeje a příděl nedostatkového materiálu. Bylo to ve skutečnosti v přímém protikladu s dřívější politikou Spojenců a příliš přesné zopakování korporace „Reichsgruppe Industrie”, která měla výborné vztahy s britskou „Federací britského průmyslu” před válkou.

Ovšem Britové již neměli význam pro německý průmysl po válce. Ředitel Britské kontrolní komise pro hospodářské záležitosti, Sir Percy Mills, řekl o různých nepříjemných obchodnících, kteří byli součástí nacistické hospodářské mašinérie: (14)

„Co je na nich špatného? Nebyli to nacisté, jsou to obchodníci.”

Je chybou aplikovat na ty, kteří jsou nedílnou součástí státní a korporativní moci stejnou logiku, jakou aplikujeme na zodpovědné jedince. Jednotlivec je zodpovědný za své činy, ale korporatista je součástí mašinérie kterou neřídí, podřízen kurzu, o kterém nutně nerozhodují ani ředitelé. Jednotlivec může (legálně) použít jen vlastní peníze, ale korporatista může použít peníze vzdálených akcionářů a monopolizovat své zákazníky stejně, jako politik může využít peníze daňových poplatníků. Jednotlivec se bude ptát po motivaci těch, kdo organizují setkání  a bude se divit, proč je drží v utajení. Korporarista se nebude ptát na motivaci korporací a přijme utajení mezi těmi, kdo se zdají, že mají důležité korporativistické funkce a postavení ve vládě. Jednotlivec má odpovědnost za morální úsudek, ale korporatista může omlouvat svou spolupráci s nemorálními osobami jako „ve prospěch korporace” nebo protože „pouze dělá obchody a dosahuje zisku”, nebo se v nejhorším případě může odvolat na „většinu”.

 James Martin, když psal o svých zkušenostech s korporativistickými intrikami, které ovlivňovali vládu v americké zóně Německa, došel k závěru že: (15)

„Nebyli jsme v Německu zastaveni německým obchodem, ale americkým obchodem. Síly které nás zastavily, působily ze Spojených států, ale nepůsobily otevřeně.”

Stejně jako německý lid byl ve 30. letech řízen ne parlamentem, ale presidentskými dekrety, které obešly parlament a současný britský lid  je řízen bruselskými direktivami, které obcházejí Westminster, a tak si Martin v roce 1950 uvědomil, že: (16)

„Nebyli jsme zastaveni zákony Kongresu … a nebyla to ani 'vláda' co nás zastavilo. Byly to příkazy z kanálu, kterých normálně používá vláda.”

Právě v této knize označuje Bilderbergy a jiné korporativistické „elity” jako hlavní nepřátele demokracie a národní suverenity  již od 50. let, a tak Martin ze své vedoucí a  ústřední funkce v dočasné poválečné vládě v Německu došel k závěru, že mezi válkami „národní vlády stály stranou, zatímco větší operátoři řídily světové události.”

Dalších desítky let trvající pokračování tohoto utajeného a protidemokratického procesu přivedly Británii a Evropu do současné krize. Byla vedena válka jednotlivci a korporacemi ve Spojeném království i mimo něj, v Evropě a v USA - válka bez děl a letadel nebo lodí. Skryté síly korporativistické a státní moci  jsou přichystány podrobit jednotlivce, rodiny a národy, které jsou jedinými oprávněnými demokratickými činiteli svobody a zodpovědnosti, zatímco korporativistické elity je popírají. Není již čas na argumenty. Kostky jsou vrženy a bitva musí být zahájena; ale vítězství svobodných lidí a národů není žádným způsobem jisté.

(1)
Edgar B. Nixon, ed, Franklin D. Roosevelt and Foreign Affairs, Vol III, Cambridge, Mass., 1969
(2)
Professor Anthony Sutton, Wall Street and Reise of Hitler, Bloomfeld Books, 1976, str. 31
(3)
United States Congress, Senate Hearings before Subcommitee on Military Affaits, Scientific and technical mobilisation 78th Congress First Session, S.702, GPO 1944
(4)
Winston Churchill, The History of the Second World War, Vol. 1, str. 546
(5)
Martin, James Stewart, All Honorable Men, McClelland & Stewart Canada and USA 1950, předmluva
(6)
totéž, str. 5
(7)
tamtéž
(8)
tamtéž, str. 14
(9)
tamtéž
(10)
tamtéž, str. 15
(11)
tamtéž, str. 15-16
(12)
tamtéž, str. 24
(13)
tamtéž, str.262
(14)
temtéž, str. 19
(15)
tamtéž, str. 264
(16)
tamtéž

Obsah

Kapitola 1: Socialismus, korporativismus a základy fašismu